Tajemství vzniku Velké války

Z dopisu francouzského rekruta z Verdunu, kde padlo 700 000 vojáků:
Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.

 Proč vznikla Druhá světová válka je celkem snadné pochopit, i když to kupodivu ví jen málo lidí. Byla pouhým pokračováním První, musela tedy i stejně skončit. Byla projevem iracionality poraženého a frustrovaného Německa, oddaného novému falešnému náboženství – fašismu. Ještě daleko méně lidí ví, proč začala První. Důvodů nepochopení je víc. Je to dávno, pamětníci už nežijí, málo koho to proto zajímá a jsou to hlavně velmi složité okolnosti.  Mnohé se dokonce zamlčuje i po 100 letech...

Druhá světová válka se v médiích prakticky neustále probírá. První světová válka, probíhající právě před sto lety, z nepochopitelných důvodů mnohem méně. A pokud ano, tak více či méně zjednodušeně a tedy chybně. Význam 1.sv.války je však daleko větší.

Znalosti o Velké válce u naprosté většiny lidí začínají atentátem na Františka Ferdinanda d’Este a konči dobrým vojákem Švejkem. Je hodně složité pochopit proč začala. Ani v literatuře to není zcela správně. Pouze se uvádí, že to byla reakce na vyhlášení války Srbsku, což je jen malá část pravdy.

V mnohém byla skutečně první, zejména v celosvětovém rozšíření, v nové vojenské technice a taktice boje. Také pouze v ní se masově použily bojové plyny. Měla obrovský dosah. Způsobila posílení fašismu a komunismu. Zásadně ovlivnila současný stav Evropy. Zapojilo se do ní i mnoho českých a slovenských vojáků. Asi 330 000 jich padlo, památníky jsou v každé obci. Bojovali celkem v sedmi armádách. Tragédií bylo, že se naši vojáci, poslaní na frontu císařem, se střetávali v boji s našimi legionáři... Pokud byli zajati, byli popraveni pro velezradu.

Jaká byla situace před válkou? Ta doba, někdy nazývaná Belle epoque byla obdobím všestranného růstu jak ekonomického, technického, kulturního i politického. Velmi početnou se stala dělnická třída a začala se politicky vymaňovat ze svého bídného údělu. Pozdější ještě horší  válečné a poválečné podmínky posilovaly její vliv.

Všichni viděli budoucnost v růžových barvách. Nejrychleji se rozvíjelo Německo, ale vadilo mu, že nemá odpovídající postavení ve světě a kolonie. Jen paběrky. Chtělo je vzít Francii. Proto silně zbrojilo, chtělo se loďstvem vyrovnat Británii, která to brala jako hrozbu. Tehdy byl počet obyvatel Evropy velký a rychle se zvětšoval, což způsobovalo obavy, zda se je podaří uživit, což posilovalo militarismus.

Při studiu Velké války je třeba si uvědomit velké rozdíly v názorech na válku dříve a nyní. Ty se považovaly za zcela přirozenou součást života. Neustále se válčilo, téměř každý s každým, a opakovaně. Jen několik jedinců se snažilo o mír a byli za to napadáni. Mír byl tehdy pokládán jen za dočasnou přestávku mezi válkami. Velký konflikt totiž už mnoho desetiletí nebyl, na hrůzy bojů se pozapomnělo.

V každé zemi byly vlivné kruhy pro válku a jiné proti ní. O Velkou, tedy světovou válku však stáli jen Rusové a také ji mobilizací spustili. Ostatní velké země měli z konfliktu strach, protože si uvědomovali, že vojenská technika silně posílila, zejména dělostřelstvo a kulomety. Obávali se rozšíření konfliktu na celou Evropu a svět. Bylo totiž jasné, že Francie i Británie mají zámořská území, ze kterých budou brát vojáky i vojenský materiál. Tedy z Afriky, Indie, Austrálie, Nového Zélandu i z Kanady!

Obě koalice byly smlouvami sestaveny už dávno. Itálie, Německo a R-U a jedné straně, Francie, Británie a Rusko na druhé. Už v roce 1912-13 byla válka několikrát na spadnutí. Důvodů bylo mnoho, zejména militarismus, chamtivost. A také nacionalismus, panslavismus, pangermanismus. Hodně diletantismu a naivity, jež se jim vymstila. Protiválečné nálady byly v naprosté menšině. Všechny země měly územní nároky na sousední státy. Proto byly potencionálními útočníky. Nepřátelství, nedůvěra a neinformovanost byly všude.

Jaká byla situace v evropských zemích? Ve Francii měli ofenzivní strategii boje, vůbec neuvažovali o obraně. Měli vztek, že jim Německo sebralo Alsasko-Lotrinsko a chtěli ho zpět, ale měli obavy z moci Německa a proto se smlouvou spojili s Ruskem, pak i s Británii. Ta na konfliktu neměla vůbec zájem, šlo jí o kolonie a světový obchod.

R-U mělo velké vnitřní problémy. Anektovalo Bosnu a Hercegovinu a někteří generálové plánovali útok na malé proruské Srbsko. Velký konflikt s Ruskem ale nechtěli. Zejména Františku Josefovi se nechtělo do jakékoliv války, léta se mu dařilo udržovat mír. Neměl důvěru ve své národy ani armádu, jako Německo.

Novinkou byl vypjatý nacionalismus. R-U byl pro nacionalisty žalář národů, které chtěly větší svobodu a sebeurčení. Srbsko usilovalo o spojení všech Jihoslovanů do Velkého Srbska, což byla pro R-U velká hrozba, protože by to znamenalo odtržení Chorvatů, Slovinců atd. Obávalo se, že i Poláci, Češi a další by se chtěli od něj oddělit. Řešení viděli v jejich zastrašení útokem na Srbsko.

Nejmocnější bylo sebevědomé sjednocené Německo a rychle rostlo. Militarismus tam byl vždy silný. Rychle se stávalo velmi nebezpečným pro celou Evropu, jako kdysi Napoleon. Vadilo mu, že tomu neodpovídá jeho postavení ve světě a chtěli i víc kolonií. Německo i R-U se cítilo být obklíčeno nepřáteli a prosazovali preventivní úder. Jejich generálové chtěli změnit mapu světa.

Mnohonárodní slepence neměly výhledově šanci obstát, národy monarchy stále více odmítaly. Zaostalé Rusko ve válkách prohrávalo, mělo málo schopných velitelů i politiků. Přesto se po prohrané válce s Japonskem rychle rozvíjelo, ale carismus se stával stále více nepřijatelný. Slabý car věděl, že na svou roli nestačí. Jedna revoluce byla potlačena, ale další byla na obzoru. Své vnitřní problémy chtěli řešit celoevropským konfliktem, což bylo nesmyslně sebevražedné. Na počátku války sice všude národnostní problémy v euforii utichly, ale pak prudce zesílily. Hlavně chtěli jako velmoc expandovat na západ. Využít k tomu i tamní slovanské obyvatelstvo.

Do války se bohužel těšili i mnozí obyčejní lidé v Rakousku, Německu i Rusku. Dokonce financovali válku dluhopisy. Viděli v ní nové dobrodružství, i seberealizaci a zisk. Vůbec netušili, o jaké hrůzy jdou. To ale nevěděli ani generálové. Myšlení všech, zejména vojáků, setrvávalo v dobách daleké minulosti. Netušili, jak převratné změně je čekají. Že bude úplně vše jinak než bylo.

Generálové všech stran lpěli na zastaralé strategii z prusko-rakouských válek. Plánovali bleskovou válku a tvrdili, že vítězství bude do konce roku. Jak strašně se mýlili! Ze strategického hlediska to bylo směšně naivní. Hlavně tím zaplašili obavy z války. Přitom jistě chápali, že porážka by pro ně měla katastrofální následky. To byl konec krásné Belle epoque.

Mylně se uvádí, že světovou válku začal atentát na nástupce trůnu Ferdinanda d’Este a jeho ženu, ale to byla jen rozbuška. Skutečným počátkem světové války byla až mobilizace Ruska. Srbsko se totiž bralo jako potencionální budoucí oběť pouze balkánských válek. Moc Osmanské říše upadala, všichni se snažili mu urvat, co se dá.

Útoků atentátníků  bylo tenkrát mnoho. Mladá Bosna bylo široké studentské hnutí, které se zabývalo nejen intelektuálními debatami, ale i plánováním a prováděním jednotlivých teroristických akcí proti představitelům nenáviděného okupačního režimu R-U. Spolupracovala s  tajnou organizací  Sjednocení nebo smrt (Černá ruka)  tvořenou několika srbskými důstojníky pod vedením plukovníka srbského generálního štábu  Dragutina  Dimitrijeviče (plukovník Apis). Byl specialistou na atentáty, již jeden na císaře provedl, ale nezdařil se. Později, v roce 1917, byl Srby popraven za velezradu. Věděli, že byl u vypuknutí války.

Ti jim dodali  zbraně a základ výcviku. Srbská tajná služba je přepravila do Bosny. Již dlouho vytvářeli síť agentů v Bosně a zásobovali je zbraněmi. Nikdy se však neprokázalo, že za atentátem byla srbská vláda. Ministerský předseda Srbska se prý o plánu dozvěděl, ale obával se útoku R-U a vydal rozkaz atentátníky, kteří byli na výcviku v Srbsku při pokusu o přechod do Bosny zatknout, což se nestalo.

Přesto není možné vyloučit, je to dokonce pravděpodobné, že atentát byl vládou Srbska připraven. Vždyť jen tak mohli očekávat, že se jim jejich smělý plán podaří. Sjednocení Jihoslovanů nebo smrt, tak silně o to usilovali. Museli přece vědět, co atentát způsobí. Velkou válku a rozpad R-U, o což usilovali. Věděli, že jsou možným budoucím cílem armád R-U a že sami bez pomoci nemohou útok odrazit.  Chorvaté a další Jihoslované s jejich plánem nesouhlasili, nechtěli být pod jejich vlivem. Skončilo to až jejich krvavou Krajinskou válkou v 90.letech 20.století a rozdělením Jugoslávie.

O srbském záměru zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d' Este byl předem informován ruský velvyslanec v Bělehradu Nikolaj Hartwig a ruský vojenský atašé Viktor Artamonov. Rusko vyjádřilo s atentátem souhlas. Na to srbská Černá ruka čekala, ujistila se o podpoře obrovské ruské armády. To dokazuje, že v rozpoutání Velké války měli hlavní roli Rusové, protože jí vyhovovala! Viz podrobný popis. S plukovníkem Apisem a Ruskem měl kontakty i špión ve štábu R-U plk.Redl, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Redl

Ze strany Srbů, atentátníků i rakouské zabezpečení státnické návštěvy Ferdinanda d’Este bylo vše velmi diletantsky připravené, ale výsledkem mnoha náhod byl zdařený atentát. Paradoxně Ferdinand d’Este měl nejpokrokovější vizi císařství. Málo se ví, že Ferdinand d'Este neměl rád výsadní postavení menšiny Maďarů a chtěl jim ho vzít. To by se však neobešlo bez války s nimi a to by R-U oslabilo. Proto ho císař neměl v oblibě, nechtěl nic měnit.

Atentátník zastřelil toho, kdo byl proti válce s Ruskem! Chtěl dát větší volnost Jihoslovanům v R-U, což se Černé ruce nehodilo, protože by se tím zmenšila možnost, aby Jihoslovany získali oni. Byl ale proti velkému vlivu Uherska v říši, což by asi skončilo válkou uvnitř R-U monarchie.

Co se ten měsíc po atentátu dělo v hlavách rakouských, německých i ruských generálů? To je zásadní otázka. Strategie šílené války byla dokončována. V podstatě o ní rozhodovali víc než císaři a car. Ti byli jen figurky v jejich hře.

Měsíc po atentátu dalo R-U Srbsku ultimátum. Chtěli vydat organizátory atentátu a vyšetřovat přímo v Srbsku. Podle tehdejších zvyklostí R-U mohlo zaútočit hned a i bez ultimáta, atentát stačil... Kdyby Srbové vydali Černou ruku R-U, k válce by bylo nedošlo... Bylo jasné, že to Srbové odmítnou. Ze zdařeného atentátu měli velkou radost. Pak jim císař vyhlásil válku, protože nedomyslel rozsah nebezpečí.

Tím vina za rozpoutání války na Balkáně padá i na něj. Měl tušit dominový efekt, že hlavní spojenec Srbska je Rusko a může odpovědět mobilizací, záminkou na rozpoutání Velké války. Ale kdyby to neudělal, prestiž jeho i R-U by silně utrpěla.

V literatuře se bohužel pomíjí příčina rozhodujícího kroku – důvodu vyhlášení ruské mobilizace. Jako důvod se běžně uvádí reakce na vyhlášení války jeho spojenci, Srbsku. Logika mobilizace byla však daleko složitější, vlastně se jednalo o rafinovanou ruskou léčku jak vtáhnout mnoho zemí proti Německu a R-U.

Nebyla to první příležitost. Již při rakouské anexi Bosny Rusko uvažovalo o mobilizaci, ale nepodařilo se jí sehnat podporu Francie a Anglie. Vyhlášení války Srbsku byla vlastně urážka Ruska, které chtělo všechny Slovany sjednotit pod svým velením. Pokud by nereagovalo, jeho prestiž by upadla i před vlastním obyvatelstvem.

Bylo to zdánlivě nesmyslné rozhodnutí. Vždyť Rusko nemělo ani desetinu potřebného vojenského potencionálu! Nemohlo nad Německem a R-U vyhrát. Brzká porážka byla jasná od počátku. A proč šli do tak velkého rizika zvratu lokálního konfliktu do světového?

