Přijetí
Boha
Bůh a Jím
z určitého důvodu stvořený Obraz, v němž jsme i my, je
objektivní Realitou. Bez přijetí této základní Skutečnosti nelze mluvit o
filozofickém rozhledu a duchovní úrovni člověka. Z toho totiž vychází
řešení dalších otázek, zejména naše role ve světě. Přijmout Boha znamená
přijmout život jaký je i s reinkarnacemi a správně žít. Nesnažit se o
věčné ticho a ukončit znovuzrozování.
Skutečné přijetí Boha
není nějakým laickým či teologickým výrokem. Vyslovit se dá cokoliv, ale pokud
mají slova mít reálný podklad, nesmí to být jen gesto. Slovo přijmout totiž
implikuje, že víme co přijímáme. To znamená poznat Ho! Nikoliv takového, jakého
bychom si po prostudování nějaké svaté knihy či svého přání vytvořili.
Náš pohled na Něj je
omezen našimi schopnostmi. V podstatě nemůžeme pochopit nic mimo okruh
našich zkušeností. Pokud jsme Hyperprostor Boha neprožili, nemůžeme o Něm vědět
víc, než jsou Jeho běžně známé atributy – Vševědoucnost, Všemohoucnost,
Všudypřítomnost, Dokonalost, Věčnost. Ani o nich nemáme žádné bližší poznatky,
z pohledu člověka jsou nedostupné a proto nepochopitelné. Jakákoliv
představa o Něm je tedy apriori špatně. Proto
Desatero zakazuje si Bohu vytvořit jakoukoliv představu.
Křesťanství hovoří o
víře, ale jaký význam má to slovo? Podle Nového zákona i hořčičné semínko víry
umí pohnout horou. Umí věřící něco takového? Mluví o víře, ale myslí tím
vlastní názor, tedy povrchní přání. Konfrontace názoru a božské Reality vedla
ke konfliktům Krista s farizeji. Nakonec raději přijali vraha než Boha.
Proč? Nakonec chtěli mít hlavně klid a jistotu. Ego totiž zjevně či skrytě
nechce uznat Boha jako Tvůrce a majitele Reality a tím přijmout podřízené
postavení. Přitom je tak snadné pochopit, že my jsme svět nestvořili, jsme
schopni jen nepatrných výtvorů ve fyzické, emoční či mentální sféře a to ještě
vlastně uvnitř Něj.
Proto je nutné poznat
Boha nejprve v rozhovorech s Ním, přesněji řečeno s božskými
silami, ale daleko dokonalejší zkušenost přinášejí meditace v Jeho
světě Věčné a Dokonalé Tvořivosti. Nejsme v proudech vizí a pocitů
ztraceni, je tam s námi, jsou to Jeho projevy.
Tak
poznáme, že je daleko větší, vzdálenější a zcela Jiný než si myslíme. Má klíče
ke karmě Všeho a všech. Ani v nejmenším není hodným senilním dědečkem na
mráčku, jak bychom Ho v nevědomí rádi viděli.
Vše je
vlastně Jinak. Naše individualita není omylem ani egem, i ta je Jeho výtvorem a
my sami sebe nemůžeme zrušit, jak se mnozí domnívají. Přijetí Boha obsahuje i
aktivní odevzdanost při postupném Sebepoznávání, zejména neznámých,
ezoterických zákonů, proč svět je takový jaký je.
V
Jeho Velikosti Ho poznali jen mystikové a těch nikdy nebylo mnoho. Se svým
Poznáním nebyli příznivě přijímáni, i když některé církev posmrtně prohlásila
za svaté.
Ti také věděli, že
přijetí Boha není v nějakém prohlášení, či záblesku osvícení, ale jde o
dlouhodobý proces, jež je v zásadě extaticko-bolestivý. Není problém
s Ním hovořit, dokonce nakrátko vstoupit do Jeho světa. Je to však pouhý
začátek proměny člověka, pokud k tomu má skutečnou vůli.
Neustálá proměna, tedy
transformace událostmi života, či daleko rychleji koncentrovanou energií v
mystických procesech, souvisí s přijetím Boha, odstraňuje bloky k Němu.
Zdokonaluje i očišťuje části vědomí, jež
Ho pak přijímají daleko lépe. Je to práce na desetiletí, u běžných lidí na
desítky inkarnací. Kvalita přijetí Boha zásadně rozhoduje o kvalitě našeho
života.
Apoštol Pavel nás
vyzval: Modlete se bez přestání. Co to znamená? Je to optimalizace našeho
nastavení božskému. Neustále nemluvit a nemyslet, ani se nezablokovat
v mrtvém tichu. Není důležité, zda k nám božské právě hovoří nebo ne,
ale být Mu neustále otevřen pro příjem a to i ty nižší, nerozvinuté části, což
je zvlášť těžké.
Bůh v nás
Celé dějiny lidstva, ba i Stvoření, jsou o jediné věci - o přijetí Boha. Všeobecně se podceňuje Jeho
vliv na náš denní život. I když řada lidí chápe, že jsme byli stvořeni, protože
sami sebe jsme stvořit nemohli, ani to nemohla být náhoda. Jakoby si lidé
mysleli, že od Stvoření světa jsme ponecháni napospas okolnostem. Samozřejmě
nejsme. Prostě se tak projevila Jeho Vůle, jistý Důvod, který nám nemusí být
znám. Samotné Stvoření nikdy neskončilo, je Věčné, věčně živé. Bůh nikam
nezmizel, stále se zabývá Svým Obrazem, které musí mít neustále Jeho kvality
jako je Dokonalost, Nekonečnost v nekonečnu směrech, vyváženost archetypů.
