Vzpomínky na dědu a
babičku z matčiny strany – Josef Dvořák a Anna Buchtová (v rodném listě
Vrkočová) očima vnuka v 60. a 70. letech na jejich statku v jižních
Čechách
2010-03-08
Vždy byl děda a choval
se tak, už od mého útlého mládí, to ani nebyl moc starý. I babička se vždy
chovala jako babička. Neměli o sobě nějak velké mínění a před městskými se
cítili méněcenní.
Ve městě se cítili jak v
jiném světě. Babi se smála, když prý děda se kdysi v Praze nemohl dostat do
tramvaje a lezl do ní oknem.
Nelze si je odmyslet od
ostatních vesnických lidí šedesátých let 20.stol. Skromní a pracovití, čestní.
Kdepak krádež, to bylo úplně cizí slovo. Ani opilost, ani trochu ne. Babi se
prý kdysi trochu napila v hospodě a zpívala Zhasněte lampiony, já chci vidět
tmu a léta si o tom lidé vyprávěli.
Vzájemná pospolitost, to
bylo to slovo vyjadřující jejich vztahy se sousedy. Ale i hierarchie. Děda
nebyl největším sedlákem, ale ani nejmenším. Prý celkem
Pamatuji se, že její
potomek, mladý Křižovský, později řezník, načural do
bandasky, kam trhali borůvky. Babička se velmi rozezlila a sousedku u sebe
nechtěla dlouho vidět.
Při debatě měli hlavní
slovo, ale bavit se s největším sedlákem ve vsi, to nebylo často. Ani děda
nebyl nejlepší sedlák, k tomu měl daleko, i když ho také za 1.republiky volili
starostou.
Povahou totiž byl spíše
vesnický učitel či právník. Zajímal se o politiku a právo. Šikovný ani moc
nebyl, hospodářství ho moc nebavilo, to babičku ano. Musel ale převzít statek,
prý od 15. stol. ho měli a dostali ho prý darem za jisté služby o kterých
nechtěli mluvit. Byl totiž jediný syn, jeho sestry se musely provdat jinam.
Otec mi říkal, že si často nepamatoval co kde zasel, ale babička vždy. Ta byla
generál v sukních. Obětavost ale měli všichni. Pro děti by udělali vše. Přísní
byli ale hodně.
Ale děda se snažil. Za
1.republiky si koupil velkou motorku a když si jí velmi bál, jezdil pomalu. Prý
se mu proto jednou přehřála a začala hořet. Tak ji prý hasil čepicí a ves se mu
smála. Pak ji prodal, ale nový majitel se na ni brzo zabil, což vždy říkal se
zadostiučiněním.
Bylo problém najít pro
něj vhodnou manželku, možností mnoho nebylo, musela mít odpovídající věno. Už
si myslel, že se nenajde, jak mi říkal, ale jednou kydal hnůj a někdo mu řekl,
že se po vsi mluví, že by to mohla být Anna z Buchtového statku. Tam se
totiž člověk nejmenoval podle rodičů, ale podle domu kde bydlel. Jen u Dvořáků
to bylo totéž.
Moc se mu to nezdálo,
byla starší o dva roky, ale bylo to docela dobré manželství, tedy spíše firma,
i když pamatuji, jak děda ve stáji říkal, že se snad rozvede. Moc se do své
role nehodil, dost trpěl a zaháněl to kouřením a stěžoval si na zdraví, to se
mu žena smála. Kdepak si tam stěžovat! Pamatuji si ale, že si babička
stěžovala, že jakmile se jí do úst dostane kousek skořápky s vejci, hned
zvrací. To bych do ní nečekal. Klidně ale topila právě narozená koťata pomocí
dvou kbelíků. Práce od rána do noci byla pravidlem. Slovo dovolená bylo zcela
neznámým pojmem. Nikdy ji neměli.
Zvláštní je, že jsem
málo znal jejich sourozence, ve statku Buchtových jsem ani nebyl. Na rozdíl od
dědy ji sedlačení bavilo a dědu komandovala a kritizovala. Jednou se mu
nedařilo opravit duši mého kola, tak ji vzteky rozpíchal.
Babička ovšem přinesla
do statku velké věno. O majetku se bavili často. Za První republiky byli prý
často zadluženi a přišel agent exekutora a a věci
nalepil papírek. Děda odešel do Soběslavi do jakéhosi úřadu a tam mu dali 10 Kč.