Klíčovou otázkou však je, kdo byl pro Rusko největším nebezpečím. Odpověď je snadná, Německo se svým mýtickým Drang nach Osten. A i jeho spojenec R-U. To asi bylo v pozadí vyhlášení mobilizace. Chtěli se s nimi vypořádat, než je sami napadnou.

V programu „Co očekává Rusko od války?“ z roku 1915 (!) P. Miljukov napsal, mimo jiné: část Polska, část Rakouska-Uherska, Arménii (na úkor Turecka) a Cařihrad, a samozřejmě ruské Srbsko. Bez porážky Německa a R-U tento plán nešlo realizovat.

 Kdepak, nešlo o malé Srbsko... Velmoci mají velmocenskou politiku. Pokud by Rusku šlo jen o něj, udělalo by to jinak. Rusové přece museli vědět co se stane a také se stalo to, oč usilovali – válka všech proti Německu a R-U. Pomohli mu, včetně USA a dalších, vlastně proti jejich vůli porazit hlavního nepřítele. Rusové však nevydrželi dost dlouho bojovat a východní fronta padla. Ale brestlitevský mír a jeho kruté požadavky zanedlouho pádem Německa přestaly platit.

Největší vina za válku tedy padá na Rusko. Mobilizace velké země nevyhnutelně znamená velkou válku... Stačilo jen vyhlásit mobilizaci, dál už se konflikt rozvinul sám. Tím byla německá armáda vázána na západě a mohli ji napadnout na východě, což také udělali.

Německý císař Vilém II a jeho štáb léčku nepochopili. Cara několikrát přemlouval, viz Příloha, aby mobilizaci zastavil, nebo mu bude muset vyhlásit válku a mobilizovat také. Car kolísal, projevil svou nerozhodnost a neschopnost orientovat se ve strategii a odhadnout rizika. Jednou dokonce na krátkou dobu změnil úplnou mobilizaci na částečnou. Byl ve vleku generálů. Ti mu lživě tvrdili, že už se mobilizace nedá zastavit. I R-U se snažilo dohodnout se s Ruskem o nerozšiřovaní konfliktu, ale marně.

Francouzský předseda vlády na návštěvě v Rusku se dokonce vyjádřil, že doufá, že konflikt na Balkáně zůstane lokální. Rusové ale už měli jasno. Nebude, vtáhnou Francii do války proti Německu pouhým vyhlášením mobilizace.

Vžijme se do pozice Německa po vyhlášení ruské mobilizace. Opravdu bylo obklíčeno nepřáteli. Němcům šlo o čas, rychle využít dobu než Rusko provede mobilizaci a zaútočí. Byla tu jedna možnost o které německý císař Vilém II uvažoval. Část armád poslat na východ proti jistému útoku Rusů, část nechat na obranu proti možnému útoku ze západu. Obával se však útoku Francie vázané smlouvou s Ruskem, spolu s Británií. Británie by jistě odmítla jít do války kvůli bezvýznamnému Srbsku a Francouzi by si sami netroufli. Na druhé straně však chtěl jejich kolonie.

Tak se Francie zeptal. Odpověď byla - uděláme to, co nám bude vyhovovat. To si vyložil jako válečný plán, ač skutečné nebezpečí útoku Francie bylo malé. Domlouval se proto s Anglií a Francií o zárukách neútočení, ale vznikly jen zmatky.

Kdyby se Francie jasně postavila proti ruské mobilizaci a eskalaci války, mohl se váhající německý císař vzdát útoku na západě. Vyklidila sice desetikilometrovou zónu za hranicí, ale Němci tomuto gestu nedůvěřovali. Británie se snažila situaci uklidnit, ale ani to se nepodařilo.

Nic takového jako OSN bohužel neexistovalo. Válku na západě tedy způsobila i nedostatečná komunikace mezi znepřátelenými státy. To byla tragická chyba, protože se tak válka stala světovou.

Německá generalita pak realizovala dlouho připravený Schlieffenův plán, Správně očekával útok Francie na Alsasko. Německá armáda měla ustupovat a tak vlákat francouzskou armádu do Německa. Hlavní německý útok měl směrovat obloukem přes neutrální Belgii, obsadit Paříž a  vyřadit z boje Francii a Británii než Rusko zmobilizuje a pak se vrhnout na něj. Tento plán předpokládal dobu mobilizace Ruska 6 týdnů, je to obrovská země a železnic málo! Tento plán však byl zastaralý a zcela chybný, což si neuvědomovali:

-         Nepochopili, že útok záhy povede k zákopové válce. Kulomety a děla byly víc na obranu, než na útok. Rychlé vítězství nebylo možné.

-         Nepochopili, že válka logicky bude mnohonásobně větší než si mysleli

-         Německo pak bojovalo na dvou frontách, to je tragická situace

-         Útok proti neutrální Belgii postavil Německo do pozice útočníka a viníka světové války. Přinutil Francii a Anglii i s jejich spojenci vstoupit do války, ač se jim nechtělo. Němci ani neměli na jejich území nároky, vyjma kolonií.

-         Anglii ani porazit nemohli, neměli vyloďovací loďstvo a nadvládu na moři. Jen z tohoto důvodu byl útok nesmyslný, ba sebevražedný.

-         Porazit velmoci na východě i západě bylo příliš velké sousto. Zničila by se vyváženost sil v Evropě. I kdyby je porazili, nešlo by je udržet,. Zbytek světa by se cítil ohrožen a ještě větší konflikt by byl jistý. Jak se do války vložily USA a jeho spojenci, nelze aby Němci vyhráli...

-         Měli se spíše zabývat co s R-U, které bylo výhledově zcela nestabilní

Rusko rychle mobilizovalo a agresivně zaútočilo na málo chráněné Východní Prusko a další armádou na R-U v Haliči. Mělo před sebou dva velké protivníky a jejich obrovské území, na které v žádném případě nemohlo stačit. R-U a Německo disponovalo obrovskou vojenskou silou. Byli daleko vyspělejší ve všem. Přesto Rusko mělo zprvu úspěchy, ač tehdy neumělo bojovat.

Nikdy nemělo dostatek munice. Velení vojáků na všech stupních vázlo. Měli početní převahu, ale vojáci byli často negramotní, nepřipravení a někdy i bez bot. Neměli potřebné mapy, ani železnice, ani nešifrovali svou komunikaci. O jejich rozkazech proto nepřátelé věděli! Budoucí katastrofa byla naprosto zřejmá.

Rusku však pomohlo, že se Německo soustředilo na útoky na západě, kde však záhy uvízlo v pozičních zákopových bojích. To byla zcela nová situace na bojištích. Nedostálo svému slibu silné a rychlé pomoci R-U, které zůstalo proti Rusku dlouho téměř samo. Lze ale spekulovat, že k porážce Francie Německu chyběly právě ty sbory, které poslalo na východní frontu, když již byli nedaleko Paříže.

Obrovské ztráty vojáků nemohlo R-U tak rychle jako Rusko nahradit, několikrát bylo jejími ofenzívami zahnáno a téměř prohrálo. Pomáhali mu však účinně Němci. Je kupodivu téměř neznámou skutečností, že Rusko dobylo i část dnešního Slovenska. Pak mu začal docházet dech a bylo oběma armádami zatlačeno hluboko do vlastního území.

Rusku pomohla i Itálie. Ze spojence R-U se na počátku války stala neutrální země. Když jí však Francie a Británie slíbila Terst s okolím, vyhlásila v r.1915 bývalému spojeni-R-U válku. Později dokonce odmítala jeho tajné mírové návrhy, jen aby slíbená území dostala. Daleko se na jižní frontě nedostala, později byla zahnána hluboko na vlastní území. Když ale válka končila, vyrukovala a zabrala co se dalo.

Ale i rozvážná Anglie se dopustila hrubých chyb. Např.mladý Winston Churchill prosadil spornou plavbu přes Dardanely do Černého moře. Prý pomoci ruským spojencům. Neuspěli, tak se Spojenci přešli na pozemní boj. V těžkých bojích s tureckou armádou u Gallipoli byli s obrovskými ztrátami 250 000 vojáků odraženi. Byla za tím hlavně touha zmocnit se tohoto strategického území, spojnici Středozemního a Černého moře, o které se vedlo tolik válek.

Po dvou letech bojů se již zbídačelá vyhublá veřejnost i vojáci válčících stran stavěli proti válce, která neustále pohlcovala miliony padlých a vítězství bylo v nedohlednu. Do války se v dubnu 1917 zapojilo USA se svými spojenci a bylo jasné, že Německo válku nevyhraje.

Nečekaná rozbuška atentátu měla hrozné následky. Velké válce šlo zamezit, či ji zastavit, udělalo se pro to dost.  Pro R-U dokonce r.1916 jednal pověřenec císaře s Francouzi o mír. To se později prozradilo a o jejich armádě pak rozhodovali jen Němci.

Protiválečné nálady a vojenské neúspěchy byly v Rusku příčinou pádu cara. Ale ani Prozatímní vláda nechtěla válku ukončit a tím porušit slib spojencům. Kerenský proto vyhlásil velkou ofenzivu. To byla velká chyba. Hospodářství bylo rozvrácené a vojáci demoralizovaní. Chtěli domů a za jakoukoliv cenu. Věřili tomu, kdo jim to slíbil. Příležitosti se chopili bolševici v čele s Leninem a nabídli Německu mír, pokud převezmou moc.

Nastala paradoxní situace. Němečtí císařští militaristé penězi i zbraněmi podpořili ruské komunisty a ti opravdu získali moc a podepsali potupný brestlitevský mír. Vojenský úspěch však znovuoživil militaristické naděje Německa. Konečně mohlo poslat své armády na západní frontu. Bylo to však již marné. Po počátečních úspěších zase začali prohrávat. Docházel jim už dech. V této válce se znovu potvrdil poznatek, že obrana vlastní země je vždy úspěšnější, než útok na cizí zemi.

První světová válka skončila příměřím s Německem dne 11. listopadu 1918. Uspořádání Evropy se řešilo až do r.1920 v Paříži na mírové konferenci, i to je dosti neznámá událost. I spletité podrobnosti vzniku Československa.

Vítězové se však dopustili tragické chyby. Z pomsty vehnali poražené do bídy a to jim vymstilo. Frustrace Němců vedla k marné snaze znovu zvrátit porážku. Nadvládu nad Evropou prohrálo v obou světových válkách. Až Marshallův plán po 2.sv.v. udělat z nepřátel spojence, byl správným řešením, který je za současným dlouhodobým mírem. Až dvě hrozné světové války dovedly Evropu k radikální změně. Proto je nyní přes 70 let klid.

Zajímavé jsou otázky, co by se stalo, kdyby se sarajevský atentát nestal. Jak by se R-U a Evropa vyvíjela dál. Nebo kdyby Rusko nemobilizovalo. Nebo kdyby německá vojska nezaútočila na Francii, ale jen na Rusy... Zda by se světovému konfliktu dalo zamezit.

 Největším nebezpečím bylo Německo. Po sjednocení se velmi rychle rozvíjelo. Vadilo jim, že se to neprojevuje na jejich pozici v Evropě. Byli ochotni bojovat a měli na válku všechny předpoklady. V obou světových válkách měli nejlepší vojáky i techniku. Rusy by s R-U brzo porazili a přivlastnili by si velkou část jeho území. Pak by se možná vrhli na zbytek Evropy a ovládli ji. Dopadlo by to možná hůř než 1.sv.válka...

Ani po ukončení války nebyl klid, lokální konflikty pokračovaly. Málo známým konfliktem je Sovětsko-Polská válka (1919-1921), která začala pár měsíců po konci 1.sv.v. Střetla se zde snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria, jehož se cítilo být nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Cílem bylo také vyvolat celosvětovou proletářskou revoluci. U Varšavy se však Polákům překvapivě podařilo sovětskou armádu porazit a zahnat zpět.

Pozapomnělo se i na komunistickou Slovenskou republiku rad a o boji nové čs.armády s ní a s bolševickým Maďarskem hned po válce v r.1919. Byla to dramatická doba plná naivní filozofie a násilí....

První světová válka byla tedy výsledkem hlouposti a chamtivosti, ta Druhá čistého šílenství. Evropa byla jako sud prachu v sopce, byla jen otázka krátkého času, kdy vybuchne.  Rozpoutání obou světových válek je temnou skvrnou naší soudobé civilizace. Strategické záměry útočníků se nepodařilo uskutečnit a byly po zásluze potrestány. Proto je EU přínosem, brání opakování historie. Zabezpečuje i relativní bezpečí Česka, jež má v geopolitickém prostoru střední Evropy velmi těžkou pozici.

Příloha:

Depeše mezi ruským carem Mikulášem II. a německým císařem Vilémem II. o zachování míru v Evropě.

 Dne 28. července 1914 telegrafoval císař Vilém carovi : "S největším znepokojením dovídám se o dojmu, jaký postup Rakouska-Uherska proti Srbsku vyvolává v Tvé říši. Bezohledná agitace, která byla po léta provozována v Srbsku, vedla k strašlivému zločinu, jehož obětí se stal arcivévoda František Ferdinand. Duch, který přiměl Srby, aby zavraždili vlastního krále a jeho choť, vládne ještě dnes v této zemi. Souhlasíš jistě se mnou v tom, že my oba, Ty a já, i jako panovníci máme společný zájem trvat na tom, aby pykali zaslouženým trestem všichni, kteří jsou mravně zodpovědní za ohavnou vraždu. Jinak však nijak nepřehlížím, jak obtížně je Tobě a Tvé vládě, vystoupit proti proudům veřejného mínění. Památce srdečného přátelství, které nás oba váže po dlouhou dobu, vynaložím veškerý svůj vliv, abych pohnul Rakousko-Uherskem, aby usilovalo o zřejmou uspokojivou dohodu s Ruskem. Doufám pevně, že mne budeš podporovat ve snahách, odstranit všechny potíže, které by ještě mohly vzniknout. Tvůj velmi upřímný a oddaný strýc ." Vilém.

