Proč musí zasvěcenci mlčet

Před třiceti lety, kdy jsem se začal o duchovní otázky zajímat, mě napadlo, že by měl přijít reformátor, který by přišel se sjednocujícím učením, aby odstranil obrovský zmatek a tím i sváry mezi duchovními proudy. Postupně jsem našel Unitáře, kteří se o to snažili, ale nedotáhli to podle mého do konce. Jaksi jim chyběli výsledky, tj. osvícení. Ti ovšem chyběli všude, to byl pro mě velký problém. Spíře jsem nacházel pokrytectví, demagogii a skrytou i zjevnou nevraživost. Zkrátka mnoho řečí a výsledek nikde, ač jsem se snažil najít ty, kteří byli proměněni v Dokonalost. Dostali se mimo lidskou omezenost a měli přístup k neomezenému Zdroji.Vzhledem k obrovskému množství duchovních lidí to byl hrozný výsledek.

Později jsem objevil určité knihy, které napovídaly jistou duchovní změnu osobnosti, ale jejich autoři, tedy křesťanští a východní mystikové, byli již mrtví. Následovníky jsem neobjevil a to mi vrtalo hlavou.

Snad až Krišnamurti, ten tehdy žil a přednášel a jeho slova o kritice duchovních přístupů mi konečně otevřeně řekla, co jsem již tušil. Ale ani jemu se nepodařilo, jak sám na smrtelném loži řekl, proměnit za 65 let práce jediného žáka. Jak zemřel, jeho hnutí se začalo rozpadat a to byl původně avizován jako nositel nového, moderního náboženství prostého demagogie, Řádu Hvězdy.

Ani budhismu se nedaří připravit osvícené. Proč, to je vážná otázka. Nač pak celé učení je? A to je tak vzdálen všem náboženstvím, ale aniž by si toho někdo všiml. Prostě nezná Stvořitele a tím ani Jeho Záměr. Vše je prý v moci každého člověka. Kdyby to bylo tak prosté!

Už dávno mi bylo podezřelé, že tyto ani jiné otázky se otevřeně neprobírají. Kdo nemá přístup k zdroji vysoké Inteligence, tedy k Poznání, nemůže se k Cíli dostat. Všechna učení mluví o nutnosti učitele – gurua, ale kde jsou? A mají ti, kteří se za ně vydávají vůbec Poznání? Ale pozoroval jsem spíše malou ochotu je hledat a když už někdo takového měl, např. Mahéšweranandu, viděl ho tak jednou ročně a to je nanic.

Vážně jsem se zabýval otázkou, zda celá duchovnost není jen podvod, iluze jako komunismus. Až po létech jsem našel vlastně velmi jednoduchý způsob, jak se k vysoké inteligenci dostat. Je to intuice, o které nikdo nepochybuje, ale nikdo nepracuje na jejím zesílení. Hledat důvod toho je velmi vzácné, ale důležité. Nakonec jsem poznal, že prostě není vážný zájem, jako nebyl zájem v době Krista. Vlastně vše je podobné jako tehdy.

Když křesťané hovoří o lásce k Bohu, nevěřím jim. To říkali i tehdy, museli by Ho prožít a přijmout jaký je a to neudělali a neudělají. Lidé jsou vlastně opakem toho, co musí být mystik. Ego si zkrátka nechce svou omezenost vzít a rafinovaně bojuje o přežití. Prostě logická sebeobrana ega.

Nikdo nechce přijmout život i Boha jaký je a nechat se Jím vést, přijmout Jeho i svou roli, to je základní problém duchovnosti. Rádi vše vidíme po svém, jak nám to vyhovuje. Ale tak se daleko nedostaneme. To není možné ani ve vědě, podnikání či v právu.

Tento závěr je vlastně nápravou mé prvotní naivity. Běžné duchovní nauky jsou sice značně problematické, ale lepší výsledky se nedají očekávat. Problém je i v tom, že silně přeceňujeme tuto civilizaci. Není tu moc dobra ani vyspělosti. I v bibli se píše o lidské hříšnosti, ale zdaleka nejde jen o špatné morální činy.

Ale i to je kupodivu součást Jeho Záměru. Kdy to neměl, nebyl by Všemohoucí. Od toho je Sebepoznání, kde vše má své místo a svůj čas, není třeba se rozčilovat. Kdo ví a nechce lhát, musí mlčet. Nelze vše říkat všem, to je logika ezoteriky. Necitlivým přístupem můžeme snadno udělat chybu.

Nakonec se nelze neochotě ani příliš divit. Realita je o dost jiná než duchovní představy a kdo by chtěl neustále v channelingu a meditacích poznávat, že jeho původní představa byla zas jen iluze? Mystika totiž není jiná forma iracionality, protože božské je Logikou samou. Je to náročná cesta z iracionality přes racionalitu do rozvoje intuice.

Tato civilizace ani nemá Záměr, aby kdekdo byl mystik, jejím hlavním úkolem je očista od agrese a magie. Proto jí křesťané označují jako očistec, předpeklí.

Odlišnosti skutečného mystického vývoje od představ ega

V podstatě není možný kvalitní život bez pomoci intuice, protože je příliš složitý. Její zesilování je mystický proces, ale ten je plný mýtů a iluzí. Pravá mystika není mysteriózní iracionalita, ale logická cesta z iracionality přes racionalitu do trvale rozšířeného vědomí.

Ego se totiž snaží po svém sebe zbožštit a mít klid, ale jeho přání jak na to, jsou naivní. Je to projev nezralosti, mystika není úkryt ega, ale jeho koncem. Ale až dlouhodobou mystickou zkušeností lze poznat všechny rozdíly mezi původními představami a realitou, tedy názorem Boha.

Nejčastější omyl: Ne snaha o zastavení myšlení, ticho a klid, ale aktivní vnímání, chápání a jednání pomocí velkého vlivu intuice. Ticho není v mystice cílem, protože božské v tichu není, ale způsobem, jak vytvořit pro intuici volný prostor. Neblokovat ji přístup k sobě žvaněním ani zbytečnými myšlenkami, protože těmi se napojujeme do omezeného lidského světa.. Když se intuice neozývá, raději ticho než banality. Ne meditace ticha, ale extáze dynamiky Tvorby dějů a pocitů Velikosti Boha. A transformační procesy, o kterých se téměř nic mezi laiky neví.

-Ne pasivita ale tvořivost, aktivní odevzdanost. Ne askeze. Ne pokrytecké potlačování problémů, ale odkrývání jich a očišťování chybných sklonů. Ne celibát a odmítání masa (zpočátku). Nikoliv přebývat v ústraní, ale žít ve společnosti, protože je dokonalou školou Boha.

-Neusilovat o sebepopírání, ale učení se. Nejde o nirvánu, ale o rozšířené vědomí. Nevytvářet si představy o Bohu, ale prožívat Jej, postupně poznávat. Nechtít okamžité osvícení, ale celoživotní proces s dynamickým střídáním stavů, jež obsahují i problémy a bolesti. Nikoliv kouzelný proutek okamžité proměny, ale rychlejší učení. Nikoliv prázdnota a konec individuality, ale hrdá vznešenost, být plný Boha.

-Ne demagogie, ale postupné poznávání nekonečně složité Reality, spleti souvislostí. Ne útěk od inkarnací, ale postupné procházení vyšších a ještě vyšších úrovní vědomí. Nečekat uznání, ale spíše nepochopení a odmítání okolí.

-Nic není zvlášť posvátné, jen s Ním hovořit a prožívat Jej. Ne si rozhodovat o všem, ale vše konzultovat s božskou intuicí. Ona je vždy chytřejší. Neodvaluje kameny z cesty, ale zkouší v zátěži.

Bůh Guruem

Každý duchovní směr doporučuje vedení učitelem - gurem, jinak je nebezpečí zapadnutí do iluzí příliš veliké. Stvoření totiž naše schopnosti chápat mnohonásobně převyšuje, nejsme schopni plně pochopit ani kvantovou mechaniku. Ostatně v žádné škole učitelé nechybí. To by to vypadalo, kdyby si tam žáci dělali, co by chtěli!

Mít učitele ovšem přináší jisté závazky. Role jsou jasné, žák musí přijímat výuku a to častou. Má jistotu v dokonalé vedení, žádná náhoda neexistuje. Ví, že Bůh má v ruce karmu světa.jak výběr učební látky i její obsah. Učitel je autoritou, která rozhoduje, a také zkouší i kvalifikuje. Tím vlastně spolurozhoduje o životě žáka.

Stejně by to mělo platit i v duchovních naukách. Problém je však v tom, že skuteční učitelé téměř nejsou. Téměř nikomu to však příliš nevadí. Nechtějí většinou, aby jim do duchovnosti někdo zasahoval, ani Bůh ne. Proto vzniklo tolik různých směrů v křesťanství i jinde. Každý si chce svaté texty vykládat podle svého.

Proto mystika nikdy nebyla populární. Přijmout Boha jako Gurua je příliš odvážný čin. Přitom to není těžké, když je k tomu vůle. Každý ví, že On vidí opravdu Vše, nejen že zná naši budoucnost, jak občas mystikům ukazuje. Přitom denní kontakt s Učitelem je naprosto nutný, stejně jako ve kterékoliv škole.

Knihy známých mystiků popisují, jak dokonale je Bůh vedl a učil, často se dovídali neveřejné, esoterické skutečnosti. Zejména silně v meditacích, kde prožívali Jeho Nekonečnou a Věčnou Velikost. Dával jim i úkoly a nebyly lehké. Přesně věděl kolik vydrží a také tolik dostali. Mluvil s nimi i událostmi, tak jako mluví se všemi lidmi. Pomáhal jim správně reagovat a chápat jejich významy.

Mystika rozhodně není selanka. Po počátečním nezvyku však přicházejí léta, kdy si již zvykne na tento, pro jiné zcela nepochopitelný životní styl neustálé aktivní přítomnosti Vševědoucnosti a Všemohoucnosti. Jakýkoliv problém s Ním ihned konzultuje.

