Psychoterapie a psychoterapie

Měla by pomáhat, ale příliš nepomáhá. Je bez využití intuice bezzubá, zaměřená na ryze subjektivní omezené přístupy. Má oprávněně malou důvěru. Jen málokdo to ale řekne veřejně. Následující článek je vzácným jevem, ale ani on neukazuje, jak se ze slepé uličky dostat. Autor to zjevně sám neví.

Bída pop-psychologie

Lidové noviny
Datum vydání: 27.2.2010 Rubrika: Orientace, Strana: 21
Autor: ZBYNĚK VYBÍRAL

Selhávání psychologických elit v mediální době
Psychologové mají v současnosti reálnou moc jako experti, ale i jako mediální mluvčí a životní rádci. K tomu, jakým způsobem a nakolik odpovědně se této role chápou, se vyjadřuje "z pohledu zevnitř" jeden z nich.
Nedávno psycholog Jiří Dan, posuzující uchazeče na soudcovská místa, sebevědomě prohlásil, že pozná podvodníky z testů. A dodal: "Upozorňuji, že když promluvíte s nějakým profesorem psychologie, řekne vám, že toto není možné. Tomu já se mohu smát. Předpověděl jsem u lidí s určitými rysy selhání. A oni pak selhali." Podobné výroky Jiřího Dana byly následně po právu kritizovány a medializovány (viz komentáře v LN, úvaha Petra Moose v LN 19. ledna, diskuse v Orientaci 30. ledna). Zazněla i kritika kolegů psychologů. Poznat inteligentní podvodníky z testů totiž možné není. A nepozná je ani Jiří Dan. Proč to tedy tvrdil?
Psychologovy pochybné výroky vyvolaly další otázky. Nemám teď na mysli otázku o přenechávání velké pravomoci psychologům v některých oblastech společenského fungování. Myslím na otázky jiné. Například: Jak kvalitně vystupují psychologové v médiích? A také: Kam dospěla medializovaná podoba populární psychologie - oboru, který má stále "auru" výjimečného nástroje poznání? V tomto směru byla mírně nabubřelá slova Jiřího Dana jen kapkou v moři.
Psycholog k použití Nelze si snad ani představit téma, na které by se novináři každodenně neptali psychologů. Pátek 19. února. Moderátorka zpovídá v interview na ČT 24 psychologa Jeronýma Klimeše: Co si myslí o zájezdech pro plyšáky? Psycholog svede řeč na "kvalitní manželství" a mentalitu "danou dvěma miliony let evoluce", na savany, džungle a na city ("Když se lidi řídí city, autentické city je vedou do pekel!"). V rychlém sledu předvede v rozhovoru jako na forbíně loutkového divadélka marionetu Freuda, lovce ze savan, Goetha i s trpícím mladým Wertherem, loutku Máchy v náručí s Májem ("Ti rozervanci!"), ukáže na necudný "mladý holky, který mají poměrně hodně uvolněný vztah k sexu... a ony fotí akty", a nádavkem po jevišti provede zveličenou depresi ("Tydlety deprese, které dnes opravdu vládnou modernímu světu..."). Otázky novinářky více či méně ignoruje.
Redaktorka se ptá například na to, jak se má člověk dnes orientovat v roztříštěných a mnohdy absurdních podnětech, servírovaných médii a zážitkovými agenturami. A psycholog, jako by odpovídal z cesty, jí na to řekne: "Největší problém je, že jsme po druhé světové válce opustili hranici hladu. Dnes nenajdeme v České republice lidi, kteří by trpěli hladem."
Po ruce má i méně srozumitelné sentence: "Když něco cítím, je to imperativ citu." Mluví o tom, co je mu blízké. Lidé se k sobě potřebují tulit, potřebují sex, on přece neopustí ženu se třemi dětmi. Co si myslíte, pane psychologu, o Facebooku? Odpověď (doslova): "... spousta lidí na tom zařve, spousta lidí si na tom utopí životy, budou se tam plácat, teprve ty lidi, který vidí ty osudy těchto ztroskotanců..." Gradace do forte fortissima: Naším úkolem, vážení, je: "Přežít ve světě, kde je Facebook!" Takto mluví před kamerou psycholog. Expresivně, na žádnou otázku neřekne, že neví (přitom by mohl; nemusíme na všechno znát odpověď!), to spíš odpoví něco "svého", co s dotazem nesouvisí, přehání, vede paralely přitažené za vlasy, zobecňuje, zjednodušuje, kreslí čerty na zeď. Je to smutné, ale takto vypadá dnešní producírování psychologů po agoře.