Dne 29. července 1914 telegrafoval car císaři Vilémovi : "Teší mne, že Jsi se vrátil do Německa. V této tak vážné chvíli Tě prosím, aby si mi účinně pomáhal. Hanebná válka byla vypovězena slabé zemi. Rozhořčení nad tím, které plně sdílím, je v Rusku ohromné. Předvídám, že velmi brzy nebudu už moci odporovat nátlaku, který je na mne konán a budu nucen učinit opatření, které přivodí válku. Aby se zamezilo neštěstí, jakým by byla Evropská válka, prosím Tě ve jménu našeho starého přátelství, aby si se vynasnažil ze všech sil přimět Svého spojence, aby nezacházel příliš daleko." Mikuláš.

Dne 29. července 1914 císař Vilém odpovídá carovi : "Dostal jsem Tvůj telegram a sdílím přání po zachování míru, nemohu však, jak jsem řekl ve svém prvním telegramu, považovat postup Rakouska-Uherska za hanebnou válku. Rakousko-Uhersko ví ze zkušeností, že sliby Srbska, jsou pouze na papíře, jsou naprosto nespolehlivé. Po mém názoru sluší postup Rakouska-Uherska považovat za pokus obdržet plnou záruku, že srbské sliby vtělí se také v činy. V tomto názoru jsem utvrzován prohlášením rakousko-uherského kabinetu. Rakousko-Uhersko nezamýšlí teritoriální výboje na úkor Srbska. Mám tedy za to, že je Rusku naprosto možné setrvat vůči rakousko-uhersko-srbské válce v úloze diváka, aniž by bylo nutno Evropu strhnout do nejstrašlivější války, jakou kdy zažila. Mám za to, že je přímá dohoda mezi Tvoji vládou a Vídní možná a žádoucí, dohoda, kterou jak jsem Ti už telegrafoval, snaží se má vláda ze všech sil podpořit. Vojenská opatření Ruska, které by Rakousko-Uhersko mohlo brát jako výhružku, urychlí ovšem neštěstí, kterému bychom my oba rádi zamezili. Také moje postavení jako zprostředkovatele, které jsem na sebe vzal k Tvému apelu na moje přátelství a pomoc, bylo by podkopáno."  Vilém.

Dne 30. července 1914 telegrafoval císař Vilém carovi : "Mému velvyslanci bylo uloženo, aby Tvou vládu upozornil na nebezpečí a těžké důsledky mobilizace. To samé jsem Ti sdělil ve svém posledním telegramu. Rakousko-Uhersko mobilizovalo pouze proti Srbsku a to jen část své armády. Jestliže Rusko, jak je tomu nyní dle Tvé zprávy a zprávy Tvé vlády, mobilizuje proti Rakousko-Uhersku, je ohrožena, ne-li znemožněna zprostředkovací úloha, kterou Jsi mne nejpřátelštějším způsobem pověřil a kterou jsem k Tvé výslovné žádosti přijal. Veškerá váha rozhodnutí spočívá nyní na Tvých bedrech. Nesou odpovědnost za válku nebo mír." Vilém.

Dne 30. července 1914 car Mikuláš telegrafoval císaři : "Děkuji Ti srdečně za Tvou rychlou odpověď. Posílám dnes večer Tatičeva (carův pobočník) s instrukcemi. Vojenská opatření, která nyní nabývají platnosti, byla usnesena už před pěti dny a sice na obranu proti přípravám Rakouska. Doufám z celého srdce, že tato opatření nijak nebudou působit na Tvou pozici zprostředkovatele, které si velice vážím. Potřebujeme Tvého silného nátlaku na Rakousko, aby  s námi došlo k dohodě."  Mikuláš.

Pozn.: Přesto Rusko pro zastavení války už nic neudělalo...

 Podrobnější info viz www.valka.cz a zde

Kdo zavinil Velkou válku

Je sté výročí Pařížské mírové konference, která navždy změnila mapu Evropy. Dosud nebylo správně řečeno, kdo Velkou válku vlastně zavinil. Přitom je to tak důležité, pomníčky obětí války jsou v každé obci, i v zahraničí. Na tehdejší dobu se musíme dívat z jejich hlediska. Dnes je mnohé už jinak, protože se zlepšila ochrana před konflikty. Pro mír se dělá daleko více, dříve se válčilo často, i ze zcela pro dnešek banálních příčin.

Běžně se uvádí, že viníkem byl německý a rakousko-uherský militarismus, což není pravda. Kdo vlastně válku nejvíce zavinil? Rozborem situace lze celkem jednoznačně říci, že hlavním viníkem bylo Srbsko, konkrétně její tajná organizace ve štábu armády, Černá ruka, nebo-li Sjednocení či smrt.

Uvědomovali si nebezpečí ze strany Rakouska – Uherska, které anektovalo Bosnu-Hercegovinu a očekávalo se, že malé Srbsko bude další na řadě. To však bylo úmyslem jen části velení armád R-U.  Císař však tomu nepřál, bojoval nerad.

Černá ruka chtěla sjednotit jižní Slovany pod svým vedením a nerada viděla snahy následníka trůnu Ferdinanda dEste umožnit větší práva Chorvatům i dalším národům.

Usilovali proto o atentát na Habsburky aby vyvolali válku, protože si byli jisti podporou Ruska, které by do konfliktu stáhlo Anglii a Francii, aby tak společně porazili Německo i R-U, což se jim nakonec podařilo. Kdyby Srbové ultimátu vyhověli a vydali Černou ruku R-U, k válce by bylo nedošlo. Podle tehdejších zvyklostí však R-U mohlo zaútočit hned, i bez ultimáta, atentát stačil. Nebylo možné, aby císař nechal atentát bez reakce.

Druhým hlavním viníkem bylo Rusko. Jeho mobilizace se rovnala vyhlášení války Německu i R-U a byla zcela neadekvátní ultimátu a vyhlášení války Srbsku za atentát na následníka trůnu R-U v Sarajevu.

Byl to totiž jen drobný balkánský konflikt, který mobilizací Ruska přerostl ve světovou válku. Smlouvou vázaná Francie musela na Německo také zaútočit a vtáhla do toho i Anglii. Usilovala o Alsasko-Lotrinsko, které kdysi získali Němci, a vtrhla do něj ještě dřív, než se německá vojska probila skrz Belgii do Francie.

Rusko se obávalo sílícího Německa, chtělo se ho zbavit, i jeho spojence R-U a sjednotit Slovany pod svou vládou. Rovněž zabrat rozsáhlá území, dokonce i Osmanskou říši se strategickým územím Bosporu.

Bez viny nebylo ani Německo. Správně zareagovalo na ruskou mobilizaci vyhlášením mu války, ale realizace Schlieffenova plánu, tj.nejprve porazit spojence Ruska Francii a až pak Rusko, byla hrubou strategickou chybou. To nemohli zvládnout.

Pokud by pouze zabezpečili svou hranici s Francií, válku by neprohráli. Měli také své územní nároky na východě a v koloniích a až moc velkou sebedůvěru.

Francouzi měli dát Německu jasně najevo, že ruskou mobilizaci kvůli vyhlášení války Srbsku nebudou podporovat, protože není adekvátní situaci. Pak by na ně váhající německý císař nezaútočil.

Vinu zčásti nese i Rakousko-Uhersko. Nemělo na atentát na následníka trůnu reagovat vyhlášením války Srbsku, ač podle tehdejších zvyků na to mělo právo. Bylo to příliš nebezpečné kvůli reakci Ruska. I oni se tak dostali do jeho pasti.

Proč tedy Pařížská konference určila jako viníka Německo a R-U, ačkoliv to zjevně není pravda? Inu, vítězové mají vždy pravdu... Fakt ale je, že Francie,  Anglie ani USA za rozpoutání války nemohli a stála je až moc obětí.

Tato tzv.První světová válka byla velkým přelomem. Změnilo se všecko, což na jejím začátku nikdo nečekal. Proto má daleko větší význam než Druhá sv.válka.

Muž, který rozpoutal 1.sv.válku

Kdo vlastně rozpoutal Velkou válku,běžně známou jako 1.světová válka? U druhé světové války je to jednoduché a známé, Hitler. Ale u té první to známé ani jednoduché není. Panuje o ní spousta mýtů. Je jen málo lidí, kteří vědí kdo to byl. Připomeňme si hlavní body sledu událostí:

V anektovaném boseňském Sarajevu byl na nástupce trůnu R-U Ferdinanda d’Este spáchán atentát. Vyšetřování ukázalo, že se jednalo o skupinu atentátníků, nezletilých členů Mladé Bosny, byli tam i mladí Srbové. Organizaci atentátu, spolu s výcvikem a vyzbrojením, provedli důstojníci, jejichž stopa vedla do srbského generálního štábu.

Císař Franz Josef proto vydal Srbům ultimátum, aby pachatele vydali a umožnili vyšetřování i na území Srbska, a když ho nesplnili, vyhlásil jim válku. Na to reagovalo Rusko, spojenec Srbska, všeobecnou mobilizací.

Na ní reagoval německý císař a několikrát poslal depeši svému bratranci carovi, aby ji zastavil, nebo mu bude muset vyhlásit válku. To se ale nestalo, Rusové nikdy nedali podmínky, že by mobilizaci chtěli zastavit. 

Německo mu proto logicky vyhlásilo válku. Rusko pak zaútočilo a vpadlo hluboko do Německa a R-U.

Smlouvou vázaná Francie i Anglie se svými spojenci se musela do boje proti Německu a R-U přidat. Celá Evropa tím byla rychle vtažena do války, jež záhy přerostla do obrovského světového konfliktu.

Kdo tedy První světovou válku rozpoutal? Jistě to nebyl německý císař, neboť ten se pokoušel eskalaci války jednáním s carem zastavit. Ruská mobilizace byla totiž zjevným rozpoutáním velkého konfliktu, jež se z lokálního balkánského konfliktu stal celoevropským.

Vzhledem k obrovskému počtu ruské armády byl pro něj útok, který následoval po mobilizaci, smrtelně nebezpečný, stejně jako pro R-U.

Německý císař se chtěl vyhnout bojům na dvou frontách. Věděl, že je vlastně obklíčen a nemá početní převahu.

Když se mu nepodařilo získat záruky, že na něj Francie nezaútočí,  přes Belgii vpadl do Francie, aby ji rychle vyřadil z boje a tím si uvolnil ruce na boj na východě. Ještě předtím vpadla Francie do Alsaska, které tehdy patřilo Německu.

Reakce Německa tedy byla oprávněná. Takové tehdy byly zvyky. Válčilo se úplně jinak, hlavně daleko víc.

Válku nerozpoutal ani R-U císař Franz Josef. Bojoval nerad. Zejména velkého konfliktu se obával, neboť věděl, že jeho armáda za moc nestojí. Vžijme se do jeho postavení a tehdejších zvyků.

Atentát přece nemohl nechat bez reakce. To by tenkrát znamenalo projev slabosti a zbabělosti. Atentát na následníka trůnu R-U důstojníky generálního štábu Srbska byl tehdy všeobecně chápán za casus belli. Tedy jasný důvod na rozpoutání války proti Srbsku.

 To ovšem neznamenalo, že by si měl Srbsko natrvalo přivlastnit. Mohla to být jen trestná výprava. Běžně se tvrdí, že ultimátum byla jen záminka, ale to zjevně není pravda.

Podle tehdejších pravidel nemusel císař ani ultimátum Srbům dávat, ale okamžitě do Srbska vniknout. Přesto jim dal šanci ultimátem, které však Srbové nepřijali, ač to byla jediná možnost zachovat mír.

Kdyby R-U zjistilo, že atentát neprovedla vláda, ale spiklenci, ze Srbska by se brzy stáhla. Srbové odmítli ultimátum, protože věděli, že se za ně Rusko postaví.

 Takže je zjevné, že válku rozpoutalo Srbsko spolu s Ruskem. Atentát byl skutečně rozbuškou, ale úplně jinak, než se běžně chápe. Byl přímo počátkem války.

Kdo za ním byl? Kupodivu to nebyla srbská vláda, ale spiklenecká skupina v jeho generálním štábu, říkala si Černá ruka. Ale i tak bylo Srbsko za atentát odpovědné. Předseda srbské vlády se o plánu atentátu dozvěděl a chtěl akci zastavit. Bál se války s R.U.

Spiklenci se ale nedali. Měli dva hlavní záměry. Jednak se zbavit R-U, které všichni na Balkáně chápali jako hrozbu. Anexe Bosny mohla být předzvěstí útoku na malé Srbsko. Někteří generálové v R-U skutečně takové názory měli.

Druhým záměrem bylo rozšířit území Srbska a získat vliv na ostatní Jihoslovany. To měla v plánu další spiklenecká skupina, která se s Černou rukou spojila. Jmenovala se Sjednocení nebo smrt.

Jejich plán byl zjevně založen na tom, že atentátem rozpoutají válku s R-U. Jejich ruský spojenec jim přijde na pomoc a smlouvou s Francii do války vtáhne i další země. Pak společně R-U a jeho německého spojence porazí a Srbsko pak bude moci rozšířit svou moc na Balkáně. To se jim do značné míry i podařilo.

Hlavním mužem spiklenců byl plukovník Apis. Byl to výborný stratég, osvědčil se už v balkánských válkách. Byl specialista na teroristické útoky. Jeho skupina se podílela i na brutální vraždě srbského královského manželského páru. Také se pokusil o atentát na císaře Franze Josefa.