Jen v meditacích v nejvyšších božských světech prožívá nestabilitu z ohromení, dříve tak

Poznámka:

Literatury je spousta, zejména knihy sv.Terezy Ježíšovy (z Avily) a Jana z Kříže, sv.Faustyny http://faustyna.signaly.cz/ Či Donalda Welche, jež napsal mnoho knih Hovorů s bohem, viz http://www.hovorysbohem.cz

Přijetí Boha

Bůh a Jím z určitého důvodu stvořený Obraz, v němž jsme i my, je objektivní Realitou. Bez přijetí této základní Skutečnosti nelze mluvit o filozofickém rozhledu a duchovní úrovni člověka. Z toho totiž vychází řešení dalších otázek, zejména naše role ve světě.

Skutečné přijetí Boha není nějakým laickým či theologickým výrokem. Vyslovit se dá cokoliv, ale pokud mají slova mít reálný podklad, nesmí to být jen gesto. Slovo přijmout totiž implikuje, že víme co přijímáme. To znamená poznat Ho! Nikoliv takového, jakého bychom si po prostudování nějaké svaté knihy či svého přání vytvořili.

Náš pohled na Něj je omezen našimi schopnostmi. V podstatě nemůžeme pochopit nic mimo okruh našich zkušeností. Pokud jsme Hyperprostor Boha neprožili, nemůžeme o Něm vědět víc, než jsou Jeho běžně známé atributy – Vševědoucnost, Všemohoucnost, Všudypřítomnost, Dokonalost, Věčnost. Ani o nich nemáme žádné bližší poznatky, z pohledu člověka jsou nedostupné a proto nepochopitelné. Jakákoliv představa o Něm je tedy apriori špatně. Proto Desatero zakazuje si Bohu vytvořit jakoukoliv představu.

Křesťanství hovoří o víře, ale jaký význam má to slovo? Podle Nového zákona i hořčičné semínko víry umí pohnout horou. Umí věřící něco takového? Mluví o víře, ale myslí tím vlastní názor, tedy povrchní přání. Konfrontace názoru a božské Reality vedla ke konfliktům Krista s farizeji. Nakonec raději přijali vraha než Boha. Proč? Nakonec chtěli mít hlavně klid a jistotu. Ego totiž zjevně či skrytě nechce uznat Boha jako Tvůrce a majitele Reality a tím přijmout podřízené postavení. Přitom je tak snadné pochopit, že my jsme svět nestvořili, jsme schopni jen nepatrných výtvorů ve fyzické, emoční či mentální sféře a to ještě vlastně uvnitř Něj.

Proto je nutné poznat Boha nejprve v rozhovorech s Ním, přesněji řečeno s božskými silami, ale daleko dokonalejší zkušenost přinášejí meditace v Jeho světě Věčné a Dokonalé Tvořivosti. Nejsme v proudech vizí a pocitů ztraceni, je tam s námi, jsou to Jeho projevy.

Tak poznáme, že je daleko větší, vzdálenější a zcela Jiný než si myslíme. Má klíče ke karmě Všeho a všech. Ani v nejmenším není hodným senilním dědečkem na mráčku, jak bychom Ho v nevědomí rádi viděli.

Vše je vlastně Jinak. Naše individualita není omylem ani egem, i ta je Jeho výtvorem a my sami sebe nemůžeme zrušit, jak se mnozí domnívají. Přijetí Boha obsahuje i aktivní odevzdanost při postupném Sebepoznávání, zejména neznámých, ezoterických zákonů, proč svět je takový jaký je.

V Jeho Velikosti Ho poznali jen mystikové a těch nikdy nebylo mnoho. Se svým Poznáním nebyli příznivě přijímáni, i když některé církev posmrtně prohlásila za svaté.

Ti také věděli, že přijetí Boha není v nějakém prohlášení, či záblesku osvícení, ale jde o dlouhodobý proces, jež je v zásadě extaticko-bolestivý. Není problém s Ním hovořit, dokonce nakrátko vstoupit do Jeho světa. Je to však pouhý začátek proměny člověka, pokud k tomu má skutečnou vůli.

Transformace událostmi života, či daleko rychleji koncentrovanou energií v mystických procesech, souvisí s přijetím Boha, odstraňuje bloky k Němu, zdokonaluje i očišťuje části vědomí, jež Ho pak přijímají daleko lépe. Je to práce na desetiletí, u běžných lidí na desítky inkarnací. Kvalita přijetí Boha zásadně rozhoduje o kvalitě našeho života.

Představy a Realita o Bohu

Fáze chápání Boha jsou podle osobních zkušeností mystiků, šamanů a zasvěcenců všech kultur tři:

1) Naivita, demagogie. Víra či nevíra v Něj jsou hlavně přání a emoce jež si žádají nebo i nežádají verbální zdůvodnění. Proto je vytváření si názorů o Něm zakázáno Desaterem. Boha totiž nelze uchopit emocemi ani myšlením, On není člověk, ani nic nám známého

2) Šok a ohromení z Poznání Jeho Velikosti

3) Zvykání si na Něj, postupné zdokonalování Jeho chápání a přijímání

Duchovní hygiena ve třech krocích ke zkvalitnění života

1. Chtít kvalitu života, protože bez vůle není nic, jen rigidita a sklon se nechat ovládat druhými. Znamená to ovšem přijmout odpovědnost za své činy a to není málo

2. Vyházet nekvalitu - nedokonalé, nezralé, nekvalitní, přežilé části z osobnosti. Je to nejen očista od agrese, závisti a strachu, ale i od emocí, což je méně obvyklé. Emoce jsou totiž našimi nejstaršími a velmi silnými částmi. Nemají velkou inteligenci, jednání pod jejich vlivem je často chybné. Jak to udělat? Stačí chtít se jimi neřídit a ony postupně zeslábnou a jsou nahrazeny myšlením. Nepleťme si ovšem emoce s intuicí, ta je velmi kvalitním zdrojem pro vnímání. Tu je třeba zesílit na maximum a přesně rozeznat, zda je za informací opravdu ona, nebo myšlení či pouhé emoce. To je už součástí posledního důležitého bodu.

3. Naučit se channeling. Je to vědomá komunikace s vyššími úrovněmi vědomí, tedy zejména s intuicí. Pokud máme problém, zeptáme se hlavně jí. Konzultujeme tedy každé závažnější rozhodnutí a učíme se pod jejím vlivem. Uvidíme, jak obrovskou má inteligenci i moc a postupně ji budeme více zapojovat do vědomí a získáme i její krásný pocit.

Tento životní styl je o tom hledat nové, pravdivější a dokonalejší pohledy a přístupy. Rozebírat situace, zkoumat, vážit fakta. Je to vlastně podobné jako ve vědě či jiné tvůrčí práci. Prostě umění žít. Řeči nestačí, chce to aktivní práci i ve zcela neznámých oblastech. Zejména je nutné autohypnózou prozkoumávat nevědomí.

Výsledky se projeví velmi brzy, za několik let, ale je to těžké a místy dosti bolavé. Není snadné vzdát se na čem vlastně tolik lpíme. Naše skryté podosobnosti se stále hlásí o slovo. Vzdálíme se myšlení davu a to přináší problém oběma stranám. Nedá se nic jiného dělat než s tím pracovat.

Za vším je pocit

Uvědomujeme si, jak ohromnou a dosud málo prozkoumanou roli v našem životě hrají pocity? Vždyť nakonec děláme vše jen pro ně! Prozkoumáme-li své motivy, za snahou vydělat co nejvíce peněz či získat co nejvyšší slávu či postavení je málo kdy naplněná touha po lepším pocitu. Jako by se dal koupit! Toužíme po lásce, protože od ní očekáváme krásné pocity. Hledáme je v sexu, kultuře i v všemožné lidské činnosti.

Na druhé straně deprese může dovést člověka k sebevraždě. Z pocitu vyjádřeného agresí vznikají nenávisti, závisti, vraždy i války. V náboženství odedávna hledali lidé pocity jistoty, mystikové božskou extázi.

Nepřetržitě, celý život prožíváme své pocity a hledáme lepší. Přičinit se o dobrý pocit je jistě důležitější než se starat o svůj image, kterým působíme spíše navenek. Proto je velmi důležité zjistit, co to pocity vlastně jsou a jak vznikají, na čem závisí. První důležitou myšlenkou je poznání, že pocit je symbolem situace i nás samých. Jaká je entita, takový má pocit, to platí absolutně.

Kdo je vytváří? Kupodivu ne my, to bychom chtěli jen příjemné a ty vždy nemáme. Tvoří je tedy různá nevědomí, ale jejich motivy jsou nám často neznámé. Proč za dobrý čin nebýváme vždy odměněni dobrým pocitem a proč i zvrácenost je vedena touhou po pocitu, byť zvráceném? Jsou výsledkem logiky Stvoření, zákonům lidem zcela neznámých. Můžeme se o něj přičinit, ale sami sobě ho dát nemůžeme. Pouze intenzivním přáním, autohypnózou může vzniknout iluze vytvářející pocit. Ta je však srážkou s realitou života bolestivě odstraňována.

Měla by vzniknout nová věda, jež by se zabývala všemi zákonitostmi a souvislostmi pocitů. Jsou to totiž daleko důležitější a složitější než si myslíme. Generují děje a děj vytváří pocit. Existuje hierarchická struktury tvoření, Bůh tvoří pocity světy, my myšlenky. Tedy Stvoření i Bůh je vlastně … POCIT!

Zkoumat, jaké jsou druhy a odhalit jejich uspořádání do kruhů podle duality i intenzity. Rovněž jejich hierarchii od zvířecích až po božské. Nejsou jednoduché, černobílé, mají složitou strukturu stejně jako děj. Střídají se, kombinují a vzájemně proplétají. Jsou to fraktály archetypů, nekonečně složité obrazy, jež se stále mění. Podobnost slov napovídá další podobnost, pocit je jako cítit vůni či zápach. Zkoumání těchto souvislostí je součástí cest sebepoznání.