To že říkají vědci?
Jiný druh psychologického vábení: O deset dní dříve jsem v pořadu ČT Partnerské vztahy aneb Návod na přežití poslouchal Petra Šmolku, nejznámějšího manželského poradce. Také poučné. Jak ví, jako expert na manželství, že se určitý jev vyskytuje? Odpoví: "Dost často jsem se setkával s tím, že" A jak ví, že se něco mezi partnery neděje? "Za celou dobu jsem se nesetkal s tím, že" Argumentace zkušenostmi, budiž. Zněly však jen věci povědomé, banální, stokrát omleté. Nic nového. Tak trochu mluvení, aby se zaplácl čas. Točení klikou flašinetu. I takto vypadá "ta naše psychologie česká". V názvu pořadu zformulovaná podstata toho, co Petr Šmolka na obrazovce a v časopisech po léta dělá. Je povoláván, aby rozdával návody. Je novodobým instruktorem pro lidské prožívání a chování. S oprávněním daným praxí. (Vsuvka: Na tom by nebylo nic špatného. Ať psychologové instruují. Jenom - nemělo by to skřípat jako ten starý flašinet)
Někdy zůstává nad domýšlivostí rozum stát. Psycholožka Laura Janáčková v LN, v příloze Relax 20. února: "Zcela přesně dokážeme z gest a komplexního pohledu na člověka vyčíst, jaký vůbec je." Není to pravda, nedokážeme. Laura Janáčková by nebyla schopna předložit jediný seriózní vědecký důkaz pro své tvrzení.
Psychologové dnes vytvářejí kulisu v médiích asi jako každodenní baviči. Z odborného hlediska tlachají, šíří polopravdy, ale i úplné nesmysly. Svět vykládají s mechanickou lineární kauzalitou. Příklady si berou od etologů a sociobiologů, jako by chování slepice a člověka bylo jedno a totéž. - Toto že říkají vědci?
My zde ale nehovoříme o psychologii jako o vědě.