Ten tedy na svou pěst s Černou rukou rozpoutali Velkou válku. Proto ho v Soluňském procesu odsoudilo Srbsko za velezradu k smrti. Nejsou však dostupné zprávy, jaké motivy Apis vlastně měl. Tyto se zdají nejpravděpodobnější. Pravdu o vinících války se tedy asi nikdy nedozvíme.

Jednalo se vlastně o Srbsko-ruskou léčku, jež vyšla. Nepřátelé Srbska i Ruska byli poraženi. I Rusové totiž měli na válce zájem, chtěli napravit reputaci po prohrané Rusko-japonské válce a zabránit další revoluci.

Měli i velké územní požadavky na západě. Též chtěli sjednotit Slovany pod svou vládou. Měli v plánu dostat se i na strategický Bospor a porazit slábnoucí Osmanskou říši. Válku chtěli rozpoutat už dříve při anexi Bosny, ale nenašli potřebnou vojenskou podporu v Evropě. Jistě měli v Srbsku svoje lidi a zasahovali do situace.

Světovému konfliktu šlo zamezit. Kdyby Srbové Černou ruku vydali R-U a přijali ultimátum, vyhnuli by se válce. Bez ruské mobilizace a jeho útoku na R-U a Německo by světová válka nevznikla.

To vše jsou známé souvislosti, ale nemluví se o nich proto, že zpochybňují poválečnou Pařížskou mírovou konferenci, která nakreslila novou mapu Evropy, jež platí s drobnými změnami dosud. Ta je totiž založena na vině Německa a R-U

 Militaristická Francie

O 1.sv.v. se stále hodně lže, nebo se důležité informace vůbec neříkají. Vítězové mají zkrátka vždy pravdu. Například Francie se uvádí jako oběť napadení militaristickým Německem. Přitom v ní bylo hodně vlivných lidí, kteří útočnou válku též podporovali. Dokonce zavraždili politika, který před válkou s Německem varoval.

V žaludku jim leželo hlavně Alsasko a část Lotrinska, jež byly připojeny k německé říši Frankfurtským mírem v roce 1871. Tato ztracená území silně ovlivnila nacionalistické myšlení Francouzů.

Němci o nebezpečí věděli a snažili se s Francii dohodnout, aby na Německo nezaútočila, protože věděli, že se k tomu Francie smlouvou s Ruskem zavázala. Francie však odpověděla, že se zachová podle svých potřeb, což Němce utvrdilo v tom, že na jejich Alsasko zaútočí. A Francie skutečně zaútočila.

Neuvádí se totiž zásadní fakt, že ve stejný den, 4. srpna 1914, kdy Německo zaútočilo na Belgii, aby se skrz ní dostalo do Francie,  dostala francouzská armáda rozkaz k postupu do Alsaska a k obsazení údolí a hlavních měst. Mylhůzy byly obsazeny 8. srpna, Munster byl obsazen francouzskými jednotkami 17. srpna.

Tedy dříve než Němci vtrhli do Francie, vtrhla Francie do Německa! To neřekne nikdo!

Němci o nebezpečí útoku věděli a vymysleli Schlieffenův plán léčky. Vojska v Alsasku měla Francouzům ustupovat, vlákat je do Německa. Ale německý  úder měl být na severu a obloukem ho chtěli stočit do Paříže. Tím by vyřadili nebezpečí útoku ze západu a armády by mohli přesunout na východ, než Rusové zmobilizují a zaútočí z východu.

Tento plán však vlivem řady chyb Němců selhal a na řece Marně nedaleko Paříže byli zastaveni. Tam se zakopali a začala vleklá zákopová válka.

Bitva u Zborova

Nedávno bylo sté výročí Bitvy u Zborova  (1.–2. července 1917). Byla součástí tzv. Kerenského ofenzívy a představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě. Úspěch československých jednotek byl výrazný, což mělo řadu následků. Rusko přestalo váhat brát československé zajatce do svých sborů. Hlavně to, že Zborov byl vlastně počátkem československé armády.

V literatuře se uvádí problém významu této bitvy. Legionáři v ní bojovali i proti slavným Pětatřicátníkům z Plzně. Ti tam měli velké ztráty. To však není všechno. Neuvádí se, že se legionáři dali do služby Ruska, které chtělo od r.1914 porazit R-U i Německo a lstí do toho zatáhlo Francii a Anglii. Nebyla to obrana Ruska, Zborov byl součástí R-U a naši vojáci se do toho neměli plést. Zanedlouho byli hnáni zpět hluboko do Ruska. Češi se naštěstí postarali o ochranu ustupujících vojsk.

Ofenzíva byla totálně nesmyslná, pro Rusko s katastrofálními následky. Všechny předchozí ofenzívy Ruska selhaly a nebylo pochyb, že selže i tato, a velmi brzy. Nejen, že neměli střelivo a zbraně, ale ruští vojáci již byli zcela demoralizovaní. Nedělali si iluze, že všechny porazí. Věděli, že zase prohrají, že nemají šanci uspět a proto špatně bojovali. Proto naši vojáci vynikli.

Byla to zoufalá snaha esera Kerenského odlehčit západní frontě. Věděl, že Rusko Velkou válku spustilo, cítil za to odpovědnost. Pokud by se vzdal, Němci by armády přesunuli za západ. Naivně si myslel, že ofenzíva přispěje bojovému duchu a upevní Prozatímní vládu.

 Do toho se logicky jeho pěšákům nechtělo...  Chtěli domů a bylo jim jedno, za jakou cenu. Cara svrhli a neúspěch této ofenzívy logicky brzy smetl i Kerenského Prozatímní vládu, což otevřelo dveře komunistům, kteří s pomocí Německa slibovali mír, aby si upevnili svou totalitu. Kerenský neměl riskovat revoluci a nepouštět se do marných ofenzív.

 Naši měli zůstat mimo hru velmocí. Nemělo cenu se připojit na jednu či druhou stranu. Na pochopení toho je třeba pochopit velmi složité historické souvislosti. R-U v podstatě nebylo naším nepřítelem, nebyli jsme okupováni. K oddělení nemělo dojít vojenským způsobem.

Imperiální ambice Ruska, aneb co bylo, to zase bude

Proberme si dějinné souvislosti. Drtivá porážka Ruska ve válce s Japonskem otřásla trůnem cara a přišla revoluce. Sice přežil, ale dalo se čekat, že přijde další.

Aby se zalíbili národu, který je silně militantní, generálové vymysleli rafinovanou lest a spolu se Srbskem uskutečnili atentát na Ferdinanda dEste.

Věděli, že vypukne Velká válka a jejich nepřátele R-U a Německo jim pomohou porazit spojenci a všichni z toho budou mít velký prospěch.

Jenže válku opět prohrávali, tak byl car svržen. Po řadě bojů vyhráli komunisté a opět se snažili ovládnout svět, nyní s touto ideologií. Druhou světovou válkou získali velké území, které se snažili vlivově rozšířit, hlavně v Africe i Jižní Americe. Ale časem ekonomicky prohráli, komunismus se neosvědčil, a SSSR se rozpadl.

Nyní to zkoušejí napravit a znovu získat ztracený vliv. Západu vyčítají jeho úpadek a chtěli by ho navrátit ke kořenům pod svým vedením.

S Běloruskem je to na dobré cestě, ale válka s Ukrajinou se nevyvíjí dobře. Takový neúspěch Rusové netolerují. Toho se chytil Prigožin a výpadem své soukromé armády na Moskvu začal další etapu.

Ale to zdaleka není konec, podobných týpků je v Rusku hodně a jistě by se jim líbilo se stát carem jako byl Stalin. Takže se máme na co těšit, v Rusku je spousta jaderných zbraní, které mohou padnout do ruky znepřáteleným stranám.

Vzpomeňme na jejich občanské válku... Prostě imperiální ambice byly a jsou dětskou nemocí velmocí od pravěku. Nikomu se ovšem nepovedlo ovládnout Evropu.

100 let konce Velké války

Je sice pěkné, že francouzský prezident Macron objížděl velká bojiště Velké války, kde se Francouzi opravdu vyznamenali. Oslavy navštívili i zástupci Německa a USA. Bylo slyšet mnoho obvyklých klišé, ale to podstatné se zase neřeklo. Že se totiž vůbec nemuselo bojovat, kdyby se Francie vyjádřila, že s srbskou balkánskou banalitou, rozvinutou Ruskou mobilizací do hrozby světové války, nechce nic mít.

Připomeňme si situaci na počátku války. Rusové neadekvátně reagovali na banální střet R-U se Srbskem po atentátu na nástupce trůnu Ferdinanda všeobecnou mobilizací, ačkoliv německý císař opakovaně svého bratrance, ruského cara, varoval, že je to neuvážená cesta do katastrofy. Bylo mu jasné, že Rusko chce do války zatáhnout Francii, s níž měla smlouvu, rovněž i Anglii. Z malého konfliktu chce světovou válku!

Německý císař se tedy dotázal Francie, zda dostojí svému závazku Rusku. Odpověděla, že se zachová podle svých potřeb. To si císař vyložil jako předzvěst útoku a zavelel k preventivnímu útoku na západ.

Kdyby Francouzi odpověděli smířlivě, poslal by armády jen na východ a na západě by se vůbec nebojovalo. Byl si totiž vědom, že je vlastně obklíčen a ve velkém nebezpečí. Velká válka byla tedy ruská lest, která porážkou Německa a R-U vyšla, jen Rusko válku nevydrželo...

Strategická chyba Německa

Německo promeškalo šanci vyváznout z porážky v 1.sv. válce. Přitom mělo možnost ponechat si velká území v Rusku. Místo toho vsadilo na předem prohranou válku na Západní frontě a přišlo o vše.

Počátek války byl vyvolán ruskou mobilizací. Ta byla pro Německo smrtelně nebezpečná. Východní hranice Německa nemohla odolat gigantické ruské přesile a Francie měla podle dohody s Ruskem se rovněž zapojit do bojů za západě. To by znamenalo obklíčení a boj na dvou frontách.

Aby Německo odrazilo Rusko, muselo nejprve vyřadit z boje Francii, které šlo o Alsasko –Lotrinsko. Když se Francie jasně nevyjádřila, že nechce podporovat Rusko v balkánské krizi vyvolané atentátem na Ferdinanda d Este, muselo na něj zaútočit. Použilo na to Schlieffenův plán, který se však nezdařil. Válka tam uvázla na mrtvém bodě.

Daleko lépe se Německu dařilo na východní frontě, kde se postupně podařilo ruskou armádu udolat. Brest-litevským mírem získalo obrovská území, na které si dělalo nárok.

Německo pak přesunulo své armády na západ, chtělo prorazit frontu a obsadit Paříž. Nechyběla mu odvaha, ale strategicky to byla hrubá chyba, která vedla k jeho porážce.

Primárně Německo totiž nemělo zájem obsadit a přivlastnit si Francii. Šlo jim spíš o její kolonie. Navíc sláblo, jeho situace se zhoršovala blokádou. Jeho jediný silnější spojenec R-U byl před rozpadem. Do války se zapojilo USA i další mocné státy a bylo jen otázka času, kdy se dostatečně vyzbrojí a vyhrají.

Německo nikdy nemohlo mít dostatek sil je porazit. Nemohlo obsadit ani Anglii, protože nemělo invazní síly.

Kdyby využilo situace a již v roce 1917 zahájilo jednání o ukončení bojů na západní frontě argumentací o blížící se porážce Ruska, které konflikt vyvolalo, mohlo se vrátit do původních hranic na západě a ponechat si velké územní zisky na východě.

Americký prezident měl odpor vůči válce a jistě by v této aktivitě byl nápomocen. I Francie a Anglie už měla dost války.

Recenze na film Sarajevo

Film o Sarajevském atentátu se tváří, že věrně zobrazuje událost, která dodnes ovlivňuje Evropu, ale skočit na to mohou jen laici. Dávat vinu za atentát na německé a rakousko-uherské militantní kruhy, které chtějí vyvolat válku atentátem a hozením viny na Srbsko, je prostě lživé.

Ne, že by Evropa tehdy nebyla sud s prachem, který co nevidět bouchne, ale takto to rozhodně nebylo. Je naprosto přesvědčivě zdokumentováno, že celý atentát zorganizovala a provedla nacionalistická klika v generálním štábu Srbska, která si říkala Černá ruka.

Proč to udělala? To by měl být záměr filmu. Bylo přece jasné, že při tehdejší situaci atentát na nástupce trůnu nemohl dopadnout jinak, než světovou válkou. To si jistě uvědomovali. Proč to tedy udělali?

Zjevně měli plán, který se vlastně do určité míry zrealizoval. Bylo jisté, že po atentátu přijde odvetný útok R-U na Srbsko a spojenecké Rusko bude reagovat mobilizací a válkou proti R-U i jeho spojenci Německu. Smlouvami vázaná Francie a Anglie se zapojí do války a porazí je.

Srbsko pak uskuteční svůj sen o velkém Srbsku, bude vládnout Jihoslovanům a zbaví se nebezpečí ze strany R-U. Pomoci si chtělo i Rusko. Zbavit se nepřátel, ovládnout velká území R-U a Německa a dostane se i na dávný sen – ovládnutí Bosporu. Pouze ruská revoluce tomu zabránila.

K tomu všemu jsou důkazy, ale proč se o nich nemluví? Důvodem je Versailleská smlouva... Ta definuje Evropu.

