Esoterika temné noci
duše
Níže uvedené
texty jsou staré mnoho let, Postupně naše závěry doznaly velkých změn. Zjistili
jsme po mnoha letech, že je vše dost jinak, než se uvádí, ale už se nedá říkat
všem.
Předně, že se
TND často plete s běžnými duševními nemocemi, někdy s psychospirituální
krizí a i šamanskou nemocí, která je velmi vzácná. Skutečných šamanů je velmi
málo. Ještě méně je ale skutečných mystiků. Zejména v dnešní době. Jen ti
totiž TND skutečně zažívají. A to trvale!
A co víc, i
její hlavní účel je úplně jiný. Ač je důvod zcela logický, skoro se to neví.
Pokud si někdo myslí, že božské schopnosti jsou zdarma, tak se mýlí. I šaman
dostane schopnosti až když prožije šamanskou nemoc. Ta je jakousi daní za jeho
nové schopnosti. U mystiků je to ještě silnější.
Prostě vše, co
lidem nenáleží, přesahuje je to, se musí platit. Je to takové vyvážení. Abys
šel a dostal to, co je Nahoře, musíš dostat to, co nikdo nechce, tedy TND nebo-li zátěže. To je daleko výstižnější termín. Proto TND nikdy
v životě nekončí. Ze životopisů mystiků tyto zátěže jasně vyplývají.
Právě z tohoto
důvodu se pravý význam TND v běžné literatuře neuvádí, není to populární.
Temná
noc duše, soubor článků
Setkali jsme se
s ní náhle a bez toho, abychom o ní něco přesného věděli. Až pak jsme
hledali v literatuře a dali jí jméno. Až po letech jsme zjistili, že i ona
je jiná, než se o ní píše, má tedy svou ezoterickou stránku. Naše znalosti o ní
se zdokonalovaly s léty, ba desetiletími každodenní zkušenosti. Máloco
známe již tak dobře, jako právě ji.
Hovoří se o ní málo, je
až tabuizována, právě pro její nepopulárnost. (TND) je totiž náhlým, dlouhým a nepříjemným prožitkem na duchovní
Cestě, zvlášť je silná v mystice. Vyvíjí se, podobně jako vše. Temná
noc duše v pokročilé mystice se ve všem liší od jejich počátků, podobně
jako vše ostatní.
Není to trest, ale proces zbavení se nečistot a egoismu. Souvisí s Ježíšovým utrpením a
Jeho prorockými slovy v
L 9.23 "Potom jim všem říkal: Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám
sebe a bere svůj kříž každý den a následuje mne.“ Stalo se tak nejen Jeho
učedníkům a následovníkům. I mystikové středověku byli pronásledováni
inkvizicí. Jeden z nich, sv.Jan z Kříže o temné
noci duše vydal stejnojmennou knihu. Křesťanství jediné náboženství, jež
o ní mluví. To je důkazem jeho kvalit. Přijmout Boha tedy znamená i přijmout
TND.
Příklad:
Napsal mi
kamarád, u něhož se nástup temné noci projevil hrůznými sny o smrti. Píše, že o
tom pak četl v knize Anděl zavolal mé
jméno...aby si pročetl co ho čeká. Komunikaci s intuicí, vedoucí proces, už
zvládá. Odepsal jsem mu:
...jen se
neboj, přežili to jiní už moc dávno, přežijeme to i my.
Je to jako
u Kailásu - většina chodí či se plazí dokola
dokolečka kolem něj, ale lezení na Vrchol je těžké a dlouhodobé, ale alespoň
Někam vede... Však je nám pomáháno...
Prostě
mystika a TND nejdou oddělit... Paradoxně těžký nástup TND svědčí o tom, že
intenzivní duchovní proměna právě začala...
Neznalost zákonů
neomlouvá
Jistá známá zpěvačka
mystických písní už několik let zpívá jiným stylem než dřív. Tenkrát přiváděla připravené posluchače do
extatických mystických stavů, kdy člověk doslovně viděl Boha. Byla to až
nadzemsky krásná, naprostá a čistá virtuozita, tak vzácná. Proto její skladby
jsou nejčastěji používány jako meditační hudba.
Teď však její zpěv
obsahuje velkou dávku bolesti a proto už není tak extatický. Byl o ní natočen
film, ale z něj je patrné, že naprosto nechápe změnu, která u ní proběhla.
Zajímá se jen o hudbu. Jen málo zasvěcených ví, že mystická hudba ji přiváděla
do mystických stavů. Zpívala v tranzu, vlastně
skrz ní zpívala její intuice.
Aniž by to tušila,
rozjel se o ní mystický proces proměny. Božské ji k sobě začalo intenzivně
přitahovat a to obsahuje i procesy očisty a postupné transformace.
V mystické terminologii je nazývaný Temná noc duše, kdy se periodicky
zesilují problematické části osobnosti, aby je člověk mohl rozpoznat a očistit
se od nich, což je ovšem práce na léta.
Transformační proces
způsobuje i únavu a bolesti, jak svorně popisují všichni mystikové. Ona o tom
však nic neví a ani ji to nezajímá. Ani neví o své karmické zátěži, kterou má
zapsanou i v tváři. Je dosti veliká, protože jen kvůli ní se nenarodila ve
vyšší civilizaci, kam by svou vyspělostí patřila.
Takže se jen utápí ve
smutných písní. V jedné se ozývá umíráček, jak klasický příznak smrti ega,
jež předchází vzkříšení Ducha. Ale to je moc daleko.
Problém je, že svému
stavu nerozumí, ani nemíří správným směrem. Spíše bloumá na místě a to její
proměnu velmi zpomaluje. Podobně bloudí i ostatní lidé, ale ti nemají tak
zrychlený proces duchovního vývoje. Bohužel od nikoho nic nepřijímá, takže ji
vlastně není téměř pomoci. Inu neznalost neomlouvá ani v duchovních
zákonech.
Konec bez naplnění
Předáno médiem od božských sil
Člověk, který nejde za hodnotným cílem vycházejícím z jeho
srdce, umírá předčasně, protože neodkryl svou pravou hodnotu. Pokud se jen
nechával hýčkat a chválit okolím, žil bez duše a zemřel strašnou, nedůstojnou
smrtí, což můžeme často pozorovat kolem sebe. Pak přichází temná noc duše, kdy
je člověk ponořen do svých omylů a dýchá je tak dlouho, až je vykašle. Jsou to
omyly, které nepřinášejí štěstí, radost ani lásku, ale jen zraňují.
Největší omyl lidí je, že dělají stále totéž, pouze tomu
mění tvář a myslí si, že když to budou dělat stále, udělají z toho něco
božského, co si budou moci odnést. Konec bez naplnění je připraven pro ty, co
se neodhodlají žít svým vlastním životem a nechají si vzít své základní
bytostné právo. Nosíme v sobě božskou energii, která bez božského využití
ztrácí svou hodnotu. Uměle znehodnocujeme to, co už jednou bylo dokonalé. Temná
noc duše je pouze děsuplný obraz, který se odehrává na plátně před námi a je
odrazem toho, co jsme kdysi chtěli udělat nebo udělali. Je to jen obraz, který
proletí v mžiku a pokud se nechytneme bodů jeho struktury a zůstaneme
pevně stát, tak se už neopakuje.
Očista je pouhé uvolnění hranic tam, kde je pevně držíme,
až na úroveň vědomí, které vše obsáhne. Stáhli jsme se na tak malý prostor,
obklopeni svým vlastním hnusem, který bereme jako své hranice. Necháme se jím
stlačovat až do bodu, ve kterém už nemůžeme nic dělat, nebo to ty hranice
roztrhne. Provalí se pak nános, který jsme si fiktivně vytvořili a fikce pro
nás přestane být skutečností. Nastane čas žití svého pravého Já, sjednocení s
Ním a život na božské úrovni.
Vše kolem nás i uvnitř mysli jsou pouze hračičky, kterými
sami sebe ukájíme, ale hluboce v duši si uvědomujeme, že nejsou k ničemu a
neobstojí v životě. Jsou to jen produkty naší zvrhlé síly. My zde na Zemi se
můžeme pouze snažit, ale nikdy nejsme nic dokud nevylezeme z kaluže, v které
stále něco hledáme, ale v kaluži není nic než špunt na její vypuštění. Zlatý
šperk nikdy v bahně nenajdeme.
Většina lidí na této planetě pochoduje podle zaběhlého
systému, který se snaží stále někdo vytvářet a zdokonalovat. V této obludné
struktuře, která je uměle a násilně udržována, je uprchlý vězeň stále o krok
před pronásledovateli. Proto je možné
najít možnost, jak z tohoto bezduchého systému uniknout a ten pak splaskne jako
balónek, do kterého uděláme špendlíkem díru. Pak to, co bylo dříve obrovské, je
proti tomu, co objevíme venku, směšné. Jsme oblouzněni sny, které nás tlačí do
stále větších absurdit. Nelze jim věřit ani tou nejhlubší vírou.
Je zde
stále strach z toho, že to, co bylo pracně a trpělivě budováno, rázem ztratí
hodnotu a my budeme poníženi, ale žádné ponížení není, je jen vyplutí na širé
moře. Vědci pouze obracejí pinzetou zrnka prachu v obludáriu,
neznají hodnotu a smysl věcí, neváží si své bytostné Celistvosti. Jen si
nárokují právo na svět tím, že obrátí všechna zrníčka prachu, ale v obludáriu zůstane obluda vždy jen obludou. Není tam věrné
zrcadlo, které by Bohu ukázalo jeho božskou podobu. Je nutné vyjít ze
zrcadlových ploch na světlo skutečného Boha. Pak poznáme, že to nejhorší, co
kdy bylo, nikdy nebylo.
Etapa temné noci duše
Po
dohodě s nadvědomím se duchovní vývoj zrychluje. Mohl by se urychlit i více, ale destabilita
už zesiluje. Projevuje se přetížením psychiky, únavou i infekčními nemocemi.
Zasvěcenec potřebuje pochopení okolí, jinak je mu přívod energie omezen.
Nepříjemným
a bolestivým úkolem etapy je odhalení obsahu třinácté komnaty, jež se otvírá
působením božských sil.
Nejčastěji je tam skryta potlačená agresivita, magie, problém v sexu.
Nejčastěji skrytá přílišná závislost, neboť sex je vlastně konkurence božskému.
Dále bláznivost, deprese, strach a nechuť k duchovní práci či jejich kombinace.
Náhlý počátek PMP, což je novější název pro temnou noc duše může zasvěcence
překvapit a znejistět. Situace však není tak dramatická jak se mu zdá. Vyšší Já
má situaci pevně v rukou, jen ho více zatížila.
Nastavuje mu zrcadlo ve
snech, událostech a drobných nehodách. Vidí všechny své nedostatky, i ty, které
si ani neuvědomoval. Byly často mnoho let i několik životů potlačené vědomím či
blokované nadvědomím, protože by způsobily velké problémy. Proto mu je uvolňují
pomalu, aby je bylo možno postupně očistit. Vždy musí mít jistotu, že jde
opravdu k Bohu a je pod Jeho vedením. Tím se vyhne tomu, aby ho jeho
vlastní odkryté disharmonie zničily, nebo aby v nich zůstal. Nemůže je
potlačovat, jen jim dát povolený rozsah a dohlížet, aby nepřekročily své
hranice. I když se nečistého vzdá, vyprázdněné místo má sklon se opět podobným
naplnit. Nic v duši nesmí zůstat před
Bohem skryto.
Očišťování v procesech
temné noci duše se provádí střídavým zesilováním a zeslabováním jednotlivých
disharmonií. Má je prožít, dobře jim porozumět a poznat všechny souvislosti,
jež je vyvolaly a ovlivňují. Pojmenovat problém, správně si ho uvědomit a
změnit k němu postoj. Nepodporovat ho myšlenkami, ačkoliv bolestivě cítí, jak
se ho nechce vzdát a stydí se za to. Stačí však například říci: Cítím zlost, ale nechci ji. Je nutno nevyžívat se
v ní, ale opakovaně žádat božské síly aby
ji odstranily. Ta pak zeslábne a zesílí se další disharmonie, aby se
poněkud zeslabená zlost později opět vrátila.
Zasvěcenec může
vytvořit rituál na zahození odkrytého a zesíleného problému. Jeho vybití
náhradním způsobem se často nelze vyhnout. Problém např. je, že zablokovaný sex
blokuje vnímání. Božské síly nejsou prudérní v oblasti sexu, ač si to mnozí
myslí. Mají výukové postupy, lidem neznámé.
Tato temná noc duše, popsaná řadou mystiků,
je nepříjemná a dlouhodobá práce, protože naše minulost bývá hrůzná. Setkává se
s lidmi, které v minulosti poškodil, či oni jeho, a jako v zrcadle v nich vidí
to, co si nechtěl uvědomit na sobě. Má sklon pokračovat v nezdravých vztazích.
Ve snech i událostech poznává, co mu ještě zbývá dořešit a čeho se nechce
pustit, i když velkou částí osobnosti chápe, že je to nezbytné. O tom, zda se
chce změnit nebo ne, se musí rozhodnout sám.
Vazby s minulostí jsou silné. Někdy by se rád
vrátil do starého životního stylu, ale už to nejde, je příliš daleko. Nehody a
nemoci už nemůže svalovat na náhodu. Někdy mu osud přivodí situaci, při které
zapomene, že vše je zkouška, a jedná postaru. Následek bývá trest. Neustále je vystavován situacím,
s kterými má problémy. Nehoda se však stane jen tehdy, když na varování
nereagoval. Může se totiž božské síly
zeptat, kde je mez toho, co je mu povoleno, mez tolerance, ale i to, co je už
trestáno. Tyto meze se mohou měnit podle okamžité situace. Nepotřebuje tedy
desatero. Dozvídá se, že agresivní je i některé jeho jednání, jež tak nevnímal.
Pracuje s navozenými či
spontánními regresemi a progresemi obsahujícími i symbolické děje, jež dovedou
nahradit skutečné události. Mohou být ve formě snů, vizí a pocitů. Dělá dva i
tři úkoly současně a aniž by je dokončil, dostává další. Později se znovu
vracejí. O nových problémech se dovídá s
předstihem i od ostatních členů skupiny. Pomáhají mu jak mohou, sami je
prožívají podobně jako on.
Proces zesiluje i pudy,
aby pochopil, že nemají valnou kvalitu a přesunul těžiště vědomí výš. Opustil
většinu původních názorů, podstatně se změnila jeho povaha. Zažil dokonce
průnik zlých sil. Ve snech,
vizích a náhlým vnuknutím vidí i nepříznivé budoucí události, což nebývá
příjemné. Zkoumá příčiny, které je vyvolávají, a někdy se mu podaří s pomocí
nadvědomí změnit svůj osud. Rovněž
i problémy v duchovním vývoji, které ho v budoucnu čekají, a řeší je s předstihem.
Zasvěcenci se silnou karmickou zátěží z následků magie mají velmi
dlouhé a bolestivé procesy, při kterých
někdy ztrácejí naději, že se jejich
stav vůbec kdy zlepší. Potřebují
podporu ostatních. Nejraději by slezli
z kříže, aby se nechali vzkřísit. Temná noc duše
je často až příliš dlouhá a těžká. Problémy se mnohokrát vracejí, protože do vědomí vstupují další, dosud nenapravené části individuality. Všichni zasvěcenci poznávají, že jsou
na počátku vývoje a cyklická očista bude trvat ještě
mnoho let. Bolí, když vidí většinu
lidí zbytečně ze zlozvyku vytvářet negativní energii, jež ničí je i okolí.
Vědí už, že vše je
obklopeno vysvětlujícími symboly a hledají, co jim odrážejí okolní osoby,
prostředí a děje. Někdy se zmýlí nebo udělají chybu, ale intuice je nenechá
dlouho tápat, správné řešení přichází z nejrůznějších směrů.
Neptají se již na
teoretické věci, ale převážně na osobní, ale i tak bývají mnozí přetíženi.
Intuice jim opakovaně naznačuje, že by měli komunikaci omezit nebo na čas
vypustit. Spíše mají pracovat s významy snů, v kterých dostávají aktuální
připomínky a poznámky k výuce. Zvýšenou pozorností mají podporovat spontánní
průnik intuice, i když zpočátku nepoznají, zda je myšlenka od Ní. Po mnoha
omylech se jim to postupně daří rozlišovat. Dostávají od Ní návrhy nových
duchovních úkolů a osudů i do budoucích životů. Sny jim naznačují, co jim
přinesou.
Postupně se mohou
spojit s ještě vyššími božskými silami. Nejprve jen ojediněle, později
stále častěji, až jsou připojeny trvale. Zejména přístup k nirvanickému božskému Já je velkou odměnou a posilou.
Využívají Jejich schopností a pracují s Nimi v mělkých meditacích kombinovaných
s komunikací. Často je zkoušejí v různých situacích, aby si ověřily správnost
reakcí. Někdy jim úmyslně dají chybné informace a zkoumají, jak se zachovají a
zda na to intuicí přijdou. Když udělají chybu, jsou napomínáni a musí začínat
úkol znovu. Pokud splní zkoušky, dostanou další schopnosti. Ty přicházejí bez
velkého oznamování. Dostávají tak přístup i k nadnirvanickým
božským silám vnější a vnitřní hierarchie, ale využívají Jich méně.
Poznámka po dvaceti
letech:
Tehdy jsem si myslel, ve shodě
s literaturou, že TND je psychoterapií problematických částí osobnosti.
Postupným zesilováním jedné po druhé se měly projevit a vědomí je mělo
odmítnout jako neharmonické. Tím by se postupně eliminovaly. To se však
nestalo. Nejen u mě, ale i u ostatních mystiků trvá TND dál. Proč nedošlo ke
změně osobnosti?
Již delší dobu vím, že
základ osobnosti jsou kořenové archetypy a ty může změnit jen vysoká božská
dimenze. Člověk tedy zásadně sám sebe změnit nemůže... Proč tedy TND je, když
už poznání všech mých částí už dávno proběhlo? Na tuto otázku duchovní
literatura neodpovídá.
Napadá mne, že mystika
je vlastně zesílený, urychlený život. Není tedy možnost, ba ani cíl, aby byl
bez problémů. Podstatou mystického procesu je kromě sebepoznání též neustálé
překonávání překážek. A tím TND vždy hlavně bylo. Prostě jakási daň, či oběť
duchovnímu vývoji.
Po dalších letech se ukázalo, že termín TND je lépe
nahradit přesnějším významem, a to zátěží. Hlavním významem je totiž kompenzace
mystického procesu, nikoliv psychoterapie, což duchovní literatura vůbec
neuvádí. Napsal jsem o tom několik článků:
Kompenzace
ponorů v PO
V etapě mystiky zvané PO jede
proces neustále naplno a to je drahé. Zvýšený ponor se musí něčím uhradit,
jinak by se výsledek procesu omezil. V PO ponor i jeho délka postupně
rostou. Paradoxně ponor sám o sobě mystický proces neurychluje, je pouze
symbolem vyšší duchovní úrovně. Nechat pokročilého mystika bez zvýšeného ponoru
ovšem také nejde a vzniká problém. Co s tím? Jak vykompenzovat zvýšené
nároky za ponor? Čím ho zaplatit?
Za prvé to jde zesílením určitých
procesů. Na rozdíl od TND je PO velmi dynamické, stavy se rychle a zásadně mění
a některé jeho části jsou ještě těžší než u TND svou únavou. Tíseň zas tolik
neroste, na to je mystik už daleko. Proto kromě únavy zažije i více překonávání
překážek a drobných problémů.
Za druhé úsporu lze dosáhnout
periodickým snižováním ponorů. Nejprve dostane zvýšené ponory jen po velkých
meditacích na několik dní. Pak zcela vymizí. I když je božské velké meditace po
nějaké době z úsporných důvodů ukončí, i pak nastaví periodické zvyšování
i snižování ponorů. Stálý ponor je také často tlumen, tedy kompenzován, únavou.
Jen v silnějších meditacích únava zcela mizí.
S ponory se také šetří jak to
jde. Jsou vždy neutrální, protože extatické jsou mnohonásobně dražší. Nedostává
ani vyšší vyzařování osobnosti, ani žádné jiné schopnosti.
Těžký konec PO
Naivně jsem si myslel, že přechod
z PO do MD je plynulý, tedy příjemný, ale kdepak. Přitom je dostatek
informací o tom, že je to naopak velmi těžká doba, vždyť hlavně ona odpovídá
ukřižování Krista či šamanské nemoci. Mystická smrt a vzkříšení je právě
v tuto dobu. Prudkému vzestupu předchází prudký propad, když i Kristus
volal na kříži – Bože, proč jsi mne opustil.
Je zde silné zeslabení mystických
ponorů, vnímání Boha. Meditace téměř mizí. Komunikace naštěstí zůstává
intenzivní, božské stále vede a vysvětluje. Ale tím největším rozdílem je množství
tísně a bolesti, které se jakoby navěsí na nemoci, problémy a starosti. Jakoby
se v synchonicitě na něj vše sesypalo.
Již od počátku nebylo PO vždy jen
příjemné. Je obecně velmi dynamické, tím se liší od předcházející etapy TND.
Některé jeho části byly i dříve velmi těžké, ale netrvaly nikdy tak dlouho jako
nyní.
Jiným pohledem to připomíná velkou
stavbu. Termín kolaudace se blíží a mnohé není hotovo, zejména kvóty a některé
archetypy patřící k MD. Je to skutečně málo příjemná a hektická doba, která
jakoby nechce přestat, i když zasvěcenec zná termín začátku MD. Vydržet ještě
pár měsíců je těžká představa, protože neví, co nepříjemného se ještě stane. O
některých událostech však ví dopředu.
Jde také o úplnou poslušnost
božskému a maximální odolnost vůči zátěžím a nezávislost na všem lidském. Je to
vlastně poslední zkouška. Vzhledem k mnoha letům zkušeností a dokonalou a
neustálou informovaností od božského je ale těžké si představit, že by
zasvěcenec měl zklamat.
Podobně těžké situace však mívají
všichni lidé. Jen nevědí, co je za nimi. Zasvěcenec má vždy o nich dokonalé
informace, oni ne. Vůbec nevědí, jak vše dopadne, on ano. Nemají žádnou
jistotu. Na rozdíl od něj nic nedostanou.
Shrnout to lze tak, že PO přináší
zesílení mystických stavů i TND a její poslední část má ještě silnější TND.
Božské i v této kapitole náhle upozorní, že přijdou zase malé meditace. Únava a
bolesti rázem zmizí a zasvěcenec se opět koupe v božském, což je neuvěřitelná
změna. Bohužel meditací je méně než dříve a opět se na čas dostane do těžších
stavů.
Matematika pocitů a
kompenzace
Snad posledním velkým esoterickým odhalením
v životě mystika jsou duchovní zákony o matematice pocitů a kompenzacích
zátěžemi. Ač jsou v základě zcela prosté a logické a ač ho vždy provázely, nevěděl
o této zásadní skutečnosti nic, ba ani v literatuře o nich není zmínka.
Důvod je prostý, není nic tak málo populárního
jako právě tyto duchovní zákony. Rádi bychom totiž jakýsi komunismus
v duchovnosti, prostě vše hned a zdarma, ale tak to opravdu nejde. Vše má
svou hodnotu. Pocit není nějaký banální nahodilý vjem, ale naprosto základní
duchovní hodnota. Lze ho přesně popsat a vyjádřit, ač to lidstvo zatím neumí.
Pocit je základním symbolem entity. Náš pocit jsme my sami!
Máme určitou duchovní úroveň a určité
nastavení. To vše se v našich pocitech objevuje. Existuje jakýsi střed
pocitů, tedy pocit, který nás zcela vyjadřuje. Nemůžeme tedy mít pocit někoho
jiného, či dokonce vyšší entity ze světa bohů či božstev! Nejsme přece Jimi,
nemáme Jejich schopnosti a ani neděláme práci, kterou dělají Oni!
Začínající mystik bývá ohromen a okouzlen
božskými pocity v prvních meditacích, ale nechápe, že dostal To, co mu
vlastně vůbec nepatří! Mají ho informovat o tom, jaký je Bůh. Je to vlastně
pozvánka do světa bohů a božstev.
Nechápe, že tento pocit hrdé vznešenosti nemůže
mít trvale. Doufá totiž, že se k němu po letech dopracuje, a To že je
Osvícení. Bohové ani božstva však nežijí v této civilizaci, protože sem
nepatří. Proto zde nikdo nemůže mít trvale Jejich pocity, tedy ponor 100%.
Co se stane tehdy, když je dostane, i když jen
zčásti, navíc různě upravené? Podle božské spravedlnosti je musí kompenzovat
zátěžemi. Je na to nesmírně složitý výpočetní postup, zohledňuje se úplně vše.
Obecně ale musí dojít ke kompenzaci tak, aby střední pocit, tedy on sám, zůstal
shodný. Nedošlo u něj totiž k duchovnímu růstu. Tak snadno a rychle ho
nelze získat.
To ale
znamená, že božské pocity se musejí u mystika střídat s daleko horšími! To
je ale přesně to, co je známo jako temná noc duše. Ukazuje se, že její význam
není ani tak psychoterapie, jak se běžně uvádí, ale právě kompenzace božských
pocitů zátěží! Jakési vykoupení!
Aby toho nebylo dost, platí se vlastně vše,
nejen pocity, ale i všechny schopnosti. I ten, kdo pouze komunikuje
s božským, dobře zná silnou únavu, která po komunikaci následuje. Tedy
informace, dokonce i sama duchovní výuka, vše se vyhodnocuje a kompenzuje
zátěžemi, jakýmsi opakem božských pocitů. To je právě ta Spravedlnost Boha!
Kompenzaci dokonce dávají i nevyzpytatelní
Oni.... Na oplátku si zase něco berou od nás. Dokonce ji mohou dávat ti, kteří
jsou na mystika napojeni jako výměnu za jeho vliv.
Není možné znát všechny souvislosti, stejně do
nich nemůžeme zasahovat. Vše si božské řídí samo. Sesílá božské pocity i zátěže
podle Své volby. Pro kompenzaci a úsporu používá božské řadu metod.
Výsledkem těchto zákonů je velké omezení toho,
kam až lze mystikou dojít. Vysoké a dlouhé každodenní ponory by musely být
kompenzovány silně nepříjemnými tísnivými stavy a dalšími problémy v životě.
Těch je zejména v MD méně, takže ponory a schopnosti jsou v něm dosti
omezeny a nelze s tím nic dělat. Extatické ponory jsou tak drahé, že
s nimi mystik už nikdy nemůže počítat. Byly jen na poznání a přijetí
božského, což je už mnoho let vyřešeno.
Pouze v dalším životě lze očekávat, že se
zásluhy, které se také v božské logice duchovních zákonů vypočítávají,
promění ve vyšší úroveň osobnosti a zrození ve vyšší civilizaci. Až tam dostane
vyšší střední pocit.
Jen křesťanství mělo odvahu říkat, že
v lidském těle se k Bohu nelze dostat, že žádné osvícení v tomto
životě neexistuje. Život člověka je bolavý. Vše ostatní je jen mýty a iluze, ač
populární.
Zátěž v Nové mystice
Zátěže v MD jsou časté drobné problémy,
jež na mystika božské sešle a pak mu je pomáhá řešit. To je v největší
trvalý problém. V literatuře se tento termín vyjadřuje pojmem temná noc
duše. Nesprávně se uvádí, že trvá jen omezenou dobu, což bohužel neodpovídá
realitě. Tato civilizace je tak málo duchovně vyvinutá, že konkrétní duchovní
zákony nejsou známy. Pouze náznaky, smíšené s množstvím mýtů a iluzí. Nová
mystika je v první řadě radikální a maximálně pravdivá. Tím je však málo
populární.
Podstata je jednoduchá. Zátěž zatěžuje, ztěžuje
život, je však jeho nedílnou součástí v dualitách, např.
příjemné-nepříjemné, zdar-nezdar. Utrpení nikdo nechce, proto má velkou cenu.
Vůle se ho zbavit je motorem vývoje. Běžným lidem zátěž života přináší daleko
méně než duchovním lidem. O duchovní rozvoj nestojí, tak ho mají málo.
Závisí ovšem na tom, zda zátěž je konkrétní
Vůlí Boha, nebo lidským nápadem. Asketismus řeholníků, např. trapistů, není
nárokem na přiblížení se Bohu. Jde tedy o stupeň přijetí Boha, který rozhoduje
o výsledku zátěže. Ten je bez mystiky, tedy osobnímu vztahu k živému Bohu,
malý.
Zátěž vychází z duchovních zákonů platných
pro všechny entity. Podle nich vše má svoji cenu, nic nevzniká bez účelu a bez
námahy. Nic není zdarma. Za vším je hlavní Záměr Stvořitele – proces
Sebepoznání. Důležitým parametrem jsou tzv.zásluhy, jež vycházejí
z vyhodnocení našich činů v zátěžích. Až po dosažení předepsané kvóty může
dojít ke změně úrovně entity.
Mystika má jen tu výhodu, že cesty vývoje jsou
pod božským vedením přímé a rychlé. Zátěže také mají úplně jinou strukturu než
u obyčejných lidí. Vše je zaměřeno na maximální duchovní rozvoj. Mystik má taky
velkou ochranu, protože má část božských atributů. Nemůže např.dostat demenci
či slepotu. Zato má tisíc malých problémů. Zejména únavu, ta ho provází od
počátku. Mystika není zábava, ale práce.
V lidském světě rozhodně nelze očekávat
klid, mír a blaženost, to říká křesťanství naprosto správně. Nikdo
z mystiků neměl život jednoduchý a bez bolestí. Jak se správně říká – Koho
Bůh miluje, s křížem ho navštěvuje.
Další iluzí je mýtus o osvícení. Člověk zůstane
v této civilizaci vždy jen člověkem, i když poznává Boha velmi efektivně.
Až v dalších životech se může dostat výš.
Zátěž je vlastně totéž, co oběť. Prostě
prožíváme to, co nás zatěžuje. To je i symbol Krista na kříži, což je hlavní
symbol mystiky.
Je to překonávání překážek. Bůh tak zkouší naši
věrnost. Námaha, kterou podstupujeme, abychom dlouhodobě potvrdili, že o Boha
máme zájem i přes překážky, jež se nám staví do cesty. Je to Jeho záměr. Proto
postavil u brány Království nebeského archanděla s plamenným mečem, aby
zabránil vstupu nepovolaným.
Paradoxní je existence tuposti, častá stížnost
mystiků. Je jakoby protiduchovní, způsobuje však
zesílení zátěže, tím zvýšení vůle k překonávání překážek, jež je motorem
vývoje. Božské nás jakoby odsune, ale zvýšenou vůlí se vrátit jdeme k Němu
rychleji. Proto je božským často využívaná.
Je možné zátěž připodobnit k penězům, kterými
si vlastně platíme jak duchovní rozvoj, tak i zážitky s ním spojené. Čím
je duchovní rozvoj rychlejší, tím je dražší a čím vyšší schopnosti dostáváme,
tím víc musíme platit za jejich využívání.
To se týká schopnosti komunikace s Bohem a
zejména Jeho božského pocitu, tzv.ponoru, jež dostáváme v meditacích a
později i mimo ně. Nejdražší je extatický, neutrální daleko méně.
Důvod je v tom, že mystikové jsou jen
lidé, ale mají to, co jim nepřísluší, tj.božské pocity a schopnosti. Mají část
pocitu světa bohů, ale nevykonávají práci, která tomu světu náleží, ba ani ji
dělat nemohou. Tuto nerovnováhu je nutno kompenzovat zátěží. Další zátěž se
vynakládá jako kompenzace neduchovních činností.
Záleží i na intenzitě dynamiky, tj.dějovosti a
délce zážitku. Klidný ponor je daleko levnější než dynamický, zejména
s filozofickým obsahem.
Život mystika vytváří nutné podmínky pro
zrození ve vyšší civilizaci. Je proto důležité, aby rozdíl mezi ním a okolím
byl co největší a jeho aktivní život co nejdelší.
Jde vlastně o maximalizaci objemu zátěže. Stálý
ponor je symbolem úrovně mystika, ale vlastně sám od sebe mnoho pro duchovní
vzestup nepřináší. Naopak spotřebovává zátěž, takže s ním božské šetří.
Každý mystik má božským naplánovanou optimální
cestu. Nemusí tedy duchovní zákony vývoje detailně znát. Jsou v úplném
rozsahu lidem nepřístupné.
Má tedy určeno, jaká bude jeho mez mystiky. Po
dosažení se další vývoj již zpomaluje, i když se to mystikovi příliš nelíbí,
chtěl by více a hlavně dříve. Bůh
rozhoduje i o tom, kolik maximálního stálého ponoru bude dostávat. Bývá to
48-49,5%, horní mez je však už obsahuje hodně zátěže. Tento stálý ponor trvá
jen malou část dne, nejvíce pár dní po meditaci. Zbytek je o procento až dvě nižší.
To, co nemůže čekat, je změna osobnosti. Je
stejná i v dalších inkarnacích, protože je obsažena v kořenových
archetypech. Změnu výjimečně mohou provést jen nejvyšší úrovně.
Zákony zátěže jsou daleko složitější, než je
popsáno. Dochází např. k výměně mezi mystikem a těmi, na které je
napojený, dokonce i mezi božskými silami a jím.
Zátěže v mystice
Zátěž, známá pod pojmem temná noc duše, je největší problém mystiky. Je to úplně vše,
co osobnost mystika zatěžuje. Trvá celý život,
bez výjimky. Má množství důvodů, jež je třeba znát. V podstatě pohání
mystický proces, vyvažuje ho. Překonáváním překážek se také ovlivňuje psychika.
Zátěže je třeba zvládat bez reptání a nenechat se jimi znechutit.
Zátěže i bez mystiky má každý člověk. V tom je
mystik podobný jiným lidem, kteří z ní však nemají užitek, protože o duchovní
vzestup nestojí.
Zátěže
lze popsat podle různých kritérií:
a./ Podle etap mystiky
1.Spuštěním mystického procesu zátěže pomalu
zesilují, úměrně intenzitě procesu. Mystik se s ními
postupně seznamuje.
2. Střední část je dlouhá a poměrně těžká.
Neustále se mění intenzita i druhy zátěže.
3. Závěrečná etapa, tedy MD, má klidnější a
mírnější zátěže
b./Podle intenzity
1. Slabé
2. Střední
3. Silné
4. Velmi silné. Extrémní bylu
ukřižování Krista
c./V pořadí četnosti je to
1. Únava
2. Tupost fyzická i psychická
3. Když se něco nedaří, nebo nemůžeme mít, co
bychom chtěli
4. Tíseň. Ta vzniká z událostí i v meditacích o
Jinakosti Boha
5. Nespavost
6. Psychická labilita ze zesílených sklonů
7. Tísnivé sny
8. Plnění pokynů božského
9. Problémy s lidmi
10. Nejrůznější překážky v životě
11. I nedělat nic i kdybychom rádi něco dělali
je zátěž
12. Různé bolesti
13. Nemoci, těch je naštěstí velmi málo
A další
d./Podle délky trvání na
1. Krátké
3. Střední
4. Dlouhé
5. Trvalé
e./Co nikdy nenastane
1. Demence
2. Nemohoucnost
3. Nouze
4. Duševní nemoci
Božské neustále vymýšlí a realizuje různé
zátěže a zkoumá jejich účinnost. Vždy jde o to aby přinesly co nejvíce. Přitom
mystik nesmí být nikdy vážně ohrožen vyjma nejsilnějších procesu, které jsou
naštěstí vzácné. Vždy má ochranu a základní potřeby má zajištěny .
Na případě Krista můžeme z Nového zákona vyčíst
jeho zátěže i Jeho ochranu, podobně jsou popsány v dílech jiných mystiků
Pokud se nějaká zátěž neosvědčí, tak ji božské
přestane používat. Každá má svá specifika, je vhodná pro určitého mystika a
určitou etapu. Proto má každý mystik svou trvalou sestavu zátěží, i když
některé jsou používány častěji. Nemůže do nich ani zasahovat, zvolit si je. To
je vyhrazeno pouze božskému.
Zátěže, schopnosti, zásluhy a kvóty
V mystice není nic zbytečného, vše je
důkladně připraveno pro přímý rychlý vývoj.
Pochopit její logiku však není vždy snadné. TND je největším problémem
mystiky, ta je tou největší zátěží. Projevuje se mnoha způsoby a ani po mnoha
letech se příliš nemění.
V běžném povědomí je, že by se měla po
určité době ukončit a nastalo by bezproblémové Osvícení. To se však nikdy
nikomu nestalo. Proč?
Právě proto, že neznáme duchovní zákony a jen
si je vymýšlíme tak, aby se nám to hodilo, líbilo. Že jsou ale jiné, vědět
nechceme...
Jde o Sebepoznání, zdokonalení, návrat zpět
k Bohu, ze kterého jsme vyšli. To platí, ale ta cesta není tak snadná a
rychlá, jak bychom si přáli.
Obecně řečeno je mystika mnohem delší a
v tomto světě nelze překročit určitou mez. Vždyť tu žádní bohové ani
božstva nežijí, jsme dosti zaostalá a agresivní civilizace. Mnoho lidí zde
neudělá za svůj život téměř žádný pokrok.
Je třeba pochopit významy a vzájemné vztahy
pojmů jako zátěže, schopnosti, zásluhy a kvóty. Mystika je zrychleným vývojem,
ale ani ona nemůže jít přes určitou mez. Pokud dostaneme část božských
schopností, které nám vlastně nepřísluší, musíme za ně jakoby zaplatit zátěží,
která nás paradoxně vlastně Bohu vzdálí. Připadá nám to nespravedlivé, dokud
nepochopíme skryté souvislosti. Chtěli bychom vše hned a bezpracně a to nejde.
Každý stupínek vývoje, každou novou schopnost
si musíme zasloužit. A tím je překonávání překážek. Čím jsou těžší a delší, tím
je zásluh více. Jak se dosáhne určité hodnoty, máme právo na změnu, ač může přijít
až v příštím života. O tom pochopitelně nerozhodujeme my, ale božské.
Snaží se mystikovi vytvářet zátěže tak, aby
byly snesitelné a nezpůsobily by velkou škodu. V meditaci nám zvyšuje
schopnosti, ale mimo ni je může i snížit. Právě proto, aby zátěž byla větší.
Zátěží tedy nejen platíme božské schopnosti, ale i tvoříme podmínky pro nápravu
našich problémů.
Nepříjemnou zátěží je zejména psychická i
fyzická tupost, kde se mystik musí daleko víc soustředit aby neudělal chybu.
Přesto ji občas udělá, což mu vyvolá vlnu nevole, dříve neznámou. Je to zase
jen zesílení jednoho z jeho sklonů, aby ho musel překonávat.
Často mu situaci ještě ztěžuje bolestivá únava,
kterou musí přemáhat. O to je zátěž větší. Kdepak harmonie klid mysli, to
mystik v tomto životě běžně nemůže zažít. Mystika je celoživotní práce, ne
odpočinek. Je těžká, proto je tak vzácná a málo známá.
I ve vrcholné etapě MD jsou často dva měsíce
těžší s méně schopnostmi. Pak až dostane dva měsíce silnějších ponorů.
Pokud dostane i víc informací a inteligence, budou jen měsíc.
MD
Ptal jsem se zástupce božského Já, zda není
mystický důchod až příliš chudý, protože tak jsem shrnul dosavadní zjištění o
něm. Odpovědělo mi nadvědomí dimenze
Takže nelze nic většího čekat co se týče ponorů
ani schopností. Po meditaci bude vždy krátké období silnějších ponorů, ale pak
už jen méně, jako právě nyní.
Ptal jsem se, zda nemám mít víc pasivity. Prý
stačí, jak to mám. S malým ponorem totiž velkou pasivitu těžko udržím. MD
bude proto dlouhý, poměrně chudý a vlastně dost klidný.
Proto jsem se nadvědomí dimenze
Ještě jsem se zeptal na detaily příštího
života, kde vlastně budu. Volal jsem dimenzi 6,5 ale spustila se hudba Crown Chakra, což znamenalo, že
Šéf božské Správy dimenze
Odpověděl otázkou: „Narodit se zde?“ Uvědomil
jsem si, že jsem tady už cizincem a bude to ještě zesilovat. To by mi vážně
nesedlo. Dodal: „Tady nezůstaneš, to říkám Já, Všemocný. Proto půjdeš výš, ale
ne moc vysoko“. Ale nikdy není jistota, co bude. Božské je vždy
nevyzpytatelné... Další podrobnosti se snad ještě čase dozvím.
Mystický důchod sice není takový, jak jsem si
myslel, ale nelze ho podceňovat. Kdo z lidí se tak má? Nikdo. Ponory sice
nemám extrémně vysoké, jak bych chtěl, ale jsou dostatečně vysoké. Ty nemá
nikdo ani zčásti. Ani schopností mnoho není, ale co potřebuji, to mám. Hlavně
plnou ochranu proti vážným problémům a přístup k informacím.
Je to opravdu klidný důchod, odpočinek, kdy si
užívám stav, ke kterému jsem se desetiletími dopracoval, aniž bych už musel
namáhavě usilovat.
Jen dozrávám a tak se připravuji na další
inkarnací ve vyspělejší civilizaci, kde budu opět namáhavěji pokračovat
v duchovním rozvoji. Tak se dopracuji k dalšímu a dalšímu MD…
Výsledky MD
Souhrn
Mystika přináší částečné poznání božského a
část Jeho schopností, jako jsou Jeho pocity, informace, vedení a ochrana.
Popsaný mystický proces je ojedinělý, ale velmi
účinný. Přitom k němu není potřeba klášter ani poustevna. Lze ho zažít i v
běžném životě, i když to způsobuje řadu překážek. Zejména rozptylování
pozornosti a obtížnější získávání zásluh, protože běžný životní styl ho spíše
spotřebovává.
Po více než třiceti letech tohoto procesu
včetně deseti let v závěrečná etapě MD je zřejmé, že je to velmi dlouhý,
intenzivní, dosti těžký a složitě dynamický proces duchovního rozvoje. Je to
cesta k soužití s božským, což přináší mnoho problémů.
Mystik zcela nepatří ani do lidské společnosti,
ale ani do sféry bohů. Je tedy v určité izolovanosti, která pro něj není
snadná.
Etapa MD je odlišná a dlouhá, zcela se vymyká
předchozím etapám. Už nejsou potřeba dynamické mystické meditace. Stačí zvýšený
stálý ponor v kombinaci s častými, ale malými statickými meditacemi a
intenzivní komunikací.
Celý dosavadní život mystika je tedy možno
označit jako přípravu na tuto etapu postupným zvyšováním stupně přijetí Boha.
Až v té se zátěžemi tvoří podmínky pro proměnu, která se projeví různým
způsobem až v příštích životech. Mystika totiž není naivní představou, ale
trvale těžkou prací. A taková bude i v příštích životech.
Proces je veden božským, mystik do něj může
zasáhnout jen nepatrně. Vše je podřízeno procesu. Božské usiluje o maximální
rychlost duchovního vývoje, o splnění životního úkolu. Vše je určeno nám
neznámými duchovními zákony. Do popředí se v MD dostávají zátěže, dříve méně
vnímané, což mystikovi velmi vadí. Chtěl by mít bez námahy vše a hned, což
nejde. Bez zátěží není duchovní vývoj možný.
Neustále je také odtahován od společnosti, nemá
do ní zasahovat, nechat ji působení Boha. Tím se ještě více vzdaluje lidem.
Mnohé informace o duchovních zákonech jsou totiž náročné na pochopení, zcela
neznámé a obtížně přijatelné.
Daleko reálněji
také vidí lidskou společnost, jež sama sebe přeceňuje. Přitom je vše jak má
být, i když to odporuje bibli, která vede duchovní lidi k aktivním krokům pro
záchranu lidstva.
Celkově je závěrečná etapa MD určitým
zklamáním. Čekalo se od ní více, než dává, a i za to se musí platit všemožnými
zátěžemi. Ale odpovídá to životům cesty kříže křesťanských mystiků.
Mystika nemůže přinést klid a harmonii, to je
jen populární mýtus. Nepřináší ani úplné Poznání, protože to božské duchovní
zákony neumožňují. Žádné okamžité a trvalé osvícení ani neexistuje. Je to
intenzivní proces postupné proměny. Celý proces dokazuje, že duchovní vývoj je
daleko těžší a delší a celkově jiný než si myslíme. A jeden život v něm příliš
neznamená...
