Sto let republiky
Stoleté výročí je důvodem k zamyšlení, znovu promyslet
dávnou otázku po smyslu českých dějin. Základem
je správně pochopit naší geostrategickou polohu. Malý slovanský národ Zemí
koruny České byl vždy uprostřed Evropy v průsečíku zájmů okolí, to je
velmi nebezpečná poloha, o kterou mělo zájem spousta silných sousedů. Vždyť my
jsme tu ani nebyli první. Před námi tu byli Keltové a pak germánské kmeny,
které si pak dělali nárok na toto území.
Přišli jsme sem jako několik z mnoha slovanských kmenů
v období stěhování národů. Povahová spřízněnost je jasná. Dostali jsme se
ale nejvíce na západ, byli jsme tedy nejvíce ovlivňování její vyspělejší
kulturou.
Silně nás ovlivnily husitské války. Původně šlo o mírnou
náboženskou reformu spojenou s vidinou brzkého konce světa, který měl
nastat počátkem roku 1420. Když se nic nestalo, byli mnozí zklamáni. Místo toho
aby se vrátili zpět se pustili do boje o víru, což byla hrozná chyba. Vůbec
nepochopili, jak moc se mýlili. Vznikl bratrovražedný konflikt, po kterém jsme
byli Evropou vnímáni jako krutí kacíři.
Habsburkové nás neokupovali, přidali jsme se k nim
dobrovolně, ale chtěli z nás rebelii vyhnat a po staletích se jim to
zdařilo. Kdo byl odbojný, toho poslali do bojů s Osmanskými Turky, nebo
přinutili k emigraci. Nakonec bylo dobře, že jsme byli součástí jejich
říše. Druhou variantou bylo pouze patřit k Německu, které by s námi brzo
udělalo rychlý konec jako s jinými slovanskými kmeny na jejich území. Už
neexistují. Paradoxně nás Habsburkové chránili před německou a ruskou
rozpínavostí a pádem trůnu jsme o tuto ochranu přišli.
Záviděli jsme Maďarům jejich postavení v R-U a až do
konce 1.sv. se nám dařilo naše postavení jen pomalu zlepšovat. Jeho porážka
způsobila rozpad říše na množství států. Vítězové si podrobili reparacemi
Německo a R-U rozložili na národnostní státy, což také sloužilo jako sanitární
kordon proti infekci bolševizmu z Ruska, které ohrožovalo západní Evropu.
Vyhlášení samostatné republiky ČSR sice doprovázel
jásot, ale jen málokdo si uvědomoval neřešitelná vnitřní i vnější úskalí. Měli
jsme sice svůj stát, ale naše situace byla zoufalá, což se dodnes málo ví.
Vlastně mrtvě narozené dítě.
Na Mírové konferenci
v Paříži nám vítězové války nakreslili mapu republiky. Bylo v ní množství
nesourodých národů. Zejména Slovensko, které k nám nikdy předtím
nepatřilo, se svoji silnou maďarskou menšinou, která neměla ráda ani Slováky
ani nás, a obyvatele zaostalé Podkarpatské Rusi, která k nám měla ještě
dál. Velkou zátěží byly tři miliony Němců Sudeťáků, kteří se často odmítali
česky jen naučit. Chtěli by k Německu, neměli nás rádi. Vlastně se dostali
do země, která jim nevyhovovala. Mezinárodnostní
spory byly na denním pořádku.
Vojenské boje přišly vzápětí, v Sudetech
i na Slovensku s Maďarskou republikou rad, i se Slovenskou republikou rad.
Z vnějšku jsme totiž byli obklopeni
samými nepřáteli, kteří měli na nás územní nároky a jen čekali na příležitost,
aby je mohli uplatnit a vrhnout se na nás aby nás roztrhali na kusy, což se
brzy stalo. TGM a Beneš dělali co mohli, aby našli spojence, ale bylo to málo
platné. Jejich moc byla nepatrná a nešlo s tím nic dělat.
Malá dohoda i věčné snahy o vazbu na Francii neměly šanci na
úspěch. Militarizace Německa byla velkou hrozbou, ale západní velmoci do další
války nechtěly za žádnou cenu. Moc dobře si pamatovali hrůzy a cenu 1.sv.v.
Raději strkaly hlavu do písku a ani mezinárodní organizace nebyly nic platné.
Byli jsme v bezvýchodné situaci, když jsme byli
vystavení Mnichovské smlouvě, jež se rovnala vyhlášení války. Všichni byli
proti nám, nikdo nám nechtěl, ba ani nemohl pomoci. Co jsme měli dělat?
Pohraniční opevnění byla nedokončená Potěmkinova vesnice v nepřátelském
území a anšlusem Rakouska se odkryla téměř nechráněná jižní hranice.
Za dva až tři dny německého útoku z jihu a severu by
bylo po nás. Takový debakl je horší, než vyklizení pohraničí. Vznikla Druhá
republika, kde jsme utržili hodně ostudy. Ze strachu z Německa jsme začali
zavádět nedemokratické i antisemitské zákony, podobně jako v Itálii. To
Hitlerovi nestačilo, zabral nás celé a udělal si z nás bezmocné dodavatele
zbraní pro válku.
Naštěstí jsme nemuseli na východní frontu jako Slováci,
kteří se odtrhli a ze strachu z Maďarů se raději přimkli k Německu.
Byla tu ohromně silná atmosféra strachu, ale lidské ztráty byly malé. Diverzní
akce mohly být větší, ale nebyla vůle a odvaha k nim. Kromě atentátu na Heydricha, organizovaném Spojenci, se tu v odboji
téměř nic nedělo.
Katastrofální situace pokračovala i po válce a Beneš opět
nemohl udělat zázrak. Byl ve stejně beznadějném postavení jako při Mnichovské
krizi. Velmoci si opět rozdělily zóny bez nás. Bylo tu též mnoho vlivných lidí,
kteří by za komunismus dali život a byli ochotni k čemukoliv. Měli za zády
SSSR, které si demokratické metody nevybíralo nikdy.
Jejich komunistické nadšení způsobila hospodářská krize,
zrada západních spojenců v Mnichově i válečné úspěchy SSSR. A komunistická
idea, která slibovala brzký ráj na zemi. Naivní intelektuálové i obyčejné lidí
tomu uvěřili, stejně jako Němci Hitlerovi jeho fašismus.
Vyčítá se Benešovi, že přijal demisi ministrů. Jistě věděl,
že zase prohrál. Co by se ale stalo, kdyby to neudělal? Gottwald by si pozval
sovětskou armádu, která na to jen čekala. Pro Stalina nebyl Beneš ničím, jen
bezvýznamnou figurkou bez síly a moci. Komunisté by ztratili legitimitu, ale to
by na situaci nic nezměnilo. Z rukou Německa jsme přešli do sféry SSSR.
Beznadějná situace se zopakovala i v roce 1968.
Skutečně tu plíživá kontrarevoluce byla. Snažili jsme se teror komunismu
napravit, dokonce po dobrém. Do deseti let bychom ho stejně opustili jako
iluzi.
To nemohl Brežněv připustit, tak na
nás poslal tanky svoje i ty „spřátelené“. Kupodivu nikdo neříká, že jsme se
měli bránit, ač situace byla stejně zoufale beznadějná jako v roce
Jací tedy jsme? Rozhodně ne velcí hrdinové. Prý máme
holubičí povahu. U nás se bojovalo naposled za prusko-rakouských válek roku
1866. Panicky se bojíme imigrantů, žádní tu přitom nejsou, ani nebudou. Žádný
teroristický útok tu nikdy nebyl, a to ani v zemích Vizsegradu.