To dokazuje, že se vždy lhalo, lže a bude se lhát. A takové kostlivce ve skříni má kdekdo, i my…

Na webu je spousta daleko lepších informací než bylo ve filmu, třeba https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1028319-atentat-v-sarajevu-velkou-valku-zahajil-co-ji-ale-zpusobilo

https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Franti%C5%A1ka_Ferdinanda_d%27Este

Sto let republiky

Stoleté výročí je důvodem k zamyšlení, znovu promyslet dávnou otázku po smyslu  českých dějin. Základem je správně pochopit naší geostrategickou polohu. Malý slovanský národ Zemí koruny České byl vždy uprostřed Evropy v průsečíku zájmů okolí, to je velmi nebezpečná poloha, o kterou mělo zájem spousta silných sousedů. Vždyť my jsme tu ani nebyli první. Před námi tu byli Keltové a pak germánské kmeny, které si pak dělali nárok na toto území.

Přišli jsme sem jako několik z mnoha slovanských kmenů v období stěhování národů. Povahová spřízněnost je jasná. Dostali jsme se ale nejvíce na západ, byli jsme tedy nejvíce ovlivňování její vyspělejší kulturou.

Silně nás ovlivnily husitské války. Původně šlo o mírnou náboženskou reformu spojenou s vidinou brzkého konce světa, který měl nastat počátkem roku 1420. Když se nic nestalo, byli mnozí zklamáni. Místo toho aby se vrátili zpět se pustili do boje o víru, což byla hrozná chyba. Vůbec nepochopili, jak moc se mýlili. Vznikl bratrovražedný konflikt, po kterém jsme byli Evropou vnímáni jako krutí kacíři.

Habsburkové nás neokupovali, přidali jsme se k nim dobrovolně, ale chtěli z nás rebelii vyhnat a po staletích se jim to zdařilo. Kdo byl odbojný, toho poslali do bojů s Osmanskými Turky, nebo přinutili k emigraci. Nakonec bylo dobře, že jsme byli součástí jejich říše. Druhou variantou bylo pouze patřit k Německu, které by s námi brzo udělalo rychlý konec jako s jinými slovanskými kmeny na jejich území. Už neexistují. Paradoxně nás Habsburkové chránili před německou a ruskou rozpínavostí a pádem trůnu jsme o tuto ochranu přišli.

Záviděli jsme Maďarům jejich postavení v R-U a až do konce 1.sv. se nám dařilo naše postavení jen pomalu zlepšovat. Jeho porážka způsobila rozpad říše na množství států. Vítězové si podrobili reparacemi Německo a R-U rozložili na národnostní státy, což také sloužilo jako sanitární kordon proti infekci bolševizmu z Ruska, které ohrožovalo západní Evropu.

 Vyhlášení samostatné republiky ČSR sice doprovázel jásot, ale jen málokdo si uvědomoval neřešitelná vnitřní i vnější úskalí. Měli jsme sice svůj stát, ale naše situace byla zoufalá, což se dodnes málo ví. Vlastně mrtvě narozené dítě.

 Na Mírové konferenci v Paříži nám vítězové války nakreslili mapu republiky. Bylo v ní množství nesourodých národů. Zejména Slovensko, které k nám nikdy předtím nepatřilo, se svoji silnou maďarskou menšinou, která neměla ráda ani Slováky ani nás, a obyvatele zaostalé Podkarpatské Rusi, která k nám měla ještě dál. Velkou zátěží byly tři miliony Němců Sudeťáků, kteří se často odmítali česky jen naučit. Chtěli by k Německu, neměli nás rádi. Vlastně se dostali do země, která jim nevyhovovala. Mezinárodnostní spory byly na denním pořádku.

Vojenské boje přišly vzápětí, v Sudetech i na Slovensku s Maďarskou republikou rad, i se Slovenskou republikou rad. Z vnějšku jsme totiž  byli obklopeni samými nepřáteli, kteří měli na nás územní nároky a jen čekali na příležitost, aby je mohli uplatnit a vrhnout se na nás aby nás roztrhali na kusy, což se brzy stalo. TGM a Beneš dělali co mohli, aby našli spojence, ale bylo to málo platné. Jejich moc byla nepatrná a nešlo s tím nic dělat.

Malá dohoda i věčné snahy o vazbu na Francii neměly šanci na úspěch. Militarizace Německa byla velkou hrozbou, ale západní velmoci do další války nechtěly za žádnou cenu. Moc dobře si pamatovali hrůzy a cenu 1.sv.v. Raději strkaly hlavu do písku a ani mezinárodní organizace nebyly nic platné.

Byli jsme v bezvýchodné situaci, když jsme byli vystavení Mnichovské smlouvě, jež se rovnala vyhlášení války. Všichni byli proti nám, nikdo nám nechtěl, ba ani nemohl pomoci. Co jsme měli dělat? Pohraniční opevnění byla nedokončená Potěmkinova vesnice v nepřátelském území a anšlusem Rakouska se odkryla téměř nechráněná jižní hranice.

Za dva až tři dny německého útoku z jihu a severu by bylo po nás. Takový debakl je horší, než vyklizení pohraničí. Vznikla Druhá republika, kde jsme utržili hodně ostudy. Ze strachu z Německa jsme začali zavádět nedemokratické i antisemitské zákony, podobně jako v Itálii. To Hitlerovi nestačilo, zabral nás celé a udělal si z nás bezmocné dodavatele zbraní pro válku.

Naštěstí jsme nemuseli na východní frontu jako Slováci, kteří se odtrhli a ze strachu z Maďarů se raději přimkli k Německu. Byla tu ohromně silná atmosféra strachu, ale lidské ztráty byly malé. Diverzní akce mohly být větší, ale nebyla vůle a odvaha k nim. Kromě atentátu na Heydricha, organizovaném Spojenci, se tu v odboji téměř nic nedělo.

Katastrofální situace pokračovala i po válce a Beneš opět nemohl udělat zázrak. Byl ve stejně beznadějném postavení jako při Mnichovské krizi. Velmoci si opět rozdělily zóny bez nás. Bylo tu též mnoho vlivných lidí, kteří by za komunismus dali život a byli ochotni k čemukoliv. Měli za zády SSSR, které si demokratické metody nevybíralo nikdy.

Jejich komunistické nadšení způsobila hospodářská krize, zrada západních spojenců v Mnichově i válečné úspěchy SSSR. A komunistická idea, která slibovala brzký ráj na zemi. Naivní intelektuálové i obyčejné lidí tomu uvěřili, stejně jako Němci Hitlerovi jeho fašismus.

Vyčítá se Benešovi, že přijal demisi ministrů. Jistě věděl, že zase prohrál. Co by se ale stalo, kdyby to neudělal? Gottwald by si pozval sovětskou armádu, která na to jen čekala. Pro Stalina nebyl Beneš ničím, jen bezvýznamnou figurkou bez síly a moci. Komunisté by ztratili legitimitu, ale to by na situaci nic nezměnilo. Z rukou Německa jsme přešli do sféry SSSR.

Beznadějná situace se zopakovala i v roce 1968. Skutečně tu plíživá kontrarevoluce byla. Snažili jsme se teror komunismu napravit, dokonce po dobrém. Do deseti let bychom ho stejně opustili jako iluzi.

To nemohl Brežněv připustit, tak na nás poslal tanky svoje i ty „spřátelené“. Kupodivu nikdo neříká, že jsme se měli bránit, ač situace byla stejně zoufale beznadějná jako v roce 1938 a 1948.

Jací tedy jsme? Rozhodně ne velcí hrdinové. Prý máme holubičí povahu. U nás se bojovalo naposled za prusko-rakouských válek roku 1866. Panicky se bojíme imigrantů, žádní tu přitom nejsou, ani nebudou. Žádný teroristický útok tu nikdy nebyl, a to ani v zemích Vizsegradu. Tak proč? V Druhé republice se panický strach také silně projevil, ba ostudně.

Poláci s úsměvem říkají, že naše válečná vlajka je bílý lev na bílém poli. Co ale oni svojí bojovností dosáhlí? Dlouhou dobu ani neexistovali jako samostatný stát, Německo a Rusko si ho rozdělily mezi sebe. Bojovali pak se Sovětským svazem, následně  je zmasakrovalo Německo, ale stejně upadli do sovětského vlivu.

Vzorem nám nemůže být ani slovanské Srbsko. Sice si udrželo svou samostatnost, ale za cenu těžkých bojů a ztrát. Kvůli tomu atentátem rozpoutali i 1.sv.v. Krvavá Krajinská válka proti ostatním Jihoslovanům v devadesátých letech minulého století zdevastovala zemi a dodnes na tom nejsou dobře. My jsme proti jiným Slovanům nikdy tvrdě nebojovali.

Nemáme územní požadavky na nikoho, s každým se snažíme vycházet přátelsky a to je správné. Nemáme ani imperiální ambice, držíme se při zemi. Evropská unie a NATO je pro nás požehnáním.

Nejsme příliš sebevědomí, ale hodně opatrní, relativně disciplinovaní, sociálně zaměření.  Jsme relativně i skromní a pracovití. Umíme si vždy poradit. Uznáváme nutnost demokracie.

Není tedy důvod k přílišnému sebeobviňování. Žádný velký konflikt jsme nikdy nezavinili, žijeme si celkem dobře a výhled do budoucna je také celkem příznivý. Na to, že jsme stále samostatní na tak nebezpečném území uprostřed Evropy při tak malém počtu obyvatel je velký úspěch, ba zázrak.

Vznik republiky a legionáři

Už sto let se traduje, že za vznik naší republiky můžeme děkovat našim legionářům a TGM. Bez nich by republika prý nevznikla. Je to ale skutečně tak? Což kdybychom legionáře vůbec neměli? Co by se stalo? Samozřejmě bychom vznikli také, i když trochu v jiných hranicích a trochu později.

O následcích válek totiž rozhodují velmoci, tj. vítězové, a těmi jsme nebyli. Na Pařížské mírové konferenci se dlouho jednalo o nových hranicích Evropy. Oč vítězům šlo?

Velmocenská politika má své zásady, a do nich malé země nemohou mluvit. Vítězové primárně chtěli oslabit protivníky, tedy vysát Německo reparacemi a rozbít R-U na jednotlivé země podle národnostního principu. To mělo velmi problematické následky.

Aby se zabránilo dalším konfliktům, chtěli také vytvořit sanitární kordon. Jednak proti pronikání komunismu z Ruska a zabránit případnému paktu Německa s Ruskem. I v Německu byly po válce silné komunistické síly. Výsledkem bylo mrtvě narozené dítě Československá republika. Nemělo šanci přežít a ani nepřežilo. Ale jiná možnost vlastně nebyla. Měli jsme nakonec štěstí, že jsme to jako stát přežili.

Zabránit dalšímu velkému konfliktu se západním mocnostem nepodařilo. Bylo to moc těžké, ba nedosažitelné, a dopustili se řady chyb. Těmi neprogramovali pokračování Velké války pod názvem Druhá světová válka. Ani nejšikovnější diplomaté jako byl TGM a Beneš nemohli udělat zázrak a přimět velmoci k něčemu, co by sami nechtěli. Na to nikdy neměli moc.

Strategie Mnichovské dohody

Při bližším pohledu na tyto události je zjevné, že vše je trochu jinak, než se uvádí. Mnichovská dohoda totiž nebyla dohoda, ale forma ultimáta. Tedy vyhlášení války! Hitler postupnými kroky chtěl dospět k cíli. Pokračovat ve Velké válce, napravit porážku, a toto byl jeho první útočný výpad mimo hranice Německa. Se svým ultimátem se přidali i Poláci.

Chybně se tedy počátek 2.sv. války klade až k útoku na Polsko o rok později. Mnichov byl také útok. Bohužel s naivní asistencí Anglie a spojenecké Francie.

Nekončící spory zda se bránit či ne po Mnichovu je možno vyřešit rozborem situace, kdy bychom se bránili. Řeči o několikatýdenních bojích jsou směšné. V oblasti Králík nebyly těžké pevnosti dobudovány a na jihu byly jen lehké. Armáda byla roztažená podél extrémně dlouhé hranice. Letectvo i protitankové zbraně jsme měli jen chabé. Do Prahy je to jen kousek...

Německé letectvo by zablokovalo přesuny armády ze západu Čech. Sudeťáků bylo mnoho, většinou to byli ostřílení vojáci První světové války. Jistě by nebojovali proti svým, ale aktivně proti nám. Slováci a Maďaři by se pro nás také nepřetrhli, hned nato se přidali k Němcům. Rusíni a polská menšina také neměli ochotu nám pomoci.

Útok by trval jen dva až tři dny, než bychom kapitulovali. Zbraně by stejně padly do rukou Německa, stejně bychom se stali výrobci zbraní pro ně. Trauma z prohry by bylo možná větší, vždyť Německo zpacifikovaly až dvě prohrané světové války.

Hlavní rozdíl by byl ten, že by se k nám chovali jako k poraženému státu. Tedy podobně jako k Polákům o rok později. Konflikt by se nerozšířil, jak se často uvádí, na tom neměl nikdo zájem. Ani SSSR, ač pomoc sliboval, by nepomohl. Stejně to ani nešlo. Chyba byla jen v tom, jak špatně jsme se za Druhé republiky zachovali. Na okupaci jsme se nepřipravili a Němcům jsme ze strachu podlézali. Vybudovali jsme tu politický styl jak ve fašistické Itálii.

Beneš se choval jako šachista. Promyslel všecky varianty a rozhodl se správně. To se však téměř neví. Jak film o Mnichovu uvádí, politik jeho slovy nemůže lidem říkat pravdu, protože ji nechtějí slyšet. To raději jdou za tím, který jim bude říkat iluze, které si přejí slyšet.

Nakonec se mu podařilo politicky zvítězit a obnovit původní hranice. Vrátil se jako prezident. Ostatně proč se skloňuje jen jeho jméno? Vždyť jsme neměli prezidentský styl vlády! Navíc byl jediným nástupcem TGM.

