Rituální přístupy k práci s
posvátnými rostlinami (1.)
Ralph Metzner získal doktorát z psychologie na Hardvardské universitě, kde začal spolupracovat s Richardem
Alpertem (Ram Dassem) a Timothy Learym. Od té doby praktikuje psychoterapii a účastní se
nejrůznějších výzkumů vědomí. Dodnes učí na Kalifornském institutu integrálních
studií. Napsal celou řadu knih, například Psychedelická
zkušenost, Mapy vědomí , k tisku je připravena kniha Ayahuasca:
Human consciousness and the spirits
of nature. Metzner je také aktivní na poli ekofilosofie
a ekologie, je zakladatelem Green Earth
Foundation.
Rozhovor s Ralphem Metznerem vedl Timothy White pro časopis Shaman´s Drum 5:
Jste znám
jak přední autor mnoha prací o psychedelikách,
změněných stavech vědomí a ekofilosofii. Jak jste se
k tomu všemu dostal?
Metzner:
Jako psycholog se výzkumem lidského vědomí a psychedelických
stavů, zabývám už třicet pět let. Má první psychedelická
zkušenost se datuje rokem 1961, kdy jsem právě dokončil studia na Harvardu. Pak
jsem několik let spolu s Timothy Learym
a Richardem Alpertem pokračoval ve výzkumu
potencionálních terapeutických a jiných aplikací psychedelik,
zvláště LSD a psilocybinu. Koncem 60. let jsem
přestal brát psychedelika, jak z politických, tak
zdravotních důvodů, a začal jsem zkoumat různé další metody transformující
vědomí. Jednalo se o různé východní a západní esoterické tradice, včetně hatha jógy, meditace, alchymie. Prošel jsem také mnoha
formami psychoterapie, včetně práce s tělem, dechem a hlubokými stavy tranzu.
Koncem 70.
let jsem se přestěhoval zpátky do San Franciska, kde už více jak deset let pracuji jako děkan na
Kalifornském institutu integrálních studií. Tehdy jsem se seznámil s pracemi
Michaela Harnera, který učil, jak se do těchto stavů
dostat pomocí bubnování a použití dalších zvuků. Rezonoval jsem i s dalšími
aspekty práce Harnera: mít jasný účel šamanské cesty,
věnovat dostatečnou pozornost způsobu a metodám cesty do podvědomí a zpátky a
použít takovou cestu k vyřešení praktického problému. V druhé rovině této práce
je pak psychoterapeutická dovednost, získaná třeba několika šamanskými ponory
do jiných skutečností denně. A tak jsem se začal zajímat o tuto formu
šamanismu.
Delší dobu
jsem pak zkoumal různé praxe původních obyvatel Ameriky, včetně půstu, pobytu v
divočině, potní lázně a různých rituálů. Zároveň jsem četl Westona,
LaBarreho, Evanse, Schultese, Fursta a další, kteří
dokumentovali šamanské metody práce s psychoaktivními
rostlinami. Jako klinický psycholog jsem musel prostudovat také antropologickou
literaturu, včetně materiálů o domorodém využití posvátných rostlin.
Uvědomil
jsem si, že některé psychedelické rostliny, jako
např. peyotl a ayahuasca,
byly v některých kulturách bezpečně používány po stovky, ne-li tisíce let.
Jedním z důvodů, proč jsem přestal brát syntetická psychedelika
bylo to, že zatím neznáme možná nebezpečí vyplývající z jejich dlouhodobého
užívání. Přitom vědění různých kmenových kultur tady bylo po ruce. Rozhodl jsem
se tedy obnovit svůj výzkum možnosti terapeutické aplikace psychedelik.
Jak jste se
pak ale dostal k ekologii?
Metzner:
Během 80. let jsem zažil celou sérii ekologických zjevení. Někteří lidé zažijí
náhlé a dramatické úkazy a body obratu v jejich životě, má zjevení měla formu
postupných pochopení. Jsem si samozřejmě jako mnoho jiných lidí vědom toho, že
život je na naší planetě ohrožen. Počet obyvatel brzy dosáhne kritické meze a
ekologické katastrofy jsou neodvratné. Jak mé vědomosti narůstaly, začal jsem
být i více radikální. Musím ovšem podotknout, že můj radikalismus se projevoval
psaním článků.
Je zjevné,
že ekologická destrukce způsobovaná lidmi a jejich činnostmi je nějak
zakořeněna v samých základech naší moderní materialistické kultury, která se
stále více izoluje od přírody a duchovna. V kontrastu k tomu je dále zjevné, že
šamanské kultury jsou založeny na úctě k přírodě a její oslavě. Animistický
světonázor tvrdí, že všechny živé bytosti jsou obdařeny živoucí, duchovní
inteligencí. To ovšem způsobuje naprosto rozdílné etické hodnoty a vztahy.
Je jasné,
že západní materialismus se vzdaluje od duchovnosti a přírody, a že to začalo
už v ranné křesťanské teologii. Je ale také zřejmé, že ten rozpor byl v
Cítil jsem,
že pokud chceme lidstvu zabránit, aby zničilo přírodu, musíme tento rozpor,
tuto propast mezi duchovností, přírodou a vědou, zmírnit nebo odstranit. Jako
důsledek mé práce s posvátnými rostlinami a také dalšími šamanskými metodami
jsem si vyvinul velmi silné psychické spojení se světem přírody. To mne pak
vedlo k aktivní práci v oblastech zelené psychologie a ekopsychologie.
Jsem přesvědčen, že současný zájem o šamanismus, hlubinnou ekologii, přírodní
formy léčitelství, organické farmaření a použití posvátných rostlin nejsou
izolované jevy. Vidím je jako synergické prvky
vznikajícího nového světonázoru, který by mohl obnovit náš duchovní svazek se
světem přírody a možná podpořit vznik nového ekologického vědomí.
V 80.
letech jsem spolu s Johnem Seedem vedl různé semináře
kultivace ekologického vědomí. I když většina mých ekologických přátel již
neužívá psychedelika, a někteří je neužili nikdy, byl
jsem překvapen zjištěním, že v 60. letech mnozí z nich psychedelika
brali. To mne přimělo k zamyšlení. V 60. letech bylo iniciováno hned několik
hlubinných transformativních trendů. Jmenujme hnutí
proti válce ve Vietnamu, ženské hnutí, sexuální revoluci a počátek environmentálních aktivit. Mám dojem, že v tom všem jistou
katalyzační roli mohly hrát i psychedelika. Netvrdím,
že psychedelika byla jediným a osamělým hybným
momentem, ale ta synchronizace všech těch nejrůznějších hnutí zahrnuje změny
jistých částí jistých aspektů vědomí, u počátků jejichž nastartování mohla stát
psychedelika.
Hned jeden
z prvních výzkumů účinků psychedelik, halucinogenů, používám střídavě oba tyto názvy, abych
prokázal, že dochází k rozšíření obvyklých stavů vědomí, což vede k
přehodnocování dosavadního způsobu vnímání skutečnosti. Několik studií
prokázalo, že při vhodném terapeutickém použití poskytují psychedelika
možnost jakéhosi vhledu do stávajícího neurotického způsobu pojímání reality,
včetně změny typů a aspektů chování. Jiné studie prokázaly, že psychedelika mohou otevřít brány k transcendentálním,
náboženským nebo transpersonálním dimenzím vědomí. Věřím, že pokud se nám
podaří rozšířit naše vnímání nad a za tradiční kulturní paradigmata, použití psychedelik a ostatních psychoaktivních
látek v tom bude hrát významnou roli.
