Sto let republiky

Stoleté výročí je důvodem k zamyšlení, znovu promyslet dávnou otázku po smyslu  českých dějin. Základem je správně pochopit naší geostrategickou polohu. Malý slovanský národ Zemí koruny České byl vždy uprostřed Evropy v průsečíku zájmů okolí, to je velmi nebezpečná poloha, o kterou mělo zájem spousta silných sousedů. Vždyť my jsme tu ani nebyli první. Před námi tu byli Keltové a pak germánské kmeny, které si pak dělali nárok na toto území.

Přišli jsme sem jako několik z mnoha slovanských kmenů v období stěhování národů. Povahová spřízněnost je jasná. Dostali jsme se ale nejvíce na západ, byli jsme tedy nejvíce ovlivňování její vyspělejší kulturou.

Silně nás ovlivnily husitské války. Původně šlo o mírnou náboženskou reformu spojenou s vidinou brzkého konce světa, který měl nastat počátkem roku 1420. Když se nic nestalo, byli mnozí zklamáni. Místo toho aby se vrátili zpět se pustili do boje o víru, což byla hrozná chyba. Vůbec nepochopili, jak moc se mýlili. Vznikl bratrovražedný konflikt, po kterém jsme byli Evropou vnímáni jako krutí kacíři.

Habsburkové nás neokupovali, přidali jsme se k nim dobrovolně, ale chtěli z nás rebelii vyhnat a po staletích se jim to zdařilo. Kdo byl odbojný, toho poslali do bojů s Osmanskými Turky, nebo přinutili k emigraci. Nakonec bylo dobře, že jsme byli součástí jejich říše. Druhou variantou bylo pouze patřit k Německu, které by s námi brzo udělalo rychlý konec jako s jinými slovanskými kmeny na jejich území. Už neexistují. Paradoxně nás Habsburkové chránili před německou a ruskou rozpínavostí a pádem trůnu jsme o tuto ochranu přišli.

Záviděli jsme Maďarům jejich postavení v R-U a až do konce 1.sv. se nám dařilo naše postavení jen pomalu zlepšovat. Jeho porážka způsobila rozpad říše na množství států. Vítězové si podrobili reparacemi Německo a R-U rozložili na národnostní státy, což také sloužilo jako sanitární kordon proti infekci bolševizmu z Ruska, které ohrožovalo západní Evropu.

 Vyhlášení samostatné republiky ČSR sice doprovázel jásot, ale jen málokdo si uvědomoval neřešitelná vnitřní i vnější úskalí. Měli jsme sice svůj stát, ale naše situace byla zoufalá, což se dodnes málo ví. Vlastně mrtvě narozené dítě.

 Na Mírové konferenci v Paříži nám vítězové války nakreslili mapu republiky. Bylo v ní množství nesourodých národů. Zejména Slovensko, které k nám nikdy předtím nepatřilo, se svoji silnou maďarskou menšinou, která neměla ráda ani Slováky ani nás, a obyvatele zaostalé Podkarpatské Rusi, která k nám měla ještě dál. Velkou zátěží byly tři miliony Němců Sudeťáků, kteří se často odmítali česky jen naučit. Chtěli by k Německu, neměli nás rádi. Vlastně se dostali do země, která jim nevyhovovala. Mezinárodnostní spory byly na denním pořádku.

Vojenské boje přišly vzápětí, v Sudetech i na Slovensku s Maďarskou republikou rad, i se Slovenskou republikou rad. Z vnějšku jsme totiž  byli obklopeni samými nepřáteli, kteří měli na nás územní nároky a jen čekali na příležitost, aby je mohli uplatnit a vrhnout se na nás aby nás roztrhali na kusy, což se brzy stalo. TGM a Beneš dělali co mohli, aby našli spojence, ale bylo to málo platné. Jejich moc byla nepatrná a nešlo s tím nic dělat.

Malá dohoda i věčné snahy o vazbu na Francii neměly šanci na úspěch. Militarizace Německa byla velkou hrozbou, ale západní velmoci do další války nechtěly za žádnou cenu. Moc dobře si pamatovali hrůzy a cenu 1.sv.v. Raději strkaly hlavu do písku a ani mezinárodní organizace nebyly nic platné.

Byli jsme v bezvýchodné situaci, když jsme byli vystavení Mnichovské smlouvě, jež se rovnala vyhlášení války. Všichni byli proti nám, nikdo nám nechtěl, ba ani nemohl pomoci. Co jsme měli dělat? Pohraniční opevnění byla nedokončená Potěmkinova vesnice v nepřátelském území a anšlusem Rakouska se odkryla téměř nechráněná jižní hranice.

Za dva až tři dny německého útoku z jihu a severu by bylo po nás. Takový debakl je horší, než vyklizení pohraničí. Vznikla Druhá republika, kde jsme utržili hodně ostudy. Ze strachu z Německa jsme začali zavádět nedemokratické i antisemitské zákony, podobně jako v Itálii. To Hitlerovi nestačilo, zabral nás celé a udělal si z nás bezmocné dodavatele zbraní pro válku.

Naštěstí jsme nemuseli na východní frontu jako Slováci, kteří se odtrhli a ze strachu z Maďarů se raději přimkli k Německu. Byla tu ohromně silná atmosféra strachu, ale lidské ztráty byly malé. Diverzní akce mohly být větší, ale nebyla vůle a odvaha k nim. Kromě atentátu na Heydricha, organizovaném Spojenci, se tu v odboji téměř nic nedělo.

Katastrofální situace pokračovala i po válce a Beneš opět nemohl udělat zázrak. Byl ve stejně beznadějném postavení jako při Mnichovské krizi. Velmoci si opět rozdělily zóny bez nás. Bylo tu též mnoho vlivných lidí, kteří by za komunismus dali život a byli ochotni k čemukoliv. Měli za zády SSSR, které si demokratické metody nevybíralo nikdy.

Jejich komunistické nadšení způsobila hospodářská krize, zrada západních spojenců v Mnichově i válečné úspěchy SSSR. A komunistická idea, která slibovala brzký ráj na zemi. Naivní intelektuálové i obyčejné lidí tomu uvěřili, stejně jako Němci Hitlerovi jeho fašismus.

Vyčítá se Benešovi, že přijal demisi ministrů. Jistě věděl, že zase prohrál. Co by se ale stalo, kdyby to neudělal? Gottwald by si pozval sovětskou armádu, která na to jen čekala. Pro Stalina nebyl Beneš ničím, jen bezvýznamnou figurkou bez síly a moci. Komunisté by ztratili legitimitu, ale to by na situaci nic nezměnilo. Z rukou Německa jsme přešli do sféry SSSR.

Beznadějná situace se zopakovala i v roce 1968. Skutečně tu plíživá kontrarevoluce byla. Snažili jsme se teror komunismu napravit, dokonce po dobrém. Do deseti let bychom ho stejně opustili jako iluzi.

To nemohl Brežněv připustit, tak na nás poslal tanky svoje i ty „spřátelené“. Kupodivu nikdo neříká, že jsme se měli bránit, ač situace byla stejně zoufale beznadějná jako v roce 1938 a 1948.

 

Jací tedy jsme? Rozhodně ne velcí hrdinové. Prý máme holubičí povahu. U nás se bojovalo naposled za prusko-rakouských válek roku 1866. Panicky se bojíme imigrantů, žádní tu přitom nejsou, ani nebudou. Žádný teroristický útok tu nikdy nebyl, a to ani v zemích Vizsegradu. Tak proč? V Druhé republice se panický strach také silně projevil, ba ostudně.