Zvláštní byl jejich
vztah k náboženství. Moc mu nedali, jako i ostatní, ale na rozdíl od nich v
neděli nechodili do kostela, což tam bylo něco naprosto nezvyklého. Nikdy co
pamatuji tam nebyli, spíše se schovávali za záclonami. Babička tvrdila, že se
jí o kostele nedělá dobře, že tam omdlívá, ale i jako dítě jsem věděl, že si
vymýšlí, ale pravou příčinu jsem se dozvěděl až po letech od matky, která to
teď popírá. Prý se s děkanem Roupcem hádali o nějaké
pole, museli ustoupit a brali to jako bezpráví.
Děda nikdy nebyl v
cizině a ani moc necestoval, kdo by se staral o dobytek? Jen babička hrdě
vyprávěla, jak jako svobodná došla do Rakous. Zemřel koncem 1979 v domově
důchodců, bylo mu asi 83. Stýskalo se mu, stále se mu v noci zdálo jak pracuje
na poli a seče trávu. Že by se ale cítil zničen i se svým rodem, to ani ne.
S družstvem se smiřoval
těžko, ale tlačili na všechny tak, že se podvolil. Musel odvádět víc, než
sousední družstvo dohromady. A to měl jen kočího a děvečku. Ti žili ještě v
nuznějších poměrech.
Tolik válek jeho rod
přežil, tolik režimů, ale socialismus je dorazil všechny. Po pravdě řečeno ale
traktory. Jakmile nahradily koně, produktivita stoupla a i
Vlastně měli být vděční
družstvu, že je tam nechalo jezdit s koňmi, protože výsledek jejich celodenní
práce při hrabání polí a luk nestál ani za tu jednotku, která bývala za mě 24
Kčs. Kdysi v počátcích družstva byla i 0 Kčs. Jednou mě přemluvili abych
za tu jednotku dělal den vážného. Přišel tam předseda družstva a divil se, že
mne nezná. Vysvětlili mu, že děda Horák musí hlídat svini, aby nezalehla právě
se narodivší selata, tak za sebe zjednal náhradu.
Já si půjčoval
družstevní koně a jezdil na nich na předválečném těžkém německém vojenském
sedle. Byli ze všech statků vesnice soustředěni u nás. Nikoho jsem se neptal,
přitom mi nepatřili, ale nikdo nic neřekl, ač nikdo jiný to nedělal. Občas si
je kočí sám půjčil na práce na své záhumence.
Že by děda a babi četli
knížky, to si nepamatuji. Chodily jim časopisy o hospodaření. Noviny četli,
vzdělanost měli ve velké úctě. Ráznost, přímočarost a poctivost byla u nich
smíšená s jistým odmítáním života jako radosti. Radovat se tam nikdo moc
neuměl. Život brali jako nutnou a těžkou práci. Když nebudu dělat, nebudu živa,
shrnula to naše příbuzná paní Horáková.
Opilci tam nebyli,
co pamatuji. Na rozdíl od současnosti, kdy je vesnice mrtvá to tam bublalo
životem, všude chodili lidé na pole, na nákupy, sháněly se novinky, neustále je
probíraly, i falešné fámy jak v bulváru. Každý znal každého i ze sousedních
vesnic, i několik generací dozadu. Lidé byli neustále pod dohledem ostatních.
Na mínění druhých všichni dali, snažili se neudělat si ostudu, protože tu by
nesl desetiletí.
V zimě jsem tam moc
nebýval, to se scházeli a drali peří, kecali a kecali. Televizi měli ovšem
rádi. Nikdo neměl velké ambice, ač by mohli odejít do města, což bylo jistě
výhodnější, častěji zůstal doma. Staří se těšili velkému uznání a zasloužili si
ho.
Moje nejlepší vzpomínky
byly, jak jsem pomáhal koňů utéci ze stále, až lítaly jiskry, když tryskem
běželi do dvoře, to se mi moc líbilo. Kočí mne brali sebou na vůz a často jsem
se musel moc držet, abych nespadl po kola. Často jsem jezdil s jedním při
hrabání luk. Ubozí koně byli často napadáni hmyzem, celé desítky ovad a hlavně jakýchsi velkých potvor.
Mlátil jsem je, až jsem
měl ruce červené od koňské krve. Jak jsme se vraceli domů, hovada
postupně mizela, ve stáji bylo spousta vlašťovčích hnízd. Celkem tam bylo 12
koní, některé si pamatuji jménem. Kočí, bývalí sedláci, se o ně dobře starali,
ale proti ovádům moc nezmohli. Někdy udělali oheň a nechali koně stát v dýmu.