Jeho Vůle se běžně nazývá karmou. Pro křesťanství je
působení Krista Záměrem Boha, aby přivedl věřící k Sobě do Království
nebeského. Viz Mt.6.33 „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a
toto vše vám bude přidáno.“ Tato cesta není bez problémů a bolestí, např.:
2k.1. 5 „Jak se totiž při nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista
rozhojňuje také naše potěšení.“ Bůh rovněž zasahuje do životů, bible na mnoha
místech ukazuje, že skutečně trestá za hříchy, např. J.5.14 „Potom ho Ježíš
nalezl v chrámu a řekl mu: "Pohleď, jsi uzdraven; už nehřeš, aby se ti
nepřihodilo něco horšího."
Život a jeho události je tedy vlastně rozhovor
s Bohem, jen se musíme naučit číst Jeho symboly. Tak každý sám pochopí, že
vše je věřícímu k dobrému a vše přichází skrze Boha. Žádný omyl či prvotní
hřích se nestal. On nás generuje jako Celek, nic není mimo Něj. Vše je součást Jeho
Hry. Nejsme ponecháni sami sobě jak se nám zdá, ale i tyto pochybnosti jsou
součástí Hry. Bible je duchovní slabikář, na ni je třeba navázat osobním
vztahem s Bohu, např. v rozhovorech a dynamických meditacích.
Je totiž potřeba mít duchovní zkušenosti, abychom mohli
slova bible správně pochopit. Přítomnost Ducha v nás je pak prokazována
Jeho dary. Takoví pak dobře poznají konkrétní činy Boha ve všem, neustále čtou
symboly, kterými k nim hovoří. Jen tak poznáme, jak dokonale je bible
napsána.
Systém sisevré
Když jsem před lety poprvé od božských sil
uslyšel tato slova, vůbec jsem netušil
co znamenají. Zněla francouzsky a tak jsem ze zeptal matky. Prý to znamená - Ano, je to pravda. Nechápal jsem, čeho se to
týká, ale dalšími dotazy intuici jsem
postupně pochopil, že je to označení vyššího stupně channelingu.
Před mnoha lety jsem Jí začínal dávat otázky a
zapisoval odpovědi, ale po desítkách meditací se vzájemný kontakt tak
zdokonalil, že stačí, když dávám pozor,
a cokoliv řeknu je Jí kontrolováno, takže nemohu říci nesmysl, protože na ten
okamžitě zareaguje zvláštním pocitem a já se včas zarazím. Prostě určitý stupeň
přijetí Boha přináší tento Dar Ducha.
I tuto schopnost lze zdokonalit tím, že
intuice sama posílá myšlenky na dané
téma, pokud na něj myšlení nestačí. Jedná se tedy o přepínání částí vědomí podle potřeby, zatím však bez
schopnosti přímého vyššího vnímání. To
je až nejvyšší stupeň.
Život s apoplexorem
Toto neznámé zvláštní slovo mi řekly božské
síly na označení toho, co je v mystice nejdůležitější, ale téměř nikdo o
tom neví. Je to část psychiky, která podporuje božské. Písmeno x ve slovu symbolizuje, že je tu něco proti
něčemu. Tato část totiž silně působí proti zájmům ega.
To totiž chce dominovat, nepustit nikoho
jiného ke slovu, i když mluví o Bohu. Zvláště nechce chytřejšího a mocnějšího.
Kdo však apoplexor nemá, nikdy se dlouhodobě neodváží zkoumat co je za
hranicemi ega.
S apoplexorem je
život těžší proto, že spodek musí neustále vnímat Vršek, aby nešel proti němu.
Podobně to však dělají mnozí, jen nehovoří o
intuici, ale o svědomí. Současně je život s ním lehčí proto, že
kvalita vedení je tak vysoká, že člověk
nemůže udělat chybu.
Utvořit apoplexor je
daleko těžší a delší než samotný mystický proces s očistnými procesy temné noci
duše a dynamickými transformačními extatickobolestivými
meditacemi. Vytvářejí ho božské síly
volbou karmických dějů v desítkách inkarnací.
Mystik se tedy nerodí ze dne na den, ale je
vlastně vybrán a mnoha inkarnacemi postupně připravován a rozvíjen. Pokud apoplexor nemá dostatečně silný, brzy z ní odchází. V
mystice bohužel není běžné to, co v jiných oborech, vědě, technice, umění a sportu – vůle k dlouhé a
namáhavé tvůrčí práce a zdokonalování přístupů i výsledků.
Čím silnější je apoplexor,
tím rychlejší vývoj může být. Má totiž schopnost udržet zasvěcence i v těžkých
a dlouhých procesech temné noci duše, kde konec se zdá nedosažitelný či v nedohlednu.
To mi řekla jedna
z nejduchovnějších dívek co znám. Nemyslela pochopitelně ty, které jsou
v knihách o matematice. Dostává se totiž spontánně do extází. Její vědomí
se rozšíří vzhůru a pocit se změní na posvátný božský. Náhle začíná chápat
souvislosti, na než je lidský rozum zoufale krátký. V bibli je tento stav
mnohokrát popsán jako vytržení:
2Kor 12, 2 Znám člověka
v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe - nevím, zda
v těle, nevím, zda mimo tělo, Bůh to ví.
4 který byl vytržen do
ráje a uslyšel nepopsatelná slova, která člověku nepřísluší mluvit.
1Sam. 10,5 Potom
přijdeš na Boží vrch , kde je filištínská posádka.
