PO PROUDU

B. Kennedy

Hledání lodi

Byl jsem v Liverpoolu, s jediným shillingem v kapse a s pocitem nejistoty, co mám dělati. Bylo to začátkem ledna, a den, ačkoli studený, byl příjemný a jasný, Oblaka plynula po obloze tak krásně, a pohled na ně přiváděl mi na mysl cizí země, které bych byl rád navštívil. Byl jsem mlád a dychtil jsem spatřiti svět. Zde jsem byl v Liverpoolu - klíči k celému světu. Zajisté najdu nějakou loď, jež by mne zavezla někam - kamkoliv. Tisíce jich leželo v dokách. Ušel jsem mnoho mil onoho dne, prohlížeje si je a příležitostně prose, aby mne na některou vzali. Ale mateové (mate - důstojník obchodní lodi) vrtěli hlavami, když jsem jim svěřil, že jsem dosud nikdy nebyl na moři. Pravili, že potřebují lidí, kteří rozumějí řemeslu. Já byl jen naprostý zeleňák, který by překážel.

Ale přece jen jsem měl pocit, že nějakým způsobem pojedu. Nějaká příležitost se snad náhodou naskytne. Nespatřil jsem nikdy lodí před jitrem onoho dne. A přece myslíval jsem naivně a snil o nich od dětství. A nyní zdály se mi tak krásné, jako jejich obrazy, které jsem choval v duši. Vypadaly tak tiché a zvláštní, jejich vysoké rovné stožáry, svinuté plachty a lanoví vypadaly tak pohotově a krásně. Cosi podivného z nich vanulo, připomínajícího cesty a veliké dálky. Cítili jste, že přišly z krajů velmi vzdálených a odcházejí do krajů velmi vzdálených. Měly do sebe cosi kouzelného, krásného a cizího.

Byl jsem bez přátel a sám, ale přede mnou byl veliký, tajemný svět. Co měl pro mne přichystáno, nemohl jsem uhádnouti a nestaral jsem se o to valně. Mou velikou tužbou bylo, viděti, procítiti a míti zkušenosti - prožíti nová a zvláštní období života. Život je krásná a odvážná věc - i když nemáte ani penny v kapse, ani domova, ani přátel. Jen slaboch a zbabělec bojí se života.

Den ubíhal. A rudé paprsky zapadajícího slunce kladly se na širokou Mersey a dodávaly podivné plastičnosti lodím, jezdícím napříč. Brzy byla řeka plná rychle se mihajících světel. Píšťaly a sirény se ozývaly. Stál jsem a díval se, až se úplně setmělo. Život na řece byl pln kouzla a tajemství. Kam pluly ty lodě, co obsahovaly, kdo jim velel? Neplul třeba ten veliký, zvolna se pohybující parník tam naproti - plný světel - který tiše nesl se kolem, neplul třeba do dalekých Indií, nebo do Číny, nebo do Australie? A ta plachetní loď na druhé straně, tažená vlečným parníkem? Snad se ubírala kolem Mysu Hornova, nebo kolem Mysu Dobré Naděje, kde se na vlnách zmítá příšerná loď - loď, na níž spočívá kletba až do soudného dne. Až tato plachetní loď vypluje na širé moře, její plachty rozestrou se jako křídla velikých, velikých ptáků. A větry ponesou ji přes veliké mořské vody. A konečně dostihne přístavu v nějaké jasné zemi. A plavci vystoupí na břeh a uvidí věci podivuhodné a plné zvláštní krásy. Má duše byla plna těchto myšlenek, když jsem se rozhlížel po řece.

Konečně jsem se obrátil a kráčel směrem ke středu města. Na onu noc chtěl jsem si najíti laciný nocleh a zítra chtěl jsem se poohlédnouti a pokusiti se o nalezení nějaké lodi. Když jsem se ubíral ulicí, všiml jsem si veliké kavárny.

Vešel jsem a za tři pence dostal jsem veliký hrnec horké kávy a několik tlustých krajíců chleba s máslem. Nyní jsem měl devět pencí a z toho za šest pencí mohl jsem dostati nocleh.

Za dne všiml jsem si noclehárny s nápisem v okně, z něhož jsem vyčetl, že tam možno dostati dobrý nocleh za šest pencí. Tam chtěl jsem přespati a ráno bych měl ještě tři pence na snídaní. Pak jsem se chtěl vydati opět na hledání lodi.

Kráčel jsem, hledaje potřebnou ulici v níž byla noclehárna. Bylo poněkud nesnadno ji nalézti. Náhle, když jsem zatáčel okolo rohu, nějaký hlas zvolal: "Hej!"

Otočil jsem se a ohlédl. Přede mnou stál nějaký muž.

"Pojďte," pravil. "Mám s vámi co mluvit."

Váhal jsem trochu, pak jsem šel s ním. Konec konců byl jsem silný a statný a nebál jsem se. Byl jsem dobře schopen starati se sám o svou bezpečnost.

Muž zdál se býti napolo opilý. Jeho hlava byla sehnutá, ramena skleslá a chůze pomalá a nejistá. "Mohl bych ho lehko sraziti k zemi, kdyby se o něco pokoušel," pomyslil jsem si.

"Nebojte se, nehodlám vám nic udělat," pravil, jako by četl v mých myšlenkách.

"Nevidím, jak byste mohl," poznamenal jsem.

"Já také ne," řekl se smíchem, prohlížeje si mne od hlavy k patě. "Ale o to nejde." Zastavil se na chvíli. "Vy chcete jíti na moře!" pravil náhle.

"Jak to víte?" tázal jsem se. Zůstali jsme zrovna státi před výkladní skříní a podíval jsem se mu zpříma do tváře. Byla to kulatá tvář s velikýma, bolavýma očima. Nelákavá tvář. Bylo v ní něco, čemu jsem nedovedl porozuměti. Byla to tvář člověka, který měl něco za lubem. "Jak to víte?" tázal jsem se znova.

"Protože jsem vás viděl dnes dole v dokách. Viděl jsem, jak jste šel na palubu jedné lodi." Podíval jsem se na něho překvapeně, "Chcete-li na moře," pravil zvolna, "mohu vám k tomu dopomoci. Mohu vás dovésti do stravovny, kde vás budou tak dlouho vydržovati, dokud vám nenajdou loď."

"Ale budou mne vydržovati bez peněz?" tázal jsem se rychle "Protože mám jen devět pencí, a je to tak jisté, že mi najdou loď?"

"Najdou," odvětil. "A ještě něco vám musím říci. Je to takřka nemožné dostati se na loď zde v Liverpoolu, nejste-li vzat z nějaké stravovny. Proto nejlepší věc pro, vás je, abyste šel se mnou - totiž jestliže to je loď, co hledáte."

Přemýšlel jsem chvíli. "Dobrá, půjdu s vámi," pravil jsem. "Proto právě jsem přišel do Liverpoolu - abych se dostal na loď. Je to však podivná věc, že jsou místa, kde člověka zadarmo vydržují a pak mu najdou loď."

"Není to tak divné, jak se vám to zdá," pravil muž, zasmáv se. "Ale vy jste zelený, víte, a nevyznáte se v tlačenici. Chcete-li věděti, proč je tomu tak, je to proto, že každý muž, který je najat na loď, dostane předem poukázku na dvě libry. Vy dáte tu poukázku majiteli stravovny. Ten vás vydržuje a sežene vám výstroj, a když jste nadobro pryč, vyzvedne si peníze. Už tomu rozumíte?” .

Rozuměl jsem. Bylo to jasné dost a dost. Měl jsem štěstí, že jsem tak snadno trefil na pravou cestu, myslil jsem si. Tak mi byly všechny trampoty ušetřeny. Bylo jisto, že se dostanu pryč. Nicméně bylo mi poněkud záhadné, proč člověk, který nebyl ještě nikdy na moři, dostane předem dvě libry. Myslil jsem však, že není radno příliš důkladně po tom pátrati. Darovanému koni nehleď na zuby.

Kráčeli jsme zpět směrem k dokům a byl jsem pln radosti při myšlence, že budu brzy na lodi, plující do světa. Náhle zůstal muž státi a ukázal na veliký hostinec. "Pojďme tam a napijme se," pravil. "Říkáte, že máte devět pencí. Tož mne můžete docela dobře vyčastovati za práci, kterou mám kvůli vám."

K tomu jsem svolil, ježto mi to připadalo jako rozumný požadavek, a šli jsme do hostince, kde můj průvodce osvěžil se "třemi whiskami", kdežto já si dal sklenici piva. Zdálo se, že whisky rozehřála jeho city vůči mně a kladl mi řadu otázek, týkajících se mne samotného. Měl jsem toho však málo k vypravování, neboť můj dosavadní život byl nanejvýš chudý na události. Byl nudný a šedý jako město, z něhož jsem přišel. Poslední místo, kde jsem pracoval, byla strojnická dílna a měl jsem na sobě dosud sazemi začerněné dělnické vrchní šaty. Měl jsem vlněnou šálu okolo krku a na hlavě placatou, usmolenou čepici se štítkem. Byl jsem pravý mladý dělník, vydávající se do světa hledat si štěstí.

Když jsme vyšli z hostince, osvětlil mi poněkud tajemství, jak je možno, aby člověk. který dosud nikdy nebyl na moři, dostal předem dvě libry. Vypravoval mi, že lodi nesmějí vyplouti z přístavu bez jistého předepsaného počtu mužstva. Číslo řídí se tonáží lodi. A v den, kdy má loď odeplouti, obyčejně chybí jeden nebo dva plavci. Tehdy pak majitel stravovny ukáže se s lidmi, které nějak sehnal. I když ti lidé třeba ani nejsou plavci, zákonu se učiní zadost, a loď muže odeplouti. Můj průvodce byl náhončí stravovny.

Pustili jsme se dolů úzkou ulicí, táhnoucí se k dokům. "Murphyho stravovna je tam naproti," pravil muž, ukazuje. Přešli jsme cestu a zaklepal třikrát na dveře. Jakési děvče vpustilo nás beze slova. "Je Murphy doma?" ptal se. Neodpověděla, ale ukázala na dveře na konci chodby. Šel tam a otevřel je kývaje mi, abych šel za ním. Místnost, do níž jsme vešli, byla dosti veliká a seděli tam čtyři muži u velikého ohně. Petrolejová lampa stála na římse krbu a vrhala slabé světlo. Jeden z mužů vstal a obrátil se. "Murphy," pravil můj průvodce, "zde je člověk pro vás." Murphy podíval se na mne bez nějakého zvláštního výrazu v očích a pravil: "Dobrá, ať si sedne." Pak se obrátil zase k ohni. Byl to muž asi padesátiletý s tmavým vousem a bledým obličejem tvrdého výrazu. Můj vůdce nás opustil, stisknuv mi ruku a já začal klidně studovati druhé lidi.

Byli zřejmě v tomtéž postavení jako já. Mlčeli, když jsem vešel, a mlčeli i nadále. Byla to zvláštní scéna. Člověk by byl řekl, že ti muži čekají na okamžik, kdy budou vedeni, aby podstoupili jakousi hrůznou zkoušku. V jejich vzhledu bylo jakési pokorné, smutné očekávání. A po prvé onoho dne počal jsem pociťovati stísněnost. Obrazy cest v mé mysli se zkalily. Snad jsem konec konců přece jen chybil, snaže se dostati se do světa. A pochybnosti začaly na mne dotírati. Byl to správný způsob pokoušeti se dostati se na loď? Nebylo by bývalo lepší, kdybych byl dále žádal matey o místo na lodi sám?

Náhle Murphy vstal a beze slova odešel. Pak jsme se zvolna rozhovořili. Brzy jsem seznal, že moje první tušení bylo správné. Muži, mezi nimiž jsem byl nebyli námořníci. Byli to prostě dělníci, kteří si přáli dostati se do jiných dílů světa. Toto byl jediný způsob, jak to mohli dokázati, neboť neměli peněz. Jeden z nich, mladší člověk z venkova, hovořil o tom, jak je nesnadno dostati práci v Anglii. Nezamlouvala se mu valně myšlenka podívati se oceánu do tváře. Slyšel, že život námořnický je těžký - že lidé jsou často biti a že se s nimi špatně zachází. Ale nedalo se nic jiného dělati.

A druzí mluvili podobným tónem. Časy byly zlé, ale skutečná příčina jejich přítomnosti zde byla, že byli poháněni vpřed tuláckým pudem, který je více či méně vyvinut v každé lidské bytosti. Pud zděděný z daleké, šeré minulosti, kdy lidé toulali se po tváři země jako lovci. Život v nudné dřině jednotvárné práce podporoval jeho vývoj a přivedl jej k plnému rozkvětu u mužů, s nimiž jsem nyní hovořil.

Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem na tomtéž místě a při téže věci je k zbláznění. Člověk buďto zblbne, nebo se stane nebezpečně myslivým. A když jsem počal přemýšleti o práci, kterou jsem byl zaměstnán v posledních čtyřech letech, opět jsem se vzmužil. Byl jsem rád, že stojím těsně před nějakou změnou, ať už se ukáže sebe krutější. Byl jsem ochoten odvážiti se nebo pustiti se do čehokoliv. A obrazy a sny zrána, kdy jsem chodil od lodi k lodi, vracely se mi zase. Však již to nějakým způsobem dobře dopadne. Murphy vrátil se asi za hodinu a odvedl nás čtyři nahoru do místnosti, kde jsme měli ztráviti noc. Bylo tu několik slamníků, na nichž jsme měli ležeti, ale nebylo tu přikrývek. Museli jsme se zaříditi, jak jsme dovedli, svléknuvše si kabáty a přikryvše se jimi, jak bylo možno. Noc byla velmi studená, ale já toho valně nedbal. Myslil jsem na to, co se stane zítra.

Když jsme ráno přišli dolů, dostali jsme trochu horké kávy a rozdělili mezi nás dvouliberní bochník chleba. Pak jsme seděli a hovořili až do poledne. Asi v jednu hodinu přišel Murphy a kývnul mi. Byl to člověk, který neplýtval slovy, ten Murphy. Přešel rovnou k věci: "Dejte dolů své-.. pracovní šaty ". pravil. "Vypadáte příliš strojnicky." Poslechl jsem. Pak mne vyzval, abych šel za ním ven. Tady byl námořnický raneček, ležící na konci chodby. "Vezměte to a pojďte," pravil zase. "Máte v tom výstroj." Zvedl jsem to. Bylo to velmi lehké a snadné k nesení.

Záhy ubírali jsme se podél doků. Byl den, jako včerejší - veselý a jasný. "Loď, na kterou vás chci dostati," pravil Murphy, "jede kolem Mysu Hornova do Callaa." Pak mi sdělil, že to je parník, a nařídil mi, abych požádal matea, nebo výplatčího, by vydal poukázku Murphymu, až přijmu službu jako řádný námořník. Dal mi kus papíru, na němž bylo jeho celé jméno, takže nemohla se státi žádná mýlka.

Řekl jsem mu, že se mi nelíbí přijmouti místo schopného námořníka, protože jsem ještě nikdy nebyl na moři. Poučil mne však, že nepřijmu-li místo jako A. B. (able bodied seaman, řádný, vyučený námořnik), nedostanu se vůbec pryč. "Ostatně na palubě parníku se nedělá žádná námořnická služba," dodal.

Když jsme však přišli k parníku, byl osud proti mně. Dostali již nějakého člověka před desíti minutami. Tak jsme se s Murphym vlekli zpátky do stravovny.

Ale následujícího dne měl jsem více štěstí. Murphy dostal mne ještě s dvěma jinými na palubu John G o u g h a, velikého parníku, který měl plouti do Philadelphie. Urazil cestu přes moře ve dvanácti až třinácti dnech. Vezl náklad i něco cestujících. Když jsme byli na palubě, bo'sun (boatswain, lodní poddůstojník) - muž silného těla s červeným obličejem - posmíval se Murphymu pro jeho námořníky z pevniny a pro výstroj, jakou jim dával na cestu. "Co jste jim dal do těch pytlíků?" tázal se. Ale Murphy se nerozčilil. Takové věci říkali mu již častěji. Smlouvy byly podepsány, Murphy vystoupil na břeh s poukázkami na zálohy a já byl postaven do řady k přehlídce s ostatním mužstvem. Pak byli jsme rozpuštěni, když si nás mate prohlédl, a ubíral jsem se k zádi do fo'castlu (forecastle, místnost ve špičče lodi, určená k ubytování mužstva).

Mým zmateným očím byly oba konce lodi stejné. Jeden námořník mne zastavil. "Tudy, zeleňáku," pravil, ukazuje k přídě. "Táhni, zatracený Paddy Weste, dry-land-sailor" (námořníku z pevniny). Podíval jsem se na něho, ale neřekl nic. Pak jsem šel na přídu. Nedbal jsem valně toho, co mi kdo z nich říká. Však se brzy vyznám. A byl jsem šťasten. Můj sen se vyplnil. Opravdu pojedu. Našel jsem loď!

Moje první cesta

Ujížděli jsme rychle po hladké řece. Liverpool mizel v dálce a já uvažoval, jakou asi změnou osudu jej kdy zase uvidím. Neměl jsem žádné touhy vrátiti se, ale ta myšlenka vnucovala se mi neodbytně, když jsem se obracel a díval se přes zábradlí veliké lodi. Stál jsem tehdy na přídní palubě s námořníky. Byli jsme seskupeni před dvěma bo'suny, kteří nás rozdělovali ve stráže. Na mne padl los, abych byl přidělen k stráži prvního bo'suna - k stráži levého boku (port watch).

Byl to onen muž s rudým obličejem, který žertoval s Murphym o výstroji, s níž mne posílá na moře. Nicméně výstroj nebyl žádný žert, aspoň pokud se mne týkalo, neboť Murphy nedal do mého pytlíku ani nepromokavé šaty, ani lodnické boty. Věru, bylo v něm ztěžka něco, co by bylo k nějaké potřebě při přeplavbě přes severní Atlantický oceán uprostřed zimy. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale jeden námořník poučil mne o tom s velikým pohrdáním a mnohými epithety, když kriticky přihlížel, jak jsem vybaloval věci ze svého pytle do své přihrádky ve fo'castlu.

Právě odbily dva zvony v první stráži (two bells in the first dog-watch - pět hodin odpoledne), když byl dán rozkaz, abychom vytřásli spodní plachtu přídní (to shake out the foresail). Co znamená vytřásti spodní plachtu přídní, o tom jsem neměl ani nejmenšího tušení. Byl jsem však hotov dělati něco, ať to či ono. Dva plavci vyskočili do předních zápor stěžňových, (foreshrouds) a šplhali jako kočky vzhůru po lanoví.

Váhal jsem chvilku a pak jsem také skočil do stěžňových zápor a byl jsem jim po boku takřka okamžitě. Ačkoliv jsem nikdy nebyl na moři, byl jsem dobrý lezec a jedním pohledem jsem zjistil, že jsou na lodi místa, kde je možno chytiti se rukama a opříti nohama. Bylo to však pro mne dosti nešťastné, že jsem tak vylezl nahoru, neboť vyvolalo to u bo'suna a ostatních lidí mého oddílu domnění, že znám své řemeslo jakožto námořník.

"Dělejte tamhle na tom ráhně," pravil muž, jemuž jsem se octnul nablízku v lanoví. To mne nadobro pomátlo. "Kde?" ptal jsem se. Klel a tázal se mne, co s tím myslím, že vylezu nahoru a neznám svých povinností. Neodpověděl jsem mu na to, ale zůstal státi, kde jsem byl, a pozoroval. Zatím vylezlo nahoru šest nebo sedm mužů a rozestavili se na ráhně po obou stranách stožáru. Nyní teprve jsem pochopil, oč šlo.

Běželo o uvolnění těsně sbalené plachty. Rychle postavil jsem se s nimi do řady a počal cloumati provazem, který připevňoval plachtu k ráhnu. "Dej dále gasket," pravil člověk stojící vedle mne. Opět jsem byl na rozpacích. "Nu to, co máš v ruce," dodal s pošklebkem. Myslil provazec, za který jsem tahal a který zatím byl odmotán s plachty a podáván z ruky do ruky, až došel ke mně. Podal jsem jej sousedovi a pak jsme všichni slezli na palubu. To byla první moje lekce v námořnickém řemesle.

Když jsem stál na palubě s ostatními, měl jsem pocit, že jsem vyšel ze své první zkoušky alespoň s jakýmsi úspěchem. Později jsem shledal, že je nanejvýš neobvyklé, aby námořník "Paddy West" vůbec lezl nahoru. Zpravidla byl přilepen na palubě jako vosk.

Na konci prvé hlídky - v šest hodin - šli jsme, do fo'castlu k večeři, a tehdy jsem se poučil, proč člověku, jako byl já, říkají námořník "Paddy West". Zdá se, že jakýsi Paddy West z Liverpoolu, majitel stravovny, byl pověstný dodáváním zeleňáku na lodí, jako skutečných námořníku. Odtud ta přezdívka. Murphy, který mne dostal na loď, patřil jen k mírnější odrůdě těchto darebáckých majitelů stravoven. Ale Paddy West zasloužil si, že jeho jméno stalo se přezdívkou. Tajemné a podivuhodné historky všeho druhu kolovaly o něm. Poslal zeleňáky na moře s pytli naplněnými slamou místo výstrojí a podobně.

Bylo to při večeři ve fo'castlu, když jsem začal poznávati, že přijmouti službu jako skutečný námořník, když tomu nerozumíš, může se státi nevalně příjemným. Viděl jsem, že praví námořníci měli silný odpor proti lidem, kteří to dělali. A tento cit byl značnou měrou odůvodněn. Museli dělati práci za tyto nepotřebné lidi. Námořníci neměli dosti smyslu pro příčinnou souvislost věci, by pochopili fakt, že vlastní vina spočívá na plavebních společnostech. Viděli jen a znali muže, kteří přišli na palubu vydávajíce se za něco, čím nejsou. A ježto cítili, že se jim stala křivda, bylo to v jejich postavení zcela lidské, ztrpčovati život těm lidem pokud možno. '

A to také dělali. Jeden z nich odstrčil mne stranou, když jsem se natahoval, abych si vzal něco jídla se stolu. "Nelez námořníkovi do cesty!" křikl na mne hrubě. Otočil jsem se k němu rychle a byl bych mu vlezl velmi silně do cesty, ale nezvyklost místa a okolí měla na mne jaksi uklidňující účinek. Nic nedělá, mohu počkati. Patrně byl ve fo'castlu takový zákon, že námořníci jedí před "zelenými".

Večeře skládala se z čerstvě vařeného hovězího masa, měkkého chleba s máslem, sucharu a čaje. Bylo toho dosti pro všechny, neboť na atlantském parníku bylo vždy hojnost jídla. Nebylo to jako na obyčejné obchodní lodi, kde nedostanete, než svou libru a pintu. Zde byla hojnost pro každého.

Po večeři přišly historie o všech zemích a všech vodách světa. Rozprava byla nejzajímavější, jakou jsem kdy poslouchal. Naslouchal jsem bez dechu. Zde byli mužové, kteří byli všude, a moje úcta k nim vyrostla k takovému stupni, že jsem skoro zapomněl přemýšleti o námořníku, který mne hrubě odstrčil. Hovořili tak nenuceně o pobytu v místech, jež byla od sebe tisíce mil vzdálena. "Když jsem byl v Kalkutě," řekl třeba jeden z nich, a týž člověk řekl třeba v následujícím okamžiku: "Ano, vyjel jsem s ním na jedné bárce z 'Friska." A jiný třeba povídal: "Toulal se bez zaměstnání v Honolulu, když jsem se s ním setkal." Celý svět i jeho vodstvo projezdili tito drsní muži ve fo'castle. Naslouchaje jim, byl jsem naplněn ctižádostí, učiniti rovněž tak. Konečně cítil jsem, že jsem našel své pravé poslání - toulati se neustále s místa na místo. Jeden z nich všiml si pojednou, jak dychtivě poslouchám. "Koukněte na námořníka z pevniny!" vzkřikl se smíchem. A pak přišli na řadu historie o Paddy Westovi.

Po "osmi zvonech” byl jsem opět se svým oddělením nahoře na palubě. Loď ubíhala dosud hladce. Nedostala se ještě na rozbouřené moře. Pocit, býti na velikém parníku, když rychle ujíždí po klidné vodě, je kouzelný. Máte pocit, jako kdybyste neustále letěli prostorem. Není tu ani skřípání, ani házení, ani trhání. Neslyšíte nic, než slabý dusot lehce pracujících strojů.

K půlnoci dostali jsme se na rozbouřené moře. Setkávali jsme se s dlouhými vlnami, loď začala se kymáceti, a vítr zesílil. Pak přišel rozkaz přitáhnouti vše pevně, než odejdeme dolů po osmi zvonech. Obcházeli jsme tedy po lodi, uvolňujíce tahací lana a utahujíce každý halyard (lano zdvihací) nebo brace (lano zvratné) po pořádku. První muž musel sesmeknouti halyard s navazovacího roubíku, podati jej dále sousedovi a když jsme jej čtyři nebo pět uchopili, zanotoval písničku. Tahali jsme podle zpěvu, tahali a tahali, až bo'sun, který stál a pozoroval plachtu, zapískl na znamení, že máme přestati. Tu první muž skočil vpřed a připevnil halyard na roubík. Když bylo vše utaženo, bylo mně a ještě jednomu muži uloženo obejíti loď a namotati sheets (provazce u spodního cípu plachty) a halyardy.

Osm rázů zaznělo, stráž zdola vyšla nahoru, aby nás vystřídala, šli jsme na přídu, do fo'castlu. Začínal jsem cítiti mořskou nemoc. S mořskou nemocí jsem nepočítal, když jsem se ohlížel po lodi v Liverpoolu. Bojoval jsem však usilovně proti ní. A když jsem se dostal do své kóje, lehl jsem si naznak a bylo mi lépe. Myslil jsem, že to brzy překonám.

Den byl dlouhý a byl jsem velmi unaven. Snažil jsem se promysliti vše, co se přihodilo, ale nebyl jsem schopen souvislého myšlení. Zmatená směsice obrazů a událostí táhla mi duší. Teď Murphy přiváděl mne na loď - nyní zase kráčel jsem podél doků - pak zas tahal jsem halyardy - pak mohl jsem viděti široké a daleké moře - moře, o němž jsem vždy snil. Hvězdy se v něm zrcadlily. Měkké měsíční světlo zářilo na ně. Jak krásně a kouzelně vypadalo to moře: A pak se mi přiblížila nějaká tvář, podivná, cizí tvář. . . Usnul jsem.

Sotvaže jsem usnul, dopadla mi ruka na rameno. "Ven! ven!" křičel nějaký hlas. "Osm rázů! Ven!" Vstal jsem pomalu a oblékl se, pokud jsem mohl. Loď kymácela se nyní více než dosud a já prudce zakopl podpěru. Má hlava byla lehká a když jsem vykročil, zdálo se mi, že mé tělo nemá žádné váhy. Podařilo se mi však přece vyškrábati se nějak na palubu. Tam bylo mi trochu lépe - studený, drsný slaný vzduch mne vzkřísil. Když jsem se však potácel k zádi s ostatním mužstvem stráže, začalo mi býti hůře.

Když jsem udělal krok, necítil jsem nohou. Byl jsem strašně zachvácen mořskou nemocí. Zdálo se mi, že loď jede současně všemi směry. Byl bych dal nevím co za to, kdybych byl mohl natáhnouti se ve své přihrádce. Ale na to nebylo pomyšlení u člověka, který přijal službu řádného námořníka. Podepsal jsem smlouvu jako schopný plavec - jako muž, který dovede říditi kormidlo, navazovati lana, čísti z kompasu a dělati ostatní věci námořnického řemesla. A zde byl já nepotřebný, jako kus dřeva. Vzpomínka na to zvyšovala mou bídu.Soudruzi z mého oddílu projevovali mi málo sympatií. Chovali se vůči mně netrpělivě a surově. A nebylo divu, vždyť museli převzíti práci, která na mne připadala. Přišel jsem na loď pod falešnou vlajkou.

Jak jsem přestál tu stráž, vůbec nevím. Pamatuji se, že jsem upadl, a jeden z mužů mne kopl. Nemohl jsem to ovšem nikterak oplatiti, ale otočil jsem se, abych se mu podíval do tváře a dobře si jí zapamatoval. Měsíc svítil právě jasně. Ten muž mne kopl, ale zatím se nedalo nic dělati, než čekati, až přijde můj čas. Nebylo nic platno zlobiti se nebo snad dokonce něco říkati, dokud jsem byl bezmocný. A já byl nejen tělesně bezmocný, ale i má vůle byla bezmocná. Cítil jsem, že se začínám báti. Stával jsem se zbabělcem.

Byl jsem nemocen dva a půl dne, v kteréžto době musil jsem si odbývati své čtyři hodiny služby s ostatními členy stráže. Po celý ten čas nemohl jsem nic jísti a opravdu jsem značně zeslábl. Muž, který mne kopl, byl obzvláště surový. Trochu později uhodil mne do obličeje, až mi zčervenalo oko. Stál jsem tehdy stěží na nohou, ale podíval jsem se mu upřeně do tváře a pravil: "Neměl byste tlouci nemocného člověka. Mimo to, ten nemocný člověk se uzdraví."

A ponenáhlu jsem se zotavoval. Soudím, že myšlenka na toho muže napomáhala mi k uzdravení. Kdykoli jsem ho zahlédl, usmál jsem se. Kdykoli jsem ho potkal, díval jsem se mu přímo do tváře. A když jsem cítil, jak se mi síla vrací do údů, byl jsem naplněn radostí. Brzy přijde na mne řada!

Asi šestého dne plavby, když jsme byli asi na půl cesty přes oceán, zvykl jsem si již úplně na pohyby lodi, ačkoliv jsem ovšem vyznal se velmi málo v práci. Nicméně začínal jsem býti k potřebě, neboť jsem byl rychlý a dovedl jsem mocně tahati zdvihací i zvratná lana. Silný vzduch oceánu vléval mi takovou životní sílu, jaké jsem dosud nepocítil nikdy. Byla to podivuhodná sensace, když byv zavřen po celý život v nudném, ukoptěném, černém městě, byl jsem nyní na této nesmírné, volné ploše pohyblivých vod. Bylo krásné cítiti, jak čistý, svěží, ostrý vítr bičuje mne přímo do tváře.

Sedmého dne cítil jsem se schopným všeho a usoudil jsem, že přišel čas, abych si vyřídil záležitost s námořníkem, který mne uhodil, když jsem byl nemocen. Naše stráž byla dole ve fo'castlu, a všiml jsem si, že ten člověk stojí u své kóje. Mé oko bylo ještě bolestivé a černé od rány, a když jsem na to pomyslil, usmál jsem se pro sebe. Nyní jsem ho měl. Tady byl a já se chtěl přesvědčiti, co v něm vězí. Prohlédl jsem si ho pozorně, vštěpuje si v paměť, kam a jak ho uhodím. Ani mi na mysl nepřipadlo, že by mohl nade mnou zvítězit. Cítil jsem naopak, že bych ho mohl zničiti. Myslil jsem si, že bych ho nejraději zabil, nebo hodil do moře. I když člověk nezná svého řemesla, uhoditi ho, když je bezmocný, naprosto není vhodné. A stud za uhození zalil mne, když jsem k němu přikročil a pravil: "Vy jste mne uhodil, když jsem byl nemocen a nemohl to oplatiti. Nyní je na vás řada, abyste mne uhodil znova."

Ostatní členové stráže sedící kolem a hovoříce, zadívali se na nás a ztichli. Něco se bude díti! Byla to vzácnost, aby zeleňák takto mluvil k námořníku. "A vy jste mne také kopl, když jsem byl nemocen," pravil jsem mu dále. "Pojďte! nebojte se!" Šťouchl jsem ho otevřenou rukou a uskočil rychle dva kroky zpět.

Neřekl nic, ale přišel si pro mne. Couvl jsem znovu byl to veliký fo'castle - ale pak jsem se poněkud shýbl a odklonil stranou. Byla to lest. Když mne následoval na tu stranu, obrátil jsem se napravo jako blesk - skočil – a má ruka dopadla těžce na jeho tvář. Loď náhodou trhla sebou mně naproti v okamžiku, kdy jsem udeřil, a udělala úder účinnějším. Zapotácel se ke stěně jedné přihrádky a než si uvědomil, byl jsem těsně u něho, buše ho do tváře a do žeber. První ranou zpitoměl a nebyl schopen odvety. Mimo to byl jsem mu příliš rychlý.

A nyní shroutil se na zemi, s tváří celou zkrvavenou. Povytáhl jsem ho za límec a zeptal se, má-li již dost. Měl. Pustiv ho opět k zemi, obrátil jsem se k ostatním členům stráže, kteří přihlíželi s vyvalenýma očima - a pravil klidně: "Vyzývám k zápasu nejlepšího muže této stráže!" Nikdo neodpověděl.

Konec konců nebylo mnoho opravdové námořnické práce na palubě toho parníku. Hlavní povinností bylo udržovati vše v čistotě, drhnouti paluby, leštiti mosazné součástky a lakované části zbavovati prachu. Je úžasné, jak se nahromadí prach na moři.

Řízení kormidla bylo v rukou čtyř quartermasterů a čtyři muži byli vybráni pro hlídku na přídě. Tak pro všechny praktické účely byl jsem zrovna tak dobrý parníkový námořník, jako kdokoli jiný. Uměl jsem drhnouti jako nejlepší z nich - což vůbec není žádný velký výkon. Uměl jsem mocně tahati lana zdvihací i zvratná. Obyčejně rozestíraly se plachty jen, aby se loď udržela v rovnováze za větrného počasí, nebo když vítr dul z nevhodné strany.

Jedné noci přišel na nás krátký orkán. Nezapomenu oné noci do konce života. Náhle udělala se tma jako v pytli. Měsíc a hvězdy, které ještě před chvílí jasně svítily, se zatměly. Stráž na palubě nemohla nic jiného dělati, než tápati zvolna kupředu jako slepci. A tu na nás padl orkán. Bylo to, jako kdyby moře, obloha, hromy a veliká loď náhle splynuly v strašné nepopsatelné vřavě. A vítr přišel s takovou zuřivostí a silou, že vyhnal citlivost z těla a myšlenku z mozku.

Nemohli jsme dělati nic, než lapati vzduch a držeti se něčeho zoufale a shýbati hlavy, abychom umožnili dýchání, neboť síla větru narážejícího člověku do tváře by ho byla udusila. A kdyby se člověk byl pustil, byl by býval smeten. Vše to se odehrávalo v naprosté temnotě. Lapal jsem dech, krčil se a křečovitě držel. Přišel konec všeho. Nesmírné vlny převalovaly se přes loď. Byl jsem tak otupělý, že jsem ani necítil bázně. Byl jsem jen slepá, křečovitě se držící věc, jíž byla náhle odňata schopnost cítění.

Zcela náhle orkán ustal. Jeho konec byl právě tak náhlý jako začátek. Trval jen několik minut. A hvězdy i měsíc vyšly zase, svítíce jasně. Ale vlny byly s námi - obrovité, strhující, hrozné vlny. Orkán přehnal se do dálky - letící, děsná, beztvará věc, nesoucí zkázu.

Po celý následující den prodírali jsme se těmito strašlivými vlnami - jako kdybychom se pohybovali v patách za orkánem. Přídní paluba stala se nanejvýše nebezpečnou. Člověk musel vyčkati ve středu lodi na začátku hlavní paluby a vyčíhati okamžik, kdy loď octla se v klidu a ustálila se. Tu byl čas přeběhnouti palubu bleskem k fo'castlu. Loď zůstala v klidu tři neb čtyři vteřiny, a čekal-li člověk příliš dlouho, řítila se zase vlna s hromovým třeskem přes palubu. Kdyby jí byl někdo zachycen, byl by spláchnut do moře. A jednou v moři, nebyl by mohl nikdy býti zachráněn. Žádný člun nebyl by mohl býti za ním spuštěn.

Nešťastnou náhodou byl jsem chycen jednou z těch vln. Vyšel jsem právě z kuchyně pro mužstvo s košem plným brambor a masa k večeři pro stráž. Čekal jsem uprostřed lodi u hlavní paluby, až se loď ustálí, abych vyrazil k přídě do fo'castlu. Když se ustalovala, rozběhl jsem se po přídní palubě, byl jsem však sotva ve třetině vzdálenosti, když jsem sklouzl. Vstal jsem, ale sklouzl opět, a tentokráte než jsem se mohl vzchopiti, byla vlna na mně. Co se stalo s košíkem a bramborami, nevím, ale já byl popaden a mrštěn k přednímu stožáru, jako kdybych byl z korku. Rozpřáhl jsem ramena a chytil se křečovitě předního halyardu. A sevřel jsem také nohama to veliké, napjaté lano. Tam jsem zůstal vězeti. Ale nová vlna rachotila přes palubu. Zasáhla a spláchla mne s halyardu, jehož jsem se držel, jako kdybych byl pírko, ležící jí v cestě.

Strašlivá síla vody nepůsobila přímým směrem, ale zdálo se, že víří v jakémsi kruhu, točíc mnou dokola a dokola jako vlkem. Je dosti zvláštní, že jsem zůstal při smyslech, ačkoli jsem cítil, že musím býti smeten do moře. Voda se pěnila a vířila nade mnou a kolem mne, když tu náhle jsem narazil na cosi tvrdého. Pak v příštím okamžiku byl jsem zvednut úplně z vody a shledal jsem k nejvyššímu překvapení, že jsem ještě na lodi. Zázrakem byl jsem spláchnut do palubního odtoku a udržel se tam, nevím jak. Dolezl jsem do fo'castlu. Byl jsem rád, že jsem na živu.

Mnohý ubožák skončil pozemskou pouť tím, že byl zachycen a smeten do moře mocnou vlnou. Někdy o tom vypravovali námořníci, když byla stráž dole. Jak byl ubohý Tom smeten a nikdy se již nedostal na palubu ve veliké vichřici, když jeli kolem Horna, nebo jak byl ubohý Bill již hodinu v moři, když ho vůbec teprve pohřešili. Nebylo námořníka ve fo'castlu, který by neznal z vlastní zkušenosti nějaký takový smutný případ. Někteří vypravovali o kamarádech, kteří sešli náhle násilnou smrtí. Spustiti člun pro člověka bylo za bouřlivého počasí zřídka vůbec k užitku, ačkoli se člun vždy vysazuje, je-li to jen poněkud možné. Zimního času severní Atlantik, čili Západní oceán, jak mu námořníci říkají, je ze všech oceánů světa nejnebezpečnější a nejhorší v tomto ohledu. A byla tak strašná zima. Věru, v zimě někteří námořníci by za žádnou cenu nejeli přes oceán.

