Intuice Mystéria

Věřící mají utkvělou představu, že nás Bůh bezmezně láskyplně miluje a tomu věří celý život. Ani je nenapadne, že to může být jinak. Ani je skutečnost nezajímá.

Mystik má ovšem možnost to zjistit, protože má k Bohu přístup. Může Ho v meditaci požádat, aby do něj vstoupil a na změněných rysech tváře mu ukázal Jeho vztah k lidem.

Výsledek je to docela překvapivý, ale logický. Pohled Boha na nás je dost těžké přesně popsat. Je vlastně docela chladný, klidný a odtažitý. Je v něm obsažen fakt, že Bohu je vše o lidech známo. Nedělá si o nás žádné iluze, vidí nás zcela reálně.

Jeho pohled kupodivu nerozlišuje, zda hledí na charakterního či bezcharakterního člověka. Je v tom i určitá přísnost. Ví, že si poradí se vším a s každým. Ale úplně jinak, než si věřící myslí. Myslíme si, že jsme nejchytřejší ve vesmíru, ale podle Boha jsme civilizace zlobivých dětí.

Vlastně úplně stejně hledí na vše. Když se ho mystik zeptá, jak se dívá na něj, pocit se nepatrně změní. Je v něm závan úsměvu. Mystik paradoxně překračuje nepřekročitelnou barieru mezi lidmi a Bohem a to je zajímavé i pro Něj.

Věřící všech náboženství jsou plni naivních názorů. Velmi rozšířenou iluzí je, že účelem náboženství je umravňování, vyhnutí se hříchu. Je to pozůstatek Starého zákona. V Novém zákoně je to mnohokrát popřeno jako neúčinná snaha.

Nový zákon je o přijetí Boha a Jeho moci, zesílení Jeho vlivu v člověku, jež očišťuje a pozvedává. To je věřícím tak nepochopitelné, že se stále drží jen moralismů. Znovuzrození z Ducha, kromě několika výjimek z kterých se stali někteří svatí, zůstalo jen zbožným mýtem, jemuž nikdo ve skutečnosti nevěří.

Spíše se věřící bojí Boha a myslí si, že víra, kterou budou dělat podle svých představ, je zbaví všech problémů.

Mystika, jako nejvyšší stupeň duchovnosti, tedy živý vztah mezi lidským a božským, není žádnou iluzí, není vůbec snadná a jednoduchá. Důvod je prostý, holou definitivní realitu je daleko těžší přijmout než názor, který jsme si vymysleli, aby nám vyhovoval.

Duchovní zákony jsou proto často pro nás nepříjemné. Odmítáme je přijmout a tak odmítáme i Boha. Proto je tak málo těch, kteří je znají. Patří do esoteriky, ale té skutečné.

Mystika v pravém významu slova, tedy nikdy nebyla, není a nebude populární.

Dokonce upadá zájem o její populární formu, ještě v 90.letech velmi rozšířenou. Je za tím i nezdar metod popularizátorů mystiky. Oslovili množství lidí, ale nikomu se nepodařilo dosáhnout toho, co jim slibovali, tedy nirvánu, samadhi atd. Nic takového totiž nemůže existovat. Odporuje to duchovním zákonům.

O mystiku se totiž lidé zajímají hlavně proto, aby získali co chtějí, bez ohledu zda je to vůbec možné. Chtějí si naplnit své sny. Bohužel skutečná mystika je úplně jiná než představy o ní, takže většina přání zůstanou nenaplněny.

Nejčastějším takovým mýtem je, že mystika přináší klid mysli, vyrovnanost, naplnění a ukončení bolestí a starostí. Je tomu právě naopak, jak popisuje bible, zejména Nový zákon, rovněž životopisy mnoha skutečných mystiků. Nikdo z nich neměl lehký život. Ne nadarmo je symbolem křesťanství kříž, což je utrpení.

Přijmout Boha v Jeho Velikosti plné paradoxů je navíc tak těžké a ohromující, že ani nemůže nikoho nechat v klidu. Navíc mystik je stále jen člověkem a mimo meditace nechápe supersložité duchovní zákony, protože na to nemá schopnosti.

Druhým častým důvodem, proč se laikové zajímají o mystiku je i to, že svůj život považují za těžký a nepříjemný. Chtějí se ho zbavit, dokonce i příštích inkarnací, jak slibuje buddhismus či hinduismus.

Křesťanství slibuje odejít po smrti do věčnosti Ráje, což také není reálné, protože to odporuje duchovním zákonům. Většina lidí, i věřících, se rodí opět zde a jen málo jedinců pokračuje do vyšších civilizací ve věčné a nekonečně Cestě k Bohu.

Třetí častou iluzí je, že mystika je jakási mýtická exotická zábavu, kde si může každý vymyslet cokoliv a platí to. Kritika čehokoliv je zde nežádoucí.

Nahrává tomu exotika Indie, Nepálu a Tibetu. Svatí mužové také vypadají velmi exoticky a to vzbuzuje zvědavost, i jejich zvláštní výroky a činy. Tito tzv.mystikové si vymýšlejí podivné způsoby životního stylu i meditací, jak se dostat k tomu, co si přejí. Hrají si s tím jako děti na pískovišti.

