Dobrotivý Absurdistán
Tématu předchází úžasná doba šedesátých let.
Poslech zahraničního
vysílání za socialismu
Dostat se k
objektivním zprávám býval velký problém. Komunisté si hlídali, aby jejich
smyšlenky propagandy nikdo nenapadal. S dnešní dobou se to nedá srovnat,
skutečně jsme byli v informační totalitě.
Kdepak
internet, to nikdo netušil, že něco takového přijde. Ani zahraniční tisk se
nedal koupit. I kdyby vám ho někdo poslal, cenzura by ho zabavila.
Zahraniční
televize se dala chytit jen v pohraničí. Satelitní příjem ještě nebyl. Zbýval
tedy jen zahraniční rozhlas. Cizí jazyky jsme tolik neuměli jak dnes. Byli jsme
odkázáni na vysílání v češtině, které bylo z řady států. Nejen slavná Svobodná
Evropa. Ta byla na většině území nedostupná vlivem rušení hlukem množstvím
rušiček.
Byla také
příliš podrobná, vysílali neustále, také dost náročná na posluchače. Vysílala
na řadě frekvencí krátkých vln, které neměl na rádiu každý. Rušit přestali až
nedlouho před revolucí. Říkali, že už to není nutné. Ve své hlouposti
nechápali, že nastává jejich konec.
Na základní
informaci však stačilo pravidelné krátké vysílání z Anglie, tedy Volá Londýn a
Hlas Ameriky. Vysílala i Kanada, Francie, Vatikán, Západní Německo atd., ti
rušení nebyli. Legrační bylo vysílání z pročínské
Albánie, Hlas Tirany. To byla demagogie ještě větší než naše.
Hlas
Ameriky byl nepraktičtější. Vysílal každý den hodinu na střední vlně od
Začal jsem
poslouchat od okupace. Kapesní rádiečko jsem si vzal
i na vojnu, abych věděl, co se děje, kdyby nastal konflikt. Bylo to zakázané, a
pokud vím, nikdo jiný ho neměl. Jen kazeťáky na poslech
rocku.
Socialismus versus kapitalismus
Když se zamyslím na dobu normalizace, kterou jsem již dobře
vnímal, a porovnám ho s dobou po ní, napadají mne základní rozdíly.
Kapitalismus je vlastně logickým pokračováním vývoje. Není
to žádná ideologie, je to přirozený proces.
Kdežto komunismus a jeho mírnější varianta, která ho měla
předcházet, je ideou, myšlenkou vytvořenou na základě přání o spravedlivé
rovnostářské společnosti. Ta ovšem nikdy neexistovala, ani prvobytně pospolná
společnost, na kterou se komunisté odvolávali, aniž by měli o ní jakýkoliv
důkaz.
Jenže lidská přání jsou často chybná, nereálná a to se i
stalo
Co jsem vypozoroval bylo i to, že socialismus vyhovoval
daleko více lidem nenáročným a intelektově slabším. O ně bylo dobře postaráno.
Vše bylo jednoduché a nenáročné.
Zato ti náročnější okolní hloupostí a omezeností velmi trpěli,
zejména podnikaví lidé a umělci. Proto utíkali na Západ jak mohli. Malá
náročnost vedla k úpadku průmyslu a tím i státního hospodářství. Režim
nebyl ochoten si problém připustit, reagoval
pouze naivními reformami o zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního
hospodářství, známý jako Soubor opatření včetně posunutí začátku pracovní doby
až na 8,15 hod., jak jsem sám zažil. Nic se neosvědčilo, tak se potichu vrátili
do starých kolejí směřujících do nezadržitelného úpadku...
Tak lze vysvětlit naši nespokojenost po revoluci v roce
1989, tzv.blbou náladu. Lidé přišli o jistoty. Chyběl jim ten klid, kde sice
museli mlčet, ale vše co potřebovali si mohli jednoduše opatřit bez velkého
přemýšlení.
Revoluce mohou přinést velké omyly, protože naivita
nenaplněných přání je velmi populární. To ostatně vidíme i
v náboženstvích, vždyť komunismus je také víra...
Prostě život v kapitalismu je daleko složitější... a to
není v oblibě u řady obyčejných lidí...
Jak jsem prožil normalizaci
Už se opět blíží výročí tzv. sametové revoluce. Byl to spíše
happening oslavy toho, jak rychle se komunisté vzdali vedoucí úlohy, když
přestali mít otevřenou podporu SSSR. Vzpomínky se budou vytrácet a za pár desetiletí
si už nikdo nevzpomene jaké to bylo. Podobně jako nechápeme Rakousko-Uhersko,
ani První republiku. Proto jsem napsal několik poznámek, postřehů ze zkušeností
pro mladší. Prožil jsem prostředí zkolektivizované vesnice, malého a velkého
města i Prahy, různé školy a zájmové kolektivy.
Nazývat dobu Absurdistán poměrně
přesně vyjadřuje tragikomičnost normalizace, její paradoxy. Proč ale dobrotivý
jako onen přihlouplý císař? Podle mého názoru na rozdíl od německé okupace, kde
jsme byli terorizováni a výhledově určeni k odsunu či likvidaci, nás
sověti brali za vlastní. Udělali si z nás satelit a kdyby nás chtěli
zahrnout do SSSR, jistě by je nikdo nezastavil. Už vůbec to nešlo srovnat
s revolucí v Kambodži, kde komunisté ve stejné době popravili třetinu
občanů. I Habsburkové nás staletí potírali jak mohli, pokládali nás za
nebezpečné husitské kacíře, takže buditel Dobrovský nevěřil, že se náš národ
zachová. Jsme malí a na geostrategicky veledůležitém místě uprostřed Evropy.
Slovanský šíp bodnutý do boku Velkoněmecka, přitom tu Germáni
byli dřív a byli vyspělejší, jak zjistili i archeologové.
Jaké to tedy bylo? Je složité správně odpovědět a ještě
těžší pochopit, pokud jsme ji neprožili. Rychlá a jednoduchá hodnocení o tom,
jak to bylo hrozné, nelidské a ubohé nejsou přesná. Máme neustále snahu si
vykládat dějiny podle svého, zejména husitství. Češi, jak surově bojují za
náboženskou reformu, protože očekávají konec světa, to je dnes nepochopitelná
představa. Nechceme často vidět pravdu - že lidé chtějí hlavně přežít a že si
najdou cesty jak vykličkovat.
Navíc jsme Sověty brali jako osvoboditele, ač to byla
v 1945 jen první okupace. A komunismus jsme si v demokratických
volbách r.1946 sami zvolili a dlouho věrně udržovali. Měli jsme vědět, do
čeho jdeme. Vždyť Gottwald už před válkou veřejně vykřikoval, že kapitalistům
zakroutí krkem. Znali jsme situaci a čistky v SSSR. Nemáme si co stěžovat.
Jsme hodně levicoví a proruští, ařč to nechceme
přiznat.
Obecně řečeno, bylo za socialismu lepší těm slabším. Stát se
o ně staral, i když nevalně. Dával pozor, aby se nepodvádělo moc okatě. Dával
jim jistoty a oni je rádi přijímali, ač je zneužívali. Všecko bylo daleko
jednodušší, pomalejší, rigidnější. Nikdo se moc nenamáhal, spíš hledal, jak by
si k něčemu pomohl. Podnikavější a inteligentnější měli smůlu. Teď je to
naopak. Kulturně jsme byli dál, hodně se četlo a debatovalo. Hovořit o politice
šlo jen mezi dobře známými.