Jakmile vstoupíš do města, potkáš družinu proroků. S lyrou, tamburínou,
píšťalou a harfou v čele budou sestupovat z návrší v prorockém vytržení. 6 Tu
tě uchvátí Duch Hospodinův, začneš prorokovat s nimi a proměníš se v jiného
člověka.
Sk 10,10 Tehdy dostal
hlad a chtěl pojíst. Ale zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení.
Zj
Zj
Mnoho lidí to prožilo,
ale málo o tom hovoří, je to příliš osobní a ohromující zážitek. Někteří ho
popsali v knihách, nejen sv.Tereza z Avily, ale i sv.Veronika či sv.Faustýna Kowalská.
Právě tento Zdroj
Poznání přichází často vizemi ve fraktálech. Každý
bod na něm je archetyp, stavební kámen Stvoření, další fraktál. I plamenný meč
archanděla Gabriela, střežící bránu Ráje je fraktál, - silný a ohromující proud
neznámých pocitů, který spolehlivě zažene všechny povrchní zvědavce.
Fraktály jsou vlastně
slova Boha. My se vyjadřujeme ve větách a to jsou vlastně také fraktály
archetypů, vždyť každé slovo je symbol, jen daleko méně dokonalý než božský. Je
proto zbytečné se jich lekat, nic nám neudělají, i když je často rozumem
nechápeme. Jsou sice nezvyklé, ale za několik let a desítkách meditací si
člověk trochu zvykne. Bůh je však vždy ohromující, s tím se nedá nic
dělat. Právě přijetí toho zážitku člověka nejvíce proměňuje.
Ze zkušenosti však vím,
že většina duchovních lidí se bohužel po jejich spatření dává na kvapný ústup
z duchovnosti. Mysleli si, že je to selanka. Raději se budou prodírat
bolestivými psychoterapiemi temné noci duše, kterou sice člověk zažije jen
jednou, jak říkají duchovní knihy, ale bohužel nedodají, že trvají mnoho let,
vlastně stále…
Strach z Jinakosti
Boha (v klasické literatuře je použit pojem Takovost)
je velkou brzdou duchovního vývoje. Nelze odmítat, co je božské… Podobný
problém je i se vznikajícími schopnostmi. Lidé jsou úspěchy jasnovidce
překvapeni, ale nevěří jim. Nevědí, že tytéž problémy má sám i jasnovidec či
senzibil. Bojí se sebeklamu i svých vznikajících schopností. Křesťané jim
říkají Dary Ducha Svatého, indové siddhis.
Někdy by se rád vrátil, ale už to nejde. Musí je rychleji či pomaleji přijmout.
Stává se mu, že ví, co
druhý za několik vteřin řekne či udělá. Ze snových symbolech vytuší, co se
stane. Občas se mu přihodí nevysvětlitelná událost, jen aby prokázal, zda na to
bude správně reagovat. Nejlepším lékem je opravdová odevzdanost ve vedení Nadjá či božského Já - átmanu. Čím více jí má, tím menší
budou problémy, ale často k tomu potřebuje řadu let.
Když nevím, tak se
zeptám vyššího Já – Otázky o kartách a reinkarnaci
Opravdu má každý svůj svět? Z jeho
pohledu ano. Lidé se hlavně symbolizují v myšlenkách i činech a běžně
dělají opak toho, co vede k cíli. Co kdybych se přestal vztekat a
hádat? Změnil by se tvůj svět. Jak? Odrážel by ten fakt. Podle
Principu podobnosti? Právě. Ale jak to bylo u Krista a svatých, tam se
okolí nezměnilo a často je pronásledovalo? I to byla vůle Boha. Takže je
to složitější? Vše je nekonečně složité.
Jak zařídíte, aby si každý vybral tu kartu,
kterou určíte? Prostě se to naprogramuje. Takže si nemohu vytáhnout
jinou? Při správném přístupu ne. Takže zasáhnete do psychiky i mechaniky
karet? Tak. Takže mohu kostkami házet samé šestky? Když budeme chtít,
tak ano. Nezapomeň, že máme vše v ruce a když je odevzdanost, nic není
proti Nám. Stejně tak volíte události, jež zažíváme? Tak. Takže
všechny události při odevzdání se jsou vlastně řízeny Vámi a výsledek je Vám už
znám? V podstatě ano, pokud do toho nezasáhne ještě vyšší síla než My.
A co když není odevzdání se? Pak si vyhrajeme, vodíme vás i oklikou a stejně
dosáhneme toho o co Nám jde, duchovní vývoj. A proč to vše? Hra Boha.
Proč se spiritistům nedařilo najít duchy známých
lidí? Nebylo to Záměrem Boha. Proč? Nejistota je zárukou hledání, ale
zvědavost je povrchní. Byli jsme vždy lidmi v minulých životech? Nebyli
a nebudete, ale ty jsi byl a budeš většinou takový. A jaké formy má
souběžná existence s člověkem? Nekonečně různorodá. Žijící ve vodě
či vzduchu? I to. A proč se to v regresích a progresích nepopisuje?
Regrese je víc terapie než minulost, na tvaru těla tak nezáleží. Co
ještě nevím? Při reinkarnacích se přechází nejen do jiných těl než typ Adam Kadmon, ale i jiných úrovní vědomí, vyšších či nižších.
Tato civilizace je víc školou než si myslíš, výuka, zkoušky, zátěže.