Poláci s úsměvem říkají, že naše válečná vlajka je bílý lev na bílém poli.

Co ale oni svojí bojovností dosáhlí? Dlouhou dobu ani neexistovali jako samostatný stát, Německo a Rusko si ho rozdělily mezi sebe. Bojovali pak se Sovětským svazem, následně  je zmasakrovalo Německo, ale stejně upadli do sovětského vlivu.

Vzorem nám nemůže být ani slovanské Srbsko. Sice si udrželo svou samostatnost, ale za cenu těžkých bojů a ztrát. Kvůli tomu atentátem rozpoutali i 1.sv.v. Krvavá Krajinská válka proti ostatním Jihoslovanům v devadesátých letech minulého století zdevastovala zemi a dodnes na tom nejsou dobře. My jsme proti jiným Slovanům nikdy tvrdě nebojovali.

Nemáme územní požadavky na nikoho, s každým se snažíme vycházet přátelsky a to je správné. Nemáme ani imperiální ambice, držíme se při zemi. Evropská unie a NATO je pro nás požehnáním.

Nejsme příliš sebevědomí, ale hodně opatrní, relativně disciplinovaní, sociálně zaměření.  Jsme relativně i skromní a pracovití. Umíme si vždy poradit. Uznáváme nutnost demokracie.

Není tedy důvod k přílišnému sebeobviňování. Žádný velký konflikt jsme nikdy nezavinili, žijeme si celkem dobře a výhled do budoucna je také celkem příznivý. Na to, že jsme stále samostatní na tak nebezpečném území uprostřed Evropy při tak malém počtu obyvatel je velký úspěch, ba zázrak.

 

 

Z mých vzpomínek...

Dostal jsem se do rodiny gen.Mrázka, velitele 313.stíhací squadrony, který mi vyprávěl, jak střílel Italy jako koroptve nad Londýnem... Jeho žena rodila v podzemí, dítě to málem nepřežilo...

A jak to v takových soubojích vypadalo, jeho Spitfire, před ním Me Bf109, za ním Me110, smrtící kruhy, neustálá palba, i blackouty. Nebo jak po válce střemhlav "útočil" na vlastní dům v Jablonci...

Nebo jak dělal šéfa v Bazaru, použitém zboží a byl rád, že ho pustili z vyšetřovací vazby z pověstného Domečku, kde komunisté mučili řadu těch, co bojovali v Británii.

Jeho tchán mi vyprávěl o době před 1.sv.v., jaká nenávist byla k Habsburkům. A jak 2 sv.v. válku strávil v londýnském exilu coby diplomat. Z Polska musel ovšem utíkat.  Nebo jak můj otec prožil válku v neustále bombardovaném Berlínu, snad 4x ho vybombardovali.

A že se z dovolené v Čechách nakonec rád vracel tam, jak hrozná tu byla atmosféra strachu... Jak tam probíhal konec války. Hodiny šel Berlínem, ani jeden dům celý. Vybombardované byly opakovaně. A jak utekl Rusům z tábora a na kole jel do Prahy, dokud mu ho Rusové nezabavili...

Moje matka zažila boje v Jižních Čechách. Jednou ji od znásilnilo zachránilo, že rychle skočila na koně a rychle pryč...

Několik sousedů byla popraveno, i mlynář, že mlel načerno. Byly šťáry ve statku, na študiích k ní vtrhli Němci a prohledali všecko.Rusové tam zajali rakouské důstojníky, ale protože chtěli na tancovačku a nechtěli je hlídat, postříleli je a šli... Její tetu znásilnili a jejího partnera, který šel s ní na procházku zmlátili. Když si stěžovala veliteli Rusů, že ji znásilnili, řekl jí, ať jí ukáže kteří to byli a on je zastřelí... Neudělala to..

Očité vyprávění má svou cenu... Kde jsou ty časy... Jak dobře si žijeme proti nim... A my neustále mluvíme o utečenecké krizi atd. Jak směšný je to problém proti válce...

 

 

Moje vzpomínky na Němce

 

Zažil jsem dozvuky války. Na Liberecku bylo dost neodsunutých Sudeťáků. Prokázali, že proti nám nevystoupili. Pamatuji, jak v šedesátých letech od nás Němky v závodní jídelně Bytex Vratislavice brali zbytky jídla, prý pro psa... Lidé jim je dávali a věděli své... Nepřátelství k Sudeťákům jsem nikdy nepozoroval, spíš jim jich bylo líto.

Osobně jsem znal dvě rodiny.  Jednak truhláře Möllera a souseda pana Müllera, ti prodávali mléko sousedům. Bojoval ve španělské občanské válce na straně komunistů. Po jejich porážce utekl s ostatními do Francie, kde se skrýval v neokupované části do konce války. V roce 1970 ho přejel vlak, možná to byla sebevražda. Jeho situace byla bezvýchodná. Jeho manželka se přestěhovala do NSR, kam on nechtěl.

Tito Sudeťáci téměř neuměli česky, ač tu žili dlouho. Otázkou je, proč. Podle mne nechtěli. Vždy na nás hleděli svrchu. I po válce se separovali. To jsem pozoroval u všech. Fakt je, že měli domy v daleko větším pořádku. Jsou jiní než my.

Byli tu občany druhé, či třetí kategorie, spíše trpěni. Nemohli mít vyšší postavení bez znalosti jazyka... Jen málo se o tom už ví...

 

Počátkem sedmdesátých let jsem o prázdninách pobýval v Drážďanech v rodině radního. Za války byl kapitánem Wehrmachtu u Moskvy. Mnoho Sudeťáků bylo odsunuto do NDR, byli tam i váleční zločinci. Jistě byl v té jejich komunistické Einheitspartei. Zastávali vysoká místa ve státní správě i armádě a jejich NVA byla po ruské armádě nejvíce připravenou pro boj proti Západu...

Generál tankových vojsk Richard Tesařík si v Moskvě stěžoval, že musí spolupracovat s týmiž generály, s kterými bojoval. Za to ho vyhodili z armády...

Takže mnoho německých důstojníků zažilo éru císaře, éru republiky, éru fašismu a zemřeli jako komunisté... Co z toho všeho vyplývá? Jaká to jsme vlastně civilizace...

 

Jeden starý železničář mi r.1968 ve vlaku říkal, ze Rusové v r.1945 našli na jeho nádraží cisternu s metanolem a pili ho. Za chvíli jim bylo zle.

Železničář šel za velitelem že leží na kolejích živí i mrtví. Proto nemohou posunovat. Posunujte přes ně, rozkázal jejich velitel....

 

Dovětek

Vloni jsem po letech navštívil svou rodnou vesnici. V dílně souseda jsem si všiml obrazu Hitlera. Ptal jsem ho, proč ho tam má. Prý se mu líbí jeho úsilí o čistotu rasy, odpověděl.

Kdyby válku vyhrál, soused by tam už jistě nebyl. Buď by byl mrtev, nebo odsunut. Naše území Němci pokládali za své, za nepřátelský klín vražený do těla Německa... Popravdě tu byli před námi....

A čistota rasy nikdy nebyla, jsme promíchání celá staletí...  Člověk se zkrátka nikdy nepřestane divit... Jen z mé rodiny zabili Němci dva lidi...

