K debatě o Mašínech
Hádky neustávají, část národa má Mašíny jako hrdiny a část jako vrahy. Sami tvrdí, že
přijali třídní boj a byli ochotni se bít. Když museli utéci, chtěli se vrátit
jako agenti či vojáci USA. Jeden z nich zklamaně odešel z armády USA,
když Třetí světovou válkou velení nechtělo. Kdyby ji chtělo, asi by tu už nikdo
živý nezbyl. Věc je přitom docela snadná. Jakoby všichni zapomněli na
souvislosti:
1/už za 1.republiky tu bylo hodně
komunistů a to i mezi intelektuály, bylo to tehdy moderní. Krize na nás těžce
dolehla a nikdo nevěděl, kdy přijde další, možná ještě horší. Mnichovská zrada
západních spojenců jen přilila olej do ohně.
Po válce to ještě zesílilo. SSSR
bylo brána jako osvoboditel a budoucí vládce nového progresivního světa. Až
mýtické slovanské bratrství, byť naivní, bylo všeobecně přijímáno.
2/komunismus se ještě nestačil
zdiskreditovat, o událostech v Rusku se toho moc nevědělo. Mezi lidmi měl
vysokou podporu. Mnozí by za něj položili život.
3/nic nebylo Čechům nikdy
vzdálenější než občanská válka
4/bratři byli velmi mladí a tedy
naivní. Zapálili pouze pár stohů, tak se občanská válka nedá vyhrát. Neměli
šanci na oporu, nikdo jim nechtěl ani nemohl
pomoci. Ani Západ nechtěl riskovat světovou válku.
4/plánované atentáty na prezidenta a ministra obrany byly
naivní už jen proto, že moc měli pouze sovětští poradci jmenovaní přímo
Kremlem.
5/i kdyby občanská válka začala,
sovětská armáda by zasáhla právě tak důrazně jako v Maďarsku, stejně
toužila se v Čechách usadit nastálo.
Prostě se nedalo nic dělat, situace
byla u nás zcela jednoznačná. Režim se svrhnout nedal. Akce Mašínové
byla jen agresivní naivní klukovina mladých, až příliš ostrých hochů.
Příloha:
Bilance bratří Mašínů: zastřelení,
podřezaný a rozdělená společnost
Žádná slova lítosti. Naopak, na
sklonku života i přiznání, že zabíjení bylo cílem. Nedávno zesnulý Ctirad Mašín i jeho žijící bratr Josef za sebou zanechali
viditelnou stopu. Cestu, na kterou se vydali počátkem 50. let, lemuje pět
zastřelených a podřezaný svázaný a omámený mladý strážmistr. Činy bratří českou
společnost rozdělují. Hrdinové, nebo vrazi?
Bratři Mašínové,
Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. Pětice
mladých přátel, která se vydala počátkem 50. let na cestu ozbrojeného odporu.
Více než tři roky po nenáviděném únoru 1948 vzali tito mladí lidé do rukou
zbraně.
Chlumec nad Cidlinou, 13. září 1951.
Do města přijíždí vůz taxi obsazený mašínovci.
Automobil je odcizený, taxikář skončil přivázaný ke stromu.
Příslušník SNB Oldřich Kašík v tu chvíli ještě netuší, že prožívá poslední chvíle
života. Plán byl jasný. Získat zbraně pro další činnost. Vše se ale
zkomplikovalo.
Událost popsal v komentáři pro Právo
dokumentarista Miroslav Kačor. V předsíni služebny
SNB, kam se Ctirad dostal pod záminkou nahlášení krádeže, se odehrává drama, na
jehož konci je mrtvý člověk. Ctirad rozbíjí nečekaně zezadu Kašíkovi,
který byl s největší pravděpodobností neozbrojen, hlavu ocelovou tyčí.
Příslušník SNB ale stále žije.
Ctirad přidává ještě pět nebo šest ran. Smrtící útok dokonává jeho bratr dvěma
výstřely z pistole.
Život je plný paradoxů. Kačor totiž zjistil, že zastřelený Kašík
byl v hledáčku StB. Jako bývalý člen lidové strany a
poté sociální demokracie. A jako hluboce věřící měl u kolegů přezdívku Kudrnatý
Ježíšek.
Honzátko měl ruce
svázané za zády. Paumer Právu řekl, že strážmistra
omámili, ale tvrdil, že ho nesvázali.