Máme v sobě jakýsi základní pocit a do něj krátkodobě přicházejí jiné, závislé na konkrétním ději. Podobně jako programy běžící s OS v pozadí. Pocit úzce souvisí s prožíváním, s životem. Často bychom si přáli, aby příjemné pocity v nás zůstaly navždy, ale ony unikají a nevíme proč. Snažíme se je udržet, ale vznikají další problémy, i drogové závislosti. Známý, ale málo diskutovaný fakt je, že si často zbytečně kazíme pocit, protože se ze zvyku zatěžujeme negativitami všeho druhu. Stačilo by je jen odmítnout, vyčistit a byli bychom překvapeni kvalitou výsledu. Proto je však nutno v psychoterapii paradoxně negativity hypnózou zesílit, aby vznikla silná motivace chtít je odhodit jako zbytečnou zátěž.

Ještě těžší je získat ještě vyšší pocity než mají lidé, které by bylo možno nazvat božské. Pro ně je již potřeba dlouhodobě transformovat a rozšířit vědomí vzhůru k intuici. To zvládali od nejstarších věků šamani, zasvěcenci a mystikové. V meditaci je zesíleně vidět, že nám ho tvoří božské síly podle Své vůle, je někdy jinde než děj. Zpočátku nemusíme vůbec chápat, že jsou to symboly extaticko-tísnivých transformačních procesů. Je to Jejich zvláštní Hra vedoucí k Sebepoznání, cesta za božským pocitem.

Je velmi málo známé, že nejen extatické, ale i bolestivé pocity při správném přístupu umějí zdokonalovat osobnost. To je podstata ukřižování jako cesty k Bohu. Meditace jsou zintenzivněným životem, takže každý člověk těmito procesy prochází a tím se zdokonaluje. To je vývoj…

Lze vytvořit určitý psychoterapeutický systém, jež by v podstatě nahradil náboženský a filozofický přístup, protože by využil a rozšířil jejich metody, jež již většinou degradovaly. O to usiluje New Age.

Ezoterika filozofie New Age

1/tento svět je jedna z nekonečna knih, které Bůh napsal o Sobě, prostě každý svět je určitým způsobem nastavená Hra, Líla, gamesa, určená k sebepoznávání, projevu

2/ jen v intenzivním duchovním vývoji mystiky je božská extáze a lidská bolest od sebe tak blízko

3/základním zákonem Všeho je – Všechny archetypy v dosahu, prostě Bůh je Celek

V podstatě budeme tyto body poznávat věčně, i to je archetyp.

Stargate

Jistě ne náhodou jsem si náhodně přepnul televizi na film Hvězdná brána. Intuice mi k němu dávala komentář. Zahrnuje mě informacemi stále víc.

Nikdy dříve jsem se o cestování bránou ve fyzickém těle nezabýval. Dozvěděl jsem se, nemusíme branou cestovat na nějaké planety, stačí zůstat na Zemi, protože je tu ohromné množství různých civilizací v dalších rozměrech. Země je prý jako kniha, kdekoliv jí otevřeme, všude žije nějaká civilizace.

Možnosti návštěv jiných civilizací je mnoho. Od nejjednoduššího, že jen tušíme, že něco takového je, přes telepatickou komunikaci s nimi, to je nejjednodušší účinná metoda, až po návštěvu v rozšířeném vědomí tranzu, kde vnímáme i jejich vize a pocity.

Film byl celkem věrný. I pozorovatelé UFO zjišťují, že i když je zachycují radiolokátory, náhle zmizí. Ovládají totiž hmotný přestup bránou.

Brána může mít mnoho forem, nejen tuto původem z Egypta. Rozhodující je mít klíč a umět ji otevřít. I když se to může někomu být přehnané, je za tím hierarchie Stvořitele. Kdepak nějaký náhodný nález, vše má význam ve významu Významu.

Je dobré pochopit další souvislosti. Průchod branou je jakýmsi příbuzným teleportace, kterou umějí někteří kouzelníci i spiritistickým seancím s aporty různých předmětů. Naproti tomu je cesta do minulosti značně obtížnější.

Žádný svět není nereálný, vše co prožíváme existuje. Tedy rovněž snové světy i světy představ, takže jsou brány i k nim. Stvořitel své světy však vytváří nekonečně dokonaleji než my. Nekonečně složitá a nekonečná spleť světů je předivem Obrazu Stvořitele, Jeho.

Důležitý je Princip podobnosti. Snadněji se dostaneme do civilizací nám podobných co se týče podílu dobra a celkovým zaměřením. V civilizacích s naprosto jiným nastavením základních archetypů bychom se nemohli orientovat, ba ani existovat.

Přechody skrz bránu byly ve Stvoření vždy, souvisejí s mícháním kultur. Podobně jako když vyspělejší civizace ovládne druhou, viz římská říše. Posouvá tím vývoj dopředu a o to jde. Proces sebepoznání nebývá vždy harmonický.

Ptal jsem se intuice, zda se průchod branou zde dříve prováděl. Zajisté, odpověděla. Ale na otázku, zda provádí i nyní odpověděla záporně. V budoucnu nás to opět čeká. Ptal jsem se i na sebe. V tomto životě to prý umět nebudu, ale po smrti bránou projdu, tak jako my všichni, dá a dál.

Poručíme větru, dešti…

Komunisté měli svoji víru jak změnit svět. Představovali si revoluci po svém a říkali tomu věda. Prostě vše zestátní a vykořisťování nebude a s tím zmizí všechny problémy. Nastane ráj na zemi. Nechtěli vidět, že stát je takový, jako jsou jeho občané. Že to prostě nebude fungovat. A nefungovalo. Dodnes ale nepochopili, kde se stala chyba. To je klasický případ, jak to v naší civilizaci funguje.

Podobně je tomu u psychoterapeutů. Mají vůli klientovi pomoci, ale jak na to? Povede se to vůbec a jaká bude dynamika jeho změn?

Když staviteli necháme přestavět ruinu na vilu, postupuje celkem najisto, Může si vytvořit časový harmonogram jak bude přestavba pokračovat. Přesně si spočte co bude potřebovat, kde asi nastanou problémy a jak na ně.

Psycholog je proti němu chudák, nemůže nic z toho hodnověrně připravit. Proč? Protože to zkrátka neumí. Nevidí do detailu celý problém klienta, vlastně množství problémů provázaných dohromady nevědomými vazbami. Jeho terapeutické možnosti jsou velmi omezené, nemůže jako stavitel prostě problematickou část odstřelit a postavit novou. Ale uvědomí si to?

Spíše má sklon silně podceňovat problém a myslet si, že ho lze snadno překonat. Případně i jinými, novými metodami jako byla před dvaceti lety regrese do minulých životů.

Dobře si pamatuji, jak se přijímala v době sílícího psychoterapeutického nihilismu jako rychlá a zázračná metoda. Dnes je tato metoda již téměř nepoužívána. Jednak nepřinesla rychlou úlevu, navíc často odkryla problémy daleko větší, do té doby potlačené. Ty se vyvalily na povrch, klienti utekli a to byl konec terapie.

V podstatě to byla ale správná, relativně velmi účinná terapie, daleko více než psychoanalýza. Jen vyžadovala mnohaletou bolestivou terapii. A to je právě ten problém, kdo bolest odmítá, nemůže se vyléčit. Naivní touhou po bezbolestné terapii můžeme jen pofoukat bolavou ránu, ale nic víc.

Jsme v době zhoršujícího se duševního stavu lidí, přibývá duševně nemocných, ale co jim kromě léků můžeme nabídnout? Moc toho není. Jsme prostě rozvojová civilizace s velkým množstvím problémů, které jen tak nezvládneme. O lidské duši a její terapii téměř nic nevíme a nevypadá to, že by se to rychle zlepšilo. Existuje jen velké množství teorií osobnosti, což jen ukazuje na existující zmatek. Skepse pronikla i mezi občany, psychology neberou lidé příliš vážně a to jim ubírá z jejich již tak malých šancí uzdravovat.

Kdyby alespoň psychologové používali intuici daleko intenzivněji než bývá zvykem, ale nechtějí. Zůstávají tedy slepí. Zahazují jedinou možnost pomoci, takže jsem skeptikem.

Vitualita ano, ale …
Po přečtení knih slavných mystiků i popisů meditací řady lidí vyplývá společné poselství – přijde osvícení, po kterém není život bolestivý. Osvícený už není ohrožen životem, ví že je to Mája, virtuální Hra Ducha, vesmírné Mysli. Baví se jí, hraje si s ní. Je od ní oproštěn, nepodléhá jí. Je ztotožněn s Věčností, Absolutnem, nirvánou.
Nevymysleli si to. Každý kdo prožil mystické meditace, nutně musí dojít k takovému závěru. Později však u nich stala podivná změna procesu. Místo realizace mystického stavu trvale v běžném vědomí se proces naopak překvapivě uklidnil! Vyplývá to i z knihy o životě sv.Terezie z Avily. Ostatně i Buddha zůstal člověkem, nerozplynul se v nirváně. Jistě ani po smrti ne, ta není zásadní změnou. Měl sice schopnost konat zázraky, ale ty nejsou zas tak vzácným darem.
Proces může pokračovat i dál řadu desetiletí. Co se s mystikem děje, je už málo známá ezoterika. Bylo by totiž opovážlivé říkat, že její realita je trochu jiná, než si lidé přejí. Má své zákony dané Stvořitelem a ty nemůže překročit nikdo stvořený.
Pokud však tuto psychiku mystika objektivně zkoumáme, zjistíme že se posunul od běžného lidského vědomí, ale méně, než se očekávalo. Už tím, že setrvává mezi lidmi, nerozpustilo se jeho tělo ani nebyl vzat na nebesa, ale je stále člověkem s jeho mentálními procesy i emocemi, které ho ale už tolik nevláčí a nedusí jako předtím.