Nyní zaberou počítače, mobily a televize mladým tolik času,
že na ostatní už jim nezbývá. Vzdálenosti mezi lidmi jsou daleko větší a vztahy
chladnější,
Co mi nejvíc vadilo? Asi hloupá a naivní propaganda a
neodbornost. Tento všeobecný diletantismus byla silná káva. Propaganda i státní
centralizované zásahy byly svou demagogičností
podobné Protektorátu.
Lidé měli větší strach než bylo potřeba. Generace, co zažila
válku, převzala modely jednání z hitlerovské okupace. A to byl hlavně strach.
Proto byla normalizace taková hrůza. Pak jsme byli papežštější
než papež. Ale to ty normalizační prověrky lidi ubily. Naštěstí jsem na ně
nemusel. Ale to by koukali, kdybych jim tam řekl, že výsledkem Pražského jara
by bylo skutečně demontáž tzv.socialismu... Paradoxně jsem tuto dobu dobře
prožil i díky Aeroklubu polovojenského Svazarmu.
S cestováním na Západ byl problém, i když příslib
zejm.do Jugoslávie se dal občas sehnat. Cestovalo se na Východ dost, i
k mořím. Bylo to ale dost drahé, zejména vlastním autem, ač podnikové
zájezdy byly velmi výhodné.
Co se nejméně změnilo
od té doby? Možná zevní životní styl mnoha lidí, ani u mě se od osmdesátých let
život příliš nezměnil. Vždyť lidé jsou stále titíž! Co mě vede k takovým
závěrům o normalizaci? Osobní zkušenost:
1/nikdo v mé rodině nebyl v té době režimem
postižen. Byli takoví, ale nebylo jich mnoho.
2/nikdy jsem nepřišel do kontaktu s přesvědčeným komunistou,
jen v propagandě. Nikdy mě netahali do KSČ či StB
aj.
3/moje finanční životní úroveň se od osmdesátých let
podstatně nezměnila, nikdy jsem si nestěžoval
Jak vidím vývoj šedesátých až osmdesátých let
Krásná šedesátá léta byla v moderní době ojedinělým
kulturním fenoménem. Velmi oživila českou politiku, silně přidušenou sovětskými
poradci a těmi nejuvědomělejšími demagogy. Nečekaná okupace byla trpkým a
traumatickým koncem nadějí. Přitom měli sověti pravdu, vývoj opravdu směřoval
k demontáži socialismu, ale to si uvědomovalo jen málo lidí.
Ještě rok po okupaci to šlo, ale pak nám šlápli na krk a
začala normalizace – návrat do vyjetých kolejí. To už jsem začal libereckou
průmyslovku, ale měli jsme v podstatě od ní pokoj. Jediný aktivní
komunista-učitel byl hlupák a ani se nám nepokoušel něco říkat. Bez partaje by
asi učitele dělat nemohl.
Zato rodiče museli na prověrky, kde se jich ptali na Pražské
jaro a na okupaci, tedy „bratskou pomoc“. Kdo
se v něm angažoval, měl velké problémy, ale v mé rodině, ani
známých, takový případ nenastal. I
členové komise se prý často snažili z toho lidi vysekat, ale nálada ve
společnosti strachem klesla pod bod mrazu. Není pravda, že nás to zcela
zlomilo, jen jsme se stáhli do soukromí.
Faktem je, že strachu měli lidé více než bylo nutné. Zvyk
z války, kde trvale šlo o život, byl moc silný. Nikdo netušil, že to vůbec
skončí. Bylo jim jasné, že o všem rozhoduje SSSR.
Vzpomínám si na příhodu z počátku sedmdesátých let
dříve běžnou, dnes nemyslitelnou. Asi třicetiletá dáma se diskrétně u pultu
naklonila v prodavačce a zašeptala – máte kalhotky? Věděl jsem, co jí
odpoví - nemáme. Byla zklamaná a posmutnělá.
Opravdu každou chvíli něco chybělo, ale kupodivu jsme vše
nakonec nehnali, nic nám nechybělo. Měli jsme auto i domek, ačkoliv matka byla
rozvedená knihovnice. Muselo se umět shánět a dělat si zásoby. Leccos si sami
udělat, opravit.
Byli jsme skromnější a pracovitější než je tomu dnes. Ani se
nedá říci, že jsme byli zvlášť nespokojení. Nepamatuji ani, že by někdo kolem
nás, nebo ve škole. Sociálně nepřizpůsobivé také nepamatuji. A bezdomovci, to
bylo tehdy neslýchané. Když jsem v tehdy v Polsku poprvé uviděl žebráka, nemohl
jsem to vydýchat Vztahy mezi sousedy byly daleko lepší než dnes.
To vadilo nejvíc, vlezlá
naivní propaganda. Jinak rozdíl tak strašný zas tak není oproti současnosti.
Změnil se hodně vztah ke státu a aktivita, bylo to tehdy rigidní ve všem, od
padesátých let do konce osmdesátých. Prý klid na práci, komunisté věděli na
kterou notu lid slyší. Stále si je chtěli naklonit. Moc se jim to nedařilo, ale
otevřený odpor byl velmi vzácný.
Pochopit tu zvláštnost, že v okupaci lze žít, asi nejde
vysvětlit. Byla taková dohoda - buďte zticha a my po vás nebudeme nic moc
chtít, ani práci či angažovanost. Režim
se neustále snažil o popularitu, vlastně úspěšně zamezil otevřeným střetům. Ale
lidé ho neměli rádi, to ne. Ani komunismu nevěřili.
Propaganda stále lidi chválila a dávala příjemné zprávy a
jim se to líbilo. Přitom většinou nebylo za co. Argumentovali vynalézavě:
Podívejte na ty ubohé dělníky na Západě! Ověřit jsme si to moc nemohli. Že jsme
nejlepší na světě a budeme se mít líp a líp. Katastrofické scénáře byly tabu. Podstata bylo
předstírání, taková legrační hra. Lidé předstírali že pracují a stát že jim
platí. A tak to bylo se vším. Prodavačky ale měly ale velmi napilno, protože
fronty byly pravidlem. Zvlášť v prodejně náhradních dílů byly fronty na
hodinu i dvě.
Život tehdy byl vlastně daleko jednodušší než dnes, a to
mnoha lidem vyhovovalo. Stát byl za vše odpovědný a lidé mu tu odpovědnost rádi
svěřovali. Nedělal to zvlášť dobře, ale dělal. Být individualista a podnikavý, zkoumavý se nenosilo.
Kolektivismus byl heslem. Takové trochu primitivní to bylo. Úlitba podivným
bohům komunismu.
Diktatuře podstatně pomohlo zklamání Západu i následná
okupace Hitlerem. To nám dost zlomilo vaz, atmosféra byla za války hrozná.
Náhrada fašistické totality komunistickou diktaturou byla jistým ulehčením.
Úplná svoboda, v tu nikdo ani nedoufal. Snad se jí i bál. Mnohé, co je dnes
normální, nebylo možné, ale že by se z toho lidé věšeli si nepamatuji.