Podivnou příchuť má i taxikářův
příběh. Když se mu podařilo zbavit pout, rozhodl se na silnici zastavit vůz,
který by ho dopravil do Prahy. V té době ale byl provoz minimální. Nakonec
čekajícímu svitla naděje. Blížil se automobil. Nezastavil však. Byl to totiž
ukradený taxík, kterým se mašínovci vraceli z Chlumce
nad Cidlinou...
Odzbrojit, svázat, uspat a oddělat
Ctirad Mašín
ani rok a půl před smrtí nepochyboval, dokonce otevřeně mluvil o cíleném
zabíjení. „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to
je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od
toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít
hned s těma, komu ty zbraně bereme,“ komentoval Mašín
přepadení v Chlumci v rozhovoru se svým přítelem, který zveřejnil server iDnes.cz.
Také Paumer,
který zemřel loni, nelitoval obětí, které za jejich skupinou zůstaly.
Ctirad měl už 13. září 1951 v hlavě
plán, jak se s esenbákem nejlépe „vypořádat“. Jeho slovy okecat,
odzbrojit, svázat, uspat chloroformem a oddělat. Co nebylo uskutečněno poprvé,
přišlo na řadu vzápětí.
Krveprolití totiž neskončilo.
Následoval čin, který je dodnes nejvíce pro svou brutalitu odsuzován.
Čelákovice, 28. září 1951. V ukradené sanitce, jejíž posádka skončila přivázaná
a omámená chloroformem v lese, přijíždí Ctirad společně s Paumerem
a Janatou. Nic netušící mladý strážmistr SNB Jaroslav Honzátko
( 28) je pod záminkou nehody vylákán ze služebny. Na místě vyfabulované nehody
je spoután a odvezen sanitkou zpět.
Na služebně vypuká krvavá řež. Honzátko, který má těhotnou ženu a malého syna, je s rukama
svázanýma za zády Ctiradem omámen chloroformem. To však Mašínovi
nestačí. Bere do rukou skautskou dýku. Honzátkovi, ač
je zcela neschopen jakékoliv obrany, nemilosrdně podřezává krk.
Paumer, který v době přepadení čekal v
automobilu, po listopadu 1989 zpochybnil, že byl Honzátko
podřezán spoutaný. Fotografie brutálního útoku, které vyšetřovatelé pořídili
přímo na místě, ale ukazují něco jiného. Ctirad také tvrdil, že byl veden
obavou z prozrazení.
Bratři Mašínové
navíc tento čin vždy obhajovali válkou vyhlášenou komunistickému režimu. Jejich
kritici argumentují tím, že podle mezinárodní úmluvy o zacházení s válečnými
zajatci šlo tedy v Honzátkově případě o válečný
zločin.
Další mrtvý kvůli 900 tisícům
Tentokrát útočníci neprchají s
prázdnou. V Čelákovicích se jim podařilo odcizit větší množství zbraní. Na
kontě skupiny tak byli dva mrtví. Další ale měli následovat.
Takřka po roce se mašínovci opět vydali do akce. 2. srpna 1952 Josef Mašín společně se Švédou přepadli u obce Žleby u Čáslavi
vůz n. p. Kovolis, který vezl výplaty. Výsledek
přepadení? Zastřelený pokladník Josef Rošický a
ukradených 900 tisíc Kčs.
Josef Mašín
vždy tvrdil, že Rošický zemřel při vzájemné potyčce.
Dokumentarista Kačor ale odkazuje na jinou verzi.
Lékařská pitevní zpráva hovoří o zásahu dvěma výstřely, jeden z nich byl přitom
veden z větší vzdálenosti.
Ukradené peníze měly být použity na
osvobození Ctirada, který skončil ve vězení. To ale nebylo nutné, protože na
svobodu byl propuštěn na amnestii. Ukradené statisíce tak byly využity jinak.
Podle Kačora byly prohýřeny a ani jedna koruna nešla
na odbojovou činnost. Hovoří se o nákupu motocyklů, kožených bot, módního
oblečení nebo rozkládacího gauče.
Policejní stanice v Čelákovicích,
kde byl Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice
zrušena.
Paumer tvrdí něco jiného, motorky byly podle
něj určeny pro akce skupiny. „Použili jsme jen zhruba 60 tisíc. Koupili jsme si
dva motocykly, s nimiž jsme jezdili na akce. O zbytek peněz nás připravila
reforma, která je znehodnotila. Stát je dostal vlastně zpět,“ řekl v roce 2008
v rozhovoru pro Právo.