Rozdíly mezi mystiky jsou veliké. Mystický
proces lze rozdělit na tvrdší a měkčí. Čím je náročnější, tím větší přináší
vzestup do dalších inkarnací. Ale i to je určeno kombinací kořenových
archetypů, Do této etapy se dostalo jen málo lidí. Všichni ji měli v životním
úkolu, ale v různé intenzitě. V duchovní literatuře se mystika takto
nepopisuje, nebylo by to populární. Božské je prostě pragmatické, má své
Záměry, které před většinou lidí tají.
Podmínky a zákonitosti etapy MD
Problematika MD je tak rozsáhlá a složitá, že
by si zasluhovala vlastní publikaci. V literatuře dosud nebyla popsána, jsou
známy jen útržky. Základem pro ní jsou duchovní zákony, lidem neznámé. Je to
již čistá esoterika, o které lidé ani vědět nemají. Vlastně je úplně vše jinak
než si představují.
I mystik si myslel, že si bude v klidu
mystického důchodu MD užívat dosažených vysokých božských stavů, ale ukáže se,
že je vše jinak. Že je to vlastně hlavní pracovní etapa mystického procesu.
Etapa MD, nazvaná mystický důchod, plynule
navazuje na etapu PO. Ta byla charakteristická počátkem denních ponorů a malými
každodenními meditacemi. Též se vyznačovala zeslabením velkých meditací a
snížení jejich četnosti. Důvod byl, že stupeň přijetí Boha už dosáhl požadované
hodnoty a schopnost jeho trvalého udržení, což je podmínka intenzivního
duchovního rozvoje. Další meditace by už zásluhy snižovaly, protože jsou drahé.
O tom, že vše má svoji cenu, se naplno dozvídá až v etapě MD.
Etapa PO byla zakončena silnými zátěžemi, které
jsou podmínkou vstupu do poslední etapy, kde postupně zesiluje to, co bylo
započato. Pak jde hlavně o zátěže, na které je velký tlak, a o délku procesu.
To vše určuje celkový duchovní přínos života, jež se projeví v dalších
inkarnacích.
Až v etapě MD zcela přijímá to, co mu léta bylo
ukazováno v meditacích, např. že Prvotní hřích nikdy nebyl, ani být nemohl. Od
Boha a v Bohu je úplně vše. To zcela mění situaci. Už život není boj proti
hříchu a o návratu k Bohu. To je jen zjednodušení.
Vše je totiž takové, jak má být! Kritika lidí
je vlastně úplně zbytečná. Mystik má však stále snahu lidi napravovat a vést je
k Bohu, což však není jeho úkolem, ačkoliv o tom jsou všechny duchovní knihy.
Vše je věc Boha a je na Něm, jak bude postupovat.
To má zcela změnit postoj mystika k ostatním.
Nejsou to vlastně ani hříšníci. Jen realizujeme nastavení, které jsme od Boha
dostali. Vlastně ani nejsme tím, čím si myslíme, samostatnou entitou, ale každý
je jiným Záměrem Boha. Každý má svou hru a není správné do ní zasahovat,
protože má svou logiku. Disharmonie a neznalost, patří do Hry. Nesnažit se to
násilně měnit.
Rovněž, že základem Stvoření je rovnováha
duálních archetypů, ta je vždy zachována, ať se nám to líbí nebo ne. A že vše
jde v cyklech, vlastně matematicky. Jaký hlavní záměr Bůh má, když řídí svět?
Stabilizovat, vše udržet v chodu, v předurčenosti.
Vše má svou skrytou logiku, i když ji
nechápeme. Všechny duchovní knihy jsou tedy spíše pohádkami určené pro úplné
začátečníky. I tak je to učení, postupné dozrávání. Poznávání esoterických
zákonů řízení Života.
Dozvuky zážitku
božského
Každá dynamická
mystická meditace rozšířeného vědomí je jiná, ale všecky více či méně
rozmetávají představy ega o sobě i o Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat
představy, jak říká Desatero.
Ukázalo se, že více než
zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená hned na výstupu
z meditace, kdy se zážitky z ní probírají ještě v dobré paměti. Je v
ní totiž jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity, tak
vzdálené lidskému. Rozšířené vědomí je v ní stále zřetelné. Je to ohromení
z Jeho Nekonečné a Věčné Velikosti, které způsobuje vytržení mysli, popisované
ve svatých knihách.
Doporučuji to každému.
Poslechněte si spojené nahrávky z několika meditací a pokuste se do nich
vcítit: http://intuice.mysteria.cz/MeditaceMilos2.mp3
Viz též Zátěže v mystice
Někdo k TND počítá i tzv. Psychospirituální krizi, viz studie viz web Psychospirituální krize od Mgr.Vančury
z r.2002
O TND,
jež je jednou z hlavních etap mystiky, viz
např:Jak tomu bylo u mystika sv.Jana
z Kříže, který o ní napsal knihu
Temná noc
duše v životě středověkých mystiků:
Křesťanští
mystikové a jejich procesy TND
Sv.Terezie z Avily a její
dílo
Výňatek z něj:
Cesta kříže sv.Terezie
od Ježíše
V Novém zákoně
Ježíš na mnoha místech předpovídá učedníkům pronásledování a utrpení. Např.:
J.15.18 "Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne měl v nenávisti dříve
než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by měl rád, co je jeho; že však nejste ze
světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“
Životopisy mystiků to
popisují bez výjimky. Např. sv.Terezie v knize Hrad v nitru. Šesté
kapitoly:
…Myslím, že bude
užitečné, když vám vylíčím některé trýzně, jež zakoušejí a jež znám velmi
dobře. Jistě, všechny duše nejsou vedeny touto cestou. Nicméně ty, jež Bůh
vyznamenává takovými nebeskými věcmi, i když jen občas, musí podle mého názoru
tak či onak zakusit pozemská utrpení.
Chci začít u těch
nejmenších, totiž u reptání osob, s nimiž se stýkáme, ale i u těch,
s nimiž žádné styky neudržujeme a o nichž by nás ani nenapadlo, že by se
mohly zabývat našimi věcmi.
Říkají: „Chce ze sebe
dělat svatou! To všechno dělá jen aby oklamala svět a znevážila ostatní, jež
jsou mnohem lepší než ona a nenadělají tolik cavyků.“ Všimněte si, že ona
nedělá žádné cavyky, nýbrž snaží se jen přesně zachovávat, co vyžaduje její
stav.
Nicméně ty, které
považovala za přátele se od ní vzdalují, stávají se jejími nepřáteli a zahrnují
ji velmi bolestivými a citelnými ranami: „Ta duše je na zcestí!
Je to zřejmý klam! To jsou ďáblovy úskoky! Dopadne to s ní jako s tou
a tou, co tak bídně skončily! Kvůli ní se zlehčuje ctnost! Klame zpovědníky!“ A
zajdou i za zpovědníky a řeknou jim to. A tisíce jiných pomluv a posměchu.
Nejhorší je, že tato
válka brzo nepřestane, nýbrž trvá celý život, neboť jedni upozorňují druhé, aby
si dali pozor a nejednali s takovými dušemi. Namítnete mi, že někteří také
mluví dobře. Ano, ale jaká je to hrstka proti zástupům těch, co pomlouvají.
Rovněž to popisuje v
knize Cesta k dokonalosti. 18.kapitola:
Těm z vás, které
Bůh vede po této cestě zdůrazňuji, že kříž kontemplativních osob není nejlehčí.
Náramně byste se divily, kdybyste viděly, na jakých cestách a jakými způsoby je
Pán zkouší. Znám oba stavy a vím, jak jsou nesnesitelné trýzně, jimiž Bůh tříbí
kontemplativní. Kdyby je nemírnil nějakou útěchou, nedaly by se vydržet.
A právem, neboť cestu
kříže Bůh vyhradil pro své vyvolené. Čím víc je má rád, tím více trápení na ně
sesílá. Není však žádný důvod myslet si, že se by Mu ošklivily kontemplativní
osoby, vždyť je chválí vlastními slovy a považuje je za Své přátele.
Když si lidé všimnou,
že kontemplativní dostávají nějakou milost, představují si, že je tomu tak stále. Já vám však říkám, že
byste nebyly sto snášet jejich kříže ani jediný den.
Poněvadž nás Pán zná
důkladně, ví, v čem Mu můžeme sloužit. Dává každému jeho úkol podle toho,
jak to nejvíce prospívá jeho duši, samotnému Pánu a dobru bližních.
II. Výňatky z
rigorózní práce Mystika a schizofrenie od Jana Bendy viz http://go.to/benda
Etapy mystické cesty
1. Probuzení Já. Obrácení, resp.
probuzení Já mívá podobu krátkého vytržení. Jde o náhlou změnu (rozšíření)
vědomí, při níž subjekt poznává novou, vyšší úroveň vnímání (transcendentální)
skutečnosti.
2. Očišťování. Po
konfrontaci s vyššími, "nadsmyslovými" rovinami vědomí a skutečnosti si
jedinec nyní zvýšenou měrou uvědomuje svou vlastní omezenost a nedokonalost. Je
to fáze sebepoznávání nebo ještě přesněji řečeno fáze konfrontace s vlastním
stínem (ve smyslu Jungově). Je to perioda tvrdého, namáhavého zápasu, hořkého
utrpení, plná zklamání, ale také období snah o osobní nápravu.
3. Osvícení. Objevují se zde extatická vytržení,
vize, hlasy. Jak čteme v literatuře, mystik zažívá pocit intenzivní osobní vztaženosti ke konečné Realitě, intimním způsobem se raduje
z nekonečna. Poslední stupeň modlitby nazývá Terezie modlitbou extatického
spojení či duchovním zasnoubením.
4. Temná noc ducha. Nejstrašnější ze všech zkušeností mystické cesty bývá
označována jako temná noc ducha neboli mystická smrt. Radostnou fázi osvícení
střídá strastiplná perioda vyprahlosti a (zdánlivé) stagnace. Mystik se ocitá v
depresi. Cítí se být osamocený, opuštěný a zavržený Bohem. Hořké vědomí vlastní
hříšnosti a nedokonalosti vyvolává v něm tíživou a neutuchající beznaděj.
Mystik nevládne nad
svými myšlenkami. Do jeho vědomí se vtírají trapné, nedůstojné, nechtěné a
vytěsňované obsahy, zlé a nízké pudy. Sv.Terezie líčí tento stav: ...ďábel nás
naplní takovou urážlivostí a nevrlostí, že bych byla schopna každého rozsápat.
Muka, která mystik v
tomto stadiu prožívá, zvyšují často ještě další, současně (synchronně) se
objevivší vnější nepříznivé okolnosti. Jan od Kříže byl nespravedlivě obviněn a
uvězněn. Sv. Terezie - tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem
si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení. Rozum
se zatemňoval, potýkala jsem se s tisíci pochybnostmi a úzkostmi, takže se mi
zdálo, že nedokáži pochopit, co se ve mně odehrálo, a že snad všechno byl jen
klam.
5. Sjednocení. Stejně jako všechny
ostatní mystické zážitky je i tato vrcholná mystická zkušenost ve své podstatě
nesdělitelná. Sv.Terezie interpretuje zážitek sjednocení jako duchovní sňatek.
Píše o tom - Pán se zjeví ve středu duše. A to je tak veliké tajemství, tak
mocná slast, a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to
přirovnala. Zdá se, že Bůh chce ukázat duši nebeskou slávu, ale mnohem
úchvatnějším způsobem, než při jakémkoliv vidění nebo duchovním zážitku.
Rozšířené vědomí se již nevrací do své původní
polohy a zůstává trvale v kontaktu s transcendentální skutečností, resp. Bohem.
Zřejmě právě proto mystikové často hovoří o tomto stavu jako o znovuzrození.
Nežiji už já, žije ve mně Kristus, říká Apoštol Pavel (Ga;
2,20). Terezie píše - nemyslete si proto, dcery, že kvůli tomu zanedbává jídlo
a spánek, i když je to pro ni velké trápení, či že neplní své povinnosti, k
nimž ji zavazuje její stav. Dalšími z účinků jsou velká odvaha, odhodlání konat
dobro, smysl pro humor a také mimořádná tolerance.
Dr.Paul Brunton o temné noci duše
Autor v knize Pokročilá kontemplace, kterou vydalo nakladatelství Iris v
r.1996, uvádí mnohé zkušenosti o TND obdobné našim. Zahrnuje do temné noci duše
i tísnivé transformační procesy nerozvinutých částí osobnosti. Autor dokazuje, že mystika
opravdu není selanka, jak si mnozí laici myslí.
V knize
na str.71 uvádí: Nejnebezpečnější
formou temné noci je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých zapomenutých špatných sklonů. Je to bod,
na kterém je aspirant opravdu zkoušen a kde část těch,
kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce
neobstojí a na mnoho let klesnou na stupeň nižší.
Na str.74 je channelingový rozhovor Boha s mystikem Jindřichem Suso. Je dalším důkazem, že věčný archetyp
zrazení, odsouzení i popravy Krista a apoštolů byly jejich temnou
nocí i tísnivou transformací, nutnou Cestou k Otci. Nejen apoštol Pavel řekl: “S Kristem jsem byl ukřižován,
s Ním jsem vstal z mrtvých.” Mystérium smrti a vzkříšení je daleko starší než křesťanství,
bylo známo už v šamanismu.
Bůh řekl: Dosud jsi byl vladykou,
nyní Bůh chce, abys byl
rytířem. A teď budeš muset hodně bojovat. Suso:
Běda, Bože můj! Co se mnou činíš? Myslel jsem si, že už mám dost. Ukaž mi,
kolik utrpení mám před sebou. Pán řekl: Je pro tebe lépe nevědět to. Přesto
ti povím tři věci. Doposud jsi bil sám sebe. Nyní tě budu bít Já a ty budeš
veřejně trpět ztrátou své dobré pověsti. Za druhé - všude, kam se ohlédneš po
lásce a věrnosti, tam najdeš zradu a soužení. Za třetí - dosud jsi plaval v
božské Sladkosti (tj. ponor do Boha) jako ryba v moři. Toto od tebe
odejmu a ty budeš hladovět a chřadnout. Budeš opuštěn od Boha i od světa a
čehokoliv se chopíš, aby ses potěšil, přijde vniveč. Suso
se vrhl na podlahu s rukama rozepjatýma ve tvaru kříže a modlil se ve smrtelné
úzkosti, aby tato bída na něj nepadla. Potom k němu pravil Hlas: Buď dobré
mysli, budu s tebou a pomohu ti zvítězit.
Str.78: Přijímejte dlouhou temnou noc trpělivě, klidně,
pokorně a odevzdaně jako určenou k vašemu pravému dobru. Není to trest za
spáchaný hřích, ale prostředek ke zničení egoismu.
Str.81: Tyto roky mohou být pro ego skutečně trpké, mohou
se zdát dokonce zmařené, ale mají svůj význam. Za prvé vynášejí na povrch a
uvádějí do pohybu všechny skryté chyby, všechny zárodečné slabosti, všechno
latentní zlo. Takže mohou být odhaleny a odstraněny - často po utrpení, které z
nich vyplynulo. Veškerá latentní žákova špatnost (jakož i ctnost) se postupně
aktivizuje, všechna pokušení jeho spících vášní jsou probuzena jedno po druhém.
Všechny animální sklony jsou rozehrány proti hodnotnějším ideálům, všechna jeho
neupřímnost, hrabivost, nepravdivost a marnivost rychle vzroste ze semene do
dospělé rostliny. Ve stejné době se rovněž projevují jeho dobré vlastnosti,
takže v něm existuje strašný boj.
Str.84: Když si žák uvědomí, že i zoufalství je
sobecké, tak pochopí, že to nejsou jen zlé vášně, které mají být zkroceny, ale
také depresivní a melancholické city. Je třeba, aby si připomněl, že až znovu
pronikne do vyšší oblasti své bytosti, každá truchlivost, sklíčenost nebo
melancholie, jimiž může trpět, bude postupně slábnout
Zhoršení
místo zlepšení
Jedna horlivá křesťanka často navštěvovala kostelíček na
filipínském ostrově a intenzivně se modlila k Bohu. Začala však stále častěji
upadat do tranzů. Zmítala se a mluvila neznámým
jazykem. Kněz jí chtěl pomoci modlitbami, ale nepodařilo se mu to. Rodiče ji
zavedli k šamanovi, který se těšil všeobecné vážnosti. Zjistil, že dívka byla v
minulém životě znásilněna, a tento zážitek se jí stále vracel.
Letniční a charismatická hnutí v rigidní církvi mají
podobný problém. S nadšením a dobrými předsevzetími se mladí křesťané
intenzivně modlí ke Kristu o očistění. Tuší, že je v tom řešení pro ně i pro
neblahou situaci v církvi. Duchovní proces se u nich skutečně dá po určité době
do pohybu. S překvapením však brzy zjišťují, že jejich problémy nemizí, ale
zvětšují se. Jako by v nich vyplouvalo na povrch to nejhorší. Mají špatnou
depresivní či agresivní náladu. Sexuální disharmonie, kterou léta potlačovali,
se již nedá ovládat a stává se trýznivým problémem.
Stěžují si na vyhoření. Když se to ani po letech nelepší, s
nespokojeností opouštějí církev a často se do ní už nikdy nevrátí. Jejich stav
se obvykle dlouhodobě zhorší, protože přijali nejhorší stránku sebe a božské
stránky osobnosti se u nich ještě ani neprojevily. Cítí se podvedeni. Chtěli v
církvi vyřešit své tíživé osobní problémy, ale dopadlo to zcela opačně a nikdo
jim to neuměl vysvětlit jinak než frázemi.
Temná noc duše patří k prvním fázím složitého duchovního
procesu. Správně se sice říká, že je třeba i v těžkých chvílích myslet na
Krista a Boha, ale představovali si to příliš jednoduše a demagogicky. Přitom
dobře věděli o pokušení Krista a jeho ukřižování, ale nevztahovali to na sebe.
Knihy svatých o temné noci duše a pokušeních mnichů a poustevníků nečetli, nebo
si mysleli, že se jich to netýká. Kdyby měli kvalifikovanou pomoc a vydrželi,
mohlo to dopadnout úplně jinak. Dobrou komunikací v církvi by se dalo mnohé
napravit, ale ta chybí právě tak jako dobrý příklad. Jakékoli rozpaky blokují
řešení problémů.
Věřící jsou téměř beznadějně zapadlí do demagogie a
moralizmů a na otevřený rozhovor například o intimních problémech v nich není
místo. Tak církev ztrácí i ty nejnadanější.
I mimokřesťanské směry mají podobné problémy.
Veřejnost kritizovala sexuální výstřelky mezi žáky Osha,
ačkoliv se často jednalo o projev temné noci duše. Naše civilizace prošla
vědeckotechnickou revolucí, ale úroveň poznání psychiky silně zaostává.
Disharmonie nelze zamést pod stůl, ale uvolnit je, pracovat
s nimi a nechat vyčistit. Populární je však mluvit o askezi, utrpení, sebepopírání a boji proti přáním, což jsou formy autoagrese, které nic nevyřeší, jen zablokují duchovní
vývoj. Božské síly umějí dokonale odpovídat na tyto otázky i léčit závažné
problémy psychiky metodami, které moderní psychoterapie dosud nezná. Proto je
vědomá komunikace s nimi tak důležitá, abychom věděli, kde máme problém a jak
konkrétně postupovat, i když tu vlastní práci z nás nikdo nesejme, ani nám k
tomu nedá vůli. Potřebujeme nezbytně pravdivost a ochotu k rozkrývání.
Jiří byl stejně duchově zaměřen, ale měl výhodu v tom, že
se dostal mezi zasvěcence. Naučili ho komunikaci s božskými silami, takže měl
dokonalé vedení už od počátku. Místo náboženské demagogie rozvíjel všechny
druhy vnímání. I u něj se záhy projevily příznaky temné noci duše - zesílená
sexualita, sklony k magii, zhoršily se i jeho vztahy k blízkým. U členů skupiny
se však setkal s pochopením, sami tím procházeli a mohli mu předávat
zkušenosti. Kombinací psychoterapie, zvláštních druhů zpovědi, meditace a
komunikace se mu podařilo udržet proces pod kontrolou i při velmi vysokém
urychlení duchovního rozvoje
Etapa temné noci duše
Po
dohodě s nadvědomím se duchovní vývoj mystika zrychluje. Mohl by se urychlit i
více, ale destabilita už zesiluje. Projevuje se
přetížením psychiky, únavou i infekčními nemocemi. Zasvěcenec potřebuje
pochopení okolí, jinak je mu přívod energie omezen.
Nepříjemným
a bolestivým úkolem etapy je odhalení obsahu třinácté komnaty, jež se otvírá
působením božských sil.
Nejčastěji je tam skryta potlačená agresivita, magie, problém v sexu.
Nejčastěji skrytá přílišná závislost, neboť sex je vlastně konkurence božskému.
Dále bláznivost, deprese, strach a nechuť k duchovní práci či jejich kombinace.
Inteligence mu
nastavují zrcadlo ve snech, událostech a drobných nehodách. Vidí všechny své
nedostatky, i ty, které si ani neuvědomoval. Byly často mnoho let i několik
životů potlačené vědomím či blokované nadvědomím, protože by způsobily velké
problémy. Proto mu je uvolňují pomalu, aby je bylo možno postupně očistit. Vždy
musí mít jistotu, že jde opravdu k Bohu a je pod Jeho vedením. Tím se
vyhne tomu, aby ho jeho vlastní odkryté disharmonie zničily, nebo aby v nich
zůstal. Nemůže je potlačovat, jen jim dát povolený rozsah a dohlížet, aby
nepřekročily své hranice. I když se nečistého vzdá, vyprázdněné místo má sklon
se opět podobným naplnit. Nic v duši
nesmí zůstat před Bohem skryto.
Očišťování v procesech
temné noci duše se provádí střídavým zesilováním a zeslabováním jednotlivých
disharmonií. Má je prožít, dobře jim porozumět a poznat všechny souvislosti,
jež je vyvolaly a ovlivňují. Pojmenovat problém, správně si ho uvědomit a
změnit k němu postoj. Nepodporovat ho myšlenkami, ačkoliv bolestivě cítí, jak
se ho nechce vzdát a stydí se za to. Stačí však například říci: Cítím zlost, ale nechci ji. Je nutno nevyžívat se
v ní, ale opakovaně žádat božské síly aby
ji odstranily. Ta pak zeslábne a zesílí se další disharmonie, aby se
poněkud zeslabená zlost později opět vrátila.
Zasvěcenec může
vytvořit rituál na zahození odkrytého a zesíleného problému. Jeho vybití
náhradním způsobem se často nelze vyhnout. Problém např. je, že zablokovaný sex
blokuje vnímání. Božské síly nejsou prudérní v oblasti sexu, ač si to mnozí
myslí. Mají výukové postupy, lidem neznámé.
Tato temná noc duše, popsaná řadou
mystiků, je nepříjemná a dlouhodobá práce, protože naše minulost bývá hrůzná.
Setkává se s lidmi, které v minulosti poškodil, či oni jeho, a jako v zrcadle v
nich vidí to, co si nechtěl uvědomit na sobě. Má sklon pokračovat v nezdravých
vztazích. Ve snech i událostech poznává, co mu ještě zbývá dořešit a čeho se
nechce pustit, i když velkou částí osobnosti chápe, že je to nezbytné. O tom,
zda se chce změnit nebo ne, se musí rozhodnout sám.
Vazby s minulostí jsou silné. Někdy by se rád
vrátil do starého životního stylu, ale už to nejde, je příliš daleko. Nehody a
nemoci už nemůže svalovat na náhodu. Někdy mu osud přivodí situaci, při které
zapomene, že vše je zkouška, a jedná postaru. Následek bývá trest. Neustále je vystavován situacím,
s kterými má problémy. Nehoda se však stane jen tehdy, když na varování
nereagoval. Může se totiž božské síly
zeptat, kde je mez toho, co je mu povoleno, mez tolerance, ale i to, co je už
trestáno. Tyto meze se mohou měnit podle okamžité situace. Nepotřebuje tedy
desatero. Dozvídá se, že agresivní je i některé jeho jednání, jež tak nevnímal.
Pracuje s navozenými či
spontánními regresemi a progresemi obsahujícími i symbolické děje, jež dovedou
nahradit skutečné události. Mohou být ve formě snů, vizí a pocitů. Dělá dva i
tři úkoly současně a aniž by je dokončil, dostává další. Později se znovu
vracejí. O nových problémech se dovídá s
předstihem i od ostatních členů skupiny. Pomáhají mu jak mohou, sami je
prožívají podobně jako on.
Proces zesiluje i pudy,
aby pochopil, že nemají valnou kvalitu a přesunul těžiště vědomí výš. Opustil
většinu původních názorů, podstatně se změnila jeho povaha. Zažil dokonce
průnik zlých sil. Ve snech,
vizích a náhlým vnuknutím vidí i nepříznivé budoucí události, což nebývá
příjemné. Zkoumá příčiny, které je vyvolávají, a někdy se mu podaří s pomocí
nadvědomí změnit svůj osud. Rovněž
i problémy v duchovním vývoji, které ho v budoucnu čekají, a řeší je s předstihem.
Zasvěcenci se silnou karmickou zátěží z následků magie mají velmi
dlouhé a bolestivé procesy, při kterých
někdy ztrácejí naději, že se jejich
stav vůbec kdy zlepší. Potřebují
podporu ostatních. Nejraději by slezli
z kříže, aby se nechali vzkřísit. Temná noc duše
je často až příliš dlouhá a těžká. Problémy se mnohokrát vracejí, protože do vědomí vstupují další, dosud nenapravené části individuality. Všichni zasvěcenci poznávají, že jsou
na počátku vývoje a cyklická očista bude trvat ještě
mnoho let. Bolí, když vidí většinu
lidí zbytečně ze zlozvyku vytvářet negativní energii, jež ničí je i okolí.
Vědí už, že vše je
obklopeno vysvětlujícími symboly a hledají, co jim odrážejí okolní osoby,
prostředí a děje. Někdy se zmýlí nebo udělají chybu, ale Inteligence je
nenechají dlouho tápat, správné řešení přichází z nejrůznějších směrů.
Neptají se již na
teoretické věci, ale převážně na osobní, ale i tak bývají mnozí přetíženi.
Inteligence jim opakovaně naznačují, že by měli komunikaci omezit nebo na čas
vypustit. Spíše mají pracovat s významy snů, v kterých dostávají aktuální
připomínky a poznámky k výuce. Zvýšenou pozorností mají podporovat průnik
intuice, i když zpočátku nepoznají, zda je myšlenka od Ní. Po mnoha omylech se
jim to postupně daří rozlišovat. Dostávají od Inteligencí návrhy nových
duchovních úkolů a osudů i do budoucích životů. Sny jim naznačují, co jim
přinesou.
Postupně se mohou
spojit s ještě vyššími božskými silami. Nejprve jen ojediněle, později
stále častěji, až jsou připojeny trvale. Zejména přístup k nirvanickému božskému Já je velkou odměnou a posilou.
Využívají Jejich schopností a pracují s Nimi v mělkých meditacích kombinovaných
s komunikací. Často je Inteligence zkoušejí v různých situacích, aby si ověřily
správnost reakcí. Někdy jim úmyslně dají chybné informace a zkoumají, jak se
zachovají a zda na to intuicí přijdou. Když udělají chybu, jsou napomínáni a
musí začínat úkol znovu. Pokud splní zkoušky, dostanou další schopnosti. Ty
přicházejí bez velkého oznamování. Dostávají tak přístup i k nadnirvanickým božským silám vnější a vnitřní hierarchie,
ale využívají Jich méně.
Co
je temná noc duše
Většina klasických duchovních knih doporučuje
umrtvení vášní, emocí i myšlenek, ale tento postup vede jen k zablokování
psychiky, je to druh autoagresivity. Intenzivní duchovní vývoj si většina lidí
představuje jako plynulé zlepšování harmonie osobnosti, ale jen v několika
křesťanských mystických knihách je konkrétně popsáno, že to vůbec není tak
jednoduché.
Seznámit se se svými skrytými a
potlačenými problémy a bojovat s pokušením, jak se podařilo např. sv. Tereze z Avily, je prvním skutečně těžkým úkolem duchovního člověka.
K tomu účelu používala zpověď a denní kontakt s božskou silou Krista. Lidé však
mají pevně zafixovanou snahu se vyhnout poznání vlastních problémů, ale tím nic
nevyřeší. Pravých mystiků je proto málo.
Duchovní proces, řízený božskými silami,
prochází řadou kapitol, které se vzájemně liší charakterem událostí. Lze ho
také nazvat božskou Hrou. Nejsou v ní jen období získávání stále nových zážitků a schopností, ale i doba, kdy je nebe
uzavřené a do vědomí člověka proudí zesílené negativní vlastnosti, o kterých
ani nevěděl, že je má.
Božské síly zasahují do procesu tím, že
různým způsobem zviditelňují a zesilují jeho sklony, aby si je uvědomil, našel
jejich kořeny a mohl s nimi pracovat, opakovaně odmítat. Principem temné noci
duše je práce se spodními částmi psychiky. Když jsou problémy největší,
nejintenzivněji se s nimi pracuje. V psychoterapii si může kromě
autohypnotických regesí a progresí s pomocí svého
nadvědomí přehrávat různé symbolické situace a tím zlepšit sebe či upravit
vztah k jiným. Dlouho se brodí odpady svého ega a marně vzhlíží k Bohu, aby ho
z nich vysvobodil. Komunikace s Ním je sice zeslabena, ale to hlavní se
vždy od Něj dozví.
Největší chybou by bylo, kdyby kvůli
nechuti ke změnám rezignoval a ukončil duchovní proces, protože zesílené
negativní vlastnosti by mu zůstaly. V
mnoha mystických knihách jsou popsána dlouhá mučivá léta oslabení vůle,
duševní nestability, opuštěnosti, bolestivé únavy, deprese a nespokojenosti až vzdorovitosti k
Bohu. Meditace a modlitby se nedaří, do duše se vkrádá beznaděj, že to nikdy
neskončí.
S trpkostí si uvědomuje, kolik je v něm
starých sklonů a jak silně je k nim vázán a vzpomíná na dobu, kdy zažíval
příval božské lásky. Zlobí se, že
zkouška je příliš dlouhá a těžká. Nebaví ho ani světský život, protože vidí
jeho povrchnost, ale pro svůj stav nenachází řešení. Ani přátelé mu nepomohou,
protože buď jsou na tom stejně, nebo mu vůbec nerozumějí. I duchovní knihy
nemůže číst, připadají mu suchopárné a neužitečné. Je pasivně zmítán událostmi
všedního dne. Nespokojenost se svými problémy způsobuje nebezpečí vzniku
agresivity proti nim. Pouze božská láska léčí bez následků, ale k té má jen
omezený přístup. Pokud však zapomene na cíl své cesty, pak zákonitě selže.
Velkým problémem temné noci duše
pokročilejšího zasvěcence je i smutný pohled na ostatní lidi, jejich tragickou
minulost, přítomnost i budoucnost. Vidí, jak jsou zasazeni do disharmonických
prostředí, ze kterých téměř není východiska. Uvědomuje si, kam vedou lidské
chyby. Jen pomalu chápe, že pravý božský pohled je jiný, že jsou to jen dočasné
problémy vývoje.
Logika temné noci duše je však dokonalá.
Na jedné straně slouží jako zkouška věrnosti, ale zejména je to očistění od
všech negací. Bez toho by cesta do vyšších světů byla záhy ukončena pádem zpět,
protože skryté negativní sklony se časem musí zákonitě projevit. Když pozná
jejich disharmonii záleží na jeho vztahu k nim. Pokud je správný a odmítá je,
božské síly jej odstraní. Pokud se jich vědomě či nevědomě drží, nastávají
komplikace, které mohou trvat i několik životů. Bylo by však vážnou chybou je
potlačit.
Musí se dokonce osvobodit i od
připoutanosti k duchovnosti, pýchy k duchovním zážitkům i žádostivosti a
dobrodružnosti k božskému. Temná noc duše odpoutává od ega, protože má
obsahovat poznání, že i zoufalství, deprese a melancholické pocity jsou také sobecké, protože jsou projevem
sebelítosti. Paradoxem je, že při této opuštěnosti Bohem je jím nejvíce
pozorován, zjevně i skrytě podporován a jeho zkoušky jsou připraveny tak, aby
nepřekročily únosnou mez. Podpora okolí je nutná, nepochopení blízkých mu může
blokovat přísun energie.
Najednou je vše pryč a koupe se na čas v
božské záři v meditaci i mimo ní. Proces je vždy zcela individuální, nikdy
se zcela přesně nedozví, jak dlouhá a jak náročná zkouška bude a kdy se opět
vrátí. V duchovnosti platí, že je potřeba nastavit urychlení tak, aby
odpovídalo schopnostem jedince a řešení problémů nevyvolávalo neúměrné
disharmonie, které by mohly ohrozit splnění úkolu i duševní zdraví jedince.
Kromě tohoto klasického postupu,
popsaného v řadě knih, existují i odlišné zkušenosti channelingových
zasvěcenců. V těchto procesech jsou aktivní současně proudy shora i zdola. V
noci zasvěcence budí proud božské síly a vznešenosti a ve dne je pokoušen
zesílenými disharmoniemi. Meditace mu jdou, i když ne vždy dokonale.
Nerozvinuté části se střetávají s nepochopitelným božským, o několik řádů
vyšším a to způsobuje problémy s přijetím božského světa. Některé meditace
jsou také více transformací a psychoterapií, než exkurzí v božském. Tísnivá
transformační energie je vše jiné než příjemná.
Rychlým střídáním událostí, které
vyžadují rychlá a správná rozhodnutí se docílí správné vyladění osobnosti.
Pokud selže, božské síly mu naznačí která vlastnost to zavinila a po jeho
rozhodnutí ji odstranit ho začnou harmonizovat.
Pomáhají mu i zkušenosti ostatních
mystiků. Někdy se záměry božských sil
nesplní, ale ihned změní taktiku. Temná noc duše probíhá jemnějším procesem i
ve vyšších civilizacích, kde se mohou uvolňovat další, dlouhodobě zablokované
sklony.
Otázka na božskou intuici: Píšu správně
o temné noci duše? Ano, ale zdůrazni, že
je chyba si vzít víc, než na co stačíte. Máte mít dostatek prostoru na práci na
hlavním problému. Jak ztratíte cíl cesty, tak se v tom zůstanete.
V hypnóze k Bohu a temná noc duše
Milan je duchovně vyspělý, má výrazně nadprůměrnou
inteligencí. Dokonce je trvale schopen vidět auru lidí.
Odmítá jakoukoliv formu násilí a je vegetariánem. Protestoval proti obsazení Tibetu. Cvičil zen a
snil, že jednou zažije satori, ale zajímal se i o
jiné duchovní proudy. Navrhl jsem mu vyzkoušet hypnózu jako prostředek k cestě
k Bohu. Díky vysoké hypnabilitě a duchovní hudbě byl
brzy hluboko ve změněném stavu vědomí. Dal jsem mu sugesci, aby zavolal Boha a
požádal Ho o vstup do Něj. Jeho výraz se začal měnit. Byl plný vznešenosti a
harmonie.
Jaké to Tam je, zeptal jsem se ho po chvíli. Vyrušilo ho
to. Chvíli marně hledal slova a pak řekl udiveným hlasem, že Tam není čas. Pak se
zase věnoval vnímání nové zkušenosti. Překvapilo mě to, jen málo lidí může tak
snadno přesunout polovinu svého vědomí do božského.
Chtěl bys v tomto stavu být častěji? Kýval hlavou, že ano.
Co bys musel udělat? Očistit se. Opakoval, co mu Bůh napověděl. Jestli
chceš, tak o to požádej, nabídl jsem mu volbu. Požádal a jeho hrdě vznešený
výraz se začal měnit, prožíval bolest a tíhu toho, co vnímal. Začal se sesouvat
s židle. Vyprávěl o svých minulých životech, které prožíval. Byly hrozné, temná
magie, zlo a agresivita. V jedné inkarnaci za ním chodili lidé, aby za peníze
zaklel jejich nepřátele. V jiné jako žena pral prádlo v zamrzlé řece, pak se
pohádal s rodinou, pobil je pohrabáčem a byl za to otcem zabit. V dalším
za to umíral na černou nemoc.
Popisoval život v nepříjemném nižším astrálním světě, kde
vládl chlad. Poznal i svou největší karmickou zátěž. Jako hlavní obětní kněz Olméků rituálně zabil mnoho set zajatců. Krev tekla po
pyramidě, když jim zaživa vyjímal srdce. Bylo to pro něj hrůzné, protože vše
prožíval jako věčné. Pak ležel na zemi a v křečích se rozplakal. Naříkal, že si
uvědomuje, kolik temného je v něm a že se toho nechce vzdát.
Nebyl několik hodin schopen stát na nohou, u srdce cítil
kruté bolesti a při každé vzpomínce se rozechvěl. Prožitky se mu vracely. Bylo
to bolestivé, ale terapeuticky velmi účinné. Taková zpověď, vedená nadvědomím a
spojená s meditací, očistu silně urychluje.
Až po několika dnech se jeho psychika zklidnila. Zčásti se
vyrovnal s tím, co v sobě našel, zčásti chtěl na vše zapomenout. Věděl, že se
musí rozhodnout, co chce udělat. Zda bude mít zájem pokračovat v psychoterapii
temné noci duše, nebo vše uzavře do třinácté komnaty. V podobných případech se
lidé spíše rozhodnou pro to druhé a odžívají si to v mnoha inkarnacích.
Milan mi o svém prožitku, jež byl současně spuštěním
mystického procesu, později řekl: “Pocit božské Dokonalosti je úžasný, ale
špatně se popisuje. Prostě Tam nebyl náš čas, ale Jiný, spíš Věčnost. Jsi TAM a
jen TAM jsi. Nepopsatelné. Hrdost a vznešenost jsou hodně slabá slova, je to
úžasné, velkolepé. Ani statické, ani dynamické a současně oboje. Člověk Tam
úplně zapomene, kdo vlastně byl. Následující očištění nebyl ale příjemný
zážitek.”
Další hluboké ponory do božského, spojené s bolestivou
psychoterapií, již prováděl sám. Stal se uzavřený a zamlklý, myšlenkami se
stále dotýkal bolavého vědomí hrozných hříchů, jež spáchal. Chtěl by se
očistit, aby mohl prožívat onen krásný božský stav. Tak silné zatížení magií je
však příliš nebezpečné. Pokud by se jeho původní schopnosti uvolnily, byl by
velmi nebezpečný sobě i jiným. Až po mnoha životech očisty by bylo bezpečné
pracovat v mystice.
Božské síly viděly jeho velký zájem a naznačily mu, že by
mohl požádat dvanáctou dimenzi - Koordinátora Stvoření o zásah. Rozdělením jeho
psychiky na sektory by bylo možné pokračovat. Příliš temné části by se
zablokovaly a pracovalo by se jen s těmi světlejšími. Rozhodl se pro tuto
radikální psychoterapii, jež bude dlouhodobá a bolestivá. Povede ho INRI,
předstupeň Krista, který je specializován na tuto práci.
Rok a půl ve dne i v noci trvaly mystické extatickotísnivé procesy. Nejprve prožitek božského, pak
opětovné prožívání temné minulosti. Učil se přijímat i Jeho ohromující
Jinakost. Psychická traumata se projevila únavou, depresí, nesoustředěností i
bolestmi v různých částech těla. Upadal do ztráty naděje, že to vůbec kdy
skončí a nejraději by od mystiky utekl do všedního života. To také po čase
udělal. Uvědomil si také, že spíše než o Boha stál vždy o partnerku. Proces v něm
však zeslabeně stále probíhá. Podrobněji na http://intuice.mysteria.cz/ma5.zip
V článku ”Channeling a já - jak
to bylo dál” popisuje Anička nepříjemné zážitky při procesu spuštěném mystickým
procesem a útoky na nás. Pro pochopení jejího problému v širších souvislostech
je důležité, co o sobě píše ve sto bodech na její stránce: " 10. ...a
chtěla by být hackerkou." Vida! Touha zákeřně
útočit na druhé je v ní silná. Na to karma reaguje stylem – Kdo seje vítr
sklidí bouři. Proto byly její bolestivé regrese se mnou i jistým auditorem. To,
co v článku bohužel nekonkrétně popisuje, byly vlastně scény z jejích
minulých životů, jež jí spouštěly božské síly velmi často. Někdy je člověk
prožívá tak, jakoby byly věčné, což bolest neuvěřitelně zesiluje, ale tím se
intenzivně léčí její karmická zátěž.
Ještě zajímavější je její poznámka o sobě : "22. ulítává na Dead
Can Dance." To znamená, že mystické extatické
procesy si spouští stále, ani my to jinak neděláme! Z toho ovšem vyplývá,
že má i bolestivé, protože tyto dva protikladné procesy jsou vždy spolu! Anička
tedy s mystickými procesy neskončila, ale pouze se přeladila do slabších!
Na to má ovšem právo. Ostatně každý běžný člověk je má, ale ještě daleko
slabší, proto jeho duchovní vývoj nejde tak rychle jako mystikovi.
Je lží nazvat meditace výmyslem a fantazií.
Všichni, kteří je zažili vědí, že nejsou stvořeny ničím lidským, na božské
prostě nemáme. Někteří se v ní bojí Jeho ohromivé Inteligence a Moci a to
také bolí. Její mystické extatické zážitky byly velmi krásné, popsala je takto:
”Už od minulého večera jsem si užívala psychoterapie, takže když jsem se ráno
probudila, nebylo mi nic moc... Nejdřív ”jenom” pocity klidu a míru
v mysli. Pak jsem zničehonic byla TAM. Pro TAM se velmi těžko hledají
slova... ten tolikrát ztracený pocit boží Lásky a Dokonalosti byl zas tady...
však kdo ho zná, tomu netřeba popisu a ostatním sebelepší popis stejně nepomůže...
A
byla to Její božská Dokonalost 7. dimenze... jemná, lehká, elegantní,
pohrávající si se vším kolem sebe... dávající vznik všemu, co známe tady
dole... Co mě zarazilo, když jsem o tom
pak začala přemýšlet – TAM nebylo žádná já, žádné ego... jen splynutí
s Ní... žádné myšlení, prostě nic, jen Její božská Hra...
-Lehnu
si. Buší do mě spousta energie, prochází mnou… úplně mě drtí. Najednou… vidím
oheň. Všude oheň, ohromné plameny čistého jasného ohně. Nepálí jako dřív, jen
příjemně hřeje. To je ten můj oheň. Spousta síly a energie, kterou ve mě drželi
utlumenou a zamčenou. Všechno se otvírá. Čakry konečně pracují naplno. Oheň
proniká všemi bloky a některé nenávratně ničí. Ukazují mi, jak ho používat.
Užívám si to. Najednou, přede mnou – ano, je to Kristus. Ze zvyku si mu kleknu
k nohám, jako vždy předtím. Chvíli jen vnímám energie, jež mnou
procházejí. Pohlédnu Mu do tváře – místo obvyklého přísného výrazu teplý úsměv.
Dívám se na Něj, hlavou mi běží myšlenka: Teď už Tě konečně můžu milovat… už mi
nestraší v hlavě žádný blok, nikdo, kdo by mi říkal, že toho nejsem hodna.
Jeho výraz je teplejší a teplejší – a v jeho obětí zažívám úžasnou extázi.
Tak tohle, tohle… to je Jeho Láska. Teď už můžu, teď už Ji dokážu prožít
naplno. Nic než Láska a Harmonie – zapomínám na sebe. Dřív bych v takovém
okamžiku srovnávala Jeho velikost se sebou, znovu a znovu. Takové myšlenky by
mi bránily prožívat to, co teď. Přesto, po nějakém čase bez času se najednou
začíná vracet – myšlení, čas a paměť.”
Mystika není nějakým učením dogmatu a vírou,
ale extatickými i bolestivými procesy. Je bohužel málo známé, že obsahuje i
bolest. Stačí však znát bibli. Kristus řekl –
vezmi kříž a následuj Mne a apoštol Pavel napsal – s Kristem jsem byl
ukřižován a s Ním jsem vstal z mrtvých. Píše o tom i sv.Jan
z Kříže v knize Temná noc duše. Ani Jiddu Krišnamurti (1895-1986) neměl proces krátký a bezbolestný,
jak popisují jeho životopisci Pupul Jayakar a Mary Lutyens. Celý život
upadal do extází, ale i do křečí a bezvědomí. Sv. Faustyna
Kowalská byla v třicátých letech 20.stol. vzata
v meditaci na exkurzi i do pekla.