Tak proč? V Druhé republice se panický strach také silně projevil, ba
ostudně.
Poláci s úsměvem říkají, že naše válečná vlajka je bílý
lev na bílém poli.
Co ale oni svojí bojovností dosáhlí? Dlouhou dobu ani
neexistovali jako samostatný stát, Německo a Rusko si ho rozdělily mezi sebe.
Bojovali pak se Sovětským svazem, následně
je zmasakrovalo Německo, ale stejně upadli do sovětského vlivu.
Vzorem nám nemůže být ani slovanské Srbsko. Sice si udrželo
svou samostatnost, ale za cenu těžkých bojů a ztrát. Kvůli tomu atentátem
rozpoutali i 1.sv.v. Krvavá Krajinská válka proti ostatním Jihoslovanům
v devadesátých letech minulého století zdevastovala zemi a dodnes na tom
nejsou dobře. My jsme proti jiným Slovanům nikdy tvrdě nebojovali.
Nemáme územní požadavky na nikoho, s každým se snažíme
vycházet přátelsky a to je správné. Nemáme ani imperiální ambice, držíme se při
zemi. Evropská unie a NATO je pro nás požehnáním.
Nejsme příliš sebevědomí, ale hodně opatrní, relativně
disciplinovaní, sociálně zaměření. Jsme
relativně i skromní a pracovití. Umíme si vždy poradit. Uznáváme nutnost
demokracie.
Není tedy důvod k přílišnému sebeobviňování. Žádný
velký konflikt jsme nikdy nezavinili, žijeme si celkem dobře a výhled do
budoucna je také celkem příznivý. Na to, že jsme stále samostatní na tak
nebezpečném území uprostřed Evropy při tak malém počtu obyvatel je velký
úspěch, ba zázrak.
Z mých vzpomínek...
Dostal jsem se do rodiny gen.Mrázka, velitele 313.stíhací squadrony, který mi vyprávěl, jak střílel Italy jako
koroptve nad Londýnem... Jeho žena rodila v podzemí, dítě to málem
nepřežilo...
A jak to v takových soubojích vypadalo, jeho Spitfire, před ním Me Bf109, za
ním Me110, smrtící kruhy, neustálá palba, i blackouty.
Nebo jak po válce střemhlav "útočil" na vlastní dům v Jablonci...
Nebo jak dělal šéfa v Bazaru, použitém zboží a byl rád, že
ho pustili z vyšetřovací vazby z pověstného Domečku, kde komunisté mučili
řadu těch, co bojovali v Británii.
Jeho tchán mi vyprávěl o době před 1.sv.v., jaká nenávist
byla k Habsburkům. A jak 2 sv.v. válku strávil v londýnském exilu
coby diplomat. Z Polska musel ovšem utíkat. Nebo jak můj otec prožil válku v neustále
bombardovaném Berlínu, snad 4x ho vybombardovali.
A že se z dovolené v Čechách nakonec rád vracel
tam, jak hrozná tu byla atmosféra strachu... Jak tam probíhal konec války.
Hodiny šel Berlínem, ani jeden dům celý. Vybombardované byly opakovaně. A jak
utekl Rusům z tábora a na kole jel do Prahy, dokud mu ho Rusové
nezabavili...
Moje matka zažila boje v Jižních Čechách. Jednou ji od
znásilnilo zachránilo, že rychle skočila na koně a rychle pryč...
Několik sousedů byla popraveno, i mlynář, že mlel načerno. Byly
šťáry ve statku, na študiích k ní vtrhli Němci a prohledali všecko.Rusové tam
zajali rakouské důstojníky, ale protože chtěli na tancovačku a nechtěli je
hlídat, postříleli je a šli... Její tetu znásilnili a jejího partnera, který
šel s ní na procházku zmlátili. Když si stěžovala veliteli Rusů, že ji
znásilnili, řekl jí, ať jí ukáže kteří to byli a on je zastřelí... Neudělala
to..
Očité vyprávění má svou cenu... Kde jsou ty časy... Jak
dobře si žijeme proti nim... A my neustále mluvíme o utečenecké krizi atd. Jak
směšný je to problém proti válce...
Moje vzpomínky na Němce
Zažil jsem dozvuky války. Na Liberecku bylo dost
neodsunutých Sudeťáků. Prokázali, že proti nám nevystoupili. Pamatuji, jak
v šedesátých letech od nás Němky v závodní jídelně Bytex Vratislavice brali zbytky jídla, prý pro psa... Lidé jim je
dávali a věděli své... Nepřátelství k Sudeťákům jsem nikdy nepozoroval,
spíš jim jich bylo líto.
Osobně jsem znal dvě rodiny.
Jednak truhláře Möllera a souseda pana Müllera, ti prodávali mléko sousedům. Bojoval ve španělské
občanské válce na straně komunistů. Po jejich porážce utekl s ostatními do
Francie, kde se skrýval v neokupované části do konce války. V roce
1970 ho přejel vlak, možná to byla sebevražda. Jeho situace byla bezvýchodná.
Jeho manželka se přestěhovala do NSR, kam on nechtěl.
Tito Sudeťáci téměř neuměli česky, ač tu žili dlouho.
Otázkou je, proč. Podle mne nechtěli. Vždy na nás hleděli svrchu. I po válce se
separovali. To jsem pozoroval u všech. Fakt je, že měli domy v daleko větším
pořádku. Jsou jiní než my.
Byli tu občany druhé, či třetí kategorie, spíše trpěni. Nemohli
mít vyšší postavení bez znalosti jazyka... Jen málo se o tom už ví...
Počátkem sedmdesátých let jsem o prázdninách pobýval
v Drážďanech v rodině radního. Za války byl kapitánem Wehrmachtu u
Moskvy. Mnoho Sudeťáků bylo odsunuto do NDR, byli tam i váleční zločinci. Jistě
byl v té jejich komunistické Einheitspartei.
Zastávali vysoká místa ve státní správě i armádě a jejich NVA byla po ruské armádě
nejvíce připravenou pro boj proti Západu...
Generál tankových vojsk Richard Tesařík si v Moskvě
stěžoval, že musí spolupracovat s týmiž generály, s kterými bojoval.
Za to ho vyhodili z armády...
Takže mnoho německých důstojníků zažilo éru císaře, éru republiky,
éru fašismu a zemřeli jako komunisté... Co z toho všeho vyplývá? Jaká to
jsme vlastně civilizace...
Jeden starý železničář mi r.1968 ve vlaku říkal, ze Rusové
v r.1945 našli na jeho nádraží cisternu s metanolem a pili ho. Za chvíli
jim bylo zle.
Železničář šel za velitelem že leží na kolejích živí i
mrtví. Proto nemohou posunovat. Posunujte přes ně, rozkázal jejich velitel....
Dovětek
Vloni jsem po letech navštívil svou rodnou vesnici.
V dílně souseda jsem si všiml obrazu Hitlera. Ptal jsem ho, proč ho tam
má. Prý se mu líbí jeho úsilí o čistotu rasy, odpověděl.
Kdyby válku vyhrál, soused by tam už jistě nebyl. Buď by byl
mrtev, nebo odsunut. Naše území Němci pokládali za své, za nepřátelský klín
vražený do těla Německa... Popravdě tu byli před námi....
A čistota rasy nikdy nebyla, jsme promíchání celá
staletí... Člověk se zkrátka nikdy
nepřestane divit... Jen z mé rodiny zabili Němci dva lidi...