Božské vědomí nekonečné Dokonalosti, které poznával v mnoha meditacích v denním životě člověka prostě nemůže fungovat. Princip podobný k podobnému zkrátka platí. Jen mu zůstala obrovitá intuice, běžným lidem nedostupná. Ta ho stále vede a pomáhá mu. Má tedy rozšířené vědomí, ale jen málo nad mentální oblast. Je to úžasné být veden neomylnou, dokonalou a mocnou Silou která vytváří světy, avšak kupodivu o Ni skoro nikdo nestojí, ego se nechce vzdát dominantního postavení.
Mystik je tak stále vázán k tělu i světu a jeho problémům. Není od nich oproštěn. Bolesti a problémy se ho stále týkají. A to se dozví, že se v příštím životě opět narodí a to v hmotné civilizaci, i když poněkud vyšší kvality. Do božského Hyperprostoru vířivých fraktálů mu to bude ještě dlouho trvat.
Tedy opět relativně pomalý vývoj, nikoliv radikální skok, který očekával. Proces mu zdaleka neskončil, stále se musí zabývat nedokončenými úkoly očisty, výuky a transformace. Temná noc už je pro něho značně prosvětlenější, se záblesky vyšších stavů blaženosti či spíše klidu a vyrovnanosti.
Stále se mu rozšiřuje poznání o hierarchické struktuře Stvoření, kdy Horní vede spodního namáhavým rozvojem, obtížným stoupáním na horu Kailás. Změnily se mu sice názory na vše, ale ví, že i jeho dosavadní nemají absoluní platnost, protože existují jiné, daleko dokonalejší, jemu však zatím nedostupné. A tak to půjde dál. Nemá žádnou možnost to změnit. Je stvořeným, nikoliv Stvořitelem, i když si slabě uvědomuje, že je také Jeho součástí. Prostě bez zásluh nelze dosáhnout ničeho na zemi, ale ani ve Stvoření. Musí stále pracovat, snažit se, učit novému.
Je to dosti studená sprcha. K tomu to vše tedy bylo! Zážitky slavných mystiků i jeho vlastní nebyly nepravdou, ale účelovou zkratkou, jakousi reklamou na duchovní vývoj, který měl za hlavní účel projevit u něj zájem. V náboženství na to existuje termín přijetí Boha, tedy intuice, vývoje, života jako takového, protože mystika není ničím jiným, než zrychleným životem. Je náročné uvědomit si, že intuice má naprosto primární význam, je za Vším v nás, ale i mimo nás
Ohromující prapodivná virtualita Bytí je pro zkušeného mystika spíše matnou vzpomínkou z meditací před řadou let. Toto Bytí již přijal, nemusí Ho vnímat stále, nutné jsou zcela jiné, zdánlivě obyčejné úkoly. I to je jeden z mnoha paradoxů Stvoření…

Někdy se mu přesto virtualita v meditacích slaběji připomene, aby na Ni nezapomněl jako na přelud, stále si uvědomoval Její Přítomnost a to ho táhlo dál přes nekonečně překážek k rozvinutí Dokonalosti.

O dobrotivém Absurdistánu

Vzpomínám si na příhodu z počátku sedmdesátých let dříve běžnou, dnes nemyslitelnou. Asi třicetiletá dáma se diskrétně u pultu naklonila v prodavačce a zašeptala – máte kalhotky? Věděl jsem, co jí odpoví - nemáme. Byla zklamaná a posmutnělá.

Opravdu každou chvíli něco chybělo, ale kupodivu jsme vše nakonec nehnali, nic nám nechybělo. Měli jsme auto i domek, ačkoliv matka byla rozvedená knihovnice. Muselo se umět shánět a dělat si zásoby. Byli jsme skromnější a pracovitější než je tomu dnes. Ani se nedá říci, že jsme byli zvlášť nespokojení. Nepamatuji ani, že by někdo kolem nás, nebo ve škole. Sociálně nepřízpusobivé také nepamatuji. Vztahy mezi sousedy byly daleko lepší než dnes.

Pamatuji mnoho neodsunutých Němců, třeba pana Müllera, který bojoval proti Frankovi ve Španělsku. Byli sice občany druhé kategorie, ale nepamatuji nějakou nenávist vůči nim, ani náznak ne. Drželi při sobě a žili si velmi skromně, ale celkem dobře. V závodní jídelně v  polovině šedesátých let seděly Němky v důchodovém věku a brali od nás zbytky jídla, prý pro psa.

Úskalí psychoterapie dětí a dorostu

Vytvoření správného terapeutického vztahu mezi terapeutem a klientem je základem úspěchu. Vytvořit ho ale není snadné už jen proto, že psychologové nejsou u nás příliš respektováni, podobně jako kněží, ale nikdo jim to otevřeně neřekne. U šamanů to je jinak, domorodci mají strach z jeho magických schopností, sami za nimi přicházejí s dary a bezmezně jim věří. Na druhé straně šamané umějí využívat tranzovních stavů, to dnešní psychologové jen vyjímečně.

Dalším problémem je, zda klient opravdu chce změnu, zda mu jeho problém spíše nevědomě nevyhovuje a nedrží se ho s příslovečnou helvítskou vírou. Pak jakákoliv snaha terapeuta je kontraproduktivní. Co udělá je obráceno proti němu. Klient si spíše své chorobné jednání posiluje.

Přesně totéž se stavá, když k psychologovi rodiče přivedou své nezbedné dítě a chtějí, aby s ním něco udělal, protože jim se to nedaří. Nelze se divit, že psychologovi nedůvěřuje. Bojí se, že je spřažen s rodiči, s kterými má složité ambivalentní vztahy.

Příliš malé dítě ani nemůže vědět oč jde, ani nechápe problém, jen se cizího člověka jemuž je vydáno panicky bojí. O důvěře nemůže být ani řeč. Výsledky terapie jsou pak tristní.

Nezapomeňme, že člověk je svou podstatou iracionální, pudový a rozum často používá na vymýšlení výmluv, racionalizaci iracionálního. Psycholog, pokud není extrémně nadán, se může jen obtížně vcítit do psychiky klienta, protože mentálně to ani nejde, nevědomí prostě racionální často není. A pak se časo zmýlí, aniž by si to uvědomil. Drží se svých klišé o příčinách všeh problémů v dětství, ale nenarodili jsme se jako nepopsaná kniha, ani se směsí vlastností od rodičů.Je to prostě pro člověka příliš těžké. Jen intuice to zvládne, ale kdo z psychologů to s ní opravdu umí?

Ale i kdyby se léčit chtěl, není snadné a rychlé napravit vzory jednání, jež ho formují už dlouho. Bylo by na to potřeba mnoha let a to není většinou reálné, bylo by to i příliš drahé.

Psychologie se totiž takřka nezabývá dynamikou psychické proměny, na čem všem závisí a jak se problém vyvíjí v čase. Je to příliš složité. Snad ani netuší, že základem osobnosti jsou tzv.kořenové archetypy a ty nejdou změnit takřka vůbec. Vypadá to sice jako terapeutický nihilismus, ale je to téměř tak. Základ osobnosti je neměnný. Lze část osobnosti blokovat, ale stejně se problém objeví, třeba za 50 let. Na kořenové archetypy se nabalují další části, ty již ovlivnit jdou, ale i v optimálním případě to trvá léta.

Psychologové nevědí ano to, že se změní se jen ta vlastnost, na které má nadvědomí zájem, jinak se mohou jen hromadit snahy, ale problém se dlouho vrací. Proto vypadá výsledek psychoterapie tak nahodile.

Problém se může přenést i na terapeuta. Pokud se bude silně vžívat do psychiky klienta, může se od něj doslova psychicky nakazit a může mu dlouho trvat, než se ho zbaví. Na druhé straně mu klient může pomoci jako zrcadlo, uvědomí si svůj problém v jeho zvětšovacím skle.

Uvědomme si, že psycholog nemůže nést břímě klienta, odebírat mu jeho úkoly a brát je na sebe. Nemůže ani nahradit jeho rodiče či učitele. Jeho role je a bude omezená.

Pokud uvážíme všechny tyto skutečnosti, vznikne spíše terapeutická skepse. Nakonec je snad nejlepší psychologa dětí a mládeže ani nedělat. Daleko lépe je může ovlivnit správná zájmová činnost. Od ostatních i od učitelů se toho mohou hodně naučit a ne tak násilnou, přímou formou. Vždyť sám život je terapií, psychologie a rozvoj člověka nestojí jen na psycholozích.

Daleko užitečnější je poradenská činnost v psychoterapií dětí a dorostu. Pokud psycholog opravdu umí, může poradit rodičům či učitelům, ale je otázka, zda se jeho radami budou řídit.

Touha po vizi

Lidé si vždy uvědomovali problémy v kterých žijí a chtěli změnit svět. Václav Havel v devadesátých letech byl mnohými intelektuály vnímán jako ten, který je schopen přinést novou vizi nepolitické politiky, která může ovlivnit další vývoj civilizace a přinést lepší a spravedlivější společnost.

Jejich přání se nenaplnilo a tak v současné době spěje naše civilizace k novému stylu politiky – státem regulovaného kapitalismu. Stát ho reguloval vlastně vždy, ale bude daleko více. Globalizace pokračuje a to má své klady a zápory, jako Vše.

Daleko dál se dostaly myšlenky hippies šedesátých let. Jejich ideály lásky a nenásilí oslovily mladé aktivní lidi v mnoha zemích světa a vznikaly centra, kde se novému experimentálnímu životnímu stylu dával prostor. Nelze přeceňovat úroveň šedesátých let. Jen náhodou někteří něco z božského poznali a rychle utekli. Chtěli si hlavně užívat, ale přijmout ho jako Autoritu a učit se nevyzpytatelné Jinakosti, to nechtěli nikdy.

Podobné revoluční sklony byly i dřív, například komunismus býval také intelektuály vnímán jako nová nadějná cesta k ráji na zemi, která se nikdy nikde nerealizovala. Dokonce i fašismus, který nikdy neskrýval svou agresivitu, oslovil mnohé a byli za něj ochotni položit život.

Jdeme-li ještě dále do minulosti, období příchodu Krista bylo ve znamení očekávání Mesiáše, který židy odvobodí od Římanů a nastolí božský Jeruzalém a povýší vyvolený národ. Když přišel a konal zázraky, aby ukázal Moc danou mu Hospodinem, část ho vítala, ale část zatracovala z nejrůznějších důvodů. Pár dní triumfálním vjezdu do Jeruzaléma už ale všichni volali - krev jeho na nás a naše děti, my chceme teroristu Barabáše.

Odmítli ho a nechali popravit ti, kteří by vlastně měli mít Bohu nejblíže – velekněží. Proč? Protože příliš narušoval jejich politiku, která se jim osvědčovala. O Bohu bez Boha. Hraní si na Něj. Ale ani jeho učedníci v den ukřižování nechápali, co jim vlastně chtěl Kristus říci. To poznali až o letnicích.