Duchovnost není stálé umravňování, ale nejprve odkrytí
potlačených sklonů a zaostalých částí z podvědomí a jejich bolestivá
dlouhodobá proměna. Bolí poznat, kolik jich máme, jak se jich držíme a vzdát se
jich všemi částmi naší osobnosti. I na Krista útočila pokušení, což teprve na
nás.
Čekal jsem problémy s někým z nás od doby kdy nás
bylo třináct. Božské síly mi říkaly, že je udrží v přijatelných mezích, ale
třináctka je důležitý archetyp. Jidáš a Anička jsou jen příkladem. Zpočátku
jsem ale nevěděl, kdo to bude. Pak mi ale řekly, že budou problémy s ní.
Náš život je zlomkem Hry symbolů Boha, Jeho výuka.
Z Něj jsme vyšli a zjevně i skrytě vedeni Jím jdeme dlouhou, těžkou a i
pro Něj zajímavou cestou zpět k Němu, jež je často Jiná než bychom chtěli.
Není to jen naše cesta, ale spíše božský Záměr s námi.
Jidáš se poučil, že Kristus není takový jak by si přál, ale
Jiný a není důležité, že se oběsil, žije věčně jako my všichni. I okolnosti
kolem odsouzení a ukřižování Krista nejsou bohužel příliš pochopené. On věděl,
že ta hrozná smrt přijde. Byla to vůle Boha, kterou nepochopí ani Jeho učedníci
a Petr Ho dokonce zapře. Přitom to byla jediná cesta Zpět a proto přijal tu
bolest, ačkoliv prosil Otce, aby od Něj odebral tento pohár hořkosti. Kristus
neutekl z Getsemanské zahrady ani neslezl z kříže jako Anička. Mohla být
svatá, ale nebude. I ve Starém Zákoně a Bhagavadgítě se popisuje mnohé
z toho, jak je Bůh zvláštní, nám nepochopitený.
Mystika chce i odvahu. Hledal jsem dokonce mezi horolezci
zájemce o mystiku, ale marně. Raději budou bez kyslíku lézt na K2, kde se musí
uhýbat umrzlým kolegům, ale do svého softwaru si nechtějí zasahovat ani Bohem.
Přitom jen u Něj jsou v bezpečí. Mystika není pro každého, ale ani žádná
jiná špičková práce taková není. Ale jen ona vzbuzuje nenávistné emoce, viz
odsouzení Krista. Osočovali Ho, že se baví s děvkami a celníky, má zlého
ducha a je proti Starému Zákonu. Říkal, že to Jeho následovníci to nebudou mít
jiné a měl pravdu. Mystiků nikdy mnoho nebylo.
Na rozdíl od techniky jsme v duchovní oblastni nepostoupili, spíš naopak. Mám s tím praxi
léta debat na internetu. Mystické meditace, ač jsou špičkou duchovní práce, tu
nejsou oblíbené. Proč? Odpovězte si sami.
V duchovnosti máme neustále snahu používat nám
příjemné názory a postupy a nechce se nám měnit zaběhané přístupy. Chceme si
vše dělat po svém a pohodlně. Všechna náboženství však zdůrazňují poslušnost
před Bohem. Proroci jsou však už mrtví, ani Kristus mezi námi nechodí a bibli
si různá vyznání vykládají různě, vždy podle svého. Božím přikázáním je nedělat
si o Něm žádný obraz. Přesto to všichni včetně teologů dělají a jsou
překvapeni, že jim představy nevycházejí. Proč? Každá lidská představa je
omezená a tím je v zásadě proti Bohu. Charismatická obnova církve je spíše na
papíře a o rozhovor s Bohem, Kristem či Duchem Svatým málokdo stojí.
Duchovní romantici všech vyznání to mají pohodlné. Cokoliv
chtějí si vymyslí a věří tomu, je to jejich realita. Spousta autorů píše knihy,
jak osvobození je opravdu snadné, ale není. Nelze v krátké době dosáhnout
ani očisty ani osvícení. Tisíce inkarnací to trvá běžně, mystika to jen
několikanásobně urychluje. Čím více urychlí, tím musí být její procesy silnější
a proto i bolestivější, ačkoliv ne u všech stejně. Sv.Tereza
z Avily, oficiální Učitelka církve již před
staletími psala o bolestivé cestě k Bohu, jež trvá desetiletí, ale jaksi
to nikdo stále nechce slyšet. Proto ji nikdo nenásleduje. Nevedl ji kněz, ani
bible, ani její vlastní názory, ale osobně Kristus jako mne i Aničku.
Instantní osvícení pomocí studia knih je prostě pohádka.
Ale ani v žádné škole nemůžete učit sami sebe podle svého. Učitel je nezbytný a
učí vždy jinak, než by si žák přál. Ten by nejraději selanku. Proto všechny
duchovní směry doporučují každodenní vedení dobrým guruem.
Nejlepším jsou vysoké božské síly a channeling je
metoda, jak se s Nimi spojit. Pak je možné stále vnímat postoj božského,
které nám dává určitý prostor, ale nelze se postavit proti Němu.
Nechceme si však nechat mluvit do života od nikoho, ani od
Boha ne. Proto 90% lidí záhy přestává channeling
dělat, ale jen Anička své selhání zakrývá hloupou hrou na oběť. Chce svést vinu
na nás.
Božské s námi všemi však stále hovoří, nejen slovy,
ale i sny a událostmi. I k Aničce. Ona hledá lásku. Proto se pustila do channelingu a později do mystiky. Dopadlo to však logicky
trochu jinak než očekávala. Proto také napsala ten článek, vždyť z něj
křičí touha po soucitu a lásce. Proto je ochotna i vědomě klamat. Proč lásku
nemá? Popřejme ji, aby našla její bloky. Božské síly mi napovídají, že za
nedostatkem lásky jsou sebeizolační sklony ega. Ve
skrytu duše hledala víc partnera než Boha a to se muselo projevit.
Audiorozhovor dr.Grofa a V.Havla
O holotropním dýchání na
stránkách Holos
Reportáž
o terapeutickém využití ayahuascových rituálů v
televizní reportáži
Diagnóza: Temná noc sv.
Jana od Kříže
„Šimone, Šimone, satan
si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici;
ale já jsem o tebe prosil, aby tvoje víra
nezanikla.
A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své
bratry."
Úvodem
Téměř každý člověk se v
životě dostane do situace, ve které se necítí dobře. Nezdá se mu sice, že by se
něco podstatného v jeho okolí změnilo, ale přesto, jako by svět ztratil svou
bývalou plnost, barevnost a plasticitu. Činnosti, které člověk vykonává, nemají
dřívější přitažlivost, společenství lidí, ve kterém byl rád, jej začíná
znepokojovat či nudit, minulost, ke které se rád ve chvílích klidu vracel,
začíná blednout a šedivět. Přítomnost je spíše chvílí, kterou je třeba rychle
přestát a budoucnost vzbuzuje obavy. Pod veškerou zkušeností se začíná
rozeznívat – byť ještě v dálce – varovná melodie vzdáleného nebezpečí a někde
uvnitř stoupá napětí jako v atmosféře před nadcházející bouřkou. Míst, kam se
člověk rád uchyloval jako na ostrůvky prověřeného bezpečí, jistoty a odpočinku,
ubývá – až člověk se znepokojením zjistí, že již nemá kam.
Člověk v tom okamžiku
již ví, že něco není v pořádku, ale neumí to přesně pojmenovat a neumí se tomu
postavit tváří v tvář. Ví, že to zatím není duševní porucha, ale zároveň si
také uvědomuje, že s něčím takovým se dlouhodobě žít nedá. Neví ani, na koho by
se se svými problémy obrátil, kdo by ho pochopil, kdo by mu uvěřil, a kdo by
jeho problémům vůbec přisoudil nějakou realitu. Cítí jako nepříjemnost
skutečnost, že svět kolem běží dál, ale on mu jaksi nestačí. Není schopen s ním
držet krok a sdílet s ním temperamentní, sebevědomou cílevědomost, kterou vidí
u jiných, ale zásadně postrádá u sebe.
První závěr, který z
této nepříjemné situace vyvozuje, je konstatování, že je nemocen. Dříve či
později však zjišťuje, že tomu tak není, a rovněž zjišťuje, že potíže, dá-li se
to tak vůbec nazvat, nesou v sobě jakousi naléhavou výzvu, které nerozumí, o
níž je však přesvědčen, že na ni bude muset dříve či později odpovědět. Druhý závěr, který ze situace vyvozuje, je
obvykle rozhodnutí, že vystoupí s plnou energií z pasivity, do které byl
situací uvržen, a že začne bojovat. Vždyť se přece doposud dovedl se vším
vyrovnat a nebylo to kolikrát jednoduché a lehké! Ale rozhodnutím vůle vytvořit
v sobě vnitřní radost a způsobit, že se na něco budu těšit, je absurdní. Stejně
tak se člověk nedokáže pouhým volním rozhodnutím zbavit neurčité a nepředmětné
úzkosti, která je stálým, latentním doprovodem všeho, co dělá. Člověk se
samozřejmě může se zaťatými zuby odhodlat skočit z výšky do vody nebo projít v
noci nebezpečnou městskou čtvrtí, ale nezabrání, že se mu přitom budou chvět
nohy, bušit srdce a na čele objevovat krůpěje potu. Je-li tomu tak, pak se
nabízí jediné možné řešení: stoicky přijmout danou, byť nepříjemnou situaci.
Ale to rovněž nejde, protože člověk může přijmout jen to, čemu rozumí, a v čem
tudíž spatřuje smysl. Ale duševní potíže, které jej potkaly, jsou – žel – zcela
neprůhledné a nelze k nim nalézt žádnou nahlédnutelnou
příčinu. Člověk si říká: přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Trvá-li tato situace
déle, napětí a úzkost se stupňují, stejně jako zachmuřené naladění, které s
nekonečnou trpělivostí, milimetr po milimetru rozleptává duševní integritu.
Celková zkušenost světa, kterou v této chvíli člověk činí, se podobá tektonicky
aktivnímu poli, které většími či menšími záchvěvy předjímá budoucí prudkou
erupci. K té samozřejmě dříve či později dojde, neboť člověk se nachází ve
fázi, ve které je jeho bytí mimořádně křehké, zranitelné a bezbranné. Jenomže
život jde dál a není ochoten brát ohled na to, že by člověk právě v této době
potřeboval mimořádně šetrné zacházejí. A je dokonce velmi charakteristické, že
nároky situace, kterou v té chvíli člověk obývá, se jako z udělání stupňují.
Člověk se znepokojením
zjišťuje, že svět kolem něj se jako by mění a on že vstupuje do nového bytí,
které však zatím není ani přitažlivější ani hezčí ani zajímavější, ale
především náročnější. Nevíme přesně, zda neutěšený duševní stav člověka, který
se zde nalézá, je způsoben náročností tohoto bytí či hlubinnými procesy, které
se v něm odehrávají (nejspíše jde o obojí). Skutečností však zůstává, že člověk
stojí v tomto bytí na špičkách a při každém sebemenším poryvu ostřejšího větru
ztrácí rovnováhu, zakolísá a vrací se tam, kde byl předtím relativně spokojen.
Ale v tom předešlém „nižším“ modu bytí člověk již nyní také dlouho nevydrží,
neboť je čímsi puzen výš. A tak přešlapuje z místa na místo a cítí se
nešťasten. V této chvíli však pochopil, že není nemocen, ale že se bytostně
mění či lépe řečeno je měněn a ví také již, že tato metamorfóza je mimořádně
bolestná.
Situace, kterou jsme se
nyní pokusili popsat, se jako celek dá nazvat transformační krizí. Nejde však o
žádnou novou psychiatrickou diagnózu, ale zkušenost, kterou činili duchovně
orientovaní lidé všech věků. Zkušenost, která souvisí s lidským zráním a
vztahem člověka k Bohu. Snad nejlépe a nejpřesněji ji v dějinách evropského
myšlení popsal španělský mystik sv. Jan od Kříže, zejména ve svých dvou
základních dílech: Výstup na horu Karmel a Temná noc.
Jeho koncepce – i dnes mimořádně aktuální a přitažlivá – se v mnohém liší od
východisek „moderních“ psychoterapeutických směrů. Ale již na začátku této
knihy se můžeme odvážit tvrdit, že je dalekosáhle přesahuje ve svém pochopení
hlubinných duševních a duchovních procesů, odehrávajících se v lidském nitru, a
že návrat k ní z hlediska moderního člověka radikálně boří mýty, které si
psychoterapie od dob Sigmunda Freuda a I. P. Pavlova ke své škodě vybudovala, v
čele s předsudkem o neproblémovém, „šťastném“ duševním životě, jehož každé
vychýlení představuje psychopatologický jev, který má být léčen. Myšlení sv.
Jana od Kříže zabírá velkou šíří poznatků o lidském duševním a duchovním
životě, ale kdybychom přece jen teď měli vyslovit nejdůležitější myšlenkový
motiv španělského mystika, pak bychom patrně zdůraznili pozitivní, blahodárný,
léčivý a nezbytný pojem „utrpení“.
Následující kniha nemá
ctižádost předložit historicky přesnou a myšlenkově věrnou interpretaci díla
sv. Jana od Kříže, ale pokouší se podívat se na něj znovu očima moderního
člověka, jehož problémy nejsou o nic menší, ale ani o nic větší, než
středověkého člověka 16. století. Nejde tedy o historický exkurs, o vzpomínku
či pietní úctu k poněkud pozapomenutému mysliteli, ale o pokus integrovat jeho
myšlení do moderní psychoterapeutické koncepce, která je práva myšlenkovému
dědictví sv. Jana a má tedy pochopení pro duchovní rozměr člověka a jeho
spjatost s údělem tohoto stvoření, ve kterém je vetknuto jak stigma dědičného
hříchu, tak ale i spásotvorná velikonoční událost
před dvěma tisíci lety, která rozepjala nad dějinami planoucí kříž.
Jsme si vědomi, že
aktualizovat myšlenkové dědictví sv. Jana od Kříže do dnešní praxe znamená
kopernikánský obrat psychoterapeutického myšlení, ale je to nezbytné v zájmu
duchovního zdraví a důstojnosti pacientů, kteří se stávají postupně obětí
psychoanalytického exorcizmu, behaviorální drezury, rogersovské
plačtivosti, jungiánských archestrašidel
či skupinových orgií pocitů.
Pohotovost k duševním potížím a temná noc
Jedno z velkých
nedorozumění, nastolených moderní psychologií je, že nedovede odhadnout a
docenit hloubku až propastnost duchovních procesů, odehrávajících se v lidském
nitru a má tendenci odlišovat lidské zrání, jehož existenci – byť neochotně –
připouští, a „opravdové“ psychické onemocnění, které – na rozdíl od zmíněných
duchovních procesů – skutečně bolí. V polemice s tímto problematickým přístupem
je třeba podtrhnout slova sv. Jana od Kříže, který říká: „První očišťování
nebo-li noc je pro smysly hořké a strašné… Druhé (Noc ducha) nemá srovnání,
protože je hrozivé a děsivé pro ducha…“ Nemusíme proto pochybovat, že by sv.
Jan od Kříže – pokud hovoří o utrpení a bolesti – nevěděl, o čem hovoří, a že
by to, co sv. Jan nazývá očišťováním, neměla moderní psychiatrie ze svého
hlediska označovat jako klinický obraz závažného psychického onemocnění.
Každé lidské psychické
utrpení se projevuje navenek určitými „symptomy“. Abychom mohli přece jen hlouběji
proniknout do této problematiky, řekněme si nejdříve, co to vlastně symptom je.
Ušetřeme si obvyklé etymologické rekurzy a řekněme si přímo, čím se dneska v
psychoterapii rozumí pojmem „symptom“. V každém případě jde o pozorovatelný
jev, ať již sociálním okolím nebo samotným nositelem, který vybočuje z obvyklé
normy. „Vybočování z normy“ však ještě neznamená, že by nějaký jev byl
symptomem. Symptom musí být jev „patologický“ a to v daleko obecnějším smyslu,
než se obvykle užívá, neboť symptom nemusí být vysloveně „onemocněním“ ve
smyslu třeba zánětu horních cest dýchacích nebo žloutenky. Abychom se odhodlali
nějaký psychofyziologický jev pojmenovat symptomem (a zdůrazněme, že se
pohybujeme v oblasti duševních potíží), je třeba, aby tento jev byl do jisté
míry na překážku; bolel, znepříjemňoval život, bránil lidským možnostem a
rozvrhům, omezoval lidskou aktivitu, prožívání světa a poškozoval
interpersonální vztahy. Symptom je z tohoto hlediska porucha v širším slova
smyslu; je něčím, co sice život znepříjemňuje, ale co zároveň patří k té
nepřehledné řadě potíží, nepříjemností a drobných svízelí, které k životu
bytostně patří a kterým se člověk nevyhne.
Způsob, jak přistupovat
terapeuticky k určitým symptomům, je bod, ve kterém se nejrůznější psychoterapeutická
pojetí rozcházejí, neboť jde o to, zda – za prvé – bude odstraňován sám symptom
nebo zda – za druhé – bude hledána jeho příčina. První případ ovšem sebou nese
zásadní, byť obvykle zamlčený předpoklad: totiž že se má za to, že po
odstranění symptomu bude vše naprosto v pořádku, tak jako když se na těle
objeví furunkl a je chirurgicky odstraněn. V takovém případě ale musíme
rezignovat na to zjistit příčinu symptomu a brát jeho příchod jako
nevysvětlitelný úkaz, který prostě přichází a odchází (za určitých okolností s
pomocí psychoterapeutické intervence). V takovém případě se musíme smířit
rovněž i s tím, že v budoucnu nebudeme mít spolehlivou metodu, jak se s
výskytem symptomu vyrovnat.
Ale tak tomu se
symptomy a jejich příčinami v žádném případě není (anebo jen zcela výjimečně).
Klinická praxe ukazuje, že symptomy se daleko častěji sdružují v roje
nejrůznějších potíží, které bychom mohli nazvat „syndromem“ (ať již
depresivním, úzkostným, úzkostně depresivním, obsedantně kompulzivním apod.). V
takovém případě je zřejmé, že příchod symptomů je zapříčiněn nějakou duševní
situací, která je produkuje a dává jim energii.
Řečené nás proto
opravňuje k závěru, že výskyt symptomů za jistých specifických okolností má
předpoklad v určité pohotovosti k nim. Důvod této pohotovosti se často jeví
jako situační (rozvod, úmrtí někoho blízkého, ztráta zaměstnání či jiná
dramatická či tragická událost). Při bližším pohledu však zjistíme, že se velmi
často jedná o etapy zrání, které jsou bolestné, neboť v nich životní situace
klade na člověka větší nároky, než ke kterým dorostl.
Podívejme se nyní blíže
na onu pohotovost k duševním potížím, o které jsme hovořili. Měli jsme tím na
mysli specifický stav psychického organismu, který se v klidovém stavu
deklaruje vzdáleným pocitem, že něco není v pořádku, tenzí, neschopností
spočinout v hlubším klidu, který je však stále připraven při vhodné
příležitosti (náročnější situaci) explodovat v závažné duševní potíže.
Při snaze pochopit
podstatu této pohotovosti k duševní potížím může dojít k dvěma omylům: můžeme
se jednak mylně snažit tuto pohotovost lokalizovat, ztotožňovat ji s jakýmsi
pozadím v prostorovém slova smyslu a umisťovat ji kamsi do „nevědomí“ nebo ji
naopak můžeme ignorovat a ztotožňovat ji s reakcí na aktuální situaci. Pravdou
ale je, že se tato pohotovost vztahuje k celku životní situace, kterou pacient
v dané životní etapě obývá, a že má mnohem obecnější a závažnější význam než
pouhá psychická náchylnost (např. neurovegetativní nestabilita). Na první
pohled tato pohotovost vyjadřuje skutečnost, že se člověk nachází v duševní a
duchovní situaci, ve které je zranitelný, křehký a bezbranný. Je to stav, ve
kterém selhávají obvyklé obrany, navyklé ústupové cesty, ve kterém se z
neznámých důvodů ztratilo ono bezpečí, které zaručovalo člověku duševní
pohodlí, životní jistoty a zdravou bezstarostnost.
To je ale, řekli
bychom, negativní vymezení této životní situace, kterou jsme nazvali pohotovost
k duševním potížím. Tato situace má však především mimořádně pozitivní význam.
Kromě toho, že zranitelnost psychického organismu člověka sebou nese možnost
odhalit a oslovit něco, co je jinak zakrustováno ve
zvápenatělých ulitách navyklých obran, svědčí tato pohotovost i o existenci
hlubinných transformačních procesů, nepřístupných vnějším, například
psychoterapeutickým zásahům, a majících zásadní význam pro lidské duchovní
zrání. Jde o hluboké proměny v lidském nitru, které již dávno pojmenoval sv.
Jan od Kříže temnou nocí.
Znamená to, že veškerá symptomatika stavu pohotovosti k duševním potížím poukazuje
k něčemu hlubšímu, zásadnějšímu a duchovnějšímu, než jak se na první pohled
jeví. To je třeba zdůraznit, neboť povrchová terapeutická orientace na pouhé
potíže v sobě skrývá nebezpečí, že tyto hlubinné procesy přehlédne a uvede „pacienta“
v omyl, který může mít nedozírné duševní a duchovní následky. Transformační
procesy se totiž odehrávají v největších hlubinách duševního organismu, „kam,“
jak říká sv. Jan od Kříže, „nemůže dosáhnout ďábel, ani přirozené smyslu, ani
rozum“.
Je zřejmé, že léčebné
postupy, které tato situace vyžaduje, jsou nezastupitelné. V každém případě
musí vycházet z porozumění, že se v lidském psychickém organismu odehrávají
hlubinné, očistné procesy, které jej restrukturují, formují a odstraňují nebo
mění sklony a vlastnosti, jež často nejsou vůbec psychologickými prostředky
dosažitelné. Většina psychoterapeutických technik a prostředků není totiž s to
tuto hlubinu lidské osobnosti zasáhnout. (A skutečně si nelze představit, že by
například nějaká behaviorální technika byla schopna naučit člověka důvěře,
naději či pravdivému postoji ke světu.) Dalo by se dokonce říct, že uskutečnit
změny, kterých je třeba dosáhnout, není v lidských silách.
Tento vztah hlubinných
transformačních procesů a možnosti jejich léčby vyjadřuje nesmírně výstižně a
prozíravě právě sv. Jan od Kříže: "Neboť dokud ji (duši) Pán úplně
neočistí tím způsobem a tou měrou, jak sám chce, nepomůže a neprospěje jí proti
její bolesti žádný prostředek nebo lék. Zmůže v této situaci tak málo jako ten,
kdo je držen ve vězení v tmavé kobce, spoután na rukou i na nohou, a není s to,
aby se pohnul nebo rozhlédl nebo zakoušel nějaký projev přízně odkudkoliv. Trvá
to tak dlouho, dokud se tu duch nepokoří, nezměkne a neočistí a nestane se tak
jemným, jednoduchým a prostým, že se bude moci sjednotit s duchem Božím, ovšem
podle stupně, jaký mu jeho milosrdenství hodlá udělit v láskyplném sjednocení.
Neboť podle toho je očišťování více nebo méně silné a je delší nebo
kratší."
Z uvedeného citátu
vyplývají tři zásadní poznatky: jednak skutečnost, že určité sklony a
vlastnosti nelze v lidském duševním organismu měnit pouze psychologickými
prostředky, jež jsou vždy limitované možnostmi, silami a motivacemi člověka.
Druhý závažný poznatek vyjadřuje skutečnost, že velikostem změn, které mají v
duševním organismu proběhnout, je přímo úměrné utrpení, které tyto změny bude
doprovázet. (Intenzita utrpení by tedy neměla „pacienta“ ani terapeuta
znepokojovat, neboť je právě tak velká, jak je potřeba.) Třetí poznatek se týká
toho, že situace, kterou jsme nazvali pohotovostí k duševním potížím nebo
transformační krizí a kterou sv. Jan od Kříže označuje jako „temnou noc“, nemá
bezprostředně nahlédnutelné kauzální příčiny. Je to
proto, že je darem, který vyjadřuje Boží zájem o to, aby člověk rostl a zrál.
Takový zájem ovšem
nelze prozkoumat či objevit žádnou psychologickou analýzou, ať již hlubinně,
dynamicky, personálně či jinak orientovanou. Nástup potíží se proto pacientovi mnohdy
jeví jako blesk z čistého nebe a jejich počáteční nesrozumitelnost samozřejmě
potencuje jejich intenzitu.
Cíl temné noci
Naznačili jsme již, že
onu pohotovost k duševním a duchovním potížím zde chápeme jako určitý
ekvivalent lidské situaci, kterou sv. Jan od Kříže nazývá temnou nocí. Jde o
hlubinný proces duševní a duchovní transformace, jehož cílem je zásadní změna
celého člověka, jinými slovy: vstup do nového bytí. (Tato změna „bytí“ znamená,
že v temné noci nejde jen o intrapsychické změny, ale i o změnu světa, ve
kterém člověk žije a na jehož zdokonalování spolupracuje.)
Tato transformace
představuje přetvoření starého člověka, odstranění jeho sklonů, tužeb a návyků,
které se usazovaly a sedimentovaly po dlouhá léta a jejichž prostřednictvím se
člověk postupně učil zvládat svět nebo se mu bránit. Jan od Kříže o tom hovoří:
„A tak, poněvadž se božské vlamuje s úmyslem duši
prohníst, obnovit a učinit ji Boží, obnažuje ji a odnímá jí zvyková zalíbení a
vlastnosti starého člověka, s nimiž je ona velmi spojena, svázána a srostlá, a
tímto způsobem trhá a narušuje její duchovní podstatu a pohlcuje ji hlubokou a
propastnou temnotou, že se duše cítí být ničena a vyvracena krutou duchovní
smrtí tváří tvář své bídě.“ Bolest, kterou člověk prožívá, odpovídá plně
hloubce transformačních procesů, které v něm probíhají. Na jiném místě Jan
říká: „…duše je očišťována také tím, že jsou v ní ničeny, vyprazdňovány a
stráveny všechny nedokonalé sklony a návyky,
které za celý život získala, tak jako to dělá oheň se rzí a zrezivělým
kovem.“
Tato zrezivělá
konstrukce, které je lidská psychika zbavována, představovala ovšem doposud
jistoty, o které se člověk opíral, kam se ve chvílích nebezpečí uchyloval a
díky kterým se cítil relativně bezpečně. Radikálním zásahem do hlubin duševního
života je však náhle člověk obnažen a bezbranný i vůči těm nejmenším poryvům
ostřejšího větru. Proto „duše trpí nejenom prázdnotou a nefunkčností
přirozených opor a potlačením vnímavosti…“
Ukazuje se tedy, že
základní motivací této hluboké transformace je vychovatelský záměr Boží, který
obvykle následuje po etapě duchovního probuzení, ve které se člověk
domestikoval v teple pozorné Boží péče.
Sv. Jan od Kříže říká:
„Tak jako to dělá milující matka s křehkým dítětem, když ho zahřívá teplem svých
ňader a krmí ho lahodným mlékem a pokrmem lehkým a sladkým a ve své náruči je
chová a hýčká. Ale zároveň s tím, jak roste, mu matka postupně odnímá laskání,
začíná skrývat něžnou lásku, pokládá hořkou pryskyřici na sladký prs a vymaňuje
je ze své náruče, staví je na zem a vede k tomu, aby chodilo po vlastních
nohou, aby se zároveň s opuštěním krajiny dětství vydávalo ke skutečnostem
větším a podstatnějším.“
Jan ale zdůrazňuje, že
prioritou tohoto Božího záměru není větší zbožnost, zejména co se týká jejích
vnějších projevů, ale stav dospělosti. Říká to explicitně: „…a protože tito
lidé neměli prostor pro získání silných habitů, musí nezbytně jednat jako slabé
děti, nedospěle.“
Dítě v tom negativním
smyslu je ukryto v každém člověku a číhá na svou vhodnou příležitost. Téměř
každý člověk má vlastně své slabé místo, které, když se ho něco vnějšího
dotkne, funguje jako impuls k probuzení onoho zmíněného dítěte. „Dítě“ ovšem
neznamená jenom jednu vlastnost, ale je to soubor neadekvátních reakcí na
situaci, která vyžaduje dospělý přístup. Dítě v našem pojetí je zbabělé,
nezodpovědné, s morálními zásadami, které ještě neslouží jako dostatečný motiv
pro chování a jednání zejména v kritičtějších situací. Dítě je neschopno
racionálně zhodnotit danou situaci. Je vypočítavé a především egoistické.
Hlavní motivací jeho jednání je ono samo, jeho pohodlí, uspokojování vlastních
zájmů a potřeb. Dítě reaguje na náročnou situaci chaoticky, panicky, se snahou
dezertovat a přenechat její řešení někomu jinému. Pro dítě je charakteristické,
že vyžaduje mnohem víc, než je schopno dávat.
Dítě má určité
lokality, kde se cítí bezpečně a jejich opuštění v něm vyvolává pocit velkého ohrožení.
Nebezpečí prožívá nejsilněji zejména v okamžiku, kdy takovéto místo bezpečí
opustí a vznikne v něm pocit, že se nemůže vrátit. V té chvíli je zmatené,
vykořeněné a není schopno integrované aktivity. Takové bezpečné místo, které
dítě považuje za svůj domov, musí být spojeno s přítomností dospělého, o
kterého se dítě opírá, na kterém je závislé a jehož vzdálení vyvolává v dítěti
separační úzkost.
Dítě nenahlíží přesně
souvislost mezi tím, co dělá a jaké jeho počínání může mít následky. Proto je
dítě nespolehlivé. Je schopno adekvátně reagovat na náročnější situaci jen s
vypětím všech sil, to znamená nárazově a nikoliv dlouhodobě a kontinuálně. A to
ještě s podporou dospělého, který musí dítěti pomáhat a zároveň je motivovat,
neboť dítě nemá zdroj motivací samo v sobě, ale musí je přijímat a čerpat od
zralejších osobností. Nejcharakterističtějším naladěním dítěte vůči světu je
proto strach a úzkost, které zabarvují většinu skutečností, jež je obklopují.
Takové dítě se všemi
těmito vlastnostmi skrývá téměř každý člověk v sobě a snaží se je potlačit,
neboť dětské chování nebývá obvykle příznivě přijímáno v sociálním kontextu.
Člověk s vlastnostmi dítěte nepůsobí společensky prestižně, nemůže mít autoritu
a nepůsobí důvěryhodně. Nicméně sklon stát se dítětem zůstává stále.
Dítě představuje
specifický modus bytí, kterým každý člověk prošel, ale který má stálou tendenci
k recidivě. Každý člověk má v sobě, jak již bylo řečeno, spouštěcí mechanismus,
kterým se dítě probouzí a začíná se v duševním životě dospělého člověka
prosazovat. Protože se však aktivizuje v životním kontextu, ve kterém se člověk
jako dítě chovat nemůže, a který vyžaduje jen dospělé odpovědi, dochází ke
střetu, jenž je bolestivý a spojen s velkým utrpením. „Dětské recidivy“
doprovázejí celý proces zrání, retardují ho, nutí člověka k návratům, často na
dlouhou dobu zastavují jeho „dospívání“. Větší či menší role dítěte však patří
nutně k rytmu duševního života a nelze se jí vyhnout.
Pro duševní život je
specifické, že dítě, které má každý ukryté v sobě, nelze potlačovat a už vůbec
ne násilím, což představuje například nějaké volní rozhodnutí. Dítěte se lze
zbavit jen postupem vpřed, dlouhým zráním, ve kterém se dítě v člověku zcela
přirozeně rozpouští a je nahrazováno zralejšími strukturami. V okamžiku, kdy
dítě je potlačeno jiným způsobem, jeho energie se neztrácí a hledá si únikové
cesty tam, kde je to nepřiměřené a způsobuje to obtíže o to horší, že jejich
původ bývá v tomto případě skryt.
Mnoho lidí se chová
dospěle a zrale. Další skupina lidí permanentně bojuje s dítětem v sobě, které
má tendenci se neustále ujímat vlády v lidských postojích a chování. Ale velké
množství lidí jsou dětmi stále a ani neusilují o to, jimi nebýt. Ta první
skupina jsou lidé, kteří jsou dospělí a zralí (to samozřejmě neznamená, že by
netrpěli, ale svou bolest přijímají a vidí v ní smysl). Pro druhou skupinu lidí
je utrpení nejcharakterističtějším znakem jejich životní cesty. Pozitivum této
cesty je, že jdou a bojují, negativum riziko konečné porážky, to znamená, že se
stanou definitivně dětmi a přejdou do třetí skupiny. Třetí skupina lidí nutně
trpět nemusí, ale její životní pouť je chůzí po napjatém provaze nad propastí,
neboť jejich dětský modus bytí nutně selhává tváří tvář situacím, které
vyžadují dospělost. V takových okamžicích dochází k dramatickým situacím, na
které nebyli připraveni, se kterými si nevědí rady, které jsou pro ně
nesrozumitelné, v nichž nenacházejí smysl a jež končí katastrofou.
Předmětem terapeutické
péče mohou být výhradně jen lidé skupiny druhé. Ti první terapii nepotřebují,
ti třetí ji nechtějí. Nevidí její důvod a i když trpí, spatřují příčiny své
bolesti někde jinde než sami v sobě, ve svém duševním a duchovním uspořádání.
Z řečeného vyplývá, že
cestu temné noci nastupuje člověk, který je natolik nedokonalý, že ji
potřebuje. Nikdy ovšem nejde jen o nějakou dílčí nedokonalost, slabost, sklon,
ale vždy o potřebu univerzální restrukturace, která se týká osobnosti vcelku.
Tuto „univerzální
restrukturalizaci“, která je cílem temné noci bychom mohli rovněž nazvat
lidským zráním, které je rovněž naprosto klíčový pojem pro všechny snahy pochopit
složité duševní a duchovní procesy a následně je léčit. Řada
psychoterapeutických systémů a doktrín tento pojem nebere příliš vážně a
některé se mu přímo brání.
Pracovat s duševními a
duchovními obtížemi, aniž by se vzal v úvahu proces lidského zrání, znamená
vzdát se pohledu na lidský život vcelku (byť etiologie nemoci či anamnéza jsou
jistými chabými pokusy o tento pohled), pochopit jeho vzestupnou dynamiku a
zejména smysl těch fází života, které jsou pro člověka mnohdy bolestné a
spojené s utrpením.
Přijmout pojem „zrání“
ovšem znamená chápat lidský život jako cestu k cíli, který je vždy a zásadně
položen výš než začátek. Zatímco tedy obvyklé psychologie osobnosti chápou
lidský život jako vzestupnou matematickou funkci, která v určitém bodě dosahuje
vrcholu a pak znovu konverguje k nule (proces stáří), přiznává pojetí, které
pracuje s lidským zráním, životu zásadně vzestupnou tendenci, byť se mohou
duševní, duchovní a fyziologické linie této tendence v jistých bodech podstatně
rozcházet.
Skrze pojem „zrání“ se
nám objevují v zásadně novém světle takové pojmy jako „moudrost“, „stáří“,
„zralost“, „bolest“, „utrpení“, „smysl“, „oslovení“, „výzva“, „lidský příběh“,
„krize“, „zkouška“, „duchovní obrat“ apod. Například stáří v tomto pojetí není
nepříjemným apendixem lidského života, něčím, s čím je potřeba se vyrovnat a od
čeho si nelze vůbec už nic slibovat, ale náročnou výzvou dokončit za specificky
výhodnějších podmínek a okolností úkoly, které byly počaty ve středním věku.
Řekněme si předem, že pohled
na duševní zdraví a duševní onemocnění z hlediska lidského zrání vylučuje
možnost náhlých, „zázračných“ uzdravení. Aby se totiž člověk uzdravil, musí
uzrát a to je vždy záležitostí dlouhých životních etap – příběhů, ve kterých
člověk nejen plní předpoklady pro své dílčí dozrání, ale spoluúčastní se i
tvorby podmínek (zejména v sociálním prostředí), které jsou pro tento proces
nezbytné. Neexistuje žádný prostředek ani žádná psychická technika, která by
urychlila proces lidského zrání.
Z hlediska zrání
připomíná tak lidský život schodiště. Člověk – bere-li svůj život vážně –
stoupá z jednoho schodu na druhý – stále výš. Na každém dalším vyšším schodu se
ale necítí dobře a setrvává zde tak dlouho, dokud jeho výšce a náročnosti
nepřivykne. Jakmile však začne být spokojen sám se sebou a svým životem, musí o
schod výš. To je úděl lidského zrání, které je základním pojmem duchovního
života, neboť je důvodem veškerého orientovaného pohybu lidského vědomí a
veškeré jeho dynamiky. Lidská zralost je cílem formování lidské psychiky, její
strukturace, jejího otužování a zdokonalování. Lidské zrání souvisí přímo či
nepřímo s většinou psychických obtíží, je jejich důvodem a vysvětlením.
Nyní se ale naskýtá
otázka, na níž je třeba odpovědět. Proč má člověk vlastně zrát, zvlášť, když je
to většinou spojeno s bolestí a utrpením? Proč máme chápat zrání jako cestu
celého života a nikoli jako záležitost biologického dospívání? Není lepší svět
postupně formovat a přizpůsobovat naší touze po uspokojení základních potřeb a
rezignovat na vlastní změny, jež znamenají vždycky nějakou oběť, odříkání? Je
zralost skutečně základním úkolem člověka v tomto životě nebo je produktem
kulturně civilizačních procesů?
První důvod lidského
zrání leží v samé hloubce podstaty tohoto stvoření, neboť člověk byl stvořen k
lásce a milovat mohou jen zralí a dospělí lidé s ochotou obětovat své
individuální zájmy pohodlí a štěstí druhému.
Dalším důvodem lidského
zrání je pojem, který s ním úzce souvisí a nelze bez něj vlastně „zrání“
exponovat. Je to „poslání“, jež má každý člověk a k jehož splnění je potřeba,
aby byl zralý. Každé poslání je artikulováno tak, že od člověka vyžaduje
takovou zralost, které lze za specificky konkrétních podmínek lidského života
dosáhnout. Zároveň je lidská zralost nejadekvátnější a nejefektivnější odpovědí
na podobu světa, do které byl člověk „uvržen“. Ptáme-li se, jaké jsou
nejvýhodnější lidské vlastnosti pro naplnění určitého poslání, pak odpověď zní
zralost.
Představme si svět jako
půlku roztržené bankovky a lidské možnosti k němu zaujmout nějaký postoj jako
několik neúplných bankovek, z nichž jenom jedna se k té první půlce hodí. A tou
je právě zralost. Vlastně je to tak, že člověk se ke světu nemůže chovat jinak
než zrale, pokud chce být vyrovnaný, integrovaný a chce-li efektivně plnit své
poslání, což znamená uskutečnit smysl svého života. Pokud se to člověku
nepodaří, žije se světem v neustálém napětí, nesouladu, rozporu a bolestně
hledá polohu, která by struktuře světa odpovídala. Úkolem psychoterapie je tedy
pomoc člověku najít vhodný postoj ke světu. Ale nemůže to dělat uměle nebo
jakoby, ale jen životem, skrze život a pomocí života, neboť sama je jeho
součástí.
V tomto okamžiku je
potřeba si uvědomit (a řada terapeutických systémů na to zapomíná), že v
okamžiku, kdy je člověk psychologicky léčen, se pro něj život nezastavuje, není
to přestávka. I v případě hospitalizace člověk žije dál, i když možná poněkud
pomaleji a poněkud snadněji. Toto ulehčení by však mělo sloužit jen k tomu, aby
se člověku otevřela možnost reflexe. Aby měl čas a klid na přesnější zhodnocení
své situace a na zodpovědné rozhodnutí ke změnám, které jsou zapotřebí.
Řekněme si nyní, co je
cílem lidského zrání? Je to zralost či dospělost? A co je to vlastně zralost? Z
našich úvah vyplývá, že je to především schopnost zaujmout přiměřený a pravdivý
postoj ke každé situaci, která se může v lidském životě přihodit. To ovšem má
dva předpoklady, které by měly být i zásadním vodítkem pro jakoukoli
psychoterapii. Za prvé je třeba situaci dokonale porozumět. Proniknout k jejímu
bytostnému určení, zaslechnout výzvy, kterými se k nám obrací, porozumět jim a
správně na ně odpovědět. Vědět, jakou roli zde hraje lidské společenství i svět
věcí, událostí a okolností, ve kterém společenství rozvíjí svou aktivitu. Rozeznat
transcendentální rozměr dané situace, vidět její kontinuitu i to, co je situací
anticipováno. Umět situaci přijmout se vším všudy i za cenu utrpení.
Druhá podmínka spočívá
v tom, že je třeba pravdivé porozumění situace, ve které se člověk nalézá, uvést
do praxe. To znamená mít v sobě tolik duševních a duchovních sil, že jsem
schopen se svým pravdivým poznáním řídit, že jsem schopen ho následovat a
vyvodit z něj adekvátní důsledky. Typická zmatenost lidí, nalézajících se v
duševních krizích, totiž většinou neznamená, že by nevěděli, jaký postoj mají
zaujmout k situaci, do které vstoupili, neboť obvykle každý člověk ví, co je to
zralý, zodpovědný a dospělý přístup nebo postoj a co je v té které situaci
potřeba dělat. Jejich kognitivní zmatení vyplývá daleko spíše z toho, že nemají
odvahu takový postoj zaujmout. Každý člověk například ví, co je to čestné
jednání, ale má-li strach chovat se čestně, začne hovořit o relativnosti pojmů
jako je „čest“, „morálka“, „pravda“ apod. a dostává se do situace Piláta, který
se v rozhodující chvíli ptá: „Co je to pravda?“
Zralost a odvaha se
tedy navzájem podmiňují a to tak, že zralost je cílem a odvaha prostředek k
tomuto cíli. Teprve v této dvojici dostává odvaha svůj pozitivní duchovní
význam, zatímco bez této orientace je odvaha jen pouhou možností či energií bez
smyslu v celku duchovního života.
Na první pohled by se
mohlo zdát, že prioritní roli v této dvojici pojmů, které se navzájem
podmiňují, hraje zralost. To je jistě pravda, musíme si však uvědomit, že většina
duševních obtíží vzniká právě v okamžiku, kdy absentuje odvaha. A proto jsou
vždycky nějakým způsobem spojené se strachem. Většina lidí se totiž zralými
stát chce, neboť záhy nahlédne, že jakýkoliv jiný postoj ke světu není možný,
chtějí-li žít „zdravě“ a dosáhnout cílů, které si předsevzali přijetím svého
poslání. Jsou ovšem chvíle, kdy odvaha hraje, vzhledem k integritě osobnosti,
rozhodující roli a to zejména v okamžiku duchovní krize, které se žádný člověk
ve větší či menší podobě nevyhne. V okamžiku, kdy duševní potíže nabývají
charakteru neurotického onemocnění a jsou natolik intenzivní, že člověka
vykloní z běžných každodenních cest, se člověk s nimi nevyrovná pouhým poukazem
na jejich duchovní příčiny nebo porozuměním této situace, ale zároveň schopností
postavit se těmto potížím, jež jsou nepříjemné a bolestivé, často až k
nesnesení, tváří v tvář a přijmout toto utrpení mužně, jako dospělý člověk.
Duchovní procesy, kterých je neuróza důsledkem podobně jako kouř nad ohněm,
jsou totiž dlouhodobé a jejich průběh se dá počítat na měsíce a roky a
neexistuje žádná psychologická technika, která by přinášela bezprostřední
úlevu.
Chybí-li však odvaha,
celá situace se jeví jinak. Lidem, kteří mají strach, se zdá, že zralost stojí
mimo dosah jejich vlastních omezených a slabých sil nebo mají za to, že
dosahovat tohoto cíle nemusí být nutnou podmínkou pro pravdivou cestu životem.