O koně jsem se rád
staral a vyvážel hnůj. Sedával jsem na okraji betonové nádržky a
poslouchal jak se kočí
baví. Mluvilo se o hospodaření, i o politice, vždy ale velmi slušně, nadávky
jsem nikde neslyšel. Lidé si vycházeli vstříc. Žili skromně, nic jiného jim ale
nezbývalo a nelze říci, že byli nešťastni. Navštěvoval jsem i jejich rodiny,
každý statek měl svou atmosféru. S vzájemným nepřátelstvím jsem se nesetkal.
Děkan do ničeho
nemluvil, ne jako v Slunce, seno... Ani to nebylo potřeba, vesnice si vše
udržela sama. Byl to celkem prostý život. Babi se často ptala, kdo dostane
pole, ale všichni se smáli, protože nevěřili, že by bylo někdy ruskému
socialismu konec. Každý pracoval ještě na záhumenku, prostě život byla práce, vždyt měli slepice, husy, krávu, prase, kozu, psa, někdo i
koně či králíky. Blechy byly běžné, nikdo se tomu nedivil.
S babičkou zaháněli
únavu tehdy populární Algenou, pozděli
Alnagonem. Klasická je babiččina průpovídka - Vzala
jsem si půl kolečka a nic. Jak zestárli, začal se jejich stav zhoršovat. Jak se
na prášky napili rumu, sousedi mám psali, že děda je mimo. Tak je matka odvezla
do našeho domku. Nějak jsem to nemohl strávit. Byli vykořenění, babička po půl
roce umřela a děda se přesunul do domova důchodců, kam jsme ho chodili
navštěvovat. Dost se tam nudil, ale že by pracoval na zahradě to ne, zadarmo se
mu nechtělo. Byl tam dosti hrozná atmosféra přestárlých lidí. Ale dědu měli
rádi, uměl s nimi pokecat, rád jim zpíval kuplety. Jednou jsem ho odvezl přes
celé Čechy na výlet. Moc se mu líbilo, ale bál se, aby mu někdo nezabral místo
v Domově.
Pozn.1: Moje matka tento článek odsoudila a hodila do koše. Napsala
oslavnou epopej z historických pramenů o čadském rodu Dvořáků, žijících
700 let v místě dřívějšího hradu či spíše tvrze.
Pozn.2:
Jsou
k dispozici i dějiny rodiny z otcovy strany, ale je to moc silná
káva. Tak alespoň souhrn: Pocházíme v rodině mého otce z velmi
chudých poměrů. Moje babička zamlada (1901-1992) neměla v domku podlahu,
jen udusanou hlínu.
Je
tam veliká podobnost členů rodiny. Přitom všichni dosáhli určitého majetku a
nebyli na nikom závislí. Nejvíc její první manžel Bedřich, který se
z chudáka stal milionářem díky práci pojišťováka
v bance Slávii. Zdraví měli dobré, dožili se značného věku. Škoda, že děda
na banální operaci žlučníku zembolizoval a zemřel.
Jistě by se také dožil hodně let. Všichni byli tělesně a duševně zdatní,
pracovití, podnikaví. Hodně cestovali a uměli jazyky. Měli vnitřní disciplínu,
trochu podobnou německé. Alkoholici a toxikomani se vyskytli vzácně ve
vzdálených větvích rodiny. Umělecky zdatní nebyli, ale měli vztah ke knihám a
kultuře vůbec. Děda si na tom velmi zakládal, přátelil se s umělci. Ti
jeho povahu ale nešetřili. Byl cvičitelem šermu v Sokole a na kole projel
celou Evropu. Narodil se r.1873 a zemřel 1947. čistý Pražák.
Nikdo
nebyl zloděj ani kriminálník. Beránci to ale nebyli. Inu Chorvaté, kteří se
přistěhovali na Moravu asi r.1800. Bylo a je jich tam mnoho (Charvátská Nová
Ves). Je potřeba ještě dopsat nejstarší dějiny naší rodiny. To může jen otec,
já si moc nepamatuji a spousta materiálů se ztratila. Nějaké fotky ale máme.
Úžasná doba šedesátých let.
Vzpomínky na sametovou revoluci, další vzpomínky a úvahy o afgánech
i W.Matuškovi