V každé inkarnaci nám nakonfigurujete
jinou sestavu vědomí? Ano, podle potřeby. Můžeme pak mít i vyšší či
nižší inteligenci, nebo úplně jiné schopnosti? Ano, je to možné. A proč
ty změny? Podle potřeb Záměru. Ale to se vymyká všem dosavadním
představám? Zcela ne, vývoj nahoru jde, ale je to složitější. Prostě se
životem ovlivňuje a rozvíjí vždy to, co je potřeba? Přesně tak. Co ještě
nechápu? Kontinuita vědomí je iluzí. Vše se stále mění. Další a další Hra.
Důkaz
o existenci Boha
Věčné debaty o tom, zda
Bůh je či nikoliv, jsou klasickou ukázkou úrovně naší civilizace. Jak silně se
projevujeme právě v této otázce! Obyčejně se hovoří o víře že Bůh je, či o
víře že není. Jako by to záleželo na tom, v co věříme! Víra je přece tak
vágní pojem! Věřit v neexistenci je přece také víra! Věda má tu výhodu, že
rozlišuje mezi přáním a zkušeností, nikdy nemluví o víře.
Ostatně by se mělo
nejprve přesně definovat, co vlastně Bůh je, zda to není jen další vágní
představa, jakýsi smyšlený mýtus. Křesťanství má tu výhodu, že tvrdí, že Bůh je
Stvořitel. Kristus řekl: Já jsem Cesta, Pravda a Život. Tedy nemluví o žádných
představách či Desateru, ale o realitě jako takové, neodděluje se od ní, ani od
Boha.
Velkého pokroku
v řešení otázky dosáhneme, když se tážeme, zda je Stvořitel či ne. Kdyby
nebyl, tedy ani Jeho Záměr, proč existuje naše realita? Jak by vznikla? Běžně
se uvádí, že vesmír vznikl náhodou, ale teorie chaosu říká, že náhoda je pouze
nepoznaná zákonitost. Pak by ovšem věda dokazovala, že Bůh opravdu existuje! To
by se ovšem většině vědců nelíbilo, a proto jsou tyto úvahy, ač tak jednoduché,
vlastně už v ezoterice, tedy pouze pro zasvěcené. Kdo by je zveřejnil,
vystavil by se nebezpečí stejných útoků jako zažili proroci, i Kristus a Jeho
učedníci.
Proč? Vyplývá
z tohoto závěru mnohé, co nemůže ego přijmout, zejména podřízenost vůči
Stvořiteli, protože jsme v Jeho „gamese“, ne v
naší. Všimněte si, že věřící v bibli i nyní věřili a věří v Boha,
který je vlastně jejich představou, ač to přikázání Desatera zakazuje. I když
Desatero vlastně v křesťanství neplatí, protože je základem Starého
zákona, ale i to je bohužel dosti málo známé.
Budhisté zase
naznačují, že Stvořitelem jsme vlastně my, ale je nožné stvořit sebe? A máme tu
gigantickou Inteligenci? Nechápeme ani kvantovou mechaniku, pouze jako
vzorečky, tak odlišná je od teorie relativity. Také bychom museli stvořit sebe
sama a současně si řídit osud, ale kdo si programuje vlastní nemoci a nehody?
Nejsme přece pány svého osudu! Nejlépe je alespoň říci ono známé – vím, že nic
nevím. Jaký je stav Věčné a Dokonalé Vševědoucnosti si opravdu neumíme
představit ani přibližně! Pouze mystika, jako bezprostřední kontakt s Bohem,
může na tyto otázky zčásti odpovědět.
Přání
a realita duchovnosti
Hlavním problémem
duchovnosti je rozpor mezi přáním ega jak by měla vypadat a jak ji vidí Bůh.
Již ve Starém zákoně jsou popisovány neustálé rozpory mezi náboženskou praxí
Židů a velmi kritickými připomínkami JHWH, předávané desítkami proroků po celá
staletí. Pokračování těchto rozporů je jasně patrné v Novém zákoně, kde
vyvrcholily v pomluvách, osočování, odsouzení a popravě bohočlověka Krista.
I další vývoj církve
byl zatížen farizejstvím, ač před ním Kristus mnohokrát varoval, což trvá
dodnes. Bohužel už nejsou proroci, takže není žádná výrazná autorita, která by
se mohla duchovnímu pokrytectví vážně postavit. Kristus to věděl a proto
hovořil o malém stádci, které bude mít víru, jež umí
hory přenášet. Kdo to však dnes umí?
Běžný lidský přístup
lze charakterizovat jako vychytralý a dětinsky naivně romantický. Vždy je v něm
zřetelná snaha naplnit dosud nenaplněná přání a názory ega. Netouží vlatně po Poznání, Velikosti, Moudrosti, Věčnosti a
Nekonečnosti či dalších atributech Boha. Tuší, že by ho to destabilizovalo,
mohl by se dozvědět více, než chce. Spíše usiluje o svých představách o
spravedlnosti, rovnosti a bezpečí v rozhádaném světě. Je v tom i velká síla
tradice a vlivu společenství stejně smýšlejících. Věřící nestojí v podstatě o zážitky vytržení či
osvícení, ač je zdůrazňují všechna náboženství včetně jogy
a budhismu.
Spíše se naivně ptá,
jak to či ono může Bůh dopustit a kde byl např. za holocaustu. Snad ani v duši
nevěří, že existuje. Církev připomíná politickou stranu. Bibli si vykládá jako
politický program podle okamžité potřeby každý zvlášť, nebo dogmaticky lpí na
staletích zvyků, jež mylně pokládá za správné. Zajímají se často z pohledu Boha
nevýznamnými záležitostmi jako předmanželským sexem a ochranou proti početí či
celibátem kněží, ale zásadním se vyhýbají. Že by se Boha zeptali, jak to či ono
opravdu je, nikoho zjevně nenapadne. Zvláštní. Pokud se jich zeptáte na
podstatu křesťanství, neumějí se většinou jasně vyjádřit, nebo nesprávně tvrdí,
ze základem je Desatero.
