K debatě o Mašínech

Hádky neustávají, část národa má Mašíny jako hrdiny a část jako vrahy. Sami tvrdí, že přijali třídní boj a byli ochotni se bít. Když museli utéci, chtěli se vrátit jako agenti či vojáci USA. Jeden z nich zklamaně odešel z armády USA, když Třetí světovou válkou velení nechtělo. Kdyby ji chtělo, asi by tu už nikdo živý nezbyl. Věc je přitom docela snadná. Jakoby všichni zapomněli na souvislosti:

1/už za 1.republiky tu bylo hodně komunistů a to i mezi intelektuály, bylo to tehdy moderní. Krize na nás těžce dolehla a nikdo nevěděl, kdy přijde další, možná ještě horší. Mnichovská zrada západních spojenců jen přilila olej do ohně.

Po válce to ještě zesílilo. SSSR bylo brána jako osvoboditel a budoucí vládce nového progresivního světa. Až mýtické slovanské bratrství, byť naivní, bylo všeobecně přijímáno.

2/komunismus se ještě nestačil zdiskreditovat, o událostech v Rusku se toho moc nevědělo. Mezi lidmi měl vysokou podporu. Mnozí by za něj položili život.

3/nic nebylo Čechům nikdy vzdálenější než občanská válka

4/bratři byli velmi mladí a tedy naivní. Zapálili pouze pár stohů, tak se občanská válka nedá vyhrát. Neměli šanci na oporu, nikdo jim nechtěl ani nemohl  pomoci. Ani Západ nechtěl riskovat světovou válku.

4/plánované  atentáty na prezidenta a ministra obrany byly naivní už jen proto, že moc měli pouze sovětští poradci jmenovaní přímo Kremlem.

5/i kdyby občanská válka začala, sovětská armáda by zasáhla právě tak důrazně jako v Maďarsku, stejně toužila se v Čechách usadit nastálo.

 

Prostě se nedalo nic dělat, situace byla u nás zcela jednoznačná. Režim se svrhnout nedal. Akce Mašínové byla jen agresivní naivní klukovina mladých, až příliš ostrých hochů.

 

Příloha:

 

Bilance bratří Mašínů: zastřelení, podřezaný a rozdělená společnost

Žádná slova lítosti. Naopak, na sklonku života i přiznání, že zabíjení bylo cílem. Nedávno zesnulý Ctirad Mašín i jeho žijící bratr Josef za sebou zanechali viditelnou stopu. Cestu, na kterou se vydali počátkem 50. let, lemuje pět zastřelených a podřezaný svázaný a omámený mladý strážmistr. Činy bratří českou společnost rozdělují. Hrdinové, nebo vrazi?

Bratři Mašínové, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. Pětice mladých přátel, která se vydala počátkem 50. let na cestu ozbrojeného odporu. Více než tři roky po nenáviděném únoru 1948 vzali tito mladí lidé do rukou zbraně.

Chlumec nad Cidlinou, 13. září 1951. Do města přijíždí vůz taxi obsazený mašínovci. Automobil je odcizený, taxikář skončil přivázaný ke stromu.

Příslušník SNB Oldřich Kašík v tu chvíli ještě netuší, že prožívá poslední chvíle života. Plán byl jasný. Získat zbraně pro další činnost. Vše se ale zkomplikovalo.

Událost popsal v komentáři pro Právo dokumentarista Miroslav Kačor. V předsíni služebny SNB, kam se Ctirad dostal pod záminkou nahlášení krádeže, se odehrává drama, na jehož konci je mrtvý člověk. Ctirad rozbíjí nečekaně zezadu Kašíkovi, který byl s největší pravděpodobností neozbrojen, hlavu ocelovou tyčí.

Příslušník SNB ale stále žije. Ctirad přidává ještě pět nebo šest ran. Smrtící útok dokonává jeho bratr dvěma výstřely z pistole.

Život je plný paradoxů. Kačor totiž zjistil, že zastřelený Kašík byl v hledáčku StB. Jako bývalý člen lidové strany a poté sociální demokracie. A jako hluboce věřící měl u kolegů přezdívku Kudrnatý Ježíšek.

 Honzátko měl ruce svázané za zády. Paumer Právu řekl, že strážmistra omámili, ale tvrdil, že ho nesvázali.

Podivnou příchuť má i taxikářův příběh. Když se mu podařilo zbavit pout, rozhodl se na silnici zastavit vůz, který by ho dopravil do Prahy. V té době ale byl provoz minimální. Nakonec čekajícímu svitla naděje. Blížil se automobil. Nezastavil však. Byl to totiž ukradený taxík, kterým se mašínovci vraceli z Chlumce nad Cidlinou...