 

 

Vzpomínky mého otce

Škoda, že nepsal víc i o válečných letech, o bombardování, jak musel ve dne i v noci utíkat do krytu, 3x ho vybombardovali. Jak neměl peníze ani jídlo. Jak čistil boty důstojníkovi Stauffenbergovi, který přinesl k Hitlerovi bombu... Ve dne padali anglické bomby, v noci americké. Při útěku domů prošel Berlínem. Ani jeden dům nebyl bez poškození bombami...

Tak jen pár poznámek o konci války, jak ji zažil :

 

 

JAK SE ŽILO V BERLÍNĚ OBKLÍČENÉM RUDOU ARMÁDOU V ROCE 1945

   Pracoval jsem tam mj. jako zřízenec berlínského hotelu Hospiz am Askanischen Platz.  V polovině dubna se Rudá armáda probojovala k východním předměstím Berlína. Jeden front začal obkličovat město obloukem se severu, druhý z jihu. Oba fronty se setkaly 28. dubna na západním okraji Berlína u předměstí Spandau, kde jsem tehdy bydlel. Tím se obklíčení dokončilo.

 

V té době ale již deset dnů nejezdily vlaky ani městská doprava. Nejezdilo vůbec nic, protože nebyl benzín ani elektrický proud. Obchody, úřady, prostě všechno zůstalo zavřené, nefungoval rozhlas, nebyly noviny ani zásobování.

 

Někde tekla voda, jinde ne. Toto město, ve kterém stále ještě žily dva milióny lidí, se tak stalo vězením, ze kterého nebylo kam utéci. Bylo to období naprostého bezvládí.

 

 Uvažoval jsem, kdy se lidé kvůli jídlu začnou navzájem přepadat. Bydlel jsem tehdy v malém domku u starých manželů. Když tento stav trval několik dnů, lidé se vyhrnuli do ulic a začali rabovat obchody, restaurace, skladiště a továrny ve snaze najít něco k snědku. S jinými jsem vnik­nul do nedalekého závodu a přinesl domů půl pytle pudin­kového prášku. Pak jsem se vydal k jatkám. Před nimi stál nákladní vlak plný dobytka. Problém byl v tom, že ta zvířata byla mrtvá. Nenašel se už nikdo, kdo by je vyložil a aspoň napojil. Vešel jsem do jatek. Vše zelo prázdnotou.

 

Posléze jsem narazil na jednoho Poláka a Belgičana, kteří tvrdili, že někde vzadu ještě našli živé prase a že se chystají o ně rozdělit. Slíbili mi také kus, když se někde schovám a upozorním je, kdyby někdo šel. Nikdo ale nešel a za nějakou dobu mi skutečně přinesli v pytli prasečí hlavu s tím, že by mi měla stačit, když jsem jen "dával bacha". A tak jsem si dal pytel na záda a kráčel k domovu. Za mnou kapala prasečí krev.

 

Bytná uvařila pudingovou polévku na které byl malý flek tuku. Velmi nám to chutnalo. Pak jsme ale všichni vyběhli na zahradu a polévku vyzvrátili. Nebyli jsme na tuk zvyklí.

 

Rudá armáda zatlačovala obránce do města a útočila i v noci tím, že Němce oslňovala protileteckými světlomety, jejichž záři jsme viděli i ve Spandau. Není mi jasné, kde brali elektrický proud. Nasadili prý i velké množství tanků. Pro velké ztráty od nich ale záhy upustili. V Berlíně byla totiž výroba lehkých protitankových zbraní Panzerfaust a Penzerschreck, se kterými se naučila zacházet i německá mládež Hitlerjugend. Tanků vlastně ani nebylo třeba, Němci viděli, že se neubrání, a protože se nechtěli dostat do sovětského zajetí, utíkali sami směrem na západ k Američa­nům.

 

Že se fronta blíží jsme poznali podle toho, že němečtí vojáci zmizeli a střelba se stále blížila. Ale pak jsme zjistili, že se ani nebojovalo. Němci utíkali. Jejich děla a těžká technika nebyly k ničemu, protože neměli benzín ani náhradní díly k autům. Vojáci zahodili i pušky.

 

Rudá armáda na venkově a na berlínských před­městích měla jinou taktiku. Jeden voják nesl na rameni minomet a tři další šli za ním a nesli miny. Když jeden padl, jiný voják automaticky převzal zátěž a postupovali stále dál.

 

Rozkřiklo se, že se s Rusy dorozumím. Koupil jsem si včas knížku MOJA PERVAJA RUSKAJA KNIGA, ale ani jí vlastně nebylo potřeba. Následkem bylo, že všechny ženy z okolí se nastěhovaly do našeho sklepa. Byly v domech samy a cizích vojáků se bály. Ve sklepě jich bylo snad deset. Samozřejmě že při střelbě jsme všichni museli do sklepa.  Žili jsme tam přes týden. Když se první rudoarmějci objevili v naší ulici, byli v dobré náladě a nikoho celkem neobtěžovali.

 

Přišli i do našeho domu a když jsem řekl, že ve sklepě jsou jenom civilisté, omezili se na zdvořilý dotaz, zda bychom neměli nějaké hodinky. Pak zase v klidu odešli. Požadovali ale, aby dům byl nepřetržitě otevřený ve dne i v noci, aby kdykoli mohl někdo do domu vběhnout, kdyby začala palba. A tak mně jako jedinému zbyla nutnost spát v přízemí, abych byl případným příchozím k dispozici.

 

Přes napjatou situaci nikdo neměl příliš strach. Zjistili jsme, že od min nám nebezpečí nehrozí. Poškodily sice střechu, ale strop v prvním patře neprorazily, ani dům nezapálily. Byla to zcela jiná situace, než uprostřed města, kde jsou mnohapatrové domy.

 

Tam letecké bomby prorazily střechu a několik pater. Vybuchly zpravidla ve druhém poschodí. My jsme byli ve sklepě, jehož strop byl vyztu­žen dřevěnou konstrukcí. Když bomba vybuchla, všechno se otřáslo. Po několika minutách jsme všichni byli špinaví pod nosem, jak jsme vdechovali zvířený prach. Mnoho lidí bylo v šoku. I já. Strašně se mi třásly ruce a styděl jsem se za to.

 

 Po chvíli to ale přešlo. Jedna paní začala bezhlavě běhat po sklepě a křičet. Někdo jí dal facku a řekl, aby si sedla a byla zticha. Kupodivu ta facka pomohla. Když jsem takový výbuch zažil podruhé a potřetí, už jsem v šoku nebyl.

 

Ty ženy ve sklepě nevystrčily nos po celou dobu bojů. Jediný, kdo musil občas vyjít do přízemí, byla bytná, aby v kuchyni něco připravila. Jednoho dne vyšel do domu starší voják a ve vší zdvořilosti jí naznačoval, že by se s ním mohla vyspat. Bytný právě přicházel ze sklepa a tak ho objala a řekla „Tohle je můj muž." Rudoarmějec pak odešel. Viděli jsme později, že se s ostatními chystá přespat na zemi v nedalekém parčíku. Bylo velmi teplo a sucho. Rozdělali si oheň a vedle nich byla hromada brambor, zřejmě jejich večeře. Bytný mne za ním poslal, abych ho pozval na večeři.

 

Ptáte se proč? Protože to byl slušný člověk. Nevím, co bychom si byli počali, kdyby se chtěl dopustit nějakého násilí. Viděli jsme, jak si na návštěvu bere pár brambor a jak mu nadřízený vytýká, že chce dát bram­bory Němcům. Odpověděl, že si bere jen tolik, kolik sám sní.