Je tu stále snaha
utíkat z běžného života do představy o ráji po smrti, či iluzorní Prázdnoty
nirvány, kde nikdo od nich nebude nic chtít a budou mít ode všeho navždy pokoj.
To je hlavní sen ega, ovšem zcela marný. Bůh není hlupák.
Život je ale dokonalým
trenažérem stvořený Bohem. Nelze ho odmítat ani kritizovat, že je plný hříchů,
ale správně jednat. Stvořitel ho stvořil pro Svou potřebu a nelze se z něj
dostat, pouze v iluzích, kterým se běžně říká duchovnost. Už toto je ezoterika.
Říkat toto ovšem nahlas je nebezpečné, hned vznikají snahy když ne o
ukřižování, tak alespoň o upálení za kacířství. Ale i to Kristus předpověděl a
většina apoštolů tak dopadla.
Je paradox, že věřící
říkají, že se chtějí dostat k Bohu, ale když Ho náhodou jen zdáli zahlédnou,
utíkají od Něj s tím, že to byla jen iluze, nebo se leknou tak, že už to
odmítají opakovat. Nechtějí, aby jim kdokoliv zasahoval do života a představ o
něm, ani Bůh ne. Zvláštní je, že ve vědě, právu, technice i sportu jsou schopni
daleko kvalitnějších přístupů než v náboženství, které zůstává v moci rigidních
sil osobnosti odmítajících změnu, vývoj.
Ale to je na druhé
straně jaksi "úmyslné". Vždyť Vše je Hrou Boha, naplnění Potencionality Stvoření, kde každý archetyp má své
nezastupitelné místo. Lidstvo je na počátku vývoje a bude trvat desetitisíce
let, než Boha začnou trochu chápat. A právě tato spleť cest k Sobě Samému Boha
hlavně zajímá. Vždyť není kam zbloudit. Je jen On a času i nástrojů výuky je
nekonečně...
Hra ega mystika
Ego
mystika se snaží držet svého myšlení, je to omezený svět bez Boha. Nechce
přijmout něco dokonalejšího. Má strach z Jeho nedefinovatelnosti,
neuchopitelnosti, nepředvídatelnosti a Síly prožívání, jež je stále v Pohybu. Bojí
se, jak se vyrovná se změnou, co s ním nové udělá. Proto stále prosazuje svůj
nefunkční naivní přístup. Odmítá se odevzdat větší Dokonalosti, Bezhraničnosti
a Neomezenosti a stálým změnám na Cestě, ze které má strach. Stačí mu náhražky,
nafukuje si své zásluhy do nemožnosti.
Ví, že už nikdy nebude mít své
postavení, bude jen pokorně poslouchat příkazy Vyšších částí. Samo už nebude
rozhodovat o ničem. Nerado připouští, že je jen omezenou částí Boha, raději se
uzavírá do své bolestivé prázdnoty. Vše na čem mu záleží je stejně jinak a své
představy si nemůže vynutit. To ho ještě více svírá a způsobuje mu zavržení
Bohem i velkou a neřešitelnou beznaděj. Chce zpátky svojí omezenost a tupý
klid, aby dál mohlo naivně snít o svém věčném ráji, ve kterém ho nic nebude
rušit a bude si v něm samo vládnout. Ale božské ví na něj a i ono to
chápe. Smrt ega je bolestivá, ale nutná podmínka.
Bulvarizace
duchovnosti
Když studuji dnešní
duchovní aktivity, zejména na webu, napadá mě jediné – bulvarizace, přehlídka
povrchnosti. Po vzepětí po sametové revoluci během devadesátých let, léta
poněkud připomínající nezapomenutelná šedesátá, postupně klesá zájem o
duchovnost. Je to součást širší změny související s astrologií. Souvisí to
i s úpadkem kultury.
Masově se rozšířily dříve
opovrhované bulvární noviny a časopisy. Praní špinavého prádla, drby a
obviňování z korupce se stalo módou. Hlubší politické a filozofické
analýzy snad už nikoho nezajímají. Zvětšila se vzdálenost mezi lidmi, přibyla
agresivita, špatná nálada a celkový negativismus.
Přeneslo se to i do
duchovní oblasti, daleko víc všechny zajímá kdo to či ono píše, než jaký to má
obsah. Úvahy o tom, kdo bude nový arcibiskup či kardinál vytěsnily úvahy o
charismatické obnově církve. Lidem vlastně vyhovuje jaká je.
Nekonečné úvahy o tom,
jak to bylo se svatým grálem, dítětem Ježíše, či Máří Magdalénou vytěsnily
rozmluvy o podstatě křesťanství. Ustaly kvalitní odborné debaty, zůstaly jen
demagogické výkřity do tmy a povrchní řeči. Moudrost
v psychologii a filozofii se stala opovrhovaným tématem. Ač je duchovní
literatury tolik, jakoby ji nikdo ani nečetl.
Téma drog
v šamanismu ustrnulo na všeobecně odmítavém stylu. Feťáci a šamané se stále házejí do jednoho pytle, ač je to tak
směšné. Nic se za čtyřicet pět let od doby, kdy problém vznikl, nezměnilo.
Množí se i nevybíravé osobní útoky, dříve nemyslitelné.