Baviči, nebo popularizátoři?
Vědci by neměli šířit hlouposti. Baviči mohou. Se soudobou psychologií je jedna potíž: přibližně od 60. let minulého století se začala výrazněji štěpit do dvou cest (jež tu mimochodem obě existují od samého vzniku vědecké psychologie - tedy od 80. let 19. století). Odjakživa bylo lákavé nechat nahlédnout čtenářům do tajů lidské psychiky. Kniha Mind Power (Síla mysli) Bernieho Zilbergelda a Arnolda Lazaruse z roku 1987 není první toho jména. První Sílu mysli vydal v roce 1903 Albert B. Olston (vyšla mimochodem znovu po sto letech). Odnož vědecká a odnož popularizačně zjednodušující (sem patří především knižní "rádci", návody, časopisecké či televizní "poradenství" a popularizační kázání) mají společný slovník (termíny jako porucha osobnosti, rozvod, stres) a psychologové často hrají v obou orchestrech.
Samozřejmě jsou mezi námi i "jenomvědci" a "jenom-popularizátoři". Na jedné straně se věda někdy izoluje v nedůvěře k popularizačnímu zjednodušování, na druhé straně problémem popularizování se stalo to, že už ani nepopularizuje. Nevychází totiž z vědy, ale z vlastních tradovaných floskulí, polopravd, stereotypů a do leporel zjednodušených pouček. Popularizátoři nezprostředkovávají vědecké poznání ve srozumitelnější formě. Oni ho často vůbec neznají. Jinými slovy: Problémem není popularizace vědy. Dobrou popularizaci by všichni přivítali.
V takzvané popularizační psychologii se převalují - někdy po desetiletí - mylné názory, slovní skeče, slogany, poučky a cifry určené pro ohromení. Vytáhnete z takového rybníka leklou rybu a zas ji tam hodíte. Neverbální složka našeho sdělení tvoří 55 procent! Plác. Vokální 38 procent. Plác. Taková čísla si dál plují v rybníčku nesmyslů, než je zase (brzy!) někdo použije. (Bez ohledu na to, že proti podobným generalizacím se ohradil už i autor zmíněných čísel, kalifornský psycholog Albert Mehrabian, který k nim došel na základě velice omezeného a metodicky sporného pokusu, který před třiačtyřiceti lety uskutečnil s několika studentkami a který se týkal pouze sdělování emocí.)
Rybníček má dnes i svůj název, a sice pop-psychologie (pop-psychology). Je populární mezi lidmi. Je populární mezi těmi, kdo vytvářejí agendu médií. Novináři mají pokleslou podobu psychologie rádi - anebo ji jenom potřebují. Pro oživení, zpestření. Možná i pro zdánlivé verifikování nesmyslů. K verifikování banálně známých "pravd" si povolávají psychology. Přece jen: Když to tvrdí psycholog? Označení naší profese, bůh ví proč, stále vypadá dobře.
Způsob, jakým pop-psychologové vycházejí vstříc tomu, co od nich manažeři médií chtějí, nápadně připomíná vysvětlování původu Malého prince. Pop-psycholog je ten, který rád předvede své "znalosti" způsobem: "Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612." (Srovnej: 55 procent, 38 procent.) Hodit jen tak odborným termínem (např. narcismus, hraniční porucha) nebo cifrou má jeden dopad. Tázající vám dají pokoj s otázkami - "přesvědčíte je". Jim totiž stačí zaslechnout cosi "odborného". Termíny vyvolávají psychologové zdání odbornosti, tvrdí anglický kritický psycholog Ian Parker v knize Revoluce v psychologii (2007).
Jak snadno na to pop-psychologové hřeší! "My, kdo chápeme život, se vůbec nestaráme o čísla," říká čtenářům vypravěč Exupéryho Malého prince. A tak mě napadá: Kolik psychologů vlastně chápe život? Tak, že ze sebe nemusejí "dělat chytré" pomocí slov a oslňovat čísly (a názvy asteroidů)? Je jich vůbec dost?
Poradci, terapeuti a šamani Někteří psychologové jsou spíš podivíni. Brno bylo letošní zimu zasypáno letáčky psychologa Pavla Veselého. Všechny měly křiklavé titulky: Síla muže. Světlo ženy. Konstelace. Partnerství a já. Regresní terapie. Skupiny, kde objevíte pravé já. Oshovy meditace. Zavřeli jste svá srdce? Je čas je otevřít!
Psycholog Veselý společně se svou ženou (původně zdravotní sestrou, jež před pár lety "zemřela a narodila se bez ztráty těla" a nyní je jejím otcem Bůh-Slunce a matkou je jí Země) přednášejí o požehnání duchovního srdce, temné noci Duše, ale (sex přece jen prodává také) i o početí a penisu.
