Tomuto článku předcházejí vzpomínky jaké to bylo za normalizace

Oslava dvaceti let výročí Sametová „revoluce“, spolu s informacemi jak to tehdy bylo, podle mě neměla úroveň. Vše vyšumělo do prázdna. Nikdo neví, kdo za akcí Zifčáka stál a kam to mělo vést, velitel zásahu se vymlouvá, že o ničem neví, že jedl klobásky a věčná lhářka Dražská tvrdí, že si vše vymyslela.

Snad jediná informace, která stála za to byla od agenta STB Zifčáka, že existoval plán jeho cesty do Moskvy, který se již neuskutečnil. Proč by letěl do Moskvy? Leda proto, aby se tam ukryl po své údajné smrti? Nakonec se vlastně povedlo, co STB chtěla, svrhnout moc.

Vůbec se ale neřeklo to hlavní, že bez podpory Kremlu naši komunisté nebyli schopni ničeho. Kreml se otočil proti nim, doslova proti komunismu, protože odmítli perestrojku a to nemohlo projít. Ostaně státy kolem nás už měli revoluci za sebou, to byl velmi důležitý aspekt.

Pak se plete cosi o tom, že jen málo lidí tehdy chtělo kapitalismus, ale spíše socialismus s lidskou tváří. Já ani mí přátelé tedy ne. Komunismus jsem bral jako utopii bez šance na existenci. Navíc byla tak hektická doba, ani se neuvažovalo do detailů co bude dál. Šlo jen o svržení rozpadlého tzv.komunismu, protože on to komunismus stejně nebyl, jen tragikomická fraška. Jistě i takoví byli, dějiny jsou plné naivit.

Takže si musíme na pravdu ještě desetiletí počkat, ale tak tomu je s našimi dějinami velmi často. Prostě pravdu nechceme znát a to ji brzdí.

Sametová „revoluce“

Popularita komunistů byla od počátku normalizace mizivá. Snad se po svém snažili, aby byli více přijímáni, ale děl se opak, prostě dobrotivý Absurdistán, šaškárna. Byli k smíchu, ale systém využíval kdekdo.

Rozdíly mezi majetkem lidí byly podstatně menší než dnes, což otupovalo jejich srážky.Nikdo z mých známých se ve škole ani práci nepřetrhnul, ani nenervoval, jen si hleděl svého a byl v pohodě. Nakonec se dalo sehnat všechno, zlatý tuzex!

Komunisté měli všechno v ruce, ale byli pouhým nástrojem sovětské moci. Pokud se tam něco nezmění, nemůže se změnit ani u nás. To mi bylo jasné při poslechu zahraničního rozhlasu, zejména Hlasu Ameriky. Nebylo vidět ani světélko na konci tunelu. Trochu to připomínalo kriminál, ale fešácký. Legrační šaškárnu. Že by se ale někdo přidal k disidentům, to nikdo mě známý ani náznakem. Odvahu jsem neviděl u nikoho. Jen mezi dobrými známými si leccos řekli. Tím to však končilo. Chtěli přežít a pokud možno dobře. Dlouho se zdálo, že to vydrží desetiletí.

Přesto krize jako následek tureckého hospodářství přišla. Už v 1977 pamatuji na energetickou krizi a zoufalý nedostatek pracovních sil. První se řešilo tzv. plošnými výsečemi, kdy se pro podniky vypínal proud, kvůli druhé nás ze školy poslali na měsíční brigádu do fabrik. Koncem osmdesátých let ale začaly státu chybět peníze a vázly splátky mezi podniky. Stroje zastarávaly a na obnovu nebylo. Ve všem jsme byli technicky zaostalí, ale nahlas to nikdo neřekl, naopak, všude povinný optimismus. Neříkalo se to nahlas, ale schodek a budoucí problémy se daly čekat. Po revoluci se to vyřešilo masivním zdražením.

Až po smrti neostalinisty Brežněva se dávaly věci neznatelně do pohybu. Po úmrtí přestárlých aparátčiků se k moci dostal mladý Gorbačov a to byl dobrý signál. Byl schopný a pustil se do práce s tupým byrokratismem. Vyhlásil perestrojku. Nikdo ji tu nebral moc vážně, ale ani nebyl schopen předvídat co bude.