Ideologie byla na prvním místě, víc peněz než zboží, víc
pracovních míst než pracovníků, to byly hlavní rozdíly. Propaganda nás zasypávala
nesmyslnou demagogií, ale bez problémů jsem poslouchal zahraniční vysílání
(Hlas Ameriky). Dal se poslouchat všude. Kupodivu jen jeden spolužák se mi
k tomu přiznal a politiku jsme pak často probírali. Ale na VŠ už s nikým.
O zahraničních zprávách se mluvilo jen s nejbližšími, ač to nebylo tak
nebezpečné.
Nezdá se mi však, že by je pravidelně většina lidí
poslouchala. Apolitičnost, to byl hlavní fenomén doby. Nechápali jsme to jako
kolaboraci. Prostě se nedalo nic jiného dělat. Aktivní jsme byli hlavně doma a
na chatě. Možnosti kulturně-sportovního vyžití byly. Bez problémů jsem si
v zaměstnání nechal kopírovat duchovní literaturu, kterou nešlo koupit.
Scházeli jsme se na meditacích u jogína ing.Vacka aj. Ani je režim nijak
nepronásledoval.
Na Vysoké škole strojní jsme měli přednášky a zkoušky
z marxismu. Dělali jsme si z přednášejících legraci. Oni se ani
nesnažili, patrně tomu sami nevěřili. Pamatuji se na vzorce o nadhodnotě. Marně jsem upozorňoval, že jsou úplně
nesmyslné. Vycházela šílená čísla, ale nikomu to nevadilo. Prostě Kocourkov.
Horší to bylo s úrovní odbornosti. Staří profesoři byli
vyhození, o tom se mimochodem nikdy nemluvilo ani mezi studenty, a noví neměli
zkušenosti, ale ani snahu nás něco naučit. Všem šlo jen o to, udělat minimum.
Stěžoval jsem si, ale bylo to marné. Na průmyslovce nás naučili alespoň základy
strojírenství, ale na VŠ bohužel vůbec nic.
Vyjádřil to jeden profesor, když na nás křičel, že jsme
inženýři na baterky a ty jsou vybité. Neřekl však to podstatné – nebyla to naše
vina, ale jejich. Takže po pěti letech většina studentů nebyla schopna základní
samostatné práce a ani je strojařina nezajímala. Vadilo mi to, ale byl jsem
výjimka. Šlo o to chodit za zkoušky tak dlouho, až se zkoušející obměkčil.
Odešlo mnoho studentů, nervy jim selhaly. Co jsme se naučili, nebylo
k ničemu. To předznamenalo další dobu všeobecného úpadku.
Studenti na koleji snad ani neměli nějaké mimoškolní
aktivity, vyjma piva. Ti co dojížděli na tom byli lépe. Že by se někdo zajímal
o politiku, to nikdo. I SSM byla spíš pro legraci. Nesnažil se nás ovlivnit.
Pamatuji jen jeden případ, kdy o cosi šlo. Zaručili jsme se na schůzi za kohosi
a když jsem se ptal oč jde, řekli mi jen, že všechna obvinění byla
vykonstruována. Víc jsem se nedozvěděl, tabu.
Uvažoval jsem už tehdy o emigraci, ale nedali mi doporučení
na žádost o příslib. Jinak si nemohu stěžovat, mé mimoškolní aktivity byly
velké, zejména polovojenský aeroklub Svazarmu, kde byla výborná parta. Ani zde
nás nikdo nepřesvědčoval, jen Bezpečnost vyřazovala část zájemců. Problém byl
hlavně se sovětským letištěm, které nás velmi omezovalo v létání. Dbalo se
hlavně na důkladný výcvik, na výkonné létání už tolik ne.
Roční vojenská služba byla opět v režii Absurdistánu. Tam jsme teprve poznali, zač je toho loket a
s kým vlastně v republice žijeme. Že bychom měli s kapitalisty
bojovat bylo nemyslitelné. Brali jsme je vždy jako přátele, obdivovali jsme je
vzdor propagandě. Ani na vojně žádní přesvědčení komunisté nebyli. Ale námi
opravené Migy nepadaly, prostě vše nějak
nepochopitelně fungovalo, to byl všeobecný paradox. Hospodářství totiž stálo na
lidech vychovaných k důkladnosti První republikou a Protektorátem.
Přesvědčení komunisté nebyli pochopitelně ani ve výzkumném
strojírenském ústavu, kam jsem v roce 1980 nastoupil. Nikdo se tam
nepředřel. Panovala velmi přátelská atmosféra, však také propagandisté po
straně říkali, že výzkumáky
jsou baštou reakce. Mnoho lidí emigovalo. Bez výjimky
jsme jim drželi palce a obdivovali jejich odvahu.
Mnoho lidí mělo příbuzné v zahraničí a měli bony, za
které se dalo mnohé těžce dostupné sehnat. Ostatní si je o nich museli kupovat,
to byla povedená legrace. Veksláci byla odmítaná, ale často využívaná parta
podnikavců.
Východní techniku jsme nebrali vážně. Západní jsme obdivovali
a snažili se ji využít ve vývoji, ovšem často diletantsky, i když to bylo
myšleno dobře. Neúspěchy se neřešily ani v propagandě ani mimo ní. Fiaty,
holicí strojky aj. se vyráběly i na východě pod jinými názvy a nikdo se tomu
nedivil.
Bulvární tisk
neexistoval. Mezi lidmi se proto vyměňovaly odrbané západní bulvární časopisy.
Technické a zejména elektronické výrobky byly velmi drahé, zejména moderní hifi
japonské, ale kupovaly se. Kdo mohl, dělal si elektroniku sám.
Nové auto bylo stejně
drahé jako malý byt v Praze, v osmdesátých letech nejlevnější něco
přes 50 000. Dalo to dost let a snahy, ale dalo se na ně ušetřit. Ojetiny byly drahé, zejména západní. Byty a
domy byly tedy daleko levnější než dnes. Byly ale i podnikové byty. Ty
rozdělovaly podniky, kam se nikdo moc nehrnul.
Nebyl úplný nedostatek, peněz bylo sice víc než zboží,
muselo se někdy shánět delší dobu. Kupodivu se sehnalo všechno. Strach
z režimu nebyl moc vidět, existovala pevná nepsaná smlouva mezi státem a
občany – Vy nebudete dělat problémy a my přimhouříme oči. Ani o práci se nikdo
nebál, volných míst bylo dost. Zneužívalo se toho, kdepak nějaký mobbing. Rozdíly mezi majetkem lidí byly podstatně menší
než dnes, což otupovalo jejich srážky.
Život plynul klidně, až moc. Jen držet linii, nevyčuhovat
z řady. Velkou nespokojenost jsem však necítil. Křesťanství také moc
netáhlo, ateismus byl velmi silný. Pamatuji mnohaleté
přátelské soužití komunisty a sekretářky – adventistky. Nikdo se tomu nedivil.
Apolitická pasivita, to bylo náboženství malého národa Čechů. Ani o obecní
problémy jsme se nestarali. Vždy se čekalo, že to stát vyřeší.
Jen velmi málo lidí otevřeně říkalo, že žijeme
z podstaty. Že císař je nahý, to bylo úplné tabu. Nic nového, to začalo už
dávno před normalizací. Krize byla neodvratná...