Jiří Kulka je v Brně terapeutem takzvané pozitivní psychologie. Proslul mimo jiné tím, že v rámci terapie vezme tu a tam kytaru (pár akordů zabrnkal už i do televize, média ráda šíří rarity). Klientům v terapii doporučuje - opět mimo jiné - kupovat své kazety. Ukázky z jeho CD si může ostatně poslechnout kdokoliv na internetu. Pozoruhodné je, co uvádí v životopise (rovněž na internetu): "1999 - za vynikající pracovní výsledky zařazen do americké encyklopedie významných osobností současnosti Marquis Who's Who in the World (Kdo je kdo ve světě)." Málokde jsem narazil na průzračnější důkaz narcismu. Anebo známku hlouposti? Copak pan Kulka neví, jak se podobné knihy (= ješitnost uspokojující paskvily Who is Who) vyrábějí? Kulka o sobě píše, že je klinický psycholog, ale také mystik. Inu, proti gustu žádný dišputát. Kdyby... Kdyby tady nešlo o pověst psychologie jako vědy.
Učitelé, funkcionáři, školitelé Za neutěšený stav psychologie u nás nesou odpovědnost její "elity". Uvozovky přidané k hodnotícímu slovu elita mají naznačit, že (někdy) jde jen o funkcionáře - vedoucí společností, asociací, kateder, časopisů... Ale často šlo či jde o osobnosti, o modelové "vzory" pro to, jak se mají chovat mladší psychologové v oboru. Mnozí z nich tyto mladé novice v psychologii dále školí.
Petr Šmolka byl dlouholetým prezidentem Asociace manželských a rodinných poradců a již dvě desetiletí prezentuje úroveň, obsah a styl poradenství partnerům. Dělal tak v Blesku, v časopise Maminka, na Primě, v knížkách, na konferencích, na fakultě, v podstatě kdekoliv. A slouží i jinak. Když odchází Regina z VyVolených (kdo by si dnes vzpomněl), ochotně to komentuje pro celostátní deník. Proč se zabíjejí na Vánoce kapři? Odpoví vám Petr Šmolka. Archiv jeho rad a jejich analýza dnes vydá na diplomovou práci. Odborná úroveň si zaslouží být podrobena kritice. Nad jediným (delším) Šmolkovým časopiseckým textem zpravidla se studenty identifikujeme více než deset slabých míst. Například? Generalizace (mj. o mužích a o ženách), bagatelizování, šíření stereotypů, nálepkování lidí
Jaroslav Šturma je dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti. Zároveň je představitelem takzvané terapie pevným objetím a šiřitelem učení Jiřiny Prekop. Tato populární (a popularizační) psycholožka, působící v Německu, šíří zvláštní přístup, jakým se údajně má zacházet s problémovými a neklidnými dětmi. V USA se však holding therapy stala předmětem vážných odborných debat i soudních sporů. Při tomto způsobu zacházení s dětmi a dospívajícími (při pevném držení trvajícím i několik hodin) jich několik zemřelo. U nás Prekop publikuje v nových vydáních knížku Malý tyran, dávající nešťastným názvem - implicitně - dětem za vinu, že jejich rodiče nezvládají výchovu. Nálepka malý tyran se kvůli příslušníkům stavovských elit stala - podobně jako nešťastný a odsouzeníhodný termín deprivant - v pop-psychologii časopiseckých a internetových rubrik velmi oblíbenou. Čelná psychoterapeutka Jitka Vodňanská se již před lety stala buddhistickou mniškou, přitom dále školila nové psychology v psychoterapii. A zkoušela zkušené psychology na závěr vzdělávání v supervizi. Její mnišství by nemuselo být v rozporu s psychologickou vědou, kdyby ve své vzdělávací roli nelegitimizovala šamanství a nešířila zjevnou iracionalitu (viz např. pravidelná okénka J. V. v časopise Regenerace). Jeroným Klimeš (MF DNES, 11. ledna 2010) se zas uvolil diagnostikovat "na dálku". Novináři po něm chtěli, aby sestavil profil Viktora Koženého. A on souhlasil. Nic takového však odborná psychologie nepřipouští. Jeroným Klimeš, velmi často zviditelněný český psycholog, tak znehodnotil pověst psychologie. Na to, co provádí v médiích, se (někdy) nedá dívat jinak než jako na zaprodání zábavě a jako na provádění jistého druhu věštectví, pro které zneužívá název psychologie. MF DNES: "Co vy byste mu (Viktoru Koženému) radil jako psycholog?" Jeroným Klimeš: "Po duševní stránce by ho z toho mohla dostat práce s lopatou."
