Nejnovější komentáře

Na úvod…

Děkujeme za Vaši návštěvu a ceníme si vašeho zájmu o poznání a rozvoj vlastní intuice, duchovního já člověka, patřící naší božské podstatě Já.
Nahoře v menu nově - ODKAZY

Co mystika je a co není

Co je mystika

Podle wikipedie, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Mystika je původní definice slova:
Mystika (řec.) je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat.
Slovem mystika se označuje:
-v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským;
-v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence;

William James charakterizuje mystiku čtyřmi charakteristickými rysy:

– Obsah mystické zkušenosti nelze vyjádřit slovy. Mystikové své zážitky sice popisují, shodují se však v tom, že žádný popis nevyčerpá jejich obsah.

–  Mystická zkušenost sice nepřináší žádné teoretické vědění, přesto má povahu osvícení a náhledu, mystikové zpravidla hovoří o celku světa.

–  Mystik vnímá svoji úlohu jako pasivní; ať se jakkoli připravuje a cvičí, zkušenost přichází sama a není člověkem ovladatelná.

– Mystické zkušenosti jsou přechodné, přicházejí a odcházejí.

– L. Dupré k tomu dodává, že mystická zkušenost integruje různé oblasti života a překračuje různé hranice.

 

Mystická meditace se vyznačuje Dary Ducha sv.:

1/Lidské vědomí slábne až mizí

2/Přichází silná Hrdá posvátná vznešenost, úžasný dokonalý pocit Krále králů…

3/Přicházejí božské dokonalé vize, pocity a myšlenky

4/Vnímání meditační hudby se promění z lidského na dokonalé božské

Mimo meditaci jsou Darem Ducha zesílená intuice, tím i vzestup inteligence a slabší projevy uvedených čtyř bodů. Intuice rovněž zasahuje do života mystika, aby duchovní cesta byla přímá a schůdná. Ochrana proti velkým problémům.

Je tedy soužitím s živým Bohem, jež je pro mystika hlavní Autoritou. Při bližším pohledu je to extrémně zesílená intuice. Mystika tedy poznáte podle toho, že říká: Bůh mi řekl to a to, nebo Bůh mi ukázal to a to. Oslovuje mystika denně, i několikrát.

Hlavní problémy v mystice jsou dva, vzájemně související:

1/Temná noc duše, která je jakousi daní za mystický proces, jež je velmi dlouhý a složitý, ale i v těch nejsilnějších fázích jsou alespoň základní Dary Ducha stále přítomny, ač zeslabené. Ale takových případů je naštěstí málo. Nejčastějším projevem TND je únava.

2/Odpor ostatních, věřících i nevěřících, k takovému životnímu stylu, jež vede ke konfliktům. Ten je trvalý, dokonce narůstá úměrně veřejnému působení.

 

Život sám je učením se, školou. Mystika není nic jiného, než velmi intenzivní výuka od nejvyššího Učitele. Prostě škola, kde je učitelem Bůh, Duch, božská intuice.
Co je škola bez učitele? Bez Boha si ego omezené hraje na svém písečku. Chce se vytáhnout z bláta taháním na tkaničky svých bot.

Mystikové prožívají Hypergenialitu, ke které kráčíme ať chceme či nechceme. V takové mystice nejde jen o informace a zážitky, ale hlavně o proměnu Bohem, kterého mystik v meditaci přijal. Ten postupně odstraní bloky vnímání a chápání.

Božské má s námi dokonalý výukový plán. Božského Učitele můžeme ignorovat, nebo přijmout, ale to je velký rozdíl ve výsledku.
Pokud Ho někdo nepřijímá, nese následky svých chyb. Ve světě, který ho tisícinásobně přesahuje, nemůže vědět, co je potřeba.

 

 

Mystika, versus popularizace mystiky

Proč farizejové, saduceové, i obyčejní lidé, včetně učedníků Hospodinovi ani Kristu nerozuměli? To je problém táhnoucí se biblí o nepochopení toho, jaký je Bůh a jaká je Jeho Vůle. A jen Bůh má právo to vědět správně. Nikdo jiný, zvlášť ne člověk. Bůh však tuto pravdu může zjevit vybraným jedincům, mystikům.

Mystika je metoda intenzivního urychlení duchovního vývoje. Obsáhnou mystickou literaturu můžeme rozdělit do třech hlavních skupin. V první je skutečná mystika, autentický zápis zážitků komunikace i meditace s božským. Taková je např. kniha Deník sv.Faustyny.