Do KSČ vstupovali paradoxně ti nejaktivnější. Věděli, že
jinak kariéra nebude. Ostatní jim to měli za zlé, ale oni se snažili si je
udobřit. Režim mohl fungovat jen při uvědomělosti. Stále se o ní v médiích
mluvilo, ale byl jí trvalý nedostatek, ať se propaganda snažila jak mohla. Lidé
režim neměli rádi. Tím byl odsouzen k postupnému zániku. Dělalo se jen
tolik, kolik bylo nevyhnutně nutné.
Byl jsem dvakrát na stáži na Generálním ředitelství, kolega
i na ministerstvu. Hrůza. Čím výš organizace byla, tím vyšší absurdity a
diletantismus projevovala, a to ještě zhoršovala situaci. Vydával se sice dobrý
časopis Moderní řízení, ale praxe byla zoufalá. Za všeobecného potlesku režimu
zastarávání překotně rostlo. Soubory opatření byly k ničemu. Stát byl
špatný hospodář.
Často jsem si říkal, že takové hospodářství se musí zákonitě
zhroutit. Problémy s nedostatkem energie a pracovních sil nastaly už v
lednu r. 1977, kdy celou naši školu poslali na brigádu do fabrik, kde jsme
prvně zaslechli o chartistech. Obdivovali jsme je pro jejich odvahu postavit se
proti gigantické mašinérii zvůle. Přidat se k nim bylo však
nepředstavitelné. Koncem osmdesátých let se začala projevovat finanční a
energetická krize, stát neměl peníze. Faktury vázly. A opět, ticho po pěšině.
Sledovali jsme perestrojku ve SSSR i nechuť KSČ ke změnám.
Vše šlo však setrvačností dál, i když ti co poslouchali zahraniční vysílání na
shromáždění začali chodit. Jen málokdo však tušil, že tak rychle změna
proběhne.
Celý odpor proti režimu byl jen v náznacích, všeobecně
a otevřeně vypukl až po „úmrtí studenta Šmída“ na demonstraci. I ta původně
měla vypadat jinak. Podle zpráv měla dojít na ulici Politických vězňů, čekal
jsem tehdy na Karláku na ně marně. Průvod byl
odkloněn.
Bylo vlastně už rozhodnuto. Komunisté si tu nesměli bez
Svazu hrát na vlastním písečku, jak by se jim líbilo. Gorbačov
je odstranil mávnutím ruky. A nejen naše, ale i jinde. Komunista zničil
komunismus a to definitivně. Věděl, že je to omyl. Že to tak dál už jít nemůže.
Diletantismus v normalizaci
Počátek normalizace byl dost hrozný. Čistky těžce zasáhly
národ. Kdo měl odvahu říci, že se jednalo o okupaci? Nejlépe dopadli ti, co
byli v cizině a mohli říci, že u toho nebyli. Pak se situace pomalu zklidnila. Strach ve
společnosti slábl a v 80.letech už ho bylo málo. Lidé věděli, že když
budou zticha, nic se jim nestane. Měli vztek a to dávali najevo
v zaměstnání. Vážně se nikdo nepřetrhl. Šlo jim o osobní zájmy. Řeči o
politice byly tabu.
V roce 1974 jsem šel na vysokou technickou školu.
Z té právě vyhodili dobré učitele a přijali zcela nemožné, kteří to o sobě
věděli, ale sklouzli se v normalizačním proudu. Vznikla směšná Technika, která nebyla schopna dát ani základy.
Měl jsem za sebou čtyři roky průmyslovky a mohu s čistým svědomím říci, že
jen ona mi něco dala. Už na počátku jsem to zjistil a vždy vysokou školou
pohrdal.
Jen se hrálo na něco, ale byla to jen tragikomedie. Kupodivu
to přišlo podivné jen mě, ostatní se ani nesnažili něco naznačit. Prostě se
báli a navíc jim to vyhovovalo. Kdo se nedal, nakonec zkoušku vždy udělal.
Smažil jsem se jim to naznačit, ale narazil jsem na hluché a slepé.
Někteří kantoři si to uvědomovali. Jeden křičel, že jsme
studenti na baterky a ty jsou vybité. Jaksi nedodal, že je to vina kantorů, ne
naše. Když jistá studentka, která původně chtěla studovat sport, neuměla ve
čtvrtém roce nakreslit ozubené kolo, reagoval na to učitel poznámkou, že ji
studium nijak neovlivnilo. To bylo asi tak všecko.
Studenty technika nezajímala, nebyli schopni ničeho, ani
manuálně, a vůbec nechápu, co mohli v praxi dělat. Vycházel i odborný
časopis o výuce na VŠ, ale tam o tom nebylo ani slovo...
Po vojně jsem nastoupil do výzkumáku
a tam diletantismus pokračoval. Byl jsem tam 10 let a vážně jsem se nic
nenaučil, ani nic kloudného neudělal. Jen jsme si hráli na výzkum a utráceli
státní peníze ve velkém.
Přitom jsme mohli s
úspěchem kopírovat to, co na Západě bylo už dávno používáno, ale ani to nebylo
možné, ač jsme odbornou literaturu měli. Na výzkum totiž peníze byly, ale na
investice už ne. A opět. Všichni se tvářili, že je vše v naprostém
pořádku. Nikomu nic nebylo divné, jen si hráli na výzkum. Poslední dva roky
jsme vůbec neměli pracovní náplň. Všichni si dělali co chtěli a brali za to slušné
peníze. Takové byly nejen všechny výzkumáky, ale i
fabriky, kam jsme občas zajeli. Jak dělníci, tak vývojáři.
Dvakrát mne poslali na stáž na Generální ředitelství. Tam
jsem teprve viděl, jak diletantsky se řídí náš průmysl. Ale i tam panovala
velká pohoda, lidé se nenadřeli, přátelsky se bavili a vyřizovali si soukromé
záležitosti. Neměli ale ani základní vědomosti. Všem to bylo jedno. Techniku
dělali i inženýři ekonomie. Jen si na práci hráli. Když jsem se tam po osmi
letech vrátil, řešili stejné úkoly, které ta léta chodily z ministerstva.
Celou dobu jim to ministerstvo vracelo k předělání. Tam byl binec ještě
větší.
Vážně jsem se divil, že to hospodářství vydrží. I ostatní mí
zaměstnavatelé trpěli podobným diletantismem. Navštěvoval jsem i různé duchovní
spolky, tam také diletantismus vládl. A vládne tam dodnes...
Neodbornost je věčná
Celou mou zaměstnaneckou
dráhu za socialismu i kapitalismu jsem pozoroval stejné typické jevy. Hlavně
nechuť a přímé odmítání jít na kořen problémům. Místo toho jen řešit dílčí
otázky, a i ty diletantsky. Jelikož hlavní problém zůstal nevyřešen, jedna
reorganizace následovala druhou do jakési legrační permanentní revoluce, o
které kdysi mluvili ti nejzarytější komunisté jako Lenin a Stalin.
Reorganizace vlastně
situaci jen zhoršovaly, ale o tom nikdo veřejně neřekl ani slovo. Byly to zcela
zjevné skutečnosti, viditelné na první pohled, ale nikdo o nich nemluvil,
jakoby se bál. A takové to bylo ve všech oborech, u všech lidí kolem mě.
Socialismus byl rájem
takových případů diletantismu. Vždyť jeho základní myšlenka byla pouhou naivní
iluzí pochopitelnou každému. Přesto jí věřilo i spousta intelektuálů. Když se
ale postupně zkompromitovávala, nadšení klesalo.