Lopatou po hlavě psychologie To, co ve veřejném prostoru provádějí elity v psychologické obci, vůbec není nevinné. Bizarnost některých z nich bychom mohli i tolerovat (či brát je jako potřebnou sůl), kdyby tady byl dostatek jiných, fundovaných a seriózních představitelů. Kdybych se mohl opřít o dobré "jádro" oboru. O psychology srozumitelně popularizující vědu v médiích. Nic víc, nic míň.
Dlouhodobým selháním české psychologie je úroveň popularizačního měsíčníku Psychologie dnes. Psychologie je zde procentuálně (co do plochy) zastoupena spíše nepatrně, měsíčník je otevřen skoro každému, psychologickému fušerství se otevírají dveře (článek o terapii tmou, nezodpovědná propagace rodinných konstelací, různé typologie tchyní od Tomáše Nováka a podobně). V Českomoravské psychologické společnosti a unii stavovských asociací se v podstatě neřeší odborná úroveň psychologie ani dodržování etického kodexu.
Já tobě a ty mně?
Před časem jsem četl esej o grafickém designu, ve kterém Michal Rydval popsal dnes dominující pop design. "Jde o práce postavené na jednoduchém a jasně čitelném nápadu, vtipu živě reagujícím na aktuální trendy, a překládající je bez nějaké další kreativity, mechanicky; módní barvy, písma, práce s fotografiemi, rychlé výrobky." (A2, č. 36/2008) Za slovy o designu jsem viděl proud jednoduchých, v podstatě nekreativních, ale čtivých populárních knížek o psychologii, šířících mechanicky stále totéž, nejspíše rychle psaných (rychle vyráběných)... Laura Janáčková a Petr Weiss spolu nedávno publikovali knížku Komunikace ve zdravotnické péči (Portál 2008). Odborná úroveň příručky je bohužel na úrovni pouček typu: Pacient, který se při hovoru drbe za uchem, vám lže. Podobné hlouposti šíří autorka i jinde (včetně LN). V čem že je ta hloupost? V jednoznačném výkladu, schematičnosti, překonanosti, ve víře v objektivně vyložitelná gesta a postoje těla. Odborná psychologie je dnes o mílový krok dál.
Weissův podpis pod takovouto publikací není věc zanedbatelná. Jako jeden z mála profesorů v klinické psychologii v České republice má jistou zodpovědnost, mimo jiné za posuzování vědecké práce svých kolegů. U habilitačních řízení, u jmenovacích řízení. Řeklo by se, že svou pověst může podobnými příručkami prohospodařit. Ale patrně to nikomu nevadí. A dokud to vadit nikomu nebude, budou vycházet další jím zaštítěné příručky.
Nedávno Laura Janáčková vydala svou další knížku Praktická komunikace pro každý den (Grada 2009), opět s podobnou (přízemní) odbornou úrovní. Znovu svého druhu leporelo pro dospělé. Tentokrát bez spoluautorství Petra Weisse. Přesto profesora Weisse v knize najdeme: nejenom citovaného, ale hlavně jako recenzenta knihy. Rozbor obsahu zmíněných dvou knížek by ukázal, že u pana profesora jde o odborné selhání. Nebo slepotu.
Jánabráchismus vedl vždy k vytváření úzce provázaných profesních vztahů, propletených loajalitou, pseudovzájemností a krytých zdánlivou kolegialitou.
Nesuďme černobíle Jakožto psychologové bychom neměli druhé osoby, vztahy či souvislosti vykládat černobíle. Naším úkolem je neredukovat druhé lidi na jejich nemoc, poruchu nebo problém. Uvědomuji si, že jsem se zde i o tuzemské pop-psychologické elitě mohl vyjádřit "vyváženěji". Ale ustrašeným postojem typu "nedotknout se toho či onoho", stejně jako laxní shovívavostí k chybám nebo smířlivou (rezignovanou?) kolegialitou neposuneme obor tak, aby byl kvalitnější. Navíc v ústraní vykonávanou dobrou (snad i slabiny kompenzující) prací ze sebe nikdo nesnímá zodpovědnost za to, že nedobře ovlivňuje generace nových psychologů svým veřejným vystupováním. Ne každé mediální vystoupení psychologa je špatné. Četl jsem řadu dobrých komentářů, esejů i staccatových vyjádření. Pro psychology není jiné cesty než s médii spolupracovat. Jsem přesvědčen, že to lze tak, aby se obraz psychologie na veřejnosti nepoškozoval.
Vetickém kodexu psychologů se zapovídá narušovat důvěru k psychologické profesi. Tento esej byl napsán proto, aby důvěru v psychologii posílil. Mimo jiné poukázáním na to, že jsme schopni kritické sebereflexe své činnosti.