Znám
vojenské veterány, kteří brali LSD, ještě než dostali do Vietnamu, a kteří tam
okamžitě zjistili, v čem je problém. Podobně to zažívali a zažívají ekologičtí
aktivisté. Jakmile člověk rozšíří vědomí, jednou z prvních věcí, která se
stane, je posun směrem k ekologické zodpovědnosti. Lidé si uvědomí, že si
znečišťují vodu a vzduch. Jakmile naše kultura změní způsob, jakým nazírá
život, pak jí dojdou i další důsledky.
Vaše teorie
o roli psychedelik ve spuštění změn vědomí je velmi
zajímavá. Nicméně nejsem tak docela přesvědčen, že užití psychedelik
automaticky pozvedne vědomí. Znám lidi, kteří berou rekreačně psychedelika celá léta bez jakéhokoliv viditelného pokroku.
Metzner:
I já se občas potkávám s lidmi, kteří jsou schopni vzít velkou dávku, být mimo šest
dnů, a když se jich pak ptáte, co zažili, nejsou schopni si na nic vzpomenout.
Nemám s takovými lidmi problém, ale myslím si, že právě tento aspekt byl
příčinou, proč tolik lidí, kteří brali psychedelika v
60. letech, nedošli k žádným výsledkům. Šli tak daleko, jak mohli, ale pak
přestali, protože nedošli nikam. Na druhé straně ovšem znám hodně lidí, kteří
brali psychedelika v šamanském či terapeutickém
kontextu a kteří pak prošli hlubinnou pozitivní transformací. Ne, že by všichni
dosáhli osvícení, ale zcela jistě se nezměnili k horšímu.
Mohl byste
se zmínit o svém výzkumu ceremonií brazilského hnutí Santo
Daime?
Metzner: Santo Daime je vysoce synkretická
tradice, kombinující křesťanské a psychoterapeutické prvky. Náboženství Santo Daime, tak jako další
skupiny, používá ayahuascu v kontextu šamanských
léčebných rituálů a velmi se rozšířilo. Poskytuje tak mnoha nejrůznějším lidem transformativní duchovní zážitek.
Pokud
definujeme šamanismus jako extatickou cestu šamana do jiných dimenzí za účelem
léčení nebo věštby, pak tyhle nové formy náboženství čistým šamanismem nejsou.
Podle mých zkušeností je smyslem daimských ceremonií
zprostředkování kolektivní mystické zkušenosti. V Daime
byly tradiční šamané nahraženi
knězi, a cíle rituálů se přesunuly směrem od dramatického šamanského léčení k
povzbuzení vlastní imunity a posílení sociálních svazků komunity.
V určitém
smyslu mi daimské ceremonie připomínají kombinace peyotlového shromáždění původních indiánů a setkání gospelových zpěváků. Účastníci dostanou standartní
dávku a pak celou noc zpívají své náboženské písně. Navíc hodně tancují a
pohybují se.
Písně často
vzývají Pannu Marii, zmiňují Starý nebo Nový zákon, ale také místní božstva.
Zpívají se písně k invokaci duchů posvátných rostlin, ale také chvalozpěvy na
slunce, měsíc a hvězdy a také duchy lesa. Mnohé písně jsou o nutnosti vyhnout
se hněvu, zášti, závisti, nebo o potřebě lásky.
To, že se
přitom prakticky skoro nemluví, mi připadá zvláště příjemné. Kromě několika
modliteb se jen zpívá a tancuje.
V Daime se tancuje ve dvou polokruzích, muži na jedné a ženy
na druhé straně. Pak všichni udělají dva kroky vlevo a dva kroky zpátky. Pohyby
jsou synchronizované a vytváří jakési vlny, které účastníky unáší sem tam.
Takto se dá prakticky bez námahy tancovat klidně šest nebo osm hodin - což by
člověk, pokud by tancoval sám, zcela jistě nezvládl.
Někteří
dlouholetí účastníci Daime tvrdí, že se dokáží
účastnit zároveň jak této pozemské ceremonie, tak podobné, která se odehrává na
rovině astrální, nehmotné. Říkají, že daimské písně
jim pomáhají cestovat tam a zpět, a že propojují hmotný a nehmotný svět.
Ať ty písně
přicházejí odkudkoliv, zcela jistě mají ohromnou sílu. Během jednoho obřadu Daime jsem sám cítil obrovskou vlnu empatické
energie jedné konkrétní písně. Cítil jsem, jak nejprve zasáhla celou skupinu a
pak se dokonce rozšířila do celé komunity. Pak jsem cítil, jak se rozšířila na
celou oblast pralesů, pak celé planety, a dokonce celé sluneční soustavy a
ještě dál. Pak se energie písně vrátila zpátky, tam, kde jsme byli, a do času,
který jsme prožívali. Otevřelo mi to všechny tyto duchovní úrovně a umožnilo je
vědomě prožít ve hmotném těle.
Ty písně
mají i svou rytmickou kvalitu. Při jednom obřadu se to zdálo být až příliš
intenzivní - nemohl jsem to už snést. Musel jsem si lehnout. Viděl jsem sám
sebe ve vizi nějaké pobitevní scény. Byl jsem velmi
vděčen všem ostatním, kteří nepřestali zpívat, protože zvuk písně mi pomohl
dostat se z té vize. Po patnácti minutách už bylo vše v pořádku.
Jsou
ceremonie podobných společností Uniao de Vegetal a Barquinia podobné?
Metzner: Uniao de Vegetal, UDV, je něco
zcela jiného. Byl jsem na několika seancích a nezdály se mi jakkoliv šamanské
či mystické. Spíše si myslím že to je jakýsi hybrid mezi protestantskou mší a
shromážděním společnosti Anonymních alkoholiků. Několik maestres,
učitelů, sedí za stolem a odpovídají na nejrůznější otázky. Někdy trochu
zpívají, ale ostatní lidé nezpívají vůbec. Jen sedí a naslouchají kázáním. Jen
občas někteří účastníci dostanou informace o hoasce,
což je jejich jméno pro ayauhascu, ale pokud jsem měl
možnost vidět, smyslem není docílit vizí. Přesto si těch lidí vážím, protože
hodně pomohli mnohým drogově závislým, a jejich heslo, Luz, paz,
y amor (světlo, mír a láska) povzbuzuje hodně lidí k
jakémusi vnitřnímu vyčištění.
V roce 1988
jste napsal článek Molekulární mysticismus, ve které jste psal, že Američané
mají tendenci brát posvátné léky pro rekreační účely. Hrozí totéž zneužití i u ayahuascy a jiných posvátných rostlin, nebo si myslíte, že
by na druhé straně mohly pomoci transformovat naše kolektivní vědomí?
Metzner:
V 80. letech jsem strávil hodně času přemýšlením, proč se my Zápaďané tak
rychle a snadno naučíme zneužívat psychoaktivní
látky, které obyvatelé Latinské Ameriky tak úspěšně integrovali do svých
kultur. Mám dojem, že je to tím, že původní obyvatelé Ameriky tyto látky
používali vždy jen k náboženským, léčebným a rituálním účelům. Tyto ceremonie
byl vyústily v zážitky, které měly daleko smysluplnější důsledky než jen průměrný
psychedelický trip
Zápaďana.
Když jsem
začal studovat šamanské léčebné a věštebné rituály, zjistil jsem, že to jsou
pečlivě strukturované zážitky. Jejich rituály tak jejich účastníkům poskytly
jak smysluplný rámec, tak bezpečný obsah pro psychedelickou
zkušenost.
Všiml jsem
si paralel mezi prvky jejich ceremonií a dnes již slavnou Learyho
hypotézou o nezbytnosti "setu a settingu".
On věřil, že pychedelika fungují jako zesilovače nebo
katalyzátory, a že výsledný obsah psychedelické
zkušenosti je určuje set (úmysl, očekávání a základní rys osobnosti) a setting (stávající momentální fyzický stav člověka a jeho
sociálního prostředí). Stručně řečeno, psychedelika
mohou člověka posunout ke změněným stavům vědomí, ale obsah těchto stavů závisí
spíše na úmyslech a očekáváních uživatele.