Osobní prožitkové
zkušenosti, např. hypnóza či holotropní dýchání jsou odmítány. Zcela naivní
přístupy mají silný ohlas. Prý film Umučení Krista uráží Židy. No to je
novinka… Kupodivu je povrchnost tak veliká, že si této změny snad nikdo
nevšiml. Demagogie jednotlivců se bere jako normální. Ani jim už téměř nikdo
neoponuje. Ochota k debatě je malá, vůle změnit názor je už nemyslitelná.
Viděli Boha a utekli,
proč?
Žít kvalitně znamená
rozumět životu. Pozemský život nemá být pohodlnou selankou, ani přípravou na
posmrtný život, proto jsme nebyli stvořeni, ale hlavně učením, přípravou na
božský. Proto je dobré umět channeling, moci se
domluvit s božskou intuicí, která ví o životě daleko více než my. Je naším
nejlepším Učitelem. Meditace jsou vlastně jen rozšířením této komunikace,
dalším zintenzivněním výuky.
Po patnácti letech
práce na jeho popularizaci musím musím bohužel
konstatovat, že prvotní optimistické odhady selhaly. Ačkoliv je zesílení
intuice tak účelné, a to i na ryze praktické otázky, téměř všichni, které jsem channeling naučil, ho přestali dělat. Rovněž mystické
meditace, ač jejich Krása je doslova božská.
Meditace jsou opravdu
náročné na přijetí Velikosti Boha. Ačkoliv lidé tvrdí opak, bojí se opustit
známý malý lidský svět a nechtějí nahlédnout do úžasného božského světa –
Království nebeského, jež je ve všech směrech převyšuje. Cítili se jako Jeho
oběti. Nechtějí Ho takového a i když si uvědomují slabosti svých názorů,
nechtějí je měnit, ani o nich diskutovat.
Zde je podstata
problému – strach a odpor vůči Bohu. Ego se tak snadno nevzdá. Ač tvrdí, že se
chce zbavit samo sebe, je to často jen planý útěk od života, Boha. Proto jsou
myšlenky budhismu o ukončení inkarnací tak populární. Naše životy i my jsme
však vznikli z vůle Stvořitele, nikoliv naší.
Nepřijímáme tedy co je
– Boha, sám Život. Není to snadné, platí Tam např. zcela nepochopitelný Princip
jednoty protikladů. Jsme i nejsme např. individualitou, i Bohem.
Jen snadno se řekne -
neberte tak vážně své ego i s jeho strachy, zmatky i agesí
a tím ho nebudete podporovat. Relativizujte své názory. Nic z ega není
skutečně kvalitní, ale to nelze říkat každému.
Jsou meze odevzdanosti
a přijímání Boha?
Hlavním problémem
duchovního rozvoje, ale vlastně celého Stvoření je v Písmech často
zdůrazňovaná, a tak vzácná odevzdanost. Od toho je život - Sebepoznání, abychom
si postupně uvědomovali hierarchickou strukturu Všeho, tedy hlavně naší
osobnosti stvořené Bohem – Stvořitelem. On není žádnou ideou či mýtem, ale
reálným Životem, protože Jeho názor je současně Skutečnost sama, neboť Ji
tvoří.
On mnohonásobně
překračuje všechny naše schopnosti i představy jež o Něm máme, ačkoliv je biblí
zakázáno si je tvořit. Brání nám totiž v poznávání věčně Nového, protože se
jich rádi držíme celý život, ačkoliv v jiných oborech se musíme stále učit.
Přijímat Boha tedy
znamená nevymýšlet si, co by se nám líbilo, ale brát Ho jaký Je v Jeho
nepostižitelnosti lidským rozumem. Proto Ho budeme poznávat věčně, stále vyšší
a vyšší Skutečnosti, které mohou být ohromující. Proces Sebepoznávání je
překonáváním starého Novým, vyšším.
Jsme vlastně Jeho
výtvorem, a současně od nás není oddělen. Tato jednota protikladů je základním
Principem Všeho.
Většina lidí tvrdí, že
jsou ateisty, čímž vlastně rezignují na poznávání. Vlastně se chtějí držet
svých jednoduchých názorů. Nechtějí, aby jim do života kdokoliv mluvil, to je
základní these ega. V konfrontaci s nárazy nekonečně složitého života, s kterým
se stále střetávají, jsou však i oni nuceni se měnit, zdokonalovat.
Běžní věřící jsou
paradoxně jim podobni více než si myslí. Hovoří sice o Bohu, ale jak si Ho
představují? Každý jinak a žádná z těchto představ není Skutečnost sama.
Jsou to omezené lidské
názory vytvořené z čtení svatých knih, ale ani ty nejsou v božském jazyce,
kterému bychom stejně nerozuměli. Je to o Bohu bez Boha, Jeho živé a reálné
Skutečnosti, Jeho konkrétního postoje k nám dnes.
Proto lze Boha poznat
jen částečně a to jen ve vytrženích, v kterých máme daleko vyšší schopnosti,
byť vždy jen krátkodobě. Každý, kdo na to upozorní, je napadán, to už od
proroků Starého zákona.
Život je vlastně
výukový trenažér, tedy škola Sebepoznávání. Nelze jít proti němu. Stvoření není
náš výtvor, ani se neřídí našimi názory. Nevadí, že výuka trvá velmi dlouho.
Ani Stvořitel nepočítá, že Sebepoznávání bude probíhat rychle a snadno.
Lidé však raději
poslouchají hloupé demagogy všeho druhu, kteří téměř žádnou kvalitu ani
skutečnou moc nemají, ale poslouchat svou božskou intuici není vůbec populární.