Autor (* 1961) je psycholog a psychoterapeut, vede Katedru psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

Reakce v Lidových novinách 5.3.2010 na sebe nedaly dlouho čekat, tuto považuji za nejlepší:

Bídou trpí nejen pop-psychologie

POLEMIKA

V lecčems lze se Zbyňkem Vybíralem souhlasit, na tenký led ale vstupuje, když odsuzuje metody Jiřiny Prekopové. Prohlásit je za nebezpečné, jelikož v USA se staly předmětem soudních sporů, je více než slabý argument, protože snad neexistuje druh terapie, jenž by se v Americe předmětem právnických tahanic nestal. Terapie pevným objetím slaví úspěchy u veřejnosti v celém světě a je citována v recenzovaných psychologických časopisech. Navíc by autor jako psychoterapeut měl vědět, že prakticky u každé terapie lze vysledovat i negativní dopady, je-li metoda zvolena pro konkrétního klienta nevhodně či je neodborně vedena.

Zrovna tak šmahem odsouzení Jitky Vodňanské proto, že kromě své praxe píše o přínosu šamanismu pro moderního člověka, zavání honem na čarodějnice. Vědeckost versus nevědeckost v psychoterapii je velmi obtížné téma. Se slovy Carla Gustava Junga můžeme říct, že "wirklich is das, was wirkt" - skutečné je to, co působí. Těch, kterým obě výše zmíněné dámy pomohly, je mnoho.

Jako "dlouhodobé selhání české psychologie" označil Zbyněk Vybíral úroveň měsíčníku Psychologie dnes, který podle něj dostatečně nepopularizuje výsledky skutečné psychologické vědy. Odhlédněme od toho, že Psychologie dnes je jeden z mála oborových časopisů, který přináší rozhovory s mnohými zahraničními kapacitami, např. kritickým psychologem Ianem Parkerem, jehož Vybíral v textu sám vyzdvihuje jako autoritu.

Pravda však je, že tuzemská akademická obec o mediální výstupy své práce zatím bohužel příliš aktivně neusiluje. Pro příklad - bulletin s výsledky své činnosti má Psychologický ústav na webu ke stažení naposled z roku 1997. S ohledem na tyto skutečnosti je jasné, že na medializaci výsledků výzkumů psychologie v ČR nelze rozhodně žádné měsíční periodikum postavit. Je otázkou, zda bídou trpí opravdu jen pop-psychologie.

K autorově výtce, že měsíčník Psychologie dnes je "otevřen téměř každému", lze dodat jen drobnost - otevřen je i Zbyňku Vybíralovi. Dokonce byl několikrát požádán o článek, odborný názor či účast v polemice. Možnost "srozumitelně popularizovat vědu v médiích", po níž ve svém článku volá, však vždy odmítl.

Daniela Kramulová, šéfredaktorka Psychologie dnes

Jako rána palicí do hlavy

POLEMIKA

Čtu: "Jaroslav Šturma, dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti, hájí terapii ,pevným objetím'. Při tomto držení, trvajícím i několik hodin, již několik dětí zemřelo." Tato slova mi padla do očí ještě před četbou celého článku známého představitele naší "kritické psychologie" Zbyňka Vybírala. Přemýšlím, jak je možné, že jsem ještě na svobodě.

"Holding therapy", o které se v textu mluví a s níž autor spojuje ona údajná dětská úmrtí, je něco zcela jiného než terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové, jež je v Německu chráněna patentem proti neoprávněné kritice a zneužití (srovnejte www.prekopova-pevneobjeti. cz). Ostatně kdyby autor, než spustí ostří své břitké kritiky, více četl, mohl by se např. z knihy Jiřiny Prekopové Pevné objetí - cesta k vnitřní svobodě dovědět, že smyslem a cílem této formy psychoterapie je podpora vztahu bezpodmínečné lásky mezi osobami, které k sobě podle přirozeného řádu náleží (rodič a dítě, manželé, osvojitel a osvojené dítě ).