Místní komunisté mu sice podle zvyku přizvukovali, ale chuť je změnám neměli, to by museli odejít všichni. O jejich inteligenci a schopnostech jsme si nedělali iluze. Situace na ministerstvech, kam jsem trochu viděl, byla tristní, naprostý diletantismus. Na televizní zprávy ani na noviny se nedalo koukat. ÚV spíše čekalo, zda si to Gorbi rozmyslí, nebo bude svržen, což se také na chvíli stalo. Ale ubránil se, i tanky. Ani pak se nálada v paralyzované společnosti nezměnila, snad nikdo neměl dostatek strategické úvahy aby pochopil, že je socialismu konec.

Naši komunisté jako náznak perestrojky, (novému bůžku, kterému je nutno přinášet oběti) přestali rušit Svobodnou Evropu, ale tím jen ukázali slabost, aniž si to ve své hlouposti uvědomovali. Jakeš se ve svém známém projevu v Červeném Hrádku správně zmínil, že ÚV je jak kůl v plotě. Že ale půjde tak snadno povalit, ač ho podpírá obrovská Bezpečnost a armáda netušil nikdo. V projevu všem jasně ukázal, že perestrojku si přeje jen naoko. Lidé si začali uvědomovat, že se s ním už nedá počítat.

Gorbi byl geniální politik. Když se ujistil, že cesta komunismu dál nevede, že se neustále rozevírají nůžky mezi tím jaký je a jaký by měl být, prostě ho odepsal. Navenek ale postupoval velmi takticky a odstaňoval jednoho aparátčika po druhém.

Usiloval o to, aby změny proběhly bez světové války a ztrát na životech. Nebylo to tak jednoduché jak se nyní zdá. Tím zrušil později i svoji dominantní stranickou pozici, ale jinak to nešlo. Západ správně pochopil jeho velikost a dává mu to na rozdíl od ostatních najevo. Na východě je spíše symbolem zmaru a rozpadu velké všeruské říše.

Svým východním vazalům dával přímo i přes svou KGB najevo, že za odmítání podpory jeho perestrojce nemohou počítat s jeho podporou. Už to byl jasný příznak rychlého konce komunismu ve východní Evropě. Nikdo však tak radikální krok nečekal, jen pomalu jim to docházelo.

Podle svědectví komunisty Ransdorfa, kterému se ministerský předseda Adamec svěřil, ho sovětský velvyslanec oslovil, že by uvítali zvolení za prezidenta nejznámějšího disedenta Václava Havla. To odmítl, protože byl do té doby prezentován jako nejaktivnější kontrarevolucionář a mnohokrát vězněn. Několik dní poté ho se stejným návrhem oslovil sám Gorbačov. Že ho nejde trvale odmítnout bylo jasné. Nešlo jen o disidentského prezidenta, ale o nařízení totálního pádu komunismu v Čechách.

Ještě ostřejším způsobem zlikvidoval Gorbi komunisty v NDR. Prostě přijel a oznámil Egonu Krenzovi, že skončil. Nemohl již tedy počítat s podporou sovětské armády na svém území. Polsko a Maďarsko už byly volné. Až v Rumunsku na konci roku se trochu bojovalo, než předsedu ÚV Ceauceska odsoudili a popravili i s jeho ženou. .

Šlo o to, jak převrat provést u nás. Jelikož bylo vedení Bezpečnosti v rukách sovětské KGB, nebyl problém připravit geniální plán svržení ÚV a přitom zablokovat možnost lidských ztrát.

Mimo vědomí ÚV strany připravili akce 17.listopadu s demonstací vedenou agentem Zifčákem, která skončila v předem připravené bití studentů na Národní třídě až k „zabití“ studenta Šmída. Správně předpokládali, že to vyžene lidi do ulic a stranu svrhnou, což se také stalo. I mě přiměla zpráva o smrti Šmída vyjít do „sametové“ revoluce, která měla tak rychlý a bezproblémový průběh.

Šéfem STB byl Alojs Lorenz a právě v době provádění akce byl prokazatelně s generálem KGB Gluškem a několikrát kamsi telefonovali. Lorenz se ale zastřelil, takže ho nelze vyslechnout, jistě dobře věděl oč šlo. Byl více zaměstnancem KGB než Ministerstva vnitra ČSSR. Po dvaceti letech Jakeš ve své knize píše, že revoluce byla akcí STB proti straně, ale že STB byla nástrojem KGB, to nahlas říci nechce a všichni se bojí o tom mluvit. A není divu.