V zásadě s Learym souhlasím, ale věřím také, že tu musíme vzít v úvahu
i základní charakteristiky užitých psychedelik. Podle
mne peyotl katalyzuje jiné
zážitky, než například houbičky nebo LSD.
Metzner:
I já jsem zjistil, že existují kvalitativní rozdíly mezi tím, jak člověk zažívá
různé posvátné látky. Například houbový psilocybin
vyvolává, zdá se, čistě nervové reakce. Mazatekové
hovoří o tom, že houby rodí jazyk. Mazatécká šamanka Maria Sabina říká, že duch houbiček je jako dítě –
chce si hrát a smát se.
Ayahuasca
má také některé tyto kvality, ale její duch je spíše klikatý, jako hadí - ve
vzduchu, ve vodě, v zemi a v ohni. Existuje názor, že ayahuasca
je odvozena z šamanské představy o molekule DNA. Takový ibogain
je kmenem Fang v Africe užívána jako nástroj pro
komunikaci s předky. Ibogain je dnes používán mnohými
terapeutym, aby stimuloval ranné vzpomínky, které
jsou pro psychoanalytickou práci tak důležité. Je jisté, že některé
kvalitativní rozdíly mezi psychedelickými rostlinami
jsou způsobeny jejich rozdílnými farmakologickými vlastnostmi. Avšak jde možná
také o rozdílná kulturní a osobní očekávání.
Za ta léta,
co s halucinogeny pracuji, jsem zjistil, že ne
všechny rozdíly se dají vysvětlit rozdílnými farmakologickými vlastnosti.
Například kaktus San Pedro
a peyotl. Když jsem ho roku 1985 při seanci vedené
šamanem Eduardo Valderonem
vzal, čekal jsem, podle toho, jak moc se podobá peyotlu,
stejné účinky, ale bylo to něco zcela jiného. Když jsem to šamanovi druhý den
říkal, odpověděl, že San Pedro
je měsíční rostlina – kvete v noci za měsíčního světla, zatímco peyotl je spíše sluneční rostlina.
Metzner:
Možná je to tak. Já jsem pracoval jak s kaktusem San Pedro, peyotlem, tak se
synteticky nejbližším ekvivalentem meskalinu, MDMA, a
měl jsem vždy jiné pocity. Rozdíly jsou způsobeny také rozdíly míst, kde ty
rostliny rostou. Když jsem začal výzkum s ayahuascou,
zjistil jsem, že někteří lidé ji v Jižní Americe berou proto, aby se naučili
lépe vnímat životní prostředí. A tak mne napadlo, co by se asi stalo, kdyby ayahuascu začali brát Evropané a lidé v Severní Americe.
Vím, že mnozí Evropané mají vize pralesa a pralesních zvířat, někteří naleznou
hlubší vztah k životnímu prostředí a jiní zase objeví hlubiny své psychiky.
Ceremoniální
aspekt bezpochyby ovlivňuje kvalitu zážitku, ale všiml jsem si, že i ve stejném
prostředí jsou další zážitky jiné.
Metzner:
Zcela samozřejmě existují rozdíly v intenzitě a pocitech z různých rostlin. Má
zkušenost však naznačuje, že individuální úmysly ovlivňují výsledek možná
daleko víc, než farmakologické vlastnosti rostliny. Pokud někdo vezme halucinogen, aby dosáhl šamanských zážitků – k léčebným,
věšteckým účelům nebo aby se naučil přežít – pak obvykle dostane, co zamýšlel,
nezávisle na tom, jakou rostlinu vzal. Pokud se někdo soustředí na zážitky a
vzpomínky z dětství, také je zažije. Jestli se soustředí na duchovní
transformaci, pak mu psychedelika usnadní vhled nebo
poskytnou znalost.
Souhlasím, přesto
ale musím dodat, že mnozí potvrzují, že jednotlivé rostliny mají jakoby svou
vlastní vůli. Jakoby říkali: "Chtěl ses podívat na to a to, ale já ti
ukážu něco jiného..."
Metzner:
To dovedou zvláště psilocybinové houbičky. Někdy to
vypadá, že říkají: "Chtěl ses podívat na svůj vztah s otcem. Co takhle
podívat se na to z galaktické perspektivy?" Já měl podobný zážitek,když
jsem začal pracovat s ibogainem.
Slyšel jsem
o lidech, kteří měli v Brazílii při rituálech ve společenství Umbanda a Santeria zvláštní
zážitky: aniž by cokoliv věděli, začali se chovat jako určitá božstva z
náboženství Yoruba. Naskýtá se otázka, odkud všechny
ty kontexty, na které se lidé v tranzu při rituálech
ladí, pocházejí? Pokud ty informace nejsou uloženy v paměti nevědomí, nabízejí
se některá šamanská vysvětlení, např. že ty informace pocházejí z minulých
životů, nebo jsou telepaticky přenášeny z paměti jiných lidí, nebo jsou
součástí nějaké transhistorické paměti.
Metzner:
Sám uvažuji o vědomí jako o cyklech expandujících kruhů, nebo sfér. Je tady
vědomí jedince, a pak vědomí kmene nebo kulturního pole, a to je součástí
kolektivního vědomí lidstva. Nad vědomím lidstva, kterému Jung říkal
"kolektivní nevědomí" existuje pole vědomí savců a pak obratlovců, a
pak vědomí planety Gaia a vědomí vesmíru. Pokud se
člověk při rituálu dostane dál, než za okruh svého vědomí, může potkávat jiné
lidi. Může se setkat s obrazy, které pocházejí z jiných kultur. Pokud bude
trénovat, může zvládnout setkání i s vědomím jiných zvířecích druhů, nebo rostlin,
posvátných míst, Země a dokonce i vesmíru. Šamanské věštebné techniky často
zahrnují vědomé vyladění na mnohé různé bytosti propojením těchto polí či sfér.
www.vegetalismus.cz
Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami (2.)
Dokončení rozhovoru
s doktorem Ralphem Metznerem
V neošamanské komunitě neustále probíhá spor o rozdílu mezi
imaginárními cestami a transpersonální vizí. Podle mne je tu rozdíl, jako když
mluvím k jiným nebo k sobě samému. Co si o tom myslíte vy?
Metzner:
Já považuji transpersonální model výhodný proto, protože nám poskytuje jazyk,
kterým o změněných stavech vědomí můžeme, aniž bychom museli používat etnocentrického jazyka náboženských nebo šamanských tradic,
hovořit. Bohužel my psychologové jsme byli naučeni uvažovat o jakýchkoli
stavech vědomí jako o něčem, co se vytváří výhradně v mysli člověka. Někteří jungiáni snad věří koncepci jakýchsi nezávislých entit, ale
myslím si, že i většina jungiánských psychologů věří
tomu, že všechny symboly mají původ v lidském vědomí. I pro post-jungiána Jamese Hillmana je imaginární říše převážně produktem lidského
vědomí. Nikdo z nich nikdy neuvažoval o existenci nezávislých duší existujících
v paralelních realitách.