Objetí, je-li se souhlasem zúčastněných užito, napomáhá emoční konfrontaci, jež umožní vzájemně si (slovně i neslovně) sdělit citové zážitky s druhým spojené, vyjádřit případnou bolest a lítost, kterou mi druhý ve vztahu působí, dospět k uvědomění toho dobrého, co si vzájemně můžeme dát, budovat, posilovat a v případě potřeby léčit vzájemný pozitivní citový vztah. Povrchní a neseriózní Koncept podpory empatie cestou řízené emoční konfrontace však na objetí není vázán - může se stát součástí životního stylu, který nabízíme jako důležitou složku pozitivního rodičovství a obnovy lásky v rodinách v seminářích organizovaných Nadačním fondem Jiřiny Prekopové a nadací Naše dítě. Z dvanácti do češtiny přeložených knih Jiřiny Prekopové prokazuje autor znalost jen jediné, a to toliko v podobě jejího názvu (Malý tyran), k němuž si vytvořil, neznaje obsah, vlastní nesprávnou interpretační asociaci (podle níž jsou děti vinny tím, že rodiče nezvládají jejich výchovu). Takovýto poznatkový aparát se mi jeví být k tak zdrcující a odsuzující kritice zcela nepostačující, jde o povrchní, neseriózní a destruktivní kritiku.

Terapii pevným objetím k nám pomáhal uvést profesor Zdeněk Matějček, jejím sympatizantem je vedle řady dalších osobností například profesor Vladimír Smékal. Výrok o smrti dětí tu působí v této souvislosti jako rána palicí do hlavy Černobílé soudy Varuje-li autor v podtitulku svého článku před černobílými soudy, pak jeho text je po výtce ukázkou takovéhoto přístupu. Pokud jde o jeho kritiku Českomoravské psychologické společnosti, která je u nás nejpočetnější organizací hájící neoddělitelně zájmy psychologů i jejich klientů, je třeba říci, že odborná i lidská úroveň našich psychologů a jejich činnosti je trvalým a hlavním zájmem jejích aktivit.

Etická komise ČMPS se zabývala a zabývá mnoha konkrétními problémy a otázkami, o nichž autor nepochybně nemá tušení. Na rozdíl od něho, který je se svými soudy rychle hotov, jsou členové rady ČMPS ve svých výrocích zdrženlivější a skromnější.

O autorovi| Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti

Vymítání žvanivého ďábla

Bída pop-psychologie? - Diskuse nad článkem Zbyňka Vybírala v Orientaci LN z 27. února

ÚHEL POHLEDU Opakovaně a v různých mutacích se Zbyněk Vybíral vrací ke svému oblíbenému tématu tak zvané populární psychologie. Naposledy se úvahy na dané téma dopustil v příloze LN Orientace. Tentokrát se však rozparádil ještě víc než obvykle. Snad bych měl předeslat, že osobně si Zbyňka Vybírala vážím, jeho schopnost provokovat mi byla vždy sympatická a dodnes jej považuji za velice vzdělaného kolegu. O to víc mne mrzí, když se zrovna on sníží k něčemu, co druhým předhazuje. Navíc když přitom používá ne vždy korektní argumentaci. Psychologii dělí na odnož vědeckou a popularizačně zjednodušující. Ani na okamžik nenechává čtenáře na pochybách, ke které se on sám hlásí. Pop-psychology vykresluje jako jakousi nebezpečnou havěť. V jednom pytli se tak ocitá opravdu pestrá směs bytostí zvláštního druhu. Najdeme zde jak vysokoškolské profesory, tak podomní obchodníky s psychologií, jak představitele psychologické obce, tak i samozvané "experty".

Dlouho jsem váhal, zda se mám k Vybíralovu textu vůbec vyjadřovat. Nakonec jsem se rozhodl přičinit alespoň pár glos. Už proto, že bych s ním v něčem docela rád souhlasil. Třeba v tom, že každý pokus o popularizaci jakéhokoli oboru je nutně spojen s určitou simplifikací, v horším případě i s přílišnou trivializací předkládaných tvrzení.