Lidé chtějí v něco věřit, ale místo skutečného hledání stále opakují to, co už znají. Opět sami sebe, i když třeba v převleku mysteriozních slov nové ideologie. Pochopit toto neustálé hledání a nenalézání lepšího životního stylu by nám pomohlo se vyhnout nástrahám různých ideologií.

Proč to vždy dopadne stejně? Vždyť je to vlastně logické – jaký je člověk, taková je jeho idologie a pro společnost to platí také. Je-li v lidech zmatek, agrese a nevědomost, přenese se do výsledné politiky. Nejsou ochotni k zásadní změně – učit se od chytřejšího, intuice, skutečného Boha. Že to není možné s Ním hovořit? To by bylo popření Jeho Všemohoucnosti!

Jen donekonečna hledají další a další formu iluze. Jak by vypadala škola bez učitelů, kde by si žáci výuku vymýšleli? Jistě legračně. Přesně ale takto se vize vytvářejí.

Kristus předpovídal příchod nepravých proroků s jejich ideologiemi jež svedou mnohé a to se mnohokrát stalo a stále se děje: Mk 13,22 Neboť povstanou falešní kristové a falešní proroci a budou dávat znamení a divy, aby, kdyby to bylo možné, svedli vyvolené.

Ale i to je nevyhnutelná součást života, patří to do něj a vždy bude patřit. Archetyp života Krista se bude stále opakovat, je v základu naší civilizace. Jen málokdo, jak Kristus říkal – malé stádce, našlo a najde cestu k Bohu a ne k představě o Něm. Není to totiž žádná selanka, jak by věřící chtěli. Zapřít sebe sama a nést svůj kříž, jak k tomu vyzýval.

Vztah člověka a Boha

O vztahu člověka a Boha mluví svaté knihy. Základem je, že je Stvořitel. Tedy že jsme nevznikli nějakou náhodou (protože ta podle teorie chaosu stejně neexistuje, náhoda je jen nepoznaná zákonitost), ale byli jsme stvořeni k určitému tajemnému důvodu Jím a z Něj.

Bible uvádí podobnost nás k Bohu jako dětí k otci, ale to je jen část Skutečnosti. Dítě může rodiče navždy opustit, nebo obráceně, ale my Boha opustit nikdy nemůžeme, ani On nás. Proč? Až v mystických meditacích totiž poznáváme ono mystérium, že Bůh nás stále tvoří, i tzv.karmu. A nejde to jinak. Vše co potřebuje si vygeneruje. Můžeme Ho popírat, nebo zjednodušeně popisovat, ale to je jen iluze zdánlivé odtrženosti, tedy ega. Holá realita faktu se nakonec vždy projeví.

On není nikým cizím. Je i není námi. Není chybou ho nazývat intuicí. Přesněji řečeno ona je mostem k Němu. Řešení tajemné otázky našeho vztahu je úkolem celého našeho stvoření a vývoje, výukou Sebepoznání.

Proč to dělá? Jistě k tomu má vážný důvod, protože jak Ho poznáváme v meditacích, je Logikou logik, Nekonečnem nekonečen Všeho. Aby to bylo ještě složitější, a ono je to nekonečně složité, i Stvořitel je stvořen svým Stvořitelem. Tím primárním navíc není On, ale nedefinovatelné Absolutno, Potencionalita.

Zásluhy u Boha

Je rozšířeným, ale zcela mylným názorem, že Bůh nás nijak nehodnotí. Jak by pak mohl vytvářet karmu? Hodnotí vše, vždyť podle bible zná i počet vlasů, které právě máme. A s tím souvisí i zásluhy.

Pokud platí známé pravidlo Jak Nahoře tak dole, musí u Něj platit zásluhy, když u nás jsou základem každého postavení. V lidské společnosti je ovšem nepořádek a zásluhy jsou tu často jen zdánlivé, ale božské Zákony jsou dokonalé a zcela určují náš život s jeho událostmi. Proto se o nich zmiňuje i Kristus: „A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte–li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek.“

Proto jakýkoliv duchovní vzestup, a že už jsme jich mnoho zažili v proudu vývoje od nejzablokovanějších forem, vždy souvisel s životem, jež jsme prožili a prožíváme. Nic tedy nemůže být okamžitě, žádné osvícení a nirvána, jen proto, že si to přejeme. Vše si musíme zasloužit.

Musíme se vývojem doslova propracovat jak třídami škol či hierarchií ve firmě. A to podle zákonů Boha, které si sám vytváří, a ne podle našich názorů co je správné a co není. Proto je velmi užitečné s Ním umět komunikovat, abychom se dozvěději jasné stanovisko ke konkrétní situaci a nevymýšleli si iluze. To ovšem ego nechce slyšet…

Osvícení mezi námi

Lidské představy jsou často hnány nedokonalostí, nereálnými a iluzorními přánimi. Božské je zcela reálné a zcela logické ať se nám to hodí nebo líbí či ne. To je základní a obecné pravidlo.

Kdysi jsem si myslel, že kolem nás chodí vysoce duchovní lidé, osvícení. Například o Budhovi se říká, že byl v nirváně, i řada dalších mystiků. Ti pak učili své žáky. Jde o to se s nimi setkat. V duchovních knihách se psalo, že Mistra poznáme, až když na něj budeme připraveni. Těšil jsem se, že se s nimi jednou setkám. Ani mi nepřišlo, jak naivní to byla představa.

Až když jsem božské sám prožil, bylo mi jasné, že tu něco nehraje. Kontrast lidského a božského světa byl tak strašlivý, že žít v obou světech mi připadalo náročné ba nemožné, ale nevylučoval jsem to s ohledem na Všemohoucnost Boha. Podle jeho Vůle přece jde Vše.

Až nyní vím, že hledat tu osvícené v nirváně nemá smysl, protože tu být prostě nemohou. Porušuje to totiž základní princip Stvoření – Podobný k podobnému. Jinak řečeno božské je prostě tak Jiné, nekonečně dokonalejší a rychlejší, že kombinace Jeho a našeho světa prostě není možná. Bůh se proto s člověkem nikdy přímo nemůže setkat.

Channelingová komunikace funguje jen díky překladačům, které přeloží božská slova do lidských. V meditaci se vědomí krátkodobě rozšíří do nadvědomí a spodek je utlumen. Pak komunikace probíhá božskými vizemi a pocity, obé nelze rozlišit od božské Reality. To jen my rozlišujeme vnější a vnitřní. U Boha je názor přímo už Realitou.

Představte si, že byste dostali tělo psa a zavřeli by vás k ostatním psům. Jistě by se vám tam nelíbilo, i když majitel by měl psy rád. Pes patří do kotce a člověk do lidské společnosti. A tak je to se všemi. A to rozdíl mezi psychikou člověka a psa není tak veliký, jen jedna dimeze. K Bohu to mají vyspělí jedinci třikrát tolik…

Proto zde na Zemi je maximální úroveň omezena dimenzí 4,5. Jelikož je tu spousta lidí s dimenzí 3,5, rozdíl je již tak obrovský, že se nemohou příliš stýkat ani oni!

Pokročilá mystika

Existuje jistá úroveň přijetí božské intuice, která zásadně změní život mystika. Tento stupeň určuje božské samo. Je k ní nutná mnohaletá velmi aktivní duchovní práce, kdy mystik poznává božské nejen z  komunikací, ale hlavně z meditací a má velký a trvalý zájem Ho následovat.

Pak božské k němu zcela změní přístup. Jakoby bere vše do rukou. Nastaví mu cestu maximálního duchovního rozvoje. Její detaily nejsou lidem známy, silně se odlišuje od běžných názorů na ni. Ani mystik ji nezná, ale může se zeptat. Sám je totiž překvapen, jak je tato cesta zvláštní.

Je však naprosto logická, což mu božské často vysvětluje. Je klidnější než si myslel, po dřívějších dramatických procesech ani stopa. Zdá se mu trochu suchá, ale dynamika slábne jen pomalu. Není už totiž potřeba vykonávat to či ono podle svého uvážení, protože Boha už přijal, nemusí to stále prokazovat, dokonce ani podrobně znát další kroky. Ani žák nemůže vymýšlet a určovat, jakými procesy ho učitel provede.

Charakter procesu je určen zejména stupněm urychlení, stejně jako dříve. To je závislé na Záměru, který s mystikem božské síly mají. Čím je urychlení větší, tím je náročnější a paradoxně i menšími schopnostmi a ponory v meditacích i mimo ně. Vše je totiž podřízeno rychlosti, podobně jako při výstupu např. na horu Kailás. Nějakou dobu trvá, než to zasvěcenec přijme. Někdy však lze dohodnout úpravu procesu. Např. snížit jeho intenzitu, ale prodloužit ho, aby se Záměr inkarnace naplnil.

Ví, že jsou připravovány daleko vyšší inteligencí než je jeho. Vyžaduje to velkou dávku odevzdanosti, ale jiné, než se běžně popisuje u věřících. Nelze ani hovořit o úplné pasivitě v naprosté ezoterice, spíše přijetí správného jednání. Je to vlastně dlouhodobé dozrávání, starost má hlavně o udržení duševní hygieny ve všech situacích. Lépe žádná myšlenka než špatná, to dá stále hodně práce.

Klíčovou je pro něj dimenze božské správy 4,5. Ta ho vede skytě i zjevně a dlouhá léta se upevňuje v jeho vědomí. Zdá se mu to málo, ale vyšší dimeze pro lidskou sféru není možná. Zvyká si na ni, protože je napojena na vyšší božské síly a nemýlí se.

Ví, že je o něj po všech stránkách dokonale postaráno. To je málo známý fakt pokročilé mystiky. Nemá se zabývat ničím co se ho netýká, ale to je většina toho, co běžní lidé dělají. Dokonce ani nedostane tak vysoké schopnosti a pocity jaké by chtěl, to je další překvapení. Nedělá a ani nemůže dělat nic božského, proč by je měl mít?