Může se jim rovněž přihodit, že jim chybí motivace k cestě zrání, jež je
bolestná a spojená s utrpením. Ale to všechno jsou jen racionalizace jejich
vlastní slabosti a nedostatku odvahy, protože člověk si rád přizná ledacos, ale
jen málokdo je ochotný konstatovat, že je zbabělý.
S lidským zráním úzce
souvisí lidská svoboda, neboť dospělost člověka v duchovním smyslu přináší i
větší svobodu.
Lidská svoboda je vždy
kompromisem mezi tím, co mohu a co musím. Onomu mohu odpovídají lidská práva,
onomu musím lidské povinnosti. Pravá lidská svoboda se musí pohybovat mezi
těmito dvěma ohraničeními.
Pojem „svoboda“ je
velmi široká filosofická kategorie a bez jejího použití se neobejde žádná
obecná úvaha o člověku. V psychoterapii nabývá tento pojem zúženější, ale o to
naléhavější význam. Svoboda bývá mnohdy lidmi kladena jako nikoliv postačující,
ale nutná podmínka jejich štěstí. Zejména u lidí s duševními obtížemi bývá
svoboda často chápána jako prostředek ke spokojenému a šťastnému životu bez
bolesti a potíží. Ve skutečnosti je tomu ovšem tak, že svoboda se uskutečňuje v
rámci životního úkolu (poslání), nikoliv mimo něj. Toto konstatování nemá však
jen negativní charakter ve smyslu upřednostňování povinností na úkor svobody.
Chápeme-li svobodu jako předpoklad pro uskutečnění možností člověka, jež mu
byly uděleny, pak musíme na základě životní i psychoterapeutické zkušenosti
dojít k závěru, že tyto možnosti mohou být uskutečněny jen v rámci poslání, jež
představuje zodpovědnost člověka vůči vlastnímu životu a jeho smyslu. Jestliže
to takto chápeme, musíme vyjít z předpokladu, že poslání je udělováno
transcendentální instancí, které leží na srdci nejen to, co člověk musí dělat,
ale také to, co dělat může. Z tohoto hlediska je poslání prostor, v jehož rámci
se odehrává nejen zodpovědnost člověka, ale který zároveň poskytuje i největší
prostor pro rozehrání bytostných možností. Člověk, jinými slovy řečeno, může
být svobodný jen tehdy, přijme-li svou zodpovědnost vůči životu, přičemž toto
přijetí se nazývá posláním.
Z řečeného vyplývá, že
hledat svobodu někde jinde, mimo prostor poslání, je závažnou duchovní chybou.
Výsledkem tohoto úniku jsou totiž možnosti, se kterými si jednak člověk vůbec
neví rady a které navíc nejsou reálné. Konkrétní průběh událostí to ostatně
vždycky potvrdí. Absolutní svoboda, po které člověk v dětském, nezodpovědném a
nereálném postoji vždycky touží, je v tomto stvoření omezena, limitována,
sevřena realitou, která se staví do cesty nejen lidským pozitivním projektům a
cílům, ale také jeho nedospělým přáním a touze po slasti. Realita se vlastně
nejvíc rozevírá vůči lidské zodpovědné aktivitě, jež je spojena s důvěrou jako
nejúčinnějším nástrojem zdolávání světa a jeho odporu.
Na základě těchto úvah
dospíváme k rozlišení mezi „falešnou“ a „pravou“ svobodou, přičemž ta pravá
zahrnuje v sobě jak právo, tak povinnost, jak volnost, tak zodpovědnost.
Abychom však ještě lépe pochopili pojem pravdivé svobody, je potřeba se ptát,
vůči čemu nebo od čeho chce být člověk svobodný. Jestliže totiž člověk touží po
svobodě, pak je jistě důležité, k čemu tuto svobodu hodlá použít. Svoboda,
která spočívá jen sama v sobě a je bezcílná, nemá pro duševní zdraví žádný
význam. Vězeň, který touží po svobodě, má tuto tužbu spojenou vždy s nějakým
obsahem. A pokud nemá, pak jej očekává po jejím dosažení velké rozčarování. V
našem případě jde o to, zda člověk chce dosáhnout svobodu pro naplnění života
chápaného jako úkol nebo se stát svobodným pro své vlastní pohodlí, štěstí,
životní pocit, pro prostor k uskutečnění vlastních rozmarů. Ta druhá svoboda je
lákavá jen v teoretickém postoji, jako abstraktní představa, v praxi se stává
nesnesitelnou, ta první může dát člověku pocit naplněnosti a
smysluplnosti.
Lidské nedokonalosti
Viděli jsme, že temná
noc je „indikována“ v okamžiku, kdy duševní a duchovní stav člověka vyžaduje
hlubokou přeměnu, protože je vzhledem k situaci, ve které se člověk nalézá, a
úkolům, které jsou mu uloženy, neuspokojivý. Jan od Kříže v této souvislosti
vyjmenovává nedokonalosti, které vedly k potřebě nástupu temné noci. V první
řadě jde o sebeuspokojení (marnivost, pýcha, neplodná horlivost apod.), které i
v jiných kontextech spolehlivě brání v růstu. Dále sv. Jan zmiňuje přílišnou
dychtivost po duchovních radostech, nežádoucí projevy smyslnosti v duchovním
životě, touhu po vzrušení a exaltaci, náboženskou pýchu, závist, nedostatek
pokory a trpělivosti, poslušnosti, podřízenosti apod.
I když Jan od Kříže
hovoří v náboženských pojmech a na první pohled se zdá, že nedokonalosti, které
vyjmenovává, se týkají především duchovních společenství nebo výhradně lidí,
kteří již prožili hlubokou duchovní konverzi, ve skutečnosti mají tyto slabosti
univerzální charakter a dá se jim rozumět i očima moderního člověka s jeho
duševními a duchovními problémy. Všechny duševní a duchovní nedokonalosti, o
kterých sv. Jan od Kříže mluví, lze dnešním pohledem pochopit jako nedostatek
řádu, nedisciplinovanost, netrpělivost, duchovní stagnaci, neschopnost poznat
sám sebe a své možnosti apod.
Pravda je, že sv. Jan
od Kříže mluví o lidských nedokonalostech zejména z duchovního hlediska a
nepřikládá váhu těm konotacím lidských slabin, kterým se věnuje větší pozornost
dnes; totiž psychosomatickým symptomům, kterými jsou všechny lidské duševní
krize a složité životní křižovatky doprovázeny. Není to ale proto, že by
středověký člověk takovými symptomy netrpěl, ale proto, že pohled člověka
středověku byl především upřen na cestu k Bohu a neurovegetativním
disharmoniím, kterými byla jistě tato cesta vroubena, nevěnoval příliš mnoho
pozornosti. Současníci Jana od Kříže byli ostatně daleko odolnější vůči utrpení
(duševnímu i fyzickému) a byli také daleko připravenější tato utrpení přijímat.
Na rozdíl od moderního člověka si navíc středověcí lidé nedělali příliš velké
iluze o tom, že by život mohl být bez utrpení a že by se životní zvraty a
zásadní změny mohly odehrát bezbolestně. Jeden z velkých omylů moderního člověka
je totiž paradigma bezproblémové, šťastné a bezbolestné existence. Ta je však
nedosažitelná v jakékoliv historické epoše. Toto paradigma je ostatně v
zásadním rozporu s údělem tohoto porušeného stvoření, kterému prvotní hřích
(„Kvůli tobě nechť je země prokleta,“ říká Hospodin Adamovi, „po celý svůj
život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní
byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž
jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.") vtiskl nesmazatelně
stigma bolesti a utrpení, symbolizované ve svém vrcholu golgotským křížem.
Má-li mít i moderní člověk vůbec naději na duševní a duchovní úzdravu, musí tento nevyhnutelný úděl tohoto stvoření
pochopit a přijmout. Jinak se bude ve svých psychoterapeutických snahách hnát
za něčím, co není dosažitelné.
Moderní doba skutečně
poněkud pozměnila postoj lidí k utrpení, jež je v životě potkává. Obvykle je
chápou jako nedostatek, poruchu, kterou je třeba rychle odstranit, v žádném
případě jako výzvu – byť bolestnou – k tomu, být lepší a nést zodpovědnost i za
jiné lidi a za osud světa. Moderní člověk má navíc tendenci odtrhávat utrpení a
bolest, která jej postihla, od vnějšího světa. Dochází tak k hlubokému
nedorozumění, neboť každá trýzeň je odpovědí na něco, čím svět oslovuje
člověka. Výsledkem tohoto odtržení utrpení od jeho skutečných příčin je chápání
duševních obtíží jako izolovaného souboru symptomů, které nemají s vnějšími
událostmi co do činění a mohou být odstraněny například chemickou cestou. Zaposlouchejme
se nyní do slov žalmisty, který trpí. Dnešní psychiatr nebo psycholog by jeho
duševní situaci mohl diagnostikovat jako smíšenou úzkostně depresivní poruchu
nebo-li neurózu, včetně všech neurovegetativních příznaků.
„Rozlévám se jako voda,
všechny kosti se mi
uvolňují,
jako vosk je mé srdce,
rozplynulo se v mém
nitru.
Jako střep vyschla má
síla,
jazyk mi přisedl k
patru.
Vrháš mě do prachu
smrti!
Smečka psů mě kruhem
svírá,
zlovolná tlupa mě
obkličuje;
rvou jako lev mé ruce a
nohy,
mohu si spočítat
všechny své kosti.“
Jediné, co lze z
uvedeného Janova výčtu nedokonalostí vyvodit specifického, je to, že temná noc
se týká lidí duchovně pokročilých, rozhodnutých přijmout slasti i strasti
duchovního růstu. Temnou nocí z tohoto hlediska neprocházejí lidé, kteří bojují
o „holou“ duchovní záchranu nebo lidé, kteří se nějakým zásadním způsobem
odchýlili od správné cesty svých příběhů. Na první pohled je zřejmé, že zde
musí záchrana přijít zásadně jiným způsobem než je temná noc.
Nebezpečí temné noci
Temná noc je ovšem náročná duchovní situace,
která v sobě zahrnuje řadu nebezpečí. Prvním z nich je zmíněná bezprostřední nenahlédnutelnost příčin obtíží, které temnou noc
doprovázejí. Člověk ke svému utrpení nenachází psychologicky srozumitelný
příčinný korelát (ani intra- ani interpsychický). A
tato zdánlivě iracionální situace jeho bolest samozřejmě prohlubuje a vyvolává
duševní zmatek.
Druhé nebezpečí,
vyplývající z této situace, s tím prvním úzce souvisí. Jestliže člověk nemá
před sebou zřetelně nahlédnutelnou příčinu svých
potíží, má samozřejmě tendenci domnívat se, že žádnou příčinu nemají a ocitnout
se v uzavřeném kruhu symptomů. Začne se zabývat pouze jimi, aniž by si
uvědomil, že symptomy nemají samostatnou existenci a vždycky poukazují na něco
jiného. Symboly (symptomy) jsou vždy jen formou nějakého obsahu.
Velké nebezpečí
představuje tedy situace, ve které symptomy začínají žít vlastním životem a
postupně infikují i do „zdravé“ oblasti lidského vědomí. Celou genezi symptomu
doprovází složitý proces strukturace, vytváření konotací, vztahů, hierarchie
apod. Tento proces je motivován především sebezáchovnou kamuflážní snahou
neurotického symptomu ospravedlnit svou vlastní existenci v celku vědomí a
psychického života, zdůvodnit se a vytvořit obranné mechanismy proti
exkomunikaci, ke které by mohlo pochopitelně v zájmu duševního zdraví dojít.
Právě proto se neurotický symptom orientuje do míst, kde je jeho činnost
nejméně nápadná a je-li odzbrojen kognitivně racionálním postupem, lehce se
přetransformovává do podob, které kognitivně racionálním atakům dokáží čelit
nebo jsou dokonce s to celou situaci nastrojit tak, že jsou těmito ataky naopak
stvrzovány. Je to například zřetelné při porovnání vlastně velice vzácné fobie
z hadů s jinými fobiemi, strachy či obavami jako je chorobný strach ze smrti,
hypochondrické úzkosti apod. Na první pohled je zřejmé, že pro život a
existenci úzkostného symptomu je výhodnější předmět, který je statisticky
pravděpodobnější a hůře se vyvrací. Celkem snadno přesvědčíte úzkostného
pacienta se strachem z hadů, že v zasněženém městě mu velké nebezpečí nehrozí.
Daleko hůře budete ale přesvědčovat hypochondrického pacienta, že v
následujících vteřinách či minutách nezemře. Iracionalita takového strachu se
pochopitelně velmi špatně odhaluje. To ovšem neurotický symptom velmi dobře
„ví“. (Aktivita neurotického symptomu je ostatně tak rafinovaně cílevědomá, že
nutí k závěru, že chování neurotického symptomu je „inteligentní“ a přejímá
určité vlastnosti svého nositele, který se v něm vlastně jaksi rozdvojuje.)
Symptom se tak chová jako zrnko písku v útrobách perlorodky: zatímco na začátku
je celkem nevinným bodem či momentem psychického života, posléze se obaluje,
bobtná, zvětšuje, až se stává samostatnou živoucí významovou strukturou, která
opodstatňuje, ospravedlňuje a racionalizuje jeho jinak neorganickou existenci.
Symptomy se navíc okamžitě spojují a usilují se v sobě zaháknout s cílem
vytvoření pevných koalic. Nakonec dojde k tomu, že se vytvoří celý specifický myšlenkový
svět s propracovaným systémem obranných reakcí, strukturou zákazů a preferencí,
s hierarchií specifických hodnot, s pravidly odmítání a přijímání, s instancí,
vzhledem k níž se rozhoduje o náležitosti či nenáležitosti toho kterého pocitu,
myšlenky, rozhodnutí, úvahy, soudu apod. Je zřejmé, že tato zvláštní autarkie
dokonale zakrývá „deviantnost“ takto vzniklého světa.
Osamocený neurotický
symptom tedy sám o sobě příliš nebezpečný není. Jednak se neurotický člověk
může velmi rychle s takovou osamocenou patologickou enklávou naučit žít, jednak
by se dal tento symptom brzy a s úspěchem odstranit standardními terapeutickými
technikami. Symptom však většinou nebývá osamocený a je obvykle, jak jsme
viděli, vbudován do celé struktury neurotickou aktivitou vytvořeného světa.
A protože je duševní
„nemoc“ způsobena něčím jiným než jednotlivými symptomy a jejich vzájemnými
vztahy, a člověk tuto souvislosti nedokáže nahlédnout, začíná se stupňujícím se
bojem se symptomy, jenž je samozřejmě předem odsouzen k neúspěchu, nemoc
prohlubovat. Zatímco východisko z nemoci je správný a zralý postoj k vnějším
událostem a okolnostem, člověk se svým marným bojem se symptomatikou
nemoci tomuto řešení čím dál tím víc vzdaluje. Není to jenom proto, že by této
souvislosti nerozuměl, ale rovněž proto, že tuto souvislost vytěsňuje, neboť
pravděpodobně je zralý postoj stále ještě pro něho náročnější než neurotické
utrpení.
Nejzávažnější nebezpečí
tedy představuje skutečnost, že tato zranitelná situace člověka je nejen
pohotovost k potížím, ale sama o sobě stavem, který má nějaké důsledky a nějak
se projevuje. Naznačili jsme, že jedním z těchto projevů je určitý neklid,
nespokojenost, tenze, neschopnost setrvávat v přítomnosti, neustálá
připravenost něčemu čelit, která nutí psychický organismus mobilizovat síly a
žít v určité mimořádnosti. To je samozřejmě stav, který není v lidském vývoji
nijak výjimečný a člověk je schopen se mu dlouhodobě přizpůsobit.
Daleko závažnější je
skutečnost, že tento duševní stav podstatným způsobem zkresluje svět vcelku,
jeho pravdu a základní duchovní strukturu. Člověku, který je vnitřními
přeměnami oslaben, zranitelný a se sklonem k úzkostem, se svět, ve kterém žije,
jeví jako plný nebezpečí, vzdálených hrozeb, vůči kterým je třeba permanentně
hledat vhodnou obranu. Svět je pln temných předpovědí, cizí, nepřátelský,
ohrožující a mobilizující. Člověk nachází chvilku klidu jen v luxusním a
nepřirozeném bezpečí, které však život jako takový jen zřídka přináší. Umlkají
i obvyklé transcendentální jistoty, o kterých se mohl člověk v kteroukoli
chvíli ubezpečovat. Nastává – jak tomu říká tradice křesťanské mystiky – boží
mlčení.
Je zřejmé, že takový
svět se člověku nemůže líbit. Zpočátku sice člověk ví, že se tak svět jeví
pouze v důsledku náročnější situace, ale později na to zapomíná a zaměňuje
tento zkreslený obraz světa za skutečnost. Kdyby trpěl s tím, že náročnost této
chvíle se dříve či později změní, byla by jeho bolest snesitelná. Ale protože
si už nedovede vybavit svět, ve kterém se dá žít, a který může být obýván a
stát se i zdrojem štěstí, nastává hluboká deprese. (To je ostatně často důvod
hluboké deprese, jež bývá mnohdy nazývána „klinickou“.)
Tyto „negativní“
charakteristiky v sobě pochopitelně skrývají i nebezpečí, že člověk bude autoexplorovat tuto etapu duchovního zrání jako nemoc a
jeho neschopnost být užitečný sám sobě i ostatním jej možná znepokojí natolik,
že se začne snažit léčebný proces temné noci, který je samozřejmě rozložen v
dlouhém čase, urychlit a vzít do vlastních rukou. K bytostnému určení temné
noci však patří, že toto právě člověk učinit nemůže a její průběh se může velmi
zkomplikovat.
Tato chybná
interpretace procesu, který se v člověku odehrává, je způsobena zejména tím, že
lidé ve chvílích transformačních krizí sami sobě nerozumějí, a nedovedou vůbec
odhadnout, na jakém stupni zrání se sami nacházejí a jak to s nimi ve
skutečnosti je. (Již zde se ukazuje nezbytnost temné noci, která vyvádí člověka
z omylů a špatných sebeinterpretací a dělá –
nahlíženo zvenčí – to, k čemu by člověk nikdy nedospěl na základě vlastního
porozumění a rozhodnutí.)
Dalším nebezpečím,
které neporozumění temné noci přináší, je tedy problém její délky. Řada lidí
totiž zaměňuje temnou noc sv. Jana od Kříže za techniku či mechanismus zdokonalování
osobnosti. Zapomínají ale, že temná noc je především dialogem, ve kterém
protějšek trpícího člověka tvoří personální skutečnost, která – i když
připouští utrpení a bolest – je orientována vždy láskou. Trpící člověk se tak
může spolehnout na to, že mu bude uloženo jen tolik, co snese. Sv. Jan říká:
„…nasbírali něco duchovní síly, jenž poněkud zkrotila jejich žádost po tvorech,
a tak budou moci proboha strpět trochu tíže a vyprahlosti…“
A z této skutečnosti
vychází i trvání transformační krize. V každém případě si nelze dělat iluze o
tom, že by transformační krize trvala – podobně jako chřipka nebo angína –
několik dní a po jejím odeznění a krátké rehabilitaci by se vše vrátilo do
normálních kolejí. Jan na délku tohoto procesu upozorňuje. „Avšak, má-li být
opravdu podstatné, i sebesilnější očišťování potrvá několik let.“
Vydržet však temnou noc
jako akutní duševní krizi po dobu několika let není v lidských silách. Proto je
transformační proces přerušován úlevnými intermezzy. „Pro pookřátí
jsou do této léčby vložena úlevná mezidobí, v nichž Bůh promíjí a opouští
očistný způsob i formu vlomení se temnou kontemplací, vlamuje
se osvícením a láskyplně, kdy se duši dostalo znovuzrození ve volnosti a ve
svobodě, tak jako by právě vyšla z nějaké podzemní kobky a podobných vězení, a
ona zakouší a raduje se s Bohem z mocné (vlídnosti) pokoje a láskyplného
přátelství, v lehkosti a hojnosti duchovního sdílení.“
Tato intermezza jsou
však vkládána do temné noci nejen proto, aby si člověk odpočinul a nabral nových
sil, ale zároveň proto, aby svět, který se mu skrze temnou noc jeví hrozivě,
nevlídně a mrazivě, nebyl ztotožněn se světem jako takovým a člověk nepříznivou
situaci, ve které se nachází, nezobecnil. „…ve strastech se duši zdá, že z nich
nikdy nemůže vyjít a že pro ni už všechno dobré skončilo…,“ říká sv. Jan.
Avšak ani úlevné
přestávky nemohou být příliš dlouhé, neboť by mohly v duši vyvolat klamný
dojem, že krize pominula a že nadchází čas pohody a radosti. Člověk by pak
zaměnil chvilkový odpočinek za cíl a zmýlil by se jako starozákonní David,
kterého Jan cituje: „V dobách pohody jsem si řekl: mnou nikdy nic neotřese.“
(Ž. 30,7)
Nicméně k podstatě
temné noci patří, že nikdo, kdo jí prochází, nezná přesnou dobu, po kterou
potrvá. Tento aspekt očistného procesu temné noci má totiž sám o sobě
terapeutický význam a učí člověka trpělivosti, bez které nemůže duchovně zrát.
Jejím opakem je totiž netrpělivost, která závažným způsobem poškozuje duševní a
duchovní život.
Nebezpečí této
negativní vlastnosti, sklonu či postoje znali dobře staří mistři duchovního
života, když zdůrazňovali, že člověk nesmí být netrpělivý dokonce ani v konání
dobra. Vycházeli přitom z poznání, že na všechno, co od člověka požaduje Bůh,
je dost času. Věděli totiž dobře, že i ti, kteří konají horlivě službu lásky,
nemusejí být dostatečně připraveni a mohou později zjistit, že nemají z čeho
dávat. Trpělivost v duchovním životě tedy znamená smířit se i s myšlenkou, že
budu nějaký čas „neužitečný“.
Netrpělivost je spojena
bytostně s nedůvěrou, které se sice nevyhne žádný člověk, ale jako trvalý a
vědomý postoj je pro duchovní život velmi nebezpečná. Všimněme si, že i lidé, o
kterých se dá říct, že důvěřují, se nevyhnou v určitých náročných situacích
pocitu, jako by se situace vymkla Bohu z rukou. V oblasti duchovního života je
to stejné pochybení jako v oblasti gramatiky chyba ve vyjmenovaných slovech. Ke
stejnému omylu dochází i tehdy, vznikne-li v člověku pocit, že mu Bůh ve
chvílích duchovních krizí a zkoušek nepomáhá. Ve skutečnosti mu totiž pomáhá
mnohem víc než jindy, jen bolest mu odnímá schopnost tuto pomoc vnímat.
Netrpělivost, trvá-li
dlouho, však nakonec ústí vždy do své extrémní formy - zoufalství, které je
výrazem nedůvěry v to, že i bezvýchodná situace přináší dříve či později řešení.
Lidé, kteří v životě ztroskotali, netušili, že východisko bylo již na dosah
ruky. Stačilo jen ještě chvíli počkat a ještě chvíli trpět...
Diagnóza
V souvislosti s rizikem
neporozumění duševnímu stavu, který nazýváme transformační krizí, si všimněme
některých charakteristik transformační krize, které Jan od Kříže v souvislosti
s temnou nocí používá: „tíže“, „temnota“, „vyprahlost“, „propastnost“,
„hořkost“, „znechucení“, potlačení kreativity“, „odejmutí naděje a chuti žít“.
To všechno jsou přívlastky, jež používá moderní psychiatrie pro
charakterizování deprese a to i jejích klinických forem. Ale přece jen jde o
něco zásadně jiného, neboť sv. Jan od Kříže říká: „šťastná noc smyslů.“ (Pravda
ale je, že potíže, kterými je tato etapa života doprovázena, se nejvíce blíží
tomu, čemu se dnes říká neuróza.)
Jan od Kříže si ovšem
byl dobře vědom, že transformační proces temné noci se v mnohém podobá
duševnímu onemocnění a že naopak ne každá duševní porucha musí být nutně temnou
nocí. Proto uvádí několik spolehlivých diagnostických směrnic, kterými lze
rozeznat bolestný duchovní růst, očišťování (či kontemplaci) od psychických
potíží, jež jsou způsobeny buď lidským scestím typu hříchu, tělesnou
indispozicí nebo melancholií, kterou má Jan od Kříže patrně na mysli to, co
psychiatrie dnes označuje jako endogenní nebo klinickou depresi.
V zásadě však lze
všechny duševní potíže, které nejsou temnou nocí, rozpoznat podle toho, že
nemají univerzální charakter transformační krize a že nezájem nebo lépe řečeno
znechucení „nemocného“ člověka se týká jen určitých partikulárních oblastí
smyslového prožívání. Je to zřejmé zejména tam, uvádí Jan, kde člověk propadá
určité náruživosti, jakou je např. alkohol, obžerství nebo narkomanie.
Dalším zásadním a
spolehlivým kritériem jsou samozřejmě plody této náročné duchovní etapy. Již
během temné noci podle sv. Jana začíná člověk tušit či v dálce zaznamenávat
jemnější a tišší hlas Boží, kterým bude komunikace s Bohem v budoucnu nahrazena
za tu předchozí – citově vzrušenější, bohatší na zážitky, ale také méně
spolehlivou a zištnější.
Soutěska mezi nocí smyslů a nocí ducha
Někomu se po tomto
popisu temné noci může zdát, že cesta, vytyčená sv. Janem od Kříže, je příliš
unifikovaná a neotevírá prostor pro individuálně odstíněný průběh. Ale Jan od
Kříže mnohokrát zdůrazňuje, že každému člověku je vyměřena jiná cesta, podle
jeho uzpůsobení, síly a stupně zralosti: „Ty, kteří jsou osobnostmi a mají více
síly trpět s větší intenzitou, očišťuje rychleji. A naopak, duše velmi slabé vede
touto nocí po dlouhou dobu s velkou mírností, s přestávkami a slabými
pokušeními a poskytuje jim zároveň nezbytná zotavení smyslů, aby se nevrátily
nazpět a tak v tomto životě docházejí pozdě k dokonalému očištění, a někteří z
nich k němu nedojdou nikdy.“
V souvislosti s
individuálními odstíněními duchovních cest musíme zmínit i tu skutečnost, že
sv. Jan připouští, že jsou lidé, kteří cestu temné noci nepotřebují a jdou sami
od sebe k cíli, ke kterému temná noc směřuje. Poznamenejme však, že sv. Jan od
Kříže hovoří o těchto lidech spíše jako o výjimkách a je k jejich specifické
cestě velmi skeptický. Možná, že to říká spíše jen proto, aby připustil
individuálnost a nesmírnou mnohotvárnost lidských cest ke zrání, kterou přináší
nevyčerpatelná Boží Prozřetelnost. Do jaké míry je však tato cesta reálná,
nedokážeme dost dobře odhadnout, uvážíme-li, že ani sv. Jan od Kříže se temné
noci nedokázal vyhnout.
Prostor pro
individuální odstínění se ovšem otevírá především v časové prodlevě mezi první
nocí smyslů a druhou nocí ducha. Ta bývá často velmi dlouhá, nezřídka několik
let, aby si jednak duše člověka odpočinula od přestálých strázní a jednak, aby
se prosadily a upevnily ty zisky, kterých bylo dosaženo během první noci. Duše
ovšem v této době nestagnuje, ale naopak využívá osvobození, jehož se jí
dostalo v první fázi očišťování, a má možnost srovnat osobité rozdíly mezi
různými povahami lidí a schopností trpět a růst.
Interval mezi nocí
smyslů a nocí ducha je vůbec pro sv. Jana a jeho učení symptomatický a pro moderního
člověka velmi inspirující. Moderní člověk, poznamenaný novodobou skepsí v
duchovní hodnoty, totiž žije jinou spiritualitou (pokud nějakou) než člověk,
kterého má na mysli sv. Jan od Kříže. A právě interval mezi oběma nocemi je
pravděpodobně to, co moderní člověk prožívá, čím trpí, z čeho se raduje a s čím
vyhledává psychologickou pomoc. Lze předpokládat, že Bůh je vzhledem k jeho
naturelu, ale i životnímu poslání shovívavější a mírnější a platí pro něj slova
sv. Jana: „Tímto způsobem Bůh očišťuje některé duše, které nemají sílu
vystoupit na tak vysoký stupeň lásky jako ostatní, s přestávkami je noří do
noci kontemplace a duchovního očišťování a dává jim často procházet stmíváním i
svítáním…“
Takovému člověku je na
cestě zrání zachována citlivost smyslů a je-li na dobré cestě, může vychutnávat
plody, jež získal dřívějšími zkouškami. „…sdílí se jim s mnohem větší štědrostí
než dříve a překypuje odtud do smyslů více, než tomu bývalo kdykoliv před
očišťováním smyslů; vždyť smysly jsou již víc očištěny, a tak mohou lehčeji
zakoušet hodování ducha, a to podle míry jim vlastní.“ Ale tyto duše, o kterých
sv. Jan hovoří, nejsou dokonalé a ve svém očišťování (terapií) zůstávají jen na
půli cesty. A proto je logické a pro moderního člověka charakteristické, že „zde
vytrpí mnohá zemdlení a poškození, i slabosti žaludku a následně únavu ducha“.
Na tomto místě sv. Jan
od Kříže poprvé zmiňuje psychosomatický aspekt duševního utrpení a zajímavé je,
že ho vyhrazuje výhradně intervalu mezi nocí smyslů a nocí ducha. Nároky ducha
jsou totiž v této fázi vyšší než dříve, ale smysly hrají stále značnou úlohu a
nejsou dokonale očištěny. Právě z tohoto napětí (rozporu) vegetativní potíže
patrně vznikají. „Z toho pocházejí vytržení, silné bolesti i vymknutí kostí, do
čehož se upadá vždycky, když tato sdílení nejsou ryze duchovní, to znamená
pouze v duchu, jako jsou sdílení (lidí) dokonalých, již očištěných ve druhé
noci ducha.“
V této soutěsce se
rovněž rodí nejrůznější náboženské mimořádnosti jako jsou exaltované projevy
religiozity, nejrůznější vytržení, vidění, prorokování apod., u kterých mnohdy
nelze aktuálně jednoznačně říct, zda jsou pravé či nepravé. Obvykle je lze
diagnostikovat až po čase (podle plodů poznáme strom).
Z tohoto hlediska má
další pokračování temné noci mimořádný význam, protože vyvádí některé duchovně
nevyspělé lidi z omylu, že náboženská zkušenost je slastná exaltace ne
nepodobná drogovým obluzením či jiným změněným stavům vědomí. Sv. Jan od Kříže
označuje Temnou noc jako kontemplaci, která v jeho pojetí jako privilegovaný
typ náboženské zkušenosti znamená hlavně duševní a duchovní vyprahlost a
temnotu. S tím se ovšem velmi těžko smiřují lidé, kteří spojují kontemplaci s
mimořádným stavem vědomí, a velmi neradi přijímají fakt, že často jde jen o
„pouhé“ utrpení. Dokonce i velmi kultivovaní moderní myslitelé hovoří o
frustraci náboženské potřeby lidí a dávají ji do kontrastu se spotřebním stylem
života, aniž by si uvědomili, že pojem „náboženská potřeba“ je pojem sám v sobě
velmi rozporný a to zejména s přihlédnutím ke kontemplativní temné noci.
Proto je třeba si v
této souvislosti uvědomit, že úplně první a nejdůležitější náboženská zkušenost
je Boží volání k růstu, k dokonalosti, zrání a teprve v druhé řadě jde o
poznání Boha jako takového, ke kterému člověk musí uzrát. Boží přítomnost je
totiž pro nezralého člověka velmi obtížně nahlédnutelná
jinak než v podobě bolesti a utrpení (které má ovšem smysl a směřuje vzhůru).
Je-li tomu jinak, pak jde vysloveně o Boží dar, do jisté míry se vymykající
rytmu duchovního života.
Vnější podněty
Proces, ke kterému v
průběhu transformační krize dochází, není však – podle sv. Jana – jen
intrapsychickou záležitostí; Jan od Kříže zmiňuje i řadu podnětů, které člověka
v této zranitelné době oslovují zvenčí nebo dokonce celý transformační proces
spouštějí.
V užším pojetí říká sv.
Jan těmto vnějším podnětům s odvoláním na sv. Pavla „posel satanův“, což je
jednak „duch smilný, projevující se „hanebnými a silnými pokušeními a trápí
ducha ošklivými zvrácenostmi a ve fantazii velice živými představami,“ „duch
rouhání“, který se projevuje obscedantními nutkáními, jež nutí člověka
vyslovovat něco, s čím není vnitřně ztotožněn a „hanebný duch“, který se projevuje
především nepřirozenou a neadekvátní skrupulozitou.
Sv. Jan podotýká, že tomuto velmi silnému utrpení jsou však vystaveni většinou
jen lidé silní a ti, kteří jsou předurčeni k cestě temnou nocí ducha.
V širším pojetí je však
třeba vycházet z toho, že temná noc smyslů a ducha má vždy nějakou vnější
příčinu v událostech, ve kterých se člověk ocitá a které na něj kladou větší
nároky než obvykle. (Ale – na rozdíl od
jiných podobných krizových situací – se důvody temné noci vnějšími událostmi
nevyčerpávají a člověk míru své trýzně není s to vysvětlit pouze tím, co ho
potkalo.)
Všimněme si nejprve
vztahu člověka a vnějšího světa. Nezralému člověku se svět zprvu jeví jako
indiferentní, lhostejná a překážející realita. Zkušenost, kterou lidé s
„realitou“ dělají, je koneckonců známa. V životě jsou chvíle, kdy máme pocit,
že v okamžiku, kdy usilujeme o něco, co skutečně stojí za to, se všechno spiklo
proti nám. Věci, které někdy běžně fungují, mají poruchy, lidé, na které je
jindy spoleh, selhávají, času, který jindy plyne jako líný říční proud, se
nedostává, šťastné náhody, které jindy přispěchávají na pomoc, chybějí, vše, co
jindy probíhá hladce, se zadrhává a jindy velkorysá realita teď neodpustí
jedinou chybu. A vždy, kdy se nám zdá, že už máme cíl na dosah ruky, najde se
spolehlivě překážka, která nám jej znovu beznadějně vzdálí. Je to realita,
kterou nezajímají lidské projekty, plány a sny a v této své lhostejnosti bolí,
zraňuje, překáží a ubližuje.
Realita je vše, co
klade odpor našim projektům, cílům a záměrům, co je většinou nepříjemné,
namáhavé, bolestné, vyžadující trpělivost, snášenlivost, houževnatost, odvahu.
Jako by vedle sebe stály dva různé, diametrálně se odlišující světy: ten, jehož
podobu si člověk optimalizuje na základě svých představ a přání, a svět, který
mu v tom jednoduše brání tím, že klade překážky, jež musí člověk namáhavě, s
vynaložením všech svých sil překonávat, aby svých cílů dosáhl. A čím jsou tyto
cíle náročnější, vyšší a hodnotnější, tím více energie vyžaduje boj s
překážkami, jež jsou chápány jako realita.
Mnohdy se i stává, že
málo zřetelný smysl a naděje nestačí krutost reality zálohovat. Pak musí
nastoupit trpělivost, důvěra a ochota trpět.
Ale přítomnost reality
v tomto světě však není jen negativní, neboť svár duchovních sil, usilujících o
celkovou integraci s „realitou“, na kterou narážejí, se kterou se potýkají,
kterou překonávají či obcházejí, má sám o sobě svou duchovní hodnotu. V
lhostejně jsoucí realitě, která spočívá sama v sobě ve své neprodyšnosti, se
tříbí a kultivuje každý úmysl, každé rozhodnutí, každý čin, každý lidský
projekt, jenž nachází v realitě neúprosného jsoucna svou ryzost. Ve střetu s
realitou se prověřují a možná teprve rodí důvěra, trpělivost, houževnatost a
nepodmíněnost každé lidské snahy. Při každém doteku s realitou, která vydává
zvonivý zvuk na znamení své neoblomnosti, člověk totiž zjišťuje a uvědomuje si,
že jeho nezralost pro duchovní svět je také touto „realitou“, která může být
překonána jen v bolestném kontaktu s vnější tvrdou skutečností.
Teprve poté si člověk
uvědomí, že je to právě jeho vlastní zrání, vůči kterému přestává být vnější
realita absolutní a postupem času se z ní stávají tající ostrůvky,
rozpouštějící se tváří tvář lidským nepodmíněným rozhodnutím a činům.
Člověku, který důvěřuje,
se postupně rozestupuje neprodyšnost a semknutost reality, která vůči člověku
obvykle vystupovala jako lhostejná masa, kterou bylo třeba namáhavě zdolávat,
nebo jako nepřátelská skutečnost, se kterou bylo třeba bojovat. Svět se nyní
jeví úplně jinak. Jeho hrozby ztrácejí ostří: utrpení nesmyslnost, budoucnost
hrozivost, minulost neodčinitelnost, čas nezvratnost, smysl neuchopitelnost,
naděje mlhavost, láska nekonečnou a nepřekonatelnou vzdálenost a neštěstí
závažnost. Svět se v tomto postoji jeví jako vstřícný, oslovující a
spolupracující. Mění se i dimenze času, který nepřipomíná jako obvykle jen
fatální nenávratnost minulosti, ale skrze smysl otevírá člověku rozměr
věčnosti.
Realita s postupem
lidského zrání tedy mění podobu a stává se něčím, co člověka oslovuje, co mu
cosi podstatného říká, co má smysl. Takovéto smysluplné útvary, které postupně
krystalizují z lhostejné masy reality, jsou příběhy a události. Podívejme se
proto nyní blíže na úlohu událostí v lidském duchovním životě. Řekněme předem,
že Bůh člověka oslovuje především prostřednictvím událostí, které jsou
konkrétním děním, v němž se v čase a prostoru odehrává lidský život. Jejich
charakter, rytmus a prostoupení nelze pochopit profánním pohledem, aniž by se
vykladač nedostal do neřešitelných rozporů.
Události jsou základní
složky životních příběhů, které se shlukují a uspořádávají do smysluplných
útvarů, jež jsou s to člověka oslovit a jimž je člověk schopen rozumět.
Události jsou privilegovaným způsobem Boží řečí. To, že většina lidí událostem
skutečně naslouchá a rozumí jim, dokazují i takové obraty a rčení, která se
prosákla do běžné lidské řeči a stala se samozřejmostí. Například: „doba
uzrála...“ nebo „vše nasvědčuje tomu, že...“, „situace je vhodná k tomu,
aby...“, „v té historické chvíli...“ apod.
Tato vlastnost událostí
předpokládá, že události jsou řízeny způsobem, který je pro člověka čitelný a
že Boží aktivita v dějinách je většinou srozumitelná. Každou závažnou událost
ve svém životě proto pochopíme jen tehdy, vložíme-li ji do kontextu víry.
Naopak: jeví-li se člověku uspořádání událostí tak, že z něho nerezultuje žádný
smysl, je toto poznání hluboce nepravdivé. To se týká především tzv. náhod; v
lidském životě neexistují náhody, i když řada událostí jsou jako náhodné
interpretovatelné.
Z hlediska takového
pojetí událostí je rovněž zřejmé, že všechno, co nás v životě potkává, co
zažíváme a co děláme, je důležité. Považovat vše, co jaksi nesouvisí s
„hlavním“ cílem našeho života, za zbytečnou odbočku, zacházku nebo prostě
zdržení je omyl i velkých osobností.
S ohledem na naše úvahy
je důležitá pedagogicko terapeutická vlastnost událostí. Člověk totiž zraje a
zdokonaluje se zejména vlivem vnějších okolností, které ho tvarují, zpevňují a
očišťují postupně od všeho chorobného a nadbytečného. Lidé jsou tedy hněteni
událostmi, které jejich zralost do určité míry vynucují. Ztráta smyslu, riziko
pouhého biologického živoření je totiž hrozba, která většinu duchovně
založených lidí odvrací od úmyslu utéct před formující aktivitou událostí a okolností,
doprovázejících jejich život.
Vše nasvědčuje tomu, že
události a okolnosti lidského života jsou jemně a pečlivě orientovány přímo na
lidské nedostatky a že jim dokonce do jisté míry korespondují. To, co nám z
běžného hlediska připadá přinejmenším zvláštní, hypotetické a odvážné, je z
křesťanského hlediska zcela přirozené a lze to doložit nespočetnými duchovními
zkušenostmi. Hovoří o tom i prorok Izajáš: „Obrátím na tebe svou ruku, /
vytavím tvou strusku, jako louhem / odloučím všechny tvé přimíšeniny.“
Mezi zráním člověka a
událostmi a okolnostmi jeho života existuje tedy určitý vztah, který je Bohem
terapeuticky využíván. Události, které člověka v životě potkávají, totiž
korespondují s jeho vnitřním životem: okamžik, kdy něco uvnitř člověka uzraje,
má svůj průmět i ve vnějších událostech, které odpovídají.
Psychoterapie,
orientovaná na řešení transformační krize, musí proto vycházet z předpokladu,
že důvod duševních obtíží je svým způsobem vždycky vnější, i když se na nich
podstatnou měrou podílí i lidská možnost vnější podněty odmítnout, ignorovat či
dezinterpretovat.
Zabývat se proto
duševními obtížemi tak, že je vypreparujeme z konkrétního životního příběhu,
nikdy nevede k žádoucím terapeutickým výsledkům. (Této chyby se často dopouští
psychoanalýza.)
Vyjde-li psychoterapie
z „léčivého“ vlivu událostí a uzná-li jej, pak musí pacienta orientovat k
poznání, že jediná adekvátní odpověď na „nepřízeň osudu“ je žít v souladu s
událostmi svého života a utvářet se v jejich pohybu. To však předpokládá rozumět
jim.
Utrpení
V souvislosti s temnou
nocí samozřejmě vyvstává otázka, co se v člověku během tohoto duchovního
procesu vlastně děje, působí-li to tak zásadní změnu celého vědomí. Sv. Jan od Kříže
se o tom několikrát zmiňuje. Z náboženského hlediska jde v zásadě o to, že je
fáze meditace nahrazována kontemplací a to tak, „že Bůh mění dary a sílu smyslů
v (dary a sílu) Ducha.“ Důsledkem, nikoli účelem tohoto procesu, je pak
samozřejmě vyprahlost, temnota či prázdnota, která je způsobena tím, že člověk,
navyklý obcovat s Bohem především prostřednictvím smyslů, jej není schopen
vnímat. Je mu tedy odňato něco, co ho předtím plně uspokojovalo, co považoval
za stálé a neodlučitelné od svého duchovního života, co ale není ještě
nahrazeno novým způsobem dialogu. A právě prázdnota a nevyplněnost tohoto
intervalu způsobuje, že temná noc, jak smyslů, tak ducha, má tak dramatický
průběh, jak jej sv. Jan od Kříže popisuje. Sama skutečnost vstupu Boha do lidského
vnímání (vlitá kontemplace) totiž přirozeně není v žádném případě něco, co by
mělo způsobovat duševní potíže. Ty způsobuje odpor nezralého psychického
organismu, který je měněn dramatickým způsobem. Tento průběh může být
pochopitelně, jak už jsme se o tom zmínili, mírnější; sv. Jan hovoří o lidech,
kteří prožívají temnou noc přerušovaně, nikoliv najednou, a její průběh je v
těchto případech daleko pozvolnější a „šetrnější“. Nicméně vše nasvědčuje tomu,
že Jan od Kříže dává z hlediska cíle a výsledků přednost temné noci s „akutním“
průběhem.
Utrpení, které přináší
temná noc (zejména ducha), je tak velké a nezměrné, že může u člověka, který
této bolesti nerozumí a který je slabší a nepřipravený, vyvolat dokonce
myšlenky na smrt: „Vždyť smysly i duch, tak jako kdyby byly pod nesmírným a
tmou skrytým břemenem, jsou v takové trýzni a agónii, že by pro ně bylo úlevou
i východiskem zemřít.“ Když ilustruje sv. Jan od Kříže toto utrpení citátem
Davidových slov: „Obklíčily mne vzdechy smrti, bolesti pekla mne obklopily, v
úzkosti své jsem volal,“ nezapomene dodat, že ve skutečnosti jsou utrpení a
trýzně temné noci ještě větší.