Mne také popuzují vyjádření kolegů, kteří se nerozpakují vyslovovat k čemukoli. Zároveň bych si ale dal větší pozor, abych se bezděky či "děky" nedopouštěl téhož, co mi na druhých tak vadí. Vybíral se však bohužel této pasti vyhnout nedokázal. Právem vyčítá popularizátorům roli expertů na řadu oblastí života, a sám se deleguje do role experta na tu jedině správnou psychologii. Bylo by dokonce dost snadné představit si jej v roli novodobého inkvizitora, pálícího ve jménu blaha pracujícího lidu pokleslá dílka nezodpovědných žvanilů.

Ještě mnohem hůř by dopadla Jitka Vodňanská, údajně buddhistická mniška, mající tu drzost školit psychology v psychoterapii. Zde by se nabízel snad již jen exorcismus, vymítání ďábla. Fascinující je pro mne i představa posluchárny plné malých Koniášků ("Nad jediným delším Šmolkovým časopiseckým textem se studenty identifikujeme více než deset slabých míst"). Jejich velký guru pak spravedlivě a nesmlouvavě rozhodne, která místa jsou ta slabá.

Jsou tu přece i "řemeslníci" Vraťme se ale ještě na chvíli ke zmiňované korektnosti. Autor se sice staví do role ochránce "laiků" před nezodpovědnými pisálky. Přitom velmi dobře ví, jak zanedbatelný dopad mohou jejich výpotky mít. Pokud bychom věřili, že "co je psáno, to je dáno", tak už jsme dávno například národem nekuřáků. Navíc se sám na několika místech dopouští manipulace. Někdy stačí jen zdánlivá drobnost (zaměnit bulvární deník Blesk, s nímž jsem nikdy nespolupracoval, s úplně standardním "ženským" časopisem Blesk pro ženy).

Podobný efekt může mít i pouhé vytržení z kontextu ("Když odchází Regina z VyVolených, ochotně to Šmolka komentuje pro celostátní deník"). Ano, dokonce dvakrát. Jednou jsem se vyjádřil nelichotivě o úrovni některých médií. To, když zprávu o jejím odchodu uvedla mezi hlavními událostmi dne. Podruhé jako příklad zákonitostí skupinové dynamiky v pokleslém, ale přece jen účinném sociálně psychologickém experimentu. Z podobného soudku nekorektnosti je i kritika výroků typu "Za celou dobu své praxe jsem se nesetkal s tím, že". Pokud jde o zkušenost se zhruba 8000 klienty, pak snad lze takový vzorek vnímat jako reprezentativní pro poradenskou klientelu. Zvláště když počtem několikrát přesahuje běžné vzorky, na nichž dochází ke svým poznatkům psychologie tzv. vědecká.

Poněkud bulvárně působí Vybíralovo konstatování, že v USA se "terapie pevným objetím stala předmětem () soudních sporů. Při tomto způsobu zacházení s dětmi a dospívajícími () jich několik zemřelo." Podobně jako u kritizovaných pop-psychologů zde chybí odkaz na zdroj uvedené informace, i kdyby však byla podložená, tak to vypovídá více o jednotlivých aktérech než o terapeutické technice.

Echt-psychologie (vědecká) a pop-psychologie byly již před Vybíralem a budou koexistovat i po něm. Přitom bychom neměli zapomínat na psychology bez vědeckých či popularizačních aspirací, chápající svou profesi jako "řemeslo" a poctivě se věnující klientům a pacientům. Bez popularizátorů a praktiků by echt-psychology čekal zřejmě osud svobodných zednářů. Mnozí by tušili, že existují, a téměř nikdo by nevěděl, čemu se věnují a k čemu jsou dobří.

Foto popis| Místo pro pop-psychologa. V sobotní Orientaci volal nakreslený Sigmund Freud nepřítomného Jeronýma Klimeše. Na dnešní kresbě psycholog na pohovku usedl.

Foto autor| Kresba Lela Geislerová

O autorovi| PETR ŠMOLKA, psycholog