Nebylo bezpečné o ní veřejně pochybovat, ale paradox je, že i v soukromí
ji mnozí neodepsali. Jen zneužívali možností, které jim dávala.
Léta jsem se divil, že
výzkumné ústavy existovaly, když v podstatě žádné přínosy nepřinášely. Jen
utrácely peníze za projekty, které se stejně nerealizovaly, protože od počátku
bylo jasné, že na sériovou výrobu nebudou peníze. Každý si dělal výzkum podle
svého bez ohledu na efektivitu.
V podnicích také
dělali, jen aby se neřeklo. Kvalita práce i progresivita výrobku byla jen
prázdným slovem. Desetiletí se produkovaly lajdácky vyrobené zastaralé
škodovky. Splnění plánu výroby nedodělků se ovšem slavilo.
Když jsem pak pracoval
v konstrukci uložení, posílali nás na konci roku do skladu, kde se až do
silvestrovské půlnoci balila ložiska podle objednávek, které prý byly falešné.
Jen se tím dosáhlo splnění plánu a následných prémií. V lednu se bedny
odvezly z celního skladu zase zpět.
S naplněnými
těžkými bednami se zacházelo velmi hrubě. Byly z nekvalitního dřeva,
fušersky stlučené hřebíky. Když byly na dvoře
naložené, byly už většinou silně poškozené. A to měly před sebou dlouhou cestu,
i do zámoří. Vůbec nikoho to nezajímalo, v jakém stavu choulostivá ložiska
dojdou..
Takové problémy jsou
nejčastěji tam, kde se o ně stará nějaká byrokratická organizace. Už
za kapitalismu jsem se zabýval v knihovně systémem MDT, který
existuje od poč.20.stol. pro vyhledávání věcných
informací pomocí číselného kódu. Za řadu let můj využili katalog jen asi dva
lidé. Je totiž velmi nepraktický. Často docházelo k změnám čísla kódu, ale
nikdo se nenamáhal měnit staré záznamy knih, prostě pokračovali jinde bez
návaznosti a ohledu na čtenáře.
I pivovarští koně
mají svůj kód, ač se půl století už
nepoužívají. Mnoho moderních výrobků svůj však kód zatím ještě nemá.
Ústředí MDT je
v Haagu a přesto, že se ozývají hlasy, že je ho třeba zrušit, je jeho
používání stále nutné. Donekonečna se dělají drobné úpravy a zmatek roste, ač
MDT už mnoho let nikdo vážně nebere.
Dostal jsem se na mnoho
let i na Ministerstvo zdravotnictví, abych zevnitř poznával místo, kde se
nejčastěji mění ministři. Skutečně každý rok je po kritice předchozího vyměněn
ministr, aby byl po roce kritiky nahrazen dalším. Už jich tam bylo po revoluci
přes dvacet a kdo obstál? Nikdo. To je přece divné.
Zde byla permanentní
revoluce zvlášť vidět. Stovky úředníků si už dávno zvykli a nediví se už
ničemu. Ministerstvo neví, co se ve zdravotnictví děje a stále nahrazuje jednu
reorganizaci druhou. Podstatou problému je podfinancovanost
a tu žádné tanečky ministrů nezmění.
Situace ve zdravotnictví
se stále zhoršuje, ale to zde nikoho nezajímá. Kapři si svůj rybník přece
nevypustí. Česká lékařská komora si neustále stěžuje, ale řešení je
v nedohlednu.
Absurdistán pokračuje. Co je horší,
že se všude zhoršují i mezilidské vztahy, to jsem za ta desetiletí jasně viděl.
Proto jsem odešel do důchodu jak jen to šlo.
Situace se po revoluci
vůbec nezměnila ani v různých církvích a náboženských společnostech. Ba
ani u samotných hledajících. Stále stejná naivita, stále stejná nízká úroveň...
Co je jisté, že zájem veřejnosti klesá, ale ani to snad nikoho nezajímá, že by
hledal důvod.
Prostě povrchnost vládne
všude. Neochota jít do nového, neznámého. Ukončit rutinu a hledat i
skutečnosti, které třeba nejsou radostné, zato však pravdivé. Pohodlnost a lenost
jsou vedle ziskuchtivosti metly dnešní doby.
Co jsem dělal v zaměstnání za socialismu a kapitalismu
Již počátkem 70.let na střední průmyslové škole jsem studoval
knihy z 1.republiky o americkém
kapitalismu. Nejvíc mi dala kniha dopisů
ředitele chicagských jatek svému synovi,
kde byla podstata jejich myšlení. Výsledkem byl závěr – tohle
není nic pro mne.
Prostudoval jsem počátkem 80.let i všechna náboženství
a duchovní spolky se stejným závěrem... Všude byla zjevná
omezenost, nelogičnost a demagogie. Diletantimus, to je slovo, které
tuto civilizaci nejvíc vyjadřuje.
Na začátku
90.let jsem si přivydělával jako prodejce sportovního leteckého vybavení a instruktor výcviku pilotů se stejným závěrem, tak jsem
se živit nechtěl. Když zrušili konstrukci,
kde jsem po deseti letech
ve výzkumném ústavu pracoval (tam jsme si jen
na výzkum hráli), odešel jsem do Technické knihovny v Klementinu, vlastně jakoby do kláštera.
Důležité
pro mne nebyly peníze, ale klid na práci, kterou
jsem začal. A ve velkých odborných
knihovnách jsem už zůstal. Byla
tam atmosféra jako za socialismu, tedy klid a dobré
vztahy, což jsem potřeboval.
Organizoval jsem tam přednášky, skupinu lidí se stejným zaměřením a z tisíců stran poznámek
ze svého i jejich výzkumu
sepsal knihy, které mi vyšly v nakl.Onyx Praha 2.
Až když v roce 2015 dorazil drsný kapitalistický
styl i tam, odešel jsem do předčasného důchodu. Vlastně jsem celý
život měl v zaměstnání stejnou pohodu. Nikdy ani
žádný přesčas.
A čím
jsem se tedy 25 let v pracovní době hlavně
zabýval? V podstatě neznámým a tabuizovaným oborem. Rozvojem intuice, jejím výzkumem a využitím jeho gigantického potencionálu pomocí rozšířeného vědomí speciálním druhem hypnózy. Stal jsem
se vlastně žákem své vlastní intuice.
Byla to vlastně objevná práce, pouze málo
lidí v historii ji začalo. V dávných
dobách Platon a Plotinos. Ze nedávných to byl psycholog C.G.Jung
a osobnosti hnutí hippies např. T.Leary. A.Huxley a A.W.Watts, ale nedošli daleko.
Honza Profetů a ti druzí
V šedesátých a sedmdesátých letech jsem měl kamaráda
Honzu. Byl sousedem v našem malém městě. Znal jsem i jeho rodinu. Jeho babička
byla dělnice, matka kadeřnice, sestra úřednice, ale jeho otce jsem neviděl
nikdy. Měli dosti veliký dům se zahradou, vše dobře udržované.
Honza nebyl žádný génius, ale kamarádilo se s ním
dobře. Chodil do zvláštní školy, pak se vyučil zedníkem. Co všechno jsme
vymýšleni a udělali!