V druhé skupině jsou knihy lidí, kteří sice mystikou prošli, ale uvědomují si, že některé její části nejsou laikům přijatelné. Aby jimi neodrazovali, prostě se těmto částem mystiky vyhnou, nebo je  popíšou přijatelnými slovy. Příkladem toho je Krišnamurti.

Ve třetí skupině jsou knihy těch, kteří mystické zážitky neměli vůbec, ale využívají díla jiných mystiků ke kompilaci, kterou vydávají za svou mystiku. Uvědomují si totiž velký zájem o ní a chtějí naplnit jejich potřebu. Indie, Tibet, mniši a jejich rituály a mýty, to je orientální exotika, jíž lidé hledají.

I tyto popularizace mají svůj význam. Osloví mnoho začátečníků a občas se najde někdo, kdo do skutečné mystiky vstoupí.

Mezi skutečnou mystikou a její popularizací je však velký rozdíl právě v těch částech, které by většina lidí prostě nepřijala. Tím je ale rozdíl tak veliký, že různé popularizace mystiky jsou zcela něco jiného než mystika sama.

Popularizace mystiky zkresluje např. Temnou noc duše. Krišnamurti ji měl hodně silnou, bolesti,  křeče, bezvědomí atd., přesto o ní nikdy veřejně nepromluvil. Mluvil o mystice, která byla přijatelná, ale neschůdná. Není divu, že na konci života prohlásil, že za 60 let působení nikdo jeho metodu nepochopil.

Pokud se o TND vůbec mluví, např.dr.Tomáš a dr.Brunton, tak se upravuje tak, aby byla pro čtenáře přijatelná. Prý je jen jednou, což zjevně není pravda.

Druhým příkladem je časté tvrzení, že meditace jsou vždy klidné, bezdějové. To však není možné, mystické meditace jsou téměř vždy dějové, protože Bůh, i Jeho Obraz – Stvoření, je věčně v pohybu.

Třetím častým mýtem je původně buddhistická myšlenka o osvobození cestou vzdávání se všeho. Tak bychom se ovšem museli vzdát i péče o naše tělo, což by vedlo rychle k smrti. Rovněž vzdávání se našeho vnímání a myšlení by vedlo k demenci. Tak by nám sám život ukázal, že se mýlíme.

Dalším hlavní odlišností je nutnost časté komunikace s Bohem. Bůh mystikovi, nejen v meditacích, ale i mimo ně, dává řadu pokynů, jež mu nemusí být vždy příjemné. Mystika je tedy podřízenost božskému, jež je hlavní Autoritou. A to je velmi nepopulární.

Proto o tom populární mystika nemluví, protože by to odradilo ty, kteří by se oprávněně obávali, že jim Bůh bude narušovat jejich názory.

Pravého mystika tedy poznáte podle toho, že často říká: Bůh mi řekl to a to, nebo Bůh mi ukázal to a to. Jeho komunikace i meditace se vyznačují přítomností božských pocitů, vizí, i myšlenek. Démoni se k němu nedostanou, je pod božskou ochranou.

 

 

S kým vlastně komunikuje channeling?

Při channelingu můžeme volat jakoukoliv božskou osobnost, ale kdo nám to vlastně odpoví? To je složité. Závisí to na množství okolností.

Rozhodně to není tak prosté, že by nám na volání Krista vždy odpověděl sám Kristus. Podle duchovních zákonů má právo odpovědět ten, komu to přísluší. Tento problém nastával i ve spiritismu. Odpovědí bylo mnoho, ale kdo byli ti duchové, kteří spiritistům odpovídali?

Záleží doslova na všem. Kdo volá, jaká je jeho duchovní vyspělost a momentální stav, koho volá a proč, i na co se ptá. I místo, kde volá, je důležité. Z toho všeho vyplývá, kdo mu bude vybrán aby odpověděl, i jak.

Pro božské není problém si zahrát na kohokoliv. Mystik v podstatě nikdy neví, s kým vlastně komunikuje. Nakonec to však není ani tak důležité.

Důležitý je základní princip channelingu a tím je výchova mystika. Vše je tomu podřízeno. Bůh si své věrné ochrání.

 

 

Excesy duchovních

Hodně se mluví o alkoholických a sexuálních excesech duchovních v různých církvích a duchovních společenstvích. Veřejnost se podivuje, proč tyto osobnosti nežijí ctnostně, jak se od nich očekává. Bohužel se nikdo nezabývá otázkou, zda je něco takového vůbec možné.