Konečně ocitli jsme se v šířce newfoundlandských písčin. Počasí se zmírnilo, mlhy, které tam obyčejně leží, se zvedly. Bylo to ulehčením cítiti, že loď plyne s jakousi hladkostí po jejím kymácení a plahočení se v divokém počasí. Ochladilo se značně, lanoví bylo obaleno ledem. Ale já na to valně nedbal, neboť jeden z námořníků dal mi nějaké ponožky a rukavice a bo'sun dal mi starou kazajku, která byla velmi teplá. Můj boj s oním námořníkem působil příznivým dojmem v můj prospěch. Byl jsem zeleňák, pravili, ale zřejmě něco je ve mně a časem ze mne bude dobrý námořník.

Spatřili jsme po prvé zemi jednoho jitra při východu slunce. Zjevila se na obzoru v dálce po levé straně přídy. Drhli jsme právě palubu a jeden z plavců mi řekl: "Tam je Amerika!" Pohlédl jsem na nízkou, temnou linii. Cesta bude nyní brzo u konce. Myšlenka ta plnila mne radostí, ale v radosti byl nádech lítosti, že opustím loď. Začínal jsem si na ni zvykati. Bylo to tak krásné, cítiti tlak velikých, silných větrů, viděti nesmírný, dmoucí se lán oceánu. Byly chvíle, kdy naháněl strach, ale přece jsem jej miloval. Dovolával se čehosi v mé krvi - nějakého pudu, který jsem zdědil. Veliký, volný oceán!

A zde byla země! jedna ze zemí, o nichž jsem snil jako hoch. Stávala se zřetelnější a zřetelnější ta země, která nejprve nepozorovatelně vystupovala nad obzor jako slabá, temná čára.

Bylo zima, ale ráno bylo nanejvýše krásné. Obloha byla tak modrá a jasná, a slunce, nyní již hodně vysoko stojící, svítilo s pronikavou severskou měkkostí. Podivná jasná krása toho jitra a pohled na zemi v dálce vyvolal ve mně na okamžik zvláštní intensivní cit. Byl to vyšší a prudší cit než cit štěstí. Byl v něm smutek i radost a všecko. Bylo mi jako kdybych v této scéně oceánu, vzduchu a země náhle uskutečnil všechny touhy a všechna přání svého života. Došel jsem toho utrpením. Byl jsem jen obyčejný dělník, pracující na lodi, ale pro mne přišel tento slavný, zvláštní okamžik.

Příštího i následujícího dne bylo nám popřáno klidné počasí. Cesta blížila se ke konci. Brzy přišel na palubu lodivod a v několika hodinách drali a drali jsme se tlustou ledovou tříští řeky Delaware. Od břehu řeky táhla se krajina, která byla pod vládou zimy. Ta krajina byla studená a tvrdého vzhledu, ale byl jsem rád, že ji vidím. Neboť kdo mi mohl říci, co krajina ta pro mne chystá?

A nyní byli jsme přivázáni k nábřeží. Byli jsme ve Philadelphii. Cesta se skončila. Čilí mužové spěchali sem a tam křičíce anglicky se zvláštním, plochým přízvukem.

Následujícího jitra opustil jsem loď nadobro. Byla neděle. A když jsem kráčel ulicemi Philadelphie, cítil jsem se silným a nadějným, ačkoli jsem neměl ani penny v kapse. Nový svět byl přede mnou.

Unášen proudem

Kouzlo velikého města! Člověk vchází do něho jsa v stísněných poměrech, osamělý a v sešlých šatech a je dotčen všeobecným pohybem, věčně proudícími zástupy, třpytnou, svůdnou nádherou ve výkladních skříních a dlouhými, čistými ulicemi. Ovládne ho zvláštní, mocný magnetism města. Byl dosud daleko v nepatrných osamělých místech, sháněje práci, nebo protloukal se světem pracuje sem a tam, dobývaje si holé existence konáním nezvyklých podivných prací. Nebo třeba ubíral se dosud po pustých, vinoucích se venkovských silnicích, které, jak se zdálo, ubíhaly stále vpřed bez konce. Obcoval tak dlouho s sebou samým, že cítí potřebu styků s jinými lidskými bytostmi. Chce býti blízko lidem, slyšeti jejich hlasy, i když s nimi nemůže hovořiti. Lidé, které spatřil mimo město, byli roztěkaní a nestálí, jako on sám. Osamělé lodi. poháněné vpřed, až zapadnou v děsné tajemné dálce.

Lidé nezakotvení. Dejme tomu, že člověk přišel z nějakého cizího místa, kde se mu špatně dařilo. Nyní blíží se velikému městu své rodné země a je vzrušen, neboť zde konečně je něco jemu příbuzného. Ať je jakkoliv neurčité, skýtá mu toto příbuzenství teplo a pocit odpočinku. Lidé, kteří ho jednou znali, jsou třeba mrtvi, nebo zmizeli, či snad ho již neznají. Ale přece je tu pro něho město. Město, které tu bylo dávno, dávno před ním, město, které potrvá dlouho, dlouho, až on se rozpadne v prach. To město je jeho město, právě jako je to město těch, kteří jsou krásní a velicí.

Nebo připusťme, že ten muž je někdo, komu není dáno vrátiti se do rodného města. Nyní blíží se cizímu městu, ale přece jen městu. Je rád, že se do něho dostane, i kdyby byl bez haléře. I když musí se setkávati s cizinci. Jak rád spatří věže jeho chrámů tyčiti se v dáli! Jak rád zaslechne ve veliké dálce slabý šum jeho mocného života! Je daleko to město, ale on přichází k němu! Přichází k němu.

A kdož ví, co mu náhoda nepřinese? Kdož ví, co se mu může přihoditi kouzlem poměrů? Může na ulici najíti měšec zlata. Pak půjde a koupí si dobrý oběd a nové, krásné šaty. Bude si lahoditi v plnosti rozkoše života. V životě města! Ano, dejte mu město! Město, kde ho nikdo nezná - kde nikdo neví, co udělal - kde může začíti nový život - kde naň třeba čeká štěstí. A vykročí si pevným krokem. Brzy uzří věže zvedající se v dálce.

Kouzlo velikého města!

Byl jsem však sotva ve třetině vzdálenosti, když jsem sklouzl

Život na ústřicové lodi.

Po mnoha dnech toulky octnul jsem se v městě Baltimore. Zde jsem přijal službu na ústřicové lodi, abych lovil ústřice v zátoce Chesapeacké. Mzda byla patnáct dolarů měsíčně a bylo nutno přijmouti službu alespoň na měsíc. A byli jste poutáni týmiž zákony a pravidly, jako kdybyste sloužili na širomořské lodi, plující kolem Mysu Hornova. Byli jste kapitánův stroj - jeho otrok. Měl moc stlouci nebo zastřeliti vás, kdyby to pokládal za potřebné.

Přišel jsem na malý schooner a plul dolů po zátoce. Cestou k lovišti neměli jsme nic na práci, než obsluhovati schooner, což byla snadná úloha, neboť bylo dohromady deset mužů na palubě. Bylo zapotřebí dvou dní, než jsme se dostali k cíli, protože vál nepříznivý vítr.

Několik slovo loveckém zařízení našeho schooneru. Měl uprostřed po obou stranách dva rumpály k vytahování vlečných sítí, když byly naplněny ústřicemi. Bylo zapotřebí čtyř mužů ke každému rumpálu. Připevněny k silnému, patnáctisáhovému lanu ležely vlečné sítě po obou stranách blízko palubního zábradlí. V pracovní době byly připraveny v pohotovosti, aby mohly býti shozeny s paluby na povel kapitánův, který řídil loď. Zábradlí bylo vyříznuto a kladky umístěny ve stejné výšce s palubními prkny, aby vlečné sítě snadno procházely.

Vlečná síť byla trojhranná a byl to prostě silný železný rámec se zavěšeným vakem z ocelových kroužků. Napříč přes ústí vaku byla řada dlouhých, ostrých zubů, Ty naškrábaly ústřic, když se síť vlekla po dně. Každý muž byl vyzbrojen dlouhým, úzkým kladivem na dlouhém topůrku, jehož bylo zapotřebí k odtloukání vedlejších lastur, jež k ústřicím se nalepily a k oddělování ústřic od různého braku, když obsah vlečné sítě byl vyklopen na palubu.

Lodi lovců ústřic v Baltimore

Den za dnem byla práce stále stejná. Asi hodinu před svítáním kuchař, který bydlil na zádi s kapitánem v kajutě, přišel na přídu do fo'castlu, kde jsme spali stěsnáni jako krysy, a oznámil nám, že přišel čas, abychom se dali do práce. Zdráhavě a neradostně vstávali jsme při zvuku kuchařova hlasu a oblékali se - totiž bylo-li nám před tím v noci tak teplo, že jsme se svlékli. Přikrývek bylo pomálu. Kapitánovi bylo jedno, zmrzneme-li nebo nikoli. Oč se staral, bylo jen to, aby z nás dostal práci.

Když jsme tetelíce se, vylezli na palubu, naše první práce byla vytáhnouti kotvu a uvolniti plachty. Kotvili jsme každé noci v některé malé zátoce, která byla nejblíže nebo byla nejpříhodnější. Vytahování kotvy byla vždy strašná práce pro drsný, sychravý vítr zimní, který obyčejně vál před rozedněním.

"Snídaně!" volával kuchař a druh za druhem trousili jsme se do kajuty k jídlu.

Zatím co snídaně, skládající se obyčejně ze sekané tresky, chleba a kávy byla jednotlivcům vydávána, schooner ujížděl s nejvyšší rychlostí k lovišti. Když jsme tam dojeli, zaujímali jsme svá místa u rumpálů.

"Spustit" velel kapitán u kormidla, a "plesk!" obě vlečné sítě současně spadly dolů, ježto s každé strany jeden muž shodil je s paluby, Rychlost schooneru značně se zmenšovala, když sítě vlekly se po ústřicovém dně, plníce se postupně ústřicemi, které byly naškrábány do drátěných vaků zubatými tyčemi.

"Natočit!" velel kapitán, když sítě byly přitaženy přes celou šíři ložiska.

Jedním rázem obořili jsme se všichni náhle na držadla rumpálů a točili s vynaložením všech sil. Za natáčení schooner byl zmítán jako pírko a zaplavován vlnami. Je dlužno poznamenati pro ty kteří to nevědí, že s krátkými, prudkými vlnami mělké zátoky se tíže zápolí, než s obrovskými, hroznými vlnami, s nimiž se setkáváme uprostřed oceánu. Poměrně více lodí zahyne na mělkých, drsných vodách Severního moře, než kdekoliv jinde.

Oh, té hrůzy děsného navíjení! Raději bych pomáhal svinovati zmrzlé plachty za vichřice v šířce Mysu Hornova. Každý nerv, sval a dech byl napiat do nejvyšší možné míry. Povolil-li jeden muž sebe méně, ihned to pocítili ostatní. Všichni musili slíti svou sílu v jeden zoufalý celek. Studené vlny promáčely nás od hlavy k patě, ale v strašlivém napětí jsme toho nepozorovali. Točit! Točit! Točit!

Což to pekelné napětí nemá konce? Zdálo se, jako kdyby každý sval v nás praskal. Nikdy jsem dosud nepocítil něčeho podobného - ani od té doby, ačkoli jsem konal práce nejtěžšího a nejhrubšího druhu.

Nahoru! Nahoru! Konečně krky vlečných sítí objevily se nad palubním okrajem. Nahoru! nahoru! a byly na palubě a jejich obsah vysypán na hromadu. Pak jsme padli na kolena a začali co možná rychle oddělovati ústřice od volných škeblí, házejíce ústřice za sebe na hromadu. Nadbytečné škeble na nich přilepené odráželi jsme odtloukacími kladivy.

Jakmile jsme vybrali všechny ústřice z hromady, shodili jsme rychle ostatní škeble, kamení a mořské chaluhy s paluby. "Odtloukání", jak jsme říkali vybírání ústřic, byl jakýsi odpočinek po hrůze natáčení. V tu dobu, když jsme byli hotovi s přebíráním ústřic, anebo obyčejně o trochu dříve, kapitán otočil loď, aby mohla přejeti ložisko znova - a byl hotov dáti povel ke shození vlečných sítí do moře. Tak se nám nikdy nedostalo skutečného oddechu.

Znova přišlo strašlivé navíjení a opět přišlo odtloukání. Tato hrozná práce trvala bez přestávky do západu slunce, až na několik okamžiků, jež nám byly darovány, abychom shltli sousto potravy. Při západu slunce upevnili jsme vlečné sítě, umyli palubu a rozjeli se k nejbližší zátoce nebo přístavu. Když jsme tam dojeli, spustili jsme kotvu a svinuli plachty. Pak přišla večeře a po ni jsme se odebrali druh za druhem promočení, unavení a skleslí do fo'castlu. Den byl u konce.

A přece byly krásné okamžiky v tom životě, jako jsou krásné okamžiky ve všech životech, ať jsou sebe smutnější nebo těžší. Bylo krásné státi na přídní palubě malého schooneru a cítiti, jak spěchá k přístavu, když naše denní práce byla vykonána. Dávalo nám to pocit odpočinku, pocit klidu. "Jib" (plachta na špici lodní) schooneru trčel ven, jako křídlo nějakého obrovského netopýra. Tu jsem přemýšlíval a uvažovalo mnoha věcech. Býval jsem zvědav, jak dlouho budu lovcem ústřic. Ačkoli ten život byl těžký, přece se mi do jisté míry líbil. Střetnouti se s chmurnými, železnými fakty, má svůj půvab.

Lovci ústřic měli pořekadlo, že když jsi jednou se zamazal bahnem z ústřic, vždy se k nim zase vrátíš. A opravdu byli tu lidé, kteří se tím zaměstnávali po dlouhá léta. Začátkem každé ústřicové sezony objevovali se v Baltimore, zdravili se vzájemně a sdělovali si, co dělali od poslední sezony.

Časté byly černé tragedie v tom životě. Často přicházelo se na mrtvoly mužů, plujících po zátoce. Byli zavražděni a hozeni do moře kapitány nebo matey.

Zpravidla kapitáni byli rota surových násilníků. Neměl-li člověk v sobě silně vyvinutý bojovný instinkt, bylo pravděpodobno, že s ním budou orati. Plul-li jsi dolů po zátoce, musil jsi býti připraven na všecko. Musil jsi býti připraven vytasiti svůj nůž, a vraziti celé želízko do matea nebo kapitána, který se pokusil tě uhoditi, Žádným jiným způsobem nemohl jsi ubrániti svoje postavení jako člověka. Odrážet útok pěstmi nestálo by ani za fajfku tabáku. Byl bys sražen k zemi pažbou revolveru a pravděpodobně k smrti ukopán. Někteří kapitáni mívali nabité revolvery ležící na dosah, zatím co muži pracovali nad ústřicovým ložiskem. Byly tu ovšem zákony proti trýznění a zabíjení mužů, ale ty zákony nefungovaly.

Něco o tom, jak jsme jídali. První se najedli kapitán a mate. Ti ovšem měli čisté talíře a čisté nože i vidličky. Když dojedli, byli zavoláni dva muži a kuchař naložil jim jídlo na talíře, kterých právě použili kapitán a mate. Když ti muži dojedli, byli zavoláni dva další a tak dále, až se všichni na lodi najedli. Během celého toho jídla dva talíře, nože a vidličky se nemyly. Musil jsi jísti se špinavého talíře po jiném člověku, nebo dvou nebo čtyřech jiných lidech, jak kdy se přihodilo. Byl-li jsi však v nemilosti u kapitána, zůstal jsi na konec. Šlo o to, ztráviti co nejméně času jídlem a ušetřiti kuchaři práci.

Vzpomínám si, jak jsem se porval pro ten zvyk na jedné lodi, na níž jsem pracoval. Kuchař se jmenoval Scotty. Byl to malý námořník sprostého zevnějšku, se zďobanou tváří a tvrdýma očima. Byl kapitánův oblíbenec. Ale jinak byl to statný, houževnatý, malý chlapík, který byl schopen bojovati do úpadu. Z nějaké příčiny neměl mne rád a já neměl rád jeho. Mračili jsme se na sebe občas. Jednou ráno přišel jsem do kajuty k snídaní - myslím, že jsem byl jedním z posledního páru mužů - a náhle naplnil mne duch revolty při pohledu na špinavý talíř, s něhož jsem měl jísti. "Proč bych měl ještě dále býti jako nějaký pes?" myslil jsem si. "Proč bych neměl míti čistý talíř jako člověk?" Obrátil jsem se ke Scottymu, který stál mrače se na mne, a otázal jsem se ho hrubě, proč mi nedává čistý talíř. Scotty byl tak překvapen mou otázkou, že se přestal mračiti. Byl ohromen. Bylo to, jako kdyby pes promluvil. Scotty bydlil na zádi s kapitánem v kajutě, kdežto já byl jen sprostý "dredger" (lovec ústřic), který bydlil na přídě.

Má drzost, žádati čistý talíř, byla cosi nevýslovného. A vztek nastoupil na místo překvapení. Nadával mi strašlivě. Pravil, že mi ukáže, a rozpřáhnul se rukou, aby mne udeřil. Věděl, že bude míti kapitána a matea na své straně. Mimo to, musím mu přiznati, že to byl statečný, malý chlapík. Ale já toho už měl dost. Rozhodl jsem se, že se vydám v nebezpečí - bude-li nutno - třeba oběšení. Dal-li jsem se do boje, musil jsem to dobojovati do konce. Měl jsem vyhlídku, že budu střelen. Kdybych někoho zabil, neměl bych vůbec žádné vyhlídky. Byl bych pověšen. Ale moje krev byla ve varu.

Když se na mne Scotty rozpřáhl, vstal jsem náhle a uštědřil mu rozmachem ránu na plno do úst. Jeho hlava uhodila. o pažení kajuty. A zasypával jsem jeho tvář ranami, až z ní byla jedna massa krve. Bránil se mi jak mohl, ale já byl mnohem větší a silnější. Neměl ani stín možnosti nějakého úspěchu. A po celý čas, co jsem ho tloukl, cítil jsem, že zápasím s provazem kolem hrdla, a když je tomu tak, člověku je jedno, koho má proti sobě.

A celé pekelné ponížení toho života jako bleskem se mi ujasnilo při tomto zápase. Myslil jsem, že by bylo nejlépe udělati tomu konec. I snažil jsem se zabíti Scottyho.

Ale on mi unikl na schůdky a na palubu. Uvědomil si, že jeho život je ohrožen a živočišný pud sebezáchovy nabyl v něm vrchu. Všechna jeho bojovnost byla tatam.

Sledoval jsem ho na palubu, kde jsem se střetl s kapitánem a matem. Ale byl jsem hotov pustiti se i do nich. Ti vidouce to, k čemu jsem odhodlán, dospěli k přesvědčení, že nejjednodušší rozřešení této situace je nejlepší. Kapitán vše srovnal. Tuším, že mu začalo svítati. že není žádný žert krotiti člověka, který jest odhodlán jíti až do krajností. Během celé této události mužstvo - moji soudruzi - stálo ve skupině opodál. Neodhodlali se zakročiti. Poté dostával jsem vždycky čistý talíř.

Lovení ústřic

Ústřicová sezona začínala v říjnu a končila v březnu - šest nejstudenějších a nejkrutějších měsíců v roce. Jednou jsem byl na šalupě, která zamrzla v pevném ledu téměř na měsíc. Tehdy jsme měli dobré časy. Nic na práci než jísti a spáti a občas dojeti na břeh pro vodu. Byli jsme zakotveni asi sto yardů od břehu a prosekali jsme ledem kanál, abychom mohli s jolou projížděti sem a tam. Jednou odpoledne jsem s jiným ještě člověkem dojel s jolou ke břehu, abych dovezl na loď sud vody a trochu mouky a slaniny. Byl velmi prudký mráz. Naložili jsme na jolu a počali veslovati zpět k šalupě, ale když jsme byli asi na půl cesty, nemohli jsme dále. Ledová tříšť na kanálu začínala pevně zamrzati. Pracovali jsme hodinu, aniž bychom se dostali znatelně s místa. A z jedné hodiny byly dvě a ze dvou hodin byly čtyři hodiny.

Tu jsme poznávali, že snad se ten večer k šalupě nedostaneme. Myslili jsme tedy, že bude lépe vrátiti se ke břehu. Ale v tom nám také bylo zabráněno. Tříšť zamrzla za námi. Rovněž nemohli jsme vystoupiti na led po obou stranách, neboť po obou stranách joly byly veliké kusy ledové tříště a stoupnouti na ně znamenalo padnouti do vody a smrt byla jistá. Hoši na šalupě neustále na nás volali, aby nás povzbudili. Ale nás počala se zmocňovati úzkost. Kdybychom byli nuceni zůstati v jole přes noc, byli bychom ráno zmrzlí na kost. A nyní na nás přišla tma a noc. Lopotili jsme se dále a dále, tříštíce led vesly. A když uplynula doba, která se mi zdála věčností, led začal zvolna se pohybovati. Zápasili jsme s ním krok za krokem, průplavem k šalupě. Na střeše kajuty rozsvítili lampy, takže reflex světla nám ukazoval, kde tlouci do ledu.

Konečně přiblížili jsme se tak dalece, že nám mohli hoditi lano, které jsme upevnili k jole a pak s pomocí jejich tahání dostali jsme se k boku šalupy. Vytáhli nás na palubu a dali nám důkladný doušek whisky, který nás vzkřísil. Byla půlnoc. Potřebovali jsme asi osmi hodin, bychom urazili vzdálenost jednoho sta yardů.

V sobotu večer chodívali jsme do Cambridge, městečka na východním břehu zátoky - a zdrželi se tam až do pondělí rána. Tehdy jsme dostávali každý asi dolar napřed od kapitána. Tak vyzbrojeni odebrali jsme se do městečka, abychom se měli dobře. Za dolar dostalo se hodně whisky v Cambridge.

Byl tu Dublin. Znamenitý chlapík byl Dublin. Byl Irčan z Dublinu. Nikdo neznal jeho skutečného jména a nikdo se po něm neptal. Jeho rodné město poskytlo mu jméno. Já jsem slul Reddy, protože jsem měl rudé vlasy. A byl tu Galway Paddy a Tom Conroy z Connaughtu a Belfast, jehož rodné město také mu dalo jméno, a mnoho jiných.

Jednou v sobotu večer Galway Paddy chtěl se se mnou práti. Všichni jsme měli veselé časy, neboť kapitán a mate odešli na břeh, kde měli zůstati až do pondělka. Tu whisky tekla proudem, zpívali jsme písničky, vypravovali si vespolek, kde jsme byli a kde jsme nebyli. Náhle někdo začal mluviti o pranici, slovo dalo slovo a konečně Dublin vyzval Toma Conroye z Connaughtu. Dohodli se, že si zápas vybojují na zadní palubě., Byla temná noc a jeden z nás stál na střeše kajuty drže lucernu, aby muži viděli na to, jak si zasazovati rány navzájem. Dublin byl dobrý rváč, ale tehdy byl příliš opilý a Connaughťan dal mu "knock-out" bez dlouhých okolků. Já stál na nábřeží - loď byla přivázána k veliké hromadě dříví - a pobízel Dublina, který byl můj obzvláštní přítel. Když byl položen, Galway Paddy, který stranil Connaughťanu, vyzval mne k zápasu. Měl jsem rád Paddyho a nemaje žádné příčiny ke sváru, odmítl jsem s díky. Měl jsem zásadu nikdy nervati se bez příčiny.

On však na tom trval a učinil na mne výpad s paluby. Právě jsem se chystal- proti své vůli - dáti mu dvě ostré rány zprava i zleva, když k mému velikému překvapení nezdolný Patrick náhle zmizel. Byla tma a nemohl jsem rozeznati, kam se poděl, až jsem zaslechl hlas zdola prskající: "Reddy, vytáhni mne! Já se topím!" Byl to ubohý Paddy. Když se na mne hnal, stoupl do prázdné prostory mezi lodí a nábřežím, a co především shledal, bylo, že se nalézá v ledově studené vodě. Vytáhl jsem Paddyho nahoru. Bylo dobře, že jsem byl dostatečně střízliv, neboť nemohl se ničeho chytiti a neměl dosti místa, aby mohl plovati. Byl by se býval najisto utopil. To udělalo konec pranici.

Ale Dublin - často na něho myslím. Byl to krásný typ muže, ačkoli byl jen kus drsného lovce ústřic - přitažlivý, schopný člověk, kterému se nikdy nenaskytla sebe menší příležitost k vyšinutí se v tomto velikém světě.

Ubohý Dublin! Utopil se. Zahynul v noci v jedné z těch náhlých vichřic, které navštěvují v zimním čase zátoku Chesapeake. Vesloval v malé jole ke schooneru, k němuž náležel. Vichřice zachvátila jolu, převrhla ji, a Dublin skonal, zápase ve studených vodách. Bůh dej mu odpočinek! Byl statečný, výborný muž, ačkoli se opíjel, ačkoli se rval a ačkoli býval často a často zavřen. Byl by dal poslední cent cizímu člověku, kdyby ho ten cizí člověk potřeboval. Byl soucitný a šlechetný, a především byl statečný. Byl můj kamarád - můj přítel. Bylo cosi krásného ve výrazu jeho tváře. Měl modré oči a plavé vlasy, byl prostředně veliký a mohutné konstrukce. Nikdy jsem se nedověděl jeho skutečného jména. Každý ho měl rád. Ačkoli byl lovec ústřic, ačkoli byl tulák, ačkoli věděl, jak to vypadá ve vězeních, jsem hrdý na to, že jsem ho znal, že jsem mu tiskl ruku, že jsem byl jeho přítelem.

Zápas s nor'-westrem

Vytáhli jsme své vlečné sítě a zamířili k přístavu Black Walnut Harbour, který ležel ve vzdálenosti asi sedmi mil na severozápad. Lovili jsme ústřice po celé dopoledne. Náš malý schooner neměl větší nosnosti než dvacet tun a bylo nás všech dohromady na palubě sedm mužů.

Počasí začalo vypadati nepěkně a kapitán uznal, že by bylo záhodno, abychom se vydali k přístavu. Po celé dopoledne válely se ošklivé, dlouhé vlny a sem a tam přišel ostrý závan větru. Myslili jsme však, že pravděpodobně vydržíme to do západu slunce. Ale na vlnách počaly se ukazovati bílé hřebínky a v dálce na severozápadě obloha se ponenáhlu zatemňovala.

Dal se s jistotou očekávati nor'-wester (severozápadní vichr) a nor'-wester vždycky znamená vážnou věc. Bylo to ke konci prosince v mělkých, nebezpečných vodách zátoky Chesapeake.

Náhle, když jsem navíjel lano kolem ústí vlečné sítě, nor'-wester vrhl se na nás. "Jib" nadmul se a napínal jako kdyby měl se utrhnouti. Spěchal jsem, abych plachtu povolil. Byli jsme v tom. Uprostřed víru letících, štiplavých, rozprášených vln,návalů vichru a hromových úderů. Bylo nyní tma a vrcholky vln vyhlížely jako okraje velikých, ubíhajících plamenů, když je ozářily pruhy blesku. Byli jsme zaplavováni vlnami vražedného vzhledu.

Přístav, do něhož jsme měli namířeno, ležel přímo proti směru větru, a věru nebyl to vůbec žádný přístav pro nor'-wester, ale neměli jsme jiného, kam bychom zamířili. Volba byla jednoduchá. Buď vjeti dovnitř, nebo zůstati venku. Mimo to byl v něm malý výběžek k západu, zrovna na druhé straně na konci. Kdybychom se mohli tam dostati, byli bychom značně chráněni.

Plouti proti větru znamenalo šněrovati v krátkých úsecích s veškerými plachtami zkasanými. Přední plachtu svinuli jsme vůbec. Pak propracovávali jsme se zvolna kupředu s jibem a hlavní plachtou. Byla to těžká, studená práce. Mrazem tuhly mi prsty i v tlustých rukavicích, jež jsem měl.

Zatím se opět vyjasnilo, ale vichřice zuřila zběsileji než dosud. Kapitán byl u kormidla s cípy svého sou'-westru (klobouk z nepromokavé látky) uvázanými přes uši. Jeho bratr stál u něho. Victor byl na přídě, staraje se o "jib". Jack a já byli jsme uprostřed lodi visíce na lanech hlavní plachty. Schooner trpěl strašně a vypadalo to, jako by se měl potopiti. Kdyby se naň přivalila veliká vlna, dokud se ještě nevzpamatoval z předešlé vlny, byli bychom hotovi a bojovali bychom o život ve studených vodách. Zápasili bychom trochu a zhynuli, jako mrznoucí, topící se krysy. Schooner byl nevhodného tvaru a příliš malé tonáže, než aby se mohl zváti lodí do bouřlivého počasí. Za vichřice není nic lepšího, než míti pod sebou hojnost tonáže.

Po dlouhé a kruté době probojovali jsme se až ke kraji přístavu. Jak jsme to dokázali, nevím. Byl to nepřetržitý, zoufalý boj s velikými, prudkými vlnami a větrem, který nás řezal a kroutil námi a současně bodal až do kostí. Všichni byli jsme promočeni na kůži a prostydlí k smrti. Kdyby se Frankovi, kuchařovi, nebylo podařilo udělati nám trochu kávy, nebyli bychom bývali vůbec schopni nějaké práce. Horká káva smíchaná s whisky je dobrý nápoj v těžké situaci.

Šalupy a schoonery napínaly se a škubaly svými kotvami v přístavu. Byly náhle překvapeny, jako my byli překvapeni, a neměly času vyhledati si lepší útulek před nor'-westrem.

Nyní jsme byli uvnitř a blízko toho výběžku. Kdybychom se mohli dostati do něho, byli bychom v pořádku. Ale my nemohli. Vítr byl tak silný, že jsme nemohli udělati velmi krátkou kličku potřebnou k veplutí. Musili jsme tedy spustiti kotvy, kde jsme právě byli. V tu chvíli, kdy schooner zarazil, počali jsme spouštěti do moře všechny řetězy, jež jsme měli. Za bouřlivého počasí čím více řetězů je u kotvy, tím více je naděje, že kotva se udrží.

Na chvíli se zdálo, že jsme v bezpečí. Ale najednou naše kotvy začaly povolovati. Byly příliš lehké. To byla hlavní příčina, proč jsme se pokoušeli dostati se do záhybu. Druhé lodi v přístavu se udržely, ale měly patrně mnohem těžší kotvy, než my.

Šup! Skříp! Šup! Nemohli jsme učinit nic moudřejšího, než vzdáti se kotev vůbec. Připevnili jsme plováky k řetězům, než jsme je shodili do moře, abychom je později našli, a pak jsme se otočili a zamířili opět k východu z přístavu. Nedalo se nic jiného dělati, než vyjeti do nor'-westru a zkusiti štěstí až do té doby, kdy se vichřice utiší. Bylo to jako jízda na smrt.

Zrovna na začátku přístavu srazili jsme se s velikým schoonerem, který se houpal na kotvách. Obě lodi utrpěly škodu. Cizí schooner měl uražený kus špičky a naše lanoví na levé straně bylo oderváno. Na několik vteřin obě lodi se srazily a zdálo se, že se do sebe zahákují.

V tom okamžiku Němec, který náležel k našemu mužstvu, přelezl na veliký schooner, aby pomohl naši loď odstrčiti. V minutě byli jsme uvolněni a uháněli štváni vichřicí, ale když jsme se ohlíželi po Němci, byl pryč. Zůstal na palubě velikého schooneru.

Bylo ovšem těžko mu to zazlívati, neboť naše partie vypadala příliš na prohru. Co jsme měli si počíti, nebylo příliš jasné. Vyjížděli jsme znova po ztrátě kotev, abychom zachránili loď. Nasazovali jsme pro to své životy.

A vypadalo to, jako kdybychom je měli ztratiti. Nikdo nemohl tušiti, co se stane v příští minutě. Mohli jsme se potopiti nebo něco mohlo povoliti.

A tu stala se jistá příhoda. Dřevěný “jib-traveller" náhle se zlomil a Victor, který na něm stál, byl mrštěn do moře. Tlačil provazec na spodním cípu jibu nohou k závětrné straně. Veliký železný kruh na dolním konci provazce, který běhal po travelleru, zachytil se vprostředku a prolomil jej vzhůru tlakem větru na jib.

Viděl jsem Victora, jak letí do vzduchu, jako kdyby byl vystřelen z děla. Vrhl jsem se na přídu a hodil do moře konec lana, ale Victora jsem nezahlédl. Moře ho v pravém slova smyslu pohltilo. Je hrozné, viděti člověka zahynouti tímto způsobem. Všichni jsme vykřikli. Kapitán vyhodil jedinou záchrannou bóji, kterou jsme měli. Spustiti malou jolu, která visela na zádi, bylo více než bezúčelné. Byla by se udržela jen několik vteřin na tom rozbouřeném moři. Nemohli jsme nic dělati.

Jib třepetal se zlověstně. První věc, která byla nutná, bylo spustiti jej dolů úplně volně, což jsem učinil. Tu se mi zdálo, že slyším nějaký hlas přicházející odkudsi zpředu. Otočil jsem hlavu a zaslechl jej znovu. A tu jsem se pracně a pomalu přiblížil ke špičce lodi. Schooner zmítal se nyní ještě více než dosud, neboť scházel mu jib, který by ho ustaloval.

Podíval jsem se přes palubu a spatřil Victora. Byl dole ve vodě přímo pod přídou lodi drže se předního lana. Sehnul jsem se jen, chytil ho za krk a vytáhl na palubu. Proud krve řinul se mu po tváři. Tříska z travelleru ho zasáhla. Byli jsme rádi, že ho máme zas v bezpečí na palubě, ale neměli jsme času říci mu to. Měli jsme příliš mnoho práce. Že se zachránil, mělo jednoduchou příčinu. Byl mrštěn přes palubu směrem, kterým plula loď a ta na něho přímo najela. Jakmile mu zavázali hlavu a dali napíti horké kávy, byl zase chlapík. Pak zápasil dále po boku nás ostatních.

Pokusili jsme se poříditi jakýsi "traveller" pro jib za pomoci dřev a provazů, ale nebylo to k potřebě. Vichr byl příliš silný. A schooner neustále kymácel se a byl zaléván vlnami. Tu, ježto s jibem nic nedalo se dělati, Jack a já vylezli jsme z obou stran na lodní špičku a svinuli jib. Jak jsme se udrželi na lanových stupátkách, nevím. Byla to nejošklivější práce, jakou si člověk kdy vzal na starost. Musil jsi se držeti zuby nehty, nebo jsi byl ztracen. Špička lodi potápěla se přímo pod vodu – vynořovala - a potápěla znova. Když jsem opatrně a pomalu vázal uzel, shledal jsem náhle, že má hlava je na stopu pod vodou. Zatajil jsem dech, držel se jako klíště a ponenáhlu jsem pozoroval, že se opět zvedám nad vodu. Bylo nutno mysliti současně na vlastní bezpečnost i na bezpečnost lodi. Ale konečně jsme to provedli a vrátili se na palubu.

Nejbližší věc, kterou jsme musili vykonati, bylo, zvednouti spodní plachtu přídní, zkasati ji pokud možno dolů a zvednouti poněkud její špičku. Naším plánem bylo zkusiti, zda by nemohla nahraditi jib, kdybychom jí dali více volnosti než hlavní plachtě. Konečně se nám to zdařilo, ale byla to strašlivá práce se zkasáním, neboť naše ruce byly zkřehlé zimou. Frank, kuchař, stál vedle, pomáhaje mi kasati plachtu, a zahlédl jsem. že váže obyčejný uzel. Obyčejný uzel povolí, má-li vydržeti silné napětí, a uzly, které na lodi povolují, mohou znamenati smrt.

Proklínal jsem Franka zostra a převázal uzel sám. Za třásl se a pravil: "Neklej v takovémhle čase. Možná, že se už nikdy nedostaneme na pevninu." Frank zřejmě považoval za nebezpečnější klíti, než uvázati nedosti bezpečný uzel.

Poté nemohli jsme dělati nic jiného, než nechati se unášeti vichřicí a doufati, že to dobře skončí. Zul jsem si lodnické vysoké boty, abych pokud možno mohl plovati, kdyby nastala potřeba. Mohl jsem si je ovšem zrovna tak dobře nechati na nohou, neboť pobřeží bylo vzdáleno asi patnáct nebo dvacet mil. Mimo to, kdyby i člověk udržel hlavu nad vodou v těch vysokých vlnách, byl by za chvíli zmrzl. Ale v čas nebezpečí člověk instinktivně dělá vše, co je možné. Ostatně vysoké promočené boty jen mne na nohou studily. Kapitánův bratr začal plakati a nemohli jsme mu to vyčítati, neboť byl téměř ještě chlapec.

Ale musím uznati, že kapitán byl chlapík. Hodinu za hodinou nepouštěl z ruky kormidla s tváří odhodlanou a klidnou. Byl rodák z východní části Marylandu.

Přišla noc a měsíc vyšel, jasný a zářivý. Ale vichřice hnala nás stejně divoce jako dosud. Nicméně bylo dobré, že jsme mohli viděti polohu pobřeží zátoky.

To nás také nakonec zachránilo, neboť kapitán spatřil v dálce záliv, který znal. Zajeli jsme dále od Black Walnut Harbor, nežli jsme myslili. Pobřeží této zátoky zvedalo se povlovně a bylo písčité. Šlo o to, vjeti do ní a nechati schooner najeti na břeh. Dostali jsme se šťastně do zátoky a než jsme se nadáli, seděli jsme bezpečně a pevně na písku. Dno stoupalo tak zvolna, že jsme to takřka ani neucítili, když jsme najeli. A vichřice burácela a burácela. Ale nám bylo útulno a byli jsme mimo nebezpečí.