Hasiči vystřelil oko
V srpnu 1953 mašínovci
odcizili
Po této akci se mladíci vydali na
útěk z ČSR na Západ. A to přes území NDR. Hranici překročili 3. října 1953.
Vypukly střety s místními bezpečnostními složkami. Skupina si připsala na konto
další tři mrtvé. Například 10. října zastřelí Ctirad na železniční stanici ve
městě Uckro východoněmeckého policistu. Tlak se
stupňuje, zatčen je Janata, posléze zraněný Švéda. Po vydání do ČSR je čeká
soud a v roce 1955 poprava.
Bratři Mašínové
spolu s Paumerem, byť zraněným, ale šťastně unikají a
dramatickou pouť končí ve vysněném Západním Berlíně.
Jsou
to pro mě gauneři bez skrupulí, říká o Mašínových
syn zastřeleného účetního
Josef Mašín
ukončil 2. srpna 1952 život účetního n. p. Kovolis
Josefa Rošického. Zároveň odcizil s komplicem 900
tisíc korun. Syn zastřeleného Stanislav Rošický (68)
pro Právo zavzpomínal na dobu, kdy přišel o otce, a vyjádřil se i k poctám,
kterými česká vláda po smrti Ctirada Mašína oba
bratry zahrnuje.
Rána osudu je přitom dosud živá. Rošický k nedávnému úmrtí jednoho z bratří poznamenal:
„Aspoň o jednoho zlého člověka méně.“ Odmítl také verzi, že jeho otec byl
milicionář poplatný režimu. Poukázal například na to, že v Kovolisu
působil už v době před znárodněním.
V podniku pracoval v době tragické
události jeden z členů skupiny bratří Mašínů, Zbyněk
Janata. Rošický tvrdí, že jeho otec cítil, že se v Kovolisu něco děje, a chtěl zjistit co. A když v bance v
osudný den vyzvedával peníze, raději místo připravených tří miliónů Kčs na
výplaty vzal jenom oněch nešťastných 900 tisíc: „Celý týden říkal mamince, v
podniku se něco děje, ale já tomu přijdu na kloub.“
Smrt otce ovlivnila i další Rošického život, jak řekl v rozhovoru pro Právo.
Když jste se dozvěděl o úmrtí
Ctirada Mašína, jaký jste zažíval pocit?
Říkal jsem si, aspoň o jednoho zlého
člověka je méně.
Bratří Mašínové
obdrželi od ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) vysoké vyznamenání Zlatá
lípa. Co tomu říkáte?
Vláda by nemusela vyhazovat peníze
za speciál. Měla by řešit rozumnější věci.
Mrzí vás, že česká oficiální místa
takto Mašíny oceňují?
Dnes jsou ve vládě kluci, kteří v té
době ještě nebyli na světě, tak vůbec nevědí, o co jde. Když pan premiér hovoří
o hrdinství, tak ať si vzpomene, když mu Klaus nabízel v 90. letech post
ministra vnitra, tak řekl, že se bojí o svoji bezpečnost i své rodiny a
poděkoval se. Tak ať pan premiér váží slova, co je hrdinství.
Zazněly i názory, že by měli být Mašínové oceněni v rámci nového zákona o protikomunistickém
odboji.
Oni žádný odboj nedělali. Mysleli
jen na sebe. Oni o to ani nestojí. Považují národ za blbce
a vyjadřují se o něm dost neuctivě. Neuctivě se vyjádřili o Havlovi.
Předpokládám, že souhlasíte s tím,
že prezidenti Havel i Klaus neudělili Mašínům státní
vyznamenání.
Václav Klaus to zdůvodnil tím, že
jejich činnost byla kontroverzní. Proto si pana prezidenta vážím, že je v tomto
rozumný.
Zaznívá i srovnání, že se chovali
jako partyzáni.
Nikde nic neprohlásili, že za něco
bojují. A třeba žádného papaláše nesejmuli, nějakého tajemníka okresního výboru
KSČ. Jenom vraždili, a nevinné lidi.
Co jste si myslel, když jste se po
listopadu 1989 začal dočítat o činech skupiny bratří Mašínů
z jejich pohledu?
Mašínové jsou pro mě gauneři bez skrupulí.
Oni žádný odboj nevyhlásili, oni byli jenom vrazi, kteří se chtěli prostřílet
na Západ. Vážím si lidí, kteří emigrovali a nikoho nezabili. Třeba pan Tigrid.
Tomu režimu škodili v cizině daleko lépe než nějací Mašínové.