To, že jsme spadli do klína SSSR se nedalo z jeho strany ovlivnit. Na to jsme moc malá země. Ale i ze sovětského vlivu jsme se po mnoha letech dostali. To, že jsme vše přežili, je velkou zásluhou i jeho.

Tragédie Druhé republiky a okupace

Osmdesáté výročí německé okupace je příležitostí se zamyslet nad souvislostmi, které k němu vedly. Předcházel mu Mnichovský diktát, kde nás zradila Francie , kterou jsme se celou První republiku považovali za svého ochránce. Přitom jsme nechtěli vidět, že k tomu není ochotna.

  Přitom to byla zejména  ona, která nás na Pařížské mírové konferenci vytvořila naše hranice. Nebylo to tedy působením Masaryka a legionářů, jak se běžně uvádí.

První republika byla ve znamení pokrokového politickému systému demokracie, který k nám TGM přinesl zejména z USA. Politikou otřásaly vleklé spory, český nacionalismus byl silný. Problémů bylo mnoho. Tři miliony Sudeťáků, kteří se ocitli v zemi pro ně cizí a Slováci, kteří k nám nikdy dříve nepatřili.  Sousedily s námi nepřátelské země, s výjimkou Rumunska.

První velkou ranou byla vleklá hospodářská krize, jež podlomila důvěru v demokracii. Německo se však začalo zvedat z úpadku. Vliv na to měl Hitler se svým fašismem, přeneseným z Itálie. Fašistické hnutí zesilovalo, protože splňovalo přání mnoha lidí po snadném řešení problémů.

I u nás vznikaly fašistické strany se svými požadavky. Postupně smysl pro demokracii klesal, jakoby vycházel z módy a do obliby vstupoval fašismus.

Obsazení našeho pohraničí Německem mělo na české vědomí devastující vliv. Uvědomili si svou bezmocnost, že jim nikdo nepomohl a nepomůže. Že si brzo vezmou Němci zbytek republiky a později i celou Evropu. To byl pro ně důkaz, že fašismus porazil demokracii a stane se politickým systémem světa!

Proč si nikdo neuvědomil, že Německo musí prohrát, stejně jak prohrálo 1.světovou válku? Na to neměl nikdo dost rozumu, i že jde jen o dočasné selhání demokracie. Fašismus přece nemohl zvítězit v celém světě. Na to mimo Evropu neměl dost sil a popularity.

Nejpodivnější je právě to extrémně rychlé oslabování demokracie v Druhé republice. Když Beneš odstoupil a jako soukromá osoba odletěl do Anglie, stal se tu velmi nepopulární, jakoby vzniklou situaci zavinil. Léta totiž sliboval, že se o bezpečnost státu postará, ač to se mu nemohlo podařit. Lidé mu však věřili a proto ho pak odsuzovali. Po válce jej opět vítali...

Viníkem za zničenou republiku nebyl Beneš, ale ani Pařížská mírová konference, jež nakreslila novou mapu Evropy po 1.sv.válce. Jaké však měla jiné možnosti? Vlastně také žádné. Ponechat Rakousko-Uhersko nešlo. Obyvatelé ho brali za vězení národů, bojovali proti němu a i spojenci ho chtěli rozbít aby oslabili potencionálního nepřítele.

Také chtěli vytvořit sanitární kordón mezi Německem a Ruskem. Rizikem byla jejich možná vzájemná dohoda a šíření komunistických myšlenek a vlivů do Evropy. Udělat čistě národní státy také nešlo. Byly by malé a nestabilní, nemohly by se bránit velkým.

Důkladným studiem dějin a současnosti vidíme, že politikové vlastně nerozhodují. O tom co bude, rozhoduje geopolitika. Příkladem může být Beneš. Tak se snažil a stejně prohrál. Geopolitika byla daleko silnější než on. Smlouva s Francií, Malá dohoda i jednání o poválečném vývoji země, všechny jeho snahy selhaly. Z geopolitického hlediska jsme se jako ostrůvek ztráceli v německém moři.

Ale nejen politikové malých zemí se často marně snaží zvrátit vývoj. I velké země určuje jejich geopolitika.

Studiem tehdejších projevů státníků plných nacionalismu, jednoty lidu, nutnosti práce a klidu dokazuje, jak byli naivní a plni strachu. Proněmecké protidemokratické politické sklony se projevily už v Druhé republice. Přicházely velmi rychle bez zásadního odporu.

Např. Židy a německé levičáky vyháněli z Německa, ale my jsme je zas vraceli na hranice, takže zůstali v území nikoho. To bylo ostudou národa a koncem demokracie, hrozný následek neuvážené politiky. Strach z Německa zplodil silně národností vzepjetí, silně zesílil antisemitismus, který vedl k řadě protižidovských zákonů i pronásledování Čapka ještě před okupací.

Politická struktura se zdeformovala, parlament přestal fungovat. Bylo to nutné? Jistě ne, ač jsme byli v beznadějném postavení a byla jen otázka času kdy přestaneme existovat. Svazek se Slováky se začal rozvolňovat. Poláci a Maďaři vystoupili se svými územními požadavky.

Zavládl strach a pocit beznaděje. A to tak veliký, že se nepřipravili na to, co logicky následovalo – okupace.  Tedy vybudovat tajné sklady zbraní a výbušnin, vytvořit podzemní sítě agentů, peníze vyvézt i do Anglie pro exilovou vládu atd. Neudělalo se téměř nic, což později velmi chybělo.

To ukazuje na fakt, že demokracie přinesená TGM a Benešem nebyla u nás nijak silně zakořeněná, když jsme se dali tak snadno a naivně jí vzdát a poohlížet se po momentálně úspěšném fašismu a přijímat ho stále víc. Proč jsme si mysleli, že je s demokracií definitivní konec?

Demokracie je totiž moc těžká. Vláda silné ruky je daleko populárnější, protože stát se o každého postará.

Proč účastníci mnichovské smlouvy se nezamysleli, co bude následovat? Přece si nemohli myslet, že to tak může zůstat? Bez pohraničí jsme byli snadným soustem i pro Polsko. Hitler prý tlačil na Háchu, obával se, aby ho nepředběhli Poláci. Co by se stalo, kdyby Hácha nesouhlasil s Protektorátem? Patrně by nás Němci obsadili téměř bez boje…

Výsledkem Mnichova bylo i to, že Británie s Francií poznaly, že jejich autorita po Mnichovu poklesla a jednotlivé evropské státy se začaly ucházet o přízeň Hitlera. Jenže alternativou Mnichova byla válka a tu si Francie s Británií nepřály.
Už tehdy však byla válka neodvratná. Ústupky fašismu oslabily demokratické smýšlení a posílily fašistické sklony všude.

Druhá republika i okupace jasně ukázaly, že První republika bylo mrtvě narozené dítě, které nemělo šanci přežít. Lidé  to chtěli okupaci přežít a podle toho se chovali. Až na několik kolaborantů, často novinářů,  nepodlehli fašismu.

Extrémním příkladem změny postoje byl za okupace Emanuel Moravec, schopný voják, původně legionář, který chtěl bránit republiku při mobilizaci, ale velmi rychle se stal hlavním kolaborantem, silně proněmeckým. Do konce války neuvědomil svou chybu.

Proč se to tak zvrtlo, o tom je dodnes ticho. Zbabělost, hloupost, strach, to je důvod. Cítili jsme se zrazení, malí a slabí... Heslo bylo - nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výt s vlky. Odboj byl slabý, diverzní akce téměř nebyly... I atentát na Heydricha byl organizován z Anglie

Selhali jsme, a nakonec můžeme být rádi, že jsem to přežili. Hrozná doba to byla. Můžeme mít radost, že v NATO a EU máme určité jistoty. Ale neselhali jsme jen my, selhali vlastně všichni.

Šílenost vzniku 2.sv.v.

O Druhé světové válce se toho již řeklo mnoho. Co ale chybí jsou zcela prosté, ale naprosto základní postřehy. Strategie je to základní a rozhodující. Ta jasně říká, že válku měli Němci prohranou ještě dříve, než ji začali! Na to však kupodivu v té době žádný stratég nepřišel, ač jisté náznaky v německé generalitě byly. Měli dokonce v plánu Hitlera odstranit, uvědomovali si následky budoucí porážky.

V proběhu bojů to bylo stále jasnější, ale až počátkem roku 1945 to bylo jasné snad každému. Je zvláštní, že až tak pozdě, když jsou skutečnosti tak jasné.

 To před počátkem 1.sv.v. byl výsledek daleko hůře odhadnutelný, protože myšlení všech stále vězelo v středověkém pojetí bojů, a že se válka rozvine ve světovou, bylo nad chápání všech.

Ostatně období mezi válkami nebylo mírem ale přípravou na další válku ze strany Německa frustrovaného porážkou a hospodářskou i politickou krizí. Ostatní země Spojenců byli zničující válkou tak otřeseni, že by udělali vše, aby už další nebyla a to se jim vymstilo. Např. USA neměla v době začátku války téměř žádnou armádu, podobně jako v r.1914. Francii se boje nechtělo vůbec.

Obě světové války byly tedy pouze jedním konfliktem, to je základní strategická myšlenka. Už z té vyplývá, že logicky musela dopadnout stejně! Vždyť se ve válečné sestavě vlastně nic podstatného nezměnilo! Prostě Německo je proti zbytku světa malé a jeho chabí spojenci to nemohli zvrátit.

Němci sice nově přišli s fašismem, který byl sice v té době módní, ale vyhraněný německý nacionalismus nemohl nikoho jiného oslovit. Vojenská potencionalita Německa byla uznávána, ale to bylo ve světě chápáno jako ohrožení.

Dalším důvodem bylo, že Německo nikdy nemělo invazní loďstvo. Nikdy tak nemohlo porazit Anglii a tím méně USA a Australský svaz. Leteckou převahu ztratilo už v Bitvě o Británii a i tím bylo vlastně poraženo už tehdy.

Útokem na SSSR si jen podřízlo větev, boj na dvou frontách nemohlo Německo nikdy vyhrát. Nebylo možno očekávat, že se SSSR vzdá. Svou rozlohou je v podstatě neporazitelné, to poznali i němečtí generálové sto let předtím.

Blesková válka sice zafungovala, ale jakmile jí došel dech, nastal logický zlom, z kterého se Němci nedostali žádnou ofenzívou. Tato válka tedy byla fantasmagorickou šíleností Hitlera, na kterou mu národ skočil. Hrozba Německa byla jeho porážkou zažehnána.

Strategie 2.sv.války – co se málo ví

Již 45 let se zabývám 2.sv.válkou. Je o ní spousta informací, velmi často se o ní mluví. Kupodivu ale mnohá fakta stále chybějí, ač jsou naprosto zřejmá a prostá:

1/ 2.sv.válka vlastně nikdy nebyla. To, co se tak nazývá, bylo jen pokračováním Velké války zvané 1.sv.v. Ta byla vlastně mnohem zajímavější, ač se o ní tolik nemluví. První celosvětový konflikt...

Němci jen nabrali dech a přeorganizovali se. Vytvořili si své náboženství a za svými tužbami zaslepeně šli. Bylo to holé šílenství z frustrace poválečné bídy. Hitler i celé Německo usilovali o zvrácení porážky, proto Francouzi museli podepsat kapitulaci ve stejném vagonu, v kterém Německo kapitulovalo. Podobnost sestavy válčících stran i průběh bojů jsou naprosto zřejmé. I konec, ke kterému zákonitě museli dospět.

2/ Němci nikdy neměli ani vteřinu naději, že vyhrají. Hitler byl osudem seslán, aby podruhé zničil nebezpečné Německo. Je příliš malé proti zbytku světa. Z historie Velké války bylo jasné, že zejména vstup USA do války a boj na více frontách Německo nemůže zvládnout. Už od poloviny války měli velký nedostatek všeho, Spojenci měli vše a neustále jich přibývalo. Spojenci Německa, vyjma Japonska, za mnoho nestáli.

Stačí se podívat na mapu bojujících zemí, jak se postupně zapojovaly do války, a i laikovi je jasné, že proti takové přesile nemohou Němci dlouho obstát. Vždyť po konci Blitzkriegu neprovedli ani jeden velký protiútok (Ardény byla naprostá hloupost bez šance na úspěch a jen Němce dorazila). Stále ustupovali, a to velmi rychle.

Měli lepší organizovanost, vojenskou techniku i vojáky, ale početně bojovali již od počátku proti velké přesile, ke konci i jedenáctinásobné!! S takovou se již nedá bojovat... To se kupodivu nezdůrazňuje, ač je to zcela rozhodující. Získat území není těžké, ale udržet si ho. To znali už Římané.

3/Klíčovou strategickou zemí byla Anglie. Ač se vždy mluvilo a stále mluví o nebezpečí invaze, Němci nikdy invazní loďstvo neměli. Na invazi je navíc potřeba dlouhodobá převaha na moři i ve vzduchu a ta nikdy nebyla. Jejich válečné loďstvo bylo proti britskému velmi slabé. Anglie nemohla být ani jejich spojenec, jejich politika nebyla fašistická a jako imperiální velmoc nemohla být v neutralitě.

Takže existovalo slabé místo v německých plánech. Jednali, aby se dohodli s Angličany, ale marně. Bez podrobení Anglie se prostě nedalo vyhrát. Od počátku byla válka šílenost. Němečtí generálové o invazi mluvili zcela naivně. Překročit Kanál není jako překonat řeku pontony vlečené remorkéry. Admirál Reader to ale věděl. Invaze by skončila na dně Kanálu. Další důkaz fantasmagorie Němců...