Vzpomínky mého otce
Škoda, že nepsal víc i
o válečných letech, o bombardování, jak musel ve dne i v noci utíkat do
krytu, 3x ho vybombardovali. Jak neměl peníze ani jídlo. Jak čistil boty
důstojníkovi Stauffenbergovi, který přinesl
k Hitlerovi bombu... Ve dne padali anglické bomby, v noci americké. Při
útěku domů prošel Berlínem. Ani jeden dům nebyl bez poškození bombami...
Tak jen pár poznámek o
konci války, jak ji zažil :
JAK SE ŽILO V BERLÍNĚ
OBKLÍČENÉM RUDOU ARMÁDOU V ROCE 1945
Pracoval jsem tam mj. jako
zřízenec berlínského hotelu Hospiz am Askanischen Platz. V polovině
dubna se Rudá armáda probojovala k východním předměstím Berlína. Jeden front
začal obkličovat město obloukem se severu, druhý z jihu. Oba fronty se setkaly
28. dubna na západním okraji Berlína u předměstí Spandau,
kde jsem tehdy bydlel. Tím se obklíčení dokončilo.
V té době ale již deset dnů nejezdily vlaky ani
městská doprava. Nejezdilo vůbec nic, protože nebyl benzín ani elektrický
proud. Obchody, úřady, prostě všechno zůstalo zavřené, nefungoval rozhlas,
nebyly noviny ani zásobování.
Někde tekla voda, jinde ne. Toto město, ve
kterém stále ještě žily dva milióny lidí, se tak stalo vězením, ze kterého
nebylo kam utéci. Bylo to období naprostého bezvládí.
Uvažoval jsem, kdy se lidé kvůli jídlu
začnou navzájem přepadat. Bydlel jsem tehdy v malém domku u starých manželů.
Když tento stav trval několik dnů, lidé se vyhrnuli do ulic a začali rabovat
obchody, restaurace, skladiště a továrny ve snaze najít něco k snědku. S jinými
jsem vniknul do nedalekého závodu a přinesl domů půl pytle pudinkového
prášku. Pak jsem se vydal k jatkám. Před nimi stál nákladní vlak plný dobytka.
Problém byl v tom, že ta zvířata byla mrtvá. Nenašel se už nikdo, kdo by je
vyložil a aspoň napojil. Vešel jsem do jatek. Vše zelo prázdnotou.
Posléze jsem narazil na jednoho Poláka a Belgičana,
kteří tvrdili, že někde vzadu ještě našli živé prase a že se chystají o ně
rozdělit. Slíbili mi také kus, když se někde schovám a upozorním je, kdyby
někdo šel. Nikdo ale nešel a za nějakou dobu mi skutečně přinesli v pytli
prasečí hlavu s tím, že by mi měla stačit, když jsem jen "dával bacha". A tak jsem si dal pytel na záda a kráčel k
domovu. Za mnou kapala prasečí krev.
Bytná uvařila pudingovou polévku na které byl
malý flek tuku. Velmi nám to chutnalo. Pak jsme ale všichni vyběhli na zahradu
a polévku vyzvrátili. Nebyli jsme na tuk zvyklí.
Rudá armáda zatlačovala obránce do města a
útočila i v noci tím, že Němce oslňovala protileteckými světlomety, jejichž
záři jsme viděli i ve Spandau. Není mi jasné, kde
brali elektrický proud. Nasadili prý i velké množství tanků. Pro velké ztráty
od nich ale záhy upustili. V Berlíně byla totiž výroba lehkých protitankových
zbraní Panzerfaust a Penzerschreck,
se kterými se naučila zacházet i německá mládež Hitlerjugend.
Tanků vlastně ani nebylo třeba, Němci viděli, že se neubrání, a protože se
nechtěli dostat do sovětského zajetí, utíkali sami směrem na západ k Američanům.
Že se fronta blíží jsme poznali podle toho, že
němečtí vojáci zmizeli a střelba se stále blížila. Ale pak jsme zjistili, že se
ani nebojovalo. Němci utíkali. Jejich děla a těžká technika nebyly k ničemu,
protože neměli benzín ani náhradní díly k autům. Vojáci zahodili i pušky.
Rudá armáda na venkově a na berlínských předměstích
měla jinou taktiku. Jeden voják nesl na rameni minomet a tři další šli za ním a
nesli miny. Když jeden padl, jiný voják automaticky převzal zátěž a postupovali
stále dál.
Rozkřiklo se, že se s Rusy dorozumím. Koupil
jsem si včas knížku MOJA PERVAJA RUSKAJA KNIGA, ale ani jí vlastně nebylo
potřeba. Následkem bylo, že všechny ženy z okolí se nastěhovaly do našeho
sklepa. Byly v domech samy a cizích vojáků se bály. Ve sklepě jich bylo snad
deset. Samozřejmě že při střelbě jsme všichni museli do sklepa. Žili jsme tam přes týden. Když se
první rudoarmějci objevili v naší ulici, byli v dobré náladě a nikoho celkem
neobtěžovali.
Přišli i do našeho domu a když jsem řekl, že ve
sklepě jsou jenom civilisté, omezili se na zdvořilý dotaz, zda bychom neměli
nějaké hodinky. Pak zase v klidu odešli. Požadovali ale, aby dům byl
nepřetržitě otevřený ve dne i v noci, aby kdykoli mohl někdo do domu vběhnout,
kdyby začala palba. A tak mně jako jedinému zbyla nutnost spát v přízemí, abych
byl případným příchozím k dispozici.
Přes napjatou situaci nikdo neměl příliš strach.
Zjistili jsme, že od min nám nebezpečí nehrozí. Poškodily sice střechu, ale
strop v prvním patře neprorazily, ani dům nezapálily. Byla to zcela jiná
situace, než uprostřed města, kde jsou mnohapatrové domy.
Tam letecké bomby prorazily střechu a několik
pater. Vybuchly zpravidla ve druhém poschodí. My jsme byli ve sklepě, jehož
strop byl vyztužen dřevěnou konstrukcí. Když bomba vybuchla, všechno se
otřáslo. Po několika minutách jsme všichni byli špinaví pod nosem, jak jsme
vdechovali zvířený prach. Mnoho lidí bylo v šoku. I já. Strašně se mi třásly
ruce a styděl jsem se za to.
Po chvíli to ale přešlo. Jedna paní začala
bezhlavě běhat po sklepě a křičet. Někdo jí dal facku a řekl, aby si sedla a
byla zticha. Kupodivu ta facka pomohla. Když jsem takový výbuch zažil podruhé a
potřetí, už jsem v šoku nebyl.
Ty ženy ve sklepě nevystrčily nos po celou dobu
bojů. Jediný, kdo musil občas vyjít do přízemí, byla bytná, aby v kuchyni něco
připravila. Jednoho dne vyšel do domu starší voják a ve vší zdvořilosti jí naznačoval,
že by se s ním mohla vyspat. Bytný právě přicházel ze sklepa a tak ho objala a
řekla „Tohle je můj muž." Rudoarmějec pak odešel. Viděli jsme později, že
se s ostatními chystá přespat na zemi v nedalekém parčíku. Bylo velmi teplo a
sucho. Rozdělali si oheň a vedle nich byla hromada brambor, zřejmě jejich
večeře. Bytný mne za ním poslal, abych ho pozval na večeři.
Ptáte se proč? Protože to byl slušný člověk.
Nevím, co bychom si byli počali, kdyby se chtěl dopustit nějakého násilí.
Viděli jsme, jak si na návštěvu bere pár brambor a jak mu nadřízený vytýká, že
chce dát brambory Němcům. Odpověděl, že si bere jen tolik, kolik sám sní.