 

Odzbrojit, svázat, uspat a oddělat

Ctirad Mašín ani rok a půl před smrtí nepochyboval, dokonce otevřeně mluvil o cíleném zabíjení. „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme,“ komentoval Mašín přepadení v Chlumci v rozhovoru se svým přítelem, který zveřejnil server iDnes.cz.

Také Paumer, který zemřel loni, nelitoval obětí, které za jejich skupinou zůstaly.

Ctirad měl už 13. září 1951 v hlavě plán, jak se s esenbákem nejlépe „vypořádat“. Jeho slovy okecat, odzbrojit, svázat, uspat chloroformem a oddělat. Co nebylo uskutečněno poprvé, přišlo na řadu vzápětí.

Krveprolití totiž neskončilo. Následoval čin, který je dodnes nejvíce pro svou brutalitu odsuzován. Čelákovice, 28. září 1951. V ukradené sanitce, jejíž posádka skončila přivázaná a omámená chloroformem v lese, přijíždí Ctirad společně s Paumerem a Janatou. Nic netušící mladý strážmistr SNB Jaroslav Honzátko ( 28) je pod záminkou nehody vylákán ze služebny. Na místě vyfabulované nehody je spoután a odvezen sanitkou zpět.

Na služebně vypuká krvavá řež. Honzátko, který má těhotnou ženu a malého syna, je s rukama svázanýma za zády Ctiradem omámen chloroformem. To však Mašínovi nestačí. Bere do rukou skautskou dýku. Honzátkovi, ač je zcela neschopen jakékoliv obrany, nemilosrdně podřezává krk.

Paumer, který v době přepadení čekal v automobilu, po listopadu 1989 zpochybnil, že byl Honzátko podřezán spoutaný. Fotografie brutálního útoku, které vyšetřovatelé pořídili přímo na místě, ale ukazují něco jiného. Ctirad také tvrdil, že byl veden obavou z prozrazení.

Bratři Mašínové navíc tento čin vždy obhajovali válkou vyhlášenou komunistickému režimu. Jejich kritici argumentují tím, že podle mezinárodní úmluvy o zacházení s válečnými zajatci šlo tedy v Honzátkově případě o válečný zločin.

 

Další mrtvý kvůli 900 tisícům

Tentokrát útočníci neprchají s prázdnou. V Čelákovicích se jim podařilo odcizit větší množství zbraní. Na kontě skupiny tak byli dva mrtví. Další ale měli následovat.

Takřka po roce se mašínovci opět vydali do akce. 2. srpna 1952 Josef Mašín společně se Švédou přepadli u obce Žleby u Čáslavi vůz n. p. Kovolis, který vezl výplaty. Výsledek přepadení? Zastřelený pokladník Josef Rošický a ukradených 900 tisíc Kčs.

Josef Mašín vždy tvrdil, že Rošický zemřel při vzájemné potyčce. Dokumentarista Kačor ale odkazuje na jinou verzi. Lékařská pitevní zpráva hovoří o zásahu dvěma výstřely, jeden z nich byl přitom veden z větší vzdálenosti.

Ukradené peníze měly být použity na osvobození Ctirada, který skončil ve vězení. To ale nebylo nutné, protože na svobodu byl propuštěn na amnestii. Ukradené statisíce tak byly využity jinak. Podle Kačora byly prohýřeny a ani jedna koruna nešla na odbojovou činnost. Hovoří se o nákupu motocyklů, kožených bot, módního oblečení nebo rozkládacího gauče.

Policejní stanice v Čelákovicích, kde byl Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice zrušena.

Paumer tvrdí něco jiného, motorky byly podle něj určeny pro akce skupiny. „Použili jsme jen zhruba 60 tisíc. Koupili jsme si dva motocykly, s nimiž jsme jezdili na akce. O zbytek peněz nás připravila reforma, která je znehodnotila. Stát je dostal vlastně zpět,“ řekl v roce 2008 v rozhovoru pro Právo.

 

Hasiči vystřelil oko

V srpnu 1953 mašínovci odcizili 100 kilogramů výbušnin. Dne 7. září se znovu střílí. Ctirad Mašín společně se Švédou zapálili mezi Vyškovem a Kroměříží celkem 17 stohů slámy. Do cesty se jim ale dostal dobrovolný hasič Jan Lecián. Přežil, ale s těžkými následky. Hasič byl Ctiradem dvakrát postřelen, jedna z kulek přitom zasáhla pravé oko. Ctirad přitom udělal chybu, která by mohla přivést na stopu bezpečnost. Podle Kačora použil pistoli, kterou Josef zastřelil Kašíka.