Anglie tak fungovala jako nepotopitelná letadlová loď, která nálety drtila Německo celou válku. Navíc byla předmostím pro invazi armád USA a dalších zemí, což válku výrazně zkrátilo. Ale i bez vlivu Anglie by Němci prohráli, byť by to trvalo o rok, dva víc.

4/ Hitler nebyl ani anarchista ani stratég, ale naprostý šílenec, který zavedl frustrované Němce do ještě větší zkázy. Bohužel tak prostý fakt snad nikdo vlivný na počátku nepochopil. V jeho rodině vyskytovalo hodně duševních nemoci. Paradoxně jejich rodinný lékař byl Žid...

A takhle dopadnou všichni, stejně jako vždy v minulosti od Tamerlána po Napoleona. Žádná země není tak velká, aby mohla porazit zbytek světa. Co z toho vyplývá? Že iracionální emoce mají často větší sílu než racionalita. Polovina Němců věřila Hitlerovy až do konce, to je hrozná zpráva o naší civilizaci... Z jeho projevů opravdu vycházela velká síla. Ale po něm často působil ordinérně. Byl zjevně posedlý.... Hypnotizoval svými projevy, a dobře to věděl. Uměl to mistrně využívat, i své charisma.

Hitler svou politiku orientoval jen na válku, ne na mír. Začal válku se SSSR, ačkoliv nebyl připraven na mrazy a nedbal na postoj slavného německého stratéga, že Rusko nelze obsadit, protože je moc veliké. I kdyby se armáda dostala až na Ural, kam dál? Musela by se vrátit domů. Ignoroval i základní poučku, že nelze bojovat na dvou frontách. Celá jeho snaha byla iracionálně mýtická, bláznivá, odsouzená k porážce. Zabýval se fantasmagorickými mýty, např. o duté Zemi, Druhý muž říše Himmler stále hledal Svatý grál, který nikdy neexistoval...

Fašisté i komunisté byli jako děti, co si hráli se sirkami... Může se to opakovat? Bohužel ano... A na otázku, proč se o tomto nemluví, si odpovězte sami... Jsme vůbec homo sapiens?

5/ Opomíjí se důvod, proč byla myšlenka fašismu tak populární. A to pro všechny, i dělnictvo. Podobně jako komunismus. Při vhodné situaci a propagandě by se tyto sklony mohly objevit opět... Silná ruka je populární, pokud je demokracie v problémech... Byla to náhražka náboženství, které pokládali za upadlé. Chtěli velikost, moc, slávu a bohatství... K tomu je dotlačila frustrace z hospodářská krize, ze které je Hitler vytáhl, což mu všude přineslo velkou popularitu, i u nás.

Fašismus začal být moderní, podobně jako komunismus... Přitom paradoxně komunisté byli i mezi podnikateli, např. sám Engels. Vlastně ani komunismus nechtěli, jim stačilo si hrát s tou myšlenkou.

6/Největší chyby v obraně udělala Francie. Do boje se jí nechtělo za žádnou cenu. Schovávala se za Maginotovou linií. Vlastně to byla Potěmkinova vesnice, byla jen zdáním ochrany. Přitom muselo být jasné, že ji Němci obejdou. Nechtělo se jí bojovat a podle toho to dopadlo. Místo, aby se její válečné loďstvo přidalo k Anglii, raději ho potopili...

7/Naše obraná linie v pohraničí byla marností. Tak dlouhou hranici nejde ochránit. Navíc po anšlusu Rakouska se odkryla jižní rovinatá hranice. Letectvo i tanky jsme měli slabé. Se Sudeťáky a Slováky z zádech jsme byli ve zcela beznadějné situaci. Francouzi, na které jsme spoléhali,  odmítali bojovat i za sebe, o nás jim nešlo vůbec.

8/ Málo známou otázkou je, proč se Španělsko a Portugalsko jako fašistické země nepřidaly k Německu jako např. Itálie. Jistě by mu pomohli. Španělsko bylo sice oslabeno občanskou válkou, ale i tak by se obě armády Hitlerovi hodily.

Důvod byl v tom, že obě země už za 1.sv.v. velmi profitovali ze své neutrality. Takže s tím pokračovali. Prostě pracovali pro obě strany...  Na východní frontu poslali jen málo vojáků. Když však Hitler zemřel, vlály ve Španělsku vlajky na půl žerdi, což jim Spojenci neodpustili...

9/ Málo se mluví o tom, jak Hitler poslal na sklonku války české Vládní vojsko na italské partyzány....

10/Velkých chyb se dopustily i USA. Dlouho ignorovali nebezpečí, nechtělo se jim do války, ač byla neodvratná. Výzbroj měli zprvu velmi chabou. Po vylodění posílali do Francie velmi špatné zastaralé tanky Sherman, ačkoliv  museli vědět, že na německé nestačí. Ztráty měli obrovské.  Až po výprasku v Ardénách poznali, že těžké tanky jsou potřeba. Až v únoru 1945 dodali prvních 200 ks moderních tanků Pershing.

11/ Také není pravda, že se Japonci vzdali kvůli jaderným útokům USA. Zalekli se toho, že by se Rusové dostali do Japonska. Proto se vzdali USA.

12/Desetiletí nás ve škole učili, že onen slavný tank na Smíchově je T-34, který první vjel do Prahy. Nic z toho nebyla pravda. Byl to daleko modernější tank IS-2 zvaný Stalinec a nikdy v boji nebyl... Prostě mýty mají větší sílu než realita...  O každé válce se lže a hodně dlouho... Všichni zúčastnění...

13/ Nezdůrazňuje se význam Španělské občanské války jako předehry 2.sv.v. Už tam došlo ke střetům taktiky a techniky budoucích soupeřů.

14/ Španělská občanská válka byla i prvním střetem dvou nových náboženství, každé z nich chtělo ovládnout svět. Porážka komunismu však přišla mnoho let po porážce fašismu. Zúčastnilo se tam i 2200 Čechoslováků. Byli to naivní levičáci, často Židé (A.London, Kriegl). Podrobněji zde. Jen nikdo z nich nepíše, jaká zvěrstva a masové popravy tam byly. Naši tam neměli co dělat, to je jasné. V Madridu se nebojovalo o Prahu, jak tvrdili...

15/ Drang nach Osten, byl další mýtus Němců. Měli obavy z nedostatku potravin, ale spíš šlo o mýtický návrat ke kořenům, neboť přišli se stěhováním národů z východu. Proto dávali velký důraz na zemědělství.

16/ Hitler byl víc vzorem Stalinovi než si myslíme... Cítil se být jeho spojencem proti Anglii.  Proto Stalin útok nečekal. Mocnou německou armádu ničila ohromná ruská země i zima a on zabral půlku Evropy a SSSR se stal supervelmocí...

17/ Válčení Rusku a zprvu i SSSR nešlo, dělali velké chyby a neustále prohrávali: Krymská válka, válka s Japonskem, 1.sv.v., a válka s Polskem. Až s malým Finskem vyhráli po mnoha neúspěšných ofenzívách s desetinásobnými ztrátami než byly finské. Proto ho Hitler podcenil a prohrál... Neuvěřitelně se zlepšili. O vlast se bojuje s větším úsilím než na výbojích v cizině, to platí obecně.

18/ Jednou z nepravd je i tvrzení, že Hitler udělal velkou chybu, že nerozkázal Paulusovi probít se z obklíčení u Stalingradu. Přitom jiná možnost nebyla. Obklíčení je vždy velký malér a jen málo kdy se povede se z něj dostat. Aby se Paulus mohl probít, musel by mít nejen vojáky a munici, ale i hodně benzinu. A ten nebyl. Leteckým mostem dostával jen zlomek potřebné munice a potravin. Navíc by musel čelit i útoku do zad od obránců Stalingradu. Němcům zde došel dech.

19/ Neví se, že mnoho zajatých příslušníků SS přešlo do Cizinecké legie a hned v r.1945 přešli do bojů v Indočíně a pak v Alžíru. Tím se vyhnuli trestu a dostali francouzské občanství.

20/ Není příliš známo, že se Francouzi bránili po vylodění Angličanů a vojáků USA v Severní Africe. Po porážce se k nim přidali a společně bojovali proti německému Afrikakorpsu a Italům. Francouzi si dlouho odmítali uvědomit, s kým a proti komu mají bojovat a nadělali spoustu škod odmítáním britských plánů. Raději vojenské loďstvo potopili. V druhé světové válce se nevyznamenali...

21/ Němci intenzivně používali drogy. Velitelé, i Hitler. Spotřebovali jich stovky milionů kusů. Kromě pervitinu, který udržel v boji dva dny, vynalezli účinnější druh D9, který udržel v boji 4 dny. To Blitzkrieg umožnilo, jen následky na vojácích byly hrozné...

Jedna světová válka nebo dvě?

Proč se hovoří o tom, že byly dvě světové války? Nebyla to jen jedna válka? Vždyť byly tak podobné svými záměry i zúčastněnými armádami?

Prostě Němci byli kapitulací a následnou krizí frustrováni. Byli přesvědčeni, že se ve válce mělo pokračovat. Proto se přeorganizovali a vyrazili do protiofenzívy. Někteří historici to nazývají Druhá třicetiletá válka 1914-1945 ale většina lidí tuto myšlenku odmítá.

Že období mezi válkami bylo moc dlouhé? To přece nevadí, viz např. Třicetiletá válka a zejména Stoletá válka, která obsahovala dlouhá období příměří.

Nebo Napoleonské války, ty byly největším tažením před 1.sv.v. Po porážce byl Napoleon internován na Elbě, ale podařilo se mu po čase utéci a obnovit svou moc. Definitivně prohrál ve slavné bitvě u Waterloo. I tato bitva byla součástí Napoleonských válek, proto První a Druhá sv.v.patří neoddělitelně k sobě. Základem je pochopení souvislostí, zejména psychologické stránky konfliktu.

Vojenská taktika a strategie

Rozdíl mezi taktikou a strategii je možno pochopit na příkladech z dějin. Známý je pojem blesková válka. Tuto taktiku do velké dokonalosti vyvinuli Němci, aby se vyvarovali zákopové válce, jež jim přinesla porážku v 1.sv..

Využili vyšší úrovně vojenské techniky, vojáků i velení, jak porazit i početně silnějšího nepřítele s co nejmenšími ztrátami. To se jim také dařilo. Ovšem jen do jistého bodu, za který to nedomysleli a proto prohráli. Přitom není těžké pochopit slabinu bleskové války.

Tuto válku můžeme připodobnit k výbuchu v uzavřeném prostoru. Je-li prostor malý, tak ho výbuch rozerve. Pokud je však prostor moc velký, při expanzi klesne zákonitě tlak a následkem je imploze, tedy prohra. Útokem na Sovětský svaz zákonitě musela přijít. Je to tak velké území, že ho nelze porazit. To věděl už Bismarck.

Ze strategie jasně vyplývá, že blesková válka je naivní sebevražedná taktika. Německo vůbec nikdy nemělo šanci vyhrát, je příliš malé a v obklíčení.

Méně známou geniální taktikou byl tzv. Schlieffenův plán, realizovaný na počátku 1.sv.v. Správně očekával útok Francie na Alsasko. Německá armáda měla ustupovat a tak vlákat francouzskou armádu do Německa.

 Hlavní německý útok měl směrovat obloukem přes neutrální Belgii, obsadit Paříž a  vyřadit z boje Francii a Británii než Rusko zmobilizuje a pak se vrhnout na něj. Tento plán však byl zastaralý a z mnoha důvodů chybný, logicky vedoucí k porážce, což chápe jen strategie.

Strategie je vždy nadřízena taktice. Umí domyslet následky, najít slabá místa i v té nejlepší taktice. Je tedy globálním pohledem na celou situaci a řešením.

America First

Izolacionalismus je vždy zhoubný, ačkoliv bývá populární. V poslední době je to vidět na brexitu, ale i v minulosti napáchal hodně škod. Například USA v První, dokonce i v Druhé světové válce zprvu téměř nemělo armádu. Pouze zásobovalo vojenským materiálem Spojence.

Veřejné mínění totiž odmítalo myšlenku, že by američtí vojáci měli umírat v Evropě, která se jim zdála daleko a evropské problémy je nezajímaly. Toto mínění bylo tak silné, že nedovolilo stratégům armádu posílit, takže byla téměř bezbranná.

V případě První světové se to ještě dá pochopit, byl to první světový konflikt, ale v Druhé světové válce už to byl ostudný omyl. Trvá totiž velmi dlouho, než se z odvedenců vytvoří velká armáda. Proto se Němci ke konci První světové války rozhodli zaútočit, protože věděli, že americké jednotky ještě nejsou připraveny.

 Dostali se až na dohled Paříže a odstřelovali ji. Katastrofu se podařilo na poslední chvíli odvrátit a následovala vítězná protiofenzíva za podpory americké armády.

Izolacionalismus opět zesiloval po hrůzných událostech zákopové války. V meziválečném období americká armáda proto opět upadala, i vlivem hospodářské krize.

Laxní vztah k výbojům hitlerovskému Německu se týkal i USA. Ačkoliv už bylo dlouho jasné, že Druhá světová je pokračováním první, Američané opět odmítali svou armádu posílit. Hnutí America First mělo obrovskou sílu.

Přitom se měli do války zapojit hned po německém útoku na Francii. Stále hledali cesty, jak se světové válce vyhnout.

Až nečekaným zdrcujícím útokem Japonců na Pearl Harbour se probudili ze svého naivního snu. Kdyby bývali měli silnou armádu, japonské choutky v Tichomoří by to jistě tlumilo.

Hitler pak USA vyhlásil válku a americké veřejnosti bylo jasné, že je opravdu zle. Ztratili ale opět mnoho času, než se vojensky připravili.