Jednoho dne rudoarmějci náhle zmizeli. A
objevili se opět němečtí vojáci. Ukázalo se, že velení Rudé armády otevřelo na
západním okraji Berlína své obklíčení, aby Němcům umožnilo únik na západ. Toto
otevření bylo široké nějaký ten kilometr a vedlo do koridoru směřujícího na
západ.
Bylo to proto, aby se Němci pokoušeli koridorem
projít. Jeho okraje byly ale prošpikovány sovětskými minomety a jak jím Němci
několik dnů procházeli, zasypávali je minami. Byl to masakr zbytků německé
armády. Němci postupovali přískoky od domu k domu a vždy se v našem sklepě
zastavili, aby si odpočinuli.
Za těch několik dnů německého ústupu
prošlo naším sklepem asi padesát vojáků. Hleděl jsem na to s rozpaky. Jestliže
během minuty vybuchlo v okolí domku několik min, muselo být i laikovi jasné, že
se tím nedá projít.
Ale oni znovu a znovu se na ústup dávali, takový
strach měli z rudoarmějců. Jeden důstojník jim výslovně řekl, že žádného vojáka
k ústupu nenutí, že si mohou opatřit civilní šaty a zůstat tady. Jenom jeden
této možnosti využil. Dali jsme mu montérky a on zůstal. Myslím, že všichni
ostatní zahynuli.
V té době zemřela ve sklepě jedna stará paní.
Byl to asi následek stálého ostřelování. Miny nám sice neublížily, ale problém
byl v tom, že pozornost se automaticky upínala ke zvuku, který mina vydávala
při letu a pak když
vybuchla. Nemohli jste se ubránit, abyste to neslyšeli. Když to trvalo celý den
nebo i noc, zcela vás to nervově vyřídilo. Tedy co s mrtvou? Nebylo kam ji
odvézt, nebylo čím. A tak jsme při krátké přestávce v ostřelování vyhloubili na
zahradě mělký hrob a tam ji zabalenou do prostěradla prozatímně uložili.
8.května boje definitivně ustaly. Vyšli jsme
konečně ze sklepa, oslněni denním světlem, s možností se volně nadechnout. Kam
oko dohlédlo, leželi mrtví, na ulicích, zahradách, na polích, u vchodů do domů.
Začali jsme vykopávat hromadné hroby, nejméně dvanáct metrů od studní. Také
jsem pomáhal odtáhnout dvě těla do jámy, ale pak se mi udělalo zle a musil jsem
toho nechat. Jeden takový hrob byl přímo před naším domem. Bylo zajímavé
pozorovat, jak na něj reagovali rudoarmějci. Někteří, ti mladí, často do něj a
do provizorního kříže s helmou kopali. Jiní, ti starší, když šli okolo,
salutovali. Nerozuměl jsem tomu.
Ten voják v montérkách se vydal na vlastní pěst
směrem na západ, kde měl rodinu. Pozdě v noci se vrátil. Samozřejmě ho
zastavili vojáci, neměl doklady a tak ho dali do skupiny civilních zajatců, ze
které v noci utekl a vrátil se k nám. Příští den to zkusil znovu se stejným
výsledkem.
Když jsem po několika měsících byl doma a se
svým bytným si dopisoval, dozvěděl jsem se, že se mu napotřetí podařilo přejít
demarkační čáru k Američanům a v pořádku se vrátil ke své rodině. Velmi bytnému
a bytné děkoval. Mně kupodivu ne, ačkoliv ty montérky měl ode mne.
10.května jsem si dal do tašky tři chleby. Byly
to hranaté komisárky, které mi proti lístkům dali v pekárně, kde jsem pracoval.
Pak jsem měl půl kila cukru a půl litru vepřového sádla v lahvi, protože v tom
horku teklo. To byl můj proviant na cestu do Prahy.
Pak jsem nasedl na kolo a jel. Po půl hodině mne
zastavila sovětská vojenská policie a zařadila do skupiny cizinců, které někam
odváděla. Všichni měli na sobě nějakou vlaječku, aby ukázali, že to nejsou
Němci. Ve skupině byli muži i ženy různého věku. Šli jsme celý den nijak
rychle, aby všichni stačili, s několika přestávkami.
Šli jsme napříč Berlínem. Zcela rozbombardovaným
středem jsme procházeli osm hodin. Přešli jsme rovněž hlavní ulici Unter den Linden. Nestál tam
jediný dům, jen Braniborská brána. Skupina se stále zvětšovala o nové příchozí.
K večeru jsme již byli na východním okraji Berlína. Pamatuji se, že jsme míjeli
železniční stanici Biesdorf.
Řadu kilometrů za ní, kdy se už silně smrákalo,
jsme dorazili k lesu, kde nás rozdělili podle národností: Francouze, Belgičany,
Holanďany, Poláky, Čechy, Ukrajinky, Bělorusky. Každého poslali do části lesa
vyhrazeného pro tu kterou národnost. Každý si našel místo u nějakého stromu a
tak, jak přišel, si lehl a usnul spánkem spravedlivého. To, že jsme celý den
nejedli a nepili, jsme si v té situaci ani neuvědomili. V lese mimo stromů nic
nebylo.
Ráno a dopoledne se nic nedělo. Bylo
velkou výhodou, že bylo velmi teplo a sucho. Ptal jsem se, kam se tady chodí na
záchod a dozvěděl se, že nedaleko je hřbitov. Že je nutno se rozkročit mezi dva
náhrobky a udělat svou potřebu do mezery mezi ně. Co vody a jídla se týče,
zdálo se, že nejsou námitky proti okusování kůry se stromů. Dal jsem se do řeči
se dvěma Češkami, které tam byly již druhou noc. Když obhlídly situaci, odešly.
Nebyl problém odejít, nebyli jsme nijak zvlášť
hlídáni. Když ale šly po silnici, zastavila je hlídka a po zjištění, že to
jsou cizinci, vrátila je do lesa. Z toho všeho jsem si domyslel, co se vlastně
děje.
Velení Rudé armády se rozhodlo vyvézt cizince z
města a odsunout je do zemí kam patří. Jenže zřejmě nevědělo, že v Berlíně
tehdy bylo půl miliónů cizinců. A byla otázka, co s nimi. Co se týče
zásobování, měli problémy se zásobováním své vlastní armády a živit statisíce
jiných, kteří byli vytrženi ze svého dosavadního prostředí, byl problém. A tak
vznikl tento provizorní přesídlovací tábor. Kdy budou jezdit vlaky nebo
autobusy bylo v nedohlednu.
A tak jsem si z košile odstranil československou
vlaječku a v pravé poledne se vydal s kolem pryč z lesa po mezi, mezi loukami a
poli, daleko od silnice, směrem k jihu. Musil jsem se ale pečlivě rozhlížet,
abych se nějaké silnici nepřiblížil, nebo ke křižovatce či železničnímu
přejezdu nebo skupině vojenských aut, kde by mne zastavili. Taková místa jsem
musel obcházet velkým obloukem, takže jsem postupoval velmi pomalu.
Ale k večeru jsem už byl mimo dosah Berlína, kde
fronta přešla před několika dny a kde široko daleko nebylo žádného vojáka
vidět. Tam jsem se konečně mohl vrátit na silnici, nasednout a šlápnout do
pedálů. Do Prahy jsem dorazil 18. května.