Zůstali jsme tam dva dny. A když se nor'-wester vyzuřil a vše bylo opět tiché a klidné, uvolnili jsme se znova za přílivu. Přečkali jsme nor'-wester. Pak jsme se vrátili do Black Walnut Harbor a sebrali své kotvy. Konečně měl jsem dosti lovení ústřic. Obrátil jsem se tedy a stal se tulákem.

Billy

Billy a já byli jsme soudruzi. Toulali jsme se spolu, ohlížejíce se po práci. Spali jsme spolu v tomtéž stohu, rozdělili jsme si peníze, které jsme si vydělali drobnými pracemi. Když doba byla naprosto nepříznivá, sdíleli jsme potravu, kterou jsme vy žebrali na farmách, kolem kterých jsme šli po silnici. Kdo Billy vlastně, byl, o tom jsem nikdy neměl nejmenšího tušení. Kde je nyní, nemám také tušení. Objevil se náhle v mém životě a zmizel z něho stejným způsobem. Řekl mi, že se jmenuje Billy, a to byl konec i začátek všeho zjistitelného, co mohl o sobě říci. Pravda, mluvíval sem a tam o svém minulém životě, ale jen neurčitým, vzdáleným způsobem - jako kdyby hovořil spíše k sobě než ke mně...

Byli jsme právě dva vyvrženci, kteří se potkali náhodou a kteří setrvali u sebe, pokud to okolnosti dovolovaly. Spatřil jsem ho poprvé, když jsem kráčel po silnici k Baltimore. Seděl pod křovím u cesty, když jsem si ho všiml, unaveného, smutně vyhlížejícího, vousatého člověka asi pětačtyřiceti let. Jeho šaty byly staré a sešlé a pokryté prachem. Podle zevnějšku byl tulákem jako já. Jeho oči byly veliké a modré a byl v nich zvláštní výraz směsi pathosu a hněvu, výraz, kterým se vyznačuje člověk, jehož život s hlediska tohoto světa byl nezdarem. "Hej, kamaráde!" pravil jsem, zastavuje se a dívaje se naň. "Kam máte namířeno?" .

„Baltimore," odpověděl. Jeho hlas měl příjemnou barvu. "Jdu tam také," pravil jsem. Hovořili jsme chvíli a pak jsme se vydali na cestu společně.

Bylo krásné odpoledne v září. Listí na stromech začínalo již přecházeti v bohatě zpestřené barvy amerického podzimu. Ačkoliv jsem neměl tušení, kde budu v noci spáti, cítil jsem plnou měrou radost ze života. Ve vzduchu bylo cosi tak životného, jasného a posilujícího. Opodál silnice byly mýtiny a lesy sladěné do zvláštních a nádherných barev. Jasné výkřiky ptactva plnily vzduch. Cítil jsem radost, když jsem si vykračoval volně po silnici. Stálo to za to i pro tuláka beze jména i bez domova k vůli životu a pohybu v takové scenerii, jako byla tato.

Když jsme kráčeli, hovořili jsme, Billy a já. Zajímal mne velmi, ne tak pro to, co dovedl vypravovati, ale kvůli sobě samému. Ten člověk měl individualitu.

Po chvíli jsem se dopátral, čím byl. Dále jsem se nikdy nedostal, neboť nikdy jsem nezvěděl, kdo byl. Pravděpodobně přál si to sám zapomenouti, a já nebyl v té věci zvědav.

Co jsem vůbec o něm zvěděl, to jsem seznal v první půlhodině. Byl anglický gentleman, který se vyšinul ze svých kolejí a sešel ve světě - případ ztroskotání člověka. Neříkal to ovšem, že byl gentlemanem, ale viděl jsem to takřka na první pohled. Nebyla tu možná mýlka. Měl onen vybraný, zvláštní, polodrzý výraz, kterému se říká "manýry". Utrpení a ponížení, že musil žebrati o chléb, ho o něj nepřipravily.

Rázovali jsme po celé hodiny - kolem obilných polí, broskvových sadů a lesů. Občas zahlédli jsme v dálce pruhy třpytících se stříbrných vod zátoky. Byla to zátoka Chesapeake. Vzpomínka na ono zvláštní odpoledne neopustí mne nikdy. Hovořili jsme o mnoha věcech, jež od té doby ztratily pro mne zajímavost.

Posléze, když slunce začalo zapadati, zastavili jsme se a počali se raditi, kde máme ztráviti noc. Naproti nám blízko veliké farmy spatřili jsme stoh sena a rozhodli jsme se vyčkati, až se setmí, a pak jíti a vylézti si na něj.

Ulehli jsme blízko křovinového plotu, a když bylo tma, přešli jsme opatrně přes pole ke stohu. Báli jsme se, aby nás psi neuslyšeli a nedali se do štěkotu. Dostali jsme se tam šťastně a vylezli nahoru do čerstvého, čistého sena. Nalezli jsme nejrozkošnější lůžko - vonné, občerstvující lůžko po denním pochodu. Chladné jasné hvězdy zářily nad námi.

Když přišlo ráno, slezli jsme se stohu, aniž bychom byli viděni, a udělali okliku, abychom se k farmě přiblížili zpředu. Náš úmysl byl říci si tam o snídaní. Když jsme vykonali trochu práce, dali nám snídaní. Pak jsme se pustili dále po silnici. Byli bychom mohli dostati práci na farmě, ale to se nám valně nehodilo, neboť naším plánem bylo, dostati se do Baltimore. Mimo to kouzlo toulky drželo nás ve svých poutech. Jíti vpřed měnící se volnou krajinou bylo daleko lákavější vyhlídkou, než uváznouti při těžké, trvalé práci.

V čas, kdy jsem se setkal s Billym, byl jsem skoro úplně nevzdělaný člověk - uměl jsem sotva čísti a psáti. Měl jsem však rozsáhlou zkušenost skutečného života a znal jsem trochu lidi. Tak byl jsem schopen oceniti správně Billyho, ačkoliv se bojím, že moje ocenění nebylo mu valně platné. Z nás dvou já jediný získával. Nemohl jsem mu dáti ničeho, kdežto on dával mi mnoho. Je to zvláštní věc, setkati se a býti zavázán člověku, jehož jméno ani neznáte. Ale tak tomu bylo u mne.

Byl to Billy, který první mně vnukl myšlenku, bych se pokusil vzdělati se sám. Nicméně neučinil toho úmyslně. Bylo to spíše tím, že mne zarazil veliký rozdíl mezi námi. Měl svůj sloh, znal něco, dovedl se vyjadřovati lehce a bezpečně. Ačkoliv byl jen tulák jako já sám, byl proti mně ve výhodě. Pravda, tato výhoda nestačila, aby zabránila jeho úpadku na tomto světě. Cítil jsem však přece, že to je výhoda, a zatoužil jsem míti ji, neboť se mi zdálo, že kdybych ji měl, měl bych možnost vyšinouti se.

Byl to zvláštní pohled, který na mne Billy vrhl, když jsem mu o tom řekl. Nabídl se však, že mi pomůže. Měl jsem náhodou v kapse malý, desíticentový slovník. Jak nebo kde jsem k němu přišel. zapomněl jsem již. Byl pomačkaný a špinavý, ale posloužil k mému účelu. Moje první úloha byla, naučiti se správné výslovnosti velikých slov. Billy předříkával mi správnou výslovnost a opakoval ji znova a znova, až jsem si ji zapamatoval.

A tak to šlo, když jsme se ubírali zvolna k Baltimore. Billy vzal si se mnou největší práci, aby mě co možná mnoho naučil. Když jsem chybil v řeči, upozornil mne na to, vyložil mi, proč je to chyba.

Pustil se do dějin světa a národů světa. vypravoval mi o tajemných počátcích a rozmarech náboženství. Vypravoval mi, jak geologové vyrvali zemi a skalám jejich skrytá tajemství. Tyto dny byly pro mne čarovně krásné.

Pracovali jsme sem a tam při sklizni kukuřice nebo trháni broskví. Farmář nechal nás v noci spáti ve stodole. Spáti za vlahé noci ve veliké, prostorné stodole je rozkošné, Ve vzduchu je chladivá, svěží vůně země a jejich plodů. Jak krásná a občerstvující je vůně země! Proč lidé bydli ve městech?

Za svítání farmář přicházíval a volal nás. Tu jsme vstávali, myli si tváře a ruce vodou a vyšli do polí nebo sadu. Pracovavše asi hodinu, vrátili jsme se hladovi k snídaní. Pak jsme pracovali až do oběda a potom až do západu slunce. Po západu slunce dostávali jsme večeři a vraceli se do stodoly.

Měl jsem nejraději ty dny, když jsme pracovali v broskvových sadech. Sady byly naplněny rozkošnou vůní. A stromy se svým zeleným listím, delikátně zbarvenými, plnými plody vypadaly tak krásně, když je slunce prozařovalo. Farmář dovoloval nám vzíti ovoce, co jsme chtěli.

Jindy zase zastavovali jsme se, abychom se vykoupali v potoce. Tu jsme si právali prádlo, rozestírali je na slunci, ulehli a čekali, až oschne.

Konečně jsme byli v Baltimore, velikém městě hlučných ulic a přístavišť, kde ležely lodi všeho druhu. Lišilo se tak od míruplné krajiny s jejím tichým, nádherným zdravím. Zde nebyl než ruch a shon, nepokoj a zkažený vzduch. I vody v zátoce vypadaly z nábřeží ušpiněné a černé. Litoval jsem, že jsem ve městě. Vzpomínal jsem na čistý vzduch a čisté proudící vody potoků. Les a širá, svěží pole vynořily se mi v mysli.

Dostali jsme se do Baltimore předešlého večera. Šli jsme po celý den a byli jsme velmi unaveni a všechny peníze, které jsme dohromady měli, byl jeden dolar a sedmdesát pět centů.

Billy znal lacinou noclehárnu blízko Lightstreetského nábřeží, a tam jsme šli. Majitel její byl jakýsi Murray, který Billyho srdečně přivítal. Billy, byl občasným hostem v noclehárně již po dlouhou dobu.

Zde mohl člověk dostati postel za deset centů a jídlo za patnáct centů. V domě byly dvě veliké místnosti nebo ložnice, každá s padesáti postelemi. Byly to malé, úzké postele ve dvou dlouhých řadách - s mezerou asi půldruhé stopy mezi nimi. Každý člověk spal s šaty pod poduškou. Nebyl-li tak opatrný, mohlo se mu státi, že by se probudil a shledal, že buď jeho peníze - měl-li jaké - nebo část jeho šatstva je pryč.

Billy a já měli jsme štěstí, že jsme dostali nějakou práci na nábřeží, za kterou byli jsme placeni po dvaceti centech za hodinu. Práce byla dosti těžká - vykládání nákladů z lodí. Byla však zajímavější, než bývá obyčejně dělnická práce.

Během všeho toho času Billy učil mne neustále, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Dostal jsem několik knih, mezi nimi překlad Goethova mistrovského díla Fausta. Ihned učil jsem se nazpaměť podivuhodným veršům na začátku básně, kde archandělé oslovují Boha. Vznešenost myšlenek i slov vnesla mi do duše veliké světlo. Cítil jsem, jak se probouzím a rostu.

Brzy vštípil jsem si v pamět téměř celou velikou tu báseň. Opakovával jsem úryvky z ní nahlas Billymu a on mi vykládal význam některých míst básně.

Jedné noci v noclehárně ujal jsem se Billyho v hádce. Nějaký veliký, svalnatý Američan z New Yorku chtěl ho uhoditi. Zakročil jsem. Ten muž mluvil potupně o Anglii a Billy se proto rozčiloval, neboť jako všichni Angličané byl pyšný na svou vlast. Nezajímalo mne valně, že slyším tupiti Anglii - neboť jsem sám z irské krve - nehodlal jsem však dopustiti, aby Billy byl týrán. Jeho spor byl i můj spor - věru, více než můj spor. Byl bych dal život za Billyho, Angličana. Mimo to viděl jsem, že nemá vůbec žádné vyhlídky na úspěch v zápase s tím velikým, svalnatým Američanem. Billy nebyl silný a byl trochu pomalých pohybů a vůbec se nehodil k rychlému, drsnému boji.

"Hleďte!" pravil jsem Američanu, "nesmíte uhoditi Billyho. Je můj kamarád." "Že nesmím? Pro pána!" vzkřikl.

"Ne, nesmíte!" pravil jsem opět klidně. "Nemůžete se do něho pustiti. Já jsem spíše vaší velikosti. Já se budu s vámi bíti."

Billymu se nelíbilo, že se do toho míchám. "Já si vybojuji své bitvy," pravil. Já si toho však nevšímal. "Pojďte!" pravil jsem Američanovi. "Svlékněte se a ukažte nám, co dovedete."

Stáhl jsem kabát a košili a stál obnažený až po pás. Pak jsem si utáhl pás. Po celý čas měl jsem oko přimhouřeno. Měl jsem se na pozoru před náhlým útokem. Američan se také připravil. Ostatní stáli opodál, tvoříce kruh.

Právě jsme se chtěli dáti do díla, když správce Murray vešel do velikého sálu. Tím byl všemu konec. Murray bál se policie. A abych mluvil pravdu, bylo mi přerušení dosti vítáno, neboť jsem měl silné pochybnosti, mohu-li nařezati velikému Američanu.

Na šachtě č.19

Bylo to pozdě odpoledne, když jsem dostal práci na šachtě č. 19. Dílovedoucí Tom Connelly řekl mi, abych přišel s noční šichtou v sedm hodin. Odebral jsem se tedy do boudy, abych si počkal na večeři a podíval se, na kterém lůžku budu spáti. Lůžka byla ve spací boudě upravena stejným způsobem jako ve fo'castlu na lodi. Na každém byla žíněnka a dvě přikrývky.

Byl jsem rád, když bylo šest hodin - čas večeře - neboť jsem toho dne ještě ničeho nepožil a k tomu jsem přišel z New Yorku ze vzdálenosti asi osmnácti mil.

Jakýsi Číňan stál ve dveřích boudy, kde se jedlo. Tloukl na gong. Muži spěchali ze všech stran - od ústí šachty, kde náklad začerněných dělníků proudil z vytahovadla, od boudy ke spaní, ze všech stran kolem dokola. Zdálo se, jako kdyby se vynořovali ze země. Šlo o to, dostati se k prvnímu prostření stolu. Jestliže jsi to promeškal, musil jsi čekati. Já to nezmeškal.

Jaká sebranka byli jsme to v té boudě! Pojídajíce a pijíce, křičíce, smějíce se a hovoříce. Byla to zamazaná sebranka, ale ne špinavá sebranka. Mezi zamazáním a špínou je rozdíl. Téměř všechny bílé rasy země byly zastoupeny. Slyšel jsi anglicky, francouzsky, německy a rusky hovořiti i křičeti všecko dohromady. A také jiné jazyky. Byla to veselá, hlučná společnost. Nic nebylo na ní zakřiknutého. Měla ten magnetism, který vzniká přímým stykem se zemí.

Večeře byla dobrá a výživná a byla hojná - studené nakrájené maso, vřelá káva a čaj, dobrý chléb, brambory, nakrájená rajská jablka, která byla lahodná a vonná, a sladká kukuřice. Vrhl jsem se na to jako vlk. Je tedy přece takový životní úděl, kdy můžeš jísti dobře a do sytosti. Jak nože, vidličky a talíře řinčely a rachotily! "Hej Johne, přines nám ještě trochu masa!" volal třeba nějaký chlapík na mlčenlivého, horlivého a rychlého Číňana. Bylo slyšeti podobné rozkazy v podivně zpotvořených jazycích všech druhů. Liboval jsem si tu večeři. Po ní měl jsem pocit, že bych mohl hýbati horou.

V sedm hodin stál jsem s tlupou mužů ve vytahovadle. Byli jsme připraveni spustiti se do šachty. Byla dvě vytahovadla. Jedno šlo nahoru, když druhé šlo dolů. Jejich rohy zapadaly do žlábků, které byly upevněny podél rovných, kolmých stěn šachty. Byla tahána nahoru a spouštěna dolů mohutným strojem, postaveným ve vzdálenosti asi třiceti yardů. Prasklo-li drátěné lano, na němž vytahovadlo bylo zavěšeno, silné péro náhle vystrčilo dva ohromné ocelové spáry nebo zachycovače, které se zarazily o silné dřevěné trámy, jimiž byla šachta vyložena. Tak se vytahovadlo zadrželo a lidé byli zachráněni před roztříštěním se o dno. Mohli klidně vyčkati, až přijde pomoc. Tak tvrdil muž, který vynalezl péro a zachycovače.

Náhle sjeli jsme do neproniknutelné, černé tmy šachty. Někteří z tlupy měli svíčky a malé plechové petrolejové lampičky tvaru kotlíků, upevněné na předku svých klobouků. Tyto klobouky měly tvar námořnických sou'-westrů, aby voda, kapající se stropu tunelu, nezatékala za krk. Svíčky a lampičky byly nyní rozsvíceny, když jsme sjížděli dolů do šachty. Zahlédl jsem matně kolmou, hrozivou černou stěnu, vyloženou ohromnými kládami. Pocit klesání působil mi nepříjemně na žaludek a vyvolával hučení v uších. A zdálo se, že se nikdy nedostaneme na dno.

Náhle jsme zarazili, když uplynula, jak se mi zdálo, celá věčnost, ačkoliv šachta byla pouhých osm set stop hluboká. Vystoupili jsme z vytahovadla a nyní stáli jsme v tunelu, probíhajícím pod zemí k severu i k jihu. Místy bylo slyšeti neustálé kapání vody. Bylo dvacet osm tunelů, sahajících od Crotonu do New Yorku. Lidští gnomové vstali a vrtali, k jihu a severu, jihu a severu, až všechny tunely se spojily a tvořily jeden veliký tunel, dlouhý dvacet osm mil. Tímto tunelem měla se vésti z Crotonu pitná voda pro obyvatelstvo New Yorku. Byla to úžasná práce, a tisíce lidí bylo při tom zaměstnáno. Podnikatelé stravovali je za čtyři dolary týdně, a půldruhého dolaru byla nejmenší denní mzda.

Když jsme stáli v tunelu, slyšeli jsme cink! cink! Znělo to příšerně a podivně v tichu a temnu. Byl to mezek, táhnoucí vozík po úzkokolejné dráze, vedené od severního i jižního konce tunelu ke dnu šachty. Konce byly nejzazší body k severu i jihu, kam až dosud pronikli vrtači.

Nyní jsme byli u severního konce. Patřili jsme ke skupině severního konce. Zvolna prošli jsme tunelem asi pět set yardů dlouhým a vzali si motyky, lopaty, vrtadla a stroje z vozu na cestě. Jiní mužové přicházeli za námi, kteří přijeli následujícím vytahovadlem. Světlo dávaly nám svíčky, lampy a pochodně upevněné podél stěny, nestálé, nejisté světlo, ale stačící, bychom viděli na práci. Náležel jsem ke kopacímu oddílu pod ohromnou, massivní skalou v podobě jakéhosi stupně, na jehož vrchu byl úzký výběžek, kde strojníci se svými pomocníky nyní nasazovali své stroje a vrtadla.

Pod skalou byla spousta rozdrceného kamení od posledního trhání dynamitem. To jsme musili nakládati na vozík, kterýžto naplněný byl odtažen mezkem k vytahovadlu na dně šachty. Pak byl vytažen nahoru a vyklopen. Zatím co mezek byl pryč, nakládali jsme na jiný vůz, který jsme si sami přistavili z pobočných kolejí. Veliké balvany zvedali jsme na vůz rukama. Lopat užívali jsme pro malé a rozdrcené kousky.

Nahoře nad námi na konci tunelu strojní vrtadla vrčela, skřípala a zažírala se do skály. Díry byly vrtány ze dvou stran pod jistým úhlem, aby výbuch dynamitu vyrval trojhranný kus skály. Díry byly vrtány kolmo dolů do toho stupně. V nepřístupných místech, kde nedalo se použíti strojního vrtadla, užívali lidé ručních nebozezů. Občas vzhlédl jsem vzhůru a spatřil zablesknouti se lesklé, hladké plochy sedmiliberních kladiv, jimiž mávali nahoru, dolů zamazaní mužové silných ramen. Bim! bim! bim! Kladiva dopadala na hlaviště ocelových ručních nebozezů, jimiž otáčeli a do skály tlačili bystře se dívající, schoulení mužové.

Vrrrr - vrrrr - vrrrr pracovala strojní vrtadla poháněná stlačeným vzduchem. Byl to chaos vrčení, skřípání a zvonění vháněné oceli, syčení unikajícího spotřebovaného vzduchu, házení balvanů na vozík a výkřiků: "Pozor tam!" když některý člověk shazoval pákou veliký kus skály s hořejšího stupně. Uskakovali jsme stranou, když veliký, hranatý balvan rachotil kolem nás. Voda kapala a kapala na nás se stropu. Musili jsme dávati pozor na ten strop, neboť v tunelech občas padaly shora kusy skály a usmrcovaly lidi. Ale nemyslili jsme valně na to. Jen jsme pracovali a pracovali.

Byl tu zvláštní silný zápach země, vším pronikající. Byli jsme gnomové, zakopaní hluboko pod zemí, bojující a razící si cestu temnou, skrytou skalou. Razící si cestu ocelí a vzduchem, kladivy, třaskajícím, strašlivým dynamitem a silou krve, kostí a svalů. Byli jsme gnomové sehnaní sem ze všech končin světa. Pracovali jsme dole ve tmách a stínech a mihavých záblescích světla. Byli jsme jako bojující slepci. Neviděli jsme nic, než čerň a pevnou, železnou skálu - skálu starou tisíce tisíců století. Bojovali jsme pomalu v černi. Ale přesto postupovali jsme linií, která byla absolutně přímá. A současně postupovalo dvacet osm tunelů jako postupoval náš, padesát šest výběžků dohromady. Padesát šest tlup gnomů, kteří se ve stanoveném čase setkají. A všichni postupovali v absolutní přímce - vedeni bezpečným, pronikavým okem vědy.

Hodina za hodinou ubíhala v severním výběžku šachty č.19. Práce byla zajímavější, než obyčejně bývá práce motykou a lopatou, takže člověk sotva pozoroval, jak čas utíká. Lomoz a zvláštní malebnost okolí člověka povzbuzovaly. Mohl jsi křiče hovořiti s člověkem, pracujícím vedle tebe. I když jsi neznal jeho jazyka, aspoň se ti mohlo podařiti vyměniti s ním několik myšlenek, neboť dělníci mají tunelovou hantýrku, jako mají námořníci lodní hantýrku. Šachta č.19 nebyla první šachta, v níž jsem pracoval a proto jsem se vyznal.

Dvanáct hodin bylo tu, než jsme se nadáli, a přestali jsme pracovati, abychom trochu pojedli. Studený oběd byl dopraven ve velikých koších dolů na dno šachty. Opustili jsme všichni najednou místo, kde jsme pracovali, prošli tunelem a usadili se na vytahovadle a kolem něho, bychom snědli své jídlo. Zapíjeli jsme je studeným čajem nebo vodou. Někteří vytáhli láhve piva, které měli uschované na bezpečných místech. Toto stolování bylo tiché. Nikdo z nás neměl mnoho, co by povídal. Padalo na nás kouzlo půlnoci, tmy a těžkomyslnosti. Mluvili-li vůbec, mluvili lidé tichým, přidušeným hlasem. A cvak! cvak! vody kapající se stropu dodávalo tichu kolem nás jakési příšernosti.

Nyní byla jedna hodina zrána, a byli jsme opět zpátky v konci tunelu. Práce pokračovala jako před tím, ale rozdíl byl v lidech. Stávali se tak mlčelivými. A když z jedné hodiny byly dvě a ze dvou tři hodiny, byli mlčeliví jako duchové. Muži pohybovali se jako příšery. Mávali kladivy, zvedali balvany a užívali motyk a lopat. Ale bylo to, jako kdyby jejich život přešel do nástrojů a skal - oni jako kdyby byli jejich dozírající duchové.

O půl páté byli jsme hotovi s odklízením všech uvolněných balvanů. Vrtači čistili díry, které vrtali po celou dlouhou noc. A pak byly opatrně přineseny dvě bedny asi půldruhé stopy do čtverce. Kdyby bedna byla upadla z rukou muže, který ji nesl, mohlo to znamenati náhlou a strašlivou smrt pro nás všecky, neboť obě bedny byly naplněny dynamitem.

Byl ve formě velikých patron deset až dvanáct stop dlouhých. S dynamitem zacházeti je nepěkné. Člověk nikdy neví, jaký účinek bude míti. Naložili jsme motyky,'lopaty,nebozezy a stroje na dva' vozy, které jsme odstrkali do náležité vzdálenosti, aby byly mimo dosah ničivého účinku výbuchu. Pak jsme popošli ještě kousek za ně a čekali. Zatím byly díry nabity a dílovedoucí stál blízko nás, hotov vyvolati výbuch dynamitu pomocí elektrické baterie. Učinil tak.

Byl jsem již dříve dole v tunelech, když byl dynamit zapalován pomocí baterie a proto jsem věděl, co přijde. Nejlepší způsob, jak vydržeti ten úžasný, strašlivý otřes, jest podvoliti se mu. Vzepřete-li se mu silně, je to pro vás tím horší. Otřes byl vše přemáhající. Ani vaše síla vůle nemohla mu vzdorovati. Věru, bylo by lépe, kdybyste vůbec nevěděli, že nastane. Představte si! Byli jste dvě stě yardů od strašlivého výbuchu, který vyrazil prostorou dvacet stop vysokou a dvacet širokou přímým směrem. Jeho síla byla stěsnána a uchráněna bez oslabení právě jako vybuchující prach v rouře dělové. Věru bylo to, jako kdybyste stáli uvnitř obrovského děla. Vaše tělo, krev, mozek, vůle byly zasaženy násilně a strašlivě.

Po výbuchu vstoupili jsme do vytahovadla a vystoupili nahoru do jasného ranního vzduchu. Bylo to v létě a slunce již vyšlo. Bylo krásné viděti a cítiti je po jedenáctihodinném pobytu ve tmách. Umyli jsme se, šli do boudy nasnídat se a pak jsme si šli lehnout.

Nakládání bavlny v New Orleansu.

Ve vězení

New Orleans je malebné město vybudované na močále. Leží v podobě půlměsíce kolem záhybu Mississippi, jehož hladina je o osmnáct palců vyšší než úroveň města. Byla vystavěna hráz na ochranu města, ale obyvatelé tvrdí, že jednoho krásného dne město bude smeteno záplavou veliké řeky. Proto visí neustále jakýsi stín nad New Orleansem. Ale město je veselé a jasné, i plno života. Je to francouzské město, které se amerikanisovalo. Zde se hazardně hraje - den za dnem, noc za nocí rok za rokem. Rouletty víří, koule se kutálejí, karty se míchají bez ustáni.

Herny v Královské třídě jsou zařízeny s přepychem. Jsou to snad zavrženíhodné instituce, ale alespoň jsou demokratické. Každý může vejíti ať je sebeošuměleji oblečen, nebo ať vypadá sebehanebněji a zpustleji. Nemá-li člověk peněz na nocleh, může tam vejíti a posaditi se. Tulák sedí tu třeba bok po boku člověka z bohatého, šlechtěného rodu a není tu nikoho, kdo by posuzoval nebo vyháněl. Člověk nemusí se styděti za prostý oblek, neboť nikdo si tu nevšímá ani nekritisuje. Touha po zlatě je vášeň, která lidi přivádí na společnou úroveň.

Jak podivný i krásný jest francouzský trh! Zde lze dostati nejlahodnější kávu na světě. Účinkovala na mne jako nějaké vzácné, staré víno. Hřeje a lahodí od hlavy k patě. Starý černoch s bílou čepičkou a bílou zástěrou může ti ji podati přes pult. Kolem na tržišti je samý spěch a shon kupování a prodávání. Ale v tom spěchu a shonu je jakýsi nádech malátnosti. Není to spěch a shon severu. Lidé chodí kolem švitoříce v kreolském patois. Černoši vyvolávají přednosti svého zboží pronikavými, udýchanými hlasy. Květinářky urovnávají a vážou kytice květin, koně a vozy couvají a jedou zase kupředu, kočí dští různé chvalořeči.

Jste-li v tísni a hladovi v tomto městě a máte jeden dime (desíticent), můžete jíti do hostince na rohu Královské třídy a dostanete nádherný free lunch (volný oběd. V určitých hostincích zaplatí host 10 centů za nápoj a smí k tomu vybrati si dle libosti z jídel vyložených na zvláštním pultu) - co můžete snísti jídla nejlepší jakosti. Vrchní kuchař obslouží vás řízkem z kýty a talířem znamenité polévky, vejdete-li tam v určitých hodinách. Vešel jsem do toho hostince po čtyřiadvacetihodinném postění a vyšel jsem pak na ulici opět syt, uspokojen a usmířen s celým světem.

Průplavová třída v noci skýtá nejkrásnější městské pohledy na světě. Je velmi široká a ozářena elektrickými lampami, které září s vysokých sloupů. Tyto sloupy stojí uprostřed ulice, táhnouce se po celé míle. Efekt světel pronikajících přímou čarou do dálky je krásný.

Na hrázi se shromažďují v noci černošští nakladači a zpívají podivné, cizí písničky. Často mívají krásné hlasy, a harmonické efekty, kterých docilují, jsou zvláštní a krásné.

Jsou bezstarostní chlapíci, kteří se ve dne drou jako psi, - neboť nakládání na mississippském parníku je nejtěžší práce, jakou možno si představiti - a v noci na to zapomínají při svých písních.

New Orleans! zvláštní město. Jeho vzduch je jasný a průhledný, a jeho sluneční svit jest silný a zlatý. A krásné oranžovníky jsou v zahradách. Ale ve vzduchu tam číhá nemoc, hrozná a ohavná. V jasnosti vznáší se smrt. A nade vším vznáší se věčná hrozba řeky. A přece je město jasné a veselé - neboť leží ve stínu zkázy.

V tomto městě ztrávil jsem měsíc ve vězení. Stál jsem na hrázi hovoře s dvěma jinými plavci, když se přiblížil policista. Ihned se začal vyptávati, kdo jsme, co hodláme dělati a mnoho-li peněz máme. Vysvětlil jsem mu, že hledáme práci při vykládání zboží z lodí a že jsme v poslední době pracovali společně na plantáži Johna Diamonda.

"Na tom nezáleží," pravil. "Kolik peněz máte?" Měl jsem dva dolary, druzí hoši neměli nic. "Nemůžete-li se vykázati každý deseti dolary, zatknu vás všecky tři," končil strážník. Vyložil jsem mu nespravedlivost celé věci a tázal jsem se ho, zdali tak se jedná v "Zemi svobody". Byl však zatvrzelý. Když jsem pozoroval, že hodlá opravdu učiniti, co řekl, napadlo mi sraziti ho k zemi a zmizeti. Ale nablízku byli jiní strážníci, a bylo by to skončilo jen naším zastřelením. Dali jsme se tedy zatknouti.

Byli jsme zajati a tu noc byli jsme zavřeni s několika jinými ve věznici na hrázi. Bylo nás tu asi dvacet - černochů i bělochů. Fakt, že jsme zavřeni, netížil valně jak se zdálo nikoho z nás. Uklidňovala nás zvláštní filosofie, která provází chudobu a neštěstí. Nikdo z nás neměl deseti dolarů, potřebných k zabezpečení naší svobody. Tak jsme se zařídili podle okolností. Poslal jsem pro trochu piva za své dva dolary, tato výsada byla nám povolena, když jsme za to zaplatili a obveselovali jsme se. Je snadné a přirozené veseliti se s lidmi, kteří jsou ve stejné situaci jako vy. Vypravovali jsme historky, srovnávali své vzpomínky a zpívali písně. Jeden černoch měl překrásný hlas. Byl to hlas sladkého, truchlivého zabarvení. Ozýval se v něm smutek otrockého života.

Muž, který zpíval, nebyl sám otrokem, ale zrodil se s pocitem ponížení, že je vysazen bití, prodávání a kupování. Zpíval "Carry me back to Ole Virginny" (Doveďte mne zpět do staré Virginie (píseň v černošském dialektu)) - píseň otroka, který byl prodán pryč z místa, kde se narodil. Ten černoch zpíval více, než kdo jiný. Jeho hlas byl, jak se zdálo, v souladu s duchem situace. Konec konců nebyli jsme všichni nic jiného, než černí a bílí otroci dohromady. A tak noc ubíhala.

Teprve mnohem později dověděl jsem se pravou příčinu, proč jsme byli zavřeni. Zdá se, že se blížily volby a vládnoucí strana učinila ochranné opatření, zavřevši všechny cizince, jichž se mohla zmocniti. Bála se, aby si druhá strana nekoupila jejich hlasy. Tak prostá věc, ježto cizinec mohl býti snadno získán, byv opatřen jménem a adresou. Kupování a prodávání voličských hlasů je jedna z kvetoucích živností ve Spojených státech. Proč vládnoucí strana nekoupila si cizince sama, bylo dosti záhadné. Možná, že to bylo levnější, zavříti je, neboť pak jim nejen nemusili dáti žádných peněz, ale mohli dokonce na nich vydělati, žádajíce od státu náhradu za jejich vydržování.

Když jsme byli příštího jitra přivedeni před soudce, vypovídal jsem vzpurně a rázně. Po prvé ve svém životě byl jsem pyšný na to, že jsem mohl zváti se Angličanem. Pravil jsem, že jsem tomu rád, že osud tomu chtěl, abych se narodil v severní Anglii. Se svou irskou krví zdědil jsem předsudek proti všemu anglickému. Ale nyní můj předsudek dostal trhlinu. Kolkolem vzato, Anglie byla absolutně nejsvobodnější země na světě. Prakticky prováděla zásady svobody, kdežto Amerika se jimi jen honosila nabubřelým způsobem.

Hovořil jsem asi v tom smyslu k soudci, ale obávám se, že to naň udělalo jen špatný dojem. Američané nemají rádi, jestliže někdo jejich vlast nebo zařízení kritisuje. Dostal jsem měsíc vězení.

Bez peněz

Když jsem byl propuštěn z vězení, byl jsem na rozpacích, co si počíti. Krajina byla pod vodou a nezdálo se, že by byla naděje, pustiti se směrem, kterým chtěl jsem jíti. Voda, voda byla všude - žlutá voda Mississippi. Veliká řeka udělala trhlinu dvanáct set yardů širokou ve hrázi pod New Orleansem. Pohlcovala krajinu ze tří směrů - jihu, východu a západu. Jediná možnost uniknutí byl úzký pruh pahorkatiny, táhnoucí se k severu do Texasu.

Potřeboval jsem jíti na východ, do New Orleansu. Ale mezi mnou a městem byla vodní hladina dvou set mil.Voda stála tak vysoko, že parníky jezdily přes kraj mezi Bayou Sale a New Orleansem. Bayou Sale bylo místo, kde jsem se nalézal. Okolnost, že parníky jezdily tam, kam jsem potřeboval se dostati, nebyla mi však nic platná. A mělo to dobrou a dostačující příčinu. Neměl jsem peněz na přeplavbu. Proklínal jsem svou smůlu, že jsem v Louisianě v období povodně. Kdyby vše bylo v pořádku, byl bych mohl projíti ji suchou nohou. Ale přeplavati ji bylo těžko. Začal jsem tedy přemýšleti.

Mimo mne míjeli niggeři a jejich rodiny, nesoucí co bylo možno ze svého majetku, vzhůru úzkým pruhem pahorkatiny. Byli bez domova. Byli vyplaveni. Ti, kteří měli peníze na cestu, jeli do New Orleansu parníkem. Ale valná většina jich ubírala se k severu - kam já nechtěl jíti.

Náhle mi napadlo, jak vyváznout z nesnáze. Jaký hlupák jsem byl! Nuže, vždyť to bylo tak snadné! Parník měl odplouti do New Orleansu za půl hodiny. Byl přivázán ke stromu, stojícímu na vrcholu malé vyvýšeniny. Černošští dělníci nakládali naň zboží a veliký bílý mate nadával jim přitom strašlivě - jak bylo zvykem.

Přiklátil jsem se na parník s výrazem velkopanské nenucenosti. Byli byste řekli, že mi patří. Kývnul jsem proklínajícímu mateovi s drsným hlasem. Můj plán byl prostý. Výběrčí jízdného nebude obcházeti dříve, než alespoň hodinu po vyplutí lodi. Pak mu klidně řeknu, že nemám peněz. Nemohou mne vysaditi do vody - nemohou se vrátiti - a nemohou. mne snísti. Jediné nebezpečí bylo, že by mne mohli dáti zavříti, až dorazíme do New Orleansu. To by znamenalo alespoň měsíc vězení. Ale já již dávno nabyl přesvědčení, že člověk musí lecčehos se odvážiti, aby se protloukl životem.

Čekal jsem tedy. Jak parník ujížděl vpřed, bylo možno pozorovati strašnou spoušť způsobenou povodní. Krajina byla pokryta jako velikou plachtou. Žeň cukrové třtiny, domy, majetek a vůbec vše bylo zničeno. Těla koní, krav a ovcí plovala po hladině. Buďto byla ta zvířata ve spěchu opuštěna nebo stala se neovladatelnými, když majitel pokoušel se vyhnati je na výše položenou zemi. Sem a tam bylo viděti dřevěný dům, plující na boku. Jeli jsme kolem zatopených měst a vesnic. Vše, co z nich bylo viděti, byly vršky nejvyšších domů a věže jejich kostelů. Byla to scéna zkázy a zpuštění.

Ze svého snění byl jsem vyrušen výběrčím jízdného. Stál přede mnou čekaje. Ten okamžik byl tu. Přišla krise. Nyní musím sehráti svou úlohu.

Podíval jsem se mu zpříma do očí a usmál se bezstarostně. „Nemám peněz," pravil jsem klidným tónem, jako bych říkal cosi všedního. Tak byl bych mohl hovořiti o povodni nebo o počasí. Podotknul jsem to jako mimochodem.

Usmál se také. Myslil, že žertuji, a Američané mají vždy pokdy na ocenění žertů. "To se ví," pravil. "To je, myslím, v pořádku. Jen ven s nimi. Klopte!" Zahlédl patrně, jak jsem si velkopansky vykračoval, když jsem přicházel na loď a dohadem dospěl ihned k závěru, že když muž toho slohu a té nenucenosti řekne, že je bez haléře, jistě to nemyslí doopravdy. Ale já se naň podruhé usmál a opakoval své tvrzení. A tu pohasl úsměv na jeho tváři. Pochopil situaci a začal se rozčilovati.