Německému obyvatelstvo na druhé straně fronty začalo chápat, že ani tuhle válku nevyhrají. USA s jeho spojenci jsou ohromní a mocní.

Ztracená šance

Ztracenou šancí 2.sv.v. bylo, že nikoho ze Spojenců nenapadlo zverbovat německé zajatce na boj s Japonci za slib kariéry v budoucím Bundeswehru. Zkušený německý pilot měl totiž obrovskou cenu. Proti nezkušenému Američanovi nejméně desetinásobnou. A není třeba ho rok učit létat. Podobně tankisté, commandos atd.

Bylo přece v roce 1943 jasné, že Spojenci válku vyhrají stejně jako První světovou. Na zbytek světa je prostě Německo malé. Měli se včas připravit na to, co bude s Německem po válce.

Jedinou cestou bylo udělat z nepřátel spojence a pomoci jim na nohy, aby se zabránilo opětné bídě, jež přivedla v moci fašismus. Ani nebezpečí další války nelze vyloučit. Prostě vytvářet Nové Německo už za války.

Součástí toho mělo být i zapojení německých zajatců do války s Japonskem. A to jako jedinci i celé útvary. Že by bojovali i na západní frontě nebylo pravděpodobné.

 Byla by to výborná vojenská i propagandistická akce. Psychologickou válku je nutno vymýšlet tvořivě.

Hitlera by psychicky zničilo, kdyby se mu doneslo, že v Německu padají s nebe letáky o tom, je části jeho elitních SS divizí bojují proti Japoncům např. na Tarawě. Rozložilo by mu to armádu... I civilisté by ucítili šanci jak se dostat z předem prohrané války.

Problém by byl jen s britskou a US veřejností, muselo by se jim to dlouze vysvětlovat... Ostatně jak československá, tak polská armáda německé zajatce po prověření přijímala, ač se to málo ví. Viz Přijímání vojáků Wehrmachtu do československé zahraniční armády na Západě během 2. světové války

Vojáci SS v Cizinecké legii

Jediní, kdož využili německých zajatců naplno, byla francouzská Cizinecká legie při osvobozování Francie. Měla dlouhou tradici od r.1831 viz  a byla uznávána pro své kvality. Na původ a národnost se v ní nikdo nesměl ptát. Byla původně určena k udržení kolonií.

Zajatí němečtí vojáci, i členové SS do ní hromadně vstupovali. Tím se vyhnuli trestu a dostali francouzské občanství. Francouzi si byli vědomi jejich vysokých bojových kvalit a chtěli je využít pro své záměry.

Jaká byla motivace Němců? Přece nešli do boje za Francouze a ani Indočína je nezajímala. Jejich domovy a rodiny v Německu byly sice v troskách, ale to nebyl zásadní problém.

Důvodem tedy bylo jen to, že prostě chtěli být vojáky. A bylo jim jedno pod kterou vlajkou a pro jaký účel boje. Nebyli tam sami, hlásili se i Poláci a Češi, kteří se nechtěli vrátit na území obsazené SSSR.

Vznikla tak vlastně armáda složená s bývalých nepřátel. Ani v těžkých bojích několik měsíců po ukončení 2.sv.války však problémy z tohoto faktu nevznikly, Němci měli vždy vysokou disciplínu, nikdy se nepostavili proti francouzskému velení.

V Indočíně tvořili téměř polovinu vojáků, v některých jednotkách jich bylo až 70%! Přitom jich mělo být max. 30%!

Vznikaly jen drobné problémy. Neuměli francouzsky, takže rozkazy na nižších úrovních byly v němčině. Používali i vlastní vojenské písně, což byl problém pouze u některých, používaných vojáky SS. Problematická slova se musela vyměnit za jiná.

Válka s Viet Minem byla krutá, zprvu se zajatci nebrali. Při porážce u Dien Bien Phu byli legionáři zajati a po mírové smlouvě odesláni domů. Pak se zapojili do bojů v Alžíru, kde opět prohráli. Boj za sebeurčení národů byl koncem kolonií.

Po válce zakotvili ve Francii a splynuli s obyvatelstvem. Je to smutný důkaz toho, že jakákoliv ideologie i nacionalismus jsou jen zástěrkou pro utajené vnitřní sklony. Kořenové archetypy určují povahu, jež je vlastně stálá.

Pražské povstání byla strategická chyba

Připomeňme si základní události:

Povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Souběžně s tím tu byly i totožné snahy ilegálních odbojových skupin i České národní rady (ČNR), podle nichž měly na území Protektorátu vznikat revoluční Národní výbory. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.

Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. 5. 1945 protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek.

5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení. Snaha ministerského předsedy kolaborantské protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek volání rozhlasu o pomoc.[2] R. Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vyhlásit v pražském rozhlase, avšak byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal ČNR. Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“ [3]

V poledne primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady."[3]. Otakar Matoušek byl pověřenec ČNR pro řízení Českého rozhlasu 5. 5. 1945 - 25. 5. 1945. V té době se však již v Praze střílelo. Německá okupační správa ignorovala opatření protektorátních úřadů a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem.[3] Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům.

Městský rozhlas převzal a vysílal i známé volání o pomoc československému rozhlasu: „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ [4] Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem československého rozhlasu se mezitím rozhořely pouliční boje. V půl šesté podvečer vysílal městský rozhlas výzvu pro příslušníky německých ozbrojených sil v německém jazyce, aby složili zbraně a dále neprolévali krev. Někteří z nich výzvy uposlechli a složili zbraně, což se ovšem v žádném případě netýkalo příslušníků Waffen-SS, kteří o to zuřivěji útočili na povstalecká centra.

Povstalci si byli vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi dva tisíce barikád. K útoku se připravovali i Němci, kteří již věděli, že v Remeši podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci,[7] která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23.01 SEČ.[8] Maršál Ferdinand Schörner již věděl, že v boji nemá smysl pokračovat a snažil se zachránit, co se dalo. Jediným možným řešením bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí. A k tomuto potřeboval volný průchod Prahou. V časných ranních hodinách 8. května začal mohutný útok na Prahu za použití tanků a pěchoty.

Od dopoledních hodin probíhala jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, jejímž výsledkem bylo, že v pozdních odpoledních hodinách byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci[10] a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. (Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr).

Příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji. 9. května 1945 v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva.[9] Začaly střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout,

Celkem si české povstání vyžádalo v Praze 3700 lidských životů,[6] na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby.[3] Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích.

Shrňme si souvislosti:

Lhalo se o něm vždy, ale ani nyní se neříkají všechny souvislosti. Už 2.5. padl Berlín, Hitler byl dva dny po smrti. Německá generalita měla jasno, je konec války, je třeba utéci k Američanům. Povstání vzniklo spontánně, ani Východ ani Západ ho neplánoval, nenařídil ani nepodpořil.

Začátek Povstání byl správný, jednání s Němci. Boje na barikádách už byly chybou, v německém protiútoku Pražané postupně ztráceli opěrné body. Americká armáda nechtěla pomoci, aby se nedostala do střetu s Rusy, které potřebovala na útok na Japonsko.

 Tragickou situaci zachránila až dohoda s Němci. V pozdních odpoledních hodinách 8. května byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod k Američanům. Tedy se pokračovalo v tom, co bylo na začátku. Ozbrojené povstání tedy zkrachovalo.

Povstání bylo zbytečnou, velmi nebezpečnou riskantní akcí. Byla za tím i slepá euforie z konce války i touha pomstít se okupantům. Na poslední chvíli chtěli být mnozí za hrdiny a zabojovat si, aby z toho měli po válce morální i jiné výhody. Situaci dokládá i to, že hlasatelé, kteří svým slavným hlášením o pomoc rozhlasu boje po Praze vyvolali, byli později za kolaboraci s Němci propuštěni a jejich jména zapomenuta. Velení povstání upadlo v nemilost zejména komunistů. Těm vadilo i to, že Smrkovský spolupodepsal dohodu s Němci. Nechtěli se dělit o osvobození.

Strategickou chybou bylo stavění barikád a střelba z nich druhého dne povstání. Tím bránili německé armádě v útěku k Američanům. Pro Němce to byl nevojenský, ba kriminální čin civilistů, na který vždy a všude používali krutou taktiku. Partyzánský boj nepovažovali za vojensky legální. Každý partyzány zabitý Němec musel být vyvážen mnoha popravenými civilisty jako zastrašovací akce. Nebrali žádné ohledy. Mohli zničit daleko více, podobně jako ve Varšavě. Ostatně bylo zázrakem, že bombardování Prahy zápalnými bombami nebylo intenzivnější.

Pražané bez vojenských zkušeností, téměř beze zbraní a velení proti zkušené německé armádě, to nemohlo vyjít. Němci měli výcvik, dostatek lehkých a těžkých zbraní, naštěstí jen málo letectva. Jen Vlasovci, vládní vojsko a pár partyzánů Pražanům vojensky povstání pomohli. Když Vlasovci z ROA nedostali záruky, odešli. To povstání silně oslabilo.

Civilisté se nemají pouštět do boje s vojáky, zvláště ne na konci války. Kromě velkých obětí se nestane vůbec nic. Co by se stalo, kdyby Povstání nebylo? Nic, jen by nebylo tolik zbytečně mrtvých. Němcům šlo jen o to utéci na západ k Američanům.

Zjevně lživá jsou slova některých historiků, že Pražské povstání zkrátilo válku o týden až dva a Praha by byla zničena. Podporovala to sovětská propaganda, aby vyzdvihla roli vjezdu tanků do Prahy 9.5. časně ráno, přičemž větší boje už nebyly potřeba, Praha byla volná. Padlo zde jen několik vojáků.

Je sice pravda, že povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank se oprávněně obával popravy, tak se chtěl dohodnout s Američany. Vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci. Pevnost Praha byla zjevně jen myšlenkou, která se ani nezačala realizovat.

Generál Alfred Jodl podepsal bezpodmínečnou kapitulaci německé armády, která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23.01. Obklíčená německá armáda neměla nejmenší šanci se udržet proti ruskému útoku ze severu a ani to neměla v úmyslu.

Jedinou jejich nadějí bylo se včas dostat za demarkační linii k Američanům než ji zavřeli. Jednotku SS už nepřijali, podle dohod měla připadnout Rusům. Nechtěli se jim vzdát, tak začali bojovat. Viz Poslední bitva u nás

Také se málo mluví o faktu, že ani Angličané, ani Američané povstání nechtěli pomoci, ani slibovaný shoz zbraní se nerealizoval. I Sovětský svaz a Košická vláda byly Pražským povstáním nemile překvapeni a žádnou okamžitou pomoc povstalcům nedodali. Chtěli si Prahu osvobodit sami a tak upevnit moc ve střední Evropě.

Hlavním důvod Květnových povstání v Praze i jinde byl psychologický. Češi už měli dost okupace, chtěli se rychle osvobodit, ale povstáním si jen zvětšili problémy a zbytečně padlo mnoho lidí. Mnozí chtěli pět minut po dvanácté projevit své emoce, protože tušili, že budou obviňováni z malého odboje. Jiní zase tím zakrývali svou kolaboraci.

Změny strategie na konci 2.sv.v.

Poslední, zato však největší bitvou USA v Tichomoří byla bitva o Okinawu. Ta změnila strategii válek USA natrvalo. Už v bitvě o Iwodžimu se ukázalo, že dobytí japonských ostrovů se neobejde bez velkých ztrát. Taktika japonského velená byla ta, že měla tvrdým bojem, bez ohledu na ztráty, odradit Američany od záměru zaútočit na hlavní japonské ostrovy. To se jim také podařilo.

USA odhadovalo ztráty na nepřijatelných milion vojáků, což ho donutilo změnit strategii. Když nepomohlo ani masivní bombardování např. Tokia, kde zahynulo 100 000 lidí, přijali myšlenku použijí jaderných bomb.

Uvědomilo si, že vlastně vlezlo na Iwodžimě a Okinawě Japoncům do léčky. Válku by vyhrálo i bez obsazení těchto ostrovů. Izolované Japonsko nemělo nejmenší šanci. Od té doby se USA vyhýbá tvrdým pozemním bojům jak může a raději volí jinou strategii.

Daleko účinnější než jaderný útok se ukázala dohoda se Stalinem o válce s Japonskem. Stalin to udělal za podmínek zisků území, jež Rusko ztratilo v prohrané rusko-japonské válce v r.1905.

Neustále se mylně uvádí, že důvodem japonské kapitulace bylo použití jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Byly to ale obavy z Ruska, jež přiměly japonského císaře kapitulovat. Na druhé straně ale USA mohlo rychle vyrábět další jaderné bomby a  jimi mohlo Japonsko v krátké době zničit.

Jaderný útok měl i další následky, o nichž se málo ví. Změnil celkovou strategii válek. Projevilo se to nejprve tak, že Stalin se zalekl náskoku USA a dokud jaderné bomby neměl, musel do pasivity.

Měl ale původně v úmyslu aktivně využít svou sílu, jež porazila Hitlera. Dohadoval se spojenci o vlivu v Evropě a Africe. Zejména chtěl ovládnout důležitý strategický bod - turecký Bospor a to by se neobešlo bez války. Bez jaderné munice by byl v nevýhodné situaci a připravovaný útok zavrhl. Zničení Hirošimy a Nagasaki tak paradoxně zastavilo hrozící konflikt  mezi velmocemi.

Další stránky:

 Další stránky:

     Strategické rozhodování

Normalizace , 

Otázka „odboje“ Mašínových 

Vzpomínky na 2.sv.válku

Šedesátá léta,

  Psychologie a sociologie islamismu a terorismu