Za celé ty dny jsem neviděl jediné jedoucí auto
nebo vlak, až na našem území. Co všechno se na tomto putování stalo, by bylo
další dlouhé vypravování. V Praze jsem musel v prvé řadě k lékaři pro potvrzení
že nemám vši. Jaký byl další osud Čechů v tom lese jsem se nikdy nedozvěděl.
PUTOVÁNÍ Z BERLÍNA DO PRAHY NA KOLE ZA OSM DNŮ
O celodenním pochodu napříč rozvalinami Berlína
10. května 1945 a následném nocování v půvabném lesíku
na měkoučkém mechu - obojí bez jídla a kapky vody – jsem vypravoval
posledně. A teď jsem si to šinul na kole po liduprázdné silnici při blankytně
modré obloze a zpěvu ptáků s pocitem, že to nejhorší mám za sebou. Široko
daleko nikde nikdo. Ukazatelé směru nikde nebyly, ale věděl jsem, že když
pojedu přibližně na jih,
tak se do Československa strefím. Až k večeru vidím jet proti sobě dva mladé
rudoarmějce. Měli pěkné čisté letní
uniformy a jeli v dobré náladě na kolech, jakoby na výlet.
Samozřejmě po mně chtěli doklady, vlaječku jsem
přišitou už neměl . S vážnou tváří si prohlíželi můj protektorátní občanský
průkaz. Měl jsem dojem, že jej drží vzhůru nohama. Pak chtěli vědět, co mám v
chlebníku. Vzali pytlík s cukrem a řekli Éto můka. Já řekl nět, sachar. Nechali si ho. Chleba nechali na pokoji, ale láhev
s rozpuštěným sádlem chvíli prohlíželi a pak si ji rovněž nechali. Toho jsem
nelitoval. Dodatečně jsem si uvědomil, že je nesmysl brát ji s sebou, když
stačí trochu tuku na špičce čajové lžičky, abych se pozvracel.
Zvracet ve válečném přídělovém hospodářství
je neodpustitelné mrhání potravinami. Pak mi vzali kolo, nechali mi tam svoje,
že prý nejede, a odjeli. Neměl jsem s sebou nářadí, ale přesto jsem za chvíli
dal kolo do pořádku a jel dál. Matici napínající řetěz jsem mohl utáhnout jen
prsty, takže při prudkém sešlápnutí řetěz přeskakoval. To mi nevadilo,
rozjížděl jsem se s citem a pak to šlo už dobře. Nešlo o žádný závod, věděl
jsem, že pojedu řadu dní od rána do večera. Udivilo mne ale, že ti mládenci o
konstrukci jízdního kola neměli ani potuchu.
S noclehem jsem si starost nedělal. Jako student jsem
chodil „na tramp“, jak se tehdy říkalo. Prošel jsem převážně pěšky, málokdy
autostopem, severní Čechy, a v každé vesnické chalupě měli seník nebo stodolu
se slámou, kde se spalo docela dobře. Jednou jsem se vypravil až do Vysokých a
Nízkých Tater a věděl, že nejvíce vyjdou poutníkovi vstříc lidé na okraji
vesnice než uprostřed, kde se bohatí sedláci tváří nadřazeně. A když jsem se
dal s lidmi do řeči, kdo jsem, kam jdu a tak, dali mi obyčejně i večeři a
snídani. V nynější situaci jsem ale s jídlem nemohl počítat. Zásobování se
zhroutilo, potravinové lístky byly bezcenné, německé marky nikdo nechtěl.
Nebylo jasné, jak to bude s jejich měnou. Za celou tu cestu jsem mimo
komisárků nic nejedl.
Pamatuji se jen na jeden takový nocleh.
Hospodyně byla přátelská, říkala, že její muž zrovna plaví koně. Udělala mi
velkou konvici čaje, jak je v Německu zvykem, kterou jsem vypil celou. Když
viděla, že si krájím chleba, požádala mne, zda bych jí kousek chleba mohl dát,
že pro svého muže už řadu dnů chleba nemá. Nechala mne pak vyspat v přístěnku v
posteli. Nijak jsem toho chleba nelitoval. Když celou svou bytostí jste
zaměřeni na to, abyste za hodinu byli o několik
kilometrů dál a naživu, nepřijde vám jídlo ani na mysl.
Na pokraji silnice byly často vidět nohy koně,
trčící ze země. Rudoarmějci používali občas koně. Když kůň uhynul, nafouklo se
mu břicho, obsahující jedovaté látky, a bylo třeba ho zahrabat. Nafouklým
břichem se ale zadní nohy roztáhly do široka, nedaly se zcela zahrabat a tak jedna noha trčela ven k nebesům.
Na pokraji jedné vesnice jsem požádal ženu
pracující na zahrádce před domem o trochu vody. Přinesla mi ji a já se zmínil,
že jedu z Berlína domů. Zeptala se jako by nic: „No, a jak to v Berlíně vypadá
?“ „Berlín před čtyřmi dny padl. Válka skončila.“ Koukala na mne s otevřenou
pusou. Nikdo ve vesnici to nevěděl.
Teprve nyní si uvědomuji, že silnice nikdy
nevedly středem vesnic, ale vždy okolo. Tím jsem se nikdy do vesnice nedostal.
To bylo velkou výhodou. Nestál jsem o to setkat se s kýmkoli, ať to byl Němec
nebo rudoarmějec. Nikdy jste nemohli vědět, jak to dopadne. Poslední rozkaz
Hitlerův zněl: „Každý voják má právo zastřelit toho, kdo by prohlásil, že válka
skončila. Vzpurné cizince je nutno odkráglovat .“
Doslova řekl :“Aufsaessige Auslaender
sind umzulegen.“ Tak aby člověk dával pozor na každé
slovo, které řekne. Mimoto se mi několikrát při projíždění lesem stalo, že jsem
narazil na německé zběhy. Obyčejně neměli ani zbraň, jen utíkali, aby se
dostali domů nebo do americké zóny. Často nevěděli, kde vlastně jsou.
Rudoarmějci proto pročesávali lesy a chytali je.
U jedné vesnice jsem byl překvapen tím, jak byla
rozstřílená. Všechny ostatní vypadaly, jako by válka ani nebyla. Ptal jsem se na
to jednoho staříka. Vypravoval, že se u nich usídlili jednotky SS, které
bojovaly do posledního muže. Jinde mne opět zarazilo naprosté ticho. Stál jsem
na silnici dosti dlouho, ale nezaštěkal ani pes. Náhle se objevila nějaká
dívenka, která mi vysvětlila, že celá vesnice utekla do lesa, když se blížila
fronta. Myslili si, že v lese budou ve větším bezpečí. Pak přijela kolona
stěhovacích vozů. Vojáci nakládali všechno, co se dalo odvézt, hlavně
zemědělské nářadí, lopaty, sekery, pluhy, brány atd. V jiné vesnici mne
hospodyně zavedla do obýváku a radila se s ostatními, kam by mne uložili. V
pokoji byl prádelník a na něm skleněná vitrína s figurkami, ozdobami, ozdobnými
hrnečky a podobně, jak vídáme i u nás. Ale to všechno tam leželo
zpřeházené jako po zemětřesení.