"Co s tím tedy u čerta myslíte, že jste přišel na loď?" tázal se.

"Milý kamaráde," odvětil jsem stále s týmž úsměvem, "můj důvod, proč jsem přišel na loď, musí vám býti jasný. Jak jste si snad všiml, krajina je zatopena. A není mi možno dobře doplovati do New Orleansu. Kde jsem byl, jsem také nemohl zůstati. Tak jsem udělal jedinou věc, jež mi zbývala - přišel jsem na loď."

"Béřete to zatraceně na lehkou váhu."

"Ovšem. Nechcete snad, abych proto plakal? Či ano?" "Víte, že vás proto můžeme dáti zavřít?"

"Ovšem že vím. Ale uvážil jsem i to. Mimo to člověk neví, co se stane. A ostatně ještě nejsem zavřen."

Zasmál se trochu. "Vy jste chlapík," poznamenal. "Hej" vzkřikl na nadávajícího matea s chraplavým hlasem. "Ten člověk byl tak drzý, že přišel na loď bez peněz na lístek."

Mate přišel a prohlížel si mne od hlavy k patě. Prohlížel jsem si ho také. Byl to veliký, mohutný chlap se surovou, tvrdou tváří. Spustil na mne příval nadávek, zakončuje slovy: "Mám velikou chuť vás spráskati." .

Odhadl jsem toho člověka a opravdu, odhadl jsem celou situaci. Jediná možnost pro mne bylo hráti pevnou, chladnou, nebojácnou hru. Bylo tu nebezpečí, že dostanu bití a budu ještě k tomu zavřen.

V okamžiku jsem se rozhodl, jak jednati s matem. . "Hleďte," pravil jsem, přibližuje se těsně k němu a dívaje se mu přímo a neochvějně do očí. "Nemluvte o spráskání. Přál bych si to viděti, jak by to dopadlo, kdybyste vy nebo někdo jiný na této lodi se o to pokusil. Porušil-li jsem zákon, chci si to odpykati, až se dostaneme do New Orleansu. Co jsem udělal, musil jsem udělati, a tím je to odbyto."

Podíval se na mne a pohnul sebou trochu. Díval jsem se mu však neustále zostra do očí. Pak se výraz jeho obličeje poněkud zmírnil. "Dobrá, vem to ďas, kamaráde, ale kuráž aspoň máte. Snad vám neublížíme. Nechtěl byste prací zaplatiti jízdu?" "Beze všeho," odvětil jsem. "Dobrá. Pojďte dolů do topírny a podávejte uhlí, a až se dostaneme do New Orleansu, Můžete pomoci při skládání zboží."

Odvedl mne dolů do topírny a nechal mne ve společnosti topičů - kteří, mimochodem řečeno, zachovali se ke mně velmi pěkně. Někdo z mužstva donesl dolů zprávu, jak jsem vyzrál na výběrčího i matea. Ježto se matea každý bál, stoupl jsem ve vážnosti.

Dali mi pořádný doušek whisky - měl jsem toho zapotřebí - a dali mi něco k jídlu. Nenechali mne vůbec přehazovati uhlí. Jen jsem ležel a povídal si s nimi až do konce plavby.

Když jsme se dostali na místo, pomáhal jsem vykládati zboží, jak bylo ujednáno. A když to bylo odbyto a já odcházel po prkně s paluby, zavolal mě mate zpět.

"Zde máte čtvrťák," pravil. "Napijte se." A přijav čtvrťák s díky, šel jsem na břeh a pustil se po Královské třídě. Byl jsem v New Orleansu.

Co s tím tedy u čerta myslíte, že jste přišel na loď?

Skalnými horami

Sloužil jsem jako plavec na jezeře Ontario a potloukal se okolo Toronta, když mi náhle napadla myšlenka pustiti se do Skalných hor. Dostati se tam byla nejlehčí věc na světě. Vše, co bylo zapotřebí učiniti, bylo zaplatiti jeden dolar Kanadsko-Pacifické dráze. Za ten vás dopravili do Fort Donaldu v Britské Kolumbii - tři tisíce mil na západ od Toronta. Fort Donald byl na východní straně velikého horského hřbetu.

Odvézti člověka tři tisíce mil za jediný dolar vypadá jako jakýsi dobrý skutek, v němž železniční společnost si libuje. Ale nebylo to tak veliké dobrodiní, když jste se na to zblízka podívali. Potřebovali prostě dopraviti dělníky do Skalných hor, aby jich použili ke stavbě sněžných přístřešků. Přístřešky ty byly veliká dřevěná loubí, postavená podél horských svahů, aby zabraňovala sněhu sesouti se na trať.

Bylo zapotřebí pěti dnů, abychom se dostali k cíli, a pět dní nepřetržitého cestování ve vlaku není žádná hračka. Neustávající rychlý rachot vlaku, trvající hodinu za hodinou, den za dnem, noc za nocí, činil člověka nervosním. Toužil jsem po houpání se plachetní lodi, ba dokonce po nepohodlném trhavém pohybu parníku za bouřlivého počasí. Zdálo se, jako kdyby to plynné rytmické víření kol pod námi mělo trvati navždy. I když se vlak zastavil na některé stanici, slyšeli jsme stále to rachocení. Mozek vštípil si ten požitek trvale.

Krajina, jíž jsme projížděli, byla divoká a krásná, a působila především dojmem nesmírnosti. Krajina hor, velikých řek a jezer.

Zastavili jsme se v malém městě na břehu jezera Hořejšího. Zde jsme vystoupili z vlaku. Já s několika jinými slezli jsme dolů po skalách, bychom se napili z jezera. Voda byla nejprůhlednější, jakou jsem kdy viděl, a ačkoli slunce pálilo silně, byla studená a svěží. Věru, v její studenosti bylo cosi připomínajícího smrt. Dále od břehu bylo viděti třpyt hladiny temné, černomodré barvy, která prozrazuje nesmírnou hloubku. Bylo to jezero, po němž bych nebyl právě rád plul. Krásné, přísné, nesmírné jezero, s mrazivě studenými vodami. Slýchal jsem vypravovati, že spadne-li plavec z parníku na jezeře Hořejším, neudělá se ani pokus zastaviti a zachrániti ho, neboť člověk ten zahyne zimou dávno, než by bylo možno spustiti člun. Vody jsou tak studené.

A pak vlak jel dále, až vjel do rozlehlé, nesmírné prérie. Neviděl jsem nikdy před tím prérie. Zdála se mi skoro rozsáhlejší a osamělejší, než sám oceán. Pohled na ni vyvolával ve mně pocit posvátné hrůzy a ticha. Bezmezná, travou pokrytá rovina, táhnoucí se od obzoru k obzoru, začínala i končila, jak se zdálo, ve věčnosti.

Konečně dostali jsme se k předhořím Skalných hor. Blížili jsme se k Fort Donaldu. A předhoří změnila se ve veliké, rozervané hory. Konečně byli jsme ve Fort Donaldu a kolem nás, stoupajíce výš a výše, byly Skalné hory.

Nebylo nám možno nic jiného dělati, než jít a pracovati při stavbě sněžných přístřešků. Kdyby někdo nechtěl pracovati, nedostal by nic k jídlu, a v tom spočíval pravý smysl toho, že společnost dopravovala lidi tři tisíce mil daleko za jeden dolar. Když byli ve Fort Donaldu, musili muži pracovati na sněžných přístřešcích, ať už chtěli nebo ne.

Byli jsme smíšená společnost ze všech dílů světa. A snášeli jsme se dobře hlavně proto, že nám bylo skoro nemožno dostati whisky. Whisky je ošklivá věc. Zaviňuje, že člověk zapomíná, že soudruh je také člověk. Viděl jsem nepěkné věci, provedené následkem pití whisky.

Náš plat byl půldruhého dolaru denně, a výplatní den byl jednou za měsíc. Strhávali nám tři a půl dolaru týdně za stravu. Strava byla dobrá - hojnost masa, chleba, kávy a zeleniny. Jídla podávala se jaksi halabala, ale horský vzduch a těžká práce způsobovala, že člověk nepohřešil stolního stříbra a jemného prádla.

Práce byla hrubá a byli jsme k ní přidržováni po deset hodin denně. Někteří z nás trhali skály z horských strání, kdežto druzí poráželi a rozřezávali veliké stromy. Jiní zase byli vysíláni občas na lov pro čerstvé maso. Hory byly plny veliké zvěře.

Bývali jsme vzbuzeni v šest hodin ráno a asi v sedm dostávali jsme snídaní a současně jsme začínali pracovati Ve dvanáct zastavili jsme práci na hodinu kvůli obědu a pak jsme pracovali až do šesti večer. V tu dobu byla večeře hotova a po večeři jsme se odebrali do veliké, dřevěné kolny, kde jsme spali. Tam jsme kouřívali a povídali si historky všeho druhu, až byl čas ke spaní. Každý muž měl svou pryčnu. Ta byla opatřena žíněnkou, tvrdým polštářem a dvěma přikrývkami. Společnost byla zajímavá. Lidé nejen že pocházeli ze všech míst, ale skládali se ze všech tříd.

Vzpomínám si na jednoho - byl to Angličan - který měl krásný tenorový hlas. Nezapomenu nikdy na prvý případ, kdy jsem ho slyšel zpívati. Bylo to večer, když jsme se již blížili ke konci naší denní práce. On i já pracovali jsme vedle sebe v oddělení kopáčů. Náhle začal zpívati a byl jsem vzrušen, jako jsem dosud ještě nikdy nebyl, a věru ani od té doby nikdy, ačkoli jsem slyšel nejlepší italské zpěváky světa. Všichni jsme ihned přestali pracovati. Zpíval starou anglickou píseň, krásnou píseň, která bude žíti, dokud bude žíti bílá rasa. Nedovedu vypsati dojmu, kterým na nás působila tam v dáli - tam v dáli v průzračném vzduchu divokých, osamělých hor.

Vyptával jsem se později Angličana na mnohé věci, ale nechtěl mi říci nic. Přemýšlel jsem o něm od té doby mnohokráte . . . Kdo byl? Čím byl? A proč tam byl? Ubohý hoch! Léta uplynula od té doby, co jsem slyšel jeho píseň ve Skalných horách.

Nechal jsem práce po dvou měsících a stál jsem tu s třiceti dolary v kapse. Chtěl jsem se dostati k pobřeží Tichého oceánu. Měl jsem v úmyslu naloditi se někam z Vancouveru. Ale bylo to pět set mil daleko, takřka měsíční pochod.

Za třicet dolarů mohl jsem si nakupovati cestou potraviny ve skladištích Společnosti. Tím byla odstraněna hlavní obtíž pochodu. Vše bylo se mnou v pořádku, dokud jsem měl peníze - totiž pokud se týkalo vyváznutí z práce.

Bylo ovšem nutno spáti každé noci pod širým nebem a vydávati se v nebezpečí, býti zahuben Indiány nebo divokými zvířaty. Ale otrlý člověk odváží se mnohého, když se chce dostati dále do světa. A mimo to nebylo nikterak možno splésti si cestu k tichomořskému pobřeží, neboť koleje společnosti byly položeny do dálky dvou set mil, a kde nebyly ještě koleje položeny, tam mne povede rozestavěná trať přímo k pobřeží.

Vydal jsem se tedy jednoho jitra na cestu. Pamatuji se dobře na to ráno. Bylo jasné, veselé a krásné uprostřed června. Byl jsem rád, že se zbavím jednotvárné práce, i když jsem nevěděl, do čeho se vrhám. Těžká práce je dobrá k tomu, aby se o ní povídalo nebo kázalo, ale dělati ji je něco docela jiného.

Můj výstroj skládal se ze dvou přikrývek, které jsem měl svinuté přes záda, kotlíku, trochy sucharů, slaniny, kávy a cukru. A co se týče zbraní, byl jsem dobře opatřen. Měl jsem revolver kalibru čtyřiačtyřicet a široký nůž s pochvou, v opasku měl jsem padesát patron. Dle mého přesvědčení revolver a nůž jsou nejpříhodnější zbraně, jež existují – totiž musíte-li se obávati nějakého překvapení nebo srážky zblízka. Nedal bych ani šňupec tabáku za ručnici. Ovládá se špatně při náhlém útoku a pravděpodobně budete hotov, než si uvědomíte, kde jste. Nikoli, dejte mi revolver, či ještě lépe, dobrý nůž.

Myslím, že bych měl říci něco o velkolepé scenerii Skalných hor, ale abych mluvil pravdu, scenerie působila na mne tehdy jen málo. Byla veliká, divoká a krásných barev.

Myslím, že to byla naprostá osamělost, která mne přivedla do takového duševního stavu. Vídal jsem lidské tváře na stanicích společnosti, ale to bylo jen několik okamžiků - jen tak dlouho, než jsem si koupil potřebné potraviny. Ostatně myslím, že by bývalo bylo pro mne lepší, kdybych nebyl spatřil nikoho po celou cestu. Byl bych si pak lépe zvykal na naprostou samotu.

Od Indiánů nebyl jsem vůbec nikdy obtěžován, ač jsem je také občas spatřil, buďto si mne však vůbec nevšímali, nebo mne pozdravovali přátelským způsobem. Byl jsem ovšem Indiány obtěžován. V jiných případech. Indiáni zpravidla nezavdávají příčiny k stížnostem, nechají-li je běloši na pokoji. Nejsou obšťastněni civilisací, nenechají však nikdy člena svého kmene hladověti, pokud mají potravu na rozdávání. Jsou v tom ohledu mnohem křesťanštější, než my. A my k nim přece posíláme misionáře.

Jednoho dne asi o polednách zaslechl jsem zvuk, při němž mi hrůzou krev stydla v žilách. Byl to chřestýš, který si vylezl doprostřed cesty, aby se tu slunil. Lesklá ocel kolejí ho přilákala. Sbrrr! Sbrrr! Jeho chřestění stupňovalo se zuřivě. Zvuk mých kroků ho vyrušil.

Neviděl jsem dosud chřestýše, a když jsem překonal první nával strachu, počal jsem ho studovati. Věděl jsem, že to je chřestýš, protože se shodoval s popisy, jež jsem slyšel. Mimoto je všeobecně známo, že chřestýši jsou jediní hadi na Severozápadě, kteří se s vámi pustí do zápasu o cestu. Ostatní hadi uklouznou při zvuku kročejů.

Jeho hlava byla zvednuta asi čtyři palce od země a kývala se sem tam. Tlama byla široce rozevřena a z ní vyčnívaly tesáky. Nebyl svinut, jak vídáte hady na obrázcích. Jeho barva byla jakási špinavě tmavošedá. Byl asi pět stop dlouhý. Pohled do jeho očí stačil, aby člověku se udělalo zle a zemřel.

Vypálil jsem po něm ránu, a ačkoli jsem zasáhl zemi asi na jeden palec od něho, neustoupil ani o vlas s cesty. Stále ještě klátil hlavou a chřestil. To mne poněkud dojalo. Ten had byla zvěř a já se rád setkám s čímkoli, co patří ke zvěři. Nemáte často k tomu příležitosti.

Chystal jsem se vystřeliti na něho po druhé, ale napadlo mi, abych ho raději nechal na pokoji. Konec konců je ve své vlasti a neublíží nikomu, nebude-li obtěžován. Byl jsem tu rozhodně vetřelcem. Sešel jsem se stezky a obešel ho v půlkruhu. Musil jsem ho ovšem bystře pozorovati, neboť otáčel se zvolna za mnou, střeže mne.

Když se blížila noc, obyčejně jsem nasbíral velikou hromadu suchých větví a rozdělal oheň. Pak jsem si uvařil něco k jídlu a když jsem pojedl, zakouřil jsem si. Zakouřiv si, prostřel jsem si na zemi přikrývku, položil si nůž a revolver blízko místa, kde jsem měl míti hlavu, abych po nich mohl hmátnouti ihned, kdyby bylo zapotřebí. Pak jsem se přikryl druhou přikrývkou. Hned jak jsem si lehl, usnul jsem, než byste řekli Jack Robinson. Nezdálo se mi vůbec nic. Byl jsem příliš unaven chůzí i jednotvárností.

Právě když začínalo svítati, probouzíval jsem se. Tu jsem si uvařil snídaní nad zbytky ohně, pojedl, složil své přikrývky a vydal se znova na cestu.

Po mnoha dnech putování přišel jsem do malé osady na severní rozsoše Fraserovy řeky. Jmenovala se Yale. Ačkoli jsem tehdy nestaral se valně o scenerii, musím říci, že vzhled hor působil na mne mocným dojmem. Připadalo mi, jako bych byl v největším chrámě, jaký možno si představiti, chrámě bez střechy. Hory byly největší, jaké jsem kdy viděl, a stály skoro kolmo jako sloupy. Jejich vrcholky byly pokryty sněhem a na půl cesty s jedné z nich byl ledovec, k jehož vzniku bylo zapotřebí tisíce let.

Dole v údolí řítila se řeka strašlivě. Byl to jeden z nejošklivějších a nejvýš zlobně vypadajících kusů vody, jaké jsem kdy viděl. Kdybyste tam spadli na tomto místě, neměli byste více naděje na plování, než v Maelstromu (průliv plný divokých vírů mezi Skandinávským pobřežím a Lofotami. Plavci jím naznačují nejnebezpečnější proudy). Byli byste ztraceni. Vypadalo to hrůzněji, než uprostřed oceánu za orkánu, neboť pod tím vším bylo cítit, že se skrývá zrada.

Zde jsem se pokusil o lov lososů. Viděl jsem Indiána kmene Sivaš na vrcholu skaliska, jak tahá lososy z peřejí. Jeho postup byl prostý. Strčil jen velikou síť do vody a lososi do ní vbíhali. Voda byla přeplněna rybami. Tlačily se vzhůru proti proudu. Tři provazce byly upevněny k rámu sítě, aby ji udržely v proudící vodě. Provazce byly přivázány ke stromu, stojícímu na břehu.

Byli to velicí lososi - někteří z nich až pětatřiceti- a čtyřicetiliberní. Když se některý dostal do sítě, Indián to hned poznal. Provazce vypadaly, jako by měly prasknouti. Když Indián vytáhl vzpírajícího se a bojujícího lososa na vrchol skaliska, omráčil ho, udeřiv ho zlehka do hlavy malým klackem.

Požádal jsem Indiána, aby mi dovolil zkusiti to, a on svolil. První losos, kterého jsem vytáhl, byl by mne stál skoro život, neboť málem byl by mne srazil do peřejí, a kdybych se byl jednou octl v peřejích, byl bych býval rozbit na padrť o skály.

Losos ten byl veliký chlapík a byl jsem tak pošetilý, že jsem ho vzal do rukou, jen abych poznal, jak silný je losos, stěhující se proti vodě. Již to nechci po druhé zkoušeti. Zdálo se mi, že se rvu s horským lvem. Člověk není nic proti tomu. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Věděl jsem jen, že to se mnou hází s místa na místo. Přece jsem ho však udržel, až Indián zasáhl jedním ze svých lehkých úderů lososa do hlavy. To ho utišilo. Vytáhl jsem asi dvacet ryb a musím říci, že to byl velkolepý sport a nebezpečný, neboť kdybyste byli sražení se skály, bylo po vás veta.

V této části svého pochodu byl jsem již daleko za místem, kam až byly položeny koleje společnosti. Byl jsem v průseku, kudy dráha teprve měla vésti. Moje pouť byla téměř u konce. Překročil jsem vrchol velikého horského pásma. Odtud nastávalo ponenáhlé klesání k pobřeží. Hory stávaly se menšími. Pocit osamělosti mne opouštěl.

A jednoho jitra, když jsem zahnul ohybem rokle, spatřil jsem v dálce velikou, třpytící se vodní plochu. Byl to Tichý ocean.

Maxwell

Kamloops bylo nevzhledné město. Muži, kteří se toulají sem a tam a všude, zvolili si je na čas za své bydliště, neboť v horách za ním mělo se najíti zlato. Několik málo lidí je sice našlo, ježto však jsem nebyl z těch několika, musil jsem jít pracovati na dráze, která se stavěla mezi horami. Byl jsem v oddílu, který kladl koleje.

Práce šla rychle. Čtyři z nás musili zvedati a nositi třicet stop dlouhé ocelové koleje ve slunečním úpalu. Dostávali jsme plat tři a půl dolaru denně. Peníze dostávali jsme vždy patnáctého každého měsíce, a když přišly peníze, věnovali jsme den neb i více na utracení jich.

Žili jsme ve skupinách po šesti nebo sedmi, v hrubých dřevěných domcích, jimž jsme říkali "shacks" a které jsme si sami postavili. Jeden z nás zůstal vždy doma a vařil jídlo, zatímco ostatní pracovali na trati. V tom jsme se střídali.

Jednou večer, když jsme seděli kouříce z dýmek okolo ohně, přišli dva muži ke dveřím naší boudy. Byli ve vojenské uniformě a řekli nám upřímně, že sběhli z Indian Creeku, stanoviště dvě stě mil vzdáleného. Jejich záměrem bylo dostati se do Spojených států, kde by byli v bezpečí. Sympatisovali jsme s nimi a učinili, co jsme mohli, abychom je pohostili. Jeden udal, že se jmenuje Cox, druhý Maxwell.

Pravili, že patří do Toronta v Kanadě, kde se dali na vojnu. Desertovali ze stanoviště, protože kázeň byla tuhá. Maxwell nemohl býti starší, než dvacet let. Byl veliký, pěkně rostlý a měl krásnou otevřenou tvář. Vůbec byl to mladík, jehož zjev se musil líbiti. Stýskalo se mu, mluvil o matce a přání, spatřiti ji, ale to že bude nyní nemožno, ježto je sběhem. Bude mu zkusiti štěstí ve Státech. Bylo mi ho líto.

Coxovi mohlo býti asi pětadvacet let. Byl prostředního vzrůstu a svalnatého těla. Měl bystré, černé oči a lišácký výraz obličeje. Jejich nejbližší cíl bylo Yale, místo asi třicet mil vzdálené. Doufali, že je dostihnou příští noci. Zakouřivše a pohovořivše si trochu všichni, i sběhové, ulehli jsme ke spánku. Byli jsme unaveni.

Přišlo ráno a s ním zápletka. Jimmy Murphy činil rázné námitky proti odchodu našich hostí. A ježto měl uschovaných dvacet dolarů od poslední výplaty, navrhoval, abychom si udělali bene. Koleje budou prý se klásti i po naší smrti.

Naši hosté nemohouce klásti odporu jeho logice, zůstali a zahýřili jsme si. Odpoledne vzali jsme člun a vyjeli si na Kamloopské jezero. Pln whisky a ďábla dupl jsem na okraj člunu a překlopil jej. Na štěstí všichni dovedli plovati. Já sám ovládán šílenou představou, zaměřil jsem do středu jezera, které na tom místě bylo hodně přes míli široké. Měl jsem náhlý pocit veliké síly, jaký často se dostavuje u opilců. Byl bych se vrhl střemhlav do Niagary nebo do pekel.

Ploval jsem vstříc jisté smrti, neboť blízko u středu jezera byl mocný proud, který by mne byl strhl dolů do peřejí, kde bych byl býval roztrhán na kusy na ostrých, vyčnívajících skaliskách. Nedoploval jsem však příliš daleko, když mne někdo popadl za límec a táhl zpátky. Byl to Maxwell, který připloval za mnou. Spatřil nebezpečí, do něhož mne přiváděl můj záchvat šílenství. Přivedl mne k rozumu, obrátil jsem se a ploval s ním zpět. Jemu vděčím za svůj život. Přišel následující den a vrátili jsme se do práce. Vojáci opustili nás a šli dále k Yale.

Dva měsíce na to zpíval jsem v Globe Hotelu ve Vancouveru. Hotel měnil se večer v koncertní síň a byl jsem angažován jako baryton. Měl jsem pěkný hlas a rozuměl jsem trochu hudbě. Zpíval jsem na jevišti v tomtéž hrubém námořnickém výstroji, v jakém jsem pracoval na dráze. Zpívání bylo lehčí než kladení kolejí.

S posluchačstvem rozuměl jsem si dobře. Byla to věru míchaná, mezinárodní společnost - ze všech konců světa. Ale svazek tuláctví pojil je všechny dohromady. A byli to dobří lidé, ochotní děliti se s cizincem.

Když jsem dozpíval, dostalo se mi velikého potlesku. Zpíval jsem znova. Pak jsem zašel mezi posluchačstvo a usedl s několika známými, bych se napil. Sotva jsem si sedl, když mi někdo sáhl na rameno. Obrátil jsem se. Byl to Cox. Zbavil se již své uniformy."Na mou věru, Reddy!" vzkřikl. "Máte velkolepý hlas."

"Ó, ujde to," pravil jsem. "Sedněte si a napijte se se mnou. Kde je váš kamarád Maxwell?" Zbledl.

"Maxwell," opakoval po mně, dívaje se na mne pátravě. Vy jste neslyšel?" "Neslyšel! Co?"

"Nu, že je odsouzen a má býti pověšen."

"Pověšen - pověšen!" pravil jsem zvolna. "Proč" a podíval jsem se mu do očí.

"Nu, on a ještě dva jiní byli obžalováni a odsouzeni k smrti v New Westminsteru, že někoho zabili v Yale a obrali."

"Ale ano!" vskočil nám do rozhovoru jeden z mužů, sedících u stolu. "Myslíte toho mladého, hezkého hocha, který sběhl z Indian Creeku. Má viset s těmi druhými dvěma nemohu si vzpomenouti, jak se jmenují - za týden. Ale Reddy, musil jste to zaspati, že jste o tom neslyšel."

"Ano," vmísil se do řeči jiný," a myslím, že přelíčení bylo vůbec zatracený švindl. Stará lež s nepřímým důkazem, víte. Ti lidé byli nablízku v čas vraždy a nějaký pitomec doktor prohlásil, že jejich šaty jsou potřísněny lidskou krví. Nicméně myslím, že s nimi je konec. A přece bych vsadil krk, že toho člověka zabili Indiáni."

Seděl jsem tam, nevěda co říci. Byl jsem zmaten. Hlava mi šla kolem. Proč to tak na mne působilo, bylo mi celkem záhadou, neboť za svých toulek v divokých a zapadlých krajích často jsem byl svědkem, jak lidé se rvali a zabíjeli pro nic a za nic. Otupěl jsem vůči násilným výjevům. Ale k tomuto hochu, který přišel do neštěstí, cítil jsem náklonnost od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil. Často jsem na něho myslíval. V jeho tváři bylo cosi krásného. Mimo to zachránil mi život.

Řekl jsem Coxovi: "Hoch se dostal do pěkné bryndy. Kdy jste se s ním rozešel? "

,,Ó, asi dva nebo tři dny na to, kdy jsme byli u vás v té boudě," odvětil. "Dostali jsme se do Yale večer toho dne, kdy jsme od vás odešli. Byl to perný kus cesty. Třicet mil není žádná hračka. Den po našem příchodu Maxwell ochuravěl a den na to, když nechtěl opustiti Yale, nechal jsem ho tam. Víte, že jsem byl vystrašen. Nevěděl jsem, kterou chvíli budeme míti kavaleristy z Indian Creeku na krku. Pak jsem ho uzřel až zase když byl před soudem v New Westminsteru pro vraždu."

"To je div, že vás do toho také nezatáhli," poznamenal kdosi. "Nuže, myslím, že by se tak bylo stalo," pravil Cox, "jen že jsem se nezdržoval poblíže Yale, když se to přihodilo. Ale já jdu, hoši. S Bohem, Reddy. Snad se někdy uvidíme."

Vstal a kráčel ke dveřím. Šel jsem za ním a položiv mu ruku na rameno, pravil jsem: ,,Povídám, Coxe, nemůžete mi pověděti něco více o Maxwellovi? Co jste mi o něm řekl, rozrušilo mne, zdrtilo mne. Kam jdete? A kdy vás zase uvidím?" .

"Nu, odjíždím odtud ve čtyři ráno schoonerem do Tacomy. Vidíte přece, že se musím dostati do Států, neboť zde mohu býti každé chvíle zatčen pro deserci. Lituji, že jsem se tam u stolu zmínil o Indian Creeku. Člověk neví, kdo je nablízku. Mimo to, abych vám řekl boží pravdu, jsem k smrti vyděšen tou Maxwellovou historií. Nebyl jsem sice v ten čas nablízku, ale člověk neví, co by se mohlo státi."

"Tedy dobrá," pravil jsem, "je-li tomu tak, uděláte nejlépe, když zmizíte. Po tom mi nic není, kde jste byl. Ale Je mi líto Maxwella. Myslíte, že v tom měl prsty?" .

"Nemyslím, jsem si jist, že neměl. Je to dobrý hoch a mimochodem řečeno, ta vražda byla cosi příliš sprostého, než aby v tom voják mohl míti účastenství. Vždyť toho člověka našli s roztříštěnou hlavou a celým tělem rozmláceným. Doktor pravil, že se to stalo klackem, a to byla asi jediná pravda z jeho výpovědí."

Podíval jsem se na něho. "Rád bych věděl, dalo-li by se něco udělati pro Maxwella?" tázal jsem se.

"Nevím."

"Kdy se vražda stala?"

"Noviny praví, že desátého června kolem poledne." "Myslím, že se pokusím dostati se k Maxwellovi," pravil jsem.

"Dobrá, najdete ho v trestnici new-westminsterské. Ale nemyslím, že vás k němu pustí. A nyní s Bohem, Reddy, musím jíti," a zmizel.

Celou noc nemohl jsem spáti. Neustále viděl jsem Maxwellovu tvář před sebou. Viděl jsem její zněžnělý výraz, když hovořil o svém domově daleko v Kanadě, kde matka pro něho truchlila. A zase viděl jsem jeho odhodlaný pohled, když mne táhl zpět při mém bláznivém plaveckém výkonu v Kamloopském jezeře. Ten hoch jistě nebyl zbabělec, a ta vražda byla sprostá a zbabělá. Neměl s ní nic společného - rozhodně ne! A měl-li přece - nuže, ta myšlenka byla mi nesnesitelná.

Ne, to musil udělati někdo jiný. Byl nablízku, když se zatýkalo, a tak se dostal do bryndy. Neštěstí bylo v tom, že ramena spravedlnosti chtěla ukázati, jak jsou čiperná ve vyšetření vraždy na pomezí. Znal jsem policisty, marshaly (policejní úředník) a jiné, jim podobné, kteří svalili vinu na nevinného člověka a oběsili ho jen proto, aby dokázali, že jsou chytří.

Následujícího dne ráno jsem se na celou věc důkladně vyptal. K mému překvapení první věc, na kterou jsem přišel byla, že Cox se zmýlil v datu. Vražda byla spáchána nikoli desátého, ale jedenáctého června.

A jména mužů, kteří byli odsouzeni zároveň s Maxwellem, zněla Derose a Connors. Jediný důkaz, který měl soud proti nim, byl fakt, že marshal pod přísahou vypověděl, že je viděl v Yale v den vraždy. K tomu přistupovalo doktorovo nedokázané tvrzení, že jejich šaty jsou zamazány lidskou krví.

Zatím co jsem přemýšlel o celé záležitosti, vracelo se mi neustále na mysl datum dne vraždy, které mi udal Cox. Desátého června, desátého června, desátého června, jako kdyby mi znělo v uších. Bylo to nesprávné datum, a proč mne pořád znepokojovalo, bylo nevysvětlitelné. Cosi zvláštního pracovalo v mé mysli. Přestal jsem mysliti na vraždu a snažil se analysovati to.

Náhle se mi vyjasnilo. Kde jsem byl já desátého června? Otázka ta jako kdyby mi byla vnuknuta náhle čímsi zvenčí. "Kde jsi byl? Kde jsi byl? Kde jsi byl?" říkalo to. Jako v odpověď na to vybavila se mi bleskem v duchu řada obrázků. Byly intensivní živosti a představovaly události onoho dne na Kamloopském jezeře.

Již jsem to měl! Viděl jsem to vše! Desátého června Maxwell byl u nás v boudě. Bylo to toho dne, kdy jsem dupl na okraj člunu a překotil jej. O polednách jedenáctého, v čas vraždy, nemohl ještě býti v Yale. On i Cox musili býti teprve šest až osm mil od Kamloopsu, neboť, jak jsem se nyní rozpomínal, neodešli od nás před devátou hodinou ranní, a nikterak nemohli dostihnouti Yale dříve, než pozdě v noci. Nehotová trať kanadsko-pacifické dráhy byla nepohodlná cesta, a ježto v tom čase nebylo ještě kolejí za Kamloopsem, musili jíti celou vzdálenost pěšky.

Srdce mi poskočilo v těle. Zde byl jasný případ alibi. Mohl jsem zachrániti toho hocha. Jimmy Murphy byl v městě a mohl dotvrditi moje svědectví. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu k řediteli trestnice v New Westminsteru a celý případ mu vyložím. Ale byl jsem si tím jist? Ano! Vzpomínal jsem si zřetelně, že čtyři dni po odchodu Coxe a Maxwella dostali jsme plat, a náš výplatní den byl vždy patnáctého. Potom Murphy a já jsme se pustili do Vancouveru.

Brzy nalezl jsem Murphyho a pověděl mu vše, i o svém úmyslu jíti k řediteli trestnice. Murphy pamatoval se na datum Maxwellova pobytu u nás stejně dobře jako já a prohlásil, že mi bude nápomocen, pokud dovede. Zatím se něco rozneslo o mém úmyslu mezi hochy a bylo z toho značné vzrušení.

Vydal jsem se do New Westminsteru. New Westminster byl právě dvanáct mil od Vancouveru a cesta tam vedla hustým, tmavým lesem. Za tři hodiny jsem tam byl.

Po mnoha nesnázích byla mi povolená rozmluva s ředitelem. Byl to bývalý plukovník britské armády, muž s chladnýma modrýma očima a energickou tváří. Vyslechl vše, co jsem měl k vypravování, a po krátkém přemýšlení dovolil mi navštíviti Maxwella.

Měl jsem ho viděti téhož dne večer v přítomnosti dvou žalářníků a pohovořiti s ním o místě pobytu v čas vraždy. Potvrdí-li, co jsem já řekl, aniž by dostal nějaké upozornění, ředitel prý učiní další opatření.

Když přišel večer, byl jsem přiveden ke dveřím jeho cely. Cítil jsem rozechvění i zvědavost, když se dveře otvíraly. Vešel jsem.

Byl tu Maxwell. Byl spoután těžkými okovy, ale stál se smělým a přímým držením těla. Okovy, které držel pevně v levé ruce, aby se mohl lehce pohybovati, měly modravý nádech. Vypadaly jako nové. .

Vypadal lépe - hezčí, než když jsem ho viděl naposledy. Ale oči leskly se mu podivně. "Kdo je to?"- tázal se ukazuje na mne.

"Váš přítel, který se na vás přišel podívat, zdali by vám nemohl nějak prospěti," pravil jeden ze žalářníků.

"Maxwelle," pravil jsem, přikročiv blíže a podávaje mu ruku

Když jsem promluvil, poznal mne. "Ach, to jste vy - Reddy," tiskna mi ruku. "Jsem rád, že vás vidím." Neřekl jsem nic, ale díval se mu do očí.

Žalářník mu pak opatrným způsobem naznačil důvod mé návštěvy a řekl, že by mu mohlo prospěti, kdyby odpovídal na mé otázky.

"Rozhodně," pravil. "Už se mi nic horšího nemůže přihodit, Nač se mne chcete zeptati. Reddy?" Podíval jsem se na něho znova, "Pamatujete se na Kamloops?" pravil jsem.

"Ano! Ploval jsem za vámi na jezeře." Usmál se zlehka. "Kde je Murphy a druzí hoši?"

"Ó, Murphy je ve Vancouveru a nevím, kam se poděli ti ostatní," řekl jsem. A hovořili jsme tím způsobem nějakou chvíli.

"Maxwelle, rád bych si s vámi promluvil o tom, kde jste se zdržoval jedenáctého června," pravil jsem.

Dozorci zadívali se na nás bystře oba. Dávali pozor, abych nedal Maxwellovi nějaké znamení, jakým způsobem mi má odpovídati.

Maxwell si náhle sedl na postel. Zakryl si tvář rukama.

Okovy zařinčely. Data! Data!" zamumlal neklidě. "Pletou se mi. Vzhlédl opět vzhůru. Jeho tvář byla zkroucena šílenstvím. Nyní jsem rozuměl, co znamená ten výraz v jeho očích, který jsem si povšiml hned, jak jsem vstoupil do cely. Byl šílený a jeho šílenost otáčela se okolo myšlenky na datum, které mi napadlo tak náhle a podivně, když jsem na něho myslil předešlého dne ve Vancouveru. Moje otázka vyvedla ho z rovnováhy. Vstal a vykřikl:

"Jedenáctého června v čas vraždy, byl jsem v Yale. Ale jsem nevinen. Kdo jste, kteří se mne vyptáváte? Čert vás vezmi všechny! Ven odtud!" A skočil na jednoho ze žalářníků a srazil ho k zemi.

Byl přemožen po tuhém a nebezpečném zápase. Příštího dne šel jsem opět k řediteli a ujišťoval, že Maxwellova výpověď, že byl v Yale v čas vraždy, byla zaviněna pomateností, vyvolanou duševním napětím, jemuž byl podroben, a že já i jiní můžeme to dokázati, že jeho přítomnost tam byla nemožná.

"Ten člověk připouští, že tam byl v tu dobu," pravil chladně guvernér, "a tím je věc skončena."

To bylo vše, co jsem mohl docíliti. Vrátil jsem se do Vancouveru a vypravoval vše Murphymu. Byli jsme proto všichni pobouřeni, neboť jsme věděli, že musí býti nevinen.

Později jsme se dověděli, že Maxwellův rozsudek byl proměněn v doživotní žalář pro jeho nepříčetnost. Opustil jsem Vancouver brzy na to a od té doby jsem se potloukal po světě, viděl a poznal mnoho zvláštních věcí. Ale často jsem uvažoval a myslíval o Maxwellovi.