Většina
šamanských kultur, a zvláště ty, které pracují s psychedeliky,
na to mají zcela odlišný názor. Předpokládají, že existují mnohé další dimenze
světa, a že ty jiné světy jsou obydleny nezávislými duchy a bytostmi, které
mohou, a také toho využívají, interagovat s naším
světem. V tomto smyslu mohou šamanismus a některé psychoterapie spolupracovat,
ale šamanismus jde mnohem dále, protože pracuje s mnohem širšími, transpersonálnějšími realitami, než my západní
psychoterapeuti. Oba tábory věří, že člověk může zdědit některé problematické
nebo neurotické komplexy od rodičů. Západní psychoterapie se soustřeďuje na
možnosti a způsoby, jakými tyto komplexy byly předány. V některých formách
psychoterapie, např. v Gestaltu, jsou lidé
povzbuzováni k dialogu se svými vnitřními rodiči a jejich vlastnostmi, jako by
to byly samostatné bytosti. Mohou takto, metaforicky, pracovat s energiemi
předků, ale obvykle neuvažují o tom, že by takto mohli hovořit přímo se svými
předky. Při jedné seanci s ibogainem měl přítel velmi
živou vizi svých dědečků, které ovšem nikdy v životě neviděl. Sedli si spolu a
dlouho povídali. Věděl naprosto jistě, že to jsou jeho dědečci, znal je. Tyhle
vize jdou za to, čemu říkáme paměť, a dovolují poznat sama sebe, nebo své
předky způsobem, který by jinak vůbec nebyl možný.
Když člověk
zkouší být šamanem, ať už s pomocí psychedelik nebo
jinak, zjistí, že tyhle šamanské světy existují vždycky a jsou neustále po
ruce. Člověk tak může hovořit s duchy při snídani, nebo když řídí auto, vždy,
když je požádá o pomoc. Většina šamanských cest zůstává v říši té které osobnosti,
protože prostě nejdou dost hluboko a daleko. Všiml jsem si ale, že když už
člověk umí navázat kontakt se svým vědomím, pak mu jde i ten krok dále,
navázání kontaktu s transpersonálním vědomím.
Z osobní
zkušenosti vím, že skutečně existuje cosi mimo a nad rámec naší osobní
zkušenosti a individuálního vědomí. Mám například dojem, že známý fenomén deja vu pochází z nevědomé paměti
jakýchsi prorockých snů.
Metzner:
Souhlasím. Mám pocit, že tak polovina našich snů jsou sny prorocké. Já jsem to
zjistil náhodou. Když jsem pracoval jako děkan CIIS, musel jsem absolvovat
spoustu setkání, takže jsem se naučil každé ráno zkontrolovat s kým a kde se
mám sejít. Několikrát jsem si ale uvědomil, že se mi zdálo o setkání na ten
den, ještě než jsem nahlédl do diáře. Bez nahlédnutí do diáře bych si myslel,
že ty sny byly o jiných setkáních. Pak jsem zjistil, že často mívám sny o
setkáních s lidmi ještě předtím, než se s nimi skutečně setkám. Ten časový
rozdíl byl asi pět až sedm dnů. Jakoby mne sny připravovaly na to, co přijde.
To mi
připomíná studie Harolda Puthoffa
a Russella Targa, které
naznačují, že onu ne-lokální, chcete-li transpersonální mysl je možno
kontaktovat v budoucnosti i v minulosti.
Metzner:
Dospěl jsem k závěru, že vize i vzpomínky plní v zásadě stejnou funkci, jen
jdou opačným směrem. Naše vědomí má schopnost nahlédnout do budoucnosti tak,
jako do minulosti, nebo kamkoliv na této planetě.
Zjistil
jsem to, když jsem pracoval na knize Studna vzpomínek (Well
of Remembrance).
Zpracovával jsem pověsti o bozích a bohyních severní Evropy, a často jsem
zjistil, že mi sny a vize při řešení mnoha problémů značně pomohly. Dokonce mne
často nasměrovaly k dalším zdrojům. Jeden ze snů měl co do činění s pověstí o Odinově objevu studny vzpomínek u stromu světa. V norské
tradici znají tři způsoby věštění, které pracují se studnou vzpomínek. Můžete
se, jako Odin, ze studny napít a tak si na všechno
vzpomenout, nebo můžete do studny ponořit své oko a mít tak jakýsi periskop.
Třetí metodou je použití božího oka ve smyslu sebepoznání, nahlédnutí zpátky,
dovnitř, kde je vše uloženo. Pokud se ponoříte do studny celý, vzpomenete si i
na hlouběji uložené věci. Podle mého existují dva směry věštění, které
využívají symbolu stromu světa. Když si chcete vzpomenout na něco, co bylo,
sednete si na kořeny, když chcete vědět, co se teprve stane, vylezete si do
větví stromu a čím výš vylezete, tím dále do budoucnosti vidíte. Když se
stromem splynete, vzpomenete si na hlouběji uložené věci v hlubším kulturním
kontextu. Pozor ale na to, že vrchol stromu není pevný a větve se ohýbají.
Budoucnost je flexibilnější než minulost.
Připadá mi,
že toto šamanské použití představ a obrazů, jako stromu a nutnosti vyšplhat se
na vrchol, funguje jako jakýsi mentální přístroj, který umožňuje zaostřit a
vyhledat z kosmického internetu co je třeba. Je pak užitečné ustavit přesné
parametry nebo koordináty, aby se člověk v nezměrnosti vesmíru neztratil.
Metzner:
Ano. Proto také šamani využívají krystaly, peříčka a jiné ceremoniální pomůcky.
Jsou to jejich vizualizační pomůcky právě za účelem
soustředění a vyladění, ale šamanské rituály jsou něčím mnohem víc. Ve většině
šamanských společností existují určité předem dané kroky, kterými musí šaman
během věštebného procesu projít. Musí udělat to, pak zase tamto, vyloudit ten a
ten zvuk a myslet na to a to. V souvislosti s Learyho
teorií setu a settingu se zdá, že šamanské rituály je
možno nazírat jako struktury, které lze přirovnat k setu a settingu,
a které šamani postupně objevovali a zahrnuli do svých rituálů. Za předpokladu,
že ty nejběžnější šamanské postupy jsou těmi nejdůležitějšími, jsem začal
zkoumat právě tyto postupy a snažil jsem se pochopit, jak mohou pomoci procesu
léčení nebo věštění.
Při již
zmíněných peyotlových shromážděních indiánů sedí účastníci
v kruhu na zemi kolem ohně. Ceremonii vede jeden člověk, kterému pomáhá několik
pomocníků. Poté, co v několika formách vezmou svou dávku peyotlu,
začnou někteří zpívat speciální píseň a doprovází se v rychlém tempu na
chřestidla a vodní bubny.
Curandero,
léčitel, vždy dosti dlouhou dobu zpívá a pak řídí rituál.
Při
houbových rituálech Mazateků se rituál odehrává v
noci, při svíčkách. Léčitel, což je často žena, většinou celou noc zpívá své
poetické písně.
V kultu Bwiti v africkém Gabunu pijí účastníci rituálu ibogain, a pak jsou provázeni hlubinným zážitkem zrození a
smrti, při němž mohou rozmlouvat s duchy předků. Sedí na zemi v kostele a
dívají se na oltář s obrazy božstev a předků. Samozřejmě opět neustále zní
bubny a celou noc se zpívá a tancuje.
Když jsem
studoval bohatou etnografickou literaturu, zjistil jsem, že všechny rituály
mají některé základní společné prvky - je zde zřetelná tendence konat rituály v
noci, používat určité množství psychedelik, rituál se
odehrává v kruhu, je přítomen vůdce, a vždy se dlouze bubnuje, zpívá a tančí.
Základním
prvkem každého rituálu se zdá být šamanský zpěv a tanec. Protože šaman, curandero, léčitel, je ústřední postavou těchto rituálů,
také nejvíce zpívá a tančí.
Verbální
obsah některých písní se zdá přeprogramovávat vědomí
pacientů nebo účastníků rituálu. Většina písní je ale velmi jednoduchá, některé
používají jen nesrozumitelné slabiky. Hodně se používá rychlého rytmu, a téměř
vždy se šaman doprovází na chřestidla a buben. Protože rytmus samostatně zpívaných
písní se velmi blíží rytmu bubnování, domnívám se, že také podporuje tok vizí.
Za pomoci
popisů rituálů v etnografické literatuře jsem docela snadno sestavil seznam
základních částí rituálů. Vždy šlo o noční rituál, o nějakou halucinogenní
látku, o tanec v kruhu, posvátný zpěv a bubnování. Avšak více jsem těmto
jednoduchým metodám porozuměl až poté, co jsem se některých rituálů aktivně
zúčastnil.
Došlo mi,
že v noci se rituály konají hlavně proto, aby denní světlo a denní aktivity
nenarušovaly proces tvorby a kultivace vizí. Šamanské vize hrají v jejich
rituálech ústřední roli. Sibiřští šamani přitom konají jakousi imaginární, ale
vizuální pouť, při které se kontaktují s duchy nemocí nebo s bůžky a s bytostmi
obývajícími alternativní reality, a snaží se od nich získat znalosti, které by
vzali zpět do svého světa. V americké tradici šamani získávají znalosti přímo
od rostlin a stromů. Věří, že v každé léčivé rostlině dlí duch oné rostliny,
rostlinný učitel, který pak komunikuje s tím, kdo medicínu vezme.
Právě tak
je zřejmé, že také šamanův zpěv je pro konečný úspěch léčení velmi důležitý.
Kdysi jsem měl dojem, že i slova šamanských písní mají důležitou úlohu při
jakémsi přeprogramování pacientovy mysli, ale v mnoha kmenech jsou šamanské
písně velmi jednoduché a často jsou to jen popěvky, doprovázené jednoduchým
bubnováním nebo chřestěním. Možná, že rytmus bubnování a zpěvu má jen udržovat
proud vizí.
Zmínil jste
několikrát kruh.
Metzner:
Ve většině šamanských tradic hraje dominantní roli šaman a ostatní účastníci
sedí nebo tančí kolem něho v kruhu nebo polokruhu. Prakticky vzato, kruh
umožňuje všem zúčastněným vidět, co se děje, a šamanovi zase mít všechny na
očích. Existuje zde ale také hlubší smysl použití struktury kruhu. Kruh je
velmi starý a přirozený tvar, který lidi udržuje v kooperativní náladě. Lidé
odjakživa sedávali např. u ohně v kruhu a vyprávěli si příběhy o svých cestách,
ať už vnitřních, či těch skutečných. Je docela dobře možné, že samo shromáždění
v kruhu posiluje duchovní cítění. Vzpomeňme rady starších a rady moudrých, akt
společného kouření dýmky atd.
V poslední
dekádě jsem pozoroval rostoucí počet hnutí v Evropě i v USA, při jejichž
rituálech lidé berou psychoaktivní látky, společně
celé noci tančí při hlasité hudbě, a při kterých lze zažít celou řadu např.
duchovních, šamanských a psychoterapeutických zkušeností. Zvláště jsem se
zajímal o neošamanská hnutí, ve kterých jejich
členové berou halucinogeny za účelem duchovního či
náboženského růstu. V několika z nich se rituály ustálily ve formě velmi
podobné radě starších či kruhovým shromážděním. Ač nejsou tak formální, mají
hodně společného např. s brazilským obřadem hnutí hoasca
a rozhodně se jedná o duchovní a náboženskou záležitost. Hodně lidí studuje
duchovní literaturu, hodně z nich jsou aktivními přívrženci vipassány,
tantry nebo holotropního dýchání. Mnozí jsou velmi
poučeni i co se týče psychoaktivních látek. Často je
takové celonoční sezení s tancem doplněno postupnými výstupy všech
zúčastněných, kteří hovoří o svých duchovních cílech a aspiracích.
Řekl jste,
že se tam berou jen malé dávky halucinogenů. Možná to
tak je u Daime ceremonií, ale v mnoha společnostech,
které berou ayahuascu, bere šaman docela velké dávky.
Metzner:
V tradičních ayahuascových společnostech bere šaman
stejné, někdy větší dávky, než účastníci rituálu. Oni jsou ale velmi trénovaní
a umějí své vize kontrolovat, takže se nikdy neztratí.
Při
rituálech se silnými psychedeliky, jako jsou ayahuasca nebo houbičky, má člověk někdy co dělat s velmi
silnými emočními zážitky. Slyšíte kolem sebe spoustu pláče, vzdychání a
naříkání. Všiml jsem si ale, že při Daime ceremoniích
jsou dávky vypočítány tak, aby člověka dostaly na okraj, ale netlačí ho dál.
Když jsem zavřel oči, viděl jsem vize, když jsem je otevřel, viděl jsem ostatní
účastníky ceremonie. Ať už se obřadu účastní deset nebo padesát lidí, sedí se v
kruhu, pohyby všech jsou synchronizovány a pro každého je důležité, aby zůstal
do jisté míry soustředěn na to, co se děje okolo něho.
Zkušení
účastníci Daime obřadů říkají, že berou právě tolik ayahuascy, aby zesílili vnitřní dimenzi vnímání – emoční,
mentální a astrální tělo. Pak začne společné zpívání a tanec a vybuduje se tak
kolektivní vědomí, které přesahuje vědomí individuální. Část těchto praktik je
spojeno právě s rozvojem tohoto propojení a zvládnutí umění zacházet právě s
tímto transpersonálním spojením.
Během
ranných fází psychoterapeutických výzkumů dostávaly pokusné osoby velmi silné
dávky, aby se dostaly do kontaktu s velmi hlubinnými problémy. Problémem je, že
když vezmete silnou dávku LSD nebo psilocybinu,
dostanete se do kontaktu s hluboce emočními problémy, které jsou vytlačeny do mimoracionálních sfér. Právě proto s takovými osobami
zůstávali i asistenti, kteří halucinogen nevzali, aby
mohli při seanci pomáhat. Tehdy bylo nemyslitelné, aby si terapeut také vzal
dávku halucinogenu a aby tak lépe věděl, čím jeho
pacient prochází. Uznávalo se, že by to asi bylo lepší, ale problém byl s tím,
jak zůstat objektivní. V některých neošamanských
léčebných skupinách si i vedoucí a asistenti berou malé dávky, aby tak pomohli
všechny účastníky obřadu společně vyladit. Jen občas si ale vezmou dávku větší,
protože si chtějí zachovat schopnost kontrolovat průběh seance. Když má někdo
během šamanského rituálu problémy, šaman, ať už pomocí tyčinek, nebo peříček,
zasáhne a o problém se postará.
Děje se tak
i v neošamanských skupinách?
Metzner:
Zápaďané obvykle nezasahují tak, jak zasahují šamani. Neprošli přece šamanským
tréninkem – nejsou šamani. Při několika neošamanských
seancích jsem ale zažil něco, co se šamanské intervenci podobalo. Vůdce
například použil pro člověka, který měl problémy, nějakou mantru,
nebo řízenou vizualizaci, aby ho, pokud se ztratil, přivedl zpět. Většinou ale
ten, který seanci vede, hraje roli spíše pomocníka a spoluúčastníka, než
vedoucího. Pokud se najde někdo s vážnějšími problémy, obvykle mu posílá
energii, například zpěvem nebo vizualizací, větší počet dalších zúčastněných.
Jen zřídka účastníci takovýchto seancí ztrácejí kontrolu – také proto jsou
dávky psychedelik velmi malé.
Jednou jsem
zažil, že dva lidé nemohli přestat mluvit. Rušili tím ostatní v kruhu, a tak je
asistenti po marných pokusech ztišit odvedli do vedlejší místnosti. Ti dva ale
zpanikařili. Později vysvětlili, že v okamžiku, kdy je odvedli ven z kruhu
ostatních, propadli panice. Kruh vnímali jako záchranu a poslední pouto s
životem. Nemohli zpívat, ale přesto cítili, že kruh ostatních je jejich jediným
bezpečím. Zdá se, že kruh takto poskytuje všem tento pocit bezpečí.
Mezi
indiány platí pravidlo, že pokud vezmete svou dávku, pak nesmíte opustit kruh.
Metzner:
Podobné je to i u ostatních společenství, ale říkejte to Zápaďanovi, který tak
uctívá individualismus. Má rada zní, že pokud neuznáváte jakákoliv pravidla,
nechoďte do kostela nebo na takovéhle shromáždění. Ani v kostele přece nemůžete
dělat, co chcete.
Přesto se
mi ale zdá, že ohraničit tyto tak silné halucinogeny
pravidly psychoterapeutických, léčebných nebo náboženských seancí také není
dobré. Zároveň ale doufám, že jsme se v 60. let poučili a nedovolíme vzít psychoaktivní látky komukoliv.
Metzner:
Už tehdy ale např. Leary trval na tom, že nelze
podávat vědomí měnící látky komukoliv, a zvláště ne bez jeho souhlasu.
Zodpovědnost, to je to hlavní. Tyhle problémy nemají indiáni z Native American Church, kde se psychedelika berou
s úctou a velmi zodpovědně.
Myslíte si,
že je nějaká naděje, že USA a jiné státy budou následovat příklad Brazílie a
budou k náboženskému použití psychedelik
tolerantnější?
Metzner:
Věci, týkající se legalizace psychoaktivních látek
jsou velmi komplikované a zřídkakdy racionální. V USA byla psychedelika
omylem zařazena mezi návykové drogy, jako heroin, kokain a crack.
Domnívám se, že rozlišovat mezi látkami, které jsou společensky nebezpečné a
látkami, které rozšiřují vědomí a mohou léčit, je velmi důležité.
Podle mne
není správné zařadit léčivé rostliny na seznam drog, zvláště když jsou důkazy o
tom, že ayahuasca a San Pedro nejsou návykové a fyzicky škodlivé. Existuje i mnoho historických
důkazů, že tyto látky byly zakázány z náboženských důvodů, protože misionáři
chtěli mít celou Ameriku křesťanskou.
Metzner:
Osobně si myslím, že současná státní protidrogová politika je ještě důsledkem
puritánské kultury nedávné minulosti. Náboženské právo stále považuje užívání psychoaktivních látek za jakousi rekreační diverzi, která
vede člověka k hříchu, zločinu a sebedestrukci.
Dnes je
naprosto prokázané, že marihuana nedělá z lidí zuřící maniaky, a přesto stále
hodně lidí odmítá její legalizaci. Není žádný rozumný důvod, proč by společnost
neměla rozlišovat mezi návykovými drogami a rekreačním a terapeutickým užíváním
psychoaktivních látek. I během prohibice vláda
rozlišovala mezi alkoholem a posvátným použitím mešního vína v křesťanských
komunitách. Měli bychom vnímat tyto problémy odděleně a potlačovat případně jen
zneužívání, nikoliv užívání psychoaktivních látek.
Ironií je, že jsme legalizovali rekreační užívání alkoholu, které je
nesrovnatelně nebezpečnější a sociálně destruktivnější,
než užívání marihuany a jiných rostlinných psychedelik.
Mělo by nám
konečně dojít, že prohibice nic neřeší. Zákaz marihuany v USA platí už šedesát
let, a zcela jistě její užívání nepotlačil. Mimochodem, v zemích, které
marihuanu zakazují, např. v USA a v Irsku, ji užívá asi 25% mladých, zatímco
např. v Holandsku, kde je marihuana legálně dostupná již dvacet let, ji užívá
jen 9% mladých.
Evropané
jsou v tomto ohledu daleko před USA. Probíhá řada seriózních výzkumů pro
lékařské a terapeutické využití psychedelik.
Holanďané řadu let testují terapeutické využití ayahuascy
a ibogainu. Jeden projekt již prokázal, že ayahuasca je velmi účinným pomocníkem v boji s alkoholismem
a drogovou závislostí, částečně protože má silný očistný účinek, a částečně
protože mění vědomí. Odvážím se předpovědět, že v Evropě bude brzy
legalizována. Možná i u nás bude v brzké době legalizováno užívání některých psychoaktivních látek. Testuje se ibogain,
MDMA se používá pro zmenšení bolestí a stresu u nemocných rakovinou.
Rád bych
byl takový optimista, jako jste vy, avšak vláda USA již v těchto souvislostech
prokázala skutečně velkou dávku iracionality a ve věci legalizace např.
náboženského užívání psychedelik je stále velmi
tvrdohlavá. Prakticky každá studie, která byla provedena, prokázala, že např. peyotl je nenávykový a léčivý halucinogen
a antropologové doložili jeho historicky velmi dlouhé používání. Přesto to
vládě USA trvalo sto let, než ho legalizovala pro náboženské užívání pro
indiány. Myslím, že je velmi důležité, aby pokračovaly výzkumy šamanského,
náboženského a terapeutického používání psychedelik.
Doufám, že jednou vláda pozná, že musí ctít právo lidí s úctou a zodpovědností
užívat posvátné rostliny. Do té doby musíme lidi učit, aby si posvátných
rostlin vážili. Příklad Brazílie se třemi legalizovanými náboženskými hnutími,
která užívají ayahuascu, je hodný následování.
Metzner:
Někdy uvažuji, co by se asi stalo, kdyby se ta tři brazilská náboženství, která
užívají ayahuascu, stala největšími náboženstvími
světa v příštím tisíciletí. Někteří lidé se zatím smějí, když jim to říkám, ale
Daime je dnes populární už i například v Německu a v
Holandsku. Slyšel jsem dokonce lidi praktikovat písně Daime
při řízení v autě.
Právě tak
dramaticky roste počet lidí, kteří berou ayahuascu
při šamanských rituálech. Hodně lidí také cestuje do Brazílie a Peru, šamani
odtud jezdí do USA. I to bude mít zcela jistě jakýsi kulturní efekt.
Před dvěma
tisíci lety se z ekosystému jedné pouštní kultury vyvinula tři velká
náboženství – judaismus, islám a křesťanství. Paul Sheppard
ve své knize Nature and Madness (Příroda a šílenství) popsal, jak pouštní atmosféra
tvarovala a předurčila monoteistickou tradici, která se tam vyvinula. Pokud by
se Daime, UDV a Barquinia
stala světovými náboženstvími, zcela jistě by tím začala zásadní změna
stávajícího světonázoru. Tato náboženství se vyvinula v zásadně jiném
prostředí, zahrnujícím řeky a deštný prales, je tedy o neustálém růstu a změně.
Brazilská
kultura je velmi otevřená a akceptuje různost. Myslím, že rozvoj ayahuascových rituálů napomůže i rozšíření
"brazilského" vědomí do naší anglo-protestantské
kultury. Brazilci nemají problémy s koncepty reinkarnace, duše, nebo
paranormálních jevů. Naše kultura by zcela jistě ze závanu přizpůsobivosti,
odlišnosti a tolerance mohla jen získat.
Jsou náboženské zážitky jen
vedlejším účinkem chemie mozku?
podle
článku Shankara Vedantama
Vědci ve Philadelphii se zabývají zkoumáním
oblastí mozku, které jsou aktivovány během meditace. Lékaři na univerzitě v San Diegu a v Severní Karolíně
studují, jak mohou epilepsie a jisté halucinogenní drogy vyvolávat náboženská
zjevení. V Kanadě neurovědci používají speciálně
upravené přílby, které vyvolávají "duchovní" zážitky u světských
lidí.
Tato práce
je součástí snahy vědců po celém světě lépe porozumět náboženským prožitkům,
změřit je nebo dokonce reprodukovat.
Pomocí
účinné mozkové zobrazovací techniky vědci zkoumají to, co mystikové nazývají
nirvána a co křesťané popisují jako stav boží milosti. Vědci se ptají, zda je
možno vysvětlit spiritualitu ve smyslu neuronových sítí, neurotransmiterů
a chemie mozku.
Co vytváří
ten transcendentální pocit jednoty s vesmírem? Výzkumníci naznačují, že by to
mohla být snížená aktivita v temenním mozkovém laloku, která pomáhá při
regulaci fyzické orientace a vnímání vlastního já.
Jakým
způsobem vzbuzuje náboženství božské pocity lásky a soucitu? Snad je to díky
změnám v předním laloku způsobeným zvýšeným soustředěním během meditace.
Proč mají
mnozí lidé hluboký dojem, že náboženství změnilo jejich život? Snad na základě
duchovních praktik aktivují spánkový lalok, který dává zážitkům osobní význam.
"Mozek
je nastaven takovým způsobem, aby měl duchovní zážitky a náboženské
prožitky," říká Andrew Newberg,
philadelphský vědec, který napsal knihu "Proč
Bůh neodejde". "Pokud nedojde k zásadní změně v mozku, náboženství a
spiritualita tady zůstanou ještě hodně dlouho," říká. "Mozek je
předurčen k tomu, aby měl tyto prožitky, a proto tolik lidí věří v Boha,"
dodává.
Tyto studie
mohou dosahovat nejodvážnější hranice ve výzkumu mozku. Ale v závislosti na
naší náboženské víře to také může být poslední kapka. Neboť zatímco Newberg a další vědci tvrdí, že se snaží překlenout propast
mezi vědou a náboženstvím, mnozí věřící jsou uraženi představou, že Bůh je
výtvorem lidského mozku a ne naopak.
"Posiluje
to ateistické předpoklady a díky tomu vypadá náboženství zbytečné," říká Nancey Murphy, profesor
křesťanské filozofie na Fullerově teologickém
semináři v Pasadeně v Kalifornii. "Můžete-li
vysvětlit náboženské zážitky čistě jako jev v mozku, nepotřebujete předpoklad
existence Boha."
Někteří
vědci si pospíšili s tvrzením, že tento výzkum dokazuje, že neexistuje nic
takového jako Bůh. Ale mnozí jiní namítají, že jsou sami nábožensky založení a
že se jen snaží pochopit, jak naše mysl vytváří pocit duchovna. Newberg, jenž byl díky své knize a některým nedávným
experimentům, které vedl spolu s Eugenem D'Aquilim na univerzitě v Pasadeně
v Pensylvánii, katapultován do středu neurovědecko-náboženské
debaty, říká, že má vlastní smysl pro spiritualitu, ačkoli odmítl uvést, zda
věří v Boha, protože jakákoli odpověď by vedla lidi k tomu, aby zpochybňovali
jeho jednání.
"Opravdu
se nesnažím využít vědu k tomu, abych dokázal, že Bůh existuje nebo jeho
existenci vyvrátil," říká. Newbergův experiment
vycházel ze snímkování mozku osob provádějících meditaci tibetského buddhismu,
zatímco seděli pohrouženi v kontemplaci. Poskytl jim čas, aby se dostali do
hlubokého meditačního transu a poté jim dal injekci s radioaktivním barvivem.
Vzorce zbytků barviva v mozku byly později převedeny na obrazy.
Newberg
zjistil, že určité oblasti mozku byly během hluboké meditace změněny. Jak se
dalo očekávat, byly to oblasti v přední části mozku, které se využívají při soustředění.
Zjistil však také sníženou aktivitu v temenním laloku, jedné části mozku, která
napomáhá při orientaci v trojrozměrném prostoru.
"Když
mají lidé duchovní zážitky, mají pocit, že dosáhli jednoty se světem a ztratili
pocit vlastního já," říká. "Myslíme si, že je to způsobeno tím, co se
odehrává v té oblasti - jestliže tuto oblast zablokujete, ztratíte onu hranici
mezi vlastním já a zbytkem světa. Když to budete dělat, skončíte nakonec ve
stavu sjednocení se vším."
Jiní neurovědci na univerzitě v kalifornském San
Diegu, studují, proč se zdá, že náboženské zážitky
jsou u některých pacientů doprovodným jevem epileptických záchvatů. Psychiatr Roy Mathew studuje na Dukeově univerzitě v Severní Karolíně halucinogenní drogy,
které mohou vyvolávat mystické zážitky a které jsou již dlouhou dobu využívány
v jistých náboženských tradicích. Je možné, že by záblesk moudrosti, který se
objevil u Siddhárthy Gautámy
- Buddhy - nebyl ničím více než zklidněním aktivity jeho temenního mozkového
laloku? Je možné, že hlasy, které slyšeli Mojžíš a Mohammed na odlehlých
vrcholcích hor, byly jen shlukem vystřelujících neuronů - iluzí?
Je možné,
že Ježíšovy konverzace s Bohem byly jen psychickým klamem? Newberg
nezachází až tak daleko, ale jiní zastánci nové vědy o mozku ano. Michael Persinger, profesor neurovědy na
Univerzitě v Sudbury v Ontariu, prováděl experimenty,
při kterých byla na zařízení v podobě přílby připevněna sada magnetů. Persinger vytváří slabé elektromagnetické pole kolem lebky
dobrovolníků.
"Čtyři
z pěti," říká, "oznámili, že měli mystické zážitky, pocit, že za nimi
nebo poblíž nich stojí nějaká cítící bytost nebo entita. Někteří z nich
plakali, někteří měli pocit, že se jich dotkl Bůh, jiné ovládl pocit strachu a
hovořili o démonech a zlých duších."
"To se
děje v laboratoři," říká Persinger. "Ti
lidé vědí, že jsou v laboratoři. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby
se jim to přihodilo pozdě v noci v kostelní lavici nebo v mešitě či
synagoze?"
Persinger
říká, že jeho výzkum prokázal, že "náboženství je záležitostí mozku, pouze
mozku, a má málo co do činění s tím, co je tam venku."
Ti, kteří
věří, že tato nová věda vyvrací existenci Boha, říkají, že nastavují
společnosti zrcadlo o ničivé síle náboženství. Říkají, že náboženské války,
fanatismus a netolerance pramení z dogmatických věr.
"Ale
náboženství je více než to," říká John Haught,
profesor teologie na Georgetownské univerzitě ve
Washingtonu. "Je v něm zahrnuta i odevzdanost, utrpení a boj - není to jen
blaženost ve stavu meditace. Zahrnuje také okamžiky, kdy máte pocit, že vás Bůh
opustil."
Věřící
namítají, že víra je něčím mnohem více než jen souhrnem aktivity částí jejich
mozku: "Mozek je hardware umožňující prožívat náboženství," říká
Daniel Batson, psycholog na Kansaské univerzitě.
"Tvrdit, že mozek vytváří náboženství, je jako říkat, že piano vytváří
hudbu."
Reakce lamy Oleho
Nydahla:
Vážení
pánové,
Názory na
mozek, mysl, bohy a nirvánu nedávno vyjádřené ve vašich vynikajících novinách a
v několika dalších skvělých publikacích mi připomínají prohlášení Aristotela
před asi 2300 lety: "Pozorování praktických lidí můžete obvykle věřit, ne
však jejich vysvětlení těchto pozorování."
Zde uvádím
několik základních buddhistických názorů, které by mohly dát některým věcem
jejich význam.
Pokud
chápeme mozek tak, že nevytváří mysl, ale transformuje ji - jako rádiový
přijímač a ne vysílač - mnohé parapsychologické jevy se stanou pochopitelné. Na
relativní úrovni by tak mysli bytostí byly programy podmíněných prožitků
držených pohromadě iluzí vlastního já odděleného od ostatních, jako proudy v
oceánu, pracující skrze určité nervové systémy a těla až do okamžiku smrti.