To jsou povrchní, dětinsky naivní přístupy a nelze čekat, že se do skutečné mystiky dostanou. Vlastně to ani nechtějí. Neustále přijímat Autoritu Boha by jejich egoismus nedovolil. Spíše budou své mýty používat jako ozdobu, než je to přestane bavit.

Vykládat jim, že mystika je vlastně dlouhý a těžký proces, vlastně velmi strohá věda, kterou je nutno se učit od božského, je zcela marné. Proto skutečných mystiků nikdy mnoho nebylo a ani nebude, což vyjádřil i Kristus výrokem o malém stádci.

Termín mystika se nyní používá jen ve vedlejším významu pro vše tajemné, ale tím je pojem degradován. Za socialismu byla totiž víra a duchovnost vyjádřením odporu vůči komunistické ideologii. Když padla, důvod zmizel.

Na lidi jsou daleko vyšší nároky, takže spíše hledají zábavu či relaxaci a tou mystika rozhodně není. Duchovnost a náboženství je v současné době horším stavu než dříve, a nedá se s tím nic dělat.

.

Jsou běžně přijímaná náboženství ta nejlepší? Jistě ne, to by musely být vidět výsledky, a to nejsou. Kupodivu nikomu nevadí, že ani po mnoha desetiletích nedostane dary Ducha či alespoň slibovanou moudrost Kristovu čili Poznání.

Kromě vágní naděje věřící nemají vůbec nic. A i ta naděje je vlastně lichá. Nic z toho, v co doufají, nedostanou.

Jak udělat náboženství tak, aby opravdu fungovala? Je třeba se zamyslet, co to náboženství vlastně je a co nabízí.

Už z názvu je zjevné, že jde o poznání a přijetí Boha. On se o své lidi umí postarat, nejen dary Ducha.

Je ale to obsahem běžných náboženství? Právě, že ne. Náboženství je v nich prezentováno jako vágní víra, která sice vychází ze svatých knih, ale je podávána zcela odtrženě od Boha. Bůh je totiž v nich jen mlžnou mýtickou představou v prastarých knihách.

Vlastně se vůbec neuvažuje s tím, že Bůh je věčně živý. Nikdo se Ho na nic neptá, ač by měl. Skutečně jasný každodenní kontakt s božským není náplní žádného náboženství.

Náboženství i duchovnost všeobecně tedy degradovalo do moralismů, rituálů a zvyků. Vlastně nikdo ho nebere v jeho původní formě.

To je podstatou farizejství, před kterým Kristus mnohokrát marně varoval. Z církví se staly politické strany se sociálním zaměřením se všemi neduhy.

Přitom k poznání a přijetí Boha není třeba nic z toho, co církev i jiné duchovní spolky nabízejí. Dokonce ani víru či naději. Bůh totiž umí dávat jistotu, ale jen těm, kteří Ho skutečně přijímají.

Bylo jen málo takových, skutečně malé stádce, kteří Boha poznali a přijali. Jsou na to potřeba zážitky, kterým se říká mystická vytržení ducha. Pak se Bůh stane osobním Učitelem, který každodenním kontaktem vede každého podle jeho situace k Sobě tou nejrychlejší cestou.

Pak se již ani nejedná o náboženství, víru ani filozofii, ale o zvláštní životní styl.

Kritizují se politikové, lékaři i umělci, ale církve ne. Dokonce ani ateisté je nekritizují, což je zvlášť podivné. Přitom by tak snadno mohli. Možná se bojí Boha.

Stačí se zběžně začíst do Nového Zákona a hned zjistíme, že se moc liší od toho, co říkají a dělají církve. Kupodivu to nikomu to nevadí.

Striktní výuka Krista a populismus církve, to je gigantický rozdíl v přístupech k věřícím! Kristus byl hodně velkým kritikem farizejství judaismu, ale nynější církev nekritizuje nikoho, patrně aby neodradila věřící, pro které je křesťanství spíše m vágním zvykem.

To Kristus rozhodně neměl v úmyslu, naopak, chtěl burcovat věřící a to se mu povedlo. I své učedníky upozorňoval, že nejdou rozšiřovat klid, ale svár.

Konání zázraků a překvapivé filozofické dedukce Krista jsou v příkrém kontrastu s rigidními obřady církve, to je do nebe volající rozdíl. Vždyť v církvi snad nikdo zázraky, ba ani léčitelství neumí. Nemají tedy Dary Ducha, jež jsou symbolem boží Přítomnosti v člověku.

Dříve se kritizovaly církve mezi sebou, protože spousta toho, co dělají, skutečně odporuje bibli. Např. nanebevzetí Panny Marie či jídla z krve zvířat, ale i to už dávno utichlo, ač rozdíly mezi sebou mají velké.

Proč si církve myslí, že je to tak správně? Zajímá ji snad názor svaté Trojice? Zjevně nikoliv. Jan Hus tedy byl jen nedůsledný reformátor, problém církve je daleko větší. Ale nikdo nemá zájem situaci změnit.