Similakameen

Odejel jsem z Jokohamy jednou v dubnu na bárce Seraph. Měla 1700 tun a jela do Vancouveru s nákladem čaje. Patřil jsem k mužstvu, jež čítalo celkem deset osob. Byla to zdlouhavá a nezajímavá plavba, ježto loď byla typický "limejuicer", a nemusím snad ani zvlášť podotýkati, že jsme byli nadšeni, když po plavbě trvající 75 dní jsme objeli mys Flattery a vjeli do úžiny San Juan de Fuca.

Snad bych měl vysvětliti, že lime-juicer je obchodní loď, podnikající daleké plavby, na níž nedostanete než svou libru a svou pintu (velmi odměřené dávky potravy) a kde dostáváte citronovou šťávu (limejuice) v zájmu svého zdraví. O citronové šťávě se tvrdí, že je ochranný prostředek proti kurdějím, a musím říci, že její chuť je dostatečně odporná, aby chránila proti všemu. Kapitáni a mateové lodí tohoto druhu jsou bez výjimky okoralí mrzouti, kteří zapomněli všecko, mimo plachty a lanoví a kousky, jaké kdy zahraje vítr nebo voda. Solí prosákla jim duše.

Ale my byli v úžině a na palubu přišel lodivod, který nás opatrně dovedl do zálivu georgijského a přístavu vancouverského. Zde nás pustili na nic netušící město.

V jednom dni bohatství, které jsem nashromáždil při citronové šťávě, se rozplynulo a musil jsem se ohlížeti po nějaké práci. V městě se mnoho stavělo a dostal jsem práci nošení kbelíku s vápnem.

Nošení kbelíku s vápnem není žádná maličkost. Musíte k tomu býti současně silný člověk i nadán značným smyslem pro rovnováhu. Je to věru nejartističtější druh dělnické práce, jakou jsem kdy byl zaměstnán. Nevkročíte-li určitým způsobem na řebřík či lešení, nebo nenahnete-li se určitým způsobem kupředu, spadnete i s kbelíkem. Neřeknu nic jiného, nežli že je to práce nadmíru zajímavého rázu.

Bylo to při této práci, kdy jsem uslyšel o Similakameenu. Horníci přicházeli s pravými pohádkami Tisíce a jedné noci, jak se tam zlato může sbírati plnými hrstmi. A žízeň po zlatě přišla na mne takovou silou, že nošení kbelíku začalo pro mne ztráceti veškeren půvab. Rozkoše, s kterými bylo spojeno pomalé lezení na příkrý řebřík s těžkým břemenem na rameni, začal blednouti. Myslil jsem si, že mohu tam zrovna tak dobře jíti a zbohatnouti jako ostatní.

Ale byla tu jedna nesnáz. Neměl jsem dosti peněz, abych si koupil výstroj, neboť šek, který mi vystavil dozorce na stavbě za moji zručnost v nošení kbelíku, zněl jen na deset dolarů, a - aby věc byla ještě zajímavější, shledal jsem, že mohu za ten šek dostati jen sedm dolarů, když jsem si jej dal vyplatiti v jednom obchodě.

Výstroj při největší šetrnosti znamenala dvě pokrývky, motyku a lopatu, jemné drátěné síto, dobrý nuž a revolver nebo pušku "winchesterku". K tomu bylo nutno zásobiti se slaninou, moukou a whiskou a zaplatiti si lístek do Fort Hope. Ne, se sedmi dolary v kapse nebylo ani pomyšlení na něco podobného. Moje vidiny o snadném a rychlém zbohatnutí nabývaly krásné mlhavosti a já se potácel na rozervaném pokraji zoufalství, když kdo se tu neobjevil, jako můj kamarád z lodi, Bob - jeden z hochů, kteří se mnou přijeli z Jokohamy na Seraphu. Domluvili jsme se a shledal jsem, že se u něho také vyvinula prudká žízeň po bohatství, které by se dalo získati v Similakameenu. To bylo dobré, ale co bylo ještě mnohem lepší a důležitější, byla okolnost, že minulého večera vyhrál v hospodě mnoho peněz při drawpokeru. Mohl si zaopatřiti výstroj a ještě by mu zbylo. I nabídl se velkomyslně, že se můžeme státi společníky. Řekl, že mi sežene výstroj. Tak byla nesnáz překonána.

Similakameen, kde na nás bohatství trpělivě čekalo, byl hornický tábor, ležící přímo uprostřed Selkirkských hor. Bylo tam z Vancouveru čtyři sta mil. Náš nejbližší cíl byl Fort Hope. Abychom se tam dostali, šli jsme pěšky do New Westminsteru, kde jsme musili vsednouti na parník a jeti proti proudu řeky Fraserovy.

Musili jsme čekati několik hodin na parník a krátili jsme si dlouhou chvíli, vypravujíce si, co všecko budeme dělati, až se navrátíme se svým nákladem zlatého prachu. "A také valounů," odvětil Bob. "Ryzí valouny. Jsou tam nahoře tak veliké jako tvoje pěst. Nebude to jen prach, co poneseme." Pak jsme se dostali do dlouhé rozepře, co se lépe nosí, zdali valouny či prach.

Konečně ocitli jsme se na palubě parníku a na cestě do Fort Hope. Shledali jsme, že neputujeme do Similakameenu sami. Bylo nás více. Parník byl přímo namačkán muži všeho druhu, hrubými, uhlazenými i jinými. Vyslechl jsem mnoho povídání a veliké množství domněnek o zlatě a jeho těžení.

Jak se zdálo, všichni dávali si navzájem cenné pokyny. Zaslechl jsem mnoho podivuhodných návrhů, jak odvrátiti říčky z jejich řečišť, aby bylo možno dostati se k zlatonosnému písku, ležícímu na spodní skále. Jeden muž tvrdil, že zlato je v každém potoce a každé řece na světě. Opravdu, tento muž - který měl trochu divoký výraz v očích - navrhoval projekt vésti Fraserovu řeku jiným řečištěm - řeku strašného objemu a prudkého toku, místy tři mile širokou. Jeho oči nabyly výrazu ještě trochu divočejšího, když jsem si dovolil pronésti mínění, že jeho projekt má aspoň tu dobrou stránku, že je velkolepý.

Fort Hope byl vzdálen od Vancouveru něco přes dvě stě mil a zde teprve naše cesta začínala doopravdy. Vystoupili jsme z parníku a urazivše tři nebo čtyři míle, stáli jsme před stezkou "tote", která, jak se zdálo, táhla se přímo nahoru přes vrcholky horské. Stezka tote je udělána od Indiánů, když provozují tote, t.j. nosí potraviny a zboží do míst nepřístupných nákladním koním nebo mezkům.

Nicméně začali jsme všichni druh za druhem slézati tu stezku Byli jsme jen 180 mil od Similakameenu vzdáleni, ale těch 180 mil znamenalo perný kus práce, neboť mimo nás samotné musili jsme nésti své přikrývky, zbraně, slaninu, mouku a jednu neb dvě jiné věci, počítaje do toho také střelivo a whisky. V kraji velikých, divokých hor whisky je neocenitelná. Ano, lovci zlata by stejně nenapadlo zapomenouti svou koženou láhev s whisky, jako nezapomene svůj pytlík mouky.

Nemohli jsme za den nikdy uraziti více než nanejvýše dvanáct mil, neboť stezka byla něco strašlivého. Někdy jsem si usedal a divil se, do čeho jsem se to dal. Zlato bylo zcela v pořádku, myslíval jsem si otíraje si čelo, ale ta stezka začínala býti trochu mnoho. I sangvinický Bob musil připustiti, že si ty "valouny" zasloužíme.

Když se blížila noc, ohlíželi jsme se kolem a sbírali dříví k rozdělání ohně. Pak jsme si upekli trochu slaniny a udělali placky z mouky a vody. Když jsme byli po večeři, zapálili jsme si dýmky, kouřili a hovořili. Naší poslední přípravou na noc bylo položiti provazec ve formě kruhu kolem místa, kde jsme hodlali spáti. Bylo to z toho důvodu, že kdyby se k nám v noci připlazili hadi, zastavili by se s hlavami u provazu a pak se vzdálili. Hadi to dělávají. Neznám příčinu toho. Možná, že se obávají, že kdyby přelezli provaz, dostali by se do nějaké pasti.

Když jsme provaz upevnili, zabalili jsme se do přikrývek a ulehli po indiánském způsobu nohama k ohni. Byli jsme tak unaveni, že jsme usínali okamžitě, jakmile jsme se natáhli. Za svítání jsme vstávali, připravovali snídani, naložili na sebe pokrývky a ostatní věci a vydávali se na cestu.

Když jsme urazili asi den cesty po této stezce, přestali jsme mluviti o tom, co uděláme, až budeme míti zlato. Stezka nebyla jen obtížná, ale často nanejvýš nebezpečná. Byla to zkouška pro nervy, musiti se plížiti zvolna se svým nákladem po kluzké hraně podél srázu, který se propadal kolmo do hlubin tisíců stop. A často vál silný, prudký vítr. Často jsem se zachvěl a hádal, co se asi stane v příštím okamžiku. Vítr jako kdyby nás přímo rval - jako kdyby chtěl strhnouti nás do náruči hrozné smrti.

Na míle daleko dole ve velikých horách vždy bylo viděti bílý záblesk nějaké bystřiny - ostrá, příšerná bílá čára. A zase ve veliké dálce mohli jsme viděti malé skvrny pohybující se po stezce. Byli to muži jako my, jdoucí do Similakameenu pro zlato. Byli před námi i za námi. Všichni se zvolna pohybovali kupředu. Všichni za zlatem.

Byli jsme v divokém, nehostinném kraji Chilkatů - Indiánů, kteří vždy zabíjejí. Mnozí z nás složí zde své kosti. Několik málo z nás vrátí se zpět s nákladem zlata. A všichni ubírali jsme se zvolna kupředu.

Zajisté nebyla to toliko myšlenka, že nakonec dostaneme se k zlatu, která nás poutala k této strašlivé stezce. S ní byl smísen pud, který pohání bělochy, aby dobrovolně šli vstříc útrapám a nesnázím, které by mohli překonávati.

Konec konců je to krásná věc probíjeti se míli za mílí skrze oblaka. Je to krásná věc cítiti, že člověk dělá cosi těžkého a co stojí za to, aby bylo dokázáno. Bylo v tom něco, ve šplhání napříč přes takřka nedostupné horské pásmo do Similakameenu, i kdybychom snad nakonec neměli dostati zlato! Zemřeme-li, jiní lidé zemřeli před námi. Jiných mužů kosti leží, bělajíce se. Nebyli jsme první, kteří se pustili do světa a srazili se s nebezpečím, hledajice poklad. Chce-li tomu osud, abychom se nevrátili co na tom! Zemříti tak či onak je stejné.

Jak nádherné a strašné byly ty hory! A jak mlčelivé. Vzdálené burácení bystřin jako by ještě více prohlubovalo to zvláštní, všeobecné ticho. Procházeli jsme chmurnými, děsivými, nesmírnými caňony. Viděli jsme ledovce odrážející sluneční paprsky v měnivém třpytu zázračných barev.

Na sever od nás ležel veliký kraj Klondyke. A ještě dále k severu ležel nesmírný, nezbádaný kraj půlnočního slunce.

Konečně dostali jsme se ke konci své pouti. Byli jsme v Similakameenu. První věc, kterou jsme učinili, bylo vyznačiti svůj "claim". Nebylo to spojeno se žádnou valnou nesnází, neboť ramena spravedlnosti, která utiskují horníky a dělají jim potíže, nedostala se ještě do hor. Tábor nestal se dosud důležitým a mimo to cesta tam byla ošklivá. Někteří z mužů, s nimiž jsme vyjeli po parníku, dostali se dříve na místo nežli my. Jiní trousili se ještě v dálce za námi.

Odpočívali jsme nějaký den, ježto jsme byli vyčerpáni útapami, zažitými na stezce. Potřebovali jsme šestnáct dní na vzdálenost 180 mil.

Tábor ležel na březích říčky a dolování dálo se nejprimitivnějším způsobem - rýžováním. Dostati nahoru, do takového místa, jako bylo toto, nějaké stroje k drcení zlaté rudy, bylo ovšem naprosto vyloučeno. Bylo to dosti těžké dostati nahoru mouku, neboť každou unci jí musili vynésti sem Indiáni na zádech. Náklady měli přivázané k zádám dlouhými popruhy, které byly tak upraveny, aby jim šly přes čelo. Tento způsob úpravy břemene přiváděl k platnosti mohutné svaly šíjové a velmi napomáhal Indiánu nésti jeho náklad vzhůru po příkrých a neschůdných místech. Bylo to zkrátka využitkování síly, kterou člověk vynakládá, trče hlavou vpřed při namáhavém lezení.

Věc, která nás překvapila nepříjemně, hned jak jsme se dostali do tábora, byl fakt, že mouka stála půldruhého dolaru za libru. Slanina stála cosi báječného a prozatím nebylo na ni pomyšlení. A ježto jsme již udělali pořádnou díru do svých zásob, začínali jsme se znepokojovati. Bobovi nicméně zbývalo ještě trochu peněz a koupil ve skladu dvacet liber mouky. Budeme hleděti, abychom ji mohli nastaviti pomocí honby a lovu ryb.

Když jsem se vyptával druhých zlatokopů na ty veliké nálezy, shledal jsem, že obrazotvornost silně pracovala v historkách, jež jsem slyšel ve Vancouveru. Pravda, jeden nebo dva mužové uhodili na veliká, výnosná ložiska, ale bylo mnoho lidí, kteří neuhodili na nic. Mnozí odešli, a když jsem se ptal, proč jsme jich nepotkali, bylo mi řečeno, že odešli k Fraserově řece jinou stezkou. Zlatokopové mají odpor proti návratu po téže stezce. Je-li možná, najdou si jinou.

Dáti se do práce bylo zcela jednoduché. Vše, čeho bylo zapotřebí, bylo, zříditi si hrubý, dřevěný žlab a nahoře přes něj upevniti síto, které jsme si přinesli z Vancouveru. Pod tím jsme upevnili kus přikrývky, aby zachycoval jakýsi těžký, černý, mazlavý písek, padající sítem. Zlatý prach byl v tomto písku.

Když jsme byli hotovi, vyhrábl jsem lopatou písek se štěrkem z břehu říčky a hodil do síta na žlabu. Bob ihned nabral naběračkou vody a naléval jí zvolna na písek a štěrk, kolébaje při tom zlehka žlabem. Když byl jemný a těžký písek procezen, oddělal síto a vyhodil štěrk a hrubý písek. Pak jsem vhodil opět novou lopatu a úplně týž výkon následoval.

Pátráni po zlatě

To bylo ryžování. Zaměstnávali jsme se jím po celý den. Časem Bob se chopil lopaty a já kolébky. Lidé byli roztroušeni podél břehů říčky, skoro v délce jedné míle, a pracovali jako my.

Když se blížila noc, nechali jsme práce, zvedli síto, vyňali pokrývku opatrně ze žlabu a odnesli do boudy, kterou jsme si pořídili. Zde jsme ji dokonale vysušili u ohně rozdělaného přede dveřmi. Když byla suchá, vzali jsme s ní opatrně písek a prolili jej rtutí, abychom vyloučili zlato. Když jsme příštího dne rtuť odtavili, měli jsme před sebou drahocenný prach. Byl to pro nás líbezný pohled. Pravda, nebyly v něm žádné Bobovy "valouny", ale bylo to přece jen zlato. Byli byste vpravili tu hromádku snadno na špičku nože - malou, temnou, těžkou, žlutou hromádku. Sem tam vyskytovaly se v ní kousíčky velikosti špendlíkové hlavičky. "Tvé valouny," pravil jsem Bobovi. Zasmál se a pečlivě skryl prach do pytlíku na zlato. Pak jsme se odhodlaně dali znovu do práce, kolébajíce a propírajíce písek.

Prvních několik dní dařilo se nám velmi dobře a jednou Bob opravdu našel malý valoun, vážící něco přes půl unce. Rozčililo ho to nesmírně a věru mne také. Dívali jsme se na něj dychtivě, podávali si jej vzájemně několikrát a zoufale namáhali se namluviti si, že je těžší, než ve skutečnosti byl. Mohli jsme rozeznati, že to je ryzí zlato skrz naskrz, že jím neprobíhala žádná tvrdá příměs, neboť byl tak měkký, že trochu povolil, byl-li zmáčknut mezi prsty.

Toto ryžování bylo ze všech prací, jež jsem kdy konal, nejvíce rozčilující. Vždyť jsme nikdy nemohli věděti, co najdeme. Kdykoli jsem svou lopatu zabořil do písku, nevěděl jsem, nevhodím-li do síta valoun, veliký jako moje pěst. Jiným lidem se to přihodilo, proč mně ne? Bylo líbezné, míti pocit, že snad zvedám na lopatě kus zlata, velikosti mnoha španělských doublonů. Když jsem kopal, vždy jsem při tom myslíval na zlaté doublony. Poklad, o němž jsem četl v povídkách o starých pirátech, a poklad, který jsem hledal zde v horách, splývaly v mé mysli dohromady. Práce byla trochu těžká bez oddechu, ale nikdy jsem toho nedbal. Odpovídala hluboké lásce k náhodě, kterou jsem sdílel s ostatními lidmi.

Nyní nebylo obav, že nám dojdou zásoby, alespoň na nějaký čas. V obchodě přijímali zlatý prach zrovna jako peníze. A mohli jsme si libovati v nejvyšším přepychu, slanině. Měli jemně zařízené váhy na prach a stálo za podívanou, pozorovati zlatokopy, jak si prohlížejí ty váhy shora, zdola i se strany, je-li rovnováha absolutně správná.

V noci hrál se silně poker v obchodním skladišti a když jsme měli již dosti prachu v záloze, šel tam Bob a zahrál si. Měl jako obvykle štěstí. Jeho hra v poker pomáhala nesmírně našemu těžení. Musím říci, že Bob byl nejšťastnější člověk v kartách, jakého jsem kdy poznal.

Je to sice zvláštní, ale při hře nestrhla se nikdy rvačka. A věru v celém táboře nebylo rvačky po celou dobu našeho pobytu. Příčina byla jednoduchá. Pranice znamenala vážnou věc, neboť každý člověk byl po zuby ozbrojen. Někdo by byl jistě býval zabit. Tak tedy výsledek byl mír a přátelství ve společnosti, která v celku se skládala z drsných lidí. A právě zde musím poznamenati, že zlatokopecký tábor v kterémkoliv díle světa bývá zpravidla klidný.

Sem a tam některý pár zlatokopů opustil tábor a vydal se na stezku do Vancouveru nebo Port Moody. Měli již dosti. V takových případech jsme je vyprovázeli a loučili se s nimi nějakým hurrá! pro štěstí. Ale častěji odcházeli lidé, kteří nevytěžili téměř nic a šli pryč proto, že byli toho už syti. V těchto případech jsme se skládali, abychom jim mohli poskytnouti nějakou tu slaninu, mouku a střelivo, měli-li nedostatek. Nedokonalé poměry, v nichž jsme žili, nutily nás uvědomovati si, že je naší povinností, možno-li, zmírňovati nouzi druhých. A nedělo se to s výrazem, jako bychom prokazovali nějaké dobrodiní. Dělo se to prostě a jako věc, která se rozumí sama sebou.

Někdy jsme, Bob i já, vzdalovali se na den a slídili kolem po zvěři. Bylo dobře nekupovati příliš mnoho potravy ve skladišti. Ačkoli to je kraj veliké zvěře, bylo nepohodlné plížiti se za zvěří a musili jsem pozornost svou omeziti jen na ptactvo. Jeden z mužů v sousedním "claimu" půjčil Bobovi brokovnici s podmínkou, že se s nimi o kořist rozdělíme. My opatřovali střelivo, které bylo strašně drahé, ve skladišti. Nejčastější naší kořistí bývaly křepelky, a těch jsme dostali hodně, myslím hlavně proto, že ručnice byla velikého kalibru a broky se rozlétly široko do vzduchu.

Náš "claim" dával malý, ale pravidelný výtěžek. Bobovy "valouny" nepřišly nikdy. Výtěžek z kopanin za celý den míval průměrem hodnotu šedesáti dolarů. Z toho ovšem mnoho padlo za potraviny. Lidé, kteří provozovali obchod ve skladišti, shrábli vlastně většinu zlata. Neriskovali ničeho, ale jednoduše brali závratné ceny za všechno. Dopraviti věci do Similakameenu bylo ovšem nanejvýš nákladné, ale jako všichni zprostředkovatelé brali dvojnásobný i trojnásobný užitek. Nedobývali zlata ani nedopravovali po stezce potravin. Jen seděli v bezpečí a sebrali smetanu.

Nicméně Bob držel se neustále dobře při pokeru a to nám mnoho vypomohlo. Získávati zlato ve skladišti na druhých zlatokopech nebylo snad tak romantické, jako dobývati je ze země v podobě valounů - ale posloužilo také dobře.

Po nějaké době náš "claim" začal chudnouti a šli jsme výše proti toku říčky a vytkli si jiný. Zde náš úspěch byl asi stejný jako v prvním "claimu" - jen malý, ale stálý výtěžek. Ale nebylo důvodu k nářku, neboť byli lidé, kteří nenašli takřka naprosto nic.

Pracovali jsme tak asi šest nebo sedm neděl a pak jsme počali pomýšleti na cestu k řece Fraserově. Bylo to koncem srpna, a bylo záhodno býti zpět, dokud trvá příznivé počasí.

A jednoho rána spočítali jsme svůj majetek a shledali, že bychom měli zlatého prachu za čtyři tisíce dolarů, po zakoupení zásob jídla a střeliva - na každého dva tisíce dolarů. Tedy s Bobovou obratností při pokeru a naší společné lopotě nepochodili jsme celkem, právě špatně. A následujícího dne jsme složili své věci a vydali se na cestu ze Similakameenu.

Chilkatové

Bob i já byli jsme v dobré náladě, když jsme se vraceli stezkou. Pravda, nezbohatli jsme, ale dokázali jsme dostati se zdrávi do Similakameenu a odejiti odtamtud s jakýmsi ziskem. Naše dílo bylo ovšem nedokonáno, ale hlavní věc jsme docílili, totiž že jsme se tam vypravili a podívali se, jak to tam vypadá. Možnost zbohatnouti hrála jen vedlejší úlohu v našem projektu. Alespoň v takovém světle se nám to jevilo nyní, když jsme o všem hovořili. Bob smál se svým "valounům" a říkal, že máme tak jako tak co nésti po stezce takové, po jaké jsme se ubírali.

Stezka, po níž jsme šli, byla ona, která směřovala k severu. Sivašové, dopravující potraviny do tábora, nám řekli, že je schůdnější než ta, po níž jsme přišli. Shledali jsme, že je to pravda. Jediná vada byla, že nás povede k severní rozsoše řeky Fraserovy, na místo aby nás dovedla k Fort Hope. To by mohlo znamenati, že nechytíme tak brzo parník plující dolů po řece.. Nicméně zkusili jsme to. Člověk nemůže míti všecko. Mimo to stezka byla nám nová.

Když jsme byli na cestě tři neb čtyři dni, setkali jsme se s dvěma muži, vracejícími se ze severu, kde pátrali po zlatě. Vypravovali nám, že přišli na místo bohaté na zlatonosný písek, že však bylo nemožno jej zpracovati, protože voda byla příliš daleko. To jest jedna z obtíží při hledání zlata. Mimo nález zlata v množství, jež by se vyplácelo, musí člověk nalézti také vodu, kterou by se mohlo vypírati.

Tito mužové, byli to Kanaďané, pověděli nám také novinu, již zaslechli a která nás znepokojila. Byla to zpráva, že Chilkatové jsou "vzhůru". To znamenalo, že přijdou-li na nás, mají naše kosti značné vyhlídky, že budou se váleti v horách, neboť Chilkatové byli krutí, divocí, bojovní Indiáni. Byla to naprosto rozdílná rasa od Sivašů, kteří byli celkem neškodní a vlídní k misionářům. Chilkat byl stejně ošklivý a nebezpečný na válečné stezce jako Indián kmene Sioux. Nicméně abychom k nim byli spravedliví, nikdy se nechápali zbraně, pokud jim k tomu nezavdali příčiny běloši. Ale tato myšlenka byla pro nás v tom okamžiku slabou útěchou.

Kanaďané i my sami rozhodli jsme se, že půjdeme stezkou společně. Čtyři měli více naděje, že odrazí útok, nežli dva.

Nejbystřeji jsme se rozhlíželi, když jsme vcházeli nebo vycházeli z některého caňonu. Tehdy bylo největší nebezpečí, že budeme zaskočeni, neboť Chilkatové měli zvyk zaujmouti stanoviště mezi velikými skalami, ležícími kolem vchodu:. Zde lehávali a číhávali po celé dny na bělochy, kteří tudy půjdou. Mohli nejen slyšeti muže přicházející po stezce, když byli ještě na míli daleko, ale mohli i uhádnouti, kolik jich přichází. Tvrdilo se, že to dokázali tím, že šli výše do jisté části caňonu a naslouchali. Zvuk odráží se zvláštním způsobem v horách, a Indiáni znali hory a jejich zvláštnosti dokonale.

Průchod těmito chmurnými kaňony naháněl nám vždy hrůzu. Vypadaly tak temné, zlé a strašlivé. A tak tiché! Bylo to uprostřed, kdy naše nervy bývaly napiaty do krajnosti. Zdálo se nám, že smrt tu číhá kolem nás - je před námi - je za námi. Zdálo se, že msta Indiánů číhá v nesmírných příšerných stínech, které na nás dolů vrhaly ohromné, černé stěny kaňonu. Je strašné žíti v neustálém očekávání náhlé, násilné smrti.

V noci, když jsme uléhali, nerozdělávali jsme ohně. Nebylo to bezpečné, neboť oheň je viděti na velikou vzdálenost v horách. Vzdalovali jsme se obyčejně tři neb čtyři sta yardů od stezky. Jeden z nás vždy stál na stráži, zatím co ostatní spali ve svých přikrývkách. Ale v noci, pokud jsme neměli ohně, byli jsme celkem bezpečni. Nebezpečí bylo ve dne.

Časem si však lidé zvyknou na vše a konečně i my přivykli myšlence, že můžeme býti každým okamžikem přepadeni. Začali jsme se vzpamatovávati - smáti se, žertovati a hovořiti. Možná, že Chilkatové vůbec nejsou "vzhůru"!

Byla to třeba jen falešná pověst. A naše zmužilost vzrůstala s pochodem. Muži nevydrží neustále v takovém napětí. Potřebují-li nás Chilkatové, ať si pro nás přijdou!

Nicméně měli jsme se stále stejně, bystře i vytrvale na pozoru. Postupovali jsme pěkně po stezce. V pěti nebo šesti dnech měli jsme býti u severní rozsochy Frasera. Zde budeme v bezpečí. Mohli jsme se dostati do Fort Hope bez nesnází, neboť Kanaďané znali jednoho míšence, který měl člun dostatečně veliký, aby nás všechny dopravil dolů po řece. Odtud Bob a já mohli jsme jeti do Vancouveru nebo Port Moody a popřáti si něco za zlato, které jsme si přinesli ze Similakameenu. Navrhl jsem Bobovi, že dříve než si "popřejeme", mohli bychom také zaplatit si jízdu do Evropy, abychom poznali, jak se to jede po způsobu pasažérů. Ale Bob to neschválil. A jeden z Kanaďanů pravil, že by nechtěl žíti v Evropě ani kdyby tam dostal zadarmo celé město. Severozápad mu postačí. Žije v něm již dvacet let! Tento Kanaďan měl velmi zbroušeno na civilisaci. Říkal, že v ní lidé jsou nanejvýš krutí k sobě navzájem. Jsou horší než Chilkatové, kteří jsou nám možná v patách, aby nás zabili!

Hádal jsem se ním právě prudce o toto tvrzení, když Bob, který šel v čele, dal nám znamení. Věděli jsme hned, oč běží. Chilkatové na nás jdou! Už jsme v tom byli. Ježto jsme byli jen čtyři, bylo jisto, že se pokusí o útok na nás. "Na zemi!" vzkřikl Bob, lehaje si na břicho. Vrhli jsme se také na zemi a jen tak tak unikli jsme salvě, jež, jak se zdálo, přicházela odevšad. Nebylo to právě místo, kde bychom byli čekali Chilkaty, neboť nablízku nebylo žádného caňonu.

Zůstali jsme ležeti několik vteřin - je těžko zasáhnouti člověka nataženého na zemi - a tu zcela náhle rozlehly se nejstrašlivější výkřiky a skřeky. Nicméně ještě jsme nikoho neviděli. Skřeky stačily, aby člověka přivedly z rovnováhy, ale my zatím se již opanovali. Chystali jsme se nasaditi všechny síly. Špatná stránka celé věci byla však, že jsme neměli krytu a nedoporučovalo se vstáti a hledati nějaký. Kde byli Chilkatové, bylo těžko říci. Indián skryje se za ničím. Hluk přicházel, jak se zdálo, se všech stran kolem nás. "Nemyslím vůbec, že by jich bylo mnoho," pravil Kanaďan, s nímž jsem měl hádku. Náhle jeden Indián jako kdyby ze země vyskočil. Byl od nás sotva více než dvacet yardů a hnal se přímo na nás s řevem, když Kanaďan lehce se nadzvedl a složil ho winchesterkou. Kulka prolétla Indiánu tělem a padl na tvář.

Nůž, kterým mával, vylétl mu z ruky směrem k nám a Bob jej popadl. "Vzhůru! Vzhůru!" vzkřikl jsem, a již jsme stáli, abychom odrazili útok, zády k zádům. Šli si pro nás, ječíce - divocí mužové divošských tváří, odění v kůže. Zahodili pušky a vrhali se na nás s noži. Tehdy to bylo, kdy jsem shledal, že není lepší zbraně nad revolver velikého kalibru v blízkém, ostrém boji.

Celá věc byla odbyta. Kanaďan měl pravdu. Těch Indiánů nebylo vůbec mnoho - ne více než tucet, ale rámusu nadělali za sto. Ubohý, starý Kanaďan! Bylo po něm. Veliký Indián, zabil ho nožem. Bylo to páravé bodnutí zdola nahoru. Kanaďan byl by zůstal živ a zdráv, ale nějak se mu.připletla do cesty hlaveň jeho winchesterky, když Indián byl těsně u něho, a když se namáhal obrátiti se, byl bodnut nožem. Tento Indián dal nám více práce než ostatní všichni dohromady. Zabiv Kanaďana, bodl Boba do ramene a byl by ho také zabil, kdybych ho v pravý čas nebyl skolil revolverem. Když byl odstraněn, boj ochaboval, a konečně co ještě z Chilkatů zbývalo, uteklo.

Svlékl jsem Bobovi kabát a vyňav jehlu a nit, zašil jsem mu ránu na rameni, pokud jsem dovedl. Omdléval téměř ztrátou krve. Kanaďanův kamarád naříkal nad mrtvým. Žili pohromadě deset let a byla to pro něho veliká rána, viděti druha mrtvého. Ten ležel těsně vedle velikého Chilkata, a nejhorší bylo, že jsme ho musili nechati tak, jak ležel. Nemohli jsme mu vykopati hrob, neboť kolem nás byly samé skály. A pak, nedoporučovalo se příliš dlouho se zdržovati, neboť Chilkatové mohli se vrátiti. Znovu byli jsme na pochodu. Tentokráte byli jsme nuceni jíti velmi pomalu kvůli Boboví. Začínal jsem o něho míti strach. Zdálo se, že neustále slábne. Raněný člověk potřebuje především odpočinku a my si ho nemohli dopřáti. Musili jsme ho zvolna vésti mezi sebou.

Chilkatové nás již neobtěžovali. Když jsme byli dva denní pochody vzdáleni od severní říční rozsochy, setkali jsme se s anglickou loveckou společností, která k nám byla velmi vlídná a vypomohla nám. Dali mi trochu chininu pro Boba a nějaké plátno k řádnému obvázání jeho rány. Kdybychom se s nimi nebyli setkali, obávám se, že by byl zahynul.

Konečně dostali jsme se k severní rozsoše. Asi den zdrželi jsme se u míšence, kterého znal Kanaďan. Pak nás dovezl po řece do Fort Hope. Cesta v člunu nám prospěla.

Byl jsem rád, když vše bylo odbyto a já dostal Boba šťastně do Vancouveru. Tam musel se ještě po nějaký čas léčiti. Když byl opět zdráv, přešli jsme do Victorie, abychom se tam zotavili a hochům vysvětlili, jak se nejlépe chodí do Similakameenu.

Z Victorie do Nanaimo

V starších dobách lidé brali život na velmi lehkou váhu ve Victorii, na ostrově Vancouveru. Otvírali krámy ráno pozdě a zavírali je časně odpoledne. Svým obědům věnovali mnoho času. Kouřili, aby se uklidnili, a klidně hovořili dohromady o ničem. Nebylo-li v roce dosti svátků, udělali si jich více, aby tak náležitě uspokojili svoji velikou potřebu odpočinku. Potrava byla velmi laciná a nákup snadný, bělošská pracovní síla draze placena. Indián Sivaš prodával ulovenou zvěř bělochovi téměř zdarma. Skoro bylo výhodnější koupiti od něho zvěřinu, než nakoupiti prachu a kulí k lovu. Losos byl ještě levnější a bylo ho snáze dostati. Takové poměry byly ovšem příznivé obyvatelům, protože tito měli dobré a dostatečné množství volného času, který básníci a filosofové prohlašují za tak potřebný k zdárnému vývoji člověka.

Bob a já dostali jsme se do Victorie, když již ty staré časy ustoupily novým poměrům. Někdejší klidné poměry byly ty tam. Duch chvatu a shonu z blízkých Spojených států vplížil se, nebo lépe řečeno vrazil do města. Každý se hnal kupředu. Lidí bylo více, práce lacinější. Krámy otvíraly se časně a zavíraly pozdě. Lidé zapomínali lelkovati a přestali již špikovati rok svátky. Muži, kteří toužili po nečinnosti, byli postupem času donuceni opustiti město a odebrati se do severní části ostrova. Tam mohli žíti se Sivaši a nepotřebovali dělati nic jiného, než trochu rybařiti, trochu honiti a lenošiti i kouřiti dle libosti.

Tato Victoria bylo nejkrásnější město v Britské Columbii. Žilo tam asi 13.000 osob. Duch neklidu a shonu vedl k tomu, že město dostalo rovné, dlážděné ulice a třídy. Čím lepší cesty, tím bystřejší spěch, stalo se patrně heslem obyvatelstva, jež dospělo k přesvědčení, že pro jeho dobro a štěstí je nevyhnutelné snažiti se ze všech sil vytlouci pětadvacetihodinový čas ze čtyřiadvaceti.

Číňané byli tu dobře zastoupeni. Nabyli patrně přesvědčení, že jsou ještě květnatější země nežli Země Květů, a zde byla jedna z nich. Prali prádlo, vařili, dělali lehčí práce a především vypadali nemalebně. Byl to nepřekvapující a nezajímavý lid. Ztělesněná prósa. Victoriané neustále na ně reptali. Říkali o nich, že když přijdou do nějaké země, přinášejí tam zlé časy. Tvrzení to bylo zcela správné, hlavně proto, že bílý kapitalista užíval jich jako nástroje, aby vykořistil a k smrti vyhladověl svého bílého bratra. V nekonečných trpkých hádkách o Číňany, které jsem poslouchal, nikdo nikdy nezdůraznil tento bod. Rovněž se nikdo nezmiňoval o faktu, že zlatachtiví běloši dopravovali Číňany podloudně přes hranice a přístavy proti zákazům svých vlastních zákonů a vylučujících výnosů.

Právě na sklonku období klidu byla Victoria, jak jsem slyšel, dosti nepříjemným místem k pobytu. Pamětníci starých časů říkali, že byla dostaveníčkem psanců, záhadných dobrodruhů a jiných podobných chlapíků, kteří narychlo opustili různé země v zájmu svého zdraví. Starý Victorián s bílými licousy, který mi prokázal čest, že si se mnou zavdal, sdělil mi, že je přilákal objev zlata v Similakameenu a že Victoria byla jejich místem k zotavení. Neměl jsem tušení, že by byl Similakameen tak dlouho znám, ale naslouchal jsem s úctou, jaká náleží starcům, a když jsem soudil, že již je čas, vyzval jsem ho, aby si dal ještě nalít. Přijal nápoj a pak mi zase dále vypravoval, že ti lidé vždycky vyvolávali rvačky a výtržnosti, mrzačíce se a pobíjejíce se navzájem a vůbec rušíce mír.

Měli málo času k práci a mnoho času k pranicím. Jakmile něco vyzískali v rýžovnách, přicházeli prý sem a utráceli a celé město muselo to viděti, jak utrácejí. K tomu jsem starému pamětníkovi podotkl, že byli patrně vítaným přírůstkem k stálému obyvatelstvu, ježto tvořili živel vzrušení, jako protiváhu proti šosáctví a ospalosti města. Stařec se odmlčel a trochu přemýšlel. Ale nemohu tvrditi, že by byl pochopil dosah mé poznámky. Zato ujišťoval, že by bylo bývalo zcela správné a slušné kdyby se ti chlapi byli rvali jen mezi sebou a hubili se navzájem, ale občas měli prý drzost, že věnovali svou pozornost obyvatelům ze starší doby. Následek toho byl, že byli násilím potlačeni. Poznali ke své škodě, že staří pamětníci vyznají se v pranicích ještě trochu lépe než oni. Při těchto slovech letitý muž s bílými licousy dopil.

Nedlouho na to Bob i já shledali jsme, že jsme na mizině. Učinili jsme mocné pokusy uhasiti saharskou žízeň hospodských zástupů, a to nám brzo pomohlo od toho, co jsme si přinesli ze Similakameenu. Lidé s obdivem naslouchali našim deklamacím o dobrodružstvích na stezce a pak si od nás s klidem vypůjčovali.

Odešli jsme tedy do Vancouveru. Zde jsem šel do Globe Hotelu a vypůjčil si peníze od majitele Ben Woodse. Tehdy to bylo, kdy se v hlavě Bobově zrodila skvělá myšlenka, abychom šli do Nanaimo, města v severní části ostrova Vancouverova. Skvělost té myšlenky záležela v tom, že jsme tam ještě nebyli.

Nežli jsme pomyslili na odchod, z opatrnosti probili jsme peníze, jež jsem si vypůjčil. Pak jsme si zaplatili prací přeplavbu přes úžinu ve veliké nákladní šalupě.