Toto utrpení se často
symptomaticky neliší od stavů, které moderní psychiatrie diagnostikuje jako
vážná psychická onemocnění. Svatý Jan popisuje dokonce duševní situaci, kterou
bychom dnes nazvali panickou úzkostí. „Vždyť stejně jako vody někdy přicházejí
v takových přívalech, že všechno zatopí a zaplní, tak i tento řev a zakoušení
vzroste někdy v duši natolik, že ji celou zatopí a přežene se přes ni, naplní
všechny její náklonnosti i síly duchovními úzkostmi a bolestmi většími, než se
vůbec dá vypovědět.“
Bolest je o to větší,
že často po dlouho dobu nepřichází žádná úleva. „Ústy se zde rozumí vůle, která
je proniknuta bolestmi, a ty nepřestávají trhat duši na kusy, ani neusínají,
neboť pochybnosti a obavy, které procházejí duší, nikdy nespí.“
Z pojetí temné sv. Jana
od Kříže tedy vyplývá, že cesta k zdokonalení člověka, jeho růstu a zrání se
neobejde bez utrpení, které je jediným možným prostředkem, jak učinit člověka
lepším. „Neboť cesta utrpení je jistější a prospěšnější než cesta radování a
skutků: jednak proto, že v utrpení se v ní přidává síla Boží, ale ve skutcích a
v radování duše projeví své slabosti a nedokonalosti; a dále, protože v utrpení
se postupně procvičují a získávají ctnosti a duše se očišťuje a stává se
moudřejší a obezřetnější.“
Zdůrazněme v této
souvislosti, že bez přesného a pravdivého pochopení duchovního pojmu „utrpení“
nelze v zásadě pochopit žádné duševní a duchovní onemocnění, neboť utrpení je
nejen nutným doprovodným jevem všech procesů a změn v lidském životě, ale je
zároveň i důležitým faktorem procesu léčení.
Utrpení je z obecného
hlediska výrazem lidské solidarity s tímto stvořením a ochoty přijmout výzvu
Ježíše Krista a sdílet s ním osud kříže. S tím hluboce souvisí pojetí utrpení
jako zástupné bolesti, určené blahu někoho jiného - tedy utrpení jako oběť.
Utrpení je dále
nevyhnutelnou cestou k vlastní dokonalosti, prostředkem, který je mnohdy s to
vyléčit vážná a jinou cestou neléčitelná duchovní onemocnění lidského života.
Takové utrpení může člověk za tímto účelem vyhledávat a způsobovat si je
(askeze) nebo je může přijímat. Toto utrpení má rovněž na mysli sv. Jan od
Kříže, hovoří-li o temné noci.
Utrpení má vždy
souvislost s posláním člověka a je nezbytnou podmínkou jeho naplnění.
Utrpení je rovněž
významným prostředkem dialogu člověka a Boha a činí prostřednictvím svého
smyslu slyšitelné výzvy, jinak často nezaslechnutelné.
S postojem důvěry úzce
souvisí oprávněná lidská snaha svému utrpení porozumět a najít v něm smysl.
Utrpení v našem životě je vždycky především otázka: najdeme-li na ni odpověď,
obdrží utrpení smysl, nezodpovíme-li ji, stane se utrpení pouhou bolestí.
Utrpení rovněž
pochopitelně souvisí s přítomností zla ve světě. Zlo je v ontologickém smyslu
neodmyslitelná součást tohoto stvoření, projevující se pokušeními, léčkami,
falešnými přísliby, zlobou, nenávistí, netrpělivostí, zoufalstvím, beznadějí a
zdáním absurdity.
V souvislosti s našimi
úvahami o duševním a duchovním životě je důležité si uvědomit, že zlo je daleko
nebezpečnější právě tím, že se často a možná dokonce většinou nedeklaruje jako
nepřítel, ale využívá nejrůznějších převleků, které na první pohled působí
morálně, ušlechtile, humánně apod. A právě tímto způsobem infiltruje do
nejrůznějších oblastí, na kterých si vědomí zakládá a ze kterých tvoří svou
identitu. Prostředky a cíle jsou pro zlo charakteristické: změna kontextu,
dezinterpretace, konverze pozitivních sil a hnutí, netrpělivost, strach, chaos,
deprese, smutek, sklíčenost, demotivace a posléze dezintegrace, zoufalství a
ztráta smyslu.
Jak již bylo řečeno,
duchovní růst neprobíhá stejnoměrně, ale ve skocích. Takže zatímco člověk
prožívá celá léta v poklidném bezvětří, přichází náhle dramatické seskupení
okolností a událostí, které ho nutí jít o schod výš. A přestože v těchto
chvílích dochází k výraznému duchovnímu pokroku, je člověk otevřený,
zranitelný, bezbranný. Není divu, že právě v těchto chvílích se hlásí o své
slovo i zlo.
Zlo se projevuje v
jednání lidí hříchem. Vstup nového hříchu do světa nemůže zůstat bez následků;
příchod této nové skutečnosti má své následky: hřích mění souvislosti,
rozděluje cesty, mění orientace, poškozuje vztahy, komplikuje poslání,
zatemňuje a deformuje obraz světa.
Proto musí být hřích
nějakým způsobem odčiněn a to ve významu: odskutečněn, vyjmut či být vymazán.
Každý jednotlivý hřích musí být tedy světě zlikvidován, jinak začne samostatně
působit, rozšiřovat své pole působnosti, organizovat negativní činnosti a
vytvářet řetězce dalších hříchů. Jeho odčinění se děje několika způsoby, které
se rozdělují na dvě základní větve. Za prvé - a to je vůbec nejdůležitější -
musí být hřích odpuštěn tomu, kdo jej způsobil, tedy skrze něhož přišel hřích do
světa. Odpuštění vyžaduje kajícnost; člověk musí chtít, aby mu byl hřích
odpuštěn, a musí za toto odpuštění prosit. Je-li tato prosba upřímná, je
vždycky zcela zákonitě vyslyšena, neboť podstatou Boha je láska a
milosrdenství.
Je-li splněn tento
předpoklad, musí být ale dále hřích a jeho realita ve světě odčiněna,
odskutečněna a to také několika způsoby. Člověk, skrze něhož hřích vstoupil do
světa, musí napravit zlo, které jeho hřích způsobil, musí, je-li to nutné, nést
důsledky hříchu až po trestní odpovědnost. Musí - pokud to lze - lidem, kterým
uškodil, škodu nahradit a žádat je o odpuštění. Musí se pokusit napravit i
materiální škody a podílet se i na odstranění následků, které za sebou hřích
nechává v podobě pocitu křivdy, nenávisti, nespravedlnosti apod. a musí se
pokusit tyto stopy zahladit. Musí rovněž nést následky hříchu na sobě, to
znamená, že musí počítat s tím, že hřích ho vyvede ze žádoucího klidu a pokoje,
že výrazně zpomalí cestu jeho lidského zrání a že ohrozí i cestu jeho poslání.
Musí být v této souvislosti srozuměn i s tím, že se hříchem vzdálí Bohu a že
bude muset tudíž o jeho pomoc prosit intenzivněji než předtím a že nebude
dostatečně vnímavý pro oslovení, skrze které se mu bude pomoc dostávat. Musí
rovněž vědět, že sám vše, co souvisí s odčiněním, nedokáže a musí prosit o Boží
pomoc.
Odčinění hříchu ve světě úzce souvisí s pojmem
„spravedlnost“. Většina lidí v sobě nese alespoň elementární víru ve
spravedlnost. A to nikoliv - jedná-li se o křesťana – jen ve spravedlnost na
onom světě, ve kterém se konečně uzavřou všechny nedořešené a neuzavřené kauzy,
ve kterém se zhojí mokvající jizvy a zranění, které jsme utrpěli při pobytu v
tomto světě, kde se konečně oddělí zrno od plev a bude nám dáno za pravdu, ve
kterém dobrým se dostane zadostiučinění a zlí konečně ochutnají plody svých
hříchů, kde se konečně střetnou mimoběžné přímky ve smysluplné útvary, budou
vysvětleny nesrozumitelné události a vysloveny pointy, které nám svět zůstal
dlužen. Každý křesťan vedle tohoto „eschatologického“ pojetí spravedlnosti nese
v sobě víru - někdy více, někdy méně skrytou - ve spravedlnost v tomto světě a
doufá, že žízeň těch, kteří touží po spravedlnosti, bude ukojena alespoň
částečně již zde. Zdá se, že ani nejsilnější osobnost, mající víru, jež je schopna
přemísťovat hory, by neobstála tváří tvář holé absurditě tohoto světa bez víry
ve spravedlnost v něm.
Víra ve spravedlnost ve
světě je význačným svědectvím o prozřetelné aktivitě Boží, o tom, že zlo má své
hranice a že přes jeho příležitostné erupce jsou dějiny v pevných rukou.
Víra (nebo nevíra) ve
spravedlnost má rovněž významné důsledky i pro lidské duševní a duchovní
zdraví. Řekněme, že se nějaký člověk střetne s frapantním příkladem
nespravedlnosti a tato zkušenost jej hluboce zasáhne. V první řadě je zaskočen
nebo dokonce možná šokován zjištěním, že natolik do nebe volající
nespravedlnost vůbec může existovat. S něčím takovým se možná setkal poprvé, i
když předtím jistě učinil celou řadu zkušeností, odhalujících velkou
nespravedlnost. Ty ovšem nemuseli tak příkře vybočovat z toku všedních dnů nebo
se netýkaly přímo jeho osoby. Předpokládejme rovněž, že uplynul nějaký čas, v
jehož intervalu nebyla tato nespravedlnost odstraněna, buď trestem, odčiněním
nebo alespoň vysvětlením, které by osvětlilo smysl takové události v určitém
kontextu. Ale v tomto případě se náš člověk setkal s takovou nespravedlností,
která pro něj představuje obnaženou, nezahojenou a mokvající ránu. Začíná
dospívat k pocitu, že svět je nespravedlivý jako celek. A je-li tomu tak, pak
je jistě skutečnost, kterou obývá, a dění, jehož je součástí i aktérem,
absurdní. Takový pocit představuje jistě hluboké trauma a člověk, který k němu
dospěl, začíná mít přirozeně duševní a duchovní potíže.
Profánní psychoterapeut
– ať již vyznává jakoukoli psychoterapeutickou doktrínu – může při svém
léčebném postupu předložit pacientovi jen následující alternativy.
Za prvé: naděje na
spravedlnost se vzdát a smířit se s realitou života, který je zkrátka takový
jaký je.
Za druhé: co nejdřív
zapomenout.
Za třetí: rezignovat na
to, změnit svět, ale usilovat o to, změnit sama sebe.
Na první pohled vidíme,
že ne každého může takové řešení uspokojit a přinést duševní klid. Řešení totiž
předpokládá, že je třeba se smířit s tím, že svět je nespravedlivý. Je-li však
nespravedlivý, znamená to, že postrádá i smysl. S takovým vědomím se ale nedá
dost dobře žít.
Obrátí-li se náš trpící
člověk k duchovní útěše, může se mu stát, že bude nešťastným způsobem odkázán
výhradně k hledisku sub specie aeternitatis
a poučen o tom, že s absolutní spravedlností se lze setkat jen na onom světě.
Ani to však v takto obecné poloze není pro „žíznícího po spravedlnosti“
uspokojivé, neboť tímto přístupem se snižuje významně autonomní hodnota tohoto
světa a člověk ztrácí motiv brát ho příliš vážně.
Z profánního hlediska
se tedy člověku, kterému se stala velká křivda, nedá příliš pomoc. A zjevně
nebude příliš platná ani hlubinná analýza, která by snad mohla odhalit, proč je
jeden člověk na takovou křivdu citlivější a jiný méně, ale jinak nic.
Důsledky postoje, ve
kterém se člověk chtě nechtě smíří s křivdou a pokusí se být šťastný i bez
toho, že by se dočkal nějaké spravedlnosti, jsou dalekosáhlé. Jakmile člověk
přestane věřit ve spravedlnost, přestane věřit i v to, že by svět a události
jeho života byly smysluplné. Začíná být ohrožena hodnota jakéhokoli
smysluplného usilování a je ohroženo i to nejpodstatnější, co člověk má, aby
mohl čelit „nepřízni osudu“ – naděje.
Člověk, který i přes
svou traumatizující zkušenost nepřestává věřit ve spravedlnost a nechce se
smířit s rezignací, musí tedy nutně předpokládat, že svět je uspořádaný tak, že
spravedlnost je jeden z jeho imanentních zákonů, který se spolehlivě prosazuje
i tehdy, jeví-li se sled událostí jako nutně a neodvratně ústící do
nespravedlivého konce. Takový postoj ovšem musí každá poctivá
psychoterapie zohlednit a brát vážně.
Trpící člověk, který
neztrácí víru ve spravedlnost, si samozřejmě uvědomuje, že spravedlnost je sice
jeden se skrytých zákonů veškerého dění, ale ne vždy se projevuje jasným,
srozumitelným, bezprostředně nahlédnutelným a
symetrickým způsobem a rovněž ví, že namístě nejsou příliš konkrétní očekávání
a už vůbec ne netrpělivost.
Chyba člověka, jenž je
traumatizován neodčiněnou křivdou, není tedy v tom, že by „tvrdošíjně“ očekával
spravedlnost – to činí právem –, ale v tom, že jeho očekávání je příliš
doslovné a konkrétní, ovlivněné jeho subjektivními představami, netrpělivostí a
velmi často i touhou po odplatě, která se spravedlností nemá nic společného.
Obecně tedy lze říct,
že člověk svůj postoj ke spravedlivému průběhu a završení událostí ve svém
životě musí přetvořit ve formu naděje, neboť věřit a doufat ve spravedlnost je
jednoznačně oprávněné, přiměřené charakteru tohoto stvoření. Brát člověku tuto
naději překračuje veškeré kompetence jakékoliv psychoterapie a důsledky mohou
být až tragické.
Pacient si musí jasně a
zřetelně uvědomit, že doufat a tedy nalézat se v postoji naděje, není
specifická interpretace světa a událostí, ale naopak porozumění jeho pravdě.
Věnujme se nyní utrpení
jako faktoru lidského zdokonalování, který nás z hlediska tématu knihy nejvíce
zajímá. Každý člověk má celou řadu negativních vlastností a zlozvyků, kterých
se chce – často upřímně – zbavit. Problém je ovšem v tom, že tyto slabiny jsou
organickou součástí jeho duchovního života a pouhé volní rozhodnutí k jejich
odstranění nestačí. Vyžaduje to bolestivý chirurgický zákrok, který nazýváme v
tomto kontextu „temnou nocí“.
Utrpení jednak samo o
sobě člověka léčí, jednak je „terapeutickým nástrojem“, který člověka motivuje
a „nutí“ k pozitivním změnám. Kdyby nebylo utrpení, neměla by většina lidí z
tohoto hlediska vůbec motiv zdokonalovat se.
Někdy se člověku ovšem
zdá, že utrpení je příliš velké a začíná mít pochybnosti o jeho smyslu. V
takovém případě je třeba se zastavit a pečlivě si uvědomit, co všechno bylo
potřeba změnit, k jak hlubokým změnám muselo dojít a co všechno bylo zálohováno
Božím milosrdenstvím. V takové chvíli dojde rovněž k poznání, že duchovní chyby
nejvíce bolí ne tehdy, kdy se jich člověk dopouští, ale v okamžiku, kdy jsou
odstraňovány.
V každém případě je
utrpení blahodárné, neboť mimo jiné vytrhuje člověka z časnosti pouhého zaobstarávání v každodennosti, z propadnutí věcem a proráží
jeho zaslepenost. Člověk, tváří tvář bolesti, která ho cele pohlcuje, se musí
zříct vlastní vůle, plánů a projektů, předsudků a snů, na které byl pyšný,
které však možná neodpovídaly pravdě jeho skutečného poslání. Utrpení tak činí
člověka otužilejším a odolnějším vůči nepříjemnostem vnějšího světa. Utrpení
očišťuje, tříbí, vypaluje vlastnosti, které člověka vzdalují hlavního cíle.
Utrpení mění systém hodnot, kterými a ve kterých člověk žije, ve směru jejich
pravdivé hierarchie. Vlivem utrpení se totiž některé hodnoty, které dříve hrály
v duchovním životě člověka nepřiměřeně velkou roli, relativizují a naopak do
popředí vstupují hodnoty, jejichž závažnost odhaluje teprve médium utrpení.
Aby však utrpení mohlo
nést tyto pozitivní funkce v duševním a duchovním životě, musí být člověkem
přijato a to v adekvátním postoji. K utrpení může totiž člověk přistupovat
různými způsoby. Buď jen pasivně přihlíží k tomu, co jej trápí, a čeká, kdy
tato nepříjemná situace skončí, nebo aktivně s utrpením bojuje a hledá
možnosti, způsoby a prostředky, jak je odstranit. Oba způsoby přístupu mají i
dvě možnosti vyústění: buď člověk utrpení zvládne nebo nikoliv.
Utrpení však může být
přeměněno, obráceno a posléze obětováno jen v případě, je-li v něm nalezen
smysl. Najít smysl znamená utrpení porozumět, najít jeho význam pro mou
konkrétní individuální existenci a obsah, který je mi jeho prostřednictvím
sdělován.
K podstatě utrpení však
patří i to, že mu nemusíme rozumět hned a že jeho smysl se ozřejmuje až s
časovým odstupem. Avšak zvládne-li člověk interval mezi opravdu velkým
utrpením, jemuž nerozumí, a okamžikem, kdy se mu zjedná jasno, položí základy
pro celý svůj budoucí duchovní život.
Utrpení, jak už bylo
naznačeno, nikdy není výhradně soukromá věc, ale je vždy vklíněno řetězcem
příčin a důsledků do společenství. Člověk může trpět nejen v důsledku vlastních
chyb, ale i chyb ostatních.
Na druhé straně však
utrpení člověka s ostatními lidmi, se kterými tvoří nějaké společenství,
solidarizuje a tedy zdůrazňuje ty momenty, ve kterých je člověk na ostatních
lidech závislý a sdílí s nimi v tomto smyslu společný osud.
Utrpení člověka k
ostatním lidem přibližuje; posunuje střed duchovního života mimo jeho vlastní
osobu a umisťuje jej do míst, které sdílí s ostatními. Utrpení je proto
neslučitelné s egoismem, neboť relativizuje právě ty hodnoty, o které se
egoismus opírá. To ale jen za předpokladu, že je utrpení přijato.
Společenský charakter
utrpení nadto osvětluje i ty pozitivní momenty utrpení, kterým nelze porozumět
pouze z hlediska subjektu utrpení. Nemůže-li totiž člověk najít smysl utrpení,
kterým v dané chvíli prochází, musí připustit i možnost, že trpí za někoho
jiného. Tomuto typu angažovanosti se obvykle říká oběť.
Doprovázení
Duchovní intervence,
kterou představuje temná noc, se – jak
jsme viděli – nevyhne velkým bolestem a strázním. Jde totiž o to, že
vlastností, kterých má člověka temná noc zbavit, se člověk sám nejen nedokáže
zbavit, ale dokonce v tomto stadiu nedokáže bez nich žít, neboť jsou tak pevně
vrostlé do duševní a duchovní struktury, že jejich odnětí může mít za následek
dokonalou dezintegraci celého duševního organismu. Nezralost člověka je totiž v
tomto stadiu taková, že nemá nic, čím by vivisektované
negativní vlastnosti nahradil. Zde je také důvod pozdějšího stavu – charakteristického
pro temnou noc – totiž naprostá temnota, prázdnota a vyprahlost, které člověk
sám z vlastních sil nemůže vydržet. Proto musí být člověk při tomto mimořádně
náročném chirurgickém zákroku bez anestézie temnou nocí někým doprovázen a v
některých momentech zcela slepě veden.
Podívejme se nyní blíže
na osobu, která by měla člověka, procházejícího transformační krizí doprovázet.
Je na první pohled zřejmé, že některé úlohy, které takové osobě sv. Jan
přisuzoval, se v moderní době dělí do dvou disciplín: jednou z nich je tradiční
duchovní péče (pastorace) a duchovní vedení, se kterým mají křesťanské církve v
průběhu mnoha staletí spolehlivou zkušenost, druhá je moderní psychoterapie,
která provádí cílené intervence do psychického organismu pacienta s cílem
odstranit patologické jevy v jeho myšlení, prožívání a chování.
Psychoterapeutických směrů existuje v současné době velké, až nepřehledné
množství, které se člení obvykle podle pojetí osobnosti, terapeutických metod,
koncepcí psychických poruch a v neposlední řadě podle filosofických
předpokladů, ze kterých vycházejí. Zatímco privilegovanou oblastí pozornosti
sv. Jana od Kříže je především duchovní dimenze člověka, zabývá se moderní
psychoterapie spíše duševními procesy (ať již vědomými či nevědomými) a duchovní
rozměr člověka buď uznává, respektuje a pracuje s ním nebo jej redukuje na
psychickou oblast, případně jej považuje konstrukt, který nemá reálné
opodstatnění a terapeutický význam. Ať tak či onak, přebírá moderní
psychoterapeut řadu funkcí, které Jan od Kříže připisuje „doprovázejícím
osobám“ a s tím i zodpovědnost a nároky, jež z těchto úkolů vyplývají. Nebude
tedy od věci, zamyslíme-li se v tomto okamžiku nad vlastnostmi osoby, která
nese odpovědnost za duševní, případně duchovní život člověka.
Vycházíme z toho, že k
psychickým poruchám dochází zejména ve chvíli, kdy vlivem nových okolností či
událostí vzniká situace, kladoucí větší nároky na lidskou zralost. Svět, ve
kterém člověk žije, jej vyzývá k cestě vzhůru a je-li tato cesta příkřejší než
obvykle, je vždy spojena s psychickým utrpením. Toto utrpení se zvyšuje a
prohlubuje zejména v důsledku toho, že člověk nové situaci nerozumí a svět,
který jej obklopuje, začíná interpretovat nesprávným způsobem.
A právě v tomto
momentě, jak ostatně zdůrazňuje na různých místech i sv. Jan, se otevírá
naléhavá potřeba duševní a duchovní pomoci. Ke slovu se dostává psychoterapeut.
Z hlediska transformační krize, kterou nazývá Jan od Kříže temnou nocí, se však
bude jednat o terapeuta, který bude muset vycházet z určitého filosofického
obrazu světa a určitého pojetí lidského života. V jeho rámci bude předpokládat,
že sled událostí, jež tvoří lidský život, a jež jinde nazýváme příběhem, tvoří
smysluplný celek a jejich kontinuita a konfigurace jsou samy o sobě terapeutické.
Lidské zrání, o které v okamžicích duševních a duchovních krizích především
jde, je z tohoto hlediska odpovědí na sled událostí životního příběhu a naopak
řeč událostí je taková, že člověka ke zralosti vyzývá.
Je-li tomu tak, pak role
terapeuta bude spočívat především v doprovázení člověka na cestě zrání. A
protože je cesta zrání především výzvou světa k člověku, pak by se měl terapeut
stát především zprostředkovatelem této výzvy, tlumočníkem, který tuto výzvu co
nejméně zkreslí.
Terapeut musí mít z
tohoto hlediska dar dialogu a být schopen navázat přiměřený vztah
terapeut-pacient. Tento vztah, byť se terapeut rozhodne pro jeho liberální
polohu, nemůže být nikdy rovnocenný, protože je to vždycky koneckonců vztah
„zdravého“ a „nemocného“ člověka. Nejde ovšem o nemoc v klinickém slova smyslu,
ale o vyjádření skutečnosti, že terapeut musí vždy schopen pacientovi dávat a
že je schopen to dávat způsobem, který umožní pacientovi to přijmout. Z jiného
hlediska by se dalo říct, že terapeut musí být moudřejší.
Terapeut by měl mít
tvůrčí invenci, aby rozpoznal v životním příběhu pacienta to osobité,
nenapodobitelné, individuální a neopakovatelné.
Terapeut ve snaze
pozitivně ovlivnit pacienta nesmí příliš chtít, ale jeho postoj bude spíše vystaveností, trpělivostí a vstřícností. Jeho snahou bude
společně s pacientem najít v tolerantním, mírném a trpělivém postoji smysl jeho
situace. Pokud by terapeut příliš mnoho chtěl, mohl by docházet k závěrům na
úkor pravdy. Terapeut v této souvislosti musí brát pacienta vážně; jakékoli
jeho interpretace musí být rezultátem společné cesty. Terapeut nesmí předem
vyvozovat závěry, konstruovat, abstrahovat, ale očekávat výsledek společného
hledání. V tomto smyslu je terapeutická činnost tvorbou. Terapie v žádném
případě tedy není detektivka, při které terapeut hádá, kdo je vrah, a soutěží s
pacientovou snahou mu toto poznání „odporem“ zkomplikovat.
Řekli jsme si, že
terapeut spolu s pacientem hledají společně pravdu pacientovy duševní a
duchovní situace. K tomu však musí oba zaujmout vztah, ze kterého se zrodí
pravdivé poznání. Je to proto, že pacientova situace nemůže být vnímána
předmětně, ale ve vztahu. Jeho duchovní problém nemůže být dost dobře
objektivizován. Terapeut pouze přivádí pacienta k tomu, aby promluvil a vydal
svědectví o tom, jak to s ním ve skutečnosti je. Terapeut tedy s pacientem
společně namáhavě hledají způsob, jak učinit jeho duchovní situaci
srozumitelnou.
Terapeut vychází z
toho, že na prahu jeho duševních a duchovních obtíží stálo oslovení, ke kterému
je potřeba se vrátit, znovu ho artikulovat a toto pozitivní východisko obnovit.
Terapeut si musí být vždy vědom, že psychické problémy jeho pacienta nejsou
beze zbytku redukovatelné na jazyk a předmětnost, neboť jde o skutečnosti, které
nejsou, ale které se dějí. V pacientově duchovní situaci tedy nelze porozumět
pohledem z vnějšku, ale jen vstoupením do vztahu. Jde totiž o to, že duševní
potíže jsou vždycky vztahová skutečnost, ať již jde o vztah interpersonální
nebo o vztah člověka ke světu, k situaci, v níž se nalézá. A takovému vztahu
nemůže terapeut jenom přihlížet, ale musí ho žít, musí se v něm do jisté míry
angažovat. To samozřejmě neznamená sdílet s pacientem jeho potíže, ale vstoupit
do ohniska vztahových struktur a rozumět způsobem, který je jim přiměřený, tedy
dialogicky.
Vztah, do kterého
terapeut vstupuje s pacientem, má dva mody: za prvé jde o specificky
profesionální vztah lékaře a pacienta a vedle toho je tu prostě vztah jako
takový, vztah mezi dvěma lidmi, kterému se terapeut v žádném případě nevyhne i
přes veškerou snahu o „vztahovou abstinenci“. (Zdůrazněme, že jde o opravdový
vztah, nikoli o přenosový a protipřenosový kvázivztah, jak je tomu v řadě psychoterapeutických
systémů.)
Pacient tedy pro
terapeuta představuje dvě skutečnosti, z níž jedna je bytostná. V prvním
případě je pacient předmětem terapeutovy snahy dát do pořádku něco, o čem je
zpraven, že v pořádku není. V takovém případě je pacient předmětem
terapeutického či vědeckého zájmu, může být analyzován, rozkládán a atomizován
s cílem nové reintegrace. Pro tento vztah je charakteristické, že není
dialogický, že je pouze jednosměrný. Pacient není v tomto vztahu rovnocenným
partnerem, je s ním manipulováno, a to dokonce na základě určitých
terapeutických konceptů, které předem a priori určují cestu, kterou se bude
terapeut s pacientem ubírat. Veškerá odbočení, jež by mohla vzniknout na
základě spontaneity tvořícího se vztahu, budou terapeutem potlačována ve
prospěch předem daného terapeutického projektu. Tyto charakteristiky zde ale
nejsou míněny pejorativně, neboť terapeutický vztah musí mít svou specifickou
stránku, stejně jako je specifický vztah rodiče k dítěti, učitele k žákovi
apod.
Druhá stránka tohoto
vztahu je bytostná a je pro ni charakteristická jeho nepředmětnost. Filosof
Martin Buber v této souvislosti říká: „Tím prvním je
snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým
pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení 'Ty', zatímco věc,
stejně tak jako já, je pozdní výtvor vzešlý z rozštěpení prazážitků, z rozluky
partnerů, kteří byli spolu spjati. Tomu, kdo říká 'Ty', není předmětem žádné
'něco'.“ Tento vztah nemůžeme učinit objektem, který lze zkoumat nezávisle na
obou partnerech terapeutického dialogu. Bytostnému vztahu nelze jen přihlížet,
ale musíme ho žít, musíme se v něm přítomně angažovat.
Terapeut se tedy
nachází v dvojlomném vztahu. Jeden vztah konstruuje na základě terapeutického
cíle, druhý – spolu s pacientem – tvoří a prožívá v přítomnosti. Tato dvojlomnost
je ovšem nutná, neboť obě stránky tohoto vztahu jsou neoddělitelné. Ten první
modus vztahu je nezbytný pro terapeutickou cílevědomost, druhý je jednak
nevyhnutelný, myslí-li oba – tedy terapeut i pacient – svou záležitost poctivě
a pravdivě, jednak je nutný pro zjevnost duchovních skutečností, jejichž
rozpoznání je pro uzdravení nezbytné. Duchovní skutečnosti jako je naděje,
důvěra, poslání apod. jsou totiž zjevné právě jen ve vztahu, ve společenství.
Německý filosof Martin Heidegger ve svých etymologických
rozborech říká: „Starohornoněmecké slovo thing znamená shromáždění, takové, které má dojednat
záležitost, o níž je třeba mluvit, totiž nějaký sporný případ. Následkem toho
se staroněmecká slova thing a dinc
stávají jmény pro záležitost; označují vždy to, co se člověka nějakým způsobem
týká, na čem mu záleží a o čem tudíž musí mluvit.“ Heidegger
zde nehovoří o věci, kterou si stavíme před sebe a činíme z ní předmět, ale o
věci, která se stává zjevnou teprve ve sféře vztahů nebo sama bytostně vztahem
je.
Mezi terapeutem a
pacientem probíhá vzájemné proudění, vzájemné oslovování a naslouchání a
zároveň se mezi oběma stranami vytváří vztah. Nikoliv ve smyslu pouhé lhostejné
vazby, ale vztah, který má ontologickou hodnotu a jenž je novou skutečností. Má-li
být terapie úspěšná, musí být tento vztah pravdivý, zahrnující plnost a
individuálnost obou stran. Vzájemnost obou stran tohoto dialogu je jejich
vstřícnost. Teprve v někom jiném, a nejvíce v lásce, uskutečňuje člověk své
nejzazší možnosti. V optimálním terapeutickém vztahu jde o to, aby se jeden v
druhém zobrazil tím nejpodstatnějším a nejbytostnějším, čím je. Tímto způsobem
musí terapeut chtě nechtě vystoupit ze své anonymity, byť si předsevzal něco
jiného. V opravdovém vztahu musí člověk vystoupit sám ze sebe. Musí nabídnout a
deklarovat to, čím je.
Ani terapeutický vztah
se nemůže vymknout základní charakteristice tohoto stvoření: všechno, co je
podstatné a oč opravdu jde, se odehrává v lidských vztazích. Cílem pohybu
vztahových struktur je společenství.
Lidské společenství je
komunita lidí, kteří mají nějaký společný zájem či cíl. Podle těchto cílů a
podle charakteru lidí, kteří se k těmto cílům sdružili, rozeznáváme
nepřehlednou řadu komunit, řídících se nejrůznějšími zákony, tradicemi, stupněm
dobrovolnosti, intenzitou styku, systémem restrikcí, zákazů apod. (Rodina,
pracovní komunita, přátelé, spolubydlící, spolupracovníci, zájmové komunity
apod.)
Člověk je k životu ve
společenství zrozen; jeho hlavním životním cílem je vytvořit společenství nebo
s nějakou komunitou sdílet její osud.
Všechno, co je
podstatné a oč opravdu jde, se odehrává v lidských vztazích. Cílem pohybu
vztahových struktur je společenství.
Každé lidské
společenství prochází a prožívá svůj příběh, ale zároveň jej protýkají příběhy
individuální, jejichž souvztažnost, souvislost a interference mají ovšem
výslovně transcendentální charakter. Sladit individuální a společenské příběhy
nemůže být a není předmětem jen lidských projektů (byť se o to v historii lidé
neúspěšně, ale opakovaně pokoušeli), ale je součástí univerzálního pohybu
vesmíru, na jehož prahu stojí velikonoční příběh.
Každé lidské
společenství otevírá Bohu daleko větší prostor pro jeho aktivitu než osamocený
člověk. Existuje zde totiž složitá síť vztahů, energetické proudění se
zápornými i kladnými náboji a soustava lidských svobod, zaklíněných v sobě tak,
že nemohou v člověku vzbuzovat iluzi o své neohraničitelnosti. Každé lidské
společenství – nepřihlásí-li se vědomě ke zlu, může tak klást daleko méně
účinný odpor vůči Boží Prozřetelnosti a svou pluralitou dává větší možnost pro
zrod pravdy. Je-li navíc neseno ideou dobra, jednotou v důvěře a vůlí ke
společnému cíli, pak jsou jeho síly téměř bezmezné. Proto říká Ježíš
Nazaretský: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já
uprostřed nich."
Charakteristické je, že
usiluje-li nějaké větší či menší společenství lidí o pravdivý cíl, pak se musí
v něm vždy najít někdo, který převezme zodpovědnost za uskutečnění tohoto cíle
na svá bedra. Člověk (či skupina lidí), jenž přijímá zodpovědnost za celé
společenství, za jeho vývoj, dynamiku a duchovní podstatu, je osobnost, která
otevírá v lidské komunitě prostor pro vstup smyslu, prolamuje fatálně uzavřený
prostor příběhu a nastoluje prostřednictvím vztahů kvalitativně jinou
skutečnost. Obecně vzato ale nesou za společenství zodpovědnost všichni jeho
členové, berou-li svou příslušnost v něm vážně.
Být a sdílet s někým
společenství je mimořádně těžký duchovní úkol, neboť každé, byť sebemenší
společenství, je daleko náročnější než být sám. Jedním z velkých tajemství je
odpověď na otázku, jaké zásadní důvody vůbec vedou lidi k tomu, aby byli spolu,
ačkoliv ze své přirozenosti a na základě své nedokonalosti být spolu v zásadě
nechtějí. Údělem každého společenství je totiž tendence k dezintegraci, inerci, chaosu a rozpadnutí a bránit se této tendenci, jež
je způsobena nedostatečnou lidskou schopností žít a tvořit společenství, je
namáhavé, bolestné a vyžaduje osobní angažovanost každého člena. Tento proces
začíná zejména v okamžiku, kdy vyhasínají původní zdrojové motivace (můžeme
říct ideály). Obecně platí, že čím duchovnější předsevzetí má to které
společenství na počátku, tím bude kompaktnější, tím větší naději má na svou
existenci. a samotná únava původně dynamické komunity aktivuje excentrické a
dezintegrační procesy. Této síle neodolá ani nejsilnější autorita a pokud má
společenství trvat dál a být současně věrno původním východiskům, musí být
dotováno externě - transcendentálně.
Má-li být společenství
podporováno tímto způsobem (a jinak to z podstaty věci nejde), musí ovšem každý
počítat s bolestí a utrpení. Ten, kdo nepočítá s tím, že lidská komunita rovněž
ubližuje a zraňuje, Většina duchovních potíží pochází z napětí mezi snahou
člověka integrovat se do nějakého společenství a odporem, jímž se toto
společenství tomuto procesu brání.
Odevzdávat se jiným
lidem a zároveň být smířen s tím, že se nejen nesetkám s vděčností, nenaleznu
konkrétní výsledky své iniciativy a nebudu ve svém dobrém úmyslu pochopen, ale
že naopak bude má bezelstnost sražena k zemi, má naivita hrubě potrestána,
důvěra zklamána a smysl veškeré práce rozprášen sobectvím okolí - to je vrchol
zralosti, to je láska, jak o ni hovoří apoštol Pavel v Listu Korintským.
Nicméně cesta ke
společenství je nejen nevyhnutelným údělem každé lidské životní cesty, ale i
pozitivním cílem a podmínkou každého duchovního života. Lidské společenství je
totiž pluralitou, která tříbí, pročišťuje, odstraňuje, demystifikuje a
demytizuje nejrůznější předsudky, klamy, sebeklamy, idoly, ideologie,
světonázory a ostatní bludné kruhy, ve kterých se jednotliví osamocení lidé
mohou ocitnout.
Nic nám není tak
vzdálené, abychom kdesi vskrytu nezaznamenali pouto společného osudu.
V úzké návaznosti na
úvahu o společenství a jeho roli v lidském duševním a duchovním životě je třeba
připomenout jeho bytostně určující a neodmyslitelnou stránku: dialog.
Svět má dialogický
charakter a celé bytí dychtí po dialogickém propojení, po integraci na základě
vstřícného porozumění. Tato dialogická povaha světa vyjadřuje základní rys
tohoto stvoření a nejcharakterističtější moment vztahu Boha a člověka.
Veškerá skutečnost je
stvořením, tedy v čase a prostoru vtěleným dialogem, jehož podstatným
spoluúčastníkem je Bůh.
Dialog je bezpečím a zároveň
hlavním faktorem kladení skutečnosti. Garantuje průběžnou souvislost a nabízí
kritérium pravdy.
Dialog je především
setkání, které je neopakovatelné a jedinečné. Je živeno autentičností přítomné
chvíle a nic je neohrožuje víc než setrvačnost, stereotyp či nějaký očekávaný a
postulovaný mechanismus. Partner v dialogu není databanka s formalizovaným
systémem odpovědí na určité otázky, ale je ohniskem autentického setkání, které
přináší překvapení a vyžaduje trpělivost a připravenost k oběti. Každé příliš
konkrétní očekávání dialog ohrožuje. Kdykoliv se domníváme, že o druhém víme
všechno, že nás nemůže ničím překvapit, podceňujeme svého partnera a
degradujeme jeho pozici v dialogu.
Dialog může být svým
způsobem i nepohodlný, neboť nás vytrhává ze stereotypů chování, pohodlí, zvyků
a ustálených názorů. Dialog je vstup na nejisté pole vstřícnosti, kdy musíme
partnerovi nabídnout své jistoty, a být ochotni se jich případně zříct. V
pravdivém dialogu musíme nabídnout i své pohodlí, soukromí a svá malá i velká
tajemství. Vždyť často se vyhýbáme dialogu právě proto, abychom o ně nepřišli.
Pravdivý a autentický
dialog předpokládá především vstřícnost, úctu a hluboký zájem o druhého, který
má svůj výraz v mlčení. Ztichnout znamená respektovat tajemství, vzdálenost,
hloubku a nezcizitelnost toho, k čemu se vztahuji. Mlčet a zachovávat tajemství
znamená i ctít důstojnost druhého a jeho nárok na jedinečnost a osobitost. Je
typické, že kritériem pravdivosti vztahu dvou lidí je mimo jiné to, dokáží-li
spolu mlčet. Proto i každý dialog musí zahrnovat tajemství.
Dialog však naráží na
omezenost lidského vědomí jako nástroje pravdivého poznání světa a orientace v
něm. Jedním z důvodů, proč k této nespolehlivosti dochází, ale zároveň také
proč má tato kognitivně negativní situace východisko, je právě komunikace
jakožto nutná, nikoliv však postačující a poněkud pokleslá podmínka
autentického a pravdivého dialogu. Nicméně bez komunikace si žádný vztah (ani
lidské společenství) nelze vůbec představit. Komunikace je vlastně konkretizací
vztahu, jeho realizací, jeho životem. Jen na základě kvalitní komunikace může
člověk završit celou vztahovou strukturu, která doprovází a prostupuje jeho
život: od nejširších sociálních komunit až po nejužší a nejintimnější vztahy
jako je např. rodina. Teprve s kvalitní komunikací mohou být realizovány úkoly,
které člověk v životě má. Naopak poruchy komunikace se negativně projevují v
celku lidského života a mají zásadně negativní vliv na duševní zdraví. Můžeme
dokonce říct, že téměř všechno, co se nedaří, co je v tomto stvoření poškozeno,
deformováno, co je špatné a zlé, vychází nebo souvisí s komunikačními
poruchami.
V té nejelementárnější
rovině se ovšem může zdát, že se komunikace více méně daří. Lidé se dorozumějí
například na jednotné tváři světa a jeho základních strukturách a přestože na
okrajích tohoto pohledu dochází ke značným diferencím, podařilo se v průběhu
dějin lidstva - a jistě prostřednictvím komunikace - realizovat tak složité
vztahové struktury jako jsou národy, státy, instituce, organizace, seskupení a
společenství, která přesahují příbuzenské, rasové, kmenové a jiné biologické
determinanty.
Avšak i přesto lze
tvrdit, že to, že k nějaké komunikaci vůbec dochází, je vlastně zázrak, neboť
stále existuje více skutečností, okolností a předpokladů, které komunikaci
zatěžují, brání v jejím rozvinutí, ohrožují, tlumí a potlačují, než těch, které
ji podporují. To je skutečnost, se kterou musí každý psychoterapie vycházet a
počítat s ní.
Prožívání a myšlení
Všimněme si nyní
jednoho podstatného rozdílu mezi pojetím lidské psychiky sv. Jana od Kříže a
mezi tím, jak duševní organismus pojímají některé moderní psychoterapeutické
směry. Celá dlouhá a náročná cesta lidského zrání, pojímaná sv. Janem a
rozdělená do dvou fází (temná noc smyslů, temná noc ducha), směřuje vlastně k
tomu kultivovat a do určité míry i potlačit smyslovost, která – není-li
regulována a pod kontrolou vyšších složek vědomí – brání člověku osvobodit se
od žádostí neduchovního charakteru a uvolňuje tvůrčí síly, které tímto
očištěním vznikají a rostou. V osvobození od smyslovosti spatřuje sv. Jan
podstatu lidské svobody. Řada moderních psychoterapeutických směrů naopak vidí
řadu příčin psychických potíží v tom, že je smyslovost buď potlačena nebo
nesprávně přiřazována reakcím na objektivní skutečnosti (inkongruence). Cílem
moderní psychoterapie je tedy osvobodit smyslovost a přizpůsobit racionální,
volní a duchovní procesy jejím nárokům. V tomto smyslu je moderní psychiatrie
(ne samozřejmě každá) pojatá vertikálně, zatímco pojetí lidské psychiky sv.
Jana od Kříže je jasně horizontálně definováno.
Podle moderní
psychoterapie neurotický člověk celkem správně chápe svět a rozumí mu, ví, jaké
k němu má zaujímat postoje, jak se k němu chovat, ale neumí tuto koncepci
prožívat. Tento rozpor je vysvětlován tím, že vzniklá césura mezi myšlením,
chováním a prožíváním vzniká na základě dynamiky duševní struktury. V té, podle
některých psychoterapeutických orientací, hrají roli i psychické skutečnosti,
které si člověk přesně neuvědomuje, jež jsou mu utajeny, které se nalézají mimo
jeho aktuální pozornost, jsou netematické a teprve jejich deklarací dochází
k nápravě.
Jak tento proces vypadá
konkrétně? Do vědomí člověka vstupuje zvenčí informace a ve vědomí vyvolává
nějakou emocionální odezvu. To znamená, že vědomí k této informaci zaujme
nějaký vztah. Existují samozřejmě informace, které jsou emocionálně neutrální,
ale většina z nich vyvolává ve vědomí celý chvost emocionálních reakcí. Jinými
slovy bychom mohli říct, že vědomí prožívá okolní svět. (Dalo by se v této
souvislosti dlouho hovořit o tom, které informace vyvolávají silnější
emocionální reakce, které menší, které oblasti světa v sobě nesou emocionální
potenciál, například sféra interpersonálních vztahů apod. V této souvislosti nás
však daleko více zajímá vztah mezi kognitivní a emocionální sférou, jejichž
soulad či nesoulad vyvolává podle většiny psychoterapeutických koncepcí duševní
potíže.)
Podle většiny
psychoterapeutických koncepcí k duševním poruchám dochází v okamžiku, kdy informace
a prožitek netvoří přirozené (zdravé) korelace. Úkolem psychoterapie je z
tohoto hlediska uvolnit či spíše nastolit „přirozené“ prožívání a zharmonizovat
kognitivní a emocionální atmosféru vědomí. Proč člověk „špatně“ prožívá se pak
obvykle nevysvětluje. Má se v této souvislosti za to, že pacient není schopen
najít si cestu k vlastnímu autentickému prožívání, tedy nedokáže být sám sebou.