Ačkoliv dostává velké množství informací, dokonce více než dřív, připadá si, že z nekonečné božské Moudrosti stále málo ví. Důvod je opět logický – v této inkarnaci je a stále bude člověkem. Cesta nemůže být tak rychlá, žádné okamžité osvícení neexistuje, nikdy u nikoho nebylo. Přesto má řadu schopností lidem nedostupných. Navíc božskou intuici, která sama podle své Vůle zasahuje navenek, ale pracuje hlavně s jeho nevědomím nepřetržitou transformací.

Zpočátku má problém přijmout tento nový, dosti odlišný dlouhodobý životní styl. Má sklon ho urychlovat po svém. Intuice mu opakovaně říká, že příliš spěchá, to jen duchovní proces narušuje a tak se ptá: Jak poznám, že moc spěchám? Že ti to dělá problém. S únavou? Celkově. A co kdybych byl moc pasivní až rigidní? To se nestane. Ale řekli bychom ti. Vadí mu to trochu, je po léta zvyklý na vysokou dynamiku procesů i pocitů.

Problém je, že rozpor mezi stavem v meditacích a mimo ně způsobuje řadu problémů s nepřijímáním běžného života. Drsnou nápravou je proto meditace omezit v intenzitě i přinášených informacích. Hlavně pracovat jen s dimenzí do 4,5 v meditacích i mimo ně a dokonale si na ni zvyknout až k úplnému přijetí. To je tzv. spodní cesta mystiky. V ní je vše nastaveno pro maximální duchovní rozvoj.

Meditace jsou tedy většinou kratší a klidnější, více neutrální. Kdo duchovní rozvoj chce, musí si ho zasloužit dlouhodobou a intenzivní prací. Není to žádné nevolnictví.

Vyskytují se současně dvě odlišné formy duchovní práce, úsilí k překonání překážek a klid. Mystikové popisovali tento klidný stav různými slovy - být ničím, být jako nic, prázdnota. Přitom věděli, že nic nesmí tuto prázdnotu zaplnit, ba ani se jí rovnat. Ani profese, rodina, sport či cestování. Pouze zklidnění a meditační hudba. Uvědomovali si své lidské omezení a přitom věděli, že božské dokonale pracuje podle Záměru Celku tam, kde je to zapotřebí.

Jeho rozšířené vědomí pracuje tak, že každou práci provádí jen tak vysoká dimenze psychiky, aby se na ní co nejvíce naučila. Skrytě je vedena vyššími. Nelze hovořit o „svobodném“ rozhodování ve smyslu, že by si mystik dělal co by ho napadlo. To je typický projev ega a magie, který vede k bolestivé kolizi s božským. Stejně Ho nenahradí, nemá na to, jen si na Něj hloupě hraje.

Mystický proces stále více vytlačuje zasvěcence z modelů myšlení běžných lidí. Vzdálenost od nich se stále zvětšuje a soužití s nimi se tím zhoršuje, ale zasvěcenci si už nedělají žádné iluze o vůli lidí přijmout božskou intuici a zůstávají převážně v ezoterice.

Nechat je být je jediná možnost. Ale proč se s nimi věčně dohadovat, to nikam nevede. Kritizovat je také chybné, je to nepochopení souvislostí. Na druhé straně tím zamezí problémům a nemocím, které by k nim přišly. Opět jinak vidí své etapy mystiky, daleko vyrovnanějši a reálněji. Větší izolace je nutná i proto, že by nabytou duchovní úroveň kontaktem ztrácel a symbolicky by se tak i držel a blokoval spodním, lidským.

Mystický proces vede k harmonii hierarchie, kde každá část psychiky, jako buňky osobnosti i Stvoření, má své místo. Vykonává co ji přísluší a respektuje ostatní na které je napojena, protože Vše tvoří Celek, jen zdánlivě oddělený. Toto pochopit znamená i poznat božskou Lásku tak odlišnou od lidské zamilovanosti. Tento stupeň duchovnosti je velmi vzácný a obtížně dosažitelný, ale pokud vznikne takový božský Záměr, vše mu je podřízeno. Nelze ho však zvládnout v jednom životě.

Soužití s intuicí

Je to již rok, kdy u mě začala nová etapu „dozrávání“. Přesto jsem si ji ještě moc neosvojil, stále jsem mnohé souvislosti neodhalil. Hlavní změnou je zklidnění procesu. Byl jsem přes 15 let zvyklý na vysokou dynamiku procesu, tak to byla velká změna, ačkoliv již dříve podobné krátkodobě nastaly, ale radost jsem z nich moc neměl, ač měly i své výhody. Proti ultrarychlému božskému světu s dynamickou Superinteligencí neustále vířící dokonalé Tvorby se mi to zdálo jako banalita.

Nyní ale tato etapa jen tak neskončí, budu si muset s ní lépe poradit. Nejde to snadno, stále mám sklon k spěchu. Vím, že ještě toho moc nevím. Ale i když se snažím, jak mohu nejlépe, stále se mi nedaří. I v běžných věcech. Vím ale, že když něco vůbec nejde, nemá to být.

Například nový mobil jsem vybíral dlouho, porovnával všechny možné parametry, ale nakonec až v obchodě jsem koupil zcela jiný a nutno říci, že daleko lepší. Podobné to bylo s přehrávačem hudby, nejlepší volba přišla nečekaně a úplně z jiného směru. A to si tak zakládám, že vše dokonale vymyslím…

V současné době to pokračuje volbou nového auta. Šrotovné sice „náhodou“ přišlo v pravý čas, ale jinak se topím v parametrech a jasné řešení v nedohlednu. Podobně se zájezdem v Řecku, také se nerýsuje žádná jasná varianta. V obou případech intuice komentuje mé úvahy a ukazuje, co jsem ještě nedomyslel. Sama ale jasné finální řešení nedává.

V meditacích i mimo ně mi říká – božské je před tebou, nemůžeš ho minout. Nezdržuj se koukáním do minulosti, ani do stran, jdi klidně dopředu. A tento klid, to je tato etapa. Ale já stále něco vymýšlím, ale za moc to nestojí. Vím ale už, že na poslední chvíli se řešení samo objeví, a správné. Tak mě intuice vychovává ke klidu.

Učí mne procházet životem s vědomím, že se samo postará. Buď mi přímo řekne co a jak, nebo se situace vyjasní tak, že úplně jednoduché řešení bude zcela jasné. Není třeba se honit a namáhat. Je to úplně jiný životní styl, než jako lidé známe.

Nejde to každému. Kdo intuici nebere vážně, pro toho nic neudělá, proč by to dělala. Kdo s ní umí pracovat, toho protáhne životy velmi efektivně a bez bloudění. Přijmout ji jaká je ale není snadné.

Ono se řekne, silná intuice je moc dobrá věc, ale když se do mysli valí množství myšlenek různé kvality ptáte se, co jsem vlastně já? Není snadné přijmout, že vlastně to všecko a dát slovo nejkvalitnějšímu ze sebe. Chce to mnoho let každodenní praxe. Vědět, že nejen informace, ale i události přicházejí jak mají. Jak to intuice dělá, se mě ale neptejte. Prostě to umí, žádná náhoda není.

Božské pocity v mystice

Mystický proces obsahuje zkušenosti božských pocitů, lidem téměř neznámých. Je těžké je popsat, snad přibližně jako duchovní orgasmus. Dokonalé, nepředstavitelně složitě strukturované pocity jsou hlavním symbolem osobnosti, entity, a božské se rozhodně má čím pochlubit.

Mystik je zažívá je hlavně v meditacích a ani nejde vyjádřit tu úžasnou Krásu pocitů hrdé vznešenosti a obrovskou tvůrčí Inteligenci spojenou s vševyjadřujícími vizemi božské Moudrosti, které je doprovázejí. Pojem božský život rozhodně není přehnané vyjádření života v Ráji, naopak. Nejde se jim vyrovnat čímkoliv, ani je dosáhnout vlastní vůlí. Jsou vždy Darem Boha, Ducha.

Později má mystik tyto pocity i mezi meditacemi, i když slabší. Intenzita těchto pocitů se vyjadřuje tzv.ponorem do božského. Každý mystik dovede přesně odhadnout, kolik právě má a vždy usiluje o to aby měl maximum, kolik mu je ochoten božské Já dát.

Při převýšení slabě nad polovinu, tj. 50 procent dochází ke zlomu v sebevnímání. Zbytky ega jsou rozprášeny a mystik se topí v záplavě Boha. Při ještě vyšším ponoru, kolem 80 procent, nastává v bibli popisovaný křest Ohněm a Duchem Svatým. Z hrudi jakoby šlehají plaménky a člověk již není člověkem, ale zažívá Jednotu s Bohem.

Jedinou nevýhodou božského pocitu je velká únava kterou způsobuje. Nejsme totiž bohové, jen lidé, a proto není tato extáze Ducha jen tak trvale dostupná. Až po dlouhodobé očistě, transformaci a v energetickém těle budeme mít tyto pocity trvale.

Po několika letech mystik poznává další varianty božského pocitu. Dostává do něj z transformačních důvodů i trochu tísně. To je podobné stavu Krista na kříži. Souvisí to i s temnou nocí duše a dualitou Všeho. I tento stav mystikové popisovali.

Při intenzivním mystickém procesu nejdříve po deseti letech je další změna. Postupně zesiluje neutrální božský pocit. Ten je také silnější v meditacích, ale i mimo ně, kdykoliv se mystik trochu zklidní. Do něj dostává informace jež právě potřebuje. Na rozdíl od extatických pocitů není tento ponor energeticky náročný a nezpůsobuje tedy únavu. Je jakýmsi mostem mezi lidským a božským světem. To je už pokročilá mystika.

Psychologie intuice a mystiky

Psychologie mystiky je součástí psychologie nevědomí a má souvislost hlavně s psychologií náboženství. I zde má psychologie jako věda mnoho nedokončené práce a ani není příliš ochoty společnosti tuto tabuizovanou otázku řešit. Všem vyhovuje vágní laický přístup, kde jakoby vše je možné. Měla by alespoň zmapovat, co je vlastně náboženství a jaký vliv má na člověka.