 

Jednoho dne rudoarmějci náhle zmizeli. A objevili se opět němečtí vojáci. Ukázalo se, že velení Rudé armády otevřelo na západním okraji Berlína své obklíčení, aby Němcům umožnilo únik na západ. Toto otevření bylo široké nějaký ten kilometr a vedlo do koridoru směřujícího na západ.

 

Bylo to proto, aby se Němci pokoušeli koridorem projít. Jeho okraje byly ale prošpikovány sovětskými minomety a jak jím Němci několik dnů procházeli, zasy­pávali je minami. Byl to masakr zbytků německé armády. Němci postupovali přískoky od domu k domu a vždy se v našem sklepě zastavili, aby si odpočinuli.

 

 Za těch několik dnů německého ústupu prošlo naším sklepem asi padesát vojáků. Hleděl jsem na to s rozpaky. Jestliže během minuty vybuchlo v okolí domku několik min, muselo být i laikovi jasné, že se tím nedá projít.

 

Ale oni znovu a znovu se na ústup dávali, takový strach měli z rudoarmějců. Jeden důstojník jim výslovně řekl, že žádného vojáka k ústupu nenutí, že si mohou opatřit civilní šaty a zůstat tady. Jenom jeden této možnosti využil. Dali jsme mu montérky a on zůstal. Myslím, že všichni ostatní zahynuli.

 

V té době zemřela ve sklepě jedna stará paní. Byl to asi následek stálého ostřelování. Miny nám sice neublížily, ale problém byl v tom, že pozornost se automaticky upínala ke zvuku, který mina vydávala při  letu a pak když vybuchla. Nemohli jste se ubránit, abyste to neslyšeli. Když to trvalo celý den nebo i noc, zcela vás to nervově vyřídilo. Tedy co s mrtvou? Nebylo kam ji odvézt, nebylo čím. A tak jsme při krátké přestávce v ostřelování vyhloubili na zahradě mělký hrob a tam ji zabalenou do prostěradla prozatímně uložili.

 

8.května boje definitivně ustaly. Vyšli jsme konečně ze sklepa, oslněni denním světlem, s možností se volně nadechnout. Kam oko dohlédlo, leželi mrtví, na ulicích, zahradách, na polích, u vchodů do domů. Začali jsme vykopávat hromadné hroby, nejméně dvanáct metrů od studní. Také jsem pomáhal odtáhnout dvě těla do jámy, ale pak se mi udělalo zle a musil jsem toho nechat. Jeden takový hrob byl přímo před naším domem. Bylo zajímavé pozorovat, jak na něj reagovali rudoarmějci. Někteří, ti mladí, často do něj a do provizorního kříže s helmou kopali. Jiní, ti starší, když šli okolo, salutovali. Nerozuměl jsem tomu.

 

Ten voják v montérkách se vydal na vlastní pěst směrem na západ, kde měl rodinu. Pozdě v noci se vrátil. Samozřejmě ho zastavili vojáci, neměl doklady a tak ho dali do skupiny civilních zajatců, ze které v noci utekl a vrátil se k nám. Příští den to zkusil znovu se stejným výsledkem.

 

Když jsem po několika měsících byl doma a se svým bytným si dopisoval, dozvěděl jsem se, že se mu napotřetí podařilo přejít demarkační čáru k Američanům a v pořádku se vrátil ke své rodině. Velmi bytnému a bytné děkoval. Mně kupodivu ne, ačkoliv ty montérky měl ode mne.

 

10.května jsem si dal do tašky tři chleby. Byly to hranaté komisárky, které mi proti lístkům dali v pekárně, kde jsem pracoval. Pak jsem měl půl kila cukru a půl litru vepřového sádla v lahvi, protože v tom horku teklo. To byl můj proviant na cestu do Prahy.

 

Pak jsem nasedl na kolo a jel. Po půl hodině mne zastavila sovětská vojenská policie a zařadila do skupiny cizinců, které někam odváděla. Všichni měli na sobě nějakou vla­ječku, aby ukázali, že to nejsou Němci. Ve skupině byli muži i ženy různého věku. Šli jsme celý den nijak rychle, aby všichni stačili, s několika přestávkami.

 

Šli jsme napříč Berlínem. Zcela rozbombardovaným středem jsme procházeli osm hodin. Přešli jsme rovněž hlavní ulici Unter den Linden. Nestál tam jediný dům, jen Braniborská brána. Skupina se stále zvětšovala o nové příchozí. K večeru jsme již byli na východním okraji Berlína. Pamatuji se, že jsme míjeli železniční stanici Biesdorf.

 

Řadu kilometrů za ní, kdy se už silně smrákalo, jsme dorazili k lesu, kde nás rozdělili podle národností: Francouze, Belgičany, Holanďany, Poláky, Čechy, Ukrajinky, Bělorusky. Každého poslali do části lesa vyhrazeného pro tu kterou národnost. Každý si našel místo u nějakého stromu a tak, jak přišel, si lehl a usnul spánkem spravedlivého. To, že jsme celý den nejedli a nepili, jsme si v té situaci ani neuvědo­mili. V lese mimo stromů nic nebylo.

 

 Ráno a dopoledne se nic nedělo. Bylo velkou výhodou, že bylo velmi teplo a sucho. Ptal jsem se, kam se tady chodí na záchod a dozvěděl se, že nedaleko je hřbitov. Že je nutno se rozkročit mezi dva náhrobky a udělat svou potřebu do mezery mezi ně. Co vody a jídla se týče, zdálo se, že nejsou námitky proti okusování kůry se stromů. Dal jsem se do řeči se dvěma Češkami, které tam byly již druhou noc. Když obhlídly situaci, odešly.

 

Nebyl problém odejít, nebyli jsme nijak zvlášť hlídáni. Když ale šly po silnici, zastavila je hlídka a po zji­štění, že to jsou cizinci, vrátila je do lesa. Z toho všeho jsem si domyslel, co se vlastně děje.

 

Velení Rudé armády se rozhodlo vyvézt cizince z města a odsunout je do zemí kam patří. Jenže zřejmě ne­vědělo, že v Berlíně tehdy bylo půl miliónů cizinců. A byla otázka, co s nimi. Co se týče zásobování, měli problémy se zásobováním své vlastní armády a živit statisíce jiných, kteří byli vytrženi ze svého dosavadního prostředí, byl problém. A tak vznikl tento provizorní přesídlovací tábor. Kdy budou jezdit vlaky nebo autobusy bylo v nedohlednu.

 

A tak jsem si z košile odstranil československou vlaječku a v pravé poledne se vydal s kolem pryč z lesa po mezi, mezi loukami a poli, daleko od silnice, směrem k jihu. Musil jsem se ale pečlivě rozhlížet, abych se nějaké silnici nepřiblížil, nebo ke křižovatce či žele­zničnímu přejezdu nebo skupině vojenských aut, kde by mne zastavili. Taková místa jsem musel obcházet velkým obloukem, takže jsem postupoval velmi pomalu.

 

Ale k večeru jsem už byl mimo dosah Berlína, kde fronta přešla před několika dny a kde široko daleko nebylo žád­ného vojáka vidět. Tam jsem se konečně mohl vrátit na silnici, nasednout a šlápnout do pedálů. Do Prahy jsem dorazil 18. května. 

