Suddenly

Suddenly                            / autor: Aitosh 25.08. 2018

To slovo mi řekli před začátkem meditace, když už jsem se do ní chystal. Až další den jsem zjistil, že to znamená náhle, nepředvídatelně. A přesně tak i přichází božské…

Člověk se nachází ve své zajeté omezenosti a náhle přichází změna, rozšíření do božského cítění a často i změny vnímání a myšlení, resp. inspirovaného myšlení plného abstrakcí, příměrů. Jindy i plného „chápání“ podstaty bez myšlení.

A jak jsem začal cítit změnu, zesílilo se vnímání estetiky a uvnitř jsem zaznamenal mírné, ale příjemné rozechvění. To byl jen první stupeň, asi po hodině nastal další, ještě intenzivnější. Z něho už nemám poznámky, paměť na tyto stavy selhává. A vracení se v daném stavu někam zpět je zbytečně, když jste stále v tom toku Bytí… v téměř bezbřehém souznění s hlubším, moudřejším Já.

Je plné nadhledu a jemné distingované Vznešenosti a Harmonie. Občas mne zaplavovalo novými postřehy souvislostí i významů k dění ve společnosti, kupodivu i politice, k blízkým i vzdálenějšími lidem, a také ke mně samotnému i mým vztahům.

Ale o to silněji jsem si uvědomoval, jak je prvořadý vztah se mnou, resp. ega s božskou podstatou ve mně.

Všeobjímající uspokojení, bez výrazné extáze. Přitom ta uvolněnost, vnitřní prostor, to je pro mě vyjádřením svobody. Nejde tam už o ego, ale uvolněné Bytí s řadou možností hned po ruce. Tedy v potencionální formě schopností, jaké božské nabízí ve vnímání, intelektu i stylu prožívání. Tohle je pro mě pravá vnitřní „revoluce“.

Druhá fáze po šesti hodinách byla už trochu jiná, jako přídavek k výročí dvaceti let od prvních meditací vědomě vedených s intuicí. Šlo vlastně o pozvání do další meditace, kdy po dvaceti hodinách nastoupila neutrálně-tísnivá fáze.

Pocit mírné Vznešenosti zůstal, ponor už nešel přes 48% (před tím v první meditaci i přes 49%) a byl spíše neutrální. Tísnivější fáze se snažili navěsit na hypotetické situace, jako mé osamění, kterého se podvědomě obávám, že by mohlo v budoucnu nastat.

Nebo že mystika, čelit blokům, je jako chodit na osmitisícovky v Himalájích. Tak na mě doléhalo, jak se asi cítil R. Messner, když zůstal skoro bez ničeho na  hoře Nanga Parbat a nemohl sejít kudy přišel a byl vydán na nemilost živlům.

Podobný tlak, napětí a zároveň jediná zbývající možnost, odevzdat svůj život, a nechat se vést mu zůstalo jako jediná naděje na přežití… Tak se cítí občas i mystik po mnoha letech procesu. Jen ví že je součástí transformačního procesu a je to jen dočasný pocit, ač se někdy zdá jako věčný.

Zajímavé bylo, jak božské řeklo: Až když se vystřílí všechny protiargumenty, a Ono zůstane stát nehybně nad tebou, tak to je skutečný Bůh. Neb jsme schopni si „vyrobit“ projekce „našich“ bohů/idejí, které zapadají do našich představa a potřeb, tedy jen kompenzují nedostatečnost a nenaplněnost lidského ega.