Jak jeho babička i matka zemřela, zůstal v domě sám
s manželkou, rovněž ze zvláštní školy, a s mnoha dětmi. Jeho nejstarší syn
byl vyšetřován pro podporu neofašismu. Pak si vzal Romku a spokojeně s ní
bydlel v zahradním domku.
Počátkem devadesátých let začal jeho dům upadat. Bylo mi
divné, že si jako zedník neumí poradit. Měl množství malých psů, ale docela
divokých.
Z Honzy se postupně
stal sociální případ. Kolem domu i v něm postupně narůstal nepořádek, ani
jeho děti mu nepomohly. Dnes je dům v hrozném stavu a opuštěný. Prý mu ho
zabavili v exekuci a on sám je bezdomovec. Asi bydlí v azylovém domě.
Jak jsem zjistil z katastrální mapy, je jeho dům majetkem jistého
realitního makléře, který má úplně jinou adresu. Dalším vlastníkem je obdobná
podnikatelka, která rovněž bydlí úplně jinde. V katastru je zápis: Omezení
vlastnického práva : Zástavní právo smluvní.
Když vidím bezdomovce v Praze, napadne mne souvislost
s ním. Jistě také kdysi jakž takž chodili do práce. Stát se o ně sice moc
nestaral, ale jim to stačilo. Bezdomovci ani žebráci neexistovali. Chodit do
práce byla povinnost.
Václav Havel, režisér Forman a další ve svých dílech zesměšňovali
lidskou malost. Neuměli se podívat na život jinýma očima. Podle sebe soudím
tebe, to je ale omezený pohled. Stejně, jako srovnávat génia s debilem. Ti
dva si nikdy neporozumí, přesto musí žít vedle sebe. Lidé prostě nejsou v ničem
stejní, jak si komunisté přáli. Nikdy nebudou tvořit jednotu.
Současný demokratický politický režim je pro mnoho lidí
prostě příliš náročný. Vyžaduje vyzrálost a odpovědnost. Diktatuře stačí daleko
méně. Umí si lidi ohlídat.
Vysmívaný socialismus měl zkrátka pro mnoho sociálně
slabších lidí svůj význam, ač ho často neměli rádi. Vše tehdy bývalo dosti
jednoduché, malá možnost volby, a to jim vyhovovalo.
Sliboval jim sice nemožné, stále je chválil, a to jim
vlastně vyhovovalo. Nešlo od nich čekat víc. Stát je všemožně podporoval a
dohlížel na ně, a docela přísně. Dovolil jim jen málo, ale o nějaké svobody
vlastně nestáli. Státu důvěřovali, že jim vždy pomůže. Jakmile o tuto oporu
přišli, postupně upadali.
Tzv. socialismus také neustále zdůrazňoval nutnost podpory a
odpovědnosti k celku, kolektivu. Nebralo se to moc vážně, ale přesto trochu. To
zcela zmizelo, ani se nemluví o vlastenectví. To si mnoho lidí vyložilo jako
podporu krádeží a sobectví.
Socialismus bránil lidem se dostat moc vysoko, i moc nízko.
Teď jim nikdo nebrání a dostávají se do velkých problémů. Jsme spokojenější? To
tedy nejsme. Máme víc strachu z budoucnosti a krize, než dříve
z režimu. Ještě dlouho nám potrvá, než se to zlepší.
Dnes se mají materiálně dobře ti chytří a šikovní,
kteří tenkrát neměli mnoho šancí se uplatnit, což jim velmi vadilo. Řešili to
různě. Od emigrace po uměleckou tvorbu.
Ještě několik perliček
Nezaměstnanost, výpověď a exekuce, to byly pojmy
z První republiky. Rovněž bezdomovci či žebráci. Nikdo se toho, co
pamatuji, nebál, protože nic takového nezažil. A to mi na konci režimu
v 89. bylo 34 let. Ani rodiče nic takového nevyprávěli.
Kvalita výrobků byla mizerná, ale leccos jsme si uměli
opravit, či sami vyrobit.
Na Generálním ředitelství jsem měl na stážích šéfa, který
sice vůbec nerozuměl tomu, co bylo potřeba, ale byl to velmi slušný a přátelský
člověk. Až po letech jsem se dozvěděl, že byl agentem STB i jeho syn...
Řvát na podřízené, mobbing, či
hádky mezi nimi, to také nepamatuji.
Lidé se starali o své rodiny, domy, chaty. Auto a dovolené,
ale politika byla tabu všude. Režimu se báli, ale nedávali nic znát.
Kriminalita byla velmi malá.
Ale kdyby se lidí někdo zeptal, zda chtějí kapitalismus,
naprostá většina by řekla NE!
Prostě dobrotivý Absurdistán...
Seriál Vyprávěj to popsal dobře.
Komunismus jako smyšlenka falešného náboženství
Připadá mi, jakoby celá komunistická ideologie byla pouhou
úlitbou, obětí podivným bohům. Formálně se cosi dělalo, ale vážně to
z těch, co jsem znal, nikdo nebral. Jen hromadné sdělovací prostředky neustále
unisimo hlasitě vykřikovaly, jak je budování
komunismu daleko, ač byl vidět jen opak.
Komunisté vlastně nikdy nepochopili zákonitosti společnosti.
Jsou dodnes zaslepeni naivními názory, jak by se dala společnost zlepšit, aniž
by poznali, že je taková, jaký je člověk. Tedy vždy rozporná. Stát je zrcadlem
občana. Jen si hráli na vědeckost, takže museli prohrát.
Komunismus a reálný socialismus je vlastně zfušované
náboženství. Je to tak jasné a prosté, ale ví to někdo? Měli vedoucí úlohu,
stejně jako měla i církev svou dominantní roli. Proto také komunisté považovali
církev za úhlavního nepřítele, svého konkurenta a tvrdě ji potírali. Znali i
„inkvizici“ ve formě prověrek a výměn stranických legitimací. Při organizací
stranických sjezdů se asi inspirovali prvotními konklávemi
církve.
Vždy měli své přesvědčení, (víru), svou Stranu (církev).
Ideologii měli popsanou v knihách prvních komunistů Marxe, Engelse, Lenina
atd., (svatých), které každý musel znát, ač je nikdy nikdo celé nečetl (stejně
jako bibli). Dokonce i jejich ostatky v mauzoleích, kam se chodilo je
vzývat.
Rovněž stranické schůze (bohoslužby), hierarchii stran
(církví) a její zapojení na centrum Moskvy (Vatikánu), i s nejvyšším
ideologem a jeho suitou (papežem).
Měli i v jádru podobnou víru, od Ráje prvobytně
pospolné společnosti (ač nikdy nebyla prokázána) až k beztřídní
společnosti, které prý zažijeme (Království božímu). Občas se stalo, že se
odštěpila trochu jiná ideologie, proti které se útočilo (např.heretici maoismu
a Pražského jara).
Měli i svou hudbu a písně, i šiřitele ideologie (víry) po
celém světě, což je stálo mnoho úsilí. I své mučedníky, kteří v boji
padli. Měli „svaté“ války za šíření komunismu, např. Sovětsko-polská válka,
2.sv.válka proti dalšímu falešnému náboženství-fašismu, která jim velmi
rozšířila ideologii po Evropě, ale pak i okupace Maďarska i u nás.
Rovněž je komunismus naivním sociálním inženýrstvím, protože problémy
společnosti jsou řešeny direktivně, bez ohledu na všechny. Něco takového může
fungovat v klášteře či kibucu, ale jen na
základě dobrovolnosti.