To, o čem se domnívá, že prožívá, jsou jen spekulace, teoretické koncepce,
odhady, co by měl v té které situaci cítit. Buď si tedy z nějakého neznámého
důvodu uzavřel cestu k vlastnímu prožitkovému světu nebo jej naopak prožívá
příliš intenzívně, ale ztrácí v tomto bohatém, leč chaotickém prožitkovém světě
orientaci.
Zdůrazněme v tomto
okamžiku, z jakých zamlčených a zároveň mylných předpokladů zmíněné
psychoterapeutické koncepce vycházejí. Jeden z takových předpokladů je
rozdělení lidského vědomí na dva světy: kognitivní a emocionální, přičemž tomu
druhému, prožitkovému jsou přisuzovány vlastnosti kognitivního; to znamená, že
se mu přisuzuje schopnost tvořit významy, produkovat souvislý obraz světa; má
se tedy za to, že emocionální sféra představuje a vytváří sama o sobě vlastní,
racionálně i sémanticky autonomní skutečnost. V takovém případě jsou prožitky
chápány jako autonomní poznávací segmenty, kterým odpovídají ve skutečnosti
reálné koreláty. Jinými slovy: emocím jsou přisuzovány intencionální
koreláty.
Druhé scestí těchto
koncepcí je předpoklad, že psychoterapie se svými korekcemi může a musí začít
od prožívání. Vychází se z představy, jako by prožitkový svět byl plný
uvolněných a neuspořádaných emocionálních fragmentů, které se uvolnily od
původních obsahů a jako by „zabloudily“. Zároveň se ale předpokládá, že
terapeut je schopen obnovit původní správné korelace.
Na první pohled je
zřejmé, že oddělení kognitivního a emocionálního světa je teoretickým
konstruktem, který se nedá obhájit, neboť významy produkuje skutečně jen oblast
vědění a poznávání, které je prožíváním doprovázeno. Kvalita tohoto procesu z
hlediska duševní integrity je dána jen zralostí člověka, který je buď schopen
nějakou informaci přijmout nebo k ní nedorostl.
Ilustrujme si chybnost
těchto terapeutických koncepcí na příkladu lidského strachu. Řekněme, že
pacient má strach někomu něco otevřeně říct, obává se jít na zkoušku nebo se
procházet nočním lesem. (Nemáme teď na mysli fobie, ale například strach ze
zodpovědnosti za rodinu, v zaměstnání apod.) K odstranění takového strachu pak
– podle zmíněných „psychoterapií prožívání“ – stačí strach přesně pojmenovat,
případně se zabývat tělesnými pocity, které tento strach vyvolává (svírání
žaludku, bušení srdce apod.). My však ve skutečnosti víme, že strach odstraněn
není, i když proces přesného si uvědomění, čeho se vlastně bojím, je rovněž
důležitý. Strach však musí být prostě a jednoduše překonán. Můžeme hledat
nejrůznější psychologické okliky, ale nakonec vždy staneme nebezpečí tváří v
tvář a budeme se s ním muset přiměřeně vyrovnat. Koncepce duševního a
duchovního života, která nepočítá s okamžiky, ve kterých nám buší srdce a svírá
se žaludek, není pravdivá.
Je zřejmé, že tyto
rozdíly koření v zásadně rozdílných pojetí smyslu lidské existence u sv. Jana a
některých moderních psychoterapií. Diferují zejména v odpovědích na otázky,
proč člověk žije, jakým směrem se jeho život ubírá (je-li tu vůbec nějaký
směr), co lze od života očekávat, je-li život stálou cestou vzhůru nebo jenom
snahou adaptovat se na situace, kterým se nelze z objektivních důvodů vyhnout.
Realitu, která tyto potíže „způsobuje“, přitom druhé pojetí chápe jen jako
pouhou, lhostejnou, nedialogickou skutečnost, která je člověku udělována jako
výsledek zcela náhodných událostí.
Poznání
Podobně jako sv. Jan od
Kříže nerozlišuje příliš mezi kognitivním a prožitkovým světem, stejně tak se u
něj rozpouštějí rozdíly mezi gnoseologickým a ontologickým aspektem temné noci
(z hlediska ontologického jsou odstraňovány habituální a aktuální nedokonalosti
člověka a z hlediska kognitivního jsou odstraňovány jeho omyly, klamy a
sebeklamy a člověk je přibližován pravdě). V kontemplaci totiž nemůže jít o
jiné poznání než o to, které mění člověka. V temné noci člověk poznává sebe a
zároveň i Boha. Sv. Jan cituje v této souvislosti výstižná slova sv. Augustina:
„Bože, ať poznám sebe a poznám Tebe.“ Sebepoznání v temné noci odhaluje člověku
jeho bídnost, nespolehlivost a zajetí, ve kterém ho drží nároky smyslů. Z
tohoto poznání pak organicky vyrůstá obraz majestátnosti a svatosti Boha, který
se čím dál tím víc člověku vzdaluje. Zároveň se ovšem přibližuje
prostřednictvím lásky, která jediná je schopna překlenout tuto hlubokou,
ontologicky danou césuru.
Výsledkem cesty temné
noci není tedy jen očištění smyslů a ducha, uvolnění člověka k větší svobodě a
blízkosti k Bohu, ale rovněž poznání, které je výslednicí tohoto bolestného
putování. Zde Jan znovu cituje velmi výstižná slova starozákonního Davida:
„Moudrost z Boha je stříbro zkoušené v ohni.“ K tomuto poznání, ke kterému
člověk dospívá a které mu je dáno, by nedošlo v případě, že by se člověk
nezbavil negativních sklonů a naopak nezískal vlastnosti, díky nimž je schopen
k tomuto poznání dospět. Tímto poznání však dochází nejen k tomu, že člověk ví
lépe, ale že ví více.
„Neboť řečeno mysticky,
způsobem, jímž zde začínáme hovořit, věci a dovršenost v Bohu jako takovém
nejsou poznávány ani chápány, když se začínají hledat nebo ve cvičeních, ale až
tehdy, když jich duše dosáhla a pocvičila se v nich.“ Vidíme, že poznání, o
kterém hovoří Jan od Kříže není dosažitelné pouze v gnozeologické rovině, ale
musí být žito, není náhledem, ale postojem, musí prostoupit člověka celého.
Cílem očistné cesty transformačního procesu je „sjednocení s moudrostí“, které
Jan nazývá mystickou teologií („kdy Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k
dokonalosti lásky, aniž ona cokoli dělá nebo chápe jak“), a používá pro ni
všechny metafory, jež se týkají světla, osvětlování, osvěcování apod. Tyto
zvnějšku přicházející podněty však mnohdy narážejí na lidskou nevědomost,
kterou sv. Jan bez pejorativního přídechu nazývá „tupostí“.
Zpočátku však člověk na
takové poznání není připraven, nemá v sobě vytvořen patřičný kontext, kterému
ještě nedorostl, tak jako se malým dětem zjevují určité věci teprve tehdy, když
k nim dospějí. Lidské oko si tedy postupně přivyká oslňujícímu světlu a teprve posléze
začne vidět čím dál tím zřetelněji. A právě zde vidíme, jak ontologická a
kognitivní stránka temné noci splývají: člověk musí být na jedné straně pro
určité poznání připravován a to často bolestně, a na druhé straně v okamžiku,
kdy pochopí do důsledku určité „Boží tajemství“, se stává jiným. Je lepší,
protože víc ví. Pro tento proces používá sv. Jan od Kříže mimořádně příhodný
výraz: „prolomit“:
Setkat se s pravdou je
tedy pro nedokonalého člověka mimořádně bolestné. „...protože světlo a moudrost
kontemplace jsou velmi jasné a ryzí a duše, do níž se prolomí, je temná a
poskvrněná, plyne z toho, že duše, když je do sebe přijímá, mnoho vytrpí,“ říká
sv. Jan od Kříže. Bez nadsázky lze říct, že noc ducha by bez předchozí noci
smyslů člověka zabila. Proto musí být člověk pro tento okamžik dlouho a pečlivě
připravován.
Pravda
Postoj, který předpokládá u sv. Jana od Kříže
pravdivé poznání, má dva předpoklady. Za prvé je třeba situaci, ve které se
člověk v době transformační krize nachází, dokonale porozumět. Proniknout k
jejímu bytostnému určení, zaslechnout výzvy, kterými se k nám obrací, porozumět
jim a správně na ně odpovědět. Vědět, jakou zde hraje roli lidské společenství
i svět věcí, událostí a okolností, ve kterém společenství rozvíjí svou
aktivitu. Rozeznat transcendentální rozměr dané situace, vidět její kontinuitu
i to, co je situací anticipováno. Umět situaci přijmout se vším všudy i za cenu
utrpení.
Druhá podmínka spočívá
v tom, že je třeba pravdivé porozumění situace, ve které se člověk nalézá,
uvést do praxe. To znamená mít v sobě tolik duševních a duchovních sil, že jsem
schopen se svým pravdivým poznáním řídit, že jsem schopen ho následovat a
vyvodit z něj adekvátní důsledky.
Dlouhodobý postoj
člověka, který rozumí situacím a okolnostem, ve kterých se nalézá, a který
zároveň umí přiměřeně odpovědět svým chováním, bychom mohli nazvat moudrostí.
Je-li podmínkou
zralosti a moudrosti pravdivé poznání, je třeba ovšem vědět, co znamená v
duševním a duchovním životě pravda. V první řadě je třeba si uvědomit, že
pravda musí být vždy instancí vně našeho psychického života. I když nás
oslovuje zevnitř, i když je včleněna do struktury našeho vnitřního života,
přesto musí vždy transcendovat náš vnitřní zmatek, objektivovat procesy našeho
nespolehlivého vědomí, našich předtuch, hnutí mysli a nevyjasněných motivací.
Proto nemůže být pravda pouze subjektivním vyústěním našeho duševního života,
ale musí být neustále prověřována událostmi vnějšího světa. Jedním z hlavních
kritérií pravdy dialog ve své pluralitě, otevřenosti, v konfrontaci názorových
hledisek, ve kterých se legitimuje pravda.
Skutečnou vážnost
pravdě může v tomto smyslu ale zjednat pouze její nepodmíněné zakotvení v bytí,
její transcendence vůči poznávacím dispozicím člověka.
Pravda v pojetí sv.
Jana není, jak jsme viděli, jen teoretickým postojem; abychom poznali pravdu,
nestačí ji jen poznávat, ale musíme se v její věci i angažovat.
Pravdivé poznání je
totiž už samo o sobě rozhodnutím nebo činem, zatímco v jiných oblastech zeje
mezi kognicí a praxí velká a bolestná mezera. Je to proto, že pravda sama o
sobě přináší evidenci, která je natolik přesvědčivá, že stačí i jako motiv k
zásadním lidským rozhodnutím a jednání, přestože na první pohled nemusí nutně
odpovídat běžným pravdivostním kritériím. V daném okamžiku je ale jistota
pravdy naprosto neproblematická a nezpochybnitelná a proto motivující. (Jedná
se ovšem o zvláštní evidenci, jakousi účast, která vůbec neznamená, že by se
člověk o něčem "přesvědčil." Spíše cítí, že je osloven.)
Poznání pravdy tedy
motivuje k změně postojů i k jednání a to navíc nejen nad rámec lidských
základních instinktů, ale i nad rámec všeho, co nějak souvisí s osobními zájmy
a potřebami toho kterého člověka. Pouhými biologickými, psychologickými či
sociálními faktory nelze totiž vysvětlit, proč je člověk schopen změnit své
plány v zájmu někoho jiného, proč je připraven přijmout i utrpení, aby ho
ušetřil někomu jinému, proč na vahách jeho rozhodování se v určitém okamžiku
ocitne jeho život níž než život druhého. Ale k tomu, aby se člověk rozhodl k
činu, který překračuje zájmy jeho pouhé biologické, případně společenské
existence, musí být nějakou skutečností, kterou poznává, naléhavě osloven.
Zaslechnout oslovení
však nelze bez postoje důvěry, neboť jinak se oslovení spolehlivě ztratí v
hluku okolního světa. Většině lidí, nepřipravených na duchovní zkušenost,
splývají totiž zážitky, doprovázející oslovení, s jejich obvyklým prožíváním
světa, ztrácejí se v jeho prázdných intervalech a propadají se do času jako
výzvy, které nebyly přijaty.
Tyto, řekněme vnitřní
intuice, jimiž jsme bezprostředně oslovováni pravdou, jsou v duchovním životě
mimořádně významné, ale na straně člověka ne vždy zcela spolehlivé (zejména s
ohledem na lidskou tendenci interpretovat, vkládat své představy, chtění, plány
a projekty). Proto je lepší spolehnout se na ně spíše jako na verifikátory řeči
vnějších událostí. Pokud je ale člověk přece jen tímto způsobem osloven, má
pocit evidence a je motivován pro zásadní rozhodnutí či čin, pak musí ovšem
velmi pečlivě rozlišit, co je hlas pravdy (připomeňme si v této souvislosti
slova Ježíše Nazaretského: „Já jsem cesta, pravda a život…“) a co jsou naše
přání, které jej dovedou velmi dobře napodobovat. Hlas pravdy totiž bezpečně
poznáme podle toho, že nám neříká to, co chceme slyšet, ale to, co je potřeba
vyslovit.
Pravdivé poznání v duchovním životě je o to důležitější, že je
vodítkem a směrnicí pro životně důležitá rozhodnutí. Rozeznat osudovou chvíli
vlastního života jako výzvu k ráznému jednání patří k vrcholům umění duchovního
života. Aby se člověk odhodlal vzít na sebe zodpovědnost změnit svůj život či
život ostatních lidí i okolnosti, ve kterých se tyto životy odehrávají, je
třeba si být jist pravdou cíle, o který se má bojovat, motivacemi, které k
tomuto rozhodnutí vedou, logikou a smyslem událostí, z nichž takové rozhodnutí
povstává a vlastními silami, kterými člověk pro takový boj disponuje. (Někdy se
však stane, že člověk k takovému rozhodnutí dospěje primo intuitu,
které všechny zmíněné předpoklady překračuje. O jistotě takového rozhodnutí
však není možné hovořit nebo psát, je třeba ji žít.)
Nicméně k rytmu
duchovního života patří, že se ocitáme v situacích, které vyžadují rozhodnutí,
pro které nemáme dostatek dat. Není směrnice, není rada – všechny alternativy
jsou rovnocenné. V takovém okamžiku nám nezbývá nic jiného než se zcela oddat
proudu událostí, řízených Prozřetelností.
Láska, naděje a víra
Sv. Jan do Kříže
několikrát ve svých dílech naznačuje, že v období temné noci se v člověku
odehrávají hlubinné procesy, které si člověk neuvědomuje, které jej však
očišťují a umožňují mu vstup do nového typu bytí. Hovoří i o tom, co je touto
transformační krizí odstraňováno a které vlastnosti, sklony či tužby jsou
korigovány a uváděny v soulad s postojem, jenž nazývá sv. Jan sjednocením s
Bohem. Upozorňuje rovněž i na nebezpečí, která člověku hrozí na cestě temnou
nocí, a zdůrazňuje postoje, které jsou v transformační krizi žádoucí a
pravdivé. O tom, co se v hlubinách lidské duše doopravdy odehrává, sv. Jan od
Kříže nehovoří. Dá se předpokládat, že tak činí z úcty k Boží aktivitě,
odehrávající se v lidské duši, k tajemství, jež je organickou součástí Boží
Prozřetelnosti, ale také možná z nedostatku filosofických a psychologických nástrojů,
kterými myslitel dvanáctého století disponoval.
Pokusíme-li se nyní
zamyslet nad podstatou hlubinných procesů, vyznačujících temnou noc, vyjdeme –
v souladu s Janem od Kříže – ze třech základních postojů ke světu, které musí
člověk zaujmou, má-li projít transformační krizí úspěšně: tedy s odvážnou
odhodlaností snést utrpení, které temná noc přináší, a důvěrou v Boží terapii.
Jde o víru (sv. Jan od Kříže rozumí v
kontextu temné noci „vírou“ spíše „důvěru), naději a lásku, které jsou
symbolizovány bílou, zelenou a červenou barvou. Věnujme tedy nyní bližší
pozornost těmto třem základním kamenům pravdivého duchovního života, abychom k
nim posléze přidali další, jež se vzájemně podmiňují.
Důvěra
Základní - konstitutivní skutečností každého pravdivého
a autentického duchovního života je důvěra. Tato její zásadní role má své
ontologické důvody.
Důvěra je v křesťanském
pojetí v první řadě projevem lásky člověka k Bohu v tomto stvoření. Je
výslovným uznáním skutečného stavu věcí: Boží všemohoucnosti a Boží nadvlády
nad světem. Je zcela přirozeným a samozřejmým vztahem k Bohu.
Důvěra je proto nejen
nutnou podmínkou každého duchovního postoje, každé spirituality, ale také
podmínkou naprosto postačující. Je předpokladem duchovního pokroku a růstu a je
podmínkou duševního a duchovního zdraví. Důvěra je z hlediska duchovního života
jistota, že nad semknutostí světa, jeho nevypočitatelností a chladným odstupem
je skutečnost vyšší, která vede s člověkem dialog a jeho bolest, pláč, radost
či smutek nadřazuje přírodním a statistickým zákonům. Člověk může ztratit
důvěru, ale to vůbec neznamená, že by se ztratil důvod, oprávněnost a pravdu
takového postoje.
Pravdivý postoj důvěry
však zároveň znamená otevřené přiznání se ke své vlastní, ontologicky dané nedostatečnosti.
Málokdo si totiž dovede představit, jak zranitelný a ohrožený je člověk,
stojící bezbranně obnažený a nechráněný tváří tvář nejisté budoucnosti, ze
které může v každém okamžiku přijít nečekaný a drtivý útok. Že většina lidí v
ní přesto žije vcelku spokojeně, znamená, že si toto ohrožení buď v naivním
postoji neuvědomuje nebo důvěřuje. V každém případě obě skupiny lidí žijí na
dluh; ta první ovšem s velkými úroky, ta druhá bezúročně.
Cítit se v tomto světě
bezpečně a nedůvěřovat je tedy nepřekonatelný rozpor. Překoná-li někdo tento
rozpor, pak jen na základě chvilkového klamu, který odvane první poryv
nepřízně. Každý člověk, který chce doopravdy důvěřovat, musí tedy jednoho dne
poznat, že mu koneckonců ani nic jiného nezbývá. Přesto však je vždycky toto
rozhodnutí dobrovolné.
V zásadě jde o to, že
by si každý člověk v okamžiku, kdy se mu zdaří spolehnout se sám na sebe, měl
uvědomit, že tak činí na úvěr.
Aby mohla důvěra sehrát
tuto úlohu, musí v životě člověka zaujmout charakteristické postavení.
Především musí jít o postoj zcela univerzální. Opravdová důvěra prostupuje celým životem. Pravá důvěra
zároveň nezná a neklade žádné podmínky a je prosta jakéhokoliv předsevzetí,
úmyslů a plánů. Taková důvěra způsobuje, že člověk má odvahu věřit i tehdy, kdy
mu k tomu viditelný průběh událostí nedává důvod. Důsledkem takového postoje je
schopnost člověka oprostit se od starostí a problémů, jejichž řešení se nalézá
mimo dosah jeho možností.
Pravá důvěra je rovněž
i výzvou, na kterou musí člověk odpovědět svou připraveností se kdykoliv,
kdekoliv a za jakýchkoliv okolností změnit. Tato připravenost je ochota zříct
se všeho, na čem si člověk do dané chvíle zakládal, o čem se domníval, že je
nezpochybnitelné a posvátné, i toho, co považoval za poslední ostrůvek jistoty.
Opravdová důvěra se musí týkat naprosto všeho, co leží v okruhu lidské aktivity
a je vždycky ještě větší než představa, kterou si člověk může o ní udělat.
Většina velkých cílů se totiž neuskuteční proto, že člověk neumí v rozhodujícím
okamžiku za sebou spálit všechny mosty.
Z toho, jak důvěru
popisujeme, vyplývá, že postoj důvěry je velmi náročný a vyžaduje odvahu.
Nedostatek důvěry – je-li na straně
důvěřujícího upřímná snaha věřit – je vždycky zapříčiněn nedostatkem odvahy.
Pravá důvěra se totiž nalézá obvykle na takovém místě, na které člověk dosáhne
jen na špičkách. Byl by však omyl domnívat se, že tato odvaha znamená schopnost
čelit nepřízni života a překážkám, které život klade. Jde především o odvahu
důvěřovat. Nejde tedy o odvahu k něčemu, ale odvahu věřit. Proto lze postoj
důvěry zastávat jak v hrdém postoji s mužně sevřenými rty, tak i v pláči na
kolenou.
Užitek, který postoj
důvěry přináší, se však nenalézá jen v psychologické a duchovní rovině, ale i v
oblasti produktivity a efektivity lidské aktivity. Jestliže se totiž člověk v
postoji důvěry rozhodne vědomě se nechat vést, znamená to, že od té chvíle
půjde nejkratší, nejúspornější a nejefektivnější cestou. Problém je jen v tom,
že se mu cesta ani zdaleka nebude takto jevit.
Důvěra je tedy spojena
i s jistou pasivitou, to znamená ochotou přijímat a nechat se vést, zatímco
aktivitou vyjadřuje člověk v tomto specifickém ohledu nedůvěru a odpor k Božím
záměrům a cílům. Dá se to říct i tak, že člověk, který důvěřuje, jde většinu svého
života jako slepec, který je veden osobou, které věří, k cíli, který zná,
cestou, kterou nezná.
Ale postoj důvěry není
zdaleka samozřejmým životním postojem, neboť lidská přirozenost se mu vzpouzí.
Je tedy potřeba ji několikrát denně vědomě zaujímat tak, jako se například
modlíme. (Ostatně postoj důvěry je modlitba.)
Povinnost postoj důvěry
stále obnovovat je pro člověka o to naléhavější, stane-li před úkolem svou
důvěrou překlenout intervaly prázdnoty a opuštěnosti, kdy se mu horizonty
dobrých předsevzetí vzdalují v nekonečnu a obraz Božích zaslíbení je nahlodán
korozí lidské netrpělivosti, obav a nedůvěry. Ale takové fáze patří nutně k
rytmu duchovního života; bez nich by snad šlo hovořit o víře, o pravdě, ale
nikoliv o důvěře, k jejíž podstatě patří odpovídat temnotám, tichu a prázdnotě.
Snad proto jsou veškeré zkoušky, bolest a utrpení, mající souvislost s lidským
zráním, v posledku zaměřeny na větší důvěru.
Nejhlubší podstata
prosebné modlitby je vyjádřena výstižně slovy Písma: „Otče můj, jestliže je to
možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ říká
Ježíš před svou smrtí. Vyslovuje zde samou podstatu důvěry, zahrnující lidskou
i Boží svobodu, i postoj člověka, který i v případě, že je oslyšen, neztrácí
víru ani důvěru. To vyslovuje dodatek: „...avšak ne jak já chci, ale jak Ty
chceš,“ na který lidé ve svých prosbách rádi zapomínají. V dovětku je jednak
vyjádřena důvěra v Boží Prozřetelnost, důvěra v Boží svobodu, která musí být
při vší lásce k člověku respektována, a odhodlanost člověka sklonit se před
velikostí Boží. Je-li člověk schopen vyslovit svou prosbu tímto způsobem,
nemůže být zklamán.
Naděje
Další základní orientací ke světu, která je
podmínkou úspěšného absolvování temných nocí, je postoj naděje. Naděje je ústřední
skutečností lidského duševního a duchovního života. Překračuje konkrétní průběh
života a jeho příběhů a úvěruje i ta temná místa, ve kterých je utrpení větší
než důvěra v jeho smysl.
To, co naděje nabízí,
nemůže mít nikdy předmětnou podobu a člověk si nemůže být nikdy jist - ve
smyslu vlastnictví - nějakou událostí či skutečností, která by měla přijít nebo
nastat. Naděje v něco, co bylo vykonstruováno přílišným lidským chtěním,
nedočkavostí, malou důvěrou nebo ctižádostí, pochopitelně přináší zklamání.
Je-li naopak naděje součástí smyslu života, pak překračuje jeho profánní vrstvu
a zklamána být nikdy nemůže.
Obecně lze říct, že
duchovní struktura světa obsahuje podstatné skutečnosti, vůči kterým je naděje
plně oprávněná. Naděje ve smysl všeho dění, ve spravedlnost, v konečné
vítězství dobra a především v lásku je plně oprávněná a zaručena objektivní
existencí skutečností, ke kterým se vztahuje.
Oprávněná naděje se ale
může vázat i na zcela konkrétní skutečnosti či děje životních příběhů. V
takovém případě bychom mohli hovořit o nitrosvětské
naději. Ta se však týká jen těch skutečností, které mají vazbu na dobro, lásku,
spravedlnost či lidské poslání. Jde-li o naději v konkrétní děje, události či
skutečnosti s touto vazbou, stává se zřetelným prostoupení ontologické a
ontické vrstvy života a světa. Člověk je totiž v takovém případě oprávněn
doufat nejen v něco zcela konkrétního, ale dokonce i v něco, co je z hlediska
přírodních či statistických zákonů nepravděpodobné. V takovém případě svou
nadějí prolamuje uzavřenou oblast profánního světa a rozšiřuje ji i
ontologickou dimenzi.
Naděje hraje v duševním
a duchovním životě mimořádnou roli a může se stát poslední jistotou ve chvílích
hlubokých krizí, jejichž depresivní či úzkostné náladové útvary žádné konkrétní,
nitrosvětské perspektivy nenabízejí. Orientace k
naději je proto klíčovým momentem každé vážné míněné psychoterapie.
Při uvažování o pojmu
„naděje“ je dobré si uvědomit, že protiklad naděje není jenom beznaděj,
absurdita či zoufalství, ale také nostalgie, která se obrací – na rozdíl od
naděje, jež je orientována zásadně do budoucnosti či přítomnosti – k minulosti.
Paměť
Motiv této nostalgie se u sv. Jana ozývá
častěji v souvislosti s pamětí, jako jednou z psychických mohutností, jejíž
úloha na pravdivé cestě duchovního zrání je často velmi negativní. Sv. Jan od
Kříže samozřejmě nemá na mysli paměť jako habituální součást lidského vztahu ke
světu, bez které není lidské poznání a myšlení možné, neboť by člověk ztratil
kontinuitu a identitu; sv. Jan má na mysli jistou hypertrofovanou roli paměti,
která duševní a duchovní procesy obrací do minulosti a otevírá tak do vědomí
cestu velmi nejistým a nebezpečným obsahů. Proč jsou z hlediska koncepce sv.
Jana od Kříže tyto obsahy tak nebezpečné? V první řadě vyvazují člověk z života
v přítomnosti, kterážto je jediným prostorem, ve kterém může člověk žít
pravdivým duchovním životem a ze které vyplývají úkoly a povinnosti, kterých se
člověk musí zhostit, stejně jako i autentická radost, která nemůže mít svůj
zdroj v minulosti. Za druhé, jak uvádí sv. Jan od Kříže, jsou produkty paměti
ovlivněny činností obrazotvornosti a fantazie a nemají onu spolehlivost samodanosti aktuálních předmětů. Z toho vyplývá, že na
obsazích paměti se v mnohem větší míře podílí interpretační a zpracovávající
aktivita vědomí, jejíž skryté motivy, tendence a chtění nemá člověk většinou
pod kontrolou. Prostor mezi vědomím a světem, který je oslovuje, se tak
zamlžuje, přestává být transparentní a nakonec může vytvořit neprostupnou
vrstvu v kruhu uzavřených psychických procesů člověka, který se v důsledku toho
uzavírá dialogu společenství a v první řadě Božímu oslovení.
Je-li základním cílem
Janova duchovního snažení uprázdnění vědomí směrem k sjednocení s Bohem, pak
paměť je jistě jednou z prvních mohutností, jež tomuto procesu brání a
komplikuje jej.
Skutečnost, že obsahy
paměti nemají evidenci samodanosti (z hlediska
fenomenologie) a jsou tedy z tohoto hlediska kognitivně nespolehlivé,
způsobuje, že s přílivem paměťových obsahů přichází zlo (Satanova aktivita),
které v mraku nejistot a nepřesností vytváří své vlastní útvary s primárním
cílem odpoutat člověka od přítomnosti, dezintegrovat jeho identitu a následně
ho svádět špatným směrem k uskutečňování specificky negativních záměrů. Sv. Jan
říká: „Druhá pozitivní škoda, kterou může utrpět duše prostřednictvím poznatků
paměti, je ze strany ďábla, který má tímto prostředkem v duši velký vliv,
protože jí může podsouvat formy, poznatky a přemítání a skrze ně nakazit duši
pýchou, lakotou, hněvem, závistí atd., a vnuknout jí nespravedlivou nenávist,
ješitnou lásku a mnoha způsoby ji klamat. A kromě toho zanechává ve fantazii
věci a vrývá je do ni tak, že falešné se zdají pravdivé a pravdivé falešné. A konečně
všechny nejhorší klamy a zla, jež způsobuje ďábel v duši, vcházejí do ni pomocí
poznatků a přemítání paměti; tak jestliže se v nich všech zatemní a zmaří v
zapomenutí, uzavře úplně bránu této ďábelské škodě a osvobodí se od všech
těchto věcí, a to je veliké dobro. Ďábel nemůže totiž dělat v duši nic jinak
než prostřednictvím činnosti jejích mohutností, hlavně prostřednictvím
poznatků, protože na nich závisí skoro všechny ostatní úkony ostatních
mohutností; takže zmaří-li v nich paměť, nezmůže ďábel nic, poněvadž nenalézá
nic, čeho by se zachytil a bez ničeho nesvede nic.“
Sv. Jan od Kříže při
své nedůvěře vůči paměťovým obsahů si je dobře vědom, že člověk v sobě nosí
dávná bolestivá, plně nezahojená traumata, jejichž otevírání a vědomá
aktualizace bolí, zraňuje, komplikuje člověku již tak dost náročnou cestu
duchovního zrání a připravuje jej o klid, kterého je třeba dosáhnout. (My víme,
že tento Janův myšlenkový motiv bude patrně pohoršovat zastánce psychoanalýzy,
kteří budou mít za to, že je lépe zasutá psychická traumata vynášet na světlo z
nevědomé sféry, ve které jejich potlačená energie působí škody. To však vždy
otevírá otázku, proč se člověk nedokáže se svými potlačenými traumaty vyrovnat.
A je možná lhostejné, učiní-li tak v souladu s psychoanalýzou jejich
zveřejněním či v souladu se sv. Janem, že k nim zaujme postoj lhostejnosti.
Ostatně, Jan nemá na mysli, tak jako psychoanalýza, jednotlivá minulostní
traumata, od kterých se odštěpuje škodlivá energie, ale především postoj či
naladění ke světu, které člověka orientuje směrem do minulosti a zakrývá mu
přítomnost, která je, jak už jsme řekli, jediným prostorem autentického setkání
člověka s Bohem.) Sv. Jan v této souvislosti výslovně říká: „A z každého tohoto
momentu čerpáme zkušenost, protože vidíme, že pokaždé, když začne duše na něco
myslet, hýbe to s ní a je změněna, buď málo nebo mnoho, podle toho, jakou věc
vnímá: je-li obtížná a nepříjemná, má z ní smutek; je-li příjemná, pocítí
žádost a radost atd. Když se tedy onen vněm změní, nutně dojde proměnou onoho
vněmu k rozrušení. A tak má hned radost, hned smutek, hned nenávist, hned
lásku, a neumí vytrvat stále v jednom způsobu, který je účinkem mravního klidu,
leda, když se snaží zapomenout na všechny věci. … vždyť naše bytí je tak
poddajné a křehké, že i když je dobře vycvičené, ztěží
neklopýtne pamětí o věci, které rozruší a pobouří mysl, jež byla v pokoji a
klidu, když si na nic nevzpomínala.“
V jiné souvislosti sv.
Jan upozorňuje na to, že paměť je – ať chceme nebo nechceme – vždycky určitým
majetkem. Zatímco přítomné vnímání můžeme jen ztěží
nazvat něčím, co by člověk vlastnil, čím by disponoval a na čem by si mohl
zakládat, jsou obsahy paměti – a často vlivem času velmi zkreslené –
příležitostí k domýšlivosti a pýše. Sv. Jan říká: „zmíněné nadpřirozené vjemy
paměti jsou také duchovním osobám velkou příležitostí, aby upadly do jisté
domýšlivosti nebo ješitnosti, když si jich všímají, aby je za něco pokládaly;
protože jako ten, kdo nic z toho nemá, je velmi uchráněn od pádu do této
neřesti, protože v sobě nevidí, na čem by si měl zakládat, tak naopak ten, kdo
něco z toho má, má příležitost myslet si, že už něčím je, protože má ona
nadpřirozená sdělení; protože i když je pravda, že to mohou připisovat Bohu,
děkovat mu a pokládat se toho za nehodné, přece zůstává obvykle v duchu jisté
tajné uspokojení a oceňování toho a sebe, a z toho se v nich nepozorovaně zrodí
snažná duchovní pýcha.“
Ale ať už je člověk na
obsahy své paměti pyšný či nikoliv, ať už je považuje za vlastnictví, kterým se
může chlubit a získávat tak nezaslouženě renomé a autoritu, je i bez toho
orientace do minulosti škodlivá proto, že je v rozporu se základním principem
křesťanského duchovního života – chudobou ducha. Sv. Jan od Kříže hovoří o
„vyvlastnění“ paměti, „protože čím více paměť vyvlastní, tím větší má naději a
čím větší má naději, tím víc je sjednocena s Bohem, protože čím víc od něho
duše doufá dostat, tím víc od něho dosáhne. A doufá víc, když se víc vyvlastní;
a kdyby se dokonale vyvlastnila, zůstal by jí jako jediné vlastnictví Bůh v
božském sjednocení. Jsou však mnozí, kteří nechtějí postrádat sladkost a chuť
paměti v poznatcích; a proto nedospějí k svrchovanému vlastnění a k plné
sladkosti.“
Avšak cílem tohoto
uprázdnění, vyvlastnění je základní postoj, či naladění, jež nazývá sv. Jan od
Kříže postojem naděje. „…také paměť se má zbavit všech těchto forem a poznatků,
aby se mohla sjednotit s Bohem v naději. Neboť všechno vlastnění je proti
naději, která, jak říká svatý Pavel, 'se týká toho, co se nevlastní. '“
Nasloucháním těchto
Janových myšlenek však může někdo upadnout v podezření, že sv. Jan odnímá
duchovnímu životu jeho barevnost, plasticitu, překvapivost, originálnost a
invenci, které jsou často tak charakteristické pro dialog člověka s Bohem. Sv.
Jan však o této námitce dobře ví a ve svém díle ji několikrát vyvrací. Zdá se
ostatně, že tato námitka vychází z jistého nedorozumění. Sv. Jan od Kříže totiž
nepřiznává autenticitu jen těm duchovním zážitkům, které nejsou předmětné a
odpoutané od jakýchkoli zavádějících emocionálních reakcí, ale i těm božím
dotykům, které mají konkrétní obsah, ale na jejichž vzniku – a to je důležité –
se nepodílí vědomá aktivita, ať již diskursivní, fantazijní, paměťová či
emocionální. Za spolehlivé a pravdivé duchovní zážitky považuje sv. Jan
všechny, které přicházejí a jsou přijímány pasivně a způsobují ve vědomí klid,
pokoj a radost. Aby byly takto autentické, nesmí se vědomí na nich svou
aktivitou nejen podílet, ale nesmí být ani z ničeho takového dokonce
podezíráno. V takovém případě je, podle Jana, duchovně legitimní uchovávat
takovéto zážitky i v paměti, vracet se k nim, duchovně s nimi pracovat a mít je
za spolehlivé svědectví boží spolupráce na lidské bolestné cestě duchovního
růstu.
Vidíme tedy, že
předmětem Janovy kritiky v oblasti paměti je především nadbytečná, zavádějící a
dezinterpretující aktivita vědomí, které se negativním důsledkům své existence
jako takové nemůže vyhnout. Proto je třeba se vyprázdnit, stát se průsvitným a
– nelze-li jinak – podstoupit utrpení pasivní temné noci.
Obrácení se do
minulosti a její idealizace představuje velké nebezpečí pro duchovní život.
Týká se to zejména situace člověka, který dost dobře nerozpoznává smysl svého
života, kterému se z nějakých důvodů nelíbí přítomnost a hrozí se budoucnosti.
Bývá to často aktuální, nezvládnuté utrpení či soužení, ať už nemoc, zvýšená
zodpovědnost, ztráta sil, způsobená stářím, osamocení či rozčarování nad tím,
že se události nevyvíjejí a věci nespějí způsobem, který si člověk předtím sám
vykonstruoval. V takovém případě se člověk trvale obrací do minulosti a vzdává
se přítomnosti a budoucnosti.
V takové idealizované
perspektivě se však minulost začíná jevit jako něco neskutečně nádherného,
půvabného a rozkošného, co se však nikdy a za žádných okolností nevrátí. (Ve
skutečnosti tomu však tak není, neboť minulost, včetně onoho divukrásného
dětství, nebyla v zásadě jiná než přítomnost a vždy sebou nesla zápasy,
soužení, boje a utrpení, jež nutně doprovázejí lidské zrání.) Čas se začíná
jevit jen z hlediska své nenávratnosti, osudovosti a přítomnost jako
nezajímavé, šedivé místo biologického přežívání. Je prostorem pro vzpomínání a
bilancování. Do popředí se dostávají takové hodnoty, jako je dětství, domov,
rodiče, první lásky, romantická dobrodružství, zjitřené prožívání a sny, jež se
tenkrát jevily ještě jako uskutečnitelné.
Jde o jedno z velkých
pokušení duchovního života - nostalgii ve smyslu tísnivých, bolestných,
svíravých myšlenek na minulost, která je idealizována jakožto něco, co už se
nevrátí, co neodvratně odplynulo s časem a co již nemůže být v žádném případě
ze všech možných hledisek překonáno.
Tento pocit, jenž mnozí
lidé mají a nedovedou jej vyslovit, je tématem, jehož se často chápou básníci,
kteří svým nadáním a talentem dovedou přinutit lidskou řeč tento bolestně
teskný pocit nostalgie vyjádřit.
Jedním z básníků, kteří
dovedli geniálně vystihnout tuto retrospektivní trýzeň, byl Jaroslav Seifert,
zejména v závěrečné etapě své tvorby (jedná se o sbírky, jež vznikly v
padesátých a šedesátých letech: Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání
zvonů, Deštník z Piccadilly).
Skutečnost, že Jaroslav
Seifert vyjadřoval tento životní pocit svrchovaně uměleckým způsobem a jeho
básně na toto téma se staly neoddělitelnou součástí světové literatury, nemění
nic na skutečnosti, že jde o vážné a nebezpečné ohrožení duchovního života, jež
člověku dovede dokonale zkreslit průběh jeho života a jeho smysl a paralyzovat
jakoukoliv činnost, orientovanou do budoucnosti.
Ilustrujme si nyní
základní strukturu tohoto pokušení právě na verších Jaroslava Seiferta.
Základním momentem
tohoto pocitu nostalgie je nenávratnost času.
„Dejte mi, chlapci,
trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi
stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí
čas.
A brouzdati se chladnou
strouhou,
vždyť ruce, nohy
nezebou,
a život, cestu krásnou,
dlouhou,
teprve míti před
sebou.“
(Píseň o dětství, In:
Chlapec a hvězdy)
Čas je zde
interpretován a chápán jednoznačně ve prospěch minulosti. Jenom v dětství, kdy bylo
všechno krásné a idylické, nebyl vnímán jeho neúprosný chod, který byl tak
pomalý, že nemusel být měřen. Čas nevyvolával úzkost ze svého uplývání, neboť
budoucnost jej nabízela v nekonečném množství. Nešlo však jen o prázdný čas,
lhostejný chronos, ale o prostor, přeplněný sladkými
přísliby, o život, cestě krásné...
Tato perspektiva je
však plná rozporů, neboť může být vyslovena i z hlediska krutého poznání:
„Co je to život? Pláč a
shon a spěch,
čas je tak studeně
přesný.“
(Jarní rytmy, In:
Praha)
Zdá se nám, jako by čas
básník chápal jako zužující se chodbu, v níž jsou na začátku divukrásné
komnaty, plné barev, radosti, veselí a sladkých příslibů. Na konci je však jen
prázdný, těsný, tmavý a úzký prostor samoty. Přesně to vyjadřuje báseň ze
sbírky Maminka.
„Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro
pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bezmála
maminka se v něm
česala.
Kdys ukazovalo lépe.
U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po
tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určité
málo.
A zpívává si nad
mlýnkem
valčíky, které s
tatínkem
tančila snad trochu.
Když vzpomíná si na
mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou
plochu.
Odvíjejíc pak z hřebene
truchlivou kořist
plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej hodí do
dvířek,
vidím na skráních
vějířek
a drobné vrásky kol
očí.
Pak rám se zkroutil;
jeho sklo
nejdřív jen lehce
naprasklo,
plíseň v něm cizopasí.
Posléze prasklo
vejpůlky
a maminka své drdůlky
pak v rozbitém česala
si.
Čas utíká, je šedivá,
už na sebe se nedívá
a zvyká na samotu.
Když někdo klepe na
dveře,
přijde v klotové
zástěře,
v té černé zástěře z
klotu.
Vcházím. Dnes nemám
odvahu,
nikdo nestojí na prahu,
nikdo mi nestiskne
dlaně.
A rozhlížím se zmateně,
zrcadlo visí na stěně.
Pro slzy nevidím na ně.
(Maminčino zrcátko, In:
Maminka)
Zrcadlo se v básni
stalo médiem propadajícího se a nenávratně uplývajícího času, ve kterém se však
rozplývá i radost, vitalita a sounáležitost, které jsou střídány smutkem, samotou
a slzami.
Začátek je pln veselí,
úsměvů, tance, zatímco memento stáří a smrti zazní zprvu jen lehce v obrazu
padajících vlasů a počínajících vrásek a prudce se rozezní v symbolu prasklého
zrcadla.
Od té chvíle, jako by
vlastně nestálo za to žít, podobně jako není třeba se dívat do zrcadla. Čas se
nezastaví a v zrychlujícím se tempu přináší stáří a samotu. Básníkovi, který
přichází do prázdného domova, již nikdo maminku nevrátí. Zmatený pohled,
sevřené srdce a slzy v očích. Snad již není potřeba žít dál, neboť to
nejkrásnější už bylo...
Básníkův příběh není
nijak výjimečný, ale patří k údělu každého člověka, vždyť
„jde každému smrt mlčky
vstříc,
nemilosrdná, pilná
žnečka.
Neodpočine, neposečká
a jde zas dál jakoby
nic.“
(Píseň o Viktorce)
Všechno krásné již
bylo. Všechno ošklivé, zlé a bolestné teprve přijde. Je potřeba jen zatnout
zuby a snažit se vydržet až k smutnému konci. Zbývá snad jedině touha, která
však nemůže být nikdy - díky neúprosnému času - vyslyšena.
„A nakonec té abecedy
byl celý Petřín jeden
květ.
Jenom tu jednu,
naposledy,
jenom tu jednu
naposled!“
(Jaro na Petříně, In:
Praha)
Fantazie ve službách
nostalgického pocitu se snaží nastavovat před oči člověka nejen krásné vzpomínky,
patřičně idealizované, připomínající doby, které už se nevrátí, ale také
neuskutečněné sny a představy, o kterých má člověk dojem, že jejich ztráta je
nenahraditelná a že jejich nepřítomností ztratil život svůj podstatný rozměr.
Osamocenému člověku zbývají jen sny, spřádané ovšem tak, aby svou krásou
trýznily.
„Byl čas, kdy cimbál
hodin zněl
jak lodní zvon a mně se
zdálo,
že už je čas chystat si
vak.
Kolik mi bylo? Ještě
málo,
a tak jsem nikam
neodjel
a bohužel, či dobře
tak,
slaboučké ruce ze všech
sil
mě připoutaly k očím,
klínu,
a Jávu ani Indočínu
jsem nikdy pak již
nespatřil.
Byl čas, kdy pálila mě
zem,
komu však časem
neotrne?
Vábily země, ženy,
strach;
běžel jsem k plachtě
návětrné
a krásy, které spatřil
jsem,
byly už jenom na dosah.