Tak nás vlastně vrchní šéf KGB „komunista“ Gorbi vtáhl do kontrarevoluce, proti které se všichni po desetiletí organizovaně připravovali. V těchto prvních revolučních dnech poslalo OF zástupce na sovětské a americké velvyslanectví, aby zjistili, jak to vidí velmoci. U Američanů se s nimi nechtěl nikdo bavit, ale i sovětů byli ubezpečeni, že sovětská armáda u nás má pohotovost, kdyby předání moci v klidu vázlo. Skutečně vyjely tanky Lidových milicí, ale byly zastaveny. Ani dotaz armádního generála, proč se nevyšle stíhačka nad hlavy milionu demonstrantů na Letné, jak bylo připraveno, nebyl vyslyšen.

ÚV bylo jasné, že občanská válka bez podpory sovětů není možná. Gorbačov slíbil, že na setkání s americkým prezidentem už bude moci říci, že východní Evropa je vyklizená mohl být spokojen.

Byla sice zorganizována komise, která měla vysvětlit, kdo dal vlastně pokyn k bití studentů, ale na nic nepřišla. Ani po dvaceti letech se oficiálně nic neví. Není divu, velmoci si umějí poradit. Komunismus by padl i bez této akce, ale asi trochu později a jistě i pomaleji, ale to není podstatné. Posvátná kráva vedoucí úlohy KSČ padla aniž by ji někdo litoval.

Až po letech jsem se v článku o pozadí perestrojky z tajných archivů SSSR dozvěděl, že informace přečtené na letáčku v podchodu v metru za revoluce byly správné. Komunisté v SSSR, bývalá opora KSČ, je totálně podrazili.

Ještě k mé aktivitě před a při revoluci: Nejdřív jsem psal fixkou texty na vylepené plakáty, ale nebyl to šťastný nápad. Vymyslel jsem tedy plakátek, který jsem chemoprénem lepil na jízdní řády tramvajových zastávek. Byl na něm nápis – Jakeši je čas. Byly tři a za pár dní už tam nebyly, asi jsou ještě v archivu Bezpečnosti.

Vyjádřil jsem v nich jednak přání aby se s přestavbou konečně začalo, rovněž i skrytou narážku, že by Jakeš měl odejít. Děly se různé věci. Kolega nám sdělil, že po zazvonění telefonu si poslechl nahraný projev, patrně z velvyslanectví SSSR. Byl jasně zaměřen proti režimu.

Na 17. listopadu jsem byl upozorněn, že se dojde do ulice Politických vězňů. Čekal jsem na Karláku, pak i tam, ale nikde nikdo. Až večer ze zahraničního vysílání jsem se dozvěděl do se stalo na Národní třídě.

Když jsem však řekl sousedovi, který opravoval auto na ulici, že zabili studenta Šmída, řekl že je to hrozné, ale ani ho nenapadlo se ke mně přidat. K demonstacím na Václaváku jsem se připojil hned na počátku, byly denně.

Atmosféra mezi lidmi byla tehdy přátelská, bylo v ní plno až naivního očekávání. Když kdosi povalil popelnici, všichni ji pomáhali postavit. Však přicházející devadesátá léta byla trochu podobná šedesátým.

Po jedné z prvních demonstrací jsem zašel na Občanské fórum a řekl svůj názor, že se v projevech vůbec nehovoří o tom, jak nás vnímá svět, jak velkou máme podporu. Byl tam velký ruch, organizovalo se za běhu a dobře. Druhý den už to v projevu bylo. Také jsem telefonicky upozorňoval, že se armádě nemá nadávat, protože jako každá armáda poslouchá a bude poslouchat politiky. Redaktor se nejdříve ujistil, že nejsem voják za kterého mě měl.

Jednou nás skřípli na mostě, ulice k Hradu, kam jsme měli namířeno, zablokovali a už jsem hledal únikovou cestu. Čekal jsem výprask, který byl dříve běžný. Největší to bylo ovšem na Letné, byl nás tam milion. Tolik lidí jsem pohromadě nikdy dřív ani později neviděl.