Komunisté říkali, že lidi přesvědčí, ale mohli dosáhnout jen
opaku. Lidé nejsou stejní a na diktaturu kohosi, vydávajícího se za dělnickou
třídu, nejsou zvědaví. To chápali Češi už koncem šedesátých let, ale Rusové až
o dvacet let později.
Trvalo to vlastně velmi dlouho, což dokazuje, jak velkou moc
má iluze, naivní přání. Češi byli vždy sociální a rovnostářští, to režimu
nahrávalo. Ryze prokapitalistické myšlení nepamatuji
u nikoho.
Ideologie na druhé straně zdůrazňovala odpovědnost jedince
vůči kolektivu, tím bránila bezohlednosti a chamtivosti. Vztahy mezi lidmi
nebyly špatné. Kradlo se, ale v malém. Povinnou pracovní povinností se
zabránilo sociálně nepřizpůsobivým v devastaci. Že by někdo žebral nebo
smrděl, to jsem nezažil.
Pan Müller a pan Mőller
Vyrůstal jsem počátkem šedesátých letech
v městečku Vratislavice u Liberce. Na oběd jsem
místo do školní jídelny chodil z frajeřiny do závodní jídelny továrny na
koberce. Vzpomínám na Němky, které tam sbíraly talíře se zbytky jídla, prý pro
psy. Nikdo tomu nevěřil. Němců tam bylo dost, nikdo je nešikanoval, ale byli to
obyvatelé druhé či spíše třetí kategorie, jen trpěni.
Znal jsem dvě rodiny, bydleli kousek od nás. Sousedil
s námi pan Müller. Nebyl to Sudeťák, ale říšský
Němec, antifašista a asi komunista. Utekl před válkou před Hitlerem do Čech a
když bylo zle, postupně až do Rumunska, kde mu tamější komunisté zařídili vstup
na loď, která ho vylodila ve Španělsku, kde bojoval proti Frankovi i svým
fašistickým soukmenovcům.
Po porážce Interbrigád utekl do neokupované části Francie,
kde se až do konce roku skrýval na statku, kde pracoval. Po válce odejel do
Čech, ale neměli k němu důvěru. Sice ho neodsunuli, ale dělal podřadná
zaměstnání, jeho manželka prodávala mléko své krávy.
Pamatuji, jak mne honil, když jsem mu chodil na jablka.
Počátkem sedmdesátých letech ho přejel vlak a jeho manželka se pak vystěhovala
za rodinou do Německa. Zdá se mi, že to byla spíše sebevražda. Byl vlastně
v bezvýchodném postavení. Jeho naivně utopická představa pozemského ráje,
které vše obětoval, zmizela jak pára nad hrncem. Naprosto jako komunista
prohrál. Ač komunisté vyhráli, nikdo se k němu zde neznal, byl odstrčen na
okraj společnosti.
Domů se vrátit nechtěl, to odporovalo jeho celoživotnímu
postoji. Se Sudeťáky, kteří většinou bojovali v řadách Wehrmachtu nechtěl mít nic společného. Tragédie, která
nikoho nezajímala a nezajímá. Ani se o tom neví.
Pan Mőller byl truhlář, také
antifašista takže také neodsunutý. Žil si skromně se svou manželkou
v malém upraveném domku a čím se po válce živil, ani nevím. Byl už
v důchodu když jsem ho poznal. Je věčná škoda, že jsem se o ně více
nestaral, ale on vlastně nikdo. Postupně všichni Němci zemřeli a snad nikdo o
neodsunutých dnes už nic neví. Přitom patří do našich dějin.
Proč ale oba téměř neuměli česky, ač tu žili tolik let?
Prostě nechtěli. Cítili se jako Němci, někdo lepší. To jim ale znemožňovalo
běžný život. Blíže o válce zde.
K debatě o Mašínech
Hádky neustávají, část národa je má jako hrdiny a část jako
vrahy. Sami tvrdí, že přijali třídní boj a byli ochotni se bít. Když museli
utéci, chtěli se vrátit jako agenti či vojáci USA. Jeden z nich zklamaně
odešel z armády USA, když Třetí světovou válkou velení nechtělo. Kdyby ji
chtělo, už by tu nikdo živý nezbyl.
Věc je přitom docela snadná. Jakoby všichni zapomněli na
souvislosti:
1/už za 1.republiky tu bylo hodně komunistů a to i mezi
intelektuály, bylo to tehdy moderní. Krize na nás těžce dolehla a nikdo
nevěděl, kdy přijde další, možná ještě horší. Po válce to ještě zesílilo.
Postoj Čechů k Západu se podpisem Mnichovské dohody ještě zhoršil, SSSR bylo brána
jako osvoboditel a budoucí vládce nového progresivního světa. Až mýtické
slovanské bratrství, byť naivní, bylo všeobecně přijímáno.
2/komunismus se ještě nestačil zdiskreditovat, o událostech
v Rusku se toho moc nevědělo. Mezi lidmi měl vysokou podporu. Mnozí by za
něj položili život.
3/nic nebylo Čechům nikdy vzdálenější než občanská válka
4/bratři byli velmi mladí a tedy naivní. Zapálili pouze pár
stohů, tak se občanská válka nedá vyhrát. Neměli šanci na oporu, nikdo jim
nechtěl ani nemohl pomoci. Ani Západ
nechtěl riskovat válku.
4/plánované atentáty
na prezidenta a ministra obrany byly naivní už jen proto, že moc měli pouze
sovětští poradci jmenovaní přímo Kremlem.
5/i kdyby občanská válka začala, sovětská armáda by zasáhla
právě tak důrazně jako v Maďarsku, stejně toužila se v Čechách usadit
nastálo.
Prostě se nedalo nic dělat, situace byla zcela jednoznačná.
Akce Mašínové byla jen naivní klukovina.
Vzpomínky na sametovou revoluci,
dějiny mé rodiny
z matčiny strany a další vzpomínky a úvahy
o afgánech i W.Matuškovi
Další úvahy:
Příčiny první světové války
Je celkem málo známo, že byla přelomová, protože zahájila
globalizaci Země. Od té doby se vše týká všech, všechny země jsou propojeny, a
je to všeobecně známo.
Do té doby se války děly zcela jinak. Dnes již většina lidí
nedovede představit, že prakticky bez přestávky se někde bojovalo. Armády se
hnaly sem a tam a nikoho ani nenapadlo, že by mohl existovat trvalý mír. Na
bojišti se jednotky pohybovaly jako na přehlídce v plné parádě, to už si
také nedovedeme představit. Byly to většinou lokální konflikty, i když
napoleonské války trochu přesáhly horizont Evropy.
Otázkou tedy je, proč v kráse a relativním klidu Belle epoque najednou vypukl úplně nový druh konfliktu, kdy
miliony vojáků po celém světě umíraly v hrozných bojích.
Nezpůsobil
to samozřejmě sarajevský atentát. Až vyhlášení války Srbsku měsíc poté. Čekalo
se, že to bude krátký lokální konflikt, jakých dějiny znaly stovky.
Přihořívat začalo, že odvěký spojenec Srbů – Rusko vyhlásilo
mobilizaci. Chtělo bojovat proti R-U, Německu i Turkům za své územní požadavky,
což byla šílená myšlenka, jež jim přinesla zkázu. Neměli nejmenší šanci uspět.