Když svítalo však,
místo nich
slyšel jsem zvony
pražských věží;
je zima, jitro, sněží,
sněží,
a celý den pak padal
sníh.
Tak nepodíval jsem se
již
do smaragdových očí
bohů,
fascinujících jako had.
Ty usměvavá, řekni,
mohu?
A dobře vím, že
odpovíš:
už nemůžeš, jdi klidně spat.
Jen někdy večer,
jsem-li sám,
navštěvují mě
námořníci,
poohlédnou se po
světnici
a pak jdou bůhvíkam.“
(Sníh na střechách, In:
Praha)
Tématy nostalgického
pocitu, jak už jsme řekli, jsou domov, neskutečné dálky, dětství, maminka,
pomíjivost a také loučení. Vždyť každé rozloučení je bytostně spjato s časem a
jeho stinnou stránkou - nenávratností. Loučení přece ubezpečuje vždy člověka v
tom, že všechno jednou skončí, že se už nevrátí to, co mělo hodnotu a za co
stálo žít.
Jak by mi bylo zatěžko
opouštět navždy
milované zdi! Byly
chvíle,
kdy jsem uvěřil, že
nelze žít
bez jejich stínů, které
o tolik přesahují
náš krátký život.
Větrná růžice už
nepobízí
do cizích dálek
a její paprsky snad pro
mě pohasly.
A stromy zelené,
s široce rozkročenými
kořeny,
drží tu se mnou krok.“
(Jak by mi bylo
zatěžko, In: Koncert na ostrově)
Je zřejmé, že v tomto
pohledu na život hrají mimořádně důležitou roli vzpomínky, které jsou na jedné straně
krásné, lákavé a přitahující, na druhé straně však vzbuzují trýznivě tesklivé
pocity, neboť představují něco, co bylo a co už nebude. Problém je ovšem v tom,
že je-li člověk takto orientován a hrají-li vzpomínky v jeho vědomí tak silnou
roli, stávají se vzpomínky i kritériem a srovnávací hodnotou pro všechno
ostatní, se kterým jsou poměřovány. Navíc dostávají nutkavý charakter, se
kterým vstupují do každého myšlenkového procesu.
„Někdy nás přivazují
vzpomínky
a není nůžek, jež by
přestřihly
ta pevná vlákna.
Nebo provazy!“
(Někdy nás přivazují
vzpomínky... In: Koncert na ostrově)
Perspektiva života se
postupně stáčí dozadu. Veškerá duchovní aktivita se stává retrospektivní.
Budoucnost je trauma, které pomalu, ale jistě nadchází. A jednoho dne nastane
to, čeho se básník obával.
„Šla léta krokem
vrávoravým vpřed
a já šel s nimi.
Léta letoucí,
až čas se zastavil.“
(Někdy nás přivazují
vzpomínky... In: Koncert na ostrově)
Nastává duchovní
situace, jejíž atmosféru přesně vyjadřují následující verše.
„Kdyby se dalo srdci
říci:
nespěchej!
Kdybych mu mohl
přikázati: hoř!
Už zhasíná.
Jen ještě střevíček,
jen ještě dlaň,
jen ještě náprstek,
než klíč se otočí a
otevřou se dveře,
do kterých vcházíme a
pláčem
pro tu strašnou krásu,
které se říká život.
Nestyďte se, Pán Ježíš
také plakal.
Včera tak jasně zářily
hvězdy.“
Povšimněme si poslední
věty: „včera tak jasně zářily hvězdy“. Nemá přímou logickou návaznost na
předchozí verše a přesto představuje žhoucí sémantické jádro celé výpovědi. Je
v ní skryto mnoho: stud za přiznání se k pláči, lhostejnost okolního světa,
který plyne dál, chladně krásný a nevšímavý vůči lidské bolesti. Bolesti, která
souvisí se stářím, nemocemi a časovým zmarem. Je to věta, která jako by stála
opodál plynoucího básníkova stesku. Mezi světem a člověkem se otevírá temná
propast, kterou již nelze překročit. Přesto však zářící obloha zaznívá melodií,
jež má vztah k lidskému osudu, ale spíše jako neblahá věštba, podtrhující
neútěšnost závěru životní cesty.
Básník si vzápětí
uvědomuje, že on sám se svou úzkostí není epicentrem světového dění, a podotýká:
„Proč má však o sobě
hovořit jediné
stéblo,
když je tráva?
Já se vám omlouvám,
prosím jen o pár slov.“
Omluva však není zcela
upřímná; je to jen snaha opodstatnit a také zároveň podtrhnout, co bylo předtím
řečeno. Nejenom tedy, že má situace je tak stinná a úzkost vzbuzující, ale
zároveň také nicotná...
Básník hledá v údolí
šeré smrti, jak by řekl žalmista, přece jen záchytný bod, něco, oč by se mohl
opřít, získat trochu jistoty, nadechnout a přidržet se jako tonoucí útržku
naděje.
„Když jsem se zhroutil
bolestmi
a smrt si již naslinila
prst,
aby mi zhasila
červený plamínek krve,
přišla ta, která mi
byla nejblíže,
poklekla vedle mě
a sklonila se níž,
aby mi dlouhými polibky
jako utopenci
nadechla do plic svůj
sladký dech.“
Básník má pravdu. Láska
může představovat hodnotu, kterou jí verše přisuzují. Ale v pojetí
nenávratnosti času není příliš velkou oporou, neboť vzápětí podlehne času a po
chvíli se stane jen vzpomínkou. Básník to tuší a prozrazuje se jemnou ironií,
jejíž prostřednictvím vytváří obraz utopence, jenž by měl být probuzen láskou.
„A ten, kdo už
odcházel,
otevřel znovu oči,
aby se rukama zoufale
zachytil,
skloněných ramen a
vlasů.
Snad je možno i bez
lásky žít;
však umírat bez ní,
to je zoufalství.“
Ano, vidíme zde
upřímnou snahu postavit lásku jako centrální skutečnost všeho dění. Ale jak?
Verše vytváří obraz zoufale se vztahujících rukou, jejichž prsty, křečovitě
zaťaté, pomalu sklouzávají po hladké stěně skomírajícího času. Umírat bez lásky
je zoufalství, říká básník, ale nám se na rty nechtěnou derou slova, kterými
bychom rádi jeho obraz doplnili: umírat s láskou je ještě větší zoufalství.
Umírající otevírá oči, aby je znovu vzápětí zavřel…
Ostatně láska v tomto
pojetí je spíše touha, zážitek, dotyk ženství, trýznivá a nikdy se nenaplňující
touha, dvojsečnost strasti a rozkoše. Rozhodně však nikoliv něco, co by
poskytovalo jistotu.
„Jen ještě lísteček,
jen ještě zrníčko,
jen ještě na špičku
špendlíku!
Abych mohl ještě se
potácet chviličku
ve vlahém přísluní
ženství,
které nás přivádí a
odvádí,
hledá a pomíjí,
nutká a zdržuje,
sráží i pozvedá,
svazuje i rozvazuje,
laská i zabíjí,
křídlo i kotva,
pouto i paprsek,
růže i dráb až do
konce.“
Kdyby se dalo srdci
říct...
Láska je z tohoto
hlediska setkání, které je krásné, ale bolí a zanechává jizvy v podobě touhy.
„Pár kroků v zaprášené
trávě
jednou na večer -
a už nadosmrti
pověsí se ti na krk
touha.“
Ostrov Štvanice In:
Halleyova kometa
Pohled zpátky však nepřináší
jen okouzlující a zároveň trýznivé vzpomínky a obraz běžícího času, který brání
jejich návratu. Idealizované vzpomínky, tak jak vstupují do mysli básníka,
vůbec neexistovaly. Občas totiž nostalgie poodhrne závoj a ukáže cípek částečné
pravdy.
„Jestliže byl kdy ráj,
na této planetě nebyl.
Země se otáčí kolem své
osy,
aby věčně se odvíjel
čas
všech lidských
trápení.“
Sám básník ale ví, že
takový obraz života je nesnesitelný a ostatně neodpovídá skutečnosti. Proto rychle dodává:
„Existuje-li však v
ráji krása,
nemůžeme si ji
představit,
aby nám vždycky
nepřipomínala náš svět.
Půvaby žen,
vůni květin,
radost dětí
a barvy motýlích
křídel.“
S blížícím se koncem
takového života blednou i vzpomínky na to krásné. Stávají se jen poletujícími útržky,
citáty bez kontextu, nedopovězenými větami. Protože však minulost už je taková,
není naděje na nic lepšího: Éterická krása rozplývající se dřív než se
objevila.
„Možná, že ráj není nic
jiného
než úsměv,
na který jsme dlouho
čekali,
a ústa,
která zašeptají naše
jméno.
A pak ta krátká
závratná chvíle,
kdy smíme rychle
zapomenout
na to peklo.“
(Jen jednou In:
Odlévání zvonů)
Takový ráj však není
příliš vábný a básník to ví, když říká tváří tvář smrti v básni Nemocnice v
Motole.
„Ale přiznejme si,
že ani toto štěstí
nestojí za to dlouhé
bloudění,
kdy člověk chodí od
smutku k bolesti,
od neštěstí k žalu
a říká tomu život.“
(Nemocnice v Motole In:
Halleyova kometa)
Blíží se chvíle závěrečného
bilancování nostalgického života. Nostalgii se podařilo zakamuflovat to
podstatné... Básník jde důsledně za svou pravdou. Nikoli však pravdou světa,
ale obrazu vlastního života.
„Když hovořila někdy o
sobě,
matka vyprávěla:
Můj život byl smutný a
tichý,
chodila jsem po
špičkách.
Když jsem se však
rozzlobila
a trochu zadupala,
zazvonily lehce na
polici
šálky po mamince
a já se musela usmát.
Ve chvíli, kdy jsem se
narodil,
vlétl prý oknem motýl
a usedl matce na
pelest,
ale v téže chvíli zavyl
na dvoře pes.
Matka v tom spatřovala
neblahé znamení.
Můj život nebyl sice
pokojný
tak jako její.
Ale i když se do
dnešních dnů
tesklivě dívám
jako do prázdných rámů
a vidím leda zaprášenou
zeď,
byl divukrásný.
Nemohu zapomenout
na mnoho okamžiků,
které byly jako zářící
květy
všech možných barev a
odstínů,
zatímco večery plné
vůní
podobaly se modrým
hroznům
schovaným v listech
tmy.
Vášnivě četl jsem verše
a miloval hudbu
a bloudil, stále
překvapen,
od krásy ke kráse.
Sotva však spatřil jsem
poprvé
obraz nahé ženy,
začal jsem věřit v
zázraky.
Život mi přeběhl
rychle.
Byl příliš krátký
pro má dlouhá toužení,
která byla bez konce.
Než jsem se nadál,
přiblížil se konec
života.
Smrt brzy kopne do mých
dveří
a vejde.
Hrůzou a leknutím v té
chvíli
zatajím dech
a nadechnout už
zapomenu.
Kéž mi však není
odepřeno
ještě včas zlíbat ruce
té, která trpělivě s
mými kroky
šla a šla a šla
a milovala nejvíce.“
Takto se jeví
nostalgickému pohledu celý život. Perspektiva, ze které je život nahlížen, sama
o sobě krásná není: prázdné rámy a zaprášená zeď. Přesto je život „divukrásný“.
Přestože byl nemilosrdně krátký a bezcitný k lidským touhám. Byly v něm krátké
okamžiky, za které stálo žít. Vzepětí mládí, oslnění krásou, ženy a lásky...
Avšak: „než jsem se nadál, přiblížil se konec života.“
Básníkovo poetické
účtování se životem klade otázky: je život skutečně takový? Nepodařilo se
bolesti, kterou člověk nedokázal přijmout, vnutit básníkovi pohled na život,
který zakryl to podstatné a vyzdvihl poetickou hrůzu? Stojí za to skutečně žít
kvůli několika popatřením na krásu, která sice vyráží dech, ale nedává jistotu,
zda skutečně byla a není-li výtvorem touhy starého člověka?
Básník mluvil pravdu,
ze lži ho nepodezřívejme. Ale to, že byl důsledně pravdivý, svědčí jen o tom,
co nostalgické pokušení dokáže... Jak vzdálený je básníkův pohled smrti veršům,
jež byly napsány mnohem, mnohem dříve:
„Setři si slzy
a usměj se uplakanýma
očima,
každého dne se něco
počíná,
něco překrásného se
počíná.“
Píseň se sbírky Poštovní
holub)
Možná by mohl být někdo
pohoršen, jakým způsobem jsou zde používány verše básníka Jaroslava Seiferta a
co je tím ilustrováno. Nikdo však nezpochybňuje jeho svrchované básnické umění,
nikdo neříká, že by jeho pohled na život nebyl velkým uměním. Snad jedině to,
že není pravdivý. Ale básníkovým posláním není možná pravdivě zobrazovat svět,
ale pravdivě zobrazovat i scestí, která k pravdě nevedou. A rovněž pravdu svých
pocitů, které tak či onak existují.
Pravdivá naděje je vždy
orientována do budoucnosti s tím, že to dobré přinese budoucnost a špatné zmizí
v minulosti, kam se neohlíží. Samozřejmě, že naděje nepopírá pozitivní momenty
minulosti, ale její dobro vidí zásadně s ohledem na budoucnost.
Zároveň je však naděje
pevně ukotvena v přítomnosti. Je její součástí a budoucnost otevírá nikoliv
jako konkrétní předmětnost, ale jen jako dimenzi, ve které se završí smysl,
jenž klíčí v přítomnosti.
Naděje představuje
budoucnost nikoli jako předmět obav či netečné skepse, ale vždy jako příslib
dobra, který nemůže zklamat.
Naděje je vždy bytostně
spjata s časem a existuje tedy jen v takovém bytí, které je časové. Čas je
proto neúprosným údělem tohoto stvoření, ale zároveň i jeho požehnáním.
Naděje je
neodmyslitelně spjata s důvěrou; důvěra bez naděje je torzo, stejně jako naděje
bez důvěry ztrácí důvod své existence.
Naděje je centrální
skutečností duševního a duchovního života člověka, který prožívá svět v čase. Z
tohoto hlediska můžeme naději chápat jako významné kritérium psychického
zdraví, neboť člověk může trpět nespočetnými duševními obtížemi, ale v případě,
ztratí-li naději, stává se jednoznačně nemocným.
V krizových okamžicích,
o kterých hovoříme například v souvislosti s temnou nocí, může mít samozřejmě
člověk pocit, že ztrácí naději; utrpení může být tak intenzivní a tak dlouhé,
že se člověku možná začne jevit jeho situace beznadějná. Ale při zpětném,
introspektivně zaměřeném pohledu vždycky zjistí, že naděje byla jako
netematický horizont, poskytující sílu přežít, vždycky přítomna.
Naděje je oboustranně
spjata se smyslem. Protože smysl se završuje v čase, musí být zálohován nadějí,
zatímco naděje bez smyslu ztrácí svou konkrétnost a víra v ní se stává naivním
a neopodstatněným optimismem.
Naděje má bytostný
vztah k minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Všemu, co se rodí v přítomnosti,
dává naděje smysl, a zároveň je základní a určující charakteristikou
budoucnosti, ke které otevírá jediný možný přístup. Také minulost je zdravému
duchovnímu postoji přístupná pouze prostřednictvím naděje, neboť jen tak může
člověk věřit, že to, co se stalo, nebylo zbytečné či náhodné, ale bude
opodstatněno v budoucnosti. Minulost z hlediska naděje není nenávratnou a již
definitivně uzavřenou skutečností, ale vždy něčím, pokud to bylo krásné a
dobré, co se vrátí ve vyšší rovině bytí.
Časovost lidského bytí,
určená nadějí, je velmi zřetelná a přesně vyjádřena v starozákonním příběhu
exodu izraelského lidu z Egypta do zaslíbené země. „Egypt“ je zde minulostí,
která dává celému exodu smysl a opodstatnění, neboť se stala výzvou ke změně.
Je minulostí, na kterou tedy Izraelité vzpomínají zejména proto, aby pochopili
nutnost změny svého života a s ohledem na ni načerpali nových sil na své
strastiplné cestě. (Z hlediska moderního pohledu bychom mohli dokonce říct, že
exodus izraelského lidu byl transformační krizí, kterou izraelský lid projít
musel, neboť v egyptském otroctví strádal nejen fyzicky, ale i duchovně a nebyl
v žádném případě připraven pro takový dar, jaký mu Hospodin nabídl v podobě
zaslíbené země.)
K minulosti, kterou
představoval Egypt, se vztahovali Izraelci dvojím způsobem: jedním, který
vyjadřoval pravdivou podstatu exodu a byl v souladu s Boží vůlí, a na jehož
základě se Izraelci dívali na Egypt jako na „zemi otroctví“, ze kterého jsou na
své cestě – i za cenu velkého utrpení –
vysvobozováni. Nešlo jen o to, že v Egyptě byla izraelská minorita
vykořisťována a nucena k namáhavé otrocké práci v pozici nesvéprávných
příslušníků větší země, která si je podrobila, ale také o duchovní rozměr
tohoto otroctví. Izraelci byli zaslíbeným národem, předurčeným k šíření a
uchování víry v jednoho živého Boha, a v egyptském, duchovně upadlém kontextu,
plném bohů a bůžků, pověr a primitivních kouzel, nemohlo být toto zaslíbení v
žádném případě dovršováno a naplňováno. Pokud chápali Izraelité svou minulost
takto, šlo o pravdivý pohled, ve kterém je minulost pojímána jako výchozí bod,
ze kterého měl izraelský národ jít dál a výš.
Druhý obraz minulosti
je zásadně odlišný od toho prvního a objevuje se zejména v okamžiku, kdy
Izraelité na své cestě pouští trpí nebo se ocitají v nějakém ohrožení. V té
chvíli si začínají zemi otroctví idealizovat a egyptská minulost se jim začíná
jevit úplně jinak. Není sice – pravda – zemí zaslíbenou, bohatou, poklidnou a
krásnou, ale nabízí – byť chudé a omezené – jistoty. Izraelci v té chvíli
zapomínají na příkoří, která utrpěli v Egyptě, a začínají čím dál tím víc
hovořit o „hrncích plných masa“, které jsou v dané chvíli symbolem bezpečí,
sytosti a zajištěnosti. Tato zatuchlá jistota znamená aktuálně víc než
Hospodinův příslib, který je sice krásný, ale poněkud se ztrácí v rozpálených
dálkách sinajské pouště, za jejímž horizontem není nic pevného a hmatatelného.
Přicházejí pochybnosti, zda se Mojžíš přece jen nezmýlil nebo zda naděje, mající
vždy koneckonců duchovní charakter, není přece jen něčím, co se do praktického
života vůbec nehodí. A právě tehdy se stává egyptská minulost půvabnější,
krásnější, přitažlivější, něčím, co nemělo být nikdy opuštěno.
Jak se posléze jeví
přítomnost a budoucnost z hlediska tohoto nepravdivého pojetí minulosti?
Přítomnost je v takovém případě pouze cestou, navíc plnou strázní, nepohodlí a
utrpení. Přechodným a pomíjivým okamžikem mezi dvěma volbami: buď návrat do
relativního bezpečí minulosti nebo dosažení nejistého, ale krásného cíle v
zaslíbené zemi. Izraelský, duchovně nezralý národ, však nechápe, že právě v
přítomnosti by mohl plně prožít neoblomnou jistotu Božího příslibu. Jistotu,
kterou mu Hospodin dává nejen nabídkou možnosti plně důvěřovat, ale i
prostřednictvím zcela konkrétní pomoci
(ohnivý a oblakový sloup jako orientační body ve dne a v noci, mana, křepelky,
voda apod.) Kdyby Izraelci byli schopni vztah k Hospodinu takto vnímat, mohla
by se bývala stát přítomnost již sama do jisté míry „zaslíbenou zemí“.
Říkáme-li „do jisté
míry“, pak je to především proto, že izraelský exodus zaslíbenou zemí přece jen
nebyl. Byl cestou utrpení a zkoušek, které však mohly být, v případě větší
důvěry izraelského národa, prožívány zásadně jinak. V žádném případě však ne
bezbolestně.
Exodus Izraelitů tak má
dvojí hledisko: za prvé šlo o reálnou a konkrétními okolnostmi vynucenou
migraci celého národa, která byla nutná, aby se izraelská enkláva konstituovala
jako národ, aby se tak začala vnímat, aby měla možnost spravovat své věci a
uspořádat život svého společenství podle Hospodinových zákonů. (Těch se jí
ostatně cestou dostalo plnou měrou.) Z druhého hlediska musel izraelský národ
uzrát, duchovně vyspět – z otroků se museli stát svobodní a důstojní lidé, kteří
by byli schopni efektivně nést velké Boží historické poslání, kterého se jim
dostalo v rámci celého tehdejšího palestinského světa. Potvrzuje se zde ale, že
takového cíle nelze dosáhnout bez bolesti a utrpení, neboť otroctví v širším
slova smyslu se stalo habituální součástí většiny Izraelitů a nemohlo být
odstraněno nějakým jednorázovým rozhodnutím, obratem či okamžitou duchovní
konverzí. Čtyřicetiletá cesta pouští musela vyvést všechny z omylu, že se z
otroka (v duchovním i reálném smyslu) člověk promění ve svobodnou bytost
bezbolestně a v krátkém čase.
Žádný člověk (ani
vyvolený národ) však nedokáže procházet hlubokými a bolestnými zkouškami v
situaci, kdy nemá žádnou „konkrétní“ naději. Z hlediska vyšších spirituálních
nároků by se mohlo namítnout, že naději museli mít Izraelité v samotném
Hospodinu, který se cestou dokonce projevoval konkrétními činy. Jenomže tak
tomu v tomto stvoření, které má bytostně časový charakter, být nemůže a
přítomnost, v níž by měl člověk setrvávat, musí mít vždy horizont relativně
konkrétní naděje. Jde o naději nitrosvětskou, bez
které by Izraelci svůj úděl neunesli a jejich putování by se proměnilo v
bezcílné bloudění po poušti. Předmětem této naděje byla v případě exodu
zaslíbená země.
Podívejme se nyní blíže
na tuto naději. Izraelský národ věděl pouze – a to skrze Mojžíše –, že zaslíbená země – Kanaán je „velká a
prostorná, oplývající mlékem a medem“. Taková charakteristika s největší
pravděpodobností u tehdejších národů vzbuzovala asociace něčeho úrodného,
bohatého, výtečně se hodícího pro tehdejší způsob života. Hospodin Izraelity
rovněž skrze Mojžíše informoval o tom, že zaslíbená země je osídlena (Kenaánci, Emorejci apod.), což
však už spíše vzbuzovalo strach, neboť Izraelci přinejmenším tušili, že
svoboda, která byla prioritní cíl jejich putování, bude muset být namáhavě
dobývána a ještě obtížněji hájena. Víc o zaslíbené zemi nevěděli. Nikdo v ní
nebyl, aby mohl podat podrobné a pravdivé svědectví, mohli o ní pouze slyšet z
vyprávění poutníků, kteří cestovali v karavanách po tehdejším palestinském
světě. Minulost, představovaná Egyptem, byla mnohem konkrétnější a čím více se
Egyptu Izraelité na poušti vzdalovali, tím více ustupovala vzpomínka na
aroganci egyptských pánů a do popředí vstupoval obraz hrnců masa, česneku, cibule
a pórku.
Zaslíbená země tedy,
pokud se měla stát dostatečným motivem k nesmírně namáhavé cestě po poušti,
musela mít pro Izraelity daleko duchovnější význam, než by se na první pohled
zdálo. Nebyla to sice neurčitá, abstraktně mlhavá představa, týkající se
výhradně náboženského života, neboť Kanaán byl přece jen konkrétní země,
zároveň však její dosažitelnost byla tak nejistá, že obavy z ní mohly být
překlenuty jen vírou a nadějí. Z toho důvodu někteří Izraelci vůbec
nepochybovali o tom, že se jednou zaslíbená země stane jejich domovem, zatímco
jiní nevěřili dokonce ani v její existenci.
A to je právě úděl
člověka a jeho naděje. Jestliže je lidský život orientován nadějí, pak musíme
vycházet z předpokladu, že každý lidský život má smysluplný cíl, k němuž
směřuje cestou vzhůru a jehož dosažením vrcholí. (Skutečnost, že tato cesta
vzhůru, je kritériem pro pravdivost naděje, kterou cíl představuje. Cíl, který
není dosažitelný cestou vzhůru, nebo který nutí ke stagnaci, nemůže být cílem
duchovním.)
Tento cíl představuje
strategický bod lidského života; v tomto bodě dosahuje člověk z duchovního
hlediska i z hlediska svého konkrétního životního poslání vše, co bylo v jeho
možnostech, k čemu byl disponován, vychováván a v co věřil. Tento bod nemůže
již ve svém životě překročit. (Může se samozřejmě stát, že člověk své možnosti
nenaplní, selže na cestě poslání, ale onoho kulminačního bodu i přesto dosáhne,
protože vyčerpal rovněž i všechny možnosti k nápravě.) Tato amplituda grafu
lidského života však nepředstavuje jeho konec, tedy smrt; člověk dosahuje pouze
vrcholu svého osobního zrání. Jeho život může (ale také nemusí) pokračovat, ale
je prospěšný nikoliv již osobnímu růstu, ale společenství, ve kterém se nalézá.
A právě tento cíl je
ona nitrosvětská naděje, která zakládá lidskou
časovost. Tato naděje, jež dává lidskému životu smysl v čase a činí jej
vzestupným, byla – v případě izraelského exodu – zaslíbená země. Tedy něco, co
není konkrétní předmětností, ale přece jen skutečností, kterou člověk sice
nezná, ale tuší o ní, věří v ní, doufá v ní a neztrácí ze zřetele ani v těch
nejdramatičtějších okamžicích svého života.
Z tohoto hlediska
člověk svůj životní cíl, ve který doufá a kterému věří, jaksi zná a nezná,
podobně jako Izraelité znali a neznali zaslíbenou zemi. Pokud člověk chce znát
předmět své naděje příliš konkrétně a předmětně, stane se, že může být zklamán.
Jestliže člověk bere naději naopak příliš vzdáleně, neskutečně a nezávazně,
může se stát, že se mu cíl jeho života stane lhostejným. A právě v tom okamžiku
se přihlásí o slovo ledový dech beznaděje, zoufalství a absurdity.
Může se mu ale také
stát, podobně jako se to stalo Izraelcům, že bude chtít na cíl svého života
rezignovat ve prospěch zidealizované minulosti a hodnota cíle se mu bude zdát
nesouměřitelná s námahou, kterou bude muset vynaložit na cestě k němu. Zjistí,
že existuje mnoho jiných cest, a ta nejlákavější, že je cesta zpátky. Jít
zpátky je ostatně cesta velmi snadná za předpokladu, že člověk nemá to štěstí,
aby mu Bůh v ní zabránil.
Z tohoto hlediska má
svou jedinečnou platnost křesťanské zdůraznění absolutní hodnoty přítomnosti v
životě, vyslovené Ježíšem v pojednání o „svaté bezstarostnosti“, a rozpracované
francouzským filosofem Blaisem Pascalem, zejména v
172. fragmentu Myšlenek. Toto pojetí však nesmí být pochopeno tak, že by
přítomnost byla časovou enklávou, jež by byla hermeticky uzavřena nárokům
minulosti a budoucnosti. Naopak – minulost, kterou tato přítomnost obsahuje,
umožňuje pohled dolů na ušlou cestu, zatímco budoucnost se ohlašuje v podobě
naděje, bez které je přítomnost časovým torzem, jež nemůže být smysluplně žito.
Avšak tato naděje, která se prolamuje do přítomnosti, nesmí být zaměňována za
starost; právě na toto nebezpečí Ježíš důrazně upozorňuje. Naděje, o které zde
hovoříme, v sobě nenese nic, čeho a o co by se člověk musel obávat, čemu by se
musel zkoušet zabránit nebo před čím by se musel zabezpečovat. Naděje je z
tohoto hlediska ryzí pozitivita.
Konstatujme v tomto
okamžiku, že každá psychická porucha souvisí nějakým způsobem s narušením té
časovosti lidského života, která je bytostně určena nadějí. Není třeba v této
souvislosti hledat odpověď na otázku, zda je právě absence naděje tím, co je
příčinou duševních a duchovních onemocnění nebo zda není jen symptomatickým
komplexem jiných příčin. Jedno je ale jisté: každá duševní nemoc se vždy také
projevuje jako porušení časovosti lidského života, jejímž zákonitým důsledkem
je ztráta naděje.
Řekněme si nyní
závěrem, co to znamená ztratit naději, přičemž budeme do jisté míry
rekapitulovat již řečené z jiného hlediska. Ztratit naději znamená především
přijít o smysl života a důsledkem této ztráty je buď upnutí se na přítomnost v
hédonistickém životním postoji, jenž je nečasový, nebo se obrátit zpátky k
minulosti a zaujmout k životu nostalgický postoj.
Dalším ještě
závažnějším důsledkem je, že ztráta naděje otevírá dokořán dveře strachu, který
této – pro člověka neblahé situace – umí dokonale využít. Strachu se dá čelit
bezprostředně jenom odvahou. Ale odvaha a statečnost, které nejsou fundovány
nadějí, jsou pouhým křečovitým vzepřením se nepřízni okolností a jsou
limitovány psychosomatickými hranicemi lidských sil, které zdaleka nejsou
bezedné. V situaci, ke které dojde v okamžiku, kdy se strachu podaří rozvrátit
tuto chabou obranu, si každý dovede představit.
Dalším neblahým
důsledkem ztráty naděje je někdy – i když to zní poněkud paradoxně – enormní
zvyšování lidské aktivity, neboť za nepřítomnosti naděje nelze zaujmout onen
blahodárný kontemplativní postoj trpělivého očekávání. Člověk začíná zmateně a
překotně hledat náhradní cíl svého života a jeho síly, které nejsou integrované
a orientované, se brzy vyčerpají nevypočitatelnými interferencemi, eruptujícími do dramatických konfliktů, přičemž bojištěm je
pouze samo lidské nitro.
Ale snad nejzávažnějším
důsledkem nepřítomnosti naděje, který má pro lidský život osudové následky, je
posun v chápání utrpení, kterému se člověk v životě nikdy nevyhne. Utrpení
totiž v tom okamžiku ztrácí smysl a jeho intenzita a nesnesitelnost je touto
metamorfózou potencována k apokalyptickým výšinám. Utrpení, které nemá smysl a
není průběžné konfrontováno s nadějí, dokáže totiž do té chvíle relativně
integrovaný psychický organismus rozmetat v neuspořádaný chaos turbulentních
pocitů, myšlenek či volních záchvěvů, jež věrně zpodobují psychický obraz
hlubokého psychického onemocnění.
Láska
Motto:
Láska je cíl - a důvěra
a odvaha
jsou cestami k ní.
Ústřední skutečnost tohoto
stvoření, sama nejhlubší podstata bytí je láska. Láska je cíl - a odvaha,
důvěra a naděje jsou cestami k ní.
Z hlediska duševního a
duchovního života je láska především vztahem, resp. všechno, co je na vztazích
pozitivní. Tedy věrnost, důvěra, trpělivost, statečnost, obětavost, vstřícnost,
komunikativnost, chápavost, takt, citlivost, pokojnost, čestnost, pravdivost,
autentičnost atd. Láska by měla být posledním motivem veškerého lidského
myšlení a chování v lidském společenství, do kterého člověk, veden láskou,
vstupuje jako někdo, kdo nic nežádá, nic neočekává, nic nepotřebuje, ale je
odhodlán pouze dávat.
Láska opodstatňuje
všechny duchovní skutečnosti, o kterých byla řeč jako o objektivních
skutečnostech světa.
Někdo v tomto okamžiku
možná namítne, že odvaha a statečnost
jsou sice vlastnosti, nepostradatelné k velkým činům, případně k vyrovnanému a
šťastnému životu, ale v životě jde přece
především o lásku. A ta přece na první pohled příliš nesouvisí s odvahou a
statečností?!
Tato námitka je naprosto
neopodstatněná a je v příkrém rozporu s tím, jak se věci opravdu mají. Láska
není něco lepkavě příchylného, doprovázeného nepřirozeným úsměvem slabých lidí,
pohybujících se ve světě citů a empatií. Láska vyžaduje odvahu; kdo se bojí,
nemůže milovat. „Strach nemá v lásce místo,“ říká apoštol Jan, „protože
dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není
v lásce přiveden k dokonalosti. My milujeme Boha, protože on napřed miloval
nás.“
Připomeňme si v této
souvislosti slavnou ódu na lásku apoštola Pavla:
Láska je shovívavá,
láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se
nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo
ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí
podle pravdy.
(Láska) všechno
omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.“
Všimněme si na základě
uvedeného citátu, jaké vlastnosti láska předpokládá: shovívavost, toleranci,
trpělivost, kázeň, radost, soucit, solidaritu, pokoru, pravdomluvnost,
čestnost, oddanost, věrnost apod. Lze si vůbec představit, že by takových
vlastností člověk dosáhl bez odvahy a vnitřní statečnosti?
Druhá část
Terapie
Temná noc, jak jsme
viděli, je mimořádně náročný a bolestný transformační proces, odehrávající se v
hlubinách lidského duševního a duchovního organismu a nese sebou – obzvlášť v
moderní době – řadu nebezpečí, kterým se dá vyhnout často jen prostřednictvím
účinné psychoterapeutické intervence. Jakákoliv psychologická pomoc v případě
temné noci však předpokládá správnou diagnózu.
Je-li temná noc zaměněna za jiné psychiatrické onemocnění a je-li na
základě špatné diagnózy léčena, může to mít pro lidský osud nedozírné následky.
Najde-li se naopak psychoterapeut s pochopením pro duchovní procesy a se
schopností „pacienta“ na této složité a náročné cestě doprovázet, je velká
naděje že se temná noc stane pro člověka tím, čím má být: výzvou k cestě
vzhůru. Tyto požadavky jsou o to naléhavější v případě, zjistíme-li – a vše nasvědčuje,
že tomu tak je –, že transformační krizí prochází většina dnešních lidí, kteří
jsou ale léčeni naprosto neadekvátním způsobem – od psychoanalytických exkursů
do sklepů vědomí, přes behaviorální drezúru,
holotropní či transpersonální seance s vyvoláváním duchů až po chemický
postřik vnitřních orgánů.
Přestože tedy
transformační krize – rozumíme-li jí podobně jako sv. Jan od Kříže – rozhodně
není nemocí v psychiatrickém smyslu, v mnoha případech vyžaduje odbornou pomoc.
Ta však musí vycházet z východiska, že temná noc sama již terapií je ve
výslovném slova smyslu, a tak se spíše omezí na průvodce, který pomůže
„pacientovi“ orientovat se v této složité duchovní situaci a uvaruje ho chyb,
ke kterým může dojít na základě špatné autoexplorace
duševních potíží, jež transformační krizi doprovázejí.
Z předchozího textu
vyplývá, že naprosto klíčovou (terapeutickou) roli v transformačním procesu
temných nocí hraje utrpení a bolest. Podívejme se proto nyní na tuto úlohu
utrpení a bolesti blíže. Vycházíme při tom ze skutečnosti, že utrpení bylo, je
a bude. S tímto faktem je potřeba se smířit, neboť utrpení je neoddělitelnou
součástí každého života. Přesvědčovat někoho, že utrpení a bolest někdy skončí,
znamená lhát. O to závažnější prohřešek proti pravdě je, říká-li něco takového
psychoterapeut svému klientovi. Co však terapeut může a dokonce musí, je
vyzdvihnout skutečnost, že utrpení má kromě své bolestné stránky i pozitivní
momenty, jež mimo jiné zahrnují i jeho smysl.
Terapeut, který se tedy
ujme nesnadné úlohy doprovázet pacienta na svízelné cestě transformační krizí
nesmí v první řadě utrpení bagatelizovat a snižovat jeho realitu. Utrpení –
je-li opravdu utrpením – skutečně bolí.
Na tom se zakládá jeho smysl a význam v lidském životě. Utrpení, jež
nebolí, nikoho nezmění a nikomu nepomůže. Má-li být propast skutečnou hrozbou,
musí být dostatečně hluboká. Apoštol Petr se musí začít při pokusu jít po
hladině jezera skutečně topit, aby poznal bezpečí Ježíšovy pevné ruky.
Lidé obvykle nechápou,
že každý pokrok, který učiní na správné a pravdivé cestě životem, je operace
bez anestézie a že velikost zisku, který obdrží z prodělaného utrpení, musí být
přímo úměrná utrpení, které k němu vede. K tomuto neporozumění dochází zejména
proto, že člověk je sice ochoten – čistě teoreticky – smířit se s myšlenkou
nevyhnutelné přítomnosti utrpení v tomto stvoření, ale jen do okamžiku, kdy
zjistí, že utrpení skutečně bolí.
To, co dále dělá
utrpení skutečným utrpením, je, že nevíme, kdy skončí. Kdybychom to věděli,
byla by bolest jen poloviční. Jediný možný a exkluzivní způsob, jak čelit této
nevědomosti, je důvěra. Ta nám dává jistotu, že na konci sebedelšího a
sebetmavšího tunelu se objeví posléze světlo.
Tato důvěra, bez které
nelze žádnému utrpení smysluplně čelit, vychází z duchovní zásady, že člověku
není uloženo víc, než by snesl. Problém ovšem někdy spočívá v tom, že kolik
člověk snese, ví Bůh, a nikoli člověk.
Nyní ovšem vyvstává
otázka, zda to pozitivní, jež by mělo být rezultátem cesty temnou nocí, má
člověk ve své výbavě od narození, zda cíl, ke kterému člověk po své konverzi
směřuje, je součástí jeho struktury, jeho lidství, nebo je to něco, s čím se
člověk nenarodí, ale co se postupně utváří. Vše nasvědčuje tomu, že v člověku
je cosi, co koresponduje základní intenci stvoření, totiž učinit z člověka
imago Dei. Na začátku životní cesty nemohou tedy stát, jak tvrdí psychoanalýza,
instinkty, jež se postupně dostávají do rozporu s nutností žít sociálně. Proces
zrání rovněž nesouvisí s vytvářím obran, ke kterým člověk přistupuje, aby svým
instinktům dal společenskou podobu, a které jsou v tomto procesu nahrazovány
adekvátnějšími a přijatelnějšími způsoby, jak vtisknout pudům společensky
přijatelnější podobu. Přijmeme-li tuto koncepci, pak se z člověka-zvířete stává
člověk jen z nutnosti žít v interpersonálních a sociálních vztazích. Kdyby tomu
tak bylo, člověk by byl nejšťastnějším v situaci, kdyby se jeho vědomí nemuselo
vůbec pudům bránit a jeho život by byl uspořádán tak, že by se bezprostřední
pudové projevy s ním vůbec nedostávaly do konfliktu.
My ale víme, že to
všechno je poněkud jinak. Člověk svou pudovou bezprostřednost – je-li vůbec
nějaká – překračuje mnohonásobně způsoby, které nemohou být motivovány jen
pouhou nutností pudy potlačit nebo sublimovat. Dokazuje to potencionální
připravenost téměř každého člověka obětovat své vlastní bytí ve prospěch někoho
jiného, tedy ve prospěch vztahu, který nemá nic společného s žádnou – byť
seberafinovanější obranou –proti pudovému naléhání. Můžeme tedy mít s klidným
svědomím za to, že v každém člověku je cosi, co odpovídá skutečnosti, že člověk
byl zrozen k lásce v nejširším slova smyslu.
První námitka, která v
této souvislosti pravděpodobně zazní, je, že tato možnost nebývá ale často rozvinuta.
Lze však odpovědět, že skutečnost, že člověk je zrozen k lásce, má dialogickou
povahu. Znamená to, že tato možnost se uskutečňuje jen v dialogu, ve vztahu, v
odpovědi na něco, co stojí mimo sféru individuálního vědomého života. Jinými
slovy: ukazuje se, že člověk může zrát jen za určitých podmínek a ve
společenství. Jestliže k těmto podmínkám v lidském životě nedojde, může jeho
orientace ke zralosti zůstat jen v možnosti.
V tomto okamžiku je
však nutno pečlivě rozlišovat dvě věci. Za prvé je to zásadní rozhodnutí
člověka usilovat stát se lepším a k tomuto cíli
napřít všechny své síly a možnosti. Toto rozhodnutí, doprovázené
hlubokým obratem, je zásadním předpokladem duševního a duchovního uzdravení.
Bez tohoto rozhodnutí nemá terapeut, který to myslí se svým posláním vážně, k
dispozici žádné argumenty, kterými by přesvědčil pacienta, aby dělal to či ono
s cílem jít ve svém životě vzhůru. Druhá oblast duševních obtíží je už jen
doprovodným jevem cesty, která byla nastoupena Potíže, které tuto cestu
doprovázejí, jsou ale jen partikulární a neohrožují zásadně integritu lidské
osobnosti. Jedná se většinou o potíže duševního a nikoliv duchovního charakteru
a k jejich odstranění je v této fázi účinná většina psychoterapeutických
systémů.
Psychoterapie tento
zlom registruje obvykle velmi přesně. V první fázi jde o pacienty, kteří
vykazují velkou dezintegrovanost osobnosti, jež se
projevuje v jisté duchovní bezcílnosti, těkavosti, v neschopnosti vidět svou
situaci jako celek, ze kterého rezultuje nějaký smysl. Své situaci nerozumí a
své potíže považují za nepochopitelné rány osudu. Utrpení, které tento proces
doprovází, vnímají jako křivdu, jako handicap, který jim byl úmyslně uložen,
aby nestačili ostatním, jejichž osud vnímají jako nedostižitelné štěstí, které
jim nebylo z nějakých záhadných důvodů dopřáno. Na minulost pohlížejí jako na
období, ve kterém sem tam prožili něco dobrého, ale co je nenávratně ztraceno a
budoucnost je černá. Každá událost, která přichází, tuto skutečnost jenom
stvrzuje. Na každou radu nebo výzvu, aby korigovali své nesprávné postoje (ať
již v oblasti poznání nebo jednání) reagují podrážděně. Nevědí proč by tak měli
činit a už vůbec nechápou, že by něco takového mohlo vést k zlepšení
psychického stavu. Ve své zmatenosti jsou sobečtí a centrem jejich zájmu je jen
duševní uzdravení, kterého nemohou za těchto okolností přirozeně dosáhnout a
tak se pohybují v uzavřeném kruhu. Velmi charakteristické pro jejich situaci
je, že se tito lidé dostávají do zajetí symptomatiky
svého onemocnění a ztrácí kontakt se skutečnými příčinami. S tím souvisí i
jejich postoj k neuróze a jejímu léčení. Své duševní potíže považují za nemoc,
podobnou angíně, žloutence nebo pásovému oparu a mají za to, že stejně jako
tato organická onemocnění, i jejich neuróza bude mít začátek a konec a zásadně
upřednostňují farmakoterapii nebo podobné léčebné postupy, které nevyžadují
vlastní iniciativu a především sebereflexi, která by byla v tomto případě velmi
bolestná. Psychiatrickou medikaci jsou ještě ochotni doplňovat vodoléčbou,
klidem, lázněmi, případně autogenním tréninkem, hypnózou, holotropním dýcháním,
jógou a dalšími periferními technikami. V žádném případě nepřipouštějí v
léčebném procesu roli své vlastní aktivity.
V této fázi se otevírá
pro psychoterapii nejdůležitější prostor; jejím úkolem je totiž pomoci
pacientovi najít k pozitivním změnám motiv. U většiny pacientů se ale na první
pohled zdá toto počínání předem odsouzené k neúspěchu, neboť terapeut obvykle u
nich nenalézá nic, co by korespondovalo jeho snaze.
Zde se ovšem musíme
vrátit k východisku této úvahy a vyjít z předpokladu, že v každém člověku je
potencionálně cosi, co za určitých okolností a v určitém kontextu může pacienta
orientovat směrem vzhůru, tedy k potřebným korekcím a pozitivním změnám. Řekli
jsme si, že „určité okolnosti“, za kterých se toto cosi aktivuje, je především
dialog a vztah. Pacient musí vstoupit do vztahu a otevřít se pravdivému
dialogu, aby prolomil začarovaný kruh svých potíží a do jisté míry
objektivizoval nepravdivost své interpretace světa a situace, ve které se
nalézá.