Po této akci se mladíci vydali na útěk z ČSR na Západ. A to přes území NDR. Hranici překročili 3. října 1953. Vypukly střety s místními bezpečnostními složkami. Skupina si připsala na konto další tři mrtvé. Například 10. října zastřelí Ctirad na železniční stanici ve městě Uckro východoněmeckého policistu. Tlak se stupňuje, zatčen je Janata, posléze zraněný Švéda. Po vydání do ČSR je čeká soud a v roce 1955 poprava.

Bratři Mašínové spolu s Paumerem, byť zraněným, ale šťastně unikají a dramatickou pouť končí ve vysněném Západním Berlíně.

 

Jsou to pro mě gauneři bez skrupulí, říká o Mašínových syn zastřeleného účetního

Josef Mašín ukončil 2. srpna 1952 život účetního n. p. Kovolis Josefa Rošického. Zároveň odcizil s komplicem 900 tisíc korun. Syn zastřeleného Stanislav Rošický (68) pro Právo zavzpomínal na dobu, kdy přišel o otce, a vyjádřil se i k poctám, kterými česká vláda po smrti Ctirada Mašína oba bratry zahrnuje.

Rána osudu je přitom dosud živá. Rošický k nedávnému úmrtí jednoho z bratří poznamenal: „Aspoň o jednoho zlého člověka méně.“ Odmítl také verzi, že jeho otec byl milicionář poplatný režimu. Poukázal například na to, že v Kovolisu působil už v době před znárodněním.

V podniku pracoval v době tragické události jeden z členů skupiny bratří Mašínů, Zbyněk Janata. Rošický tvrdí, že jeho otec cítil, že se v Kovolisu něco děje, a chtěl zjistit co. A když v bance v osudný den vyzvedával peníze, raději místo připravených tří miliónů Kčs na výplaty vzal jenom oněch nešťastných 900 tisíc: „Celý týden říkal mamince, v podniku se něco děje, ale já tomu přijdu na kloub.“

Smrt otce ovlivnila i další Rošického život, jak řekl v rozhovoru pro Právo.

Když jste se dozvěděl o úmrtí Ctirada Mašína, jaký jste zažíval pocit?

Říkal jsem si, aspoň o jednoho zlého člověka je méně.

Bratří Mašínové obdrželi od ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) vysoké vyznamenání Zlatá lípa. Co tomu říkáte?

Vláda by nemusela vyhazovat peníze za speciál. Měla by řešit rozumnější věci.

Mrzí vás, že česká oficiální místa takto Mašíny oceňují?

Dnes jsou ve vládě kluci, kteří v té době ještě nebyli na světě, tak vůbec nevědí, o co jde. Když pan premiér hovoří o hrdinství, tak ať si vzpomene, když mu Klaus nabízel v 90. letech post ministra vnitra, tak řekl, že se bojí o svoji bezpečnost i své rodiny a poděkoval se. Tak ať pan premiér váží slova, co je hrdinství.

Zazněly i názory, že by měli být Mašínové oceněni v rámci nového zákona o protikomunistickém odboji.

Oni žádný odboj nedělali. Mysleli jen na sebe. Oni o to ani nestojí. Považují národ za blbce a vyjadřují se o něm dost neuctivě. Neuctivě se vyjádřili o Havlovi.

Předpokládám, že souhlasíte s tím, že prezidenti Havel i Klaus neudělili Mašínům státní vyznamenání.

Václav Klaus to zdůvodnil tím, že jejich činnost byla kontroverzní. Proto si pana prezidenta vážím, že je v tomto rozumný.

Zaznívá i srovnání, že se chovali jako partyzáni.

Nikde nic neprohlásili, že za něco bojují. A třeba žádného papaláše nesejmuli, nějakého tajemníka okresního výboru KSČ. Jenom vraždili, a nevinné lidi.

Co jste si myslel, když jste se po listopadu 1989 začal dočítat o činech skupiny bratří Mašínů z jejich pohledu?

Mašínové jsou pro mě gauneři bez skrupulí. Oni žádný odboj nevyhlásili, oni byli jenom vrazi, kteří se chtěli prostřílet na Západ. Vážím si lidí, kteří emigrovali a nikoho nezabili. Třeba pan Tigrid. Tomu režimu škodili v cizině daleko lépe než nějací Mašínové. O nich nikdo nevěděl. Žili si tam jako prasata v žitě. Prošli americkou armádou, tak ať jim dá vyznamenání Obama, a ne naše armáda.