Už to bylo dobře organizované. Když vystoupil předseda vlády, pískal jsem s ostatními tak silně, že projev brzy ukončil. Každý večer jsem z posledních sil dorazil domů, v práci jsem odpočíval a maloval plakáty. Pro všechny to byl nápor. Když jsem viděl, že policisté jen demonstraci asistují a nemají vůli nás honit, bylo mi jasné, že je konec. Tak jsem namaloval plakát – Konec diktatury a přilepil ho na sv.Václava.

Vzpomínám i na jednu zvláštní událost z revolučních dnů. Reagoval jsem na projev prvního tajemníka ÚV, který se snažil zachránit nezachranitelné. Vytvořil jsem plakát Z Jakeše demokrat nebude. Jako dny přetím jsem ho zanesl k Svatému Václavovi, abych ho tam připevnil, ale tam již seděli studenti a vše kontrolovali. Odebrali mi ho a s nějakou hloupou poznámkou ho hodili na hromadu k jiným. Prostě se snažili po vzoru svých otců a dědů zasahovat direktivně do politiky. Mysleli si, že jim někdo ukradl revoluci.

Udělal jsem v těch dnech i pár diáků. Digitalizovaná fota od sv.Václava.

Disidenti se stali slavnými, ač mnoho toho na režimu nevybojovali, což ani nešlo. Stali se novou garniturou politiků, které bylo možno do vedení Občanského fóra ihned použít. Zpočátku opravdu neudělali chybu.

Nyní se jim vyčítá ze všech stran, že nezakázali komunisty. Je to naivní, to by jim spíš prospělo, jsou zvyklí na ilegalitu. Bez vnější silné pomoci stejně nic nezmůžou. Je to druh helvítské víry, nikdo je nezmění, své iluze budou stále opakovat. Jako vždy platilo a bude platit heslo – Přes průšvihy vpřed!

Strategie geopolitiky ČR

Není třeba dlouze studovat mapu naší malé republiky, ani znát detailně dějiny, abychom pochopili zakladní pravidla české politiky vyplývající z politické mapy světa.

Zkrátka byli jsme 40 let západní částí Východu a po prohrané studené válce jsme připadli na Západ. Struktura Západu je složitější, jsou to jednak záměry USA, ale i velkých zemí jako je Německo a Francie a ovšem i EU.

Zde jsme ovšem znovu okrajem, nyní východním, a to spolu nese značné problémy. Se střetáváním Východu a Západu se u nás setkáváme už od dob mýtického Přemysla Oráče. Soužití velkých států ani velmocí nikdy nebylo a nebude bez konfliktů. Jsme vlastně mezi mlýnskými kameny, jejich spory se přenášejí na nás a ovlivňují naše dějiny a budou je ovlivňovat vždy.

Nelze si myslet, že když jsme nyní u Západu a nevypadá to, že by se to mělo změnit. Nemůžeme Východ pustit k vodě, či se na něj dokonce dívat svrchu. Nejen proto, že od něj bereme spoustu plynu. Prostě vztahy mezi lidmi jsou podobné vztahům mezi stát,y a je záhodno se sousedy vycházet dobře. Od toho je diplomacie.

Kdo to nedělá, může mít velké problémy v nejneočekávanější dobu. Nezapoměňme, že jsme také Slované. Na vztahy s příbuznými je třeba dávat největší pozor. Současně se s Východem nesmíme moc paktovat.

Klasickým problémem dneška je vztah k americkému radaru. Dělá se v tom spousta chyb. Přesto by bylo tak prosté vyzvat obě velmoci, aby se dohodly. Pokud se rozhodnou, že je to účelné, radar se postaví, a není třeba ani referendum. Pokud ho bude Rusko stále odmítat, tak vyzvat USA, pokud ho vůbec chtějí postavit, aby tak učinili pár kilometrů na západ za německými hranicemi.

Prostě z geopolitické strategie pro nás vycházejí jisté principy. S velmocemi to musíme uhrát. Nedávno jsme byli chvíli bráni jako bitevní pole nové studené války a to není pro nás žádoucí.

Správná politika tak malého státu v našem prostoru nikdy nebyla snadná. Ale i Polsko na počátku 2.sv. války mělo problém. Jak jde do tuhého, velmoci uplatňují svou obrovskou moc bez ohledu na zájmy zemí jako jsme my. To bylo, je a bude. A co s tím udělá EU? Toť hodně složitá otázka, jistě má a bude mít ještě větší sklony se rozhodovat podle velikosti a síly svých zemí.

Návrat na hlavní stranu