Cesta k Němu totiž jde přes intuici. Ta je spojovacím mostem, který nám může
velmi pomoci, pokud jí budeme otevřeni. Nikdo intuicí nemůže zpochybnit, ani
popřít, že její zesilování má význam. Přesto jí lidé mají tak málo a jejich
kvalita života podle toho vypadá. Jsou jako slepci. Nevztahují totiž rány osudu
na sebe.
Jejich nedostatky jsou
jim totiž symbolizovány, jakmile se naplní jejich míra. Neví, že zákony karmy
popisují mnohé knihy. Až náraz nepříjemné události či nemoci je přesvědčí, že
si o svém životě nemohou úplně rozhodovat. I to je součást výuky.
Za nepřijetím Boha
Života je strach ega, tedy nedostatek Lásky. Odevzdanost znamená být s Ním ve
skutečném kontaktu, tedy komunkaci, nikoliv jen přes
Písma. Pak máme jistotu toho nejlepšího. Odevzdání je nejdůležitějí
věc vůbec, protože je Klíčem ke Všemu. Jak řekl Kristus – Bůh si své lidi ohlídá.
Výukový proces nemusí pak opakovaně a bolestivě dopadat, aniž bychom tušili, co
nás chce naučit.
Naskýtá se otázka – je
nějaká mez v odevzdanosti Bohu? Ve vztahu k lidem ovšem ano, běžně se stává, že
přílišná závislost vede k zneužívání. Jak je ale tomu u Boha? Ten nás zneužívat
nepotřebuje, má vždy Vše! Má atributy Dokonalosti ve všech nekonečně směrech.
Přesto se lidé bojí, že by po nich chtěl něco nesplnitelného, ale On je
dokonalým Učitelem, jinak by Bohem nemohl být. I když náš vztah k Němu může být
nesprávný, On sám může různými způsoby zasáhnout a harmonizovat ho. Odevzdanost
je totiž zesílení božského vlivu i s Jeho atributy Kvality. Život s ní nebývá
snadný, ale úplně jinak než u ostatních.
Je to podobné mnoha
letům studia na Univerzitě. Po počátečním zvykání si vše po několika letech jde
vcelku hladce, i když procházení procesy není vždy snadné a bez problémů. Ale
tak je tomu v každé škole. Prostě vědět, že stále jsem ve výuce, kde se vše
analyzuje, hodnotí a připravují se další výukové, psychoterapeutické a
transformační kapitoly. Vždy se lze zeptat na detaily a je jistota, že duchovní
Cesta je za všech poměrů dokonale průchodná.
Božské
opory, tj. božská správa
V průběhu mnoha
let mystického procesu se zdokonaluje i napojení na božské síly. Nejprve jsou
vědomě napojeny jen vyspělé části vědomí na určitou božskou sílu, často vnější
hierarchie, dimenze 5 až 6. Postupně roste jejich počet, mají určitou
specializaci, některé pak i sedmou, nirvanickou a
ještě vyšší nadnirvanickou dimenzi.
Podstatnou změnou je
nástup etapy proměny pouze nerozvinutých částí vědomí. Božské síly
z vysokých dimenzí jsou pro komunikaci a meditace pro ně energeticky
nároční a těžko pochopitelní. Platí to i pro původně silně využívaného
instruktora z nadvědomí dimenze 5,3-5,8. To způsobí, že zasvěcenci musí
pracovat s nižšími božskými silami než dříve, často jen dimenze 4,8, aby
je komunikace zcela nevyčerpala.
Nejvyšší dimenze
nadvědomí však mohou připravit zcela nový systém. Pověří nadnirvanickou
silovou dimenzi, aby vytvořila agregor dimenze např.
Další vývoj nového
systému je v tom, že se vytvoří další agregory,
dokonce ještě nižší dimenze. Postupně se ke každé silné části vědomí připojí
takový prostředník a to umožňuje celé osobnosti se rychle a bez problémů
přibližovat Bohu. Připomíná to růst rostlin po oporách. Je to vlastně božská
správa.
Při verifikací však
není možné se ptát obvyklým způsobem, zda je informace od božské síly, protože
tou agregor dimenze 4,2 vlastně není. Musí se zeptat,
zda přichází od Vševědoucnosti, či podobným způsobem.
Tento způsob vedení je
výsledkem vysokého stupně odevzdanosti a přijetí Boha. Zesiluje se extrémně
Jeho vliv. Zasvěcenec si uvědomuje, že i tyto síly jsou jeho, ač jsou tak
zvláštní. Ačkoliv si stěžuje na tupost, díky nim vlastně nemůže udělat chybu.
Části vědomí mohou
všechny otázky s agregory kdykoliv konzultovat a jsou
jimi i oslovovány. Vzniká složitá struktura mnoha částí různé dimenze jak částí
osobnosti, tak agregorů, s níž se musí
zasvěcenec sžít. Vyžaduje to kromě odevzdanosti i delší praxi. Když se zeptá,
co by se stalo, kdyby měl jen je, dozví se, že to není Vůle Boha. Ta je
v postupném Sebepoznávání.
Vzpomínky na osmnáctou
meditační operaci
Připravil ji Duch Svatý. Byla TAK Jiná než předešlé! Nic
tak Dokonalého jsem nezažil nikdy předtím a dlouho potom. V dlouhém hlubokém
ponoru 60 - 70 procent do 6,5té dimenze jsem poznal nám nejvíce vzdálené, zcela
neznámé Tváře Boha. Nejprve ohromující
kruhy archetypů v kouli, symbolu Absolutna. Kruhy byly vytvořeny z
útržků dějů pospojovaných ne podle časové návaznosti, ale podle podobnosti,
např. radost – bolest, dobro - zlo, úsilí – odpočinek atd. To, co děje
vyvolávalo, bylo na dalších kruzích.