Začínalo sněžiti, když jsme se dostali do Nanaimo a začalo to s námi vypadati bledě. Město mělo plesnivé a ošumělé vzezření, myslím, že působením neustálých dešťů. Na pobřeží Britské Columbie prší bez přetržení aspoň pět měsíců v roce.

Bylo to smutné, dřevěné, šedivé město. Padal v něm sníh, noc se skláněla a Bob i já neměli jsme peněz. Sklíčeně kráčeli jsme po hlavní ulici, namáhajíce se vymysliti si, co bychom měli počíti. Měli jsme před sebou těžký problém. Kde máme dostati něco k jídlu a kde máme v noci přespati? Měli jsme s sebou své přikrývky, ale nebylo pomyšlení, že bychom snad šli za město a tam se vyspali. Padal sníh.

Dostali jsme se na konec ulice a na okamžik se zastavili. Naproti byla hospoda s pěkně osvětlenými okny, vypadající vůbec přívětivě - oasa uprostřed tmy, sněhu a mlhy. Jak rádi byli bychom vešli. Ale ach! Neměli jsme na to. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem vzpomínati na ty peníze, které jsme tak bezstarostně rozhazovali, když jsme lidem ve Victorii vypravovali o svých zkušenostech. Myšlenka nebyla nic platná - ačkoli jsem se jí se zvláštním rozhořčením držel a přemítal ji v mysli, či lépe řečeno, ona se přemítala v mé mysli.

Muži vcházeli do hospody, byloť to v sobotu večer, a šli sem investovati část své mzdy v trochu veselí a družné zábavy. Kolem Nanaima byly uhelné doly, a ti muži byli horníci. Mohl jsem rozeznati, že jsou to uhlokopové podle jejich zevnějšku a chůze, neboť pocházel jsem ze severní Anglie, kde je člověk zvyklý viděti je kolem sebe.

Bob i já dívali jsme se toužebně na hospodu. Neřekli jsme ani slova. Zcela náhle zrodila se mi v mysli myšlenka. Byla to jednoduchá myšlenka, ale čím více jsem ji zkoumal, tím lákavější se stávala. Obrátil jsem se a řekl Bobovi několik slov a ten se zašklebil na znamení souhlasu.

Přešli jsme ulici a vešli do hospody. Houf mužů popíjel u baru. Ano, byli to vesměs uhlokopové, a většina z nich byli lidé ze severní Anglie. Nebylo možno se zmýliti v jejich silných postavách otužile vypadajících a inteligentních tvářích. "Kamarádi," pravil jsem hlasitě, "já a můj soudruh zde přišli jsme právě z Vancouveru. Předtím byli jsme v Similakameenu, ale štěstí nám nepřálo a zkusili jsme mnoho na zpáteční cestě. Nemáte-li nic proti tomu, zazpíval bych vám rád nějakou písničku. Dá-li mi potom někdo nějakou maličkost, budeme vám vděčni. Kamarád zde vás obejde. Jsem ze severní Anglie." Vzal jsem to za šťastný konec.

"Odkud pak jsi?" pravil jeden muž širokým lancashirským přízvukem.

"Monchestr," pravil jsem s úsměvem.

"Ale hochu," pravil on tiskna mi ruku, "to znáš Bowton, odtamtuď jsem já. Pojď se svým kamarádem a napijte se se mnou." Objednal nám nápoje. Měli jsme vyhráno. Dostali jsme se do oasy.

Ukázalo se, že v zástupu je několik mužů z Lancashiru. Působilo na mne mile slyšeti zase dobré, staré nářečí. Jeden muž, který patřil do Heywoodu - vyslovoval to "Yowwood" častoval nás přitom. Byl vzdálen z Lancashiru již dvacet let, ale jeho přízvuk byl tak neporušený, jako kdyby byl odtamtud odešel včera. Dále již nám šlo vše jako na drátku. Ukázalo se, že i hostinský je z Lancashiru. Abych užil obratu z rýžoven, uhodili jsme na veliká, výnosná ložiska.

Poté jsem zpíval. Moje první píseň byla "Tom Bowling". Mnozí z nich slýchali ji často zpívati ve staré vlasti. Tleskali mi, když jsem dozpíval.

"Hej, hochu, dobře zpíváš!" pravil muž z "Bowtonu" a pití bylo zase něčím samozřejmým. Pak se hostinský zeptal, nejsme-li hladovi, a když jsme řekli, že ano, zavedl nás vzadu do pokoje a tam nám dal důkladnou večeři. Byl to vesele vypadající, srdečný člověk, ten hostinský - typický, staroanglický šenkýř s červeným obličejem. Vypadal, jako kdyby byl do tohoto odlehlého místa náhle přenesen z "Owdhamu" nebo "Bowtonu".

Po večeři byl jsem ve znamenité formě a zpíval v baru ještě několik písní. Pak Bob šel kolem s kloboukem. Sebral přes patnáct dolarů. Byli jsme zabezpečeni. A na noc šli jsme se vyspati do domu muže z "Bowtonu".

Po těchto slovech letitý muž s bílými licousy dopil.

Mezi Indiány

Muž z "Bowtonu" nabídl se, že nám zaopatří práci v uhelných dolech. Ale to se nám valně nehodilo. Dříti se na volném vzduchu nestálo za mnoho, ale dříti se dole v temnotách dolů bylo cosi, čeho bylo vůbec nutno se varovati. Vyložil jsem tedy našemu příteli, že jsme námořníci a proto zvyklí na čistý, silný, svěží vzduch. Mimo to, dodával jsem, Bobovy plíce jsou chorobné. Bobovo vzezření nepotvrzovalo valně mé tvrzení, a bál jsem se, že muž z "Bowtonu" bude na to poukazovati. Nicméně k našemu ulehčení přestal o práci mluviti.

Když jsme byli v Nanaimo, byli bychom málem bývali "šanghai-ováni". Býti "šanghai-ován" znamená, je-li člověk vzat na palubu násilím, když loď právě má odplouti - a je donucen konati na ní službu plaveckou. Muži bývají obyčejně "šanghai-ováni", když jsou opilí nebo omámení, podle toho, jak se to hodí. Věc často se přihází v přístavní krčmě. Člověka vyvlekou v polobezvědomém stavu, vstrčí do člunu a odvezou na loď, ležící daleko na moři a připravenou rozepnouti plachty. Tento způsob doplňování lodního mužstva je obvyklejší na tichomořském pobřeží, než kdekoli jinde. Způsob ten vznikl v Šanghai.

Když se stal podobný pokus s Bobem a se mnou, nebyli jsme ani opilí, ani omámení. Bylo to dva dni po mém zpívání lancashirským mužům v hostinci a úzkostlivě drželi jsme v kapse peníze, které Bob vybral, neboť jsme jich potřebovali k nakoupení mouky a slaniny, které jsme si chtěli s sebou vzíti do Departure Bay. (Zátoka odjezdu.)

Zahráli nám ten kousek způsobem jednoduchým a originelním. Nějaký člověk - který vypadal jako stevedore (lodní skladník) - zastavil nás na hlavní ulici a zeptal se nás, přejeme-li si pracovati při skládání zboží z lodi za čtyřicet centů za hodinu. Řekli jsme, že ano, i vyzval nás, abychom šli s ním. Vedl nás k samému nábřeží, kde vsedl do joly kývaje, bychom učinili totéž. Pomyslil jsem si, že je podivné, že loď, na níž máme pracovati, není přivázána u nábřeží, ale pro ten okamžik neřekl jsem nic.

Vesloval dále a dále od břehu. Konečně usoudil jsem, že je na čase, abychom Bob a já dostali trochu světla do té záležitosti. Otázal jsem se muže, kde je ta loď. Uvolnil veslo a ukázal na loď, ležící ve vzdálenosti půl míle.

"Tam venku," pravil. Podíval jsem se na ni. Byla to veliká loď s úplným lanovím. Muž shýbl se zase ke svým veslům - a zabral silně. Přemýšlel jsem trochu a pak se mi vše vyjasnilo. Chce nás "šanghai-ovati". Jakmile se jednou octneme na palubě připravené lodi, dá nám to velikou práci dostati se zase na břeh.

"Počkejte," řekl jsem mu. "Obraťte!" Přestal veslovati a pravil: "Vždyť je všecko v pořádku. Což nechcete práci?"

Zasmál jsem se a Bob se zasmál. "Ne," odvětil jsem, "nepotřebujeme práci právě nyní." Ale ten muž byl trochu tvrdošíjný. Řekl nám, že je vše v pořádku a že nás tam přece doveze. Tu jsem vstal v člunu a zeptal se ho, umí-li plovati. Rozuměl, co to znamená, a obrátil hned. Když jsme se dostali zase na nábřeží, otočil jsem se a uhodil ho do tváře.

Departure Bay jest jenom šest mil od Nanaimo, a nakoupivše trochu zásob ve skladě, šli jsme tam. Náš plán byl nalézti nějakou opuštěnou chatrč na pokraji lesa a uchýliti se tam na zimu,. Měli bychom se tam dobře mezi Sivaši, Indiány žijícími v okolí. Bob a já slyšeli jsme toho o nich tolik a o klidném životě, který vedou, že jsme přišli na myšlenku, že by neškodilo, kdybychom to na nějaký čas zkusili. Běloši ve Victorii nám řekli, že je v okolí hojnost chatrčí, které lidé opustili, když je ten způsob života omrzel.

Ukázalo se, že je tomu tak, jak nám bylo řečeno. Nalezli jsme příhodnou boudu. Nalezli jsme také značný počet bělochů, kteří žili s Indiány. Mnozí z nich vzali si squaw za ženy. Byli nanejvýš pohostinní a půjčili nám potřebné nádobí. Jeden stařec žil tu již dvacet let. Chválil život velice. Říkal, že by nyní nechtěl žíti uprostřed civilisace za nic na světě. Člověk za to nic nemá, než že po celý život dře se jako pes a nakonec pojde jako kočka! Jeho řeč připomínala mi, co říkal ubohý Kanaďan, který byl proboden velikým Chilkatem. Tito sivašští Indiáni nebyli v ničem podobní Chilkatům, kteří byli velicí, statní, urostlí chlapi s divošskýma očima.

Sivašové byli malí, spoří, s plochými, mírnými obličeji. Měli rádi bělochy a měli trpělivost s misionáři, kteří jim dodávali náboženství smíšené s dárky. Někteří z nich byli lidičky nejpodivnějšího vzhledu, jaké jsem kdy spatřil. Se svými vysokými, kuželovitými klobouky z kůry vypadali jako velcí skřítkové. Člověk mohl by si je představiti, jak vystupují ze země.

Jejich řeč měla nejpodivnější zvuk. Byl to zvláštní, šťavnatý jazyk, který jako by neměl žádných souhlásek. Bělochu bylo těžko jej ovládnouti. Hovoříce se Sivašem musili jsme obyčejně uchýliti se k činuku. Činuk je složený jazyk, sestavený obchodníky ze všech možných nářečí, aby mohli tím snadněji obchodovati s různými indiánskými kmeny. Tento jazyk obsahoval jen asi tři sta slov a bylo snadno se mu naučiti.

Brzy po našem pohodlném ubytování v chatrči my všichni běloši byli jsme od Sivašů pozváni, abychom se zúčastnili při nejpodivnějším obřadu - byl totiž nejpodivnější z hlediska praktické, civilisované ethiky.

Dával se "potlatch". Potlatch byla veliká slavnost a docházelo k ní tímto způsobem: Některý Sivaš střádal co mohl po léta. Někdy ovšem střádal po celý život. Vše si odpíral, jen aby mohl nashromážditi bohatství všeho druhu pušky, přikrývky, rybářské sítě, nože, střelivo, peníze a vůbec všecko. Když zbohatl, uspořádal slavnost. K té slavnosti byl zván každý, nezáleželo na tom, patří-li ke kmeni čili nic, nezáleželo na tom, je-li cizinec, přítel či nepřítel. Ani na plemenu nezáleželo. Potulný, náhodou mimojdoucí běloch příslušník rasy, která je potlačila a vzala jim jejich vlast byl zván k potlatchi stejně vřele, jako by náležel ke kmeni. A slavnost vyvíjela se dále. Každý dostával dary. Každý jedl, pil a veselil se, dokud nebylo bohatství do posledního zbytku pryč. To byl potlatch.

Indián, který jej pořádal, měl za odměnu vědomí, že je u svého kmene ctěn jako hodný a štědrý člověk. Dávati veliký potlatch bylo velikou ctižádostí Indiánova života, právě jako velikou ctižádostí života bělochova je hromaditi zlato pro sebe, i když ví, že je musí vyzískati z krve, hříchu a bídy.

Náboženství Indiánovo naučilo ho hromaditi majetek, aby jej mohl dáti druhým. Při tomto potlatchi přepadl mne pocit hnusu a studu, když jsem si vzpomněl na lidi svého plemene, kteří měli tu domýšlivost, vnucovati své náboženství plemenu, majícímu takové vlastní náboženství, že je pudilo k tak ušlechtilým a krásným skutkům. Po ovoci poznáme strom. Po skutcích poznáme hodnotu náboženství.

Potlatch byl pořádán ve velikém stanu hluboko v lese a já s Bobem byli jsme podarováni přikrývkami, střelivem a některými věcmi, jichž jsme potřebovali ve své chatě. Slavnost trvala čtyři dny. Měli jsme nejlepší časy, jaké člověk může míti - zpěv a tanec, jídlo a pití. Cítili jsme se tu jako doma.

Toto indiánské pohostinství bylo tak upřímné. Nebyl jsi zván, protože tě znali, nebo protože snad jsi zajímavý. Byl jsi zván prostě proto, že jsi lidská bytost.

Byl tu jeden starý Indián, s nímž jsem si obzvláště dobře rozuměl. Oba snažili jsme se pověděti si vše, co jsme věděli. Byl to znamenitý, starý chlapík s inteligentní tváří a vlídnýma očima.

Když bylo po potlatchi, my běloši vrátili se do svých chat na okraji lesa a stařík, který žil mimo civilisaci již po dvacet let a který zažil již mnoho potlatchů, řekl mi, že Bob a já měli bychom se usaditi mezi Indiány a žíti s nimi jejich životem. Mnoho bělochů oženilo prý se s indiánskými ženami - on sám vzal si také jednu! - a ukázalo se, že jsou to nejlepší ženy. A život je tu tak pohodlný! Člověk může dělati, co chce a nikomu není odpověden než sobě. V létě dostane lososů, co jich potřebuje a může si jich dostatek nasoliti na zimu. Mouka a tabák se snadno koupí a lesy plny zvěře.

A tak dále, dle líčení starcova. Jediná stinná stránka byli misionáři. Byla to banda pokrytců, kteří kazili Indiány a snažili se vnutiti jim náboženství, které nebylo tak dobré jako jejich vlastní!

Bylo to silácké mínění na starého člověka, jaké vyjadřoval o těch misionářích. Musím však říci, že zkušenost mi dokázala, že toto mínění bylo založeno na správné dedukci z faktů.

Člověk by řekl, že přemoci a podmaniti si nějaké plémě je dosti špatná věc i bez dodatečného posílání lidí, kteří by to plémě uráželi povídáním, že jeho náboženství je falešné. Mimo to, i z nízkého hlediska prospěchu je nepolitické dovoliti, aby se kdo pletl do náboženství plemene, jemuž se říká "divoši". Lidé odpustí vám, že jste je porazili ve válce, ale neodpustí vám, budete-li se jim plésti do zděděných představ o tom, co je posvěcené a svaté. Misionáři často pokazí, co dokázaly armády a velcí vojevůdcové. Stařík žijící mezi Sivaši měl pravdu.

Nové období

Ve 'Friscu jsem se dal k divadlu. Zprotivilo se mi moře, hory a Indiáni a usmyslil jsem si, že by mi neškodilo zkusiti na nějaký čas cetky, třpyt a rozkoše divadla. Myšlenka probleskla mi hlavou po prvé v Nanaimu, kam jsem se vrátil, pobyv několik měsíců mezi Indiány u Zátoky Odjezdu. Bob u nich zůstal. Nespatřil jsem ho už nikdy.

V Nanaimu zpíval jsem po hospodách a několikráte řekli mi lidé: "Proč nejdete dolů do 'Frisca a nedáte se k divadlu?"

A konečně octl jsem se na konci Tržní třídy ve 'Friscu na rozpacích. Desertoval jsem právě s lodi, na níž jsem přijal službu v Nanaimu. Byl jsem ve 'Friscu! Ale jak jsem se měl dostati k divadlu? To byla ta nesnáz. Měl jsem otužilou tělesnou soustavu, opasek a nůž s pochvou, na sobě sešlý oblek obchodního námořníka a v kapse mince ve výši čtyři a půl dolaru. To byl se vším všudy můj kapitál. A byl jsem osmahlý, divokého vzhledu a větrem ošlehaný - tak houževnatě vypadající exemplář z genus homo, jaký jen možno spatřiti.

Řekli mi v Nanaimu, abych šel do Tivoli Opera House, v Eddy Street, a tam jsem šel. Bylo jedenáct dopoledne a viděl jsem švihácky vypadající zpěváky, vcházející na zkoušku, Pozoroval jsem je přes ulici. Odvaha mne opustila a bál jsem se vejíti dovnitř a žádati o přijetí za zpěváka. Horečný shon města následující po klidu života v horské samotě a s Indiány v lese uváděl mne ve zmatek. Civilisace začínala neblaze působiti na nervy.

Nicméně vzmužil jsem se - vešel - a spatřil kapelníka Billy Fursta. Podíval se na mne s úžasem - vypadal jsem tak divoce a tak nepěvecky. Ptal se mne, kdo jsem a čím jsem i odkud jsem, Řekl jsem mu, že jsem žil mezi Indiány na Vancouverově ostrově a nyní jsem přišel do San Francisca, abych se dostal k opeře. Že mám již dost plaveckého života. Zasmál se, ale zkusil můj hlas. Zkouška ho uspokojila a pak se mne otázal, znám-li noty. Znal jsem. Tedy mne přijal do sboru.

Jako hoch v severní Anglii utrácíval jsem svoje sixpence obyčejně tak, že jsem chodil na galerii do divadla, když dávali operu. Měl jsem velmi rád hudbu. Slyšel jsem velikého tenoristu, Josepha Maase zpívati v různých operách. Láska k hudbě povzbudila mne k snaze rozšířiti své vědomosti v tom oboru. Dokázal jsem, že jsem se naučil sám trochu čísti noty. Ve svém pozdějším pohnutém životě studoval jsem hudbu, jak jsem kdy mohl. Kupoval jsem si pěvecké partitury a cvičil se v čtení jich. Tak jsem se naučil čísti i těžkou hudbu. Vzpomínám si, když jsem pracoval na šachtě číslo l9, jak jsem jednou v den výplaty pustil se do New Yorku a koupil si partituru Verdiho "Aidy" a po práci ji studoval hodinu za hodinou. Tato dovednost ve čtení not byla moje jediné vyšší vzdělání. Nyní mi to dobře posloužilo, na místě abych byl nucen chytiti se nějakého "lime-juicera" - který plul daleko do mlhavého, vzdáleného místa - mohl jsem chytiti se pozlátka, třpytu a blaha divadelního za skvělý honorář osmi dolarů týdně. Billy Furst mi řekl, že necvičeným choristům, kteří dohromady nemají o divadle ponětí, se více neplatí.

Nebudu podrobně líčiti vše, co se odehrálo onoho památného jitra mezi kapelníkem, mnou a pěvci, kteří stáli kolem v úžasu, dívajíce se na mne, jako bych byl nějaké divoké zvíře. Ale musím říci, že když jsem byl večer onoho dne na jevišti - dávali "Orfea a Eurydiku" - zmocnil se mne nejpodivnější pocit, jakého jsem byl v životě zažil. Přechod byl tak náhlý. Vždyť jsem přišel přímo ze života mezi Indiány v Nanaimu do středu operetní společnosti toho našňořeného, nádherného výkvětu civilisace. Říci, že jsem byl zmaten, byl by nejmírnější výraz. Byl jsem ohromen - omráčen. Představte si jen! Zde byla sladká, nádherná hudba, nádherná světla a barvy a okouzlující, bílé ženy, které každou chvíli přicházely ke mně a tázaly se, jak se mi líbil život u Indiánů a jaký život to je. Moje historie kolovala a já vypadal dostatečně zdivočele i kurážně na důkaz své historie.

Ovšem ještě jsem nehrál. Stál jsem jen v kulisách ve svých sešlých námořnických šatech. Furst soudil, že bude pro mne dobře, když poznám co nejdříve, co divadlo vlastně je. Že jsem byl přijat, byla vůbec nejčistší náhoda. Všechna pravděpodobnost byla proti mně. Byla to právě náhoda, že kapelník se začal o mne zajímati. Nepotřebovali tehdy právě zpěváků. Kdybych se nebyl uchytil, byl bych musil dáti se najmouti na loď, plující z 'Frisca.

Ježto jsem byl námořník, byl jsem poslán nahoru do provaziště, bych pomáhal zřízenci s provazy, na nichž byly připevněny opony a kulisy a záclony. To byl nápad kapelníkův. Řekl divadelní správě, že mohu býti tímto způsobem použit, zatím co se bude čekati na příští operu, až oude vypravena. Nemyslím, že bych byl k valné potřebě v tomto zaměstnání, ale myslím, že to byla jen výmluva, použitá Furstem, abych mohl bráti plat. Správa byla šetrná.

Shledal jsem, že mohu býti dobře živ ve 'Friscu za osm dolarů týdně. Jídlo tam bylo laciné. Za čtvrt dolaru bylo možno dostati dobrý oběd s lahvičkou vína a bez zvláštního příplatku na kávu. Dobrá snídaně byla za l5 centů a pokoj za dva dolary týdně. Mírnost podnebí dovolovala žíti téměř o jednom jídle denně. Po drsném životě, jaký jsem zakusil, byla to příjemná změna.

První opera, která přišla na řadu, byla "Ermine", krásná, veselá opera. Zkoušky mne velmi těšily. Nejdříve byl jsem terčem zvědavosti ostatních zpěváků ve sboru, ale za nějaký čas si na mne zvykli.

Když přišel večer, byl jsem nervosní, jako kdybych měl hráti velikou úlohu. Když jsem stál na jevišti, světla a pozorující tváře za nimi vyvolávaly ve mně zvláštní, mrazící dojem. Zpíval jsem ovšem již dříve před posluchačstvem, ale tu jsem byl mu tak nablízku, byl jsem v něm. Zde lidé byli tak vzdáleni, tak tiší, klidní a kritičtí. Zdálo se, jako by měli do sebe cosi trpně nepřátelského. A měl jsem pocit, jako by jaksi na mně více se dívali než na kohokoli jiného.

Ale ten nervosní pocit brzo pominul. Kouzlo a životnost hudby i scény a planoucí světla přešla mi do krve. Zvláštní kouzlo jeviště mne vzrušovalo. To nádherné, jemné, svůdné kouzlo! Zdálo se mi, jako kdybych dosud nebyl doopravdy žil. Teprve tohoto večera na jevišti! Znamenalo to nové období v mém životě.

Moji druzi ve sboru byli hlavně Němci, Francouzi a Italové. Byla to divná společnost – tak nepodobná lidem, s nimiž jsem do té doby se stýkal. Byli to v celku vzdělaní a inteligentní lidé. V jedné věci byli všichni stejní. Všichni myslili, že mají báječné hlasy a pravou i správnou methodu tvoření tónu. Neměli valného mínění o solistech po stránce pěvecké. Někdo z nich vždy měl na jazyku, jak krásně by tu úlohu podal, kdyby mu k tomu dali příležitost. Kdyby jen měli příležitost!

Ubozí choristé! Tento jejich duševní stav byl tak lidský a pathetický. Jedna z nejtrpčích věcí v životě je, cítíte-li, že vám nikdy v životě nebyla poskytnuta příležitost zahráti si hlavní roli.

Nezůstal jsem dlouho v Tivoli. Bylo to však hlavně mou vlastní vinou. Hádal jsem se neustále s Němci. Život, který jsem do té doby vedl, učinil mne příliš pohotovým k boji. Billy Furst, který mi byl přátelsky nakloněn, zakročil u ředitelství několikrát v můj prospěch. Konečně jsem však vyvolal příliš velikou výtržnost. Byl jsem propuštěn.

Nato stal se život pro mne dosti nesnadným. Nebylo mi možno z osmi dolarů týdně mnoho si uspořiti. Byl bych mohl kdykoliv jíti znova na moře, ale byl jsem toho syt.

Asi v tom čase potkal jsem se s Wardem. Byli jsme přibližně v stejném postavení a usoudili jsme, že můžeme také dobře se spojiti. Bude levnější žíti společně.

Obývali jsme jeden pokojík. Všechny podrobnosti o tom, jak jsme žili, bylo by těžko vypravovati, neboť úsilí, které jsme vynaložili jednoho dne, bylo tak mocné, že setřelo v naší paměti téměř vše, co se přihodilo předcházejícího dne. Každý den byl celek pro sebe, buď rád, že včerejšek je odbyt a zítřek ještě nenastal.

Naším velikým životním cílem bylo dostati něco k jídlu a nějak stlouci dva dolary týdně za náš pokoj. Jednou nám naše bytná oznámila, že se musíme příštího dne vystěhovati. Řekla to zdvořile, ale pevně. Potřebovala většího výdělku. Mimo to byli jsme s platem již o týden pozadu a prohodila cosi o pravděpodobnosti, že brzy budeme o druhý týden pozadu a kam by pak přišla? Všechno to i jiné věci řekla nám zdvořilým, ale pevným tónem. Proti oceli v sametu se špatně člověk brání.

Něco se musilo státi, a rychle. Ale jak jsem měl popsati to něco? Jediná věc jasná v mé hlavě byla, že ať to bude cokoli, budu to nucen provésti, neboť na Warda nebylo spolehnutí. Byl to slušný člověk, ale nedostávalo se mu iniciativy a síly k činu. V tísni vždy ohlížel se po mně.

Marked Street v obchodní čtvrti San Francisca

Tu noc štěstí přálo odvážnému. Vypůjčil jsem si čtvrťák a vyhrál deset dolarů. Stalo se to takto:

Baryton z Tivoli Opera House hrál v kostky v jednom baru na Tržní třídě s dvěma přáteli. Všichni mne znali a když jsem vešel, pozvali mne, jak se samo sebou rozumělo, abych se s nimi napil. Svolil jsem, Zatím co jsem pil, díval jsem se na ně s přáním, abych se mohl zúčastniti ve hře. Konečně jsem se vzmužil a pokusil se vydlužiti si od jednoho z nich čtvrťák. "Jen na jeden vrh," dodal jsem. Ale on to nechtěl uznati. Přináší prý to neštěstí půjčiti někomu peníze a pak s ním o ně hráti. Baryton však nebyl pověrčivý. Půjčil mi čtvrťák a prohlásil, že jej na mně vyhraje zpět, jen pro švandu. Ale nežli se vzpamatoval, vyhrál jsem na něm deset dolarů. Ubohý baryton! Zkoušel to na všecky způsoby, ale já vyhrál každý vrh. Měl jsem štěstí z pekla. Baryton dostal toho večera plat v Tivoli, ale já bych byl ho obehrál o všecko a byl bych vyhrál vše, co by se mi bylo namanulo do cesty. Nechal ovšem hry a ježto se mnou již nikdo nechtěl hráti, odešel jsem záře radostí a žehnaje člověku, který vynalezl kostky. Ward i já byli jsme zachráněni. Jak užasl, když jsem ho probudil, ležícího v posteli v našem pokojíku a zacinkal mu velikými, stříbrnými dolary pod nosem!

Byly dny, kdy Ward i já odepřeli si potravu vůbec. Nedokázali jsme ani sehnati bídných deset centů, které by nám zaopatřily dva nápoje a jeden přístup k pultu s free lunchem. Přednosti i stinné stránky těch volných obědů v sousedství, ba i vzdálenějších hostinců byly nám dobře známé.

Jeden byl doporučení hodný svou polévkou v jednu hodinu. V druhém nakládané maso bylo výtečné. A v hostinci v O'Farrellově ulici mohli jste snísti, co se do vás vešlo, aniž by prodavač v baru se na vás díval pohoršeně a pichlavě. V některých místnostech byla potrava hojná, ale poněkud špatné jakosti, jinde byla chutná, ale bylo jí málo.

Ovšem, kalifornské podnebí je rozkošné. Vzduch je průzračný, jasný a plný života. Ale Ward a já nemohli jsme najísti se podnebí v našich trapných chvílích hladovění.

Jednou večer konali jsme jednu ze svých porad. Stáli jsme na rohu Eddyho a Tržní třídy. Naše thema bylo, jak a kde se najísti, neboť nejedli jsme již od rána předešlého dne. Zdálo se, že nás štěstí nadobro opustilo. Druh po druhu navrhovali jsme různé plány, ale ani jeden, jak se zdálo, nestál za provedení. Příliš mnoho zmařených nadějí vznášelo se nad nimi. Skoro všechny byly již jednou použity a říká se, že povolného koně člověk uštve k smrti. Stromy neponesou ovoce věčně.

Konečně jsem měl nápad! Neurčitý sice, ale přece jen nápad. Ward měl jíti jedním směrem, já druhým a měli jsme se za hodinu sejíti na tomtéž rohu, kde jsme právě stáli. Jestliže někdo z nás v tom čase něco sežene, půjdeme a budeme hodovati v Palace restaurantu, kde bylo možno dostati porci masa, veliký koflík kávy a chleba s máslem, co kdo snědl, za patnáct centů. Takové jídlo, při němž bylo možno posaditi se a pohodlně je požíti, uspokojovalo mnohem více, než útok na ten nejlepší pult s free lunchem v San Franciscu.

Rozešli jsme se. Co měl Ward provésti v určeném čase, zapomněl jsem již. Můj plán však byl, že se pokusím nalézti Napoleoni Gallianiho - velikého, krásného Itala - a vypůjčím si od něho dolar. Stával jsem vedle něho, když jsem zpíval první bas ve sboru v Tivoli. Ale to bylo, než mne vyhodili.

Asi za hodinu byl jsem zpátky na rohu čekaje, kdy se ukáže Ward. Brzy jsem spatřil, jak se blíží. Když byl zcela blízko, poznal jsem podle jeho tváře, že se potkal s nezdarem. Neměl úspěchu.

Přikročil jsem k němu bystře a usmál se spokojeně a radostně. "Pojďte!" vzkřikl jsem vesele, bera ho pod paží. "Všecko je v pořádku. Pojďme do Paláce se najíst!"

Wardův obličej vyjasnil se úžasně. Byl úplně vyměněn. Jeho krok stal se čilým a pružným, když si vykročil po Tržní třídě.

Brzy octli jsme se v Paláci, usadili se a pochutnávali si na dobrém jídle. Dali jsme si maso, ryby a vůbec, co jsme zahlédli. Ward byl nanejvýš statný jedlík veliké výkonnosti, ale při této příležitosti zkrátka překonal sebe sama. Byl to veliký, hubený člověk s velikou vrozenou schopností k spořádání jídla.

Konečně byla hostina skončena a vyvrcholil jsem ji, poručiv dva dobré doutníky. Zapálíme si je u pokladny, až budeme odcházeti. Když jsme se zvedali k odchodu, číšník podal mi účet. Vzal jsem účet, který byl na tuto místnost veliký, a zkoumal jsem jej zvolna, bych zjistil, jsou-li všecky položky správné.

Pak šli jsme nenuceně k pultu, kde se účty odevzdávaly a platily. Zde jsem kývl Wardovi a řekl: "Jděte napřed. Vyrovnám účet!"

Ward vyšel do ulice a tu zapálil jsem si doutník na malém plamenu, hořícím u pultu. Pak jsem se zvolna obrátil k pokladníkovi a podal mu účet. Byl to Němec se světlými vlasy a měkkýma, modrýma očima. Pamatuji se dobře na jeho oči, neboť jsem se do nich díval tak dlouho a upřeně.

"Uložte to na polici za sebou, dokud nepřijdu zítra," pravil jsem klidným hlasem, ukazuje na účet. Díval jsem se naň neustále pevně a upřeně.

Němec podíval se na účet, zarazil se, ale mlčel. Pak se v jeho tváři objevil hněvivý výraz. Pochopil, že jsem přišel do restaurantu a udělal velikou útratu, aniž bych měl na to. To byla nebezpečná věc ve 'Friscu. Člověk vydával se v nebezpečí, že bude napolo utlučen od číšníků.

Myslil jsem, že chce volati o pomoc, ale neustále díval jsem se mu do očí a hněvivý výraz ponenáhlu vytratil se mu z tváře. Nepronesl vůbec ani slova. Vše se odehrálo v několika vteřinách. Vše bylo odbyto, než přišel následující zákazník k pultu.

"Dejte to na tu polici za sebou," opakoval jsem zvolna. "Tam, na tu polici." Obrátil se a učinil, jak jsem mu poručil. Jeho oči setkaly se opětně s mými. Pak jsem si ještě jednou zapálil svůj doutník a vyšel ven velmi klidně a nenuceně.

Spatřil jsem Warda. Díval se oknem dovnitř, sleduje celou událost. V jeho tváři byl výraz hrůzy. Kdyby byl věděl, jak se věci mají, nebyl by mohl polknouti sousto. "Vy jste neměl peněz!" pravil. "Ne," pravil jsem.

Byl to krásný člun s plachtovím šalupy

Vydělám si třicet dolarů

Jindy zase ubíral jsem se po Tržní třídě, jsa zvědav, co mi příští chvíle přinese, když jsem náhle zahlédl "hraběte" Strapse, kráčejícího ke mně přes ulici. Znal mne z té doby, kdy jsem zpíval v Tivoli. "Hrabě" byl mladý muž dosti mírného vzezření, který nosil dlouhé vlasy a cowboyský klobouk. Proč mu říkali "hrabě Straps", byla jedna z kalifornských záhad. Vypravovalo se, že ve dvou letech probil tři sta tisíc dolarů.

"Hej!" vzkřikl a stiskl mi ruku. "Jsem rád, že vás vidím. Jak se máte? Pojďte se někam napít." I

Nechtěje se trapně dotknouti jeho citů, svolil jsem a zapadli jsme do nejbližší hospody. Zde upoutal můj pohled znamenitý, volně použitelný oběd. Když jsem přikročil a anektoval tři sandwiche, byl jsem rád, že jsem byl tak rozvážný a přijal nabídku "hraběte".

"Dvakrát ležák!" vzkřikl "hrabě" smělým tónem k prodavači. Otočil jsem se a pohlédl naň. Důraznost jeho hlasu vyvolávala ve mně téměř obavu, že nemá peněz, aby zaplatil, co objednával. Viděl jsem již, jak se to dělá. Ale na štěstí jsem se klamal. "Hrabě" nedostal se ještě na dno.

"Přeji si, abyste přišel na palubu mé yachty," pravil rychle, když jsem dopil svůj ležák. "Vezmu s sebou několik přátel na měsíc na projížďku podél pobřeží - k Santa Barbara a zase zpět. Vy jste byl námořníkem?" Udělal malou přestávku, aby viděl, jakým dojmem jeho slova na mne působí. A vy si můžete vůbec loď vzíti na starost," dodal obraceje se a dávaje znamení prodavači, aby nás obsloužil novým nápojem.

Uvažoval jsem rychle, podnikaje novou procházku k jídelnímu pultu, kde jsem anektoval další sandwiche. Měsíc trvající projížďka by mi neuškodila! "Budiž!" zvolal jsem. "Budiž! Ale kouká z toho něco, „hrabě“? Jsem na mizině a potřebuji nové šaty."

"To je pravda," přisvědčil, prohlížeje si mne od hlavy k patě. "Ale ne více než já." Bylo tomu tak. "Ale," dodal k tomu moudře, "když člověk nemá peněz, má se pěkně oblékati. Myslím, že sám brzo budu nucen udělati ze sebe šviháka."

,,Ó," připojil jsem, "je-li situace špatná, “hrabě”, necháme peněžní stránku stranou. Půjdu s vámi tak jako tak. Myslím, že vzdálím-li se z 'Frisca na měsíc, prospěje to mně i městu." .

"Nikoli, nenecháme ji stranou," pravil. "Po projížďce dostanete třicet dolarů. Nepotřebujete peněz nyní. Kdybyste je měl, tak byste je jen utratil. Třicet dolarů koncem projížďky. Dostačí to?" Stačilo to.

Bylo tedy umluveno, že příštího dne dostavím se na nábřeží. "Hrabě" půjčil mi dolar a rozešli jsme se. Litoval jsem, že nemohu dolar sdíleti s Wardem, ale ten opustil 'Frisco, aby pracoval na renči.

Skládání mého majetku nevyžadovalo mnoho času. Vše, co jsem měl, byly dvě košile a několik párů ponožek. To mne valně netrápilo, neboť podél břehů kalifornských není chladno. Kdyby mělo snad pršeti, vypůjčím si nepromokavé šaty od "hraběte" nebo některého z jeho přátel. Pokud se týče mého výstroje, byl jsem tedy klidné mysli. Jediná věc, kterou jsem měl zapotřebí udělati, bylo vyvolati do jisté míry imposantní dojem, až se objevím na nábřeží. Za tím účelem pohnul jsem svou bytnou, že mi půjčila starý, ošumělý vak, který se již dlouho válel v jejím dřevníku. Ten jsem vyleštil.

Byl jsem přivítán pozdravným výkřikem "hraběte", když jsem se zjevil příštího rána. Ihned představil mne svým přátelům, kteří s ním stáli na nábřeží. Mrkl jsem po straně na svůj vak, který se mi houpal v ruce, bych se přesvědčil, vypadá-li, jak se sluší a patří. Vypadal vyleštěně a jakoby plně. Doplnil jsem košile nějakými knihami a starými papíry.

Přelétl jsem zrakem yachtu. Byl to krásný člun s plachtovím šalupy, asi o patnácti tunách. Vypadal pěkně a v pořádku a byl řízen pákovým kormidlem. S tím to půjde, pomyslil jsem si, ale rád bych věděl, jak se zásobil potravou. Pravda, tato stránka výletu mne dosti zajímala, neboť v poslední době nedařilo se mi valně ve věcech jídla. Žil jsem hlavně z nadějí a z volných obědů.

V tomto ohledu shledal jsem, že "hrabě" se vyznamenal - věru až příliš vyznamenal, neboť měl na palubě tolik vín a lihovin, že by s tím mohl zásobiti kantinu. Řekl jsem mu, že je v pořádku, býti veselý, ale přílišná veselost mohla by nás přivésti na úskalí. Křižování podél pobřeží vždy vyžaduje veliké pozornosti. A ježto jsem byl vlastně kapitán, přiměl jsem ho, aby skoro všechny nápoje uložil ve skladišti.

Brzy shledal jsem, že jsem nejen kapitán, ale i mužstvo, neboť přátelé "hraběte" nerozuměli ani za mák, jak se zachází s lodí a on sám dovedl ji jen uváděti do nebezpečí. Jak jsme se mohli dostati šťastně z přístavu a ven Zlatou Branou, zůstane mi navždy záhadou.

Čtyři- nebo pětkráte málem by nás byli přejeli. Jednou jsme vyvázli jen o vlas. "Hrabě vzal si na starost kormidlo, zatímco já sám obstarával "jib". Chtěl přejeti těsně před přídou velikého parníku, který jel přímo k nám. Byl by to provedl dobře, ač to bylo nebezpečné, ale stočil yachtu proti větru a než jsme se nadáli, zarazila se. Hlavní boom (ráhno hlavní plachty) opisuje kruh, málem byl by srazil dva jeho přátele do moře.

Parníku podařilo se zaraziti, když jsme byli přímo pod jeho přídou, s hlavní plachtou házející sebou a pleskající. Mate nahnul se přes zábradlí a proklínal "hraběte" plynně a mohutně. Dostal jsem také svůj podíl. Ale "hrabě" dostal lví podíl z toho požehnání, protože byl u kormidla.

Poté převzal jsem kormidlo sám. Důstojnost "hraběte" byla poněkud zraněna rozmanitostí a silou urážek a epithet, které mu mate mrštil do tváře. Zdá se, že si neuvědomil, že jsme měli neobyčejné štěstí, že jsme vyvázli jen s pouhým požehnáním. Kdyby na nás byl parník najel, byl by "hrabě" nejspíše přišel o svou yachtu a někteří z nás snad o životy. Když jsem mu to důrazně vysvětlil, vzpamatoval se zase ten "hrabě"!

Konečně projeli jsme Zlatou Branou a ocitli se na širém moři. Tu jsem začal uvažovati trochu o situaci. Až do té doby neměl jsem času mysliti na něco jiného, než na záchranu yachty a nás samých. Zažil jsem řadu nepěkných chvilek.

Byl jsem v situaci současně směšné i nebezpečné. Byl jsem tu s pěti chlapíky na lodi, z nichž čtyři nerozuměli plaveckému řemeslu ani za mák a pátý ještě méně. A pokud se mne týkalo, nevyznal jsem se valně v řízení podobné lodi. Mimo to neznal jsem takřka naprosto pobřeží. Na mně spočívala všechna práce. Žádnému z nich ne bylo možno svěřiti stráž, neboť žádný z nich nedovedl říditi kormidlo. A dobrodružství, které zakusila yachta při výjezdu z přístavu, dokázalo, že "hrabě" je naprosto k ničemu. Byl příjemný člověk, ale k ničemu. Vydal se na tento zábavní výlet spoléhaje se na mne, že se postarám o bezpečný jeho průběh. Pro mne to nebyl zábavní výlet. Nevycházel jsem z práce a úzkosti. V situaci bylo ovšem cosi humoristického, ale humor byl vyvážen nebezpečím. Začal jsem litovati, že jsem nezůstal v San Franciscu.

Pluli jsme, dokud se nezačalo stmívati, já neustále u kormidla. Čtyři přátelé "hraběte" byli v kajutě. Měli mořskou nemoc, jak s vděčností podotýkám. Pokud se týče "hraběte" samého, ten byl na palubě a povídal všemožné věci, dohromady o ničem. Nakonec jsem řekl: "Dobrá." Neposlouchal jsem, co povídal. "povězte mi," otázal jsem se náhle, stočiv kormidlo, "Znáte nějaké místo, kam bychom mohli zajeti na noc? Jsem-li kapitán i mužstvo v jedné osobě, mohlo by se mi také dopřáti trochu spaní."

K mému naprostému úžasu "hrabě" věděl o malé zátoce, kam jsme mohli zajeti a ukrýti se. Tázal jsem se ho, spíše jen abych ho umlčel, neboť jsem byl nadobro podrážděn. Že by mohl býti užitečný v tísni, rozhodně mne překvapilo. "Kde?" tázal jsem se nedůvěřivě.

"Tam za tím výběžkem," odpověděl na naznačuje směr. "Je to malá zátoka s písčitým, prudce se sklánějícím dnem. Byl jsem tam již jednou, když mi Gregan řídil yachtu. S tímto větrem mohli bychom tam býti za půl hodiny."

Neřekl jsem nic, ale zaměřil naznačeným směrem. Zdálo se mi, že se příliš dobře pamatuje, než aby to bylo pravda. Rozhodl jsem se, že budu míti o něm v budoucnosti lepší mínění, ukáže-li se jeho údaj správnym.

Ukázal se správným, neboť opravdu zajel jsem s yachtou do tak pěkného malého přístavu, že jsem si nemohl přáti lepšího. Jak se to místo jmenovalo, nedovedl mi "hrabě" říci.

Ale na tom málo záleželo. Fakt, že mne tam dovedl, způsobil, že jsem zapomenul jeho podivnou methodu v řízení lodi ráno v přístavu.

"Hrabě" spustil "jib" a zakotvil loď, když jsem s ní přirazil těsně ku břehu. Pak jsme svinuli hlavní plachtu. Brzy na to ostatní překonali svoji mořskou nemoc a všichni jsme společně vesele povečeřeli v kajutě. Nastala poptávka po nápojích. "Hrabě" přenechal mně, jakožto kapitánu rozhodnutí, má-li se či nemá dovoliti píti. Ale já usoudil, že mohu docela dobře uvolniti poněkud kázeň, poněvadž jsme kotvili, a kázeň se na nikoho nevztahovala, než na mne. Ostatně, jakožto lodivod, byl "hrabě" zodpovědný za loď. Byli jsme veselí až do rána.

Příští den měl hladší průběh, ale musil jsem zase vzíti si na starost veškeré řízení lodi. "Hrabě" pečoval o "jib" a vypravoval mi různé historky. Potloukal se dosti ve světě a měl za sebou vzrušující probíjení jmění narychlo. Jeho přátelé většinou zůstávali v kajutě popíjejíce. Když přišla noc, zakotvili jsme v jiné malé zátoce. "Hrabě" byl alespoň dobrý lodivod. A zase jsme se veselili až do rána.

Ponenáhlu jsme se dostali až k zátoce Drakeově. Zde jsme se zdrželi dva neb tři dny. Byla to nanejvýš krásná zátoka, kde ten anglický pirát kotvil před dávnými lety.Vepluli jsme do ní zrána. Obloha byla nádherně modrá a slunce svítilo, jak svítí jen v Kalifornii - s měkkým, zlatým leskem. Byl jsem rád, že mne mé potulky přivedly do takové krajiny. Přece jen mělo to potloukáni se po světě nějakou dobrou stránku: Staré přísloví praví, že na kutálejícím se kamenu nenasadí se mech, ale tolik je jisto, že při kutáleni se aspoň kámen vyleští!

Využili jsme dobře času, který jsme tam ztrávili - potulujíce a povalujíce se na břehu, na sluníčku za dne a v noci spíce na lodi. "Hrabě" a jeho přátelé byli nanejvýš veselí a družní. Vzali jsme všechny nápoje ze zásobárny a uložili je v kajutě. "Hrabě" dělal o mně žerty vykládaje, co by dělali, kdyby se mužstvo vzbouřilo. Odpověděl jsem, že kdyby se mužstvo vzbouřilo, kapitán by se mu jistě postavil v čelo.

Několik hodin před odplutím z té zátoky "hrabě" učinil návrh. Na kopcích bylo roztroušeno něco skotu, a ježto jsme měli nedostatek čerstvého masa, pravil, že by nebylo špatné porozhlédnouti se po okolí a střeliti nějaké tele. Přiznal jsem mu, že to je znamenitá myšlenka - ovšem, nechytí-li nás někdo při provedení. Život uprostřed civilisace začínal mne umravňovati. Návrh měl příchuť piraterie, připomínající staré buccaneery (bukanýři - mořští piráti), kteří se zálibou vyhledávali tuto část kalifornského pobřeží. Ale po krátkém přemlouvání začala mi býti patrná romantika té myšlenky. Jste-li uprostřed zřícenin Říma, přirozeně vznikne ve vás pocit, jako byste byli poněkud Římané. Vydali jsme se na výzvědy.

Ale telata jsme nemohli spatřiti. Nebyli tu než veliké krávy, býci a bulíci. Telata patrně tušila náš nekalý záměr a stala se vzácnými. Nemělo smyslu zabíjeti něco příliš těžkého k odnesení na loď. A pak "hrabě" měl zálusk na telecí. Musili jsme se té myšlenky vzdáti.

Konečně zakotvili jsme bezpečně v Santa Barbara. Měli jsme za sebou první část výletu. Nějaký čas jsme tam pobyli, ježto jsem soudil, že kapitán a mužstvo potřebují odpočinku. Nutnost říditi loď nepřetržitě po celé dny byla dosti únavná.

Byla by příliš dlouhá historie, kdybych vypravoval o druhé polovině výletu. Stačí, když řeknu, že jsem si více než zasloužil peníze, jež jsem měl dostati od "hraběte" Strapse. Jako dosud, musil jsem i nadále obstarávati veškeré řízení lodi. A ještě, že nám bylo obyčejně možno zajeti někam na noc, sice jinak bych to nebyl dokázal. Za těch okolností se stalo, že jsme málem najeli na tulení skály, právě před vjezdem do přístavu v San Franciscu. Dopustil jsem se chyby, že jsem se pokusilo veplutí v noci. "Hrabě" byl v kajutě, popíjeje se svými přáteli. Zvali mne, abych také s nimi pil, ale já cítil, že musím míti všech pět pohromadě, abych dával pozor, je-li dráha volná, a řídil kormidlo. Musil jsem opouštěti kormidlo, bych obsloužil "jib", kdykoli jsem loď stočil. Vyvolal jsem "hraběte" nahoru, aby mi dělal lodivoda, ale viděl příliš mnoho světel najednou.

Když jsem zaslechl burácení příboje, myslil jsem, že jsme ztraceni. Křik a zpěv opilců v kajutě mísily se s ošklivým vražedným řevem tříštících se vln. Právě začínal jsem rozeznávati černá temena skal v měsíčním svitu. Podařilo se mi však uhnouti se a po nějaké chvíli úzkosti projel jsem Zlatou Branou.

Když jsem přistál u nábřeží, šťastnou náhodou lelkoval zde jakýsi pobuda. Chytil provaz, který jsem mu hodil, a otočil jej kolem kolu. Děkoval jsem vřele Hospodinu, když jsem yachtu přitáhl ke břehu a ji upevnil. Výlet byl skončen!

Následujícího dne vykračoval jsem si po Tržní třídě se svými třiceti dolary bezpečně v kapse. "Hrabě" splnil slovo. Vkročil jsem do prvního krejčovského závodu, k němuž jsem přišel, abych si koupil hotový oblek.

Potloukám se na sluníčku

Zakoupiv si oblek měl jsem dvacet dolarů, a usoudil jsem, že si plným právem mohu dopřáti trochu oddechu po velení na yachtě "hraběte". Přál jsem si poohlédnouti se po Kalifornii, povalovati se na slunci, neboť kalifornské slunce předčí kterékoliv slunce jiné části této planety. Jsem si jist, že každý globe-trotter a povalovač schválí mé prohlášení, že rozdíl v zeměpisné šířce souvisí s příslušným rozdílem v jakosti slunečních paprsků. Myslím jakost jako cosi rozdílného od intensity. Sol (slunce) má zvláštní rozmary. V Kalkutě je pronikavě dotěrné, v Londýně plní vás smutkem pro ustaraný způsob, jak halí svou tvář v mlze, v Gronsku je bledé a etherické a vypadá jako kdyby nebylo z tohoto světa. .

Ale v Kalifornii nahrazuje své poklesky. Je v nejlepším rozmaru. Chová se vzorně. Jeho paprsky jsou současně skvělé jako v Kalkutě a mírné i rozjařující svým účinkem jako v Anglii. Svítí nádherně, aniž by pražilo.

Podnebí je nejdůležitější látka rozhovorů v Kalifornii. Je to první i poslední věc, o níž se v Kalifornii mluví. Lidé, kteří jsou v zemi sotva měsíc, stávají se zažranými vykladači podnebí. Je nemožno uniknouti jejich jasným a důkladným výkladům. Chcete-li státi se neoblíbeným a opovrženým, nepotřebujete učiniti nic jiného, než prostě naznačiti, že kalifornské podnebí není zcela bezvadné.

Nicméně je jedna věc, kterou Kaliforňan, či lépe San Franciskan nechce chváliti, a ta věc patří také k podnebí. Je to písek. Jste-li tak nerozumní a jdete po Tržní třídě odpoledne, kdy kona, neboli passátní vítr, vane z Tichého oceánu, seznámíte se brzo s tímto pískem. Kona sbírá jej po sousedních kopcích. Je to srdečný a přítulný druh písku a dostane se vám do očí, úst, nozder, kapes, pod vestu a kam jen může. Když s vámi tak laškuje čtvrt hodiny, začínáte litovati, že jste kdy přišli do 'Frisca a poněkud podivovati se Kaliforňanově schopnosti velebiti to podnebí. Když ho příště uslyšíte rozplývati se ve chvalozpěvu o nádherném podnebí, dáte se strhnouti, jste-li nemoudří, k sarkastické poznámce o dobrodiních jeho písku. V odpověď podívá se na vás velebitel mlčky vyčítavým pohledem.

O vánocích v kalifornském parku

Číňané zahnízdili se pevně v San Franciscu. Potřebujete jen zahnouti z Keaneyovy ulice do Clayovy ulice, přejíti, jeden nebo dva bloky a jste v čínském městě. Jste uprostřed špíny, hnusu a nezdravoty Mongolů. Ano, tito Číňané přišli sem k trvalému pobytu. Zde jsou jejich svatyně, jejich divadla, jejich příšerně vypadající krámy a oni sami, kouříce opium s tabákem smíšené z dýmek podivného vzhledu. I ulice samy jsou úzké a nerovné, jako v chudších čtvrtích některého města v daleké Číně. Malé čínské děti vyhlížející jako divné oživené voskové loutky, pohybují se tu vážně. Jejich hry mezi sebou, mohou-li se jejich velebné pohyby tak nazývati, mají veškeru vážnost nějakého náboženského obřadu.

Chcete-li poznati Kalifornii z její nejlepší stránky, nesmíte zůstati v San Franciscu. Jak jsem již řekl, písek je příliš důvěrný a přítulný, než aby člověk mohl s tím býti spokojen. Nikoli, musíte na jih. Zde najdete Kalifornii takovou, jak se líčí. Zde najdete podnebí tak nádherné a tak krásné, jak se to o něm říká, čímž je řečeno velmi mnoho. Vezměte na příklad Santa Barbara. Leží ve stínu veliké hory. Před ní rozprostírá se hladina Tichého oceánu. Scenerie kolem této části Kalifornie je nejpodivuhodnější a nejkrásnější na světě. Uskutečňuje ideál největších popisujících spisovatelů. Ani Byron nebyl by si mohl představiti velkolepější obraz krajiny. Je tu jesuitský missijní dům, dvě stě let starý, pozůstatek po Španělích. Když se blížíte se strany moře, veliké, sněhem kryté hory zvedají se před vámi. Plujete dál a dále, až konečně malé město jako kdyby nořilo se z vod. Město v rámci měkkého, jasného ohně zlatého slunce. To jest Santa Barbara.

Čtyřicet mil dále do vnitrozemí přijdete k Los Angeles. Před ním je písčitá poušť. Je to město zvláštního vzhledu, město současně staré i mladé. Po jisté stránce je to město tvrdého vzhledu, které nemá ani desetiny krásy Santa Barbary. Za nic na světě nemohu pochopiti, proč Španělé nazvali je po andělech. Musili míti velmi silnou obrazotvornost, neboť během většiny roku jeho vedro není způsobilé, aby vyvolávalo představu o nebi. Myslím, že je rozšířena myšlenka, že Los Angeles má vše, čeho možno si přáti na podnebí. Je mi líto, že musím býti takovým kacířem, že to popírám. Jméno města má tuším dobrý zvuk pro vzdáleného pozorovatele. Ten ovšem neví, že jeden z nejzajímavějších rysů kalifornského podnebí je fakt, že podnebí se úžasně mění v kruhu o poloměru několika mil. Je veliký rozdíl mezi podnebím o padesát mil vzdáleným vnitrozemím.

Ano, divím se, proč Španělé nazvali toto město po andělech. Ztěžka proto, že jeho horko připomínalo jim padlé anděly, když si vymýšleli pro město jméno, neboť Španělé byli dobyvatelé nejpobožnějšího druhu. Vraždili a modlili se a modlili se a vraždili, a myslím, že často oddávali se oběma těmto zábavám současně. Jiná možnost je, že uplatnil se v nich smysl pro humor, když vykonávali obřad křtu města. Ale to je málo pravděpodobné, neboť byli civilisátoři, a jak každý ví, civilisátoři jsou vážní, přísní lidé beze smyslu pro humor. Žert musí míti v sobě ocelový hrot, má-li dojíti jejich schválení. Ne, nemohl to býti ani humor, ani neúcta, jež působily na Španěly při pojmenování města. Důvod je hluboké, artézské tajemství a život je příliš krátký, než abychom zbádali dno tohoto tajemství.

Toto město je vlastí tamale. Pro toho, kdo nikdy neměl potěšení jísti tamale na ulici o půlnoci, musím pokusiti se o popis, z čeho se dělá, jaké je a jak působí. Především je v rukou velmi teplé a vypadá jako přezrálý banán. Je uděláno z kuřat, kukuřičné mouky, silného koření a jiných věcí známých i neznámých. Ty jsou vařeny a promíchány dohromady, položeny na veliké kukuřicové listy, které se sbalí do tvaru banánů a sváží na obou koncích. Pak se člověk postaví na rohu pozdě v noci a prodává je mimojdoucím. Udržuje je horké ve velikém, plechovém kotli, zrovna jako to dělají s kukuřicí v New Yorku.

Dáte mu desíticent a podá vám tamale na vidličce. Stáhnete tamale s vidličky, sloupnete listy a začnete si libovati uvažujíce, že přece jen je cosi dobrého ve zručnosti a inteligenci lidské. Tamale působí na člověka mocně. Rozehřeje vás od hlavy k patě jako dobré, staré víno, nasytí vás a vzbudí ve vás pocit, že celkem vše dobře se daří. Stanete se optimisty, zapomenete svých radikálních ničivých ideí a začnete mysliti dobrácky i o starodávných, omšených institucích. Viděl jsem a jedl tamale v New Yorku, ale ty se nedají přirovnati k los angeleským - či andělským, právě jako - nuže, chybí mi slova k vyjádření toho rozdílu.

V tomto městě dostanete dobré víno lacino. Ovšem, to víno nemá starodávný a plesnivý rodokmen jako vína jihofrancouzská, ale nemusím snad ani podotýkati, že špatné, namíchané víno s domnělým starodávným rodokmenem plesnivého druhu, které má mimo to ještě tu přednost, že je strašně drahé, není právě nejžádoucnější věc na světě, po níž by člověk se pídil.

Za nějakou dobu osvojí si člověk zde umění, jak věnovati většinu času na nicnedělání. I vzduch jako by líbezně šeptal: "Nikdy nedělej dnes, co můžeš odložiti na zítřek." Chápu dobře, proč starší obyvatelé nabyli takového stupně obratnosti v jemném umění zabíjení času. "Pospěš si!" je fráse, která pro ně ztratila význam. Jsou pány času, na místo aby byli jeho otroky. To je naprosto pochybené s hlediska new-yorského nebo londýnského. Ale to pohodlné pohodlí přece jen není tak špatná věc. I

Lehce možno rozeznati lidi, kteří právě přibyli z východních Států, podle jejich shonu, s jakým snaží se dělati čtyři věci najednou. Ale časem zmoudří a usadí se. Podnebí je uklidní.

Lidé sázejí pomerančové stromy v zahradách a dojem, jakým působí světle zelené listí a plné, zlaté plody, je nanejvýše krásný. Krajina okolní je co nejpříhodnější k pěstění pomerančů. Můžete jeti podél oranžových sadů po míle a míle. Není žádných plotů, jež by je chránily. Jen si považte! Co potřebujete udělati, je zastaviti koně, vylézti z vozu a natrhati si. Majetníci si toho nevšimnou, ovoce je tak hojné. V období sklizně přicházejí tuláci ze San Francisca, aby pomohli otrhati úrodu. Dostávají dolar denně a stravu. Na chvíli odřeknou se oddanosti k bohu Odpočinku a věnují se práci trochu. Ale práce je lehká a oni se nepřetrhnou.

Tito trampové jsou zdařilé exempláře z genus homo. Ale všichni vypadají zdravě a statně a jejich tváře mají výraz oduševnělý. Jako hinduiští filosofové rádi zkoumají své nitro. Mají dosti volného času, aby objevili sebe sobě samým. Podnebí je také příznivo jejich intelektuálnímu vývoji. Přicházejí sem z východu, kde v zimě celkem vše je studené a skličující, i zamilují si ihned tuto krajinu. Jsou podmaněni. Děkují Bohu, že stvořil takovou krásnou zemi a tak pohodlnou k toulání, a stávají se upřímnými a horlivými vlastenci, kteří jsou ochotni zůstati v té zemi až do smrti.

Rád bych něco poznamenal o americkém tuláku. Je to člověk, který dospěl k přesvědčení, že těžká práce škodí jeho celkovému zdraví. Trochu práce sem a tam neškodí, ale vydržeti u ní měsíc nebo rok, na to není pomyšlení.

Uvažuje takto, stane se trampem. Jde z místa na místo. Během času rozvíjí svou schopnost myšlení. Stane se z něho dokonalý filosof, pokud se týče práce.

Neukvapte se s domněnkou, že náš tramp mnoho chodí. Nepředstavujte si, že hodinu za hodinou stoupá nahoru, dolů. Nikoli, na to je příliš chytrý. A pak, Amerika je veliká, širá země. Oplývá nesmírnými prériemi a pásmy vznešených hor. Choditi po ní, připomínalo by poněkud práci.

Nikoli, náš tramp jezdí. Donutí železniční společnosti, aby mu sloužily. Používá výhod pomůcek civilisace. V jádru je opravdu nejcivilisovanější z lidí. Toho nezapomínejte! Jest rozkošník bez příjmů.

Také má jistý smysl pro čest. Je příliš čestný, než aby oloupil chudého člověka o den práce. Raději by zahynul. Nemá zvláštních požadavků, pokud se týče pohodlí, koná-li cestu vlakem. Nežádá něco za nic, a to něco nejlepší jakosti, jak lidé obyčejně dělávají. Je to vzácný pták, rara avis - nekritický, slepý pasažér. Nežádá si lóže. Nikoli, sedadlo na galerii mu postačí.

Cestuje třeba na předku lokomotivy, nebo musí-li to býti, i na spodní části lokomotivy. Nebo pojede v nákladním voze, či na náraznících. Nevybírá si. A když mu brzdař řekne, aby slezl, sleze - když vlak stojí. Ale vyleze si opět nahoru, když se vlak rozjíždí.

Jako všichni lidé. kterým není naprosto nic do státní správy, zajímá se nesmírně o politiku. Sbírá staré, odhozené noviny, čte je a debatuje o tom, co povídají a co nepovídají, se svými kolegy trampy. Zajímá ho, jak se osvědčuje celní sazba, zajímá ho čínská otázka a černošská otázka. Rád by viděl Ameriku vzkvétající a cizími zeměmi váženou. Soudí, že by vláda měla stavěti více lodí a zvýšiti sílu armády. Naproti tomu nezajímá se valně o práva dělníkova. Dělník neustále stávkuje nebo reptá k vůli právům práce. To se nezamlouvá trampovi, neboť hluboké, vytrvalé přemýšlení přivedlo ho k poznání, že jak se věci mají, práce nemůže míti žádných práv. Buďto člověk musí pracovati a držeti o tom hubu, nebo se musí práci vůbec vyhnouti.

Lidé, kteří si dobudou obdivu trampova, jsou senátoři a členové Kongresu, kteří mluví mnoho o ničem, dobře žijí a při tom nic nedělají. Rovněž má pochvalné míněni o komisionářích, kteří jdou do ciziny vyřizovati různé záležitosti.

Cítí, že mezi ním a těmito lidmi je svazek příbuzenství. Dělají totéž co on, jenže mnohem lépe. Vynikají v znamenitém umění vyřizovati záležitosti pohodlně. A co více, dovedou z toho vytlouci peníze.Časem přijde na trampa taková slabost, že trochu pracuje. Ale tato slabost netrvá dlouho. Brzy vrátí se mu obvyklá bujarost. Ostatně ta práce je obyčejně lehkého a příjemného druhu. Česání broskví dává přednost přede vším.

Tato práce je snadná, zdravá a v chládku, a broskve mají líbeznou vůni i chuť. Sezona trvá šest neděl. Dostane nějakou denní mzdu a stravu s právem vyspati se ve stodole na seně.

Vlastním zdrojem obživy trampovy je žebrota. Na první pohled rozezná dům, kde dostane "hand-out." Je to balíček potravy, který dostal to jméno, protože jej podává ruka vystrčená pootevřenými dveřmi.

Ano, z trampa se vyvine obratný a zkušený žebrák. Někdo by řekl, že není uměním žebrati, ale v tom je na omylu. Je k tomu zapotřebí důvtipu, aby člověk rozeznal, kterého cizince dlužno žádati o peníze. Jde-li po ulici, musí býti schopen na první pohled zjistiti člověka, který dává, neboť jak tramp vás poučí, jsou skutečně lidé, kteří rádi dají peníze každému, kdo si o ně řekne. Není jich mnoho, ale jsou tací.

Běží o to, vypátrati takového člověka, pak uhodnouti, má-li peníz v kapse a je-li v pravé náladě. K tomu je zapotřebí genia.

Ale vraťme se do země slunečního svitu. San Diego leží na jih od Los Angeles a je zcela blízko hranice mezi Mexikem a Spojenými státy - asi šest nebo sedm mil daleko. Zde je podnebí dokonalé. Teplota je téměř stejná po celý rok - mezi pětasedmdesáti a osmdesáti stupni Fahrenheita. (17 až 20 stupňů Celsia) Je to krásné místo pro invalidy, kteří tam cestují ze všech dílů světa. Vzduch je současně vzpružující i lahodný. V pozadí, v dálce stojí veliké hory. V popředí rozprostírá se oceán. Na pobřeží Coronado (Coronado Beach) - v malé vzdálenosti od města - stojí Coronado Hotel. Je to ohromný hotel a dobře zařízený. Jen nejbohatší cestující mohou se tam ubytovati. Já se na něj jen díval.

Starší část tohoto města, která byla vybudována Mexičany je velmi malebná. Domy jsou z adobe (sušené cihly) a často bývají podivně krásně. Zde žije mexická část obyvatelstva. Má měděné, temné tváře a černé oči. Má v žilách směs španělské a indiánské krve. Ženy bývají často krásné, stárnou však záhy. V pětadvaceti letech jsou staré. Když je Mexičanka krásná, pak je opravdu krásná - magnetická, třpytných zraků a ladných tvarů.

Vzpomínám si na jitro, kdy jsem po prvé zatoulal se do Santa Cruz. To je jiné skvostné městečko na jižním pobřeží. Je tak chladné a zelené a krásné. Odtud jsem šel podívat se na Veliké Stromy (Sequoia gigantea). Bylo k nim šest mil. Šlo se k nim po silnici vybudované podél úbočí veliké soutěsky, protínající hory. Scenerie je tu divoká a velkolepá. A nádherných barev.

Velkolepost stromů je těžko popsati. Jsou úžasné, nesmírného objemu a pnou se přímo vzhůru do výše několika set stop. Jeden z nich má v dolní části kmene prosekaný otvor, kterým projede poštovní vůz. To umožní jakousi představu o jejich ohromnosti. Jsou všechny téměř stejně veliké. Vzbuzují posvátnou úctu. Cítíte se tak nepatrnými, stojíce po boku mohutného, mlčícího titana, který žije po celá století.

Nedaleko odtud je malé město, řečené San Buenaventura. Je vystavěno přímo na břehu oceánu. V těch místech možno slyšeti burácení vln na míle daleko. Ve městě, kde všecko je klidné, jasné a přívětivé, tento řev, jakoby neustávající divoké bouře působí podivným dojmem. Podél celého kalifornského pobřeží nenajde se nic podobného. Mexičané mají o tom nějakou pověru. Praví, že Bůh dal vlnám zde tak hřmíti v hněvu nad znesvěcením jejich země od Gringos, čili Amerikanos.

Před dvěma sty lety jesuité vystavěli v tomto městě chrám, který je tu dosud. Je dlouhý, nízký a chmurného vzhledu a nad ním se vypíná veliký dřevěný kříž. V něm jesuité obraceli na víru a křtili Indiány, když Španělé je pokořili. Když vojáci podmanili tělo, kněží považovali za vhodné podmaniti duši. Střecha kostela je nízká a z těžkých trámů. Hrubé, dřevěné lavice, na nichž Indiáni sedávali, jsou tu dosud. Před malým, prostým oltářem hoří světlo. Je to věčné světlo. Hoří tu po celých těch dvě stě let. Ani jednou nevyhaslo. Je to plamének malý, modrý a nehybný. Zobrazuje nezdolnost a pomalou, nehynoucí houževnatost jesuitů. Před oltářem stojí Panna. V náručí drží děťátko.

Černooký svalnatý Jal vévodí ovocnářskému krámku

San Luis Obispo je asi dvacet mil od San Buenaventury do vnitrozemí. Myslím, že to je město, které má nejvíce mexikánský vzhled ze všech měst jižní Kalifornie. Některé z větších domů mají uvnitř zvláštní nádvoří, pokryté skleněnou střechou. V nich sedávají Mexičané, hovoří a kouřící cigarety. Myšlenka stavěti tato nádvoří se zasklenými střechami byla vypůjčena před dávnými časy od Azteků, mohutného a silného plemene, které podrobil Cortez. Lehkost, s jakou Španělé podrobili Azteky, souvisela s faktem, že tito věřili, že běloši jsou synové jejich boha, Quecalkoatla. Quecalkoatl byl skutečný člověk, který žil mezi Azteky, pravděpodobně asi v čase narození Kristova. Naučil je prospěšným uměním a když se s nimi loučil, slíbil, že se navrátí s četným potomstvem. Vzpomínka na tento slib udržovala se v ústním podání, právě jako Židé udržují víru v příchod Messiášův. Quecalkoatl byl bílý muž - pravděpodobně z Evropy. Tak vypravuje stará legenda. Když přišli Španělé, Aztekové, myslili, že bůh splnil slib, a vítali příchozí. Teprve když běloši spáchali neslýchané sveřeposti a zrady, napadlo Aztekům pokusiti se o odražení vpádu. Ale i tehdy Aztekové byli demoralisováni. Myslili, že bojují proti synům svého boha.

The Home of the Mares (Město pohybu), centrální budova pro filmování scén největšího amerického podniku v Los Angeles

Operní picovníci

Byla jistá operetní společnost, která obyčejně cestovala po Kalifornii a Oregonu a vůbec podle Pacifického Svahu. Ředitel této společnosti byl jeden z nejslušnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Pravda, byl poněkud lechtivý vzhledem k výplatě, ale přes to měl srdce na pravém místě. Ředitel nemůže vypláceti, co nepřijal. A to musím říci, že když nám v den výplaty vypravoval o podivuhodných věcech, které se přihodí v příštím týdnu - v ohledu finančním - činil tak nejpříjemnějším a nejumělečtějším způsobem.

Každý ho měl rád. A slyšel jsem některé lidi říkati, že by takřka stejně rádi pracovali pro něho bezplatně než pro jiné ředitele za plat. Nemohu tvrditi, že by moje oddanost k němu byla tak vyvinuta, ale do jisté míry vyvinuta byla.

Bylo to, když se jeho společnost dostala do úzkých, kdy se ukázal z nejlepší stránky. Nemohl-li na příklad zaplatiti útratu v hotelu za své členy nebo nemohl-li se zmoci na jízdné na následující štaci, tu jeho genius se rozvinul a vykvetl. Přemluvil hoteliera, aby dovolil odvézti kufry, nebo obratně vypůjčil si pět set nebo tisíc dolarů od skoro naprostého cizince. Byl to muž s nadáním pravého impresaria.

Když jsem se vrátil do 'Frisca, dopřáv si pohodlnou procházku po Kalifornii, byl jsem engažován tímto geniálním ředitelem, abych zpíval první bas v jeho sboru a hrál menší úlohy, když by bylo zapotřebí. Plat byl patnáct dolarů týdně. Slyšel jsem ovšem, že společnost nemá valných příjmů, ale to znamenalo pro mne málo, když jsem se již jednou octl pod vlivem ředitelova magnetismu. Líčil krásy krajiny, jíž měla jeho společnost cestovati znamenitým slohem turistických příruček, a dal mi pět dolarů napřed.

Zahájili jsme činnost v Los Angeles. Zde jsme hráli měsíc v Pavilionu. Myslím, že první opereta, kterou jsme dávali, byla "Netopýr". Pak následoval "Boccaccio" a "Žebravý student" a několik jiných operet. Zakončili jsme "Piráty z Penzance".

Pouliční ruch v Los Angeles

V Los Angeles se nám vedlo dobře - dostávali jsme plat. A když měsíc uplynul, majitel hotelu, kde většina z nás byla ubytována, dával večeři s šampaňským pro celou společnost. Nezapomenu nikdy té večeře. Seděl jsem vedle primadony a užasl jsem slyše, jak říká číšníkovi, že si přeje pivo místo šampaňského. Myslil jsem, že to je patrně velmi demokratická primadona, ale později jsem na to přišel, že nejhorší pivo je lepší než nejlepší kalifornské šampaňské.

Opustivše Los Angeles opustili jsme domov, neboť v žádném jiném městě nekryly se naše příjmy ani s výlohami. Ředitel byl nucen ukazovati se neustále v nejlepším světle. Nedělal nic jiného, než že si vypůjčoval peníze a chlácholil hněv hotelierův. Jak to dokázal, bylo tajemstvím.

Posléze však jej napadlo, že společnost potřebuje odpočinku a podařilo se mu dostati nás do Santa Barbary, kde zakončil sezonu. Vysvětlil nám, že má v plánu nechati členy společnosti tábořiti v horách, dokud nesežene dostatečnou sumu peněz, aby mohl zahájiti novou sezonu.

Vyrazili jsme tedy a utábořili se v horách Sant Ynez. Jednoho rána v horách, po chatrné snídani, seděli jsme v kruhu, debatujíce a uvažujíce, co máme dále podniknouti. Naše postavení bylo těžké. Potraviny nám došly. Měli jsme ovšem ručnice a střelivo a kolem nás bylo zvěře hojnost, ale mezi námi byl jenom jeden slušný střelec a ten měl smůlu. Ostatní byli by stěží trefili stodolu na sto yardů. Byli jsme v celku ubožáci.

Dámy společnosti byly ubytovány v laciném hotelu v Santa Barbara. Santa Barbara byla čtyřicet mil na západ přímo na pobřeží. Šlo se tam stezkou, která byla místy i mezkům neschůdná. Proto jsme odešli odtamtud s poměrně malou zásobou potravy. Ach, vše záleželo na naší lovecké zručnosti.

Byli jsme také špatní rybáři. Pstruzi v blízkém potoce s námi, prostě nechtěli mluvit. Tak jsme byli zde uprostřed hojnosti a neměli rukou, abychom se jí zmocnili.

Když jsme rokovali, napadla mi náhle zářivá myšlenka. "Proč bychom nezabili prase?" navrhl jsem. Návrh byl přijat se zděšením, neboť prase, na něž se vztahoval, náleželo ke stádu prasat, patřícímu statkáři, který je nechal pobíhati po horách. Ne! na takovou věc nebylo pomyšlení! To by byla přímo loupež! Loupež za denního světla!

Ale já poukázal na to, že věc můžeme provésti v noci nebo za šera, tak že bychom nebyli v takovém nebezpečí, že nás zahlédne někdo ze statkářových lidí. Kdybychom byli při tom dopadeni, bylo by to ovšem dosti zlé. Mohli jsme býti postřeleni nebo aspoň zatčeni a odvedeni do vězení v Santa Barbara. Že budeme střeleni, bylo ovšem naším pravděnejpodobnějším osudem, neboť dalo se očekávati, že muži zaměstnaní na kalifornském ranchi budou jak dobří střelci, tak také přívrženci urychleného soudního řízení. Bylo pro nás nutno provésti věc obezřetně za soumraku. Položil jsem důraz na tento bod.

Za chvíli bylo na jejich tvářích viděti, že můj návrh se ujal a opravdu bujně se rozvinul v jejich myslech. Símě padlo na půdu úrodnou. Měli nouzi o potravu, byli špatní lovci a člověk mohl přímo k praseti a projednati věc s ním, aniž by musilo předcházeti dvouhodinné plížení se jako za zvěří. Jediná obtíž byla přehrada, kterou v jejich myslech vztyčila citlivost jejich ethiky. Ale ta věc byla brzy překonána jejich nouzí. Hlad a ethika brzy se rozejdou.

Když se stmívalo, Charlie Johnson a já jsme vyrazili. Po celý den jsme myslili na pečené prase a nyní se blížil začátek konce. Náš plán byl přiblížiti se pokud možno k nějakému praseti, střeliti je, vyvrhnouti rychle a vnitřnosti zakopati, abychom nezanechali stop. Já měl motyku, Charlie měl ručnici. Kdyby někdo ze statku zaslechl výstřel, počítali jsme s pravděpodobností, že bude mysliti, že lovíme.

První tenor společnosti, který, jak snad není ani zapotřebí uváděti, byl tlustý, dal nám radu vzhledem k velikosti prasete, jež jsme měli vyhlédnouti. Menší kus, pravil, ne těžší než sto padesát liber. Nebylo mi tehdy jasno, proč mu tak na tom záleží, ale později se mi to objasnilo.

Brzy zahlédli jsme, Charlie a já, co jsme považovali za vhodné prase, zcela podle vkusu tlustého tenoristy. Stálo blízko pěti nebo šesti jiných, a Charlie když se dosti přiblížil, klekl a vypálil. Padlo s kulkou za uchem. Vyrazil jsem a popadl je za přední nohu, když leželo zmítajíc se zběsile. Bylo strašně silné a házelo mnou hodně, ale Charlie brzy je dorazil nožem. Tehdy teprve jsme shledali, že jsme zabili větší prase, než jsme hodlali. Setmění přišlo na nás příliš náhle.

Když jsme je vyvrhli a zakopali stopy našeho činu, svázali jsme mu nohy a uřízli větev stromku. Tu jsme mu provlékli mezi nohami. Pak jsme zvedli mrtvolu a nesli ji. Charlie šel napřed, s jedním koncem větve na pravém rameni, kdežto já měl druhý konec na levém rameni. Ale prase bylo tak těžké, že jsme mohli uraziti jen několik yardů a již jsme je musili složiti. Zkrátka udělali jsme osudnou chybu ve velikosti. Zatím na nás padla noc a stávali jsme se nervosními.

Každou chvíli byla možnost, že po nás bude stříleno nebo že na nás někdo křikne. A k našemu táboru byla skoro jedna míle. Také měsíc vycházel a svítil jasně a silně. Jistě, ne právě nejvýhodnější věc pro nás! Nikdy nedokážeme dostati se do tábora se svým břemenem. Co jsme měli dělati?

Pojednou pravil jsem Charlieovi: "Uvaž to, kamaráde! Jsme to dva pitomci! Zde béřeme na sebe všecko risiko celé věci, kdežto ostatní blahobytnicky čekají v táboře, aby zahájili hody, až přijdeme. Neriskují nic, ale snědí toho zrovna tolik, jako my. Třeba ještě víc."

Charlie osušil si čelo. "Máš pravdu," pravil. "Co bychom udělali?"

"Co? Nuže, nechme prase zde, vraťme se do tábora a nechť nám všichni pomohou přinésti je, střídajíce se v nesení. Mají-li jísti, musí také převzíti podíl z nebezpečí!"

Vrátili jsme se tedy do tábora. Vyložili jsme jim, stojícím kolem ohně, celý případ. Bylo velmi mnoho zklamaných tváří. Jak se zdálo, nikomu se ta myšlenka nelíbila. Hody byly zcela v pořádku, ale pomoci si k nim je mrzelo. Tlustý tenorista byl zvláště rozmrzelý. Jeho myšlenka byla, abychom zabili malé prase, bychom je mohli odnésti do tábora sami.

Kdybychom byli střeleni, nebyl by to býval jeho pohřeb. Předvídal, co se stane, zabijeme-li veliké. Konečně logika hladu jim dokázala, že nejsprávnější je jíti a pokusiti se. Opustili jsme tedy tábor všichni najednou. Tlustý tenorista chtěl zůstati, ale řekl jsem mu několik silných slov.

Asi za hodinu byli jsme zpět s prasetem. Nic se nepřihodilo. Žádný slídící pasák nebyl na blízku. Vše bylo tiché. A bezpečné, jako měsíc! Záhy vznášela se vzduchem líbezná vůně. A pak jsme hodovali!

Pomerančové plantáže v kalifornské Sieře

Jak jsem dělal rekvisitáře

Za mého pobytu ve 'Friscu dostalo se mi cti, že jsem vystupoval jako statista se Sarou Bernhardtovou. Hrála jednu sezonu v Baldwinově divadle a já ještě s jinými dostával knížecí odměnu padesáti centů za večer za výpomoc v "Theodoře". Hráli jsme otroky, šlechtice, gladiatory, vozotaje cirku a jiné římské osobnosti. Vzpomínám si, jak se mi při jedné příležitosti dostalo štěstí býti zcela blízko božské Sáře v druhém vchodu napravo. Byl jsem oblečen jako otrok a chystal se následovati několik římských šlechticů, kteří si vykračovali na jevišti, jako by jim patřilo. Pohlédl jsem zcela kriticky na velikou herečku, abych zjistil, je-li opravdu tak hubená, jak se říkalo. Nebyla. Myslím, že trochu ztloustla.

To bylo po mém návratu do 'Frisca z okružní cesty s operetní společností. Neměl jsem peněz, neboť geniální ředitel sdělil mi nejtaktnějším způsobem, že mi zaplatí, až se situace poněkud zlepší. Tak jsem byl nucen dělati statistu.

Brzy na to dostal jsem engagement, abych zpíval balady v hudební síni Eureka na Kearneyově třídě. Co se týče reklamy, byli ke mně dosti štědří, neboť na jedné straně programu ohlašovali mne jako "slavného tenoristu", kdežto na druhé straně mne ohlašovali jako "slavného barytonistu". Zde zpíval jsem měsíc.

Když jsem to místo opustil, byl jsem ihned engažován jistým hercem třetího řádu, abych mu dělal partnera - hrál darebáky a podobné. Tento herec chtěl si dobýti vavříny v celé zemi, neboť dospěl k přesvědčení, že je velkolepý. To je přesvědčení, k němuž dospívají všichni herci.

Tento herec měl dosti karakteru. Měl nejcitlivější smysl pro sebeocenění, s jakým jsem se kdy u koho setkal. Případně a výstižně to vyjadřoval: "Naskytne-li se mi jen příležitost, omráčím zemi."

Musím se zármutkem konstatovati, že jsem nevyhovoval požadavkům hercovým. Připouštěl, že mám zevnějšek na úlohu darebáka a že odříkávám svou úlohu jako darebák, ale - nuže, byla to moje chůze, proti níž měl námitky. Ach, měl jsem stále ještě chůzi námořníkovu. Kymácení lodi bylo ještě znáti na mém kroku. A darebák na divadle musí míti především pevný, velitelský krok. Ztratil jsem engagement.

Nicméně měl jsem větší štěstí s Jimem Wesselsem, melodramatickým hercem. Když Jim promluvil, scény se třásly. Patřil k typu herců, kteří rvou kulisy. Šlo se mu o vyvolávání nejemných, hrubých efektů.

Dal mi úlohu v kuse "The Danites", ne protože bych dovedl hráti, ale protože mám dobrý, silný hlas. Člověk, který hrával dosud tu úlohu, byl nanejvýš umělecký v podání a pochopení karakteru, ale jeho hlas bylo sotva slyšeti za lampami na rampě. Dle potřeby bylo mne slyšeti až ven z divadla, a ačkoli jsem byl hanebně špatný herec, dostal jsem úlohu ve hře.

Moje následující zaměstnání bylo zpívání ve sboru v Grand Opera House v Missijní ulici. Campanini přišel do San Francisca, aby tu dával řadu velikých oper. S ním přišli Scalchi, Repetto, Baldini, Antonio Galassi a jiní umělci, mezi nimi Gore, kapelník z della Scala.

My choristé musili jsme choditi na zkoušky po celý měsíc, dříve než se opery dávaly a byl to pro nás krutý čas, neboť skoro všichni byli jsme bez peněz. Za zkoušky nedostávali jsme nic.

První opera "Rigoletto" skončila fiaskem, pokud se týče sboru. V začátečním sboru Gore nedal nám znamení, bychom spustili, a výsledek byl, že žádný z nás neotevřel úst. Vypadali jsme jako panáci - ani užiteční, ani ozdobní. Když opona spadla po prvním jednání, Galassi otočil se k nám zuřivě a vykřikl: "Proč vy ne cantante?" Ježto se mi zdálo, že se mi dívá do očí, vykřikl jsem na něho: "Proč nám Gore nedal znamení?" Galassi byl vysoký, mohutný muž a vypadal, jako kdyby se chtěl do mne pustiti.

Ukázalo se potom, že Gore sám zapomněl a myslil, že diriguje v della Scala. Vypravovali nám, že tam kapelník nikdy nedává sboru znamení, kdy začíti. Předpokládá se, že sbor sám ví, kdy má vpadnouti. Tento způsob je na místě, když sbor má za sebou dostatečný počet zkoušek.

Vše, co jsem vytloukl z tohoto engagementu, bylo patnáct dolarů. Asi v tu dobu kalifornské podnebí ztratilo pro mne svůj vzácný a jemný půvab. Toužil jsem jíti na Východ. Ale jak? Byl jsem tři tisíce šest set mil od New Yorku. A setkával jsem se na všech stranách s velikými překážkami, neboť velmi zřídka společnosti, odjíždějící z 'Frisca do New Yorku, potřebovaly lidi. Vypadalo to, jako by bylo mým osudem státi se trvale Kaliforňanem, když mi bylo nabídnuto engagement. Měl jsem zpívati v kvartetu v Alcazar Théatre, kde Ned Harrigan, proslulý zástupce karakterní veselohry, právě přibyl z New Yorku, aby tu dával své vlastní kusy. Potřeboval zpěváky a byl jsem engažován.

Za pobytu v městě, který trval osm neděl, pojal ke mně náklonnost a jeho ředitel mi sdělil, že bych mohl připojiti se k společnosti, kdybych chtěl, ježto Harrigan hodlá hráti cestou přes pevninu do New Yorku. Náhlá radost mne opanovala. Ale ach! Ve smlouvě byla jakási podmínka. A to: měl jsem dělati rekvisitáře. Tehdy jsem měl jen matný názor o tom, co rekvisitářství znamená, ale instinktivně jsem tušil, že to je něco velmi málo příjemného. Moje nadšení bylo značně přidušeno, ale byl jsem již syt sluncem zlaceného podnebí a proto rozhodl jsem se přijmouti toto obrněné engagement.

Ach, kdybych byl dříve věděl to, co jsem poznal později, byl bych spíše zůstal v Kalifornii, až by zlaté slunce mne pozlatilo, než bych byl přijal takové engagement. Bylo jen zázrakem, že jsem se dostal do New Yorku. Stokrát byl bych málem utekl pro ráz své práce. Byla to věru nevděčná a těžká úloha. Stal jsem se úhlavním nepřítelem každého. Lidé, kteří se se mnou bratříčkovali, kteří popíjeli mé pivo ve Friscu, dívali se na mne nyní jako na svého přirozeného nepřítele.

Společnost skládala se z šestadvaceti osob, a mimo svou povinnost rekvisitáře měl jsem také na starosti zavazadla a kulisy, neboť neměli jsme s sebou tesařů. Přijeli jsme do některého města, řekněme v deset hodin dopoledne. Správce jeviště který, mimochodem řečeno, byl velmi dobrý člověk, jménem Charles - a já šli jsme spolu a řádně se napili, abychom se připravili na zkoušku, která nás toho dne očekávala, kdežto "hvězda" ihned se odebrala do hotelu, aby se tam vyspala. Ostatní členové společnosti buď následovali jeho příkladu, nebo se postavili na hlavní ulkl a pletli děvčatům hlavy. Ovšem, ježto Charles a já byli jsme pouze lidé, přirozeně záviděli jsme jim pohodlné časy, které měli proti nám, a ježto oni vždy na nás reptali večer, když jsme měli na starosti kulisy a rekvisity pro představení, prokleli jsme je všechny po řadě při bratrském popíjení. Když jsme uhasili žízeň a ulevili svým citům, odebrali jsme se do divadla, či spíše sálu, kde jsem se radil s rekvisitářem, kdežto Charles radil se s majitelem nebo tesařem nebo s kýmkoli jiným o kulisách, jichž jsme měli onoho večera použíti. Když si Charles promluvil s touto moudrou osobou, přidělil oblékárny.

Člověk, s nímž já se radil, byl obyčejně muž nebo hoch, který měl ještě jiné zaměstnání a který si udělal prázdno jen onoho dne, aby mi pomohl sehnati rekvisity. Není zapotřebí podotýkati, že jeho nevědomost v divadelních věcech by vyplnila celé knihovny. Snažil se vyvážeti svoje nedostatky neobmezeným nadšením pro divadlo. Dal jsem mu seznam nevyhnutelně potřebných rekvisit, ale běda! ne více než polovina jich byla na místě, kdy noční stíny se schýlily a já byl nucen snésti nával zuřivosti "hvězdy", která rekvisity pohřešila.

Když jsme si s Charlesem odbyli ty porady, vyšli jsme si a sehnali ještě trochu kuráže a čekali další příhody. Přišly v podobě panstva, s kterým jsme se právě radili. Čekali, že je pohostíme. Nemusím snad ani podotýkati, že ředitelství nikdy nám nepovolilo náklad na hoštění.

Zatím přišel večer a tu nastaly naše strasti. První stížnost týkala se oblékáren, a nedivím se tomu, neboť vznešení rytíři, punčochy i škorně, měli během dne takové časy, že oblékání v takových dusných komůrkách uráželo jejich city. V čem dopouštěli se omylu, dle mého názoru bylo, že si představovali, že Charlie a já jsme kouzelníci, kteří dovedou pomocí nějaké tajemné síly přetvořiti ty kumbálky ve veliké, pohodlné a vzdušné prostory, kde by oni mohli dále dlíti v ovzduší nádherného blahobytu, v němž hýřili za dne. Ovšem musím podotknouti, že jsme přijímali jejich výtky s nesmírným stoicismem. Dělali jsme dokonce malé, působivé poznámky, které byly vypočítány na zvýšení jejich nespokojenosti.

Pak spustila "hvězda", ale abych poctivě mluvil pravdu, jeho hvězdářská výsost reptala méně než kterýkoli z nich, neboť reptala jen z uměleckého hlediska. Stával během představení ve vchodu a trhal mne urážlivými výrazy pro mé loudavé a pošetilé výkony. Rozbíral a vykládal význam rekvisit pro herce a herecké umění. Řekl třeba, že jsem zabil jeho kus, ukazoval opravdu mé nedostatky živým a silným způsobem. Hrál úlohu starého, rumem prosáklého otrapy - svůj vlastní výtvor - a hrál ji dobře. Bylo podivuhodné pozorovati, jak se vzchopil ze svého opileckého shroucení a obvinil mne v tomtéž okamžiku, kdy opustil scénu, že jsem neměl jeho potřebné rekvisity na pravém místě.

Jednoho večera v St. Paul, Minnesota, "hvězda" propustila mne pro chybící "hadry", a poněvadž jsem jí řekl, aby se odebrala do "Kimmerských hlubin Hádu". Neupravil jsem tu frási po klasickém způsobu, ale podal jsem mu ji v silném anglosaském nářečí. Začínal jsem toho již míti po krk. Člověk neudrží neustále žhavé železo. Ale ředitel zakročil a skončilo to tak, že se mi dostalo odpuštění po představení.

Ale všechno má svůj konec, a po mnohých zkouškách, utrpeních a mohu dodati i pronásledování dostihl jsem New Yorku. Můj ideál se uskutečnil. Dostal jsem se na studený, mlhavý Východ.

Bowery

Bowery je hlavní tepna východní části New Yorku. Po ní se pohybují lidé, žijící v bídě. Je to promenáda proklatců - místo, kde vydechnou si ti, kteří žijí ve tmách. Zdá se, jako by ovzduší naplněno bylo čímsi, co nikdo nedovede definovati. Ti lidé mají jakýsi chmurný smysl pro humor, ale je to humor lajdáctví - onen děsný humor, který přiměl pařížského gamina dělati historii. Je jistý jemný, ale zřetelný rozdíl mezi davy, které proudí po Bowery, a davy, které proudí podobnými místy velkoměst Starého světa. Rozdíl spočívá v tom, že zde naleznete náběh k splynutí, sbratření plemen. Naleznete kosmopolitství.

Všude je horečná činnost. Jste za kulisami v divadle civilisace Nového světa. Sudy s odpadky stojí na rozích. Zde je ulice rozkopána za účelem oprav. Vyvýšené vlaky řítí se a supí, koně klopýtají a řinčí, povozy skřípají a rachotí. Pískání lokomotivy a cinkání zvonků koňské dráhy se mísí. Kočí proklínají.

Zde vykračuje si policista mávaje svým klackem. Je mocnářem všeho, co přehlédne - rádža ulice. Jsou známy případy, že stloukl klackem lidi, až ztratili vědomí, a pak je zatknul, protože se připletli v cestu jeho klacku. Má opovržení k svobodě pěšího chodce, které je charakteristické pro amerického policistu. Zpravidla je vyzývavý darebák a násilník, který se vyzná v umění vyděračství. Ale je přece lidský. Jsou známy případy, že dal lidem v bídě jsoucím peníze, aby si opatřili jídlo a přístřeší. Je ozdobou pro Bowery. Knoflíky lesknou se mu krásně. Jeho klacek, ačkoli tvrdý, je pěkně vyleštěn.

Černooký, svalnatý Ital vévodí ovocnářskému krámku. Navždy opustil zemi nádherného slunce a třpytných vod. Hledá štěstí v Kosmopoli. Nakrájené ananasy, pomeranče, hrušky a ovoce všeho druhu pokrývají jeho výklad. Košili má pro horko rozhalenou a sní, podřimuje, zatímco život víří kolem. Něžný výraz změkčuje tahy jeho osmahlé tváře. Snad vzpomínky na dávné časy se v něm křísí. Pojďme blíže! Ach! Potichu bručí si arii z ,,Il Trovatore". Je v divadle Scala v Miláně - naslouchá snad Pifferinimu nebo Campaninimu - Pifferinimu, jenž některý večer zpíval jako anděl a který jiný večer vůbec nemohl zpívati.

Zde jest obrázek, který je krásný. Johnnie dvoří se Mamii ve dveřích. Johnnie je řidičem na pouliční dráze za deset dolarů týdně a Mamie pracuje v továrně na doutníky. Žádný z nich nežil nikdy mimo východní stranu New Yorku. To se pozná na první pohled. Oči děvčete jsou plaše sklopeny, kdežto Johnnie se k ní tiskne a vypravuje snad, že si ji může vzíti v příštím podzimu, protože očekává zvýšení platu. Pijí první líbezné doušky lásky. Nevšímají si lidí v mimo proudícím davu, kteří na ně zevlují.

Tam kráčí dělník, který pracuje denně mnoho hodin, aby mohl jísti chléb. Má na sobě škrobenou košili a pěkný oblek, ale na první pohled poznáte, čím je. Unavený výraz tváře a skleslá ramena povídají to zřetelněji, než slova.

Pohleďte na tu Irčanku s košíkem. Kráčí podél Bowery ke krámu, kde kupuje potraviny pro svou rodinu. Má šátek ovázaný okolo hlavy a na tváři výraz chytráckého čachrování. Jako by sem náhle zapadla z Galway. Chytrácké smlouvání a dobré počítání jedině umožňuje, aby vystačila. Když má člověk doma čtyři nebo pět malých dětí a manžela, který vydělává denně jen dolar a čtvrt, je nutno dávati si dobře pozor i na drobné. A potom, Pat nedostává mzdy od podnikatele staveb, když je nucen nechati práce pro déšť. A nepracuje-li usilovněji než Ital po jeho boku, může býti propuštěn z práce. Potřebuje také deset centů na svůj džbánek piva každý večer.

Blíží se politik čtvrti. Má veselý výraz ve tváři a je veliký a stažený v pasu. Jeho úsměv je zkušený a spokojený, neboť on hýří v tuku této země. Diamant září mu z náprsenky, jeho kapsy jsou naplněny, penězi a v obleku miluje nápadnost. Jeho nohsledové pletou se mu do cesty, aby zachytili jeho úsměv. Je to muž, který vám řekne, že peníze mluví. O naší dnešní sociální soustavě ví tolik, jako Herbert Spencer a všichni myslitelé a pisatelé o sociologii dohromady. Vylíčí tu soustavu krásně a obhajuje ji ve svém vlastním zájmu.

Jeho methoda má tu přednost, že je prostá. Tak prostá, že se o ní ani nemusí mluviti. A přece v jistém směru je to dobrý chlap - totiž vyvíjejí-li se věci tak, jak on si přeje. Má dosti magnetismu, aby se stal buď úspěšným, politickým vůdcem nebo banketovým řečníkem, který je výmluvný v zájmu trustů. Nicméně politika vyplácí se mu lépe. Jeho obzvláštní přednost je, že vždy hostí nápoji. Vskutku, to je hlavní tajemství jeho prosté methody řízení záležitostí tohoto velkoměsta.

Podomní obchodníci stojí na všech nárožích. Prodávají krajky, kapesníky, laciné šperky, užitečné, ač prosté šle a jiné věci, příliš četné, aby mohly býti uvedeny. Nastrkují vám zboží, když jdete kolem. Podivuhodné nákupy možno učiniti zadarmo. Tak praví handlíř. A handlíř - odkud on přichází? Přichází odevšad. Věru, je jak ten proudící dav. Jeho domov je všude, kde visí jeho klobouk. Může býti lstivý Řek, který pochází přímo o božsky jemného Sokrata, může býti Žid, který je potomek prašivé ovce z jednoho ze ztracených pokolení israelských, nebo může býti místní politik, jehož magnetism vypověděl mu službu a který jistě odvozuje svůj původ od některého irského krále.

Zde jsou musea, kde můžete spatřiti vše od mamuta až k protoplasmatu, zaplatíte-li deset centů. A pestrá, lákavá průčelí laciných divadel. V nich můžete seděti a dívati se, jak drama plné krve a hromobití se rozvíjí. Tak ubíhá život na Bowery.

V noci jsem se toulával po Bowery a přemýšlelo různých věcech. Měl jsem malý pokojík v nejvyšším patře starého domu. Ten dům byl zbudován za koloniálních časů a měl zvláštní ráz opuštěnosti. Opustil jsem divadlo již dávno. Seznal jsem, že nemám k tomu žádného nadání.

Vaříval jsem si v podkrovní světničce, kde jsem bydlil. Kdykoliv se mi podařilo získati něco peněz, ukládal jsem je v potravinách v lahůdkářském obchodě naproti.

Začínal jsem býti syt Ameriky. Její výraz na odiv stavěné falešné demokracie se mi hnusil. Když dělníci zápasili o právo na život, byli stříleni a potlačováni vojskem s větší nemilosrdností a k vůli méně důležitým příčinám, než pod nejdespotičtější a nejkrutější vládou v Evropě. Jestliže některý Američan se pozastaví nad tímto tvrzením, mohu se ho jen otázati, zapomněl-li na události v Homesteadu a ohavnou travestii spravedlnosti v případu domnělých anarchistu v Chicagu, a jiné podobné případy. Znám lidi, kteří dostali rok vězení v New Yorku za výroky, které by byli mohli beztrestně pronésti v Hyde Parku londýnském. Opravdu, anglický policista by nedopustil, aby byli vyrušováni, dokud by podávali své myšlenky. Netvrdím, že Anglie je dokonalé místo k pobytu. To by byl ovšem nesmysl. Ale tvrdím, na základě osobního a absolutního poznání, že Anglie je svobodnější a demokratičtější země než Amerika.

Začínal jsem toužiti po návratu do Anglie. Konec konců přišel jsem odtamtud. A především toužil jsem po Londýně. Chtěl jsem tam zkusiti štěstí. Myšlenka býti ve velkoměstě světa mne okouzlovala.

Byl bych mohl snadno docíliti, dostati se do Anglie jako námořník, ale myšlenka ta jaksi se mi nelíbila. Docílil jsem tedy, že jsem si zaopatřil lístek do podpalubí.

Litoval jsem později, že jsem nejel jako námořník, neboť měli jsme bouřlivé počasí při plavbě přes Atlantický oceán, podpalubní cestující musili býti zavřeni dole. Tak vzduch v podpalubí se zkazil, neboť bylo nemožno otevříti okénka a palubní otvory.

Shledal jsem, že v podpalubí je mimo mne ještě více námořníků. Byla tu mužstva tří plachetních lodí. Byli propuštěni v New Yorku a měli v plánu odebrati se do Liverpoolu, aby se mohli naloditi do Australie. Byla to cháska veselých hochů a byl jsem rád mezi nimi. Připomínali mi staré časy. Jeden z nich byl zvláště nanejvýš zajímavé povahy. Toulal se po mořích po dvacet let a neznal takřka nic mimo přístavy a způsoby lodí i námořnických krčem. Jmenoval se Myles Hand a byl z Liverpoolu. Byl to ideální anglický plavec toho typu, který Marryat učinil nesmrtelným. Dovedl dobře zpívati a tančiti a osobně byl pěkné postavy, příjemné tváře a měl modré, široce otevřené oči. Oči námořníků jsou vždy široce otevřeny. Rozhlížení se do dálky a neustálé pozorování je toho příčinou.

Když jsme byli blízko cíle cesty, uspořádal jsem koncert a dal Mylesovo jméno na začátek programu. Napsání tohoto programu bylo mi velmi obtížné, ježto loď se kymácela. Když program byl hotov, Myles sehnal od stewarda trochu hořčice a přilepil program na stěnu. Pak poodstoupil a díval se s obdivem na své vlastní jméno. Zařadil jsem ho jako barytonové solo.

Konečně pluli jsme vzhůru po Merseyi a Liverpool zjevoval se v dálce. Po letech jsem jej zase viděl. Rád jsem jej viděl, ačkoliv jsem byl zrovna tak chudý, jako když jsem odjížděl. Nenashromáždil jsem nic, než zkušenosti.

A druhého dne vydal jsem se do Londýna.

Konec

Ve vodách staré řeky zrcadlí se záhadná, nádherná krása, mísící se se stíny ohavnými, černými a nevyslovitelnými. Děsivé stíny. Hrozivé, skličující, vlající a beroucí na sebe strašlivé tvary.

Londýn stínu. Beztvarý, znetvořený Londýn. Mlčení, temno a matné světlo pohromadě. Vše je mlhavé, neurčité a prchavé. Zde jest tajemství. Zde je tma a smutek a neznámo.

Londýn ve stínu.

A ty kráčíš vpřed, tvoje kroky rozléhají se osaměle a záhadně. Jako kdybys byl v nějakém nesmírném, opuštěném městě - nějakém mohutném, příšerami navštěvovaném labyrintu.

Bim!

Veliký zvon se ozývá, ohlašuje jednu hodinu. Mohutný je ten zvuk, pln hrozby a chmurné síly. Mluví jím genius velikého anglického národa - onen vládnoucí genius, který zdrtil a kolonisoval, který se rozšířil všade, kde vítr věje a voda proudí.

Vlnivě se táhne zvuk velikého zvonu přes chatu i palác - přes černé, chmurné vody - přes opuštěnost i nádheru a bídu. Vyburcuje ubohé bídáky, kteří nemají, kde by dnes přespali. Ti, kteří jsou unášeni proudem, usedají na lavicích, na nichž leželi. Zachvívají se. Mocný, bronzový zvuk je pro ně pln hrozby.

Jsou to ubohé lidské stíny. Přicházejí z velikého černého, příšerného stínu města. Jsou to příšery ztroskotaných životů. Není nikoho, kdo by jim pomohl. Není nikoho, kdo by jim poskytl přístřeší. Není nikoho, kdo by jim poskytl tepla, nebo potravy, či lásky. Jsou ztraceni. Jsou pouhé stíny.

Proč mají hladověti a teteliti se uprostřed hojnosti? Tam naproti je palác, kde by se tisíc takových, jako jsou tito, mohlo ubytovati. Tam naproti je chrám - dejte pozor! chrám! - kde by bylo možno nalézti přístřeší. Co by tomu řekl Kristus?

Ale Kristus jest mrtev!

A napadne ti, že kdyby Kristus žil nyní uprostřed této křesťanské civilisace, ležel by snad tam na druhé straně vysílený, hladový a zkřehlý. Tam na druhé straně ve stínu Sfingy.

Dvě! Zvon zahlaholil. A odvracíš se od řeky a kráčíš směrem k Strandu.

Jak tichý je ten Strand. Ve dne je naplněn neustále proudícím přílivem lidských bytostí. Řítí se a spěchají kupředu a klátí se a loudají kupředu. Koně, nákladní povozy, drožky a káry řinčí, vrzají a rachotí kupředu. Je tu spěch, shon a vzrušení.

Ale nyní je Strand mrtvý. Opanovaly jej stíny. Nikoho není viděti. Nic není slyšeti, než tvoje vlastní kroky. Vracíš se k řece. Temná, záhadná, stará řeka. Jak černé jsou ty stíny! A ty se zastavíš a zamyslíš. Brzy bude světlo. Brzo bude den. Ale prozatím jsou tu stíny. Stíny napiaté v tkalcovském stavu osudu. bludné, měnivé, spřádající se.

Býti ve velikém městě v noci a nemíti místa ke spaní, je kruté. Rozhlížíš se kolem. Na všech stranách jsou domy, kde lidé odpočívají pohodlně na loži. Ale pro tebe není žádného lůžka. Touláš se tedy bez cíle po ulicích. Jak studené je všecko! Jak studená je lidská přirozenost! Zde je přepych a pohodlí na všech stranách. Potrava v nadbytku je zde, ale nesmíš se jí dotknouti. Teplo je zde. Odpočinek je zde. Ale ty musíš jíti dále. Vždy dále. Jako kdo je proklet nebo odsouzen.

Jsi vyvrženec, protože jsi se provinil tím zločinem všech zločinů - chudobou. A začneš přemýšleti a přáti si mnoho podivných věcí. Ano, přemýšlíš a nezáleží na tom, jsi-li nejtupější balvan. Neboť utrpení a osamělost rodí myšlenky.

Snad si usedneš na lavičku, ale nesmíš seděti dlouho. Policista přijde a poručí ti, abys šel dále. Dále! Kam?

Snad sebereš odvahu tak, že požádáš mimojdoucího chodce o almužnu. Je ovšem pro tebe lépe, neučiníš-li toho, neboť naděje, že něco dostaneš, je malá. A možná, že tě dají zatknouti.

Jdeš tedy dále.

A celý život vynoří se před tebou. Vzpomeneš si na dobré časy, které jsi měl. Vzpomeneš si na budoucnost, ale nebudeš příliš dlouho mysliti na budoucnost, neboť přítomnost je příliš skutečná a tísnivá.

Ovšem, vše to je tvoje vlastní vina. Je to vždy naše vlastní vina, když se štěstí proti nám obrátí. Je to vždy naše vlastní vina, byli-li jsme sraženi k zemi. Měl jsi býti tak silný, aby ses udržel na nohou.

Měl jsi učiniti tu neb onu věc tehdy či onehdy. Neměl jsi žádného důvodu, abys ručil za směnku toho člověka, neměl jsi žádného práva opustiti práci proto, že tě dozorce pronásledoval, nebo - ale necháš toho. Jaký smysl má přemýšleti takto? Nepomůže ti to ani za mák. Jsi zde v temných ulicích, a nikdo se nestará, jsi-li živ či umíráš-li.

Zvony ohlašují hodiny. Čas má pro tebe význam jako nikdy před tím. Myslíš si, že za sto let ode dneška bude vše v pořádku. Tehdy budeš mrtev a nebudeš se o nic starati. Dovolí ti, abys spal. Budeš právě tak znamenitý muž, jako nějaký král. Budeš opravdu znamenati zrovna tolik.

Za sto let! Ale jak dlouhá je to ještě doba!

A může býti, že se zatouláš k paláci, kde bydlí král. Jak krásný a velkolepý je tento palác! Jak prostorné musí býti ty komnaty! V nich by mohlo spáti tisíc takových, jako jsi ty. Je to možné (pomyslíš si), že je vůbec nějaký rozdíl v lidské krvi? Filosofové praví, že není, ale zajisté musí býti. Filosofové nevědí všechno. Jejich logika je zcela v pořádku, když máš víno, dobrý doutník a jasný oheň, U něhož si můžeš hřáti nohy. Ale nemá ceny, když jsi hladov a nemáš, kde bys spal.

A může býti, že vynoří se před tebou tvář ženy - ženy, kterou jsi miloval za starých časů. Co by tomu řekla, kdyby tě spatřila v této bídě? Ach! srdce by jí pukalo. Vzala by tě do náruče, třebaže jsi zanedbaný a špinavý. Políbila by tě a povzbudila, a vnukla by ti pocit, že jsi opět člověkem. Drahá, sladká lásko krásných, zašlých dnů!

Ale ona je mrtva.

A tak jdeš dále a dále a nasloucháš zvonům, jak oznamují hodiny. Jsou to jediní přátelé, které máš, třeba že jejich hlasy jsou chladné, neboť nekárají tě za to, že jsi nešťasten jako člověk tě kárá. Ne, nedbají toho. Jsi pro ně totéž, jako kterýkoliv jiný člověk. Jsou nestranné. A ze všech věcí má neštěstí nejraději nestrannost. Je to cosi krásnějšího než sympatie.

Drahé, staré zvony! Miluji je, neboť bylo mi souzeno potulovati se uprostřed noci velikým městem, protože jsem neměl peněz, abych zaplatil za lůžko. A ujišťuji, že nikdo neví, co to je, kdo toho nezakusil. Slyšel jsem soucitné, zámožné lidi hovořiti s citem o utrpení chudých. Slyšel jsem je v salonech.

Ano, tito lidé hovoří, ale nevědí, o čem hovoří. A nemají opravdového soucitu s chudými. Myslí jen, že mají. Nikdo nemá opravdového soucitu s chudými, než chudí. Třída přece jen něco znamená. Jsi-li tulák nebo kriminálník, je pro tebe lépe kamaráditi s tuláky a kriminálníky. Nebudou tě patronisovati a urážeti tvé city. Ano - to dělá třída. Drž se své třídy.

Říká se někdy, že hluboko kleslí, nešťastní lidé neuvědomují si zplna ponížení svého života. To je lež. Tito ubožáci uvědomují si své ponížení. Uvědomují si, že jsou psi a otroci, ale jejich způsob, jak to vyjadřují, že vědí, že jsou psi a otroci, není, jak se říká, elegantní způsob. Není to salonní způsob. Je to způsob, který zavání podzemním brlohem, nekalou uličkou, žalářem a stokou. A konec konců, jeden způsob vyjádření téže věci má celkem tutéž cenu, jako jiný způsob. Není tak veliký rozdíl mezi nevzdělanými a vzdělanými lidmi, jak se obyčejně myslí. Nevzdělaní lidé jsou celkem inteligentnější než vzdělaní lidé - protože přijdou více ve styk s železnými fakty života.

Ano, ten ubožák bez domova, který chodí po ulicích v noci, je nucen přemýšleti, i kdyby byl sebe větší neotesanec. A je nucen přemýšleti důkladně. A ví více o tom, co znamená choditi po ulicích, než nejsoucitnější podporovatelé dobročinných organisací.

Slovo o dobročinných organisacích.

Nejsou k ničemu. Alespoň já, který jsem jich potřeboval, shledal jsem, že nejsou k ničemu. A jakost puddingu zjistí se při jídle.

Ano, tvrdím, že nejsou k ničemu. Toto tvrzení je všeobecné - ale slyšte chladná fakta. Jste-li hladoví a bez domova a obrátíte-li se na některou z nich, by vás vysvobodila z bídy, neučiní pro vás nic. Vím, o čem mluvím, neboť jsem se na ně obrátil. Ovšem mají znamenitý důvod pro to, že nepomáhají opuštěným, právě jako se najde znamenitý důvod pro všecko.

Opuštěný člověk třeba nemá uspokojivý rodokmen, je třeba zločinec, třeba si nezaslouží dobrodiní, třeba je o vlas mimo předem vytknutý obvod činnosti. Nebo snad nemá pověst bez poskvrny. Musíš býti hodný a důstojný a schopný vydržeti pátravý, křížový výslech. A především musíš býti schopen postiti se a obstáti beze spaní měsíc po podání žádosti.

Ovšem, byl by to špatný vítr, který by nepřinesl nikomu nic dobrého. Dobročinné organisace zabezpečují tučné platy úředníkům, kteří je spravují.

Ať jsi sebe opuštěnější, vyhni se jim nadobro, neboť přijmou-li tě a dají-li ti kousek chleba, vezmou ti více, než zač to stojí. Je pro tebe mnohem lépe vyjíti na Nábřeží.

Mluví se o čertovu kopytu špatnosti, ale pravím vám, že to není nic, přirovnáno k železnému podpatku organisované dobročinnosti.

Ne, požádá-li vás kdy někdo o čtyři pence na nocleh, dejte mu je, můžete-li. I v tom případě, máte-li pocit téměř jistoty, že půjde a je propije. Dejme tomu, že to udělá. Co více? Nepotřebuje ubohý chlapík napíti se, aby se trochu povzbudil? Hleďte, je špinavý, hladový, napolo vysílený a chatrně oděný. Je na tom hůře, než pes bez domova. Nikdo ho nepotřebuje. Ale rozpomeňte se, že má své city, že má srdce, že má rudou krev, jako vy. Možná, že to je člověk, který jednou měl pěkné postavení. Nebo možná, že - ale na tom nezáleží, čím byl. Záleží na tom, čím je. Je člověk, který potřebuje pomoci. Kristus byl by mu pomohl a nebyl by se na nic vyptával. Udělej také tak.

Lidé často říkají, že každý může dostati práci, chce-li pracovati. To není pravda. Armáda nezaměstnaných vzrůstá den za dnem. Nehodlám příti se o to, proč tomu tak jest. Jen konstatuji fakt.

Ne, dej chudákovi čtyři pence, a dej mu tolik, kolik potřebuje na napití. A uděláš skutek, který by Kristus byl schválil.

Nejhorší doba pro člověka bez domova, který šlape temné ulice, je asi o půl třetí ráno. Tehdy je vše mrtvě tiché. Město spí. Jeho veliký rachot dozněl nadobro. Zvuk kroků strážníkových, když kráčí dům od domu zkoušeje dveře, jako kdyby opuštěnost činily ještě opuštěnější. Ubohý vyvrženec musí se vyhnouti policistovi s cesty, neboť policista je jeho nepřítel.

Policista je ztělesnění lidskosti naší civilisace. Ano, to je opravdu krutá doba pro vyvržence. Jeho životní síla klesla na nejnižší stupeň. Dal by duši za to, aby si mohl lehnouti a usnouti, třeba na dlážděni. Ale to nesmí učiniti. Musí jíti dále.

Musí jíti dále.

----------

A konečně začíná svítati.