 

Za celé ty dny jsem neviděl jediné jedoucí auto nebo vlak, až na našem území. Co všechno se na tomto putování stalo, by bylo další dlouhé vypravování. V Praze jsem musel v prvé řadě k lékaři pro potvrzení že nemám vši. Jaký byl další osud Čechů v tom lese jsem se nikdy nedozvěděl.

 

 

PUTOVÁNÍ   Z   BERLÍNA   DO   PRAHY    NA KOLE   ZA   OSM   DNŮ

O celodenním pochodu napříč rozvalinami Berlína 10. května 1945 a následném nocování v půvabném lesíku na měkoučkém mechu   obojí bez jídla a kapky vody – jsem vypravoval posledně. A teď jsem si to šinul na kole po liduprázdné silnici při blankytně modré obloze a zpěvu ptáků s pocitem, že to nejhorší mám za sebou. Široko daleko nikde nikdo. Ukazatelé směru nikde nebyly, ale věděl jsem, že když pojedu přibližně  na jih, tak se do Československa strefím. Až k večeru vidím jet proti sobě dva mladé rudoarmějce. Měli pěkné čisté  letní uniformy a jeli v dobré náladě na kolech, jakoby  na výlet.

 

Samozřejmě po mně chtěli doklady, vlaječku jsem přišitou už neměl . S vážnou tváří si prohlíželi můj protektorátní občanský průkaz. Měl jsem dojem, že jej drží vzhůru nohama. Pak chtěli vědět, co mám v chlebníku. Vzali pytlík s cukrem a řekli Éto můka. Já řekl nět, sachar. Nechali si ho. Chleba nechali na pokoji, ale láhev s rozpuštěným sádlem chvíli prohlíželi a pak si ji rovněž nechali. Toho jsem nelitoval. Dodatečně jsem si uvědomil, že je nesmysl brát ji s sebou, když stačí trochu tuku na špičce čajové lžičky, abych se pozvracel.

 

 Zvracet ve válečném přídělovém hospodářství je neodpustitelné mrhání potravinami. Pak mi vzali kolo, nechali mi tam svoje, že prý nejede, a odjeli. Neměl jsem s sebou nářadí, ale přesto jsem za chvíli dal kolo do pořádku a jel dál. Matici napínající řetěz jsem mohl utáhnout jen prsty, takže při prudkém sešlápnutí řetěz přeskakoval. To mi nevadilo, rozjížděl jsem se s citem a pak to šlo už dobře. Nešlo o žádný závod, věděl jsem, že pojedu řadu dní od rána do večera. Udivilo mne ale, že ti mládenci o konstrukci jízdního kola neměli ani potuchu. 

 

S noclehem jsem si    starost nedělal. Jako student jsem chodil „na tramp“, jak se tehdy říkalo. Prošel jsem převážně pěšky, málokdy autostopem, severní Čechy, a v každé vesnické chalupě měli seník nebo stodolu se slámou, kde se spalo docela dobře. Jednou jsem se vypravil až do Vysokých a Nízkých Tater a věděl, že nejvíce vyjdou poutníkovi vstříc lidé na okraji vesnice než uprostřed, kde se bohatí sedláci tváří nadřazeně. A když jsem se dal s lidmi do řeči, kdo jsem, kam jdu a tak, dali mi obyčejně i večeři a snídani. V nynější situaci jsem ale s jídlem nemohl počítat. Zásobování se zhroutilo, potravinové lístky byly bezcenné, německé marky nikdo nechtěl. Nebylo jasné, jak to bude s jejich měnou. Za celou tu cestu jsem mimo komisárků  nic nejedl.

 

Pamatuji se jen na jeden takový nocleh. Hospodyně byla přátelská, říkala, že její muž zrovna plaví koně. Udělala mi velkou konvici čaje, jak je v Německu zvykem, kterou jsem vypil celou. Když viděla, že si krájím chleba, požádala mne, zda bych jí kousek chleba mohl dát, že pro svého muže už řadu dnů chleba nemá. Nechala mne pak vyspat v přístěnku v posteli. Nijak jsem toho chleba nelitoval. Když celou svou bytostí jste zaměřeni na to, abyste za hodinu byli o  několik kilometrů dál a naživu, nepřijde vám jídlo ani na mysl.

 

Na pokraji silnice byly často vidět nohy koně, trčící ze země. Rudoarmějci používali občas koně. Když kůň uhynul, nafouklo se mu břicho, obsahující jedovaté látky, a bylo třeba ho zahrabat. Nafouklým břichem se ale zadní nohy roztáhly do široka, nedaly se zcela zahrabat  a tak jedna noha trčela ven k nebesům.

 

Na pokraji jedné vesnice jsem požádal ženu pracující na zahrádce před domem o trochu vody. Přinesla mi ji a já se zmínil, že jedu z Berlína domů. Zeptala se jako by nic: „No, a jak to v Berlíně vypadá ?“ „Berlín před čtyřmi dny padl. Válka skončila.“ Koukala na mne s otevřenou pusou. Nikdo ve vesnici to nevěděl.

 

Teprve nyní si uvědomuji, že silnice nikdy nevedly středem vesnic, ale vždy okolo. Tím jsem se nikdy do vesnice nedostal. To bylo velkou výhodou. Nestál jsem o to setkat se s kýmkoli, ať to byl Němec nebo rudoarmějec. Nikdy jste nemohli vědět, jak to dopadne. Poslední rozkaz Hitlerův zněl: „Každý voják má právo zastřelit toho, kdo by prohlásil, že válka skončila. Vzpurné cizince je nutno odkráglovat .“ Doslova řekl :“Aufsaessige Auslaender sind umzulegen.“  Tak aby člověk dával pozor na každé slovo, které řekne. Mimoto se mi několikrát při projíždění lesem stalo, že jsem narazil na německé zběhy. Obyčejně neměli ani zbraň, jen utíkali, aby se dostali domů nebo do americké zóny. Často nevěděli, kde vlastně jsou. Rudoarmějci proto pročesávali lesy a chytali je.

 

U jedné vesnice jsem byl překvapen tím, jak byla rozstřílená. Všechny ostatní vypadaly, jako by válka ani nebyla. Ptal jsem se na to jednoho staříka. Vypravoval, že se u nich usídlili jednotky SS, které bojovaly do posledního muže. Jinde mne opět zarazilo naprosté ticho. Stál jsem na silnici dosti dlouho, ale nezaštěkal ani pes. Náhle se objevila nějaká dívenka, která mi vysvětlila, že celá vesnice utekla do lesa, když se blížila fronta. Myslili si, že v lese budou ve větším bezpečí. Pak přijela kolona stěhovacích vozů. Vojáci nakládali všechno, co se dalo odvézt, hlavně zemědělské nářadí, lopaty, sekery, pluhy, brány atd. V jiné vesnici mne hospodyně zavedla do obýváku a radila se s ostatními, kam by mne uložili. V pokoji byl prádelník a na něm skleněná vitrína s figurkami, ozdobami, ozdobnými hrnečky a podobně, jak vídáme i u nás. Ale to všechno tam leželo zpřeházené  jako po zemětřesení.