Psychologové si dokonce ani neuvědomují co intuice vlastně je a jaká je její souvislost s mystikou. Výzkum by vyžadoval množství zkušeností a takových jedinců je velmi málo. Tato zkušenost se totiž silně odlišuje od běžného postoje tím, že v  psychice takové osobnosti se začíná projevovat nová neznámá, suverénní a značně odlišná část – vyšší Já, čili zjednodušeně řečeno intuice. Její chování je běžným myšlením pochopitelné jen do určité míry. Silně ho totiž přesahuje svou inteligencí i schopnostmi. Myšlení není ochotné přijmout, že intuice je součást osobnosti, protože je tolik odlišná.

Přijmout ji i jen zčásti jako autoritu je velmi vzácné. Paradoxně to není těžké, ale chybí k tomu ochota od myšlení a hlavně od pudů, které nás ovlivňují více než si myslíme.

Vazby částí ve vědomí se musí zcela přestavět a to trvá dlouho i při velké odevzdanosti. Výsledkem navíc není klid mysli, jak by si lidé přáli, ale naprosto neznámý stav rozšířeného vědomí, jež je intuicí napojeno na Dokonalost. Silně se urychluje vývoj a zdokonaluje vnímání i jednání. Nelze však ani pak očekávat bezproblémovost, jakousi selanku či život bez bolestí. Cesta k harmonii částí psychiky obsahuje množství terapie a ta nemůže probíhat bez bolesti.

---

Harmonie hierarchie a Vánoce 2008

K Vánocům mám nedůvěru už léta. Všeobecný zmatek spojený s těmito svátky mi vadí, je v přímém rozporu z proklamovaným klidem a mírem. Včetně maškary Santy Clause podezřelého z těžké komerce. Navíc zmínka v bibli o pastýřích v noci venku znamená, že Ježíš se narodil na jaře, když ovce rodí mladé.

Nejraději bych pro sebe Vánoce zrušil jako jakýsi obal bez obsahu, ale intuice mi letos nadiktovala jeho esoterický význam: „Nejen narození Páně, ale cyklický proces vzniku a proměny všeho vědomí.“

Často jsem na Vánoce od intuice něco dostal jako dárek, buď přístup ke komunikaci k vyšší úrovní božských sil intuice. Letos to byl transformační proces vysoké intenzity, který mě v noci probudil a zářil mi několik hodin klidným jasným světlem.

Poté přišel sen, učil jsem zájemce levitaci. Mnohým to šlo, ale jeden to zkoušel o své vůli sám a padal do hlubin. Levitace se v mých snech objevuje už dlouho a často a vždy znamená mystický zážitek. Jak se do toho někdo nevhodný pustí sám, je ovšem malér.

Druhý den jsem cítil velikou únavu, ale i zvýšenou schopnost komunikace bez jakéhokoliv úsilí i v oblastech Poznání dosud mě utajených. Zase o kousek výš vrcholu Kailásu.

Odpoledne v krátké meditaci do mě intuice nakrátko nalila energii a poslala mi vizi víru jdoucímu až do oblak. Byl podobný tornádu, ale zlatému. Obrovská sací síla Boha sahající až do nejvyšších světů Stvořitele. Tam, kde už není žádná náhoda ani nedokonalost, ale Všemohoucnost v nekonečně směrech.

Oč jde v mém případě? O vytvoření harmonie hierarchie, to je velmi vzácný jev. Není to nějaký věčný klid, ale Přímá Cesta Nahoru. Tomu bylo, je a bude vše v mých životech podřízeno. Extrémní forma mystiky.

Ale už na začátku jsem počítal s tím, že to bude na léta práce, jednání, zkoumání, sbírání zkušeností, i s problémy. Podobně jako ve všech činnostech, které jsem dřív dělal.

Na Štěpána jsem měl další malou meditaci. V ní jsem si opět uvědomil to, co jsem mockrát viděl, ale vždy zase zapomněl. Je to už esoterika:

1/ Že jsme vinou chybných představ ega jen návštěvníky tohoto světa. Proto říkáme, že jsme sem přišli a po smrti zas odsud odejdeme. Božské ví, že nikam nikdo nepřichází ani neodchází, že vlastně žijeme „sami v sobě“, ve Věčnosti, jen se proměňujeme. Jsme ve Stvoření doma.

2/ Ač se to nezdá, není ani správná představa, že jsme jako lidé dole a božské kdesi Nahoře. Jsme totiž jakoby „uvnitř božského“, vlastně Jeho zvláštní výtvor, hříčka, kterou nutně potřebuje. Opět to nejde přesně popsat, jen prožít tu Podivnost jakési Rubikovy kostky (tu jsem neprožil, jen mi intuice řekla o této skládačce archetypů).

Meditace s Winampem

Právě jsem si naistaloval ze slunecnice.cz Winamp Full 5.541 Efekty mě naučil nastavit kamarád - Options-Vizualisation-Select plug-in - Milkdrop 2.0e. Pak už jen Start. Klobouk dolů před programátorem který tohle vymyslel. Jistě to mockrát zažil v meditaci… Víření fraktálů archetypů, to je život Boha! Nejlepší meditační hudba je např. božská Lisa http://www.lisagerrard.com Je i na youtube.com i jango.com

Tahle vizualizace je velmi podobná tomu, co s dalšími prožíváme. Hned si vzpomenu na meditace, na tu nepředstavitelnou moudrost a Tvořivost božské intuice. Jak si hraje se Vším, se světy, jejich fyzikálními i duchovními zákony, hnaná gigantickou inteligencí a energií. Vše o Všem, totální abstrakce, symbol za symboly s hlubokými významy Sebepoznání!

Jak se znovu a znovu zamýšlí Sama nad Sebou a tím se učí a zdokonaluje... Až mi mráz jezdí po těle nad tím, jak mě to v meditacích ohromuje. To je vytržení. Jen ty úúúžasné a supersložité božské pocity chybí, to je největší nedostatek, za nimi musíte do meditace.

Pocity, vize i děje spolu souvisejí, to je velké tajemství života o kterém snad nikdo neví. Ten zvláštní vztah mezi prožívanými ději a pocity! Přitom je to nejdůležitější věc na světě. Za Vším je totiž POCIT.

Čistě na okraj dodávám, že meditaci zesiluje deci silného červeného vína a hluboká vůle navštívit božskou intuici, tedy určitý rituál. Jinak je přístup spíše pasivní, je lépe nezasahovat do vizí a pocitů, jen vnímat. Komu nejde ani to, holotropní dýchání je také řešení. Začal jsem s ním před mnoha léty a mohu doporučit.

K mystice přes sporty

Různé jsou cesty k Bohu, vlastně jde o přijetí Jeho, tedy Reality samotné. Sociologie by měla zkoumat jednotlivé cesty k Němu a jak dlouhodobě ovlivňují život.

Asi nejčastější je to u starších lidí, kteří si už silně uvědomují konečnost života. Mají strach ze smrti a jako řešení je napadá to nejprostší – chodit do kostela, aby jim Bůh pomohl. Jsou však již tak rigidní, že od nich poznání Boha již nelze čekat. Spíše naivně si myslí, že tato oběť, tj.chodit do kostela jim u Boha zajistí přízeň. Lepší však něco než nic.

Velké množství je těch, u kterých je náboženství formou tradice. Jiní v ní hledají naplnění vágních tužeb po Bohu. Ani od nich však nelze čekat velké Poznání Věčného Tajemství.

Dalším častým důvodem je snaha o naplnění nenaplněných potřeb. To se týká zejména mladých lidí. Kolem sebe vidí spoustu věcí s kterými nesouhlasí. Žijí život, který se jim příliš nelíbí, chtěli by ho jiný, ale vidí, že ho lze vzhledem k okolnostem jen těžko změnit.

Většinou hledají jakousi vágní selanku, tedy klid a mír duše, aby je nic nevyrušovalo a aby se nemuseli s ničím namáhat. Tím ale mají velmi malou ochotu se učit novému. O Poznání a moudrost vlastně nestojí a o očistu duše už vůbec ne.

Osobně jsem přišel k mystice zvláštní cestou, vlastně jako hledání zvláštního dobrodružství. Šlo mi o to jak překonat banalitu všednosti. Potvrdilo se mi, že vzdor rozšířenému přesvědčení nemají mýty, iluze a naivita v mystice místo. Božská intuice je spíše pragmatická, vždy superlogická.

Sice jsem navštívil různé náboženské spolky, ale nikde se mi nelíbilo. Přílišné zaměření na řečnění a obřady mě nelákalo. Že by se takhle demagogicky měl projevovat Všemohoucí a Vševědoucí jsem pochyboval. Málem už jsem byl přesvědčen, že vše je jen mýtus jako komunismus, až po holotropním dýchání jsem poprvé prožil, že je tu skryto cosi veliké.

Záhy nato jsem objevil channeling a jeho možnost přímo komunikovat s božským světem, nikoliv jen pomocí svatých knih napsaných kdysi velmi dávno kýmsi neznámým. Tato forma jasnovidectví mě lákala, nebál jsem se experimentovat v této prastaré technice. Zkoušel jsem také hypnotizovat a vést klienty do minulých a budoucích životů, či je přímo napojovat na intuici jako média. Překvapilo mne, jak je to snadné.

Zkrátka jsem projevil, co jsem předtím mnohokrát použil ve sportech jako jezdectví, windsurfing či létání – studium praxe zkušenějších, efektivní rozvoj praxe praktickými zkušenostmi a neustálou snahou o zlepšování a efektivitu při dosahování výsledků.

Čekal jsem, že práce to bude na řadu let se spoustou zážitků a s mnoha zkušenostmi i problémy. Myslel jsem to dobře a tušil jsem, že jaké je volání, taková je odpověď. Podle božských principů Jak Nahoře tak dole to mělo fungovat a také to fungovalo.

Dobrodružnost je však ve vysoké mystice překážka. Mystika chce spíše klidnou mnohaletou práci, ne se stále hnát za něčím divokým pokaždé jiným směrem. Přílišné tlačení na pilu a vynucování si dějovosti podle své volby se málo hodí. Ale božská intuice si poradí s každým, poradila si i se mnou, i když to trvá léta.