Pak díky
nedostatku pocitů/dojmů vyplují na povrch dominantní podvědomé otisky v mysli,
které ji dovedou k novému životu a do nového prostředí. Tento proces, který
nemá počátek, pokračuje tak dlouho, dokud mysl nerozpozná svůj absolutní stav,
oceán, ve kterém se vyskytují proudy, pohrávají si v něm, jsou rozpoznávány a
opět mizí.
Díky tomu,
na co se soustředěným, řízeným způsobem zaměřujeme v buddhistických meditacích
a co se zřejmě může objevit také při modlitbě k vnějším silám, se zúčastněný
dostává mimo osobní úrovně vědomí. Stane se to, že zmizí pocit oddělenosti mezi
proudy a oceánem. V tomto stavu se mozek uvolní. Zastaví svou biologickou
funkci filtrování dojmů, které nejsou užitečné pro přežití nebo dosahování
podmíněných radostí, a mysl tak může prožívat svůj nadčasový stav, svůj
neomezený, zářivý prostor. Stav, kdy jsme neosobním oceánem a radujeme se ze
hry jeho proudů, je dokonalost sama.
Váš lama
Ole Nydahl,
zakladatel
300 center buddhismu Diamantové cesty po celém světě a autor několika knih o
buddhismu (Blue Dolphin Press, Nevada City, CA)
Poznámky:
Shankar Vedantam vystudoval žurnalistiku na Stanfordově
univerzitě a elektroniku na Univerzitě Bangelore v
Indii. Je členem Asociace novinářů jižní Asie SAJA (South
Asian Journalist Association).
Lama Ole Nydahl je jeden z velmi mála obyvatel Západu, který dosáhl
úplného zasvěcení jako lama a učitel meditace podle tibetské buddhistické
tradice. V prosinci 1969 se on a jeho manželka Hannah
stali prvními studenty Jeho Svátosti XVI. Gyalwa Karmapy, Rangjunga Rigpaie Dorjeho, jednoho z
největších jogínů 20. století a představitele tradice Kagyu
tibetského buddhismu. Jeho Svátost měla na život Ole Nydahla
a jeho manželky zásadní vliv. Ole Nydahl a jeho
manželka se pak vrátili na Západ, kde po 26 následujících let neúnavně
cestovali, vyučovali meditaci a zakládali meditační střediska po celém světě.
Lama Ole Nydahl získal v Dánsku vzdělání ve filozofii a později
napsal svoji práci o knize Aldouse Huxleye "Doors of Perception". Je autorem
několika knih přeložených do řady jazyků. Se svojí manželkou založil více než
200 meditačních středisek v Německu, Polsku, Rusku, v Jižní Americe, Austrálii,
Kanadě. Ve Spojených státech amerických založil 14 středisek, z nichž většina
je na západním pobřeží Spojených států.
Lama Ole Nydahl šíří ducha tibetského buddhismu a překonává kulturní
hranice směrem k nezávislému západnímu myšlení. Vyučuje své studenty, že
nejdůležitějšími vlastnostmi v současném světě jsou radost, nebojácnost a
aktivní soucit s ostatními lidmi.
"Můj
návod je jednoduchý: říkám lidem o nezbytnosti hledání něčeho, co je může
přenést přes nemoci, stáří a smrt. Aby se nebáli oddat se zábleskům radosti
života. Říkám, že mysl lidí je jako prostor: otevřená, jasná a neomezená. A
hovořím jak o cestě tak o cíli".
Microsoft na tripu
Ale pojďme
na chvíli zpátky do Basileje. Večerní blok přednášek, projekcí a výstav psychedelického umění pomalu končí, z kuřáckých zón již
voní hašiš a po celém sále se tvoří skupinky diskutérů. Zahlédneme třeba
českého malíře Ottu Plachta, jenž hledá inspiraci pro svou tvorbu v
halucinogenní liáně ayahuasce z jihoamerických
pralesů, anebo Ricka Doblina,
ředitele americké organizace MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies), jež se
snaží navázat na přetrženou tradici a vrátit dnes výzkum psychedelik
na vědeckou půdu jako seriózní téma. "Potřebujeme se dostat na legální bázi.
Jsme na cestě zpět na Harvard," hřímal před chvílí prezident Doblin na své přednášce. A neinformovaný pozorovatel musel
být překvapen, když se dozvěděl, kdo organizaci MAPS ve snaze o renesanci psychedelik finančně pomáhá. Hlavní donátory netvoří žádní
zestárlí sentimentální hippies, ale vývojové jádro Microsoftu či zakladatel firmy Apple Computers
Steve Jobs, který se loni
svěřil New York Times, že
"požití LSD je jedna ze dvou či tří nejdůležitějších věcí, které jsem za
svůj život udělal". Spojení látek měnících vědomí, moderních technologií a
špičkových mozků je dnes zajímavým fenoménem. Jeden z otců-zakladatelů Microsoftu Bob Wallace věnuje
ročně 350 tisíc dolarů organizacím, zabývajícím se výzkumem drogy MDMA (extáze)
při terapii, a jako svou nenahraditelnou inspiraci uvádí LSD třeba také
vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart
nebo držitel Nobelovy ceny za objevení dvojité spirály DNA Francis
Crick.
Mezi
nejobletovanější celebrity v kuloárech konference ovšem patří legendy květinové
éry 60.let, k níž LSD neodmyslitelně náleží.
Houf
ctitelů obklopuje třeba Ralpha Metznera,
kolegu a přítele jednoho z hlavních propagátorů "kyseliny" - Timothyho Learyho. "Chtěla
bych vám poděkovat za to, že jste změnil můj život," chytá se ho za ruku
dvacetiletá dívka s dlouhými černými vlasy. "A jak jsem ho změnil?"
ptá se s úsměvem Metzner. "Vaše myšlenky mě
udělaly svobodnější," zajíká se nervozitou obdivovatelka.
níže:K
pianu znovu usedá německý psychoterapeut Rolf Verres
Ten mohl
udělat nějaká CD, ne?
htp://ayahuasca.navajo.cz/ : Krom Santo Daime je i Uniao
http://www.dropin.cz/zmedii.shtml?x=179887
:
V roce 2001
vedl výzkum ayahuascy také psychiatr Dr. Josep Fábregas, ředitel
prestižního ústavu CITA (Centro de Investigación y Tratamiento de
las Adicciones) z Barcelony, a to ve vesnici Mapiá v brazilské Amazonii. Vesnice je centrem "nového
náboženství" Santo Daime,
které v Brazílii spojuje prvky tradičního šamanismu a křesťanství a má už kolem
20 000 příznivců, těšících se velké sociální prestiži. Ayahuasca
je pro tuto sektu, v níž se sdružují umělci a intelektuálové, posvátný nápoj a
její členové ji konzumují čtyřikrát do měsíce. Santo Daime má dvě centra i ve Francii (Marseille a Paříž) a v
jiných evropských zemích, dokonce i v České republice!
Co je někde
najít, co jsou zač?
http://www.shroomer.cz/forum/viewtopic.php?f=18&t=660&start=15&st=0&sk=t&sd=a
Slováci se
baví jak do tripu, ale je to dost mdlé...-()
http://www.vegetalismus.cz/59-ritualni-pristupy-k-praci-s-posvatnymi-rostlinami.html?zobrazdetail=1&idclankunovinka=133
Někdo tam
měl i 70tripů s kys., ale bavit se s nimi nemáme,
jedou si svojí cestou...jsou to spíše huliči
http://grower.cz/pestovani/marihuana/tema/t-896-p-4.html
http://www.cdk.cz/ts/clanky/95/anketa-drogy-a-nabozenstvi/?PHPSESSID=9
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2008010021
Moje zkušenosti
s holotropním dýcháním
O holotropním
dýchání na stránkách Holos
Reportáž
o terapeutickém využití ayahuascových rituálů v
televizní reportáži