Neuvědomují si totiž, že se člověk nedá svou vůlí změnit, jako mávnutím kouzelného proutku. Katolická církev nařizuje celibát, jakoby nevěděla, že se sexualita nedá vědomím zastavit. Je silným procesem v nevědomí, jež lidskou vůli ignoruje. I sebeintenzivnější přání žít v celibátu je prostě nereálné a přináší jen problémy.

I životní styl v klášteře s přísnou řeholí je druhem násilí na sobě samém. Člověk na tento tak odlišný život prostě není připraven. Pokud se nutí do stylu, který mu není přirozený, v nevědomí se začne vytvářet odpor, který může časem vést k útěku z kláštera, nebo se konflikt projeví v psychice či psychosomatice jako nemoc.

Problém také je, že se mnoho duchovních osob nutí do předstírání něčeho, co nejsou. Výsledkem je vyhoření, deprivace a deprese.

Paradoxně jsou určitou terapii alkoholické excesy, které na čas vybijí nashromážděný náboj frustrace. Jejich problémy jsou tedy logickým následkem příčin.

 

 

V mystice proti své vůli

Jsou i takoví, kteří jsou v mystice proti své vůli, dokonce o tom někdy ani nevědí. Takových, kteří ji dělají vědomě s maximální kvalitou, vždy bylo a je málo.

Důvod je v tom, že mají duchovní úkol tak veliký, že překračuje jejich ochotu duchovně pracovat. Jsou mezi nimi i ti, kteří z mystiky vědomě utekli. Ta se ovšem nedá zcela zastavit, takže proces jede dál, ač si to nepřejí, nebo si přejí méně, než by bylo potřeba.

Proč to tak je? Prostě proto, že Bůh jako Stvořitel má na to právo. To je karma v plném významu slova – Vůle Boha.

Mystika z donucení je ovšem značně zdeformovaná. Je daleko pomalejší, než by mohla být a přináší více problémů oběma stranám. Je v ní častěji psychospirituální krize mystika.

Na počátku může být mystický zážitek, spontánní nebo vyvolaný nějakou psychedelickou drogou, který uvede mystický proces do pohybu.

Je to podobné jako ve základní škole, kterou žák odmítá, ale je povinná. I v bibli jsou případy, kdy proroci odmítali splnit vůli Hospodina a byli k domu dotlačováni, např.Jonáš.

 

 

Buddhistická a náboženská mystika

Popularizátoři mystiky uvádějí, že mezi buddhistickou a náboženskou mystikou není rozdíl. Srovnáním základů těchto přístupů však ukazuje, že jdou proti sobě. Srovnejme základy obou přístupů:

Čtyři vznešené pravdy buddhismu:

  1. vznešená pravda o utrpení. Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.
  2. vznešená pravda o vznikání utrpení. Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.
  3. vznešená pravda o zaniknutí utrpení. Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti.
  4. vznešená pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení

Pravé chápání, pravé myšlení, pravá řeč, pravé jednání, pravé živobytí, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění.

Kdo však rozhoduje o tom, co je pravé? Vševědoucí Bůh či omylný člověk?

Náboženství usiluje o poznání a přijetí reálné Autority Boha, jaký je. A vzestup k Němu pod Jeho vedením. Kdo postupuje správně, dostává dary Ducha sv. jako odměnu.

Náboženští mystikové vědí, že půjdou do vyšších a vyšších civilizací, ale to buddhisté zásadně odmítají. Nestojí tedy o Sebepoznání, ač je důvodem naší existence…

Buddhismus bláhově usiluje o osvobození vzdáním se všeho, zbavit se své existence, což je zjevně opak náboženství. Takový přístup žádné výsledky nemá, ani mít nemůže. Odporuje totiž Zákonům Stvoření. Je to falešná snaha ega o klid, který stejně mít nemůže…

Buddhisti nemají Boha Stvořitele rádi, neuznávají Ho, natož aby Ho poslouchali. Přijímají svou představu, či spíše přání neexistujícícho Prázdna nirvány, vyvanutí.

Kdo má Osvícení, Poznání, jež buddhismus slibuje?? Povrchní řečičky mají stejné jako běžní křesťané. Ti však mají k dispozici bohatou mystickou literaturu Učitelů církve, jež však ignorují.

Buddhismus je tedy falešné náboženství, pouhé přání neexistujícího, mýtus. Plané sliby. Vlastně vzpoura proti Bohu. Proto žádné výsledky nemají. Přesto je buddhistický přístup velmi populární. Taková je síla iluzí.

Je ale možné, že se buddhista může do náboženské mystiky alespoň zčásti dostat. Záleží na tom, s čím do něj vstupuje.