Díval jsem se na to s údivem. Hospodyně mi řekla, že do jejich domu přišel voják a po zdvořilém dotazu, zda by neměli nějaké hodinky, se zastavil u té vitríny. Stál tam chvíli a pak prádelníkem zacloumal tak prudce, že všechno zpřeházel. Hospodyně nechápala, proč to dělá, ale pak pro jistotu to nechala tak, jak to je. Uvažoval jsem, zda jí mám říci, že ten voják možná ušel dva tisíce kilometrů, kde z celých vesnic zbyly jen komíny a lidé žili v zemljankách, a on teď přijde do země, nad kterou zvítězili, a vidí tam takovéhle cerepatičky. Nakonec jsem ale mlčel. Přijel jsem také k jednomu městečku, kterým silnice procházela. Všude bylo plno lidí. Narazil jsem na několik vojenských vozů, které u chodníku stály. Byla to první vojenská vozidla, se kterými jsem se setkal. Předjížděl jsem je, až jsem před prvním stojícím autem uviděl starého člověka ležet na zemi, který sténal. Nad ním stál ruský řidič,  k smrti nešťastný, že ho zřejmě porazil, a bezradný, co má dělat. Lidé chodili okolo a tvářili se, že to nevidí. Báli se zasáhnout. On neuměl německy, aby se zeptal, kde je tady nemocnice nebo nějaký lékař. Jel jsem dál.

 

Potkal jsem skupinu žen, které pochodovaly mým směrem. Při předjíždění jsem zjistil, že mluví česky. Tak jsme se dali do řeči. Po osvobození ženského koncentračního tábora Ravensbrück  se vydaly na cestu domů. Také jsem narazil na čtyři vychrtlé chlapíky, rovněž Čechy. Vypravovali, že narazili na vojenské ležení s řadou stanů , kde mladá vojanda v kotli vařila boršč. Řekli, kdo jsou a zda by jim trochu toho boršče nemohla dát. Zeptala se jich, co dnes jedli. Řekli, že nic. A včera ? Také nic. A předvčírem? Také nic. A předtím? No, v koncentráku dám dávali teplou vodu s trochou vařených kedluben, a tak. Řekla, aby chvíli počkali.

 

Vrátila se staříkem ve vojenské uniformě, s puškou.  Už dříve jsem si všiml, že v Rudé armádě sloužili i velmi staří muži, kteří se k boji nehodili, aby vykonávali strážní nebo podobnou službu. Ten je odvedl do nemocničního stanu s polními lůžky a poručil, aby si lehli a čekali. Po nějaké době přišla vojanda s kotlíkem s nějakou kaší a dala každému dvě lžíce. A odešla. Všichni začali nadávat, co je tohle za blbý fór, ale stařík zahartusil, aby byli zticha a leželi dál. A tak leželi dál. Za nějakou dobu přišla vojanda znovu a dala každému zase dvě lžíce. A za dvě hodiny znovu a pak zase znovu. Krmila je tak do noci a ráno znovu. 

 

Ti chlapi nebyli schopni mi říci, co to bylo za kaši, a zda ta poslední se nějak lišila od té první. Zda nebyla třeba trochu sladká nebo trochu omaštěná. Nevěděli. V poledne je stařík propustil a vojanda jim na rozloučení řekla, že kdyby jim byla včera dala ten  boršč, že by už byli mrtví. Později jsem se dozvěděl, že po osvobození některých koncentráků Američany mnoho vězněných zemřelo, protože jim  dávali své masové a jiné konzervy. Američané neměli potuchy, co člověk dlouhodobě hladovějící smí a nesmí jíst.

 

Předposlední den svého putování jsem dorazil  do městečka Zittau čili Žitava. Bylo plné lidí. Z jedné skupiny se ozývala řeč podobná češtině. Byli to Lužičtí Srbové. Lužičané později usilovali o odtržení od Německa a přičlenění k Čechám. Nenalezlo to ale mezinárodní podporu. Ptali se mne, cože to mám za vlaječku. Byla bíločervená. Proč prý nemám vlaječku československou. Jak to, řekl jsem, to má být Slovensko součástí našeho státu ? Vždyť přece Slováci na začátku války bojovali po boku Němců proti sovětům. Pokračoval jsem v jízdě. Po chvíli jsem dohonil skupinu dívek, které táhly malý žebřiňáček na čtyřech kolech, jak se tehdy používaly. Měly tam naloženo všechno možné. Ukázalo se, že jsou z Podkarpatské Rusi. Tak jsme spolu  chvíli šli a povídali si. Až se na kraji cesty objevila postava mně už dobře známá : děda ve vojenské uniformě s puškou. Kam prý  jdeme. Tak jsme mu to vysvětlili a on, že tohle je poslední vesnice před československou hranicí a že máme sejít po svahu dolů, kde byl dvůr a statek, kde zkontrolují naše doklady a pustí nás dál.

 

Děvčata za hlasitého štěbetání se tam pustila, ale já zostřil pozornost. Tady už opět sovětská ochranná ruka mne někam posílala a já si vzpomněl na ten lesík u Berlína. A tak jsem si řekl: podruhé už vám nenalítnu, hošáni. Rozjel jsem se za děvčaty, ale nevjel do dvora,ale zahnul za první roh a pádil si to vesnicí co nejdál. Nikdo nebyl v dohledu. Objel jsem vesnici velkým obloukem a když jsem viděl, že už jsem skoro na jejím druhém konci, vracel jsem se k silnici. Tam mne čekalo překvapení. U posledního domu seděl sovětský důstojník na motorce a studoval nějakou mapu.

 

Nezbylo než si ho oťuknout. Tak jsem zajel k němu, řekl, kdo jsem, a že jsem dnes ještě nejedl. Ukázal na blízký domek, tam že mi něco dají. Postavil jsem kolo za dům, zaklepal, pozdravil a omluvil se, že je nechci rušit, ale že mne k nim ten důstojník posílá. Kdyby tak pro mne měli aspoň trochu vody. Seděli tam staří manželé, ještě jeden děda a pak nějaký mladší člověk. Byli přátelští. Tak jsme si povídali a za chvíli postavila hospodyně přede mne talíř s horkou polévkou. Bylo to podruhé za tu cestu, kdy  mi někdo nabídl něco teplého. Polévka krásně voněla, měla uprostřed mastný flek velký jako pětikoruna.

 

Nemusím vám povídat, že jsem neodolal a s mnohými díky se do ní pustil, a za chvíli vyběhl ven a všechno vyzvrátil. Během hovoru jsem došel k pocitu, že ten mladší muž k nim vůbec nepatří, také šaty, do měl na sobě, byly každý pes, jiná ves. Pomyslil jsem si, že je to zběh, kterému dali civilní šaty a chtěli mu pomoci, ale to nebyla moje starost.

 

Po půlhodině jsem z oken zkoumal situaci a měl dojem, že už je čistý vzduch. Vyjel jsem opět na silnici, nikde nikdo, a rozjel se  na plný pecky. Po chvíli jsem opět narazil na dědulu v uniformě a s puškou. Chtěl doklady. Mou občanku si pečlivě prohlížel, viděl jsem, že ji nedrží vzhůru nohama a že čte text český i německý a že srovnává fotografii se mnou. Pak mi ji vrátil a mávl rukou, že mohu jet dál. Z blízkého domku vyhlédl nějaký důstojník a křičel, proč mne pouští, on ale odpověděl, že mám všechno v pořádku.

 

Tak jsem se dostal na naše území s představou, že se už nic nemůže stát. Zlatý voči. Proti mně jelo několik žebřiňáků naložených vším možným, s vojenským doprovodem. Jeden voják seskočil a ptal se po dokladech a kam jedu. Když jsem řekl, že domů, chtěl vědět, jak to mám ještě daleko. Řekl jsem asi sto kilometrů. Nato on, že to není moc daleko. Vzal mi kolo, podal mi ruku, řekl: „Svaboda tvoja, mašina moja“ , a odcházel. Pokusil se na kolo naskočit, ale nepovedlo se mu to. Zkusil to podruhé a dopadlo to stejně. Popadl tedy kolo a naložil je na vůz. Opět neměl ani ponětí, že ten řetěz není dosti napnutý.