Viděl jsem také, jak se Realita překlápí podle vůle Boha jako v kaleidoskopu
do nekonečna úplně jiných a jiných stavů. Z času se stával prostor, z něj
božský zákon a z něj další a další základní archetyp. Dokonalý procesor hleděl na Svou hru a
současně jí byl. Rozpadaly se mi všechny představy o mě i o světě. Ve vizích a
pocitech jsem uviděl, že je vše jinak. Je jen božská virtuální Hra. Vše co se
děje se nepohybuje "ze sebe", ale je vedeno střípkem Absolutna z míst
zcela mimo prostor a čas. Uvědomil jsem si Nekonečné, Věčné a Dokonalé Stvoření, jež bylo samo Bohem a
pocítil podíl na Něm.
Vše, i čas a prostor, je stvořeno jen pro
Sebepoznání Absolutna, vše je jen Jeho virtuální Hra. Bůh je daleko větší, než
si myslíme a zcela Jiný, než si Ho představujeme. Chápal jsem vše jen zčásti,
ale to stačilo k úplnému ohromení. Přemýšlel jsem, jak se s tím srovnám,
uvědomil si strach z Velikosti Boha a poprvé zažil silnou destabilitu.
Právě toto poznamenalo mnohé mystiky. Poznal jsem souvislosti, jež jsou již
zcela ezoterické. Pochopil jsem, co znamená se Mu odevzdat a dostal strach z
okamžitého konce ega. Ale v čem je vlastně problém? Já se strašně bojím,
že budu žít úplně Jinak. Mé myšlení si nedovedlo představit, co bude dělat
v božském světě. Cítil jsem smutek za starým, navždy opuštěným životním
stylem a poznal, že nevládnu sám sebou tak, jak jsem si myslel a to mě trochu
očistilo. To byl konec mého dobrodružného přístupu k mystice.
Po návratu z božského světa průzračně křišťálového
Hyperprostoru Absolutna jsem si nedovedl vzpomenout, jak jsem Tam mohl vidět,
že Vše je vlastně dokonalé už Teď. Žasnul jsem, kde se taková Dokonalost mohla
vzít. Čtu si po sobě ezoterické texty a nerozumím, co jsem těmi slovy myslel.
Neumím už ani popsat, jak chutná Hyperprostor Věčnosti, necítím Ho. Nevím také,
zda je v nirváně individualita nebo ne, z vizí nebyla příliš patrná. Zapomněl
jsem i na detaily z fascinace Boha z vlastní Dokonalosti, kterou ukazoval v
mnoha stejně dokonalých pohledech a ještě ji zvětšoval až k závrati. Nemohl
jsem si ani upamatovat na detaily ohromujícího zjištění, že v jiném úhlu
pohledu existují úplně jiné a neznámé ekvivalentní životy, jež také žijeme.
Trochu se to podobalo automatickým kresbám, ale bylo to Tam dokonale pochopeno
se všemi souvislostmi, jež jsem už zapomněl. Nikoliv však verbálně, ale ve
všezahrnujících pocitech.
Poznal jsem také, že děje nakonec nejsou to hlavní. Vždy je
vše do nekonečna, jsou děje za ději, pozadí souvislosti za pozadím, podstata za
podstatou, světy za světy, vždy rychlejší, složitější, silnější. To je Věčný
život, božská Hra. Odhalit v kameni Boha, to dá práci. Na otázku, jaký čas jsem
to v nirváně vlastně prožíval, mi sedmá dimenze řekla, že je sama časem,
Věčností.
Proto Kristus řekl, že Jeho království je z jiného Světa.
Nižší nikdy nemůže pochopit vyšší, jen do Něj může vstoupit, ale pak už není
tím, čím bylo. Pak je také jasné, že
vnitřek je vnějšek. Jisté je, že v příští podobné meditaci si vše opět s ohromením uvědomím a pak to zase
zapomenu. Hluboký ponor způsobující občasnou destabilitu
trval pět dní. Kamarádi říkali, že jsem byl přísný jako Jehova. Pak přišla
třítýdenní únava.
V dalších čtyřech meditacích jsem
prožíval tísnivou terapii 5,8-6,3tí dimenze v ponoru 45-55 procent a zesílené
lidské pocity, abych si uvědomil co dělám jiným a sobě. Procházením bolestivého
pocitu docházelo k transformaci vědomí a odstraňovala se astrální klec i
necitlivé vnímání druhých.
O
metodě meditace a jejích druzích
Znázornění
meditace videoklipem
Dozvuky zážitku
božského
Každá dynamická
mystická meditace rozšířeného vědomí je jiná, ale všecky více či méně
rozmetávají představy ega o sobě i o Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat
představy, jak říká Desatero.
Ukázalo se, že více než
zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená hned na výstupu z meditace,
kdy se zážitky z ní probírají ještě v dobré paměti. Je v ní totiž jasně
zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity, tak vzdálené lidskému.
Rozšířené vědomí je v ní stále zřetelné. Je to ohromení z Jeho Nekonečné a
Věčné Velikosti, které způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.
Doporučuji to každému. Poslechněte
si spojené nahrávky z několika meditací a pokuste se do nich vcítit: http://intuice.mysteria.cz/MeditaceMilos2.mp3
Další odkazy