 

 

Temné archetypy v duchovních společenstvích

V církvích i v jiných duchovních společenstvích jsou i věřící s temnými archetypy, kteří se tam před nimi marně schovávají. Doufají, že jim to pomůže. To však není tak prosté.

Je tam totiž pro ně vhodná půda. Bývají schopní a bezohlední v kariéře. Svaté knihy si demagogicky vykládají tak, aby jim to vyhovovalo. Je to, jako když se kozel stane zahradníkem.

Svým temným působením pak rozkládají církve a společenství zevnitř. Např.v době inkvizice napáchali mnoho škod, dodnes nenapravených. Hledali ve věřících démony, ti však byli v nich samých. Trestu ovšem neujde nikdo z nich. I dnes je stále plno inkvizitorů, naštěstí už nemají moc jako dřív.

 

 

Monitory

Nyní, když mi božské ukončilo velké meditace, se mnou daleko více komunikuje a oživuje mi dávné silné mystické zážitky a dává k nim vysvětlující komentář.

Jedny z nich by se dají popsat jako monitory. Píše se v nich i v Novém zákoně, kde Ježíš vysvětloval, co se dělá v Království božím. Připodobňuje to k práci na vinici, kde hospodáři pečují o to, aby úroda byla co nejlepší. Říká dokonce, že když je některý vinný keř špatný, vyříznou ho a vhodí to ohně.

Kdysi v meditaci jsem ohromeně vnímal, že božské hledí do zrcadel Mysli, podobně jako my do monitorů počítačů. Tam se jim zobrazuje vše, co potřebují vidět a vědět. Nejen nám známý fyzický optický děj, ale i vše, co k němu patří, ale my je neznáme.

Je to obrovské množství vzájemně souvisejících informací. Základem jsou ovšem kořenové archetypy a určený úkol entity. Vidí celou jejich minulost, i budoucnost.

Mohou nám vnukávat myšlenky, měnit naše pocity, napojovat nás na jiné směry vývoje. Mohou vlastně cokoliv. Tím se vytvářejí různé varianty našeho života. Nežijí v jednom čase jako my, ale mohou se v čase libovolně pohybovat.

Božské nemá tělo, je čistým Vědomím, ale může vystupovat i do nás a prožívat nás. Nebo si zkombinuje různé entity a vytváří si koláž z jejich pocitů aby je prožilo.

Mohou přepínat, co chtějí zobrazit, i zasahovat do dějů. Konzultují to s těmi, kteří s danou entitou také pracují, a je jich mnoho. Myšlenka, že si sami vytváříme svůj život, je tedy naivní. Má na nás silný vliv ohromné množství různých entit. Ale spousta z nich není z Království božího. Záleží na tom, čemu dáme přednost, co k sobě přitáhneme.

 

 

Iracionalita v duchovnosti

Mnohaleté zkušenosti s duchovními debatami mi ukázaly, že v těchto otázkách nelze od lidí očekávat racionalitu, kritické uvažování. V duchovních otázkách jde téměř výhradně o přehlídku demagogií, které nepřenášejí žádné výsledky, což jim kupodivu nevadí. Jejich povrchní ideje jim stačí, mohou se o ně opřít.

Někteří s nimi vydrží celý život. Jiní je raději opouštějí, než aby je zdokonalovali, a stávají se materialisty a ateisty jako je většina ostatních.

Logika není naše silná stránka i v jiných oblastech, ale zde je to zvlášť znát. Rozhovory ukazují, že duchovním lidem vůbec nejde o odborný sběr a třídění zkušeností, ale každý si donekonečna opakuje své oblíbené články víry, jež vydává za podložená fakta.

Jakmile v nich objevíte logické nesrovnalosti, nebo odlišnosti od svatých knih, na které se odvolávají, je zle. Vši silou se snaží obhájit svůj postoj, ač je zjevně nesprávný. Použijí ještě hloupějších argumentů, doslova si tak utáhnou smyčku svou chybnou argumentací, ale stejně s nimi nic nehne. Konstruktivní debata je zcela vyloučena, vždy se zvrhne v hádku.

Čím to je, když božské je Logikou samou? Tam je vše pochopeno v souvislostech a není místo na nějaké báje a iluze. Vše je součástí kostry Logiky Stvoření, kde lze cokoliv dohledat a vysvětlit.

Důvod je prostě v tom, že přeceňujeme úroveň lidstva. Nejsme vyspělou civilizací, je v nás plno iracionálních emocí, mýtů a bájí, o něž nechceme přijít.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>