 

 Už se stmívalo, když jsem dorazil do vesnice. Zaklepal jsem u prvního domku. Ukázalo se, že tam bydlí Čech. Dovedl mne ke hromadě sena, kde se mohu vyspat, ale chtěl, abych mu ukázal doklady, že by mohla přijít kontrola a on by měl nepříjemnosti. Vypravoval jsem mu, jak mi Rusové sebrali kolo a on, ať si z toho nic nedělám, že kousek dál už jede vlak, a dokonce do Prahy. To tedy byl gól. Ráno jsem tam napochodoval, u okénka požádal o jízdenku a položil na pultík několik marek. Pokladní se na mne podíval a řekl: „Tady jste v Československu. Tady se platí korunami. Vidíte támhle ta pilinová kamna? Ta jsou plná marek.“ Když jsem řekl, že přicházím z Berlína, napsal mi jízdenku na náklady státu. Zajímavé bylo, že po několika měsících ty marky měly větší cenu než koruny. Odpoledne jsem dorazil ke svému otci v Praze na Letné. Byl 18. květen 1945.

 

Bylo nutno vyřídit několik formalit.  V prvé řadě se přihlásit k pobytu, abych dostal potravinové a jiné lístky. Na příslušném úřadě jsem musel čekat. Přihlášku k pobytu chlapíka přede mnou zkoumali s rozpaky a pak řekli, že vůbec neodpovídá záznamům, které tam mají. „To se nedivím, já jsem se u této rodiny skrýval celou válku. Já jsem Žid.“

 

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Pak se všichni zvedli ze židlí a přistoupili k pultu. „Vy jste tam byl schován celé ty roky ? A to si toho nikdo v domě nevšiml ? A nikdo vás neudal? Takže jste nedostával potravinové lístky a oni vás musili živit ? A to jste nemusil k lékaři atd. atd.“ Usmál se a řekl: „No, přežil jsem to a rodina, která mne schovávala, také.“ Načež nastalo velké divení a potřásání rukou.

 

Se mnou ale udělali krátký proces: „Žádné úřední místo s vámi nebude jednat, když nepředložíte  potvrzení, že nemáte vši. To vám vystaví každý lékař na počkání a nic to nestojí.“ Pak mi začali vysvětlovat, kde nejbližšího  lékaře najdu. Našel jsem, ale přede mnou tam stálo deset lidí. Vyřizovala to sestra. Podívala se v prvé řadě na místa okolo ramen, kam prý vši ukládají svá vajíčka. Ženy přede mnou si živě povídaly. Byl tomu měsíc, co je odvezli do koncentráku. Po vystoupení z vagónů se začaly objímat a plakat. Zdálky je pozoroval nějaký chlapík s brašnou a šel k nim. Byl to Čech. „Co tady brečíte?“ „Právě nás přivezli a půjdeme do plynu.“ „Kam byste chodily, plyn jim došel a nový nepřijde. Po náletu jsou koleje široko daleko na cimpr campr.“ A tak ho začaly také objímat. „A jak to, že se tady jen tak promenujete ?“ „Přijel jsem sem s touhle brašnou plnou nářadí. Jsem instalatér a dělám i do elektriky. Tak si mne tu nechali.“ To bylo poprvé, že jsem zaslechl, že posílali lidi do plynu.

 

Po několika dnech jsem odjel ke své matce do Lysé nad Labem a zůstal tam několik měsíců, abych se trochu sebral. Opakovaně jsem se rozjel do Prahy nalézt práci a podnájem. Práci bych našel, ale za nejlacinější podnájem na mně chtěli tři sta korun a to bylo nad moje možnosti. V novinách se ale objevily zprávy, že sudetští Němci budou vystěhování a že máme osídlovat pohraničí. A tak jsem si vzpomněl, že při putování po vlasti se mi zvláště líbilo v Liberci, který leží v údolí mezi dvěma zalesněnými horskými pásy  a s Ještědem, který tomu kraluje. Je to město výstavné a bohaté. Tak jsem se tam rozjel, bez problému nalezl práci i dobré laciné bydlení a nakonec se tam usadil. Později jsem se oženil, přišly děti, pak vnoučata. A tak my všichni až dodnes, už šedesát pět let, to tady osidlujeme a osidlujeme, co nám síly stačí.

 

25.1.2010

 

Pozn.

Otec mi ještě vyprávěl, jak si po příjezdu zajel za matkou, aby si spravil nervy pocuchané z války, jež celou strávil v bombardovaném Německu. Byl na tom dost špatně, často lidem odpovídal v němčině. Chtěl se jít léčit, ale když viděl, že mnoho jiných je na tom ještě daleko hůř, léčil se sám, i s pomocí východní filozofie. Desetiletí trvalo než se vzpamatoval. Nesl to vlastně v sobě až do smrti v devadesáti.

Duševní problémy se projevily u všech, úměrně zatížení a jejich citlivosti. Na toto trauma se všeobecně zapomnělo, ač dotyčným dělalo problémy ještě dlouho po válce.

 

 

Požádal jsem i matku, aby zavzpomínala, jak to bylo za války za vsi. Proti hrozným zážitkům otce v neustále bombardovaném Berlíně to bylo neuvěřitelně klidné, žádné boje vlastně nezažila. Pohádky o partyzánech v lese u Soběslavi patřily k častým mýtům vesničanů, dodnes tomu věří:

 

Válka, a jak jsem ji viděla a prožívala

Psal se rok 1938. Bylo mi 13 let. Nikdo z nás si válku neuměl ani představit.My děti jsme měly radost, že se bude něco dít. Všichni kolem byli vyděšení a s obavou sháněli zprávy co se děje, a hlavně co se bude dít.

To jsme ani trochu nechápaly a neprožívaly jsme to. Zatím jsme si žily v pohodě, zvláště my, tři dcerky.  Vždycky nám  rodiče zdůrazňovali, že náš rod s tradicí, starý více než 550 let.

Nikdy jsme nebyli proletariát, vždycky jsme byly děti „ze statku“. Předkové byli často starosty obce a v dávných dobách  náš dům býval tvrzí. To mělo vliv na naši výchovu. Maminka nám vždycky říkala „Nesmíte nikdy zapomenout, že jste holky Dvořákovy!“

Vždycky jsme měli jednu, nebo dvě služky, většinou z chudého Slovenska, pracovaly v kuchyni i na poli. Rovněž kočího, čeledína. Maminka nás vychovávala k tomu, že jsme už jako děti  musely umět pracovat  stejně jako oni. Říkala : „Když budete chtít někomu poroučet, nejdřív musíte ukázat, že na to máte odvahu i sílu.“

Lidé dostávali za protektorátu potravinové lístky, a na ty se žilo. Nás se to nijak nedotklo. Jídla bylo u nás vždycky dost. Obilí se mlelo v nedalekém mlýně „u Votrubů“, zabíjačky nebyly problém. Aspoň ze začátku. Později, když Německu bylo zle, byly předepisovány kontingenty na všechno, obilí, vejce, chovná zvířata.