O nich nikdo nevěděl. Žili si tam jako prasata v žitě. Prošli americkou
armádou, tak ať jim dá vyznamenání Obama, a ne naše
armáda.
Jak jste prožíval ten osudový den,
kdy byl zastřelen váš tatínek?
Byla to sobota, to se pracovalo.
Ráno tatínek říkal, jedeme v pondělí do Karlových Varů, dostal lázně na
dovolenou. Říkal mamince, tomu pokladníkovi stále něco chybí, tak já sjedu pro
peníze. Udělal gesto dobré vůle, on vlastně pro peníze ani neměl jet. Pak bylo
srocení na továrním dvoře. Byl jsem tam s maminkou. Lidé tam křičeli: přepadli
auto!
Maminka se ptala, co je s tátou.
Jedna soudružka jí říkala, paní, to nás nezajímá, ale ukradli naše poctivě
vydělané dělnické peníze. V neděli soudruh ředitel přišel kondolovat a hned říkal,
že musíme opustit podnikový byt. My jsme bydleli přímo ve fabrice.
Proč podle vás nevydal otec peníze
dobrovolně?
Protože věděl, že by ho pak s nimi
dali dohromady. On ho soudruh ředitel neměl rád, protože to byl pan účetní,
starý poctivec. Když ředitel hlásil na KSČ, že splnili plán, tak táta na poradě
řekl, ne, mně to účetně nevychází. Tak ho obviňoval ze sabotáže. Pak tam byla
souhra okolností. Vezli peníze. Nedali jim tatraplán, kdy by mohl vyskočit,
dali Škodu Tudor. Čtyři lidé v něm byli, další paradox. Řidič věděl, že nemá
stavět ani policistům, že mají zastavit u nejbližšího telefonu a ohlásit, že
ujeli hlídce VB.
On zastavil milicionářům (za ně byli
převlečeni Josef Mašín a Václav Švéda, pozn. red.). A vedle něj seděl další soudruh, prověřený
bezpečnostní referent, který kličkou sundal okénko a podal jim plně nabitý
samopal. Takže tam tátu odhalili.
Zajímal by mě váš názor na verzi
Josefa Mašína, že byl otec zastřelen v potyčce.
Potyčka byla taková, že jak Mašín vyhodil řidiče, tak si sedl do auta a jel do lesa. A
když viděl ve zpětném zrcátku, jak si tatínek sahá do náprsní kapsy saka, tak z
podlahy zvedl francouzský klíč, klepl ho do hlavy. Vytáhl jeho pistolku
Jak se chovali vyšetřovatelé?
To bylo zajímavé. Peníze vezl
tatínek v tašce, kterou pak oni po lesích hledali. Dobře jsem si tu tašku
pamatoval, protože tatínek chodil v 50. letech v sobotu a v neděli po práci do
vesnice a dělal účetnictví řezníkovi a hokynářovi. Jak byl tehdy lístkový
systém, tak se okrajovaly kraje salámu, a řezník dal vždy tašku okrojků. Krásně
to vonělo. Když přijeli po šesté a dávali mi tašku, říkám, to není ona. Estébák
říkal mamince: Ať ten hajzlík řekne, že to je ona.
Ten chlap, co jsme ji u něj našli, dostane stejně špagát. My už nechceme lítat
další noci po lese.
Kdy jste se poprvé dozvěděl, že akci
provedla skupina bratří Mašínů?
Asi za týden po té události.
Měla smrt otce vliv na váš další
život?
Možná byla trochu chyba, že jsem
zanevřel na účetnictví. Vždy jsem si říkal, že to stálo tátu život. Kdyby táta
žil o trochu déle a naučil mě účetnictví, tak jak to uměl, mohl jsem být
evropský odborník. Všechny lidi si vyškoloval sám. Když na pětník nesouhlasila
uzávěrka, tak celou noc maminka vařila kávu a mazala chleby, protože v účtárně
vše přepočítával.
Dostali jste třeba nějaké
odškodnění?
Soudruzi se zachovali soudružsky.
Půl roku se tahali, zda dají roční tatínkův plat, nebo půlroční. Pak schválili
půlroční a mamince to přišlo týden po měnové reformě...
Přál jste si někdy, aby Josefa Mašína stihl stejný osud jako tatínka?
Někdy, když jsem byl menší, tak jsem
si přál mít Mašína v hledáčku.
Kdybyste nyní měl možnost se s ním
potkat, co byste udělal?
Asi bych mu plivnul do obličeje.
O normalizaci aj.
Další,
podrobnější úvahy o světových válkách