Díval jsem se na to s údivem. Hospodyně mi
řekla, že do jejich domu přišel voják a po zdvořilém dotazu, zda by neměli
nějaké hodinky, se zastavil u té vitríny. Stál tam chvíli a pak prádelníkem
zacloumal tak prudce, že všechno zpřeházel. Hospodyně nechápala, proč to dělá,
ale pak pro jistotu to nechala tak, jak to je. Uvažoval jsem, zda jí mám říci,
že ten voják možná ušel dva tisíce kilometrů, kde z celých vesnic zbyly jen
komíny a lidé žili v zemljankách, a on teď přijde do země, nad kterou zvítězili,
a vidí tam takovéhle cerepatičky. Nakonec jsem ale
mlčel. Přijel jsem také k jednomu městečku, kterým silnice procházela. Všude
bylo plno lidí. Narazil jsem na několik vojenských vozů, které u chodníku
stály. Byla to první vojenská vozidla, se kterými jsem se setkal. Předjížděl
jsem je, až jsem před prvním stojícím autem uviděl starého člověka ležet na
zemi, který sténal. Nad ním stál ruský řidič, k smrti nešťastný, že ho zřejmě
porazil, a bezradný, co má dělat. Lidé chodili okolo a tvářili se, že to
nevidí. Báli se zasáhnout. On neuměl německy, aby se zeptal, kde je tady
nemocnice nebo nějaký lékař. Jel jsem dál.
Potkal jsem skupinu žen, které pochodovaly mým
směrem. Při předjíždění jsem zjistil, že mluví česky. Tak jsme se dali do řeči.
Po osvobození ženského koncentračního tábora Ravensbrück se vydaly na cestu domů. Také jsem
narazil na čtyři vychrtlé chlapíky, rovněž Čechy. Vypravovali, že narazili na
vojenské ležení s řadou stanů , kde mladá vojanda v kotli vařila boršč. Řekli,
kdo jsou a zda by jim trochu toho boršče nemohla dát. Zeptala se jich, co dnes
jedli. Řekli, že nic. A včera ? Také nic. A předvčírem? Také nic. A předtím?
No, v koncentráku dám dávali teplou vodu s trochou vařených kedluben, a tak.
Řekla, aby chvíli počkali.
Vrátila se staříkem ve vojenské uniformě, s
puškou. Už dříve jsem si
všiml, že v Rudé armádě sloužili i velmi staří muži, kteří se k boji nehodili,
aby vykonávali strážní nebo podobnou službu. Ten je odvedl do nemocničního
stanu s polními lůžky a poručil, aby si lehli a čekali. Po nějaké době přišla
vojanda s kotlíkem s nějakou kaší a dala každému dvě lžíce. A odešla. Všichni
začali nadávat, co je tohle za blbý fór, ale stařík zahartusil, aby byli zticha
a leželi dál. A tak leželi dál. Za nějakou dobu přišla vojanda znovu a dala
každému zase dvě lžíce. A za dvě hodiny znovu a pak zase znovu. Krmila je tak
do noci a ráno znovu.
Ti chlapi nebyli schopni mi říci, co to bylo za
kaši, a zda ta poslední se nějak lišila od té první. Zda nebyla třeba trochu
sladká nebo trochu omaštěná. Nevěděli. V poledne je stařík propustil a vojanda
jim na rozloučení řekla, že kdyby jim byla včera dala ten boršč, že by už byli mrtví. Později
jsem se dozvěděl, že po osvobození některých koncentráků Američany mnoho
vězněných zemřelo, protože jim dávali
své masové a jiné konzervy. Američané neměli potuchy, co člověk dlouhodobě
hladovějící smí a nesmí jíst.
Předposlední den svého putování jsem
dorazil do městečka Zittau čili Žitava. Bylo plné lidí. Z jedné skupiny se
ozývala řeč podobná češtině. Byli to Lužičtí Srbové. Lužičané později usilovali
o odtržení od Německa a přičlenění k Čechám. Nenalezlo to ale mezinárodní
podporu. Ptali se mne, cože to mám za vlaječku. Byla bíločervená. Proč prý
nemám vlaječku československou. Jak to, řekl jsem, to má být Slovensko součástí
našeho státu ? Vždyť přece Slováci na začátku války bojovali po boku Němců
proti sovětům. Pokračoval jsem v jízdě. Po chvíli jsem dohonil skupinu dívek,
které táhly malý žebřiňáček na čtyřech kolech, jak se tehdy používaly. Měly tam
naloženo všechno možné. Ukázalo se, že jsou z Podkarpatské Rusi. Tak jsme
spolu chvíli šli a povídali
si. Až se na kraji cesty objevila postava mně už dobře známá : děda ve vojenské
uniformě s puškou. Kam prý jdeme.
Tak jsme mu to vysvětlili a on, že tohle je poslední vesnice před
československou hranicí a že máme sejít po svahu dolů, kde byl dvůr a statek,
kde zkontrolují naše doklady a pustí nás dál.
Děvčata za hlasitého štěbetání se tam pustila,
ale já zostřil pozornost. Tady už opět sovětská ochranná ruka mne někam
posílala a já si vzpomněl na ten lesík u Berlína. A tak jsem si řekl: podruhé
už vám nenalítnu, hošáni. Rozjel jsem se za děvčaty,
ale nevjel do dvora,ale zahnul za první roh a pádil si to vesnicí co nejdál.
Nikdo nebyl v dohledu. Objel jsem vesnici velkým obloukem a když jsem viděl, že
už jsem skoro na jejím druhém konci, vracel jsem se k silnici. Tam mne čekalo
překvapení. U posledního domu seděl sovětský důstojník na motorce a studoval
nějakou mapu.
Nezbylo než si ho oťuknout. Tak jsem zajel k
němu, řekl, kdo jsem, a že jsem dnes ještě nejedl. Ukázal na blízký domek, tam
že mi něco dají. Postavil jsem kolo za dům, zaklepal, pozdravil a omluvil se,
že je nechci rušit, ale že mne k nim ten důstojník posílá. Kdyby tak pro mne
měli aspoň trochu vody. Seděli tam staří manželé, ještě jeden děda a pak nějaký
mladší člověk. Byli přátelští. Tak jsme si povídali a za chvíli postavila
hospodyně přede mne talíř s horkou polévkou. Bylo to podruhé za tu cestu,
kdy mi někdo nabídl něco
teplého. Polévka krásně voněla, měla uprostřed mastný flek velký jako
pětikoruna.
Nemusím vám povídat, že jsem neodolal a s
mnohými díky se do ní pustil, a za chvíli vyběhl ven a všechno vyzvrátil. Během hovoru jsem došel k pocitu, že ten mladší
muž k nim vůbec nepatří, také šaty, do měl na sobě, byly každý pes, jiná ves.
Pomyslil jsem si, že je to zběh, kterému dali civilní šaty a chtěli mu pomoci,
ale to nebyla moje starost.
Po půlhodině jsem z oken zkoumal situaci a měl
dojem, že už je čistý vzduch. Vyjel jsem opět na silnici, nikde nikdo, a rozjel
se na plný pecky. Po chvíli
jsem opět narazil na dědulu v uniformě a s puškou. Chtěl doklady. Mou občanku
si pečlivě prohlížel, viděl jsem, že ji nedrží vzhůru nohama a že čte text
český i německý a že srovnává fotografii se mnou. Pak mi ji vrátil a mávl
rukou, že mohu jet dál. Z blízkého domku vyhlédl nějaký důstojník a křičel,
proč mne pouští, on ale odpověděl, že mám všechno v pořádku.
Tak jsem se dostal na naše území s představou,
že se už nic nemůže stát. Zlatý voči. Proti mně jelo
několik žebřiňáků naložených vším možným, s vojenským doprovodem. Jeden voják
seskočil a ptal se po dokladech a kam jedu. Když jsem řekl, že domů, chtěl
vědět, jak to mám ještě daleko. Řekl jsem asi sto kilometrů. Nato on, že to
není moc daleko. Vzal mi kolo, podal mi ruku, řekl: „Svaboda
tvoja, mašina moja“ , a
odcházel. Pokusil se na kolo naskočit, ale nepovedlo se mu to. Zkusil to
podruhé a dopadlo to stejně. Popadl tedy kolo a naložil je na vůz. Opět neměl
ani ponětí, že ten řetěz není dosti napnutý.