 Pamatuji si, že jednou se naši dověděli, že bude chodit kontrola na slepice. Otec slepice pochytal, zavřel je do bedny a odvezl do lesa. Když po kontrole pro ně dojel, zjistil, že jsou všechny mrtvé. Slepice se v uzavřeném prostoru teplem zadusily.

Jednou vykopal ve sklepě tajný úkryt, protože se vždy rozkřiklo, že je hospodářská kontrola, ale nelíbil se mu. Tak ho zrušil.

Vždycky jsme měli několik koní. Jednou jsme měli ročního hřebce. Otec najal  nějakého zvěroklestiče, ten ho měl vyklestit. Bohužel přitom nepracoval v čistotě, zvíře dostalo sepsi a zahynulo. Rodiče si od jeho prodeje hodně slibovali.

Pamatuji si jak to bylo smutné, když jeden kůň  táhl mrtvé zvíře ze stáje na zahradu, kde ho zakopali. Mělo to velký dopad na osud nás tří sester.

Bratr už tehdy nebyl živ, zemřel ve dvou letech na spalničky, což byl pro rodiče krutý osud. Ještě se jim narodilo čtvrté dítě, sestra Bohuslava, ale vytouženého syna se už nedočkali.

 Rodiče se rozhodli, aby ani jedno dítě na statku zůstalo. Dali nás všechny tři studovat. Bylo to bez nesnází, všechny tři jsme se dobře učily, ovšem rodiče sami  na to doplatili.

Proto nás také nechal očkovat proti záškrtu, ale vakcína byla asi vadná, protože několik dětí záškrt dostalo. Uzavřeli náš dům, nesměli jsme chodit mezi lidi. Zajímavé bylo, že se záškrt opakoval ještě několikrát. Nejdřív jsme dostali  opětovnou injekci, pak už rodiče nechtěli opakovat uzavření domu a tak mandle maminka „léčila“ husím perem, namočeným v petroleji. Bylo to hnusné, ale přežily jsme to.

Na  konci války přišlo do obce několik německých utečenců, kteří prchali před  Rusy. U nás byla rodina, která byla opravdu zvláštní. On takový malý skrček s knírkem pod nosem. Prý vystupoval ve varieté a ona krasavice s vlasy jaké jsem nikdy předtím neviděla. Otáčela si je v několika pruzích kolem hlavy, byla opravdu krásná.

Pak dostali rozkaz a odvezli je  do Soběslavi do sběrného tábora.Víc jsme o nich neslyšeli. Zbyl po nich jen vínový servis což byla jejich vděčnost za dobré  zacházení.

Na konci války bylo možné požádat o přidělení válečného zajatce, aby na statku pracoval.  Nám byl přidělen Hans Seidenstuker. který mě učil jezdit na koni. On sám uměl výborně skákat přes překážky To jsem obdivovala.

Jednou jsem vyvedla koně ze stáje, osedlala ho (sedlo jsme měli od ruských vojáků) a hnala jsem si to směrem k Táboru. Když jsme jeli od vesnice, bylo to bez problémů. Když jsem ho ale obrátila, hnal se zpátky tak rychle, že jsem se  málem dotýkala sloupů kolem  silnice.Bylo to ode mně nerozumné zvlášť proto, že se o nás otec vždycky velmi bál.

S německým  zajatcem to pro rodiče dobře nedopadlo. Jednou řekl, že to zkusí se vrátit domů do Německa. Maminka mu na cestu upekla bochník chleba a on odešel. Na hranicích byl ale chycen a on jim o tom bochníku řekl.

Nastalo velké vyšetřování a byl návrh, aby byli rodiče vystěhováni do Jáchymova, že podporovali Němce. Taková byla doba. Zastal se jich  ale starosta, a tak vystěhováni nebyli.

Rusové byli ubytováni i u nás i u sousedů. Měli šatní vši, ale chovali se slušně. Jednou vypukl poplach, že v lese jsou němečtí vojáci. Vyskakovali z oken a hnali se tam. Byl to ale planý poplach.

Po skončení války vládla všude velká euforie. Na hlavní silnici ze Soběslavi do Bechyně šlo množství německých vojáků, do Rakouska se vracelo množství válečných aut  a také nemocní z Červeného kříže.

Tam jsem poznala druhou odvrácenou tvář některých lidí, které jsem znala.Sice jim dali kus chleba, ale vyměňovali to za nejrůznější věci bez ohledu na to, že jim brali poslední, co měli. Maminka mi vždycky dala bochník chleba který jsem jim rozdala. Byl to neuvěřitelně zlý čas.

9. května 1945 byla „U Nováků“ tancovačka na oslavu osvobození, když  Rusové přivedli rakouského zajatce a  na návsi s ním udělali „soud“.

Bylo to  bizarní. Pod kopcem se tančilo a na kopci zajatce svázali, vedli ho přes vesnici a tam ho na polním můstku zastřelili. Do rána mu někdo sundal vojenské  boty a vojenský kabát a zajatec zůstal nahý. Pak ho zakopali na  místním pastvišti.

Za nějakou dobu přijeli z Rakouska jeho rodiče, vykopali ho a odvezli.Nemohla jsem se pak na lidi, kteří byli v pozadí všeho ani podívat. Přitom ten zajatec nebyl Němec nebo esesák a vztahovalo se na něj omilostnění. Válka je skutečně odporná.

Válku také odnesla sestřenice Jiřina Červenková ze Soběslavi. Šla na procházku se svým přítelem, potkala je četa ruských vojáků, Jiřinu znásilnili a zbili. Přítel Jiřiny šel na ruské  velitelství a tam to oznámil.

Rusové s tím byli hned hotovi. Nechali nastoupit tu četu a Jiřina měla označit vojáky, který ji znásilnili. Jak mi později říkala, nikoho neoznačila, ale komandant poručil zastřelit všechny, kteří se toho zúčastnili. Smutné na tom bylo to, že otce Jiřiny zastřelili Němci  v Heydrichiádě. Jiřina zůstala se sestrou Libuší a matkou bez prostředků. Můj otec jim pomáhal jak mohl.

Jaké to během války bylo? Byli jsme mladí, brali jsme to všechno  jinak. Já a Marie jsme studovaly v Pelhřimově, měly jsme své lásky, své představy o životě a i když to na pohled vypadá, že jsme museli být z daného stavu věcí  nešťastní, nebylo tomu tak. Byli jsme na světě rádi a žily jsme tak, jak to šlo. A především jsme měli dobré rodiče, kteří  udělali vše co mohli, abychom žili „lépe“. Posílali nám balíky a když buchty cestou zplesnivěly, oškrabali jsme plíseň a snědli je.

Můj strýček byl za 1.republiky kapitánem armády. Na odboj byl vězněn v koncentráku v Dachau. Vrátil se s podlomeným zdravím. Byl vysoký, ale vážil jen 40 kg a brzy zemřel.

Nyní docházím k názoru, že sice žijeme snadněji, ale ten pocit bezpečí už není. Svět se změnil a neřekla bych, že k lepšímu.Možná, že se mi to jen zdá, ale lidé dříve víc věřili v lidskou soudržnost a byli ochotnější si vzájemně pomáhat.

Nebylo tolik lží a podrazů, jako je nyní. I za války jsem se nebála chodit v noci lesem ze Smolče, když jsem jela domů z Pelhřimova i když byly lesy plné partyzánů. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo někoho přepadl. Lidé se nyní změnili. Všechno nyní ovládají peníze. Běda, když je nyní někdo nemá...

Březen 2016

 

Další, podrobnější úvahy o světových válkách