Jsem skeptik

Na vojenské přípravě všech stupňů škol jsme se tak dlouho připravovali na boj proti NATO, až jsme do něj vstoupili. Zažil jsem tzv.nadšené budování komunismu, které skončilo totálním krachem. Deset let jsme cosi vyvíjeli ve výzkumáku, aniž se kdy něco realizovalo. Stejně nebyly peníze, to bylo jasné hned, ale nikdo to neřekl nahlas. Automobilový průmysl se potopil, vyjma Škodovky, jež se prodala Němcům. A dnes? Vletěli jsme do krize, ani nás včas nikdo z „odborníků“ nevaroval. A nikdo neví, co bude dál.

Po letech praxe v oblasti duchovna musím konstatovat totéž. Kolem jen sladké řeči, ale skutek utek. A za řečmi jen podrazy, tak jako vždy v minulosti, a nevypadá, že by se něco mělo změnit.

Říkáme si homo sapiens, ale ani to není pravda, jsme daleko více iracionálně pudoví než si myslíme. Politika, ideologie, víry, vše je vlastně totéž. I když jsem se léta snažil o osvětu, stejně jsem proti ohromné přesile nic nezmohl. Není vůle nic změnit v tomto Absurdistánu. Na vánoce do kostela a hotovo. Naivita a bezbřehý egoismus vítězí jako před dvěma tisíciletími.

Lidem zjevně nejde pomoci, zejména proto, že o to ani nestojí. Neberou cizí, dokonce ani své zkušenosti, stále hrají jen tu svoji notu, celý život bez ohledu na následky. Dokonce i říkat či psát jim to je chyba.

Někdy jakoby čím větší hloupost, tím víc jí naslouchají, jen ne intuici. Něco na způsob velkého čínského skoku. Co s tím? Prostě přijmout to a neprotestovat, nevztekat se. Vždyť křesťané ani Krista nebrali a neberou. Takové to bylo a bude. Každý může svobodně pracovat jen sám na sobě, nemůže používat argumenty jako kladivo.

Ale asi to tak má být. Vždyť stačí jen si dát otázku a už se „sama“ řeší, jen tohle pochopit! Od toho je ezoterika, to je pravé místo pro zasvěcené. Jen tam sídlí Moudrost, protože jinde o ní není zájem.

Zkouška Strážce Prahu

Na závěr vyhnání Adama a Evy z Ráje se píše v bibli: „Vyhostil člověka a na východní straně zahrady Eden umístil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke Stromu života.“

Vstup do Ráje a Království boží není volně otevřen každému. Střeží ho Strážce Prahu aby zabránil nepřipraveným uzřít to, co je pro smrtelníka nedostupné – Věčnost, Dokonalost a Nekonečnost v nekonečně směrech.

Kdysi se prý jakási žena kolébáním na hřbetě osla dostala do tranzu vytržení ducha a náhle uviděla, že vjíždí do Ráje. Strážce Prahu se jí postavil do cesty a svým plamenným mečem vířivých fraktálů složitě strukturovaných ohromujících pocitů a vizí ji zastrašil tak, že pobídla osla do klusu, aby rychle na vše zapomněla. Ne každý, jako prorok Mojžíš vytrvali při pohledu do Hlubin Boha.

Řadu nezodpovědných experimentátorů, kteří zneužívají posvátné drogy určené jen šamanům a zasvěcencům zahání podobným způsobem dosud. Nebo je protáhne Sférou iluzí. Stejně o nic jiného nestojí, chtějí se jen bavit, moudrost je vůbec neláká.

Ale i ti, kteří jsou na mystiku určeni, tyto hrůzné zážitky mají. Ne vždy hned, ale třeba až za rok, či dva úžasných božských zážitků. Jde o věrnost a osvědčení se v zátěži. Je opravdu těžké vydržet. Je to součást Temné noci duše.

Názvy meditací mystiků to naznačují, např. Šílenství z Dokonalosti, Tísnivá řežba, či Věčné zatracení. Vždyť i sv.Faustynu vzal Kristus ve vytržení na exkurzi do pekla. Jde jen o to vydržet strach a neutéci. Že by ho někdo neměl je vyloučeno, ale ať se ego bojí. Božské si s ním poradí, jen mu nechat prostor. Až po mnoha letech, minimálně deseti, se proces zklidňuje.

Mystika nikdy nebyla selanka, protože ta neexistuje nikde. Kristus nikomu snadný život nesliboval. Právě proto je nutné umět channeling, abychom se mohli s božskými silami domluvit, pochopili oč jde a zbytečně nepropadali panice, či dokonce neutekli z procesu jak se stává.

Naše názory jaké to Tam je jsou všechny apriori iluzorní i když máme už meditací mnoho. Jak rozšířené vědomí skončí, zbyde jen mlhavá vzpomínka. Nemáme se zbytečně týrat obavami, meditace jsou často spíše transformační operace. Poznáme božskou Nádheru, až Tam budeme stále, dříve jen v náznacích.

Jak na nevěřící

Já nevěřím v Boha. Když slyším toto prohlášení, musím se sveřepému výrazu dotyčného smát, té absurditě výroku. A nejen jedné.

1/Víra nebo nevíra v cokoliv je naprosto vágní a povrchní názor, který vychází spíše z přání, aniž si to často uvědomujeme. Věřím tomu, co si přeji aby bylo a nevěřím tomu, co se mi nehodí. To je běžný lidský postoj. Neradi myslíme na to, že nás někdo neznámý stvořil, prože asi měl nějaký důvod, sleduje nás a trestá.

Ateisté obvykle označují věřící za nezralé jedince, kteří se chtějí spoléhat na cizí pomoc shůry, protože si nedovedou sami poradit. Paradoxně je tomu i naopak.

Skutečným důvodem ateismu je strach lidí ze života, jeho dosud neznámých stránek. Nač si přidávat starosti přemýšlením o jeho Záměrech? Nejsnadněji je říci, že žádný není, je to jen náhoda že jsme vznikli.

2/Paradoxní je, že fyzika nás stále více ujišťuje, že naše představy o životě jsou iluzorní. Nejen že nedokážeme pochopit relativitu a už vůbec ne kvantovou mechaniku, ale ani další fyzikální zákony. Přesto jsou mnozí fyzikové ateisty, ačkoliv dobře vědí, že vědec může říci jen – toto jsem zkoumal a toto jsem zjistil, naměřil. Kdyby někdo šířil myšlenku, že mezony neexistují, že nevěří v jejich existenci, smáli by se mu.

Jak to, že vůbec existujeme? Náhoda? Ale ta právě podle teorie chaosu neexistuje. Je to jen výraz pro zákonitost, kterou nechápeme.

3/Když se ateisty zeptáme, jak si Boha představuje, z jeho zmatených vět lze usoudit, že má vlastně pravdu. Jeho představa Boha je tak nesmyslná, že opravdu existuje jen v jeho hlavě. Proč neříci, že Bůh je vlastně Stvořitel všeho? Tím by se mnohé vyjasnilo.

Ateisté se ptají, jak může Bůh nechat svět v takovém zmatku jaký tu je. Paradox je však i to, že Stvořitel ateisty i zmatek nutně potřebuje, proto jsou. Bez nich by totiž nebyl Všemohoucí.

4/Je třeba zdůraznit skutečnost, že atributy intuice nápadně připomínají atributy Boha. Tedy ohromující inteligence, tvořivost, genialita, virtuozita, dokonalost, nadčasovost atd. Nikdo nemůže existenci intuice popřít, proč tedy popírá Boha? Zkoumáním intuice bychom mohli pochopit víc z tajemství Boha, ovšem to by musela být ochota. Proč tak málo víme o intuici? Protože důvod je vlastně stejný v našem vztahu k Bohu. Prostě neochota poznávat něco vyššího, než jsme sami, vlastně konkurenci ega.

Pokud bychom to překonali, celkem snadno bychom mohli prozkoumat i klasické ale zatím nevyřešené základní otázky filozofie – kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme. Pak už bychom nemuseli mluvit o víře. Byly by to vlastně závěry ze zkušeností vlastně vědecká práce. Pak poznáme, že nad námi skutečně je něco neuvěřitelně velkého a mocného.

Ale jak jim to ukážete, je oheň na střeše a berou vás jako úhlavního nepřítele.Je ale velkou chybou jim jejich omyly říkat. Ani s nejlepšími argumenty se neuspěje. Lidé jsou v podstatě celý život rigidní, neradi mění své názory, vzory jednání. Racionalita se jim hodí často jen jako výmluva iracionálních postupů jednání. Jsou vlastně vězni své minulosti, nechtějí se učit víc než nezbytně potřebují.

Nechtějí o tom však slyšet a pokud to někdo udělá, je to agrese a tudíž karmicky trestná. Bůh má své metody, jak s ateisty pracovat, není třeba mu fušovat do řemesla.

Vnitřní chrám

Pro věřící je chrám symbolem jejich víry. Chápou ho za jakýsi příbytek Boha. V něm se mají s Ním setkat, ovšem jen symbolicky. Prvotní křesťané ho navrhli správně. Jeho architektura, akustika zvonů a varhan, slova kněze, obřad Večeře Páně, vůně kadidla i přítomnost ostatních stejně naladěných křesťanů má opravdu hypnotický vliv, který se u vnímavých jedinců, pokud mají opravdový zájem, může projevit mystickými jevy.

Je chybou je porušit modlitbami, chtít si něco vyprosit. Je to výraz nevíry v boží Všemohoucnost, každý dostává co mu patří. On ví, co potřebujeme. Vymýšlením slov modlitby se navíc vracíme do lidského světa.

Mystik ví, že chrám je symbolem Boha, více či spíše méně dokonalým. Ze stavby zejména moderních kostelů je totiž vidět, že architekt Boha nikdy neviděl. Jeho Základem je totiž fraktál, nikoliv rovné a prosté tvary, vše v chrámu proto musí být fraktál.

Mystik se spíše ptá, ale hlavně Ho pouze vnímá. V meditacích poznává Jeho i svůj Vnitřní chrám, svět božských představ, Království boží. Tam teprve lze vidět Jeho Velikost i ostatní Atributy.

Nepotřebuje tudíž chodit do kostela a poslouchat kněze. Není tak těžké si s Bohem dohodnout pravidelnou návštěvu čili exkurzi spojenou s výkladem Poznání. To je mystická meditace.

MYSTIKA KŘESŤANSKÝCH KLASIKŮ

ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU