Vzpomínky na dědu a babičku z matčiny strany – Josef Dvořák a Anna Buchtová (v rodném listě Vrkočová) očima vnuka v 60. a 70. letech na jejich statku v jižních Čechách

 

 2010-03-08

Vždy byl děda a choval se tak, už od mého útlého mládí, to ani nebyl moc starý. I babička se vždy chovala jako babička. Neměli o sobě nějak velké mínění a před městskými se cítili méněcenní.

Ve městě se cítili jak v jiném světě. Babi se smála, když prý děda se kdysi v Praze nemohl dostat do tramvaje a lezl do ní oknem.

Nelze si je odmyslet od ostatních vesnických lidí šedesátých let 20.stol. Skromní a pracovití, čestní. Kdepak krádež, to bylo úplně cizí slovo. Ani opilost, ani trochu ne. Babi se prý kdysi trochu napila v hospodě a zpívala Zhasněte lampiony, já chci vidět tmu a léta si o tom lidé vyprávěli.

Vzájemná pospolitost, to bylo to slovo vyjadřující jejich vztahy se sousedy. Ale i hierarchie. Děda nebyl největším sedlákem, ale ani nejmenším. Prý celkem 24 hektarů. Návštěvy sousedů byli u něj často, hlavně sousedka Křižovská. Pole a dvůr měli jako dlaň a ubohého koně. Ta chodila k nim, oni k ní nikdy.

Pamatuji se, že její potomek, mladý Křižovský, později řezník, načural do bandasky, kam trhali borůvky. Babička se velmi rozezlila a sousedku u sebe nechtěla dlouho vidět.

Při debatě měli hlavní slovo, ale bavit se s největším sedlákem ve vsi, to nebylo často. Ani děda nebyl nejlepší sedlák, k tomu měl daleko, i když ho také za 1.republiky volili starostou.

Povahou totiž byl spíše vesnický učitel či právník. Zajímal se o politiku a právo. Šikovný ani moc nebyl, hospodářství ho moc nebavilo, to babičku ano. Musel ale převzít statek, prý od 15. stol. ho měli a dostali ho prý darem za jisté služby o kterých nechtěli mluvit. Byl totiž jediný syn, jeho sestry se musely provdat jinam. Otec mi říkal, že si často nepamatoval co kde zasel, ale babička vždy. Ta byla generál v sukních. Obětavost ale měli všichni. Pro děti by udělali vše. Přísní byli ale hodně.

Ale děda se snažil. Za 1.republiky si koupil velkou motorku a když si jí velmi bál, jezdil pomalu. Prý se mu proto jednou přehřála a začala hořet. Tak ji prý hasil čepicí a ves se mu smála. Pak ji prodal, ale nový majitel se na ni brzo zabil, což vždy říkal se zadostiučiněním.

Bylo problém najít pro něj vhodnou manželku, možností mnoho nebylo, musela mít odpovídající věno. Už si myslel, že se nenajde, jak mi říkal, ale jednou kydal hnůj a někdo mu řekl, že se po vsi mluví, že by to mohla být Anna z Buchtového statku. Tam se totiž člověk nejmenoval podle rodičů, ale podle domu kde bydlel. Jen u Dvořáků to bylo totéž.

Moc se mu to nezdálo, byla starší o dva roky, ale bylo to docela dobré manželství, tedy spíše firma, i když pamatuji, jak děda ve stáji říkal, že se snad rozvede. Moc se do své role nehodil, dost trpěl a zaháněl to kouřením a stěžoval si na zdraví, to se mu žena smála. Kdepak si tam stěžovat! Pamatuji si ale, že si babička stěžovala, že jakmile se jí do úst dostane kousek skořápky s vejci, hned zvrací. To bych do ní nečekal. Klidně ale topila právě narozená koťata pomocí dvou kbelíků. Práce od rána do noci byla pravidlem. Slovo dovolená bylo zcela neznámým pojmem. Nikdy ji neměli.

Zvláštní je, že jsem málo znal jejich sourozence, ve statku Buchtových jsem ani nebyl. Na rozdíl od dědy ji sedlačení bavilo a dědu komandovala a kritizovala. Jednou se mu nedařilo opravit duši mého kola, tak ji vzteky rozpíchal.

Babička ovšem přinesla do statku velké věno. O majetku se bavili často. Za První republiky byli prý často zadluženi a přišel agent exekutora a a věci nalepil papírek. Děda odešel do Soběslavi do jakéhosi úřadu a tam mu dali 10 Kč.

Zvláštní byl jejich vztah k náboženství. Moc mu nedali, jako i ostatní, ale na rozdíl od nich v neděli nechodili do kostela, což tam bylo něco naprosto nezvyklého. Nikdy co pamatuji tam nebyli, spíše se schovávali za záclonami. Babička tvrdila, že se jí o kostele nedělá dobře, že tam omdlívá, ale i jako dítě jsem věděl, že si vymýšlí, ale pravou příčinu jsem se dozvěděl až po letech od matky, která to teď popírá. Prý se s děkanem Roupcem hádali o nějaké pole, museli ustoupit a brali to jako bezpráví.

Děda nikdy nebyl v cizině a ani moc necestoval, kdo by se staral o dobytek? Jen babička hrdě vyprávěla, jak jako svobodná došla do Rakous. Zemřel koncem 1979 v domově důchodců, bylo mu asi 83. Stýskalo se mu, stále se mu v noci zdálo jak pracuje na poli a seče trávu. Že by se ale cítil zničen i se svým rodem, to ani ne.

S družstvem se smiřoval těžko, ale tlačili na všechny tak, že se podvolil. Musel odvádět víc, než sousední družstvo dohromady. A to měl jen kočího a děvečku. Ti žili ještě v nuznějších poměrech.

Tolik válek jeho rod přežil, tolik režimů, ale socialismus je dorazil všechny. Po pravdě řečeno ale traktory. Jakmile nahradily koně, produktivita stoupla a i 24 hektarů bylo málo. Dnes to všechno obhospodaří dva hospodáři. Ta velká ves měla mnoho sedláků, takže těch pár hektarů polí je nemohlo uživit.

Vlastně měli být vděční družstvu, že je tam nechalo jezdit s koňmi, protože výsledek jejich celodenní práce při hrabání polí a luk nestál ani za tu jednotku, která bývala za mě 24 Kčs. Kdysi v počátcích družstva byla i 0 Kčs. Jednou mě přemluvili abych za tu jednotku dělal den vážného. Přišel tam předseda družstva a divil se, že mne nezná. Vysvětlili mu, že děda Horák musí hlídat svini, aby nezalehla právě se narodivší selata, tak za sebe zjednal náhradu.

Já si půjčoval družstevní koně a jezdil na nich na předválečném těžkém německém vojenském sedle. Byli ze všech statků vesnice soustředěni u nás. Nikoho jsem se neptal, přitom mi nepatřili, ale nikdo nic neřekl, ač nikdo jiný to nedělal. Občas si je kočí sám půjčil na práce na své záhumence.

Že by děda a babi četli knížky, to si nepamatuji. Chodily jim časopisy o hospodaření. Noviny četli, vzdělanost měli ve velké úctě. Ráznost, přímočarost a poctivost byla u nich smíšená s jistým odmítáním života jako radosti. Radovat se tam nikdo moc neuměl. Život brali jako nutnou a těžkou práci. Když nebudu dělat, nebudu živa, shrnula to naše příbuzná paní Horáková.

 Opilci tam nebyli, co pamatuji. Na rozdíl od současnosti, kdy je vesnice mrtvá to tam bublalo životem, všude chodili lidé na pole, na nákupy, sháněly se novinky, neustále je probíraly, i falešné fámy jak v bulváru. Každý znal každého i ze sousedních vesnic, i několik generací dozadu. Lidé byli neustále pod dohledem ostatních. Na mínění druhých všichni dali, snažili se neudělat si ostudu, protože tu by nesl desetiletí.

V zimě jsem tam moc nebýval, to se scházeli a drali peří, kecali a kecali. Televizi měli ovšem rádi. Nikdo neměl velké ambice, ač by mohli odejít do města, což bylo jistě výhodnější, častěji zůstal doma. Staří se těšili velkému uznání a zasloužili si ho.

Moje nejlepší vzpomínky byly, jak jsem pomáhal koňů utéci ze stále, až lítaly jiskry, když tryskem běželi do dvoře, to se mi moc líbilo. Kočí mne brali sebou na vůz a často jsem se musel moc držet, abych nespadl po kola. Často jsem jezdil s jedním při hrabání luk. Ubozí koně byli často napadáni hmyzem, celé desítky ovad a hlavně jakýchsi velkých potvor.

Mlátil jsem je, až jsem měl ruce červené od koňské krve. Jak jsme se vraceli domů, hovada postupně mizela, ve stáji bylo spousta vlašťovčích hnízd. Celkem tam bylo 12 koní, některé si pamatuji jménem. Kočí, bývalí sedláci, se o ně dobře starali, ale proti ovádům moc nezmohli. Někdy udělali oheň a nechali koně stát v dýmu.

O koně jsem se rád staral a vyvážel hnůj. Sedával jsem na okraji betonové nádržky a poslouchal  jak se kočí baví. Mluvilo se o hospodaření, i o politice, vždy ale velmi slušně, nadávky jsem nikde neslyšel. Lidé si vycházeli vstříc. Žili skromně, nic jiného jim ale nezbývalo a nelze říci, že byli nešťastni. Navštěvoval jsem i jejich rodiny, každý statek měl svou atmosféru. S vzájemným nepřátelstvím jsem se nesetkal.

 Děkan do ničeho nemluvil, ne jako v Slunce, seno... Ani to nebylo potřeba, vesnice si vše udržela sama. Byl to celkem prostý život. Babi se často ptala, kdo dostane pole, ale všichni se smáli, protože nevěřili, že by bylo někdy ruskému socialismu konec. Každý pracoval ještě na záhumenku, prostě život byla práce, vždyt měli slepice, husy, krávu, prase, kozu, psa, někdo i koně či králíky. Blechy byly běžné, nikdo se tomu nedivil.

S babičkou zaháněli únavu tehdy populární Algenou, pozděli Alnagonem. Klasická je babiččina průpovídka - Vzala jsem si půl kolečka a nic. Jak zestárli, začal se jejich stav zhoršovat. Jak se na prášky napili rumu, sousedi mám psali, že děda je mimo. Tak je matka odvezla do našeho domku. Nějak jsem to nemohl strávit. Byli vykořenění, babička po půl roce umřela a děda se přesunul do domova důchodců, kam jsme ho chodili navštěvovat. Dost se tam nudil, ale že by pracoval na zahradě to ne, zadarmo se mu nechtělo. Byl tam dosti hrozná atmosféra přestárlých lidí. Ale dědu měli rádi, uměl s nimi pokecat, rád jim zpíval kuplety. Jednou jsem ho odvezl přes celé Čechy na výlet. Moc se mu líbilo, ale bál se, aby mu někdo nezabral místo v Domově.

 

Pozn.1: Moje matka tento článek odsoudila a hodila do koše. Napsala oslavnou epopej z historických pramenů o čadském rodu Dvořáků, žijících 700 let v místě dřívějšího hradu či spíše tvrze.

 

Pozn.2:

Jsou k dispozici i dějiny rodiny z otcovy strany, ale je to moc silná káva. Tak alespoň souhrn: Pocházíme v rodině mého otce z velmi chudých poměrů. Moje babička zamlada (1901-1992) neměla v domku podlahu, jen udusanou hlínu.

Je tam veliká podobnost členů rodiny. Přitom všichni dosáhli určitého majetku a nebyli na nikom závislí. Nejvíc její první manžel Bedřich, který se z chudáka stal milionářem díky práci pojišťováka v bance Slávii. Zdraví měli dobré, dožili se značného věku. Škoda, že děda na banální operaci žlučníku zembolizoval a zemřel. Jistě by se také dožil hodně let. Všichni byli tělesně a duševně zdatní, pracovití, podnikaví. Hodně cestovali a uměli jazyky. Měli vnitřní disciplínu, trochu podobnou německé. Alkoholici a toxikomani se vyskytli vzácně ve vzdálených větvích rodiny. Umělecky zdatní nebyli, ale měli vztah ke knihám a kultuře vůbec. Děda si na tom velmi zakládal, přátelil se s umělci. Ti jeho povahu ale nešetřili. Byl cvičitelem šermu v Sokole a na kole projel celou Evropu. Narodil se r.1873 a zemřel 1947. čistý Pražák.

Nikdo nebyl zloděj ani kriminálník. Beránci to ale nebyli. Inu Chorvaté, kteří se přistěhovali na Moravu asi r.1800. Bylo a je jich tam mnoho (Charvátská Nová Ves). Je potřeba ještě dopsat nejstarší dějiny naší rodiny. To může jen otec, já si moc nepamatuji a spousta materiálů se ztratila. Nějaké fotky ale máme.

 

Úžasná doba šedesátých let.

 

Vzpomínky na sametovou revoluci, další vzpomínky a úvahy o afgánech i W.Matuškovi

 

ZPĚT