Jak jste prožíval ten osudový den, kdy byl zastřelen váš tatínek?

Byla to sobota, to se pracovalo. Ráno tatínek říkal, jedeme v pondělí do Karlových Varů, dostal lázně na dovolenou. Říkal mamince, tomu pokladníkovi stále něco chybí, tak já sjedu pro peníze. Udělal gesto dobré vůle, on vlastně pro peníze ani neměl jet. Pak bylo srocení na továrním dvoře. Byl jsem tam s maminkou. Lidé tam křičeli: přepadli auto!

Maminka se ptala, co je s tátou. Jedna soudružka jí říkala, paní, to nás nezajímá, ale ukradli naše poctivě vydělané dělnické peníze. V neděli soudruh ředitel přišel kondolovat a hned říkal, že musíme opustit podnikový byt. My jsme bydleli přímo ve fabrice.

Proč podle vás nevydal otec peníze dobrovolně?

Protože věděl, že by ho pak s nimi dali dohromady. On ho soudruh ředitel neměl rád, protože to byl pan účetní, starý poctivec. Když ředitel hlásil na KSČ, že splnili plán, tak táta na poradě řekl, ne, mně to účetně nevychází. Tak ho obviňoval ze sabotáže. Pak tam byla souhra okolností. Vezli peníze. Nedali jim tatraplán, kdy by mohl vyskočit, dali Škodu Tudor. Čtyři lidé v něm byli, další paradox. Řidič věděl, že nemá stavět ani policistům, že mají zastavit u nejbližšího telefonu a ohlásit, že ujeli hlídce VB.

On zastavil milicionářům (za ně byli převlečeni Josef Mašín a Václav Švéda, pozn. red.). A vedle něj seděl další soudruh, prověřený bezpečnostní referent, který kličkou sundal okénko a podal jim plně nabitý samopal. Takže tam tátu odhalili.

Zajímal by mě váš názor na verzi Josefa Mašína, že byl otec zastřelen v potyčce.

Potyčka byla taková, že jak Mašín vyhodil řidiče, tak si sedl do auta a jel do lesa. A když viděl ve zpětném zrcátku, jak si tatínek sahá do náprsní kapsy saka, tak z podlahy zvedl francouzský klíč, klepl ho do hlavy. Vytáhl jeho pistolku 6,35 mm, dal mu ji na kapsičku saka a zmáčkl. Takže čistý průstřel srdce.

Jak se chovali vyšetřovatelé?

To bylo zajímavé. Peníze vezl tatínek v tašce, kterou pak oni po lesích hledali. Dobře jsem si tu tašku pamatoval, protože tatínek chodil v 50. letech v sobotu a v neděli po práci do vesnice a dělal účetnictví řezníkovi a hokynářovi. Jak byl tehdy lístkový systém, tak se okrajovaly kraje salámu, a řezník dal vždy tašku okrojků. Krásně to vonělo. Když přijeli po šesté a dávali mi tašku, říkám, to není ona. Estébák říkal mamince: Ať ten hajzlík řekne, že to je ona. Ten chlap, co jsme ji u něj našli, dostane stejně špagát. My už nechceme lítat další noci po lese.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, že akci provedla skupina bratří Mašínů?

Asi za týden po té události.

Měla smrt otce vliv na váš další život?

Možná byla trochu chyba, že jsem zanevřel na účetnictví. Vždy jsem si říkal, že to stálo tátu život. Kdyby táta žil o trochu déle a naučil mě účetnictví, tak jak to uměl, mohl jsem být evropský odborník. Všechny lidi si vyškoloval sám. Když na pětník nesouhlasila uzávěrka, tak celou noc maminka vařila kávu a mazala chleby, protože v účtárně vše přepočítával.

Dostali jste třeba nějaké odškodnění?

Soudruzi se zachovali soudružsky. Půl roku se tahali, zda dají roční tatínkův plat, nebo půlroční. Pak schválili půlroční a mamince to přišlo týden po měnové reformě...

Přál jste si někdy, aby Josefa Mašína stihl stejný osud jako tatínka?

Někdy, když jsem byl menší, tak jsem si přál mít Mašína v hledáčku.

Kdybyste nyní měl možnost se s ním potkat, co byste udělal?

Asi bych mu plivnul do obličeje.

 

O normalizaci aj.

Další, podrobnější úvahy o světových válkách