Ale i pak se světový konflikt ještě mohl zastavit. Německo
dalo Rusku ultimátum, že když ji neodvolá, vyhlásí mu válku. Rusové a Němci
jsou tradiční soupeři, bojovali spolu nesčetněkrát. Rusové nechtěli připustit,
aby jeden kohout nařizoval druhému a šanci promarnilo.
Válka vlastně naplno začala tím, že v krátkém sledu
Německo vyhlásilo válku Rusku, pak Francii a vtrhlo do Belgie, aby Francie byla
na kolenou dřív, než Rusové dokončí mobilizaci. Všichni si totiž naivně
mysleli, jako jiní před nimi i po nich, že konflikt bude krátký, rychlý a
úspěšný, zkrátka blitzkrieg.
To se však nepodařilo ani Rakušanům v Srbsku, ani
Němcům ve Francii ani jinde. Válka rychle přešla do dlouhých těžkých pozičních
bojů, dříve neznámých. Do války se rychle zapojily další a další země.
Rozhodující zlom přišel s americkou armádou.
Co však bylo za
chybnými rozhodnutími? Průmyslový rozvoj velmi zdokonalil výzbroj, zejména
obrannou. Generálové jako obvykle přeceňovali vlastní zbraně a podceňovali
armádu protivníka. Ale co je nejdůležitější – toužili po nových územích,
záviděli také Anglii a Francii jejich zisky z kolonií. Prostě
militarismus. A také nacionalismus, panslavismus, pangermanismus. Hodně
naivity, jež se jim vymstila.
Příliš rigidně lpěli
na starém. Do války se bohužel těšili i mnozí obyčejní lidé v Rakousku,
Německu i jinde. Doslova financovali válku dluhopisy. Projevili svou skrývanou
agresivitu a chamtivost. A to byla hlavní příčina války. Kdyby strategicky
uvažovali, válce se mohli vyhnout. Bylo jasné, že ji Rakousko-Uhersko nemůže
vyhrát ani přežít nerozdrobené. Nakonec ani ono, ani Německo či Rusko nebylo
napadené, proč šli do něčeho tak strašného?
I tisíce českých vojáků doplatilo na jejich hloupost a
agresivitu. Do války na konci museli všichni od 18 do 50 let, pokud si
nesehnali výjimku. Padla jich desetina, celkem asi 150 000. Památníčky
jsou v každé obci. Pak přišla Španělská chřipka. Jelikož byli Evropané
z války vyhublí, měla 4x víc obětí než válka sama...
Projevilo se to i daleko později. Třetí světová válka
nezačala proto, že si ji nepřáli lidé, jež si dobře vzpomínali na předchozí
dvě. Uvědomovali si, že je velmi jednoduché ji rozpoutat, ale nové zbraně
způsobí zkázu světa. To je paradoxně pádný důvod pro mír.
První světové válka totálně změnila politickou mapu světa. A
co napovídá současnosti EU? Staletí bojů a rivalita mezi evropskými státy jsou
silnou a dlouhou brzdou jejich spojování. Ještě bude trvat dlouho než se to podaří.
Velká válka ale ještě dlouho nebude.
Záhada Druhé světové války
O Druhé světové válce je známo spousta detailů, ale málo o
některých okolnostech jejího vzniku. Třeba to, že byla vlastně pokračováním
1.sv. války. Proto Hitler trval na podpisu francouzské kapitulace ve stejném
vlaku, kde Německo podepsalo svou porážku, ale vnitřně ji nepřijalo. Byla pro
něj, včetně vyplývajících hospodářských problémů, silným dlouhodobým traumatem,
který chtěli zahladit vítězstvím.
Proto byly obě války tak podobné. První byla v podstatě
zajímavější tím, že to bylo poprvé v dějinách, kdy se do konfliktu
zapojila celá civilizace, což navždy změnilo obraz světa. To byla první a
zásadní globalizace.
Proč však šlo Německo znovu do porážky? Vždyť si mohlo
uvědomit rozložení sil pro něj a proti němu. Ze strategického pohledu bylo
totiž naprosto předem jasné, že porážka bude jistá. Proti zbytku světa je
prostě Německo i s Japonskem velmi malé. Jejich spojenci měli jen malý
význam.
Klíčová byla role Spojených států a Kanady. Světovému
konfliktu se nemůže nikdy vyhnout a jako v 1.sv. válce ho vždy silně
ovlivní ve svůj prospěch nejen vojenskou silou, ale i dodávkami materiálu. I
Velká Británie bude mít vždy velký vojenskostrategický význam. Lze ji porazit
jen vyloděním a na její námořní síly Německo prostě nikdy nemělo.
Když Hitler ukončil marnou leteckou bitvu o Británii a
zaútočil na východě, jen si utáhl smyčku kolem krku. Jako nepotopitelná
letadlová loď ho Británie drtila celou válku.
Svou
převahu v pozemních silách utopil v rozlehlých a drsných ruských
prostorech. Svaz nešel porazit ani tím, že by dobyl Moskvu. Jak se jeho expanze
na východě i západě vyčerpala, došlo k implozi a byl hnán až do Berlína, aniž
by byl schopen zásadní protiofenzívy. Směšná akce v Ardénách
jen urychlila jeho konec. Válka byla už dávno prohraná, to si již někteří
němečtí generálové uvědomovali, např.Rommel od
vylodění v Normandii.
Podobně to pochopitelně bylo i s Japonskem. Na konci
války oba neměli už nic v ruce, vyjma fantasmagorických zázračných zbraní.
Spojenci měli všechno, jejich převaha byla drtivá.
Hlavní záhadou tedy zůstává, proč se vlastně Německo do
předem prohrané války pustilo. O První světové válce asi zpočátku
netušili, že bude světová. Vedli ji jako mnoho jiných. Už Římané však věděli,
že jedna věc je dobýt území, ale druhá je si ho udržet. Proto zavedli Pax Romana. Jednu z mála úspěšných akcí minulosti vedl
pruský král Fridrich II, kdy obsadil malé Slezsko a v sérii protiútoků ho
udržel kvalitou své armády.
Němci si mohli jasně uvědomit, že ovládnout svět je
vyloučeno. Tisíciletá říše je naprostým nesmyslem, zlou a hroznou iluzí, rovněž
idea německého nadčlověka. Už jen proto, že od dob stěhování národů se všichni
Evropané promíchali jak ukazuje analýza DNA.
Nezbývá než úžas nad tím, že téměř všichni Němci a Rakušané
Hitlera podporovali. Nejen proto, že je zfanatizoval, ale že vyjádřil a
prosazoval to, o čem snili. Tragický rys ohromné síly iluzí vynikne zejména
faktem, že na samém konci války ho ještě polovina Němců stále podporovala!
Jednoduchou úvahou můžeme zjistit další zajímavou
skutečnost. Že veškeré války podstatně nezměnily národnostní tvář Evropy.
Všichni jsou tam, kde byli po stěhování národů. Ani Napoleonovi, Hitlerovi či
Stalinovi se nepodařilo ovládnout svět. Nebylo to reálné.
Co z toho plyne? Nejsme vůbec homo
sapiens sapiens, jinak by
nebylo ani komunistické hnutí atd. Prostě máme silné iracionální sklony, často
sebezničující.
Další, podrobnější
úvahy o světových válkách