Už se stmívalo, když jsem dorazil do
vesnice. Zaklepal jsem u prvního domku. Ukázalo se, že tam bydlí Čech. Dovedl
mne ke hromadě sena, kde se mohu vyspat, ale chtěl, abych mu ukázal doklady, že
by mohla přijít kontrola a on by měl nepříjemnosti. Vypravoval jsem mu, jak mi
Rusové sebrali kolo a on, ať si z toho nic nedělám, že kousek dál už jede vlak,
a dokonce do Prahy. To tedy byl gól. Ráno jsem tam napochodoval, u okénka
požádal o jízdenku a položil na pultík několik marek. Pokladní se na mne
podíval a řekl: „Tady jste v Československu. Tady se platí korunami. Vidíte
támhle ta pilinová kamna? Ta jsou plná marek.“ Když jsem řekl, že přicházím z
Berlína, napsal mi jízdenku na náklady státu. Zajímavé bylo, že po několika měsících
ty marky měly větší cenu než koruny. Odpoledne jsem dorazil ke svému otci v
Praze na Letné. Byl 18. květen 1945.
Bylo nutno vyřídit několik formalit. V prvé řadě se přihlásit k pobytu,
abych dostal potravinové a jiné lístky. Na příslušném úřadě jsem musel čekat.
Přihlášku k pobytu chlapíka přede mnou zkoumali s rozpaky a pak řekli, že vůbec
neodpovídá záznamům, které tam mají. „To se nedivím, já jsem se u této rodiny
skrýval celou válku. Já jsem Žid.“
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Pak se
všichni zvedli ze židlí a přistoupili k pultu. „Vy jste tam byl schován celé ty
roky ? A to si toho nikdo v domě nevšiml ? A nikdo vás neudal? Takže jste
nedostával potravinové lístky a oni vás musili živit ? A to jste nemusil k
lékaři atd. atd.“ Usmál se a řekl: „No, přežil jsem to a rodina, která mne
schovávala, také.“ Načež nastalo velké divení a potřásání rukou.
Se mnou ale udělali krátký proces: „Žádné úřední
místo s vámi nebude jednat, když nepředložíte potvrzení, že nemáte vši. To vám
vystaví každý lékař na počkání a nic to nestojí.“ Pak mi začali vysvětlovat,
kde nejbližšího lékaře
najdu. Našel jsem, ale přede mnou tam stálo deset lidí. Vyřizovala to sestra.
Podívala se v prvé řadě na místa okolo ramen, kam prý vši ukládají svá vajíčka.
Ženy přede mnou si živě povídaly. Byl tomu měsíc, co je odvezli do koncentráku.
Po vystoupení z vagónů se začaly objímat a plakat. Zdálky je pozoroval nějaký
chlapík s brašnou a šel k nim. Byl to Čech. „Co tady brečíte?“ „Právě nás
přivezli a půjdeme do plynu.“ „Kam byste chodily, plyn jim došel a nový
nepřijde. Po náletu jsou koleje široko daleko na cimpr
campr.“ A tak ho začaly také objímat. „A jak to, že
se tady jen tak promenujete ?“ „Přijel jsem sem s touhle brašnou plnou nářadí.
Jsem instalatér a dělám i do elektriky. Tak si mne tu nechali.“ To bylo poprvé,
že jsem zaslechl, že posílali lidi do plynu.
Po několika dnech jsem odjel ke své matce do
Lysé nad Labem a zůstal tam několik měsíců, abych se trochu sebral. Opakovaně
jsem se rozjel do Prahy nalézt práci a podnájem. Práci bych našel, ale za
nejlacinější podnájem na mně chtěli tři sta korun a to bylo nad moje možnosti.
V novinách se ale objevily zprávy, že sudetští Němci budou vystěhování a že
máme osídlovat pohraničí. A tak jsem si vzpomněl, že při putování po vlasti se
mi zvláště líbilo v Liberci, který leží v údolí mezi dvěma zalesněnými horskými
pásy a s Ještědem, který
tomu kraluje. Je to město výstavné a bohaté. Tak jsem se tam rozjel, bez
problému nalezl práci i dobré laciné bydlení a nakonec se tam usadil. Později
jsem se oženil, přišly děti, pak vnoučata. A tak my všichni až dodnes, už
šedesát pět let, to tady osidlujeme a osidlujeme, co nám síly stačí.
25.1.2010
Pozn.
Otec mi ještě vyprávěl, jak si po příjezdu zajel
za matkou, aby si spravil nervy pocuchané z války, jež celou strávil
v bombardovaném Německu. Byl na tom dost špatně, často lidem odpovídal
v němčině. Chtěl se jít léčit, ale když viděl, že mnoho jiných je na tom
ještě daleko hůř, léčil se sám, i s pomocí východní filozofie. Desetiletí
trvalo než se vzpamatoval. Nesl to vlastně v sobě až do smrti v
devadesáti.
Duševní problémy se projevily u všech, úměrně
zatížení a jejich citlivosti. Na toto trauma se všeobecně zapomnělo, ač
dotyčným dělalo problémy ještě dlouho po válce.
Požádal jsem i matku,
aby zavzpomínala, jak to bylo za války za vsi. Proti hrozným zážitkům otce
v neustále bombardovaném Berlíně to bylo neuvěřitelně klidné, žádné boje
vlastně nezažila. Pohádky o partyzánech v lese u Soběslavi patřily k častým
mýtům vesničanů, dodnes tomu věří:
Válka, a jak jsem ji viděla a prožívala
Psal se rok 1938. Bylo mi 13 let.
Nikdo z nás si válku neuměl ani představit.My děti jsme měly radost, že se
bude něco dít. Všichni kolem byli vyděšení a s obavou sháněli zprávy co se
děje, a hlavně co se bude dít.
To jsme ani trochu nechápaly a
neprožívaly jsme to. Zatím jsme si žily v pohodě, zvláště my, tři
dcerky. Vždycky nám rodiče zdůrazňovali, že náš rod
s tradicí, starý více než 550 let.
Nikdy jsme nebyli proletariát,
vždycky jsme byly děti „ze statku“. Předkové byli často starosty obce a
v dávných dobách náš dům býval
tvrzí. To mělo vliv na naši výchovu. Maminka nám vždycky říkala „Nesmíte nikdy
zapomenout, že jste holky Dvořákovy!“
Vždycky jsme měli jednu, nebo dvě
služky, většinou z chudého Slovenska, pracovaly v kuchyni i na poli.
Rovněž kočího, čeledína. Maminka nás vychovávala k tomu, že jsme už jako
děti musely umět pracovat stejně jako oni. Říkala : „Když budete chtít
někomu poroučet, nejdřív musíte ukázat, že na to máte odvahu i sílu.“
Lidé dostávali za protektorátu
potravinové lístky, a na ty se žilo. Nás se to nijak nedotklo. Jídla bylo u nás
vždycky dost. Obilí se mlelo v nedalekém mlýně „u Votrubů“, zabíjačky
nebyly problém. Aspoň ze začátku. Později, když Německu bylo zle, byly
předepisovány kontingenty na všechno, obilí, vejce, chovná zvířata.
Pamatuji si, že jednou se naši dověděli, že
bude chodit kontrola na slepice. Otec slepice pochytal, zavřel je do bedny a
odvezl do lesa. Když po kontrole pro ně dojel, zjistil, že jsou všechny mrtvé.
Slepice se v uzavřeném prostoru teplem zadusily.
Jednou vykopal ve sklepě tajný
úkryt, protože se vždy rozkřiklo, že je hospodářská kontrola, ale nelíbil se
mu. Tak ho zrušil.
Vždycky jsme měli několik koní.
Jednou jsme měli ročního hřebce. Otec najal
nějakého zvěroklestiče, ten ho měl vyklestit. Bohužel přitom nepracoval
v čistotě, zvíře dostalo sepsi a zahynulo. Rodiče si od jeho prodeje hodně
slibovali.
Pamatuji si jak to bylo smutné, když
jeden kůň táhl mrtvé zvíře ze stáje na zahradu,
kde ho zakopali. Mělo to velký dopad na osud nás tří sester.
Bratr už tehdy nebyl živ, zemřel ve
dvou letech na spalničky, což byl pro rodiče krutý osud. Ještě se jim narodilo
čtvrté dítě, sestra Bohuslava, ale vytouženého syna se už nedočkali.
Rodiče se rozhodli, aby ani jedno dítě na
statku zůstalo. Dali nás všechny tři studovat. Bylo to bez nesnází, všechny tři
jsme se dobře učily, ovšem rodiče sami
na to doplatili.
Proto nás také nechal očkovat proti
záškrtu, ale vakcína byla asi vadná, protože několik dětí záškrt dostalo.
Uzavřeli náš dům, nesměli jsme chodit mezi lidi. Zajímavé bylo, že se záškrt
opakoval ještě několikrát. Nejdřív jsme dostali
opětovnou injekci, pak už rodiče nechtěli opakovat uzavření domu a tak
mandle maminka „léčila“ husím perem, namočeným v petroleji. Bylo to
hnusné, ale přežily jsme to.
Na
konci války přišlo do obce několik německých utečenců, kteří prchali
před Rusy. U nás byla rodina, která byla
opravdu zvláštní. On takový malý skrček s knírkem pod nosem. Prý vystupoval
ve varieté a ona krasavice s vlasy jaké jsem nikdy předtím neviděla.
Otáčela si je v několika pruzích kolem hlavy, byla opravdu krásná.
Pak dostali rozkaz a odvezli je do Soběslavi do sběrného tábora.Víc jsme o
nich neslyšeli. Zbyl po nich jen vínový servis což byla jejich vděčnost za
dobré zacházení.
Na konci války bylo možné požádat o
přidělení válečného zajatce, aby na statku pracoval. Nám byl přidělen Hans Seidenstuker.
který mě učil jezdit na koni. On sám uměl výborně skákat přes překážky To jsem
obdivovala.
Jednou jsem vyvedla koně ze stáje,
osedlala ho (sedlo jsme měli od ruských vojáků) a hnala jsem si to směrem
k Táboru. Když jsme jeli od vesnice, bylo to bez problémů. Když jsem ho
ale obrátila, hnal se zpátky tak rychle, že jsem se málem dotýkala sloupů kolem silnice.Bylo to ode mně nerozumné zvlášť
proto, že se o nás otec vždycky velmi bál.
S německým zajatcem to pro rodiče dobře nedopadlo.
Jednou řekl, že to zkusí se vrátit domů do Německa. Maminka mu na cestu upekla
bochník chleba a on odešel. Na hranicích byl ale chycen a on jim o tom bochníku
řekl.
Nastalo velké vyšetřování a byl
návrh, aby byli rodiče vystěhováni do Jáchymova, že podporovali Němce. Taková
byla doba. Zastal se jich ale starosta,
a tak vystěhováni nebyli.
Rusové byli ubytováni i u nás i u
sousedů. Měli šatní vši, ale chovali se slušně. Jednou vypukl poplach, že
v lese jsou němečtí vojáci. Vyskakovali z oken a hnali se tam. Byl to
ale planý poplach.
Po skončení války vládla všude velká
euforie. Na hlavní silnici ze Soběslavi do Bechyně šlo množství německých
vojáků, do Rakouska se vracelo množství válečných aut a také nemocní z Červeného kříže.
Tam jsem poznala druhou odvrácenou
tvář některých lidí, které jsem znala.Sice jim dali kus chleba, ale vyměňovali
to za nejrůznější věci bez ohledu na to, že jim brali poslední, co měli.
Maminka mi vždycky dala bochník chleba který jsem jim rozdala. Byl to
neuvěřitelně zlý čas.
9. května 1945 byla „U Nováků“
tancovačka na oslavu osvobození, když Rusové
přivedli rakouského zajatce a na návsi
s ním udělali „soud“.
Bylo to bizarní. Pod kopcem se tančilo a na kopci
zajatce svázali, vedli ho přes vesnici a tam ho na polním můstku zastřelili. Do
rána mu někdo sundal vojenské boty a
vojenský kabát a zajatec zůstal nahý. Pak ho zakopali na místním pastvišti.
Za nějakou dobu přijeli
z Rakouska jeho rodiče, vykopali ho a odvezli.Nemohla jsem se pak na lidi,
kteří byli v pozadí všeho ani podívat. Přitom ten zajatec nebyl Němec nebo
esesák a vztahovalo se na něj omilostnění. Válka je skutečně odporná.
Válku také odnesla sestřenice Jiřina
Červenková ze Soběslavi. Šla na procházku se svým přítelem, potkala je četa
ruských vojáků, Jiřinu znásilnili a zbili. Přítel Jiřiny šel na ruské velitelství a tam to oznámil.
Rusové s tím byli hned hotovi.
Nechali nastoupit tu četu a Jiřina měla označit vojáky, který ji znásilnili.
Jak mi později říkala, nikoho neoznačila, ale komandant poručil zastřelit
všechny, kteří se toho zúčastnili. Smutné na tom bylo to, že otce Jiřiny
zastřelili Němci v Heydrichiádě.
Jiřina zůstala se sestrou Libuší a matkou bez prostředků. Můj otec jim pomáhal
jak mohl.
Jaké to během války bylo? Byli jsme
mladí, brali jsme to všechno jinak. Já a
Marie jsme studovaly v Pelhřimově, měly jsme své lásky, své představy o
životě a i když to na pohled vypadá, že jsme museli být z daného stavu
věcí nešťastní, nebylo tomu tak. Byli
jsme na světě rádi a žily jsme tak, jak to šlo. A především jsme měli dobré rodiče,
kteří udělali vše co mohli, abychom žili
„lépe“. Posílali nám balíky a když buchty cestou zplesnivěly, oškrabali jsme
plíseň a snědli je.
Můj strýček byl za 1.republiky
kapitánem armády. Na odboj byl vězněn v koncentráku v Dachau. Vrátil se s podlomeným zdravím. Byl vysoký,
ale vážil jen
Nyní docházím k názoru, že sice
žijeme snadněji, ale ten pocit bezpečí už není. Svět se změnil a neřekla bych,
že k lepšímu.Možná, že se mi to jen zdá, ale lidé dříve víc věřili
v lidskou soudržnost a byli ochotnější si vzájemně pomáhat.
Nebylo tolik lží a podrazů, jako je nyní. I za války jsem se
nebála chodit v noci lesem ze Smolče, když jsem
jela domů z Pelhřimova i když byly lesy plné partyzánů. Nikdy jsem
neslyšela, že by někdo někoho přepadl. Lidé se nyní změnili. Všechno nyní
ovládají peníze. Běda, když je nyní někdo nemá...
Březen 2016
Další, podrobnější
úvahy o světových válkách