Pokud však byl pacient
do této chvíle inertní vůči vnímání vlastního života jako smysluplného cíle a
výzvy světa, které ho upozorňují a povolávají k této zodpovědnosti, vnímal jako
nepřátelské ataky vůči svému pohodlí a tak zvané vyrovnanosti, bude resuscitace
skryté ochoty k dialogu velmi bolestná a bude bezpochyby nejspíš probíhat
formou náhlého duchovního otřesu, který bude restrukturalizovat celou
pacientovu osobnost s cílem obnovené integrity. Tento otřes není nic jiného než
temná noc, tak jak ji pojímá sv. Jan od Kříže. Není proto třeba znovu
připomínat, že taková změna je bolestná, doprovázena velkým utrpením a že
jedním z úkolů terapie bude toto utrpení zmírnit a učinit přijatelným.
Na první pohled je
zřejmé, že probudit v pacientovi zodpovědnost k vlastnímu životu překračuje
síly a kompetence psychoterapie. Takový proces se musí odehrát na základě
něčeho jiného než doporučení a rady psychoterapeuta. K tomu se musí dozrát.
Úloha psychoterapeuta spočívá především v tom navodit ty nejpříznivější
podmínky hlubokého duševního obratu.
V případě transformační
krize dochází často k zásadnímu obratu ve chvíli, kdy „onemocnění“ vrcholí, kdy
má pacient pocit, že už nemůže dál, kdy stane na hranici, za kterou již nečeká
nic jiného než zoufalství, beznaděj, prázdnotu, absurditu, vše uchvacující
úzkost či depresivní rezignaci. V tomto osudovém okamžiku se před pacientem
objeví křižovatka dvou cest, z nichž jedna je cesta vzhůru do nového bytí a
druhá představuje buď podlehnutí dramatickému tlaku, například v podobě suicidiálního zakončení, nebo rezignaci a přechod do
chronického stavu, který udržuje stálé napětí mezi požadavky vnějšího světa na
zralost pacienta a jeho neschopností tyto požadavky přijmout. Pacient v takovém
případě zůstává dítětem, ačkoliv žije v situaci, ve které musí být dospělým.
Dlouhá cesta zbytečného utrpení pak pokračuje až do chvíle, kdy se jednoho dne
znovu nároky života vystupňují a pacient se opět ocitne na rozcestí, na kterém
bude řešit stejný problém, ale s tím, že tu předchozí etapu nezvládl. Toto
„nezvládnutí“ předešlé etapy se velmi často manifestuje pocitem viny, jenž
vzniká z oprávněného pacientova pocitu, že svému bytí něco dluží.
Jak se ale u pacienta
projevuje správné a pravdivé rozhodnutí na rozcestí, o kterém jsme hovořili? V
první řadě u takového pacienta vnímáme znaky, svědčící o tom, že porozuměl své
vlastní situaci a výzvě, kterou tato situace vůči němu formuluje. Pacient
pochopil, co má dělat, a že jednání na základě tohoto pochopení povede mimo
jiné k duševní úlevě. A protože toto poznání prožil, má je spojeno s vysokým
stupněm evidence. Turbulentní těkavost jeho myšlenek, počínání, reakcí a gest
se začíná zahušťovat v cílevědomé směřování, v aktivitě pacienta rozpoznáváme jistotu,
jež doprovází jeho rozhodování. Pacient si začíná být jist sám sebou a jeho
počínání začíná působit integrovaně.
Pacient je ovšem teprve
na začátku cesty a dá se říct, že trpí ve stejné intenzitě; nicméně kdesi v
dálce se začíná otevírat horizont naděje, jejíž světlo prosvětluje budoucnost a
způsobuje, že se pacient začíná radovat a těšit. Nejvýraznějším znakem tohoto
postoje je odhodlanost, jež znamená, že zdaleka sice není všechno v pořádku,
ale zároveň, že je člověk rozhodnut a zároveň i schopen jít vpřed, případně i
za cenu obětí. V této fázi začíná být spolupráce terapeuta s pacientem velmi
konstruktivní, neboť pacient je ochoten přijmout dialog. Tato ochota v tomto
okamžiku znamená především naslouchat. To podstatné se již odehrálo a nyní je potřeba
jen mít trpělivost a být ochoten trpět. Obojí pacient má.
Z pojetí duševních a
duchovních problému sv. Jana od Kříže vyplývá i pojetí úlohy „terapeuta“, které
je stále aktuální a jež vyhovuje i nárokům moderní spirituality. Terapeut je z
toho hlediska vlastně tlumočník výzev a oslovení, kterými se na člověka obrací
skrze svět a události Bůh a zároveň aranžér situací, ve kterých mohou být tyto
výzvy formulovány a zaslechnuty.
Pasivita
Všimněme si, že pro terapii, kterou jsme
popsali, a která je v souladu s konceptem temné noci sv. Jana od Kříže, je
charakteristická jistá pasivita, se kterou by měl „pacient“ cílevědomě
přistupovat k řešení problémů, které situace transformační krize nastoluje. Je
to proto, že temná noc je především kontemplací, to znamená, že se jedná o
duchovní proces, který má – zejména, jak jej chápe křesťanská duchovní tradice
– pasivní charakter. Znamená to, že jakákoliv lidská aktivita, která není
slučitelná s charakterem tohoto procesu, jeho průběh komplikuje a prohlubuje bolest,
která je s ním spojena.
Aby však pacient mohl
zaujmout trpělivě pasivní postoj, musí své náročné situaci v prvé řadě
porozumět. „Duchovní lidé tolik trpí veliké útrapy,“ říká sv. Jan od Kříže, „ne
tolik pro přestálé vyprahlosti, jako pro obavu, kterou mají z toho, že ztratili
cestu, a myslí si, že tím jim skončila duchovní dobra a že je Bůh
opustil…“ V situaci transformační krize
totiž člověk zjišťuje, že se v něm cosi mění a je konfrontován s něčím, co
nebylo součástí jeho dřívější zkušenosti, s čím se nikdy nesetkal. Sám sobě se
jeví jako někdo jiný. To je ovšem situace, která „pacienta“ uvádí ve zmatek.
Začne se totiž snažit překotně a křečovitě vrátit věci do původního stavu, aniž
by to však proces, kterým prochází, připustil. „Tehdy se až do únavy snaží,“
říká sv. Jan od Kříže, „jak mívali ve zvyku, podepřít schopnosti potěšením z
nějakého předmětu rozvažování a myslí, že když to nedělají a nezakouší to, že
se v jejich duchovním životě nic neděje…“ Výsledkem této aktivity je, že
„ztrácejí ducha klidu a pokoje“.
Vše nasvědčuje tomu, že
nejbolestivější část procesu temné noci je způsobena právě tímto zmatkem, který
v člověku nová zkušenost vyvolává. Lidé tak v tomto okamžiku horečně dělají
něco, co nemohou, hledají něco, co nejsou s to nalézt, a pokoušejí se vrátit
tam, kam se vrátit již nelze. Bezprostředním cílem člověka v této duchovní
situaci musí být ale naopak snaha nalézt klid a trpělivost. A vůbec nevadí,
vyvolává-li v člověku tento postoj pocit, že nic nedělá a ztrácí čas. „Vždyť
udělají nejvíc, když budou mít trpělivost setrvat v modlitbě, aniž by se o něco
snažili,“ říká Jan od Kříže. Hlubokým omylem zvláště moderního člověka je
křečovitá připravenost každý podnět, přicházející zvnějšku, považovat za výzvu
k aktivitě, často horečné, bezcílné a tím kontraproduktivní. Svět totiž není
jen komplex excitací, ale rovněž příležitostí a místem, kde se dá společně
mlčet. Ukazuje se něco, co si dnešní moderní člověk již málokdy uvědomuje;
totiž, že jsou chvíle života, kdy je naléhavě potřeba nedělat nic.
Proto i terapie temné
noci musí vyžadovat od pacienta klidný postoj, ve kterém je možno přijímat
pomoc zvnějšku. „Neboť chce-li dělat (duše) něco podle svého, podle tvořivé
schopnosti svého nitra, bude narušovat a ztrácet dary, které Bůh vtiskuje a ukládá
do duše právě prostřednictvím onoho pokoje a nicnedělání.“ Jde totiž o „skryté,
pokojné a milostné vlití Boha“. Ještě přesněji to sv. Jan vyjadřuje ve své
písni: „S plameny lásky, zprahlá v úzkostech.“ To je ale zároveň i spolehlivé
východisko každé diagnostiky: temná noc nepostrádá ani úzkost ani plameny
lásky, které jí probleskují.
Pasivita, o které je
zde řeč, není však jen „psychoterapeutickou technikou, která je pro
transformační krizi vhodná, ale je to způsob přijímání světa na základě jeho
pravdy. K tomu je ovšem mimo jiné třeba maximálně potlačit sklon lidského
vědomí svět interpretovat a následně i všechny faktory, které k jednotlivým
interpretacím (zkreslením) vedou.
Pasivita (kontemplace)
není jen výhradním zájmem náboženských a mystických věd, ale má i svou
průkaznou filosofickou traici. Pro tento pravdivý
přístup ke světu je charakteristický zdrženlivě vnímavý postoj ke světu, jenž
velice přesně vystihuje starý termín, nově používaný Martinem Heideggerem, který v němčině zní "Gelassenheit".
Pojem, který vyjadřujeme slovy "zdrženlivá vstřícnost" nebo
"prodlévající, mírný a trpělivý postoj", má svůj původ u Kanta, avšak
zavdal důvod k řadě nedorozumění.
Kant říká, že krásu
vnímáme "beze všeho zájmu" (Interesselosigkeit).
A zde vznikla řada nepochopení. Mnoho myslitelů vykládalo toto pojetí vztahu
recepce krásy jako libovolnou hru poznávacích sil bez jakéhokoli cíle a bez
jakékoli pretence na poznání. Toto nedorozumění nalézáme ve zvlášť vyhraněné
formě právě u Schopenhauera, který proti pojetí Kanta staví vztah krásy a vůle.
Schopenhauer interpretuje tuto "lhostejnost" jako vypojení vůle,
zklidnění všeho snažení, čisté spočívání a prodlévání ve stavu neúčasti. Ale Heidegger správně poukazuje na to, že Schopenhauer dokonale
Kantovi neporozuměl (viz: Martin Heidegger: Nietzsche
I. Tübingen 1961). Jde totiž o to, že Kantův pojem
"ohne alles Interesse"
znamená především vyřazení subjektivních zájmů, neboť, jak říká Heidegger, zájem je odvozený z latinského slova mihi interest, což znamená: mně
na něčem záleží, já chci něco vlastnit, aplikovat, s něčím disponovat. Tímto
způsobem se však míjíme podstatou věci, zatímco v nezainteresovaném postoji
necháváme to, co shledáváme jako krásné, svobodné, přenecháváme mu to, co mu
patří, necháváme ho spočívat sama v sobě a dáváme mu možnost ukázat se ve své
podstatě.
Poznání na základě tohoto postoje není chtění,
alespoň ne v tom smyslu, v jakém jej exponuje moderní myšlení od Descarta a
Kanta. Poznávací intence, která se chce dobrat pravdy světa, je však spíše vystavenost, trpělivost - vstřícnost.
Zdrženlivá nebo prodlévající vstřícnost
znamená opustit sebe sama, vystoupit ze sebe, nechat promluvit partnera,
zapomenout na své žádosti, na své projekty a cíle. Zastavit se v tomto aktu
ztišení neznamená potlačit předsudky, dané historickou, psychologickou a
biologickou situovaností člověka, ale využít, jak učí hermeneutika, poznávací
energie žádoucím směrem.
Absence chtění v tomto poznání však
neznamená rezignaci na jakýkoliv záměr, ale toto nechtění v souvislosti se
zdrženlivě vnímavým postojem (Gelassenheit) je
chtěné, člověk chce nechtít. To znamená, že cílevědomě vytváří podmínky pro
zaujetí postoje, který je vůči vynořujícímu se smyslu tolerantní, mírný,
trpělivý. Rovněž každý pravdivý a bezpředsudečný dialog vyžaduje otevřenou
vstřícnost; pokud v něm příliš mnoho chceme, docházíme k závěrům na úkor
pravdy. Výsledky pak nejsou rezultátem společné cesty, ale apriorně přijatými
předsevzetími. Zdrženlivě vnímavému postoji záleží nejen na výsledku, ale i na
cestě, která k němu vede.
Teoretický přístup proti tomu předpokládá, že předmět vytrhujeme z kontextu
jeho života a procesem abstrakce ho umrtvujeme, jako když zkoumáme motýla,
kterého předtím chytili, usmrtili, připíchli na desku a nakonzervovali. Ale
"předmět" poznání v postoji prodlévající vstřícnosti je ponechán
svému životu, může se pohybovat v původním živlu, je pozorován při vznikání a
zanikání v čase, aniž bychom do takového pozorování vkládali naše chtění vidět
jej tak, jak potřebujeme k jistým, předem konstruovaným účelům.
Postoj prodlévající
vstřícnosti je v kontextu křesťanského myšlení obvykle nazýván kontemplací.
Svět se v ní člověku jeví jinak: jeho skutečnosti jsou očisťovány od nánosů lidských
předsudků a klamů. Skutečnost se noří jakoby z oblasti stínů, nezřetelností,
matoucích klamů a omylů. Svou zakrývající moc ztrácejí proudící vášně.
Skutečnosti světa jsou stavěny do nových důležitých souvislostí. Svět, který se
objevuje v tomto novém prostoru, má zářivý smysl, průzračnost a svou zvláštním
způsobem samozřejmou srozumitelnost.
Tento stav je
charakterizován klidem a mlčením. Toto mlčení však není prázdným tichem,
otvorem, který je třeba zaplnit, ale prostorem, jenž je obsazen oslovujícím
smyslem. Avšak k tomu, aby člověk mohl tento smysl vnímat, aby jím byl osloven,
musí vytvořit předpoklady: odmlčet se, vzdát se sama sebe, uprázdnit se.
Kontemplace je i z
hlediska křesťanské mystiky stav usebrání, mlčení, obnaženosti, chudoby ducha,
odloučení a odpoutání od vnějších věcí a zbavení se zbytečných myšlenek, citů a
představ. Ve stavu kontemplace se předmět našeho vnímání sám uspořádává nebo
vtiskuje řád našim smyslům a náš postoj je tak naladěn melodií, kterou vysílá
námi vnímaný svět. Dochází k harmonickému sjednocení, kdy vnímáme okolní svět
nikoliv jako něco, čeho je třeba se bát, k čemu je třeba zaujímat obranný
postoj. Ani jako něco, s čím je třeba manipulovat, aby to vyhovovalo našim
plánům, našemu chtění a naší touze přizpůsobit si všechno podle sebe.
Pro psychoterapii je
důležitý poznatek, že postoj prodlévající vstřícnosti nebo kontemplace vede ke
stavu poklidné radosti, soustředěného a otevřeného vnímání věcí, nezatížených
starostmi běžného dne, k prodlévání v dialogu s okolním světem, k ryzí
přítomnost.
Přijetí
Viděli jsme, že
jakékoliv aktivní vzepření se očistnému procesu tedy nepřináší žádné výsledky.
Z toho musí vycházet i terapie, přicházející zvenčí, a vést „pacienta“ k tomu,
aby plně porozuměl náročné situaci, ve které se nachází, a bezezbytku přijal
svůj dočasný úděl. Jan říká, že jediné, „co zde duše dělá, je, že dává souhlas.
Jinak je možné jen čekat a trpět bez útěchy, bez jisté naděje na nějaké světlo
a dobro duchovní, tak jak zde duše trpí.“
Člověk tedy musí dát k
tomuto procesu souhlas a pasivně přihlížet k tomu, co se s ním děje a nijak do
něj nevstupovat, mlčet. „A tak je nutné, aby mlčení zachovaly všechny
schopnosti, aby zůstaly pasivní kvůli jeho přijetí a nepodsouvaly tam své nízké
dílo a mrzké tíhnutí,“ říká sv. Jan.
Rozhodující je tedy s
trpělivostí a klidem přijmout úděl pro časově delší (nedělejme si zde iluze)
etapu. Postoj souhlasu a přijetí však neznamená, že by sám o sobě odstranil
veškerou bolest a utrpení, které jsou s temnou nocí spojeny. V takovém případě
by temná noc ztratila svou léčivou a očistnou funkci. Utrpení totiž samo od
sebe, jak ostatně sv. Jan od Kříže několikrát zdůrazňuje, je terapeutické. A to
i tehdy, když neznáme příčinu a mechanismus, jehož prostřednictvím k takovým
výsledkům utrpení dochází. Utrpení je totiž ontologickou skutečností, nikoliv
jenom stavem člověka.
V této souvislosti bude
dobré podívat se blíže na pojem „přijetí“ a naznačit rozdíl mezi „přijetím“ a
„adaptací“. Tou nahradila řada moderních psychoterapeutických směrů vědomý
souhlas člověka se situací, kterou obývá a která mu byla udělena, a nahradila
jej pouhou biologicky podmíněnou reakcí na změnu vnější situace. Z tohoto
hlediska je pak „maladaptivní“ člověk ten, který se hůře přizpůsobuje novým
životním podmínkám nebo jejich změně, podobně jako se například hůř adaptuje na
podmínky zoologické zahrady žirafa než panda čínská.
Vyjděme nyní z přítomné
situace, která je spolehlivým klíčem ke všem duševním a duchovním problémům.
Sama o sobě je totiž odpovědí na všechny otázky, které si člověk s ohledem na
smysl svého života, dlouhodobé i krátkodobé úkoly či bytostná rozhodnutí klade
či může klást. Přítomná situace je totiž výzvou a oslovením, které zahajuje
porozumění aktuálním i dlouhodobým úkolům, které jsou nám kladeny. Jinými
slovy: nevíme-li, co máme dělat, ptejme se, k čemu jsme podněcováni a vyzýváni
právě teď a nyní. To znamená: dělejme to, co nám právě teď jde nejlépe, čiňme
rozhodnutí, ke kterým máme v dané situaci dostatečná fakta, a nemůžeme-li dělat
vůbec nic, smiřme se s tím.
Ocitne-li se člověk
před situací, jejíž náročnost ho vyzývá k nějaké volbě, pak mu zbývají tři
možnosti:
Situaci přijmout a
zmobilizovat veškeré své síly k tomu, aby dostal do harmonie sebe a náročnou
situaci.
Situaci odmítnout a
zmobilizovat veškeré své síly k tomu, aby zvládl následky tohoto odmítnutí.
Situaci ani odmítnou
ani přijmout a zaujmout k oběma řešením ambivalentní vztah a vstoupit do
vnitřního konfliktu, ústícího nutně do duševní krize.
Na první pohled je
zřejmé, že k zachování duševního zdraví a duševní a duchovní integrity jsou
možné jen dvě první alternativy. Třetí řešení je patologické. Při bližším
pohledu na celý problém navíc ale zjistíme, že k odmítnutí situace dochází
velmi zřídka (a i když, tak na základě explicitní výzvy, adresované člověku
prostřednictvím okolního světa). Velmi často to, co považujeme za odmítnutí, je
ve své podstatě vlastně přijetí. Zaujímá-li totiž člověk nějaký postoj k
situaci, ve které se nalézá, je ve hře tolik faktorů, které se nalézají mimo
jeho schopnost ji správně hodnotit, že odmítnutí situace nebývá v jeho
kompetenci a jemu tudíž koneckonců nic jiného nezbývá, než situaci přijmout.
Ostatně, obsahuje-li daná situace výzvu k nějakému odmítavému činu, pak je i
toto jednou z jejích součástí a akceptace této výzvy je vlastně přijetím.
Co to tedy znamená
přijmout situaci, ve které se nalézám? Znamená to především uvést sebe, své
schopnosti, své skryté i méně skryté tendence, plány, představy o štěstí, ale
také vědomí svého poslání, chápání pravdy, spravedlnosti, morálky apod. do
harmonie se situačním prostorem, ve kterém se nalézám.
Uvést se do tohoto
souladu a žít v něm znamená teprve v pravém slova smyslu přijetí – akceptaci. V
následujícím výčtu důsledků, které přijetí a souhlas představují, zároveň
naznačuje rozdíl mezi přijetím a adaptací. Ten je propastný.
Přijetí znamená snížení
napětí mezi situací a člověkem, který se v ní nalézá, a jež bylo způsobeno
neschopností člověka akceptovat nároky, které situace klade.
Přijetí znamená uznat nevyhnutelnost
situace, ale zároveň v této nevyhnutelnosti rozpoznat smysl. Jestliže tedy
například situace bolí, přijímá člověk toto utrpení jako potřebné pro sebe a
pro své zrání, případně pro poslání, které mu bylo uloženo nebo jako potřebné
pro ostatní, za které nese tímto způsobem zodpovědnost.
Přijmout situaci
znamená přijmout i úkoly, které sebou situace
přináší, a chápat je jako povinnost, které je potřeba se zhostit.
Přijmout situaci
znamená porozumět a tímto porozuměním ji učinit sobě blízkou, přátelskou a
neohrožující. Neznamená to ovšem, že by člověk porozuměl bezezbytku všemu, ale
to, co se vymyká jeho současným poznávacím možnostem, je tajemství, které se,
byť skryto, smyslu situace nevymyká.
Přijmout situaci
znamená brát ji jako přítomnou a k budoucnosti se vztahovat jen prostřednictvím
důvěry a naděje.
Přijmout situaci
znamená, že si k ní vytvořím vztah, to znamená, že v situaci i v jejích
nejdramatičtějších a nejnáročnějších podobách rozeznávám určitý půvab osobního
oslovení.
Přijmout situaci však
není žádný akt rezignace nebo stoicismu či výraz pasivní rezistence, ale
vyjádřením toho, že situaci přijímám jako dar, který je ostatně vždycky lepší
než to, co bych si sám zvolil. Přijmout něco jako dar zároveň představuje akt
důvěry.
Přijmout situaci je
zároveň i čin, kterým otvírám co největší prostor vlastní svobodě, ale zároveň
si svou svobodu dobrovolně ohraničuji závazkem odpovědnosti. (Opuštění situace
ve smyslu dezerce znamená vstoupit do prostoru, kde se již o svobodě a odpovědnosti
nedá hovořit.)
Přijmout situaci
znamená i akt volby, neboť situace, kterou přijímám, do které vstupuji a která
mi byla udělena, je zajisté jedna z možných alternativ; ale přijetí situace
vyjadřuje důvěru, že tato možnost je nejlepší.
Strach a odvaha
Z určitých náznaků
(někdy i explicitních poukazů) Jan od Kříže můžeme soudit, že dominantní roli v
procesu temných nocí hraje strach – ať již jako příčina transformační krize
nebo faktor, který její průběh komplikuje.
Viděli jsme, že temná
noc je ve své duchovní podstatě terapií, a sama, bez přispění člověka, se
postará o vyléčení těch složek lidského vědomí, které brání růstu a blokují
zrání. Na člověku, který transformační krizí prochází, zbývá jen zaujmout
postoj pasivity a souhlasného přijetí. Náročný a velmi bolestný průběh temné
noci však vyžaduje od člověka ještě jednu vlastnost – odvahu. Ta je totiž
nutnou podmínkou pro úspěšné zvládnutí této „terapie“, neboť strach, který s
její absencí nekontrolovaně narůstá, otevírá vstup zlu, kterému se pochopitelně,
jak několikrát sv. Jan zdůrazňuje, účel a cíl temné noci nezamlouvá. Jestliže
člověk nezvládne bolestné etapy transformační krize a začne se bát, ohrožuje
nejen výsledky, ke kterým temná noc spěje, ale riskuje, že jej strach srazí
ještě níž, než kde na počátku krize stál.
Obecně se snad dá říct,
že společným jmenovatelem každé psychické nedostatečnosti je strach a to nejen
v symptomatické oblasti, ale především v předpokladech a důvodech duševních
obtíží. Každý psychoterapeut tedy může s klidným svědomím vycházet z
předpokladu, že je třeba pacienta v první řadě zbavit strachu v tom nejširším
smyslu. Jakým způsobem k tomuto úkolu přikročí, je už věc té které
psychoterapeutické doktríny.
Strach má nespočet
psychologických definic. V zásadě jde ale o to, že je to zdravá psychická
reakce na podnět, který je vnímán jako ohrožující, a je doprovázena některými
funkčními změnami jako je změna srdeční akce, krevní tonus, chemické změny v
organismu apod. To, čeho se člověk bojí a v jaké míře, je čistě individuální.
Nelze stanovit obecnou stupnici podnětů, vyvolávajících strach, podle síly
psychické reakce na ně. Záleží na individuální dispozici a uzpůsobení
psychického organismu a v neposlední řadě i na systému hodnot, které člověk ve
svém životě uznává. Pro někoho může být mezní hranicí ohrožení života, pro
jiného život nejbližších, pro jiného hodnoty, přesahující individuální i
skupinovou existenci, jako je národ, pravda, víra apod.
Z určitého specifického
hlediska se strach skrývá za všemi negativními lidskými vlastnostmi a sklony.
Touží-li například někdo po bohatství, pak se za takovou touhou obvykle skrývá
strach před chudobou, nepohodlím, často i obava ze sebe samého. Je-li někdo
netrpělivý, pak důvodem bývá strach čekat a důvěřovat. A stejně tak je to i s
agresivitou, sobectvím, nenávistí, zlobou, hněvem, záští, megalomanií,
zbytnělou sexualitou apod. Často to bývá i strach přijmout aktuální situaci,
úkoly a zodpovědnost, jež z ní vyplývají. Kromě toho nám strach zkresluje
objektivní poznání vlastní situace, neboť člověk, který má strach, nikdy
nepochopí její podstatu a pravdu.
Strach je tedy něco, co
do jisté míry stojí nebo doprovází každou duševní potíž či nesnáz. Strach je
příčinou drtivé většiny duševních obtíží a zároveň se strachem také většina
duševních obtíží projevuje. Můžeme říct, že i syndromy či symptomy, které se na
první pohled od strachu odlišují, jako je deprese, manické stavy, nutkání apod.
se strachem úzce souvisejí, nejde-li v podstatě o totéž.
V oblasti psychoterapie
se se strachem setkáváme ve dvou základních podobách. V té první jde o strach
jako reakci na nějaký vnější podnět, vyvolávající v člověku obavy, a tato vazba
je člověku srozumitelná. Jako zcela přirozený se nám jeví strach z výšky,
strach z noční procházky lesem, strach před agresivním člověkem, ale i strach o
sociální jistoty, strach o bližního, strach v dramatických situacích,
vyžadujících rychlou a odvážnou reakci. Stejně jako je nám tato reakce
srozumitelná, tak se nám i na první pohled jeví zřejmý způsob, jak postupně
tyto reakce zmírňovat a učinit je snesitelnými a přiměřenými rytmu běžného
života.
V psychoterapii,
zvláště v případě neuróz, se však setkáváme se strachem ještě v poněkud jiné
podobě. Jde o neurčitý strach, nazývaný spíše úzkostí, kterému člověk nerozumí,
protože nezná impulsy a podněty, které ho startují, a pokud je zná, přece jen
je úzkostná reakce k jejich závažnosti buď nepřiměřeně intenzívní nebo
nepřiměřené rozsáhlá. Úzkost, kterou máme nyní na mysli, často zachvacuje celý
svět, ve kterém člověk žije a se kterým se setkává, a ze všeho, čím svět
člověka oslovuje, činí hrozbu. Svět se stává zježeným nebezpečím a veškerá jeho
dynamika je vnímána jako cílevědomý, rafinovaný útok na člověka. Nápadné na
této úzkosti je i skutečnost, že přichází víceméně náhle. Jako když se nečekaně
zatmí obloha a začne bouřka, která byla předtím ohlašována kupením oblaků a
poryvy větru.
To, že je tato úzkost
neurčitá a nevyzpytatelná, a přichází v neodhadnutelných okamžicích, způsobuje,
že je pro člověka daleko nepříjemnější, hrozivější a destruktivnější. Pokud
totiž člověk ví, že se bojí noční procházky lesem, pak se může buď na takovou
situaci připravit, trénovat, otužovat se nebo se také může takovým procházkám
vyhýbat. V každém případě kauzalita příčiny a strachu činí tuto duchovní obtíž
snesitelnou. S neurčitou úzkostí, o které hovoříme, však člověk tímto způsobem
pracovat nemůže. Obvykle si na ni nemůže ani dost dobře zvyknout, tak jako si
lidé například zvyknou na bolení hlavy nebo na potíže se zády, neboť úzkost je
pokaždé autentická, originální a vždy zaskakující člověka svou naléhavostí, se
kterou vyžaduje silné úzkostné reakce.
Úzkost, o které je nyní
řeč, bychom mohli spíše nazvat úzkostným naladěním. Tedy jakýmsi otevřeným
polem, jehož základní vlastností je, že cokoli do něj vstoupí, dostává úzkostný
index. A právě proto, že se to tímto způsobem jeví, vede některé
psychoterapeutické směry k domněnce, že takový druh úzkostí bývá zapříčiněn
něčím jiným než strachem člověka (například potlačeným sexuálním pudem apod.) a
že psychický organismus člověka z nějakých neznámých důvodů klame. Z hlediska
takových psychoterapeutických orientací je potřeba posléze úzkost
interpretovat, rozložit, utřídit a vyhledat příslušné obsahové koreláty. Z
hlediska našeho pojetí psychoterapie budeme takovou úzkost nebo i její příčinu
spíše chápat přece jen jako neurčitý a netematický strach a budeme se ptát,
proč je tento strach tak všeobecný, všezachvacující a
nepřiměřený konkrétním podnětům.
Všechno nasvědčuje
tomu, že v případě takovéto úzkosti dochází k narušení harmonie mezi člověkem a
světem; člověk není s to přijmout svět do prostoru své otevřenosti jako
oslovující, podněcující, inspirující skutečnost, se kterou vede dialog. Vypadá
to, jako by člověk přestal být schopen obývat svět, jako by neměl dostatečné
psychické schopnosti k tomu, aby zvládl
situaci, kterou v dané přítomné chvíli svět představuje.
Tato úzkost souvisí
proto bezprostředně s lidskou zralostí. Člověk náhle vstoupí ve svém životě do
nového způsobu bytí (příběhu) a stane tváří tvář novým a daleko náročnějším
úkolům, ke kterým ještě není dostatečně lidsky zralý a v důsledku tohoto
rozporu začíná trpět. Prudce se mění jeho naladění vůči světu. Zabydlenost,
obeznámenost, domáckost předchozí situace je zaměněna za hrozivé přítmí
skrytých i zjevných hrozeb, které člověka uvrhávají do stavu permanentní
úzkosti, jež se občas vzedmou v panickou hrůzu. Problém je v tom, že člověk
nechápe proč je tomu tak, a nechápe to právě proto, že ještě nedorostl k
odpovědi na tuto otázku. Zvládnout situaci totiž znamená zároveň jí porozumět a
pochopit.
Nyní si musíme
představit tento prostor, podobný minovému poli, který vyvolává v člověku
úzkost a strach, aniž by člověk věděl přesně, proč tomu tak je, kdy to skončí,
jaký to má smysl, co se vlastně děje a kam to celé směřuje. Vstoupí-li do
tohoto naladění jakékoli malé ohrožení (bezvýznamné onemocnění, drobná ztráta
peněz apod.), vyvolává v pacientovi naprosto nepřiměřený strach, který je
potencován úzkostným kontextem. Navíc se v tomto naladění objevují nové úzkosti
a fobie, kterými dříve pacient netrpěl, jako například sociální úzkost,
agorafobie, klaustrofobie, hypochondrické obavy, depersonalizace a nejrůznější
neurovegetativní potíže.
Na první pohled je
zřejmé, že by nemělo žádoucí účinek zabývat se izolovaně jednotlivými úzkostmi
a fobiemi, které jsou zjevně deriváty zmíněného úzkostného pole, a snažit se je
odstranit například na základě behaviorálně kognitivní metody. Pokud by se
totiž podařilo některou úzkost pracně odstranit, zcela jistě by se objevila
jiná na jiném místě, v jiné souvislosti a se stejně ohrožující naléhavostí.
Navíc by se pacientovi ztratilo vědomí souvislosti. Nástup těchto potíží by
musel vnímat stejně odevzdaně jako třeba příchod chřipky, glaukomu nebo nádorového
onemocnění. Neznal by svůj podíl a zodpovědnost za neurotické onemocnění a
nemohl by činit opatření, aby se mu v budoucnu vyvaroval. Zkrátka byl by vůči
svému onemocnění zcela bezmocný, i přes to, že by kdesi skrytě pociťoval, že
jeho potíže jsou důsledkem chybných postojů a interpretací.
Je tedy zcela zřejmé,
že proti univerzálnímu úzkostnému naladění (na jiném místě jsme ho nazvali
pohotovostí k potížím), zachvacujícímu celý žitý svět, je třeba postupovat
zcela jiným způsobem. Na první pohled vidíme, že pacient světu, který obývá,
nerozumí, že jej špatně interpretuje, že jeho řeč nevnímá jako výzvy k cestě
vpřed a vzhůru, ale jako ohrožení, jehož důsledkům se nelze vyhnout. Aby mohla
psychoterapie pokročit dál a změnit tento nepříznivý stav, způsobující
psychické potíže, musí pacienta v první řadě přivést k poznání, že jej situace
neohrožuje, ale že jí špatně rozumí. Posléze však musí pacient také pochopit,
proč ji špatně vykládá, a co je motivem jeho špatných interpretací. Jestliže
psychoterapeut spolu s pacientem postupují poctivě tímto směrem, dospějí k
jednoznačnému závěru: pacient vstoupil do nového typu bytí, které na něj klade
nároky, kterým ještě lidsky nedozrál. Tyto nároky samozřejmě působí hrozivě,
protože každý, kdo lidsky nestačí na určitou situaci, se začne chovat jako
dítě, které vždycky reaguje na podněty, jež nedokáže zpracovat, strachem. V
nitru každého člověka ostatně po celý život číhá dítě v tom špatném slova
smyslu: netrpělivý, sobecký, bezohledný, náladový, nezodpovědný, nezralý,
ustrašený, malý tvor, který se pravidelně probouzí zejména ve chvílích
náročnějších zkoušek. Každý člověk si musí dávat na toto dítě po celý život
pozor a vítězství nad ním není nikdy trvalé.
Řekněme tedy, že téměř
všechny duševní potíže, a zejména ty, které mají duchovní rozměr, souvisí vždy
s úrovní lidské zralosti. Takováto koncepce má ovšem jeden filosofický
předpoklad: totiž ten, že lidský život je cesta vpřed nebo vzhůru, jež získává
svou energii a dynamiku ze skutečnosti, že na člověka jsou postupně kladeny čím
dál větší nároky. Psychoterapeut musí proto vědět, že pacienta před útrapami
cesty zrání neochrání, ale že mu tuto cestu může pouze ulehčit.
Vraťme se nyní k
východisku této úvahy. Dospěli jsme k závěru, že úzkostné naladění, týkající se
celého světa, ve kterém člověk žije, má svou příčinu v nárocích, jež situace
klade, a v neschopnosti člověka adekvátně odpovědět, neboť této odpovědi
nedozrál. Viděli jsme zároveň, že se terapeuticky ničeho nedosáhne, zaměří-li
se léčení na jednotlivé symptomy a předpokládá-li, že člověk nezvládá tu či onu
konkrétní situaci. Jediná možnost úspěšného terapeutického postupu spočívá v
tom, že člověka přivede k rozumějícímu náhledu a trpělivému přijetí procesu
zrání, kterému se jinak nevyhne. Velmi účinné v tom okamžiku je, vyjádří-li
terapeut solidaritu s lidským údělem, kterému se nevyhne ani on ani jeho
pacient.
Strach tedy představuje
jedno z největších nebezpečí duševního a duchovního života a zároveň je také
specificky lidským vkladem do transformačního procesu temné noci. Jak velký
duchovní význam má strach a jeho protějšek odvaha, dokládá evangelijní příběh
apoštola Petra na jezeře, od kterého je vyžadována nejen bezpodmínečná důvěra,
ale také odvaha tento postoj zaujmout. Přibližme si nyní tento příběh citátem z
Matoušova evangelia, abychom přesněji porozuměli pojmu odvaha k důvěře.
„Když zástupy
rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl
tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul
vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci)
uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem
začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: 'Vzmužte se! To jsem já,
nebojte se!' Petr mu odpověděl: 'Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě
po vodě.' A on řekl: 'Pojď!'. Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k
Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl:
'Pane, zachraň mě!' Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: 'Malověrný,
proč jsi pochyboval?' Pak vstoupili na loď a vítr přestal.“
Citát exponuje velmi
neutěšenou situaci, která ke strachu a úzkostem přímo vybízí: nepříznivé
počasí, rozbouřené moře, ostrý protivítr a ranní šero. Učedníci jsou opuštění
bez svého Mistra, na jehož jistotu a autoritu si už zvykli, možná až příliš…
Situace naprosté opuštěnosti na rozbouřeném moři je tedy pro ně z hlediska
zrání a upevňování víry velice prospěšná. Dost možná, že se Ježíš právě proto
zdržel na hoře v osamocené modlitbě přes celou noc. Možná, že večer učedníci
ještě strach neměli, ale celá noc osamoceného boje s rozlíceným živlem jim
Ježíše vzdálila přímo nekonečně.
V tom okamžiku se
objevuje záhadná postava na hladině moře. Není divu, že se učedníci zprvu domnívali,
že jde o přízrak a zděsili se. Ale Ježíš je nenechal dlouho v nejistotě a
bezprostředně na to je oslovil a uklidnil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte
se!“
Všimněme si mimořádně
důležitého slova: „vzmužte se!“ Ježíš chce, aby učedníci byli stateční a teprve
na základě tohoto postoje mohli důvěřovat.
Zajímavé je, že bychom
nyní mohli několik odstavců vynechat, aniž by to bylo na úkor celistvosti a
smysluplnosti celé popisované události. Děj by mohl pokračovat větou: „Pak
vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali:
„Jsi opravdu Boží syn." Ale je sem vložen krátký příběh apoštola Petra,
který se v té situaci rozhodl k něčemu mimořádně odvážnému: vyzval Ježíše, aby
rozkázal, aby k němu přišel po vodě. Petr nejen že se nebojí bouře a
rozkaceného moře, ale chce nadto vstoupit za této nepříznivé situace na hladinu
a následovat Ježíše.
Petr v situaci, ve
které se odhodlal k něčemu mimořádnému, a kterou svým rozhodnutím vlastně
vytvořil, nezvládl. Lze se domnívat, že jeho cesta k Bohu nebyla ještě
dostatečně zralá k tomu, aby tuto obzvlášť náročnou situaci zvládl. Petr ji
nejen nezvládl, ale patrně ji ani zvládnout nemohl. Nebyl to totiž ještě Petr,
který podstupuje v Římě mučednickou smrt a nechává se ukřižovat hlavou dolů,
neboť se necítí hoden zemřít stejným způsobem jako jeho Mistr.
Následují slova Ježíše,
který hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč si pochyboval?“
Tato slova obsahují řadu charakteristických momentů pro vztah člověka a Boha a
pro Petra a jeho zrání má tato událost zásadní význam: uvědomuje si, že nestačí
domnívat se, že již plně důvěřuje. Nemůžeme totiž podezírat Petra, že by to
nemyslel upřímně. V okamžiku, kdy oslovuje Ježíše, aby ho vyzval k chůzi po
hladině jezera, je pevně přesvědčen, že důvěřuje a že v následující zkoušce
obstojí. Pak však přijde strach a odhalí, že Petrova důvěra je slabá. Sotva
Petr zpozoroval silný vítr, říká se v evangeliu, „dostal strach“. Strach
zabrání Petrovi plně se odevzdat Bohu a ukáže mu, jak jsou jeho síly slabé a v
jakých iluzích s ohledem na své schopnosti žil.
Cesta ze zoufalé
situace, ve které se Petr ocitl, však přece jen existovala. Petr totiž v
rozhodujícím okamžiku zvolal: „Pane, zachraň mě!“Jestliže si člověk uvědomí
svou slabost a volá k Bohu o pomoc bez jakýchkoli postranních úmyslů, pak je
vždy zachráněn!
Nicméně na tomto stupni
zrání nemůže trvale zůstat. Petr musí jít dál, musí zrát a letnicové události
jeho pokrok skutečně prokazují.
Petr se tedy vzhledem k
úkolům, které mu Bůh v souvislosti s jeho misí ukládá, radikálně mění, nicméně
jeho sklon k určité bázlivosti zůstává a jen pevná víra, posílená později
výrazně letnicovými událostmi, jej činí schopným plnit náročné poslání. O
Petrově setrvávajících sklonech svědčí několik situací či událostí,
zaznamenaných evangelisty či autorem Skutků apoštolských.
„(Od té doby) Ježíš začal svým učedníkům
naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží
a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal
stranou a začal mu to rozmlouvat: ‘Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!’
On se však obrátil a řekl Petrovi: ‘Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť
nemáš na mysli věci božské, ale lidské!’
Ježíš zde velmi přesně
rozeznal, že Petrova slova nejsou motivována v první řadě starostí o něj, ale
úzkostí o vlastní osobu a její osud, ztratí-li duchovní autoritu, které
bezmezně věří. Petr má úzkost ze samoty, opuštění, ze situace, kdy bude muset
rozhodovat sám bez stálé fyzické přítomnosti Mistra. (Tímtéž pocitem museli
ostatně projít všichni učedníci po dobu temných tří dnů, následujících po
Velkém pátku.)
Nejznámější je ovšem z
tohoto hlediska situace trojího Petrova zapření. Zde se jedná jednoznačně o
Petrovu neschopnost, motivovanou strachem, přiznat se k Ježíši a sdílet s ním
bolestný úděl. Charakteristické ovšem je, že si Petr předtím nic takového
nepřipouštěl a měl skálopevně za to, že kdyby k něčemu takovému došlo, že
obstojí.
„Tehdy jim Ježíš řekl:
‚Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít
pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do
Galileje.‘ Petr mu na to řekl: ‚Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se
nikdy nepohorším!‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než
kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ Petr mu však tvrdil: ‚I kdybych měl s
tebou jít na smrt, nezapřu tě!‘ Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci.
A to je právě rys všech
bojácných lidí. Ve chvílích klidu a pohody jsou o své odvaze pevně přesvědčeni
– ta je ale rychle opouští v okamžiku, kdy o něco opravdu jde, něco konkrétního
hrozí, co jim způsobí bolest a utrpení. To se stalo Petrovi bezprostředně po
Ježíšově zatčení.
Petr mezitím seděl
venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila: ‘Tys byl také s
tím Galilejcem Ježíšem.’
Ale on to přede všemi
zapřel: ‘Nevím, co povídáš.’ Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná
služka a řekla těm, kdo tam byli: ‘Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem.’ Ale
zase to zapřel, a to pod přísahou: ‘Toho člověka vůbec neznám!’ Za chvilku
přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: ‘Opravdu, i ty k nim patříš.
Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje. Tu se začal zaklínat a zapřísahat: ‘Neznám
toho člověka!’ Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která
Ježíš řekl: ‘Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš‘ A vyšel ven a hořce
se rozplakal.“
Jde o Petrovo selhání,
kterému mu Ježíš připomíná ještě po svém zmrtvýchvstání.
Na první pohled by se
mohlo zdát, že se Petrův sklon k obavám a strachu definitivně vyřeší
letnicovými událostmi, po kterých obdrží sílu Ducha svatého. Ale takhle to
právě v životě nechodí. Sílu Ducha svatého obdrží člověk až poté, co se sám
vzchopí a vytvoří v sobě předpoklady pro to, aby takovou sílu mohl přijmout.
Musí se stát statečným a sebrat odvahu věřit a využívat Boží dary. Proto říká
Ježíš Petrovi dlouho před letnicemi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás
směl protříbit jako pšenici; ale já jsem o tebe prosil, aby tvoje víra
nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."
Petra tedy čeká, jak
vyplývá z Ježíšových slov, náročná zkouška, jejímž absolvováním se teprve stane
schopným plnit své velké poslání. Tato zkouška, kterou jej podrobí Bůh,
zahrnuje drtivou informaci o nadcházející smrti Mistra, selhání po zatčení, až
po velikonoční události, jež vrcholí zmrtvýchvstáním. Teprve pak se stane Petr
člověkem, o kterém se říká ve Skutcích apoštolů: „(Když přední muži v lidu,
starší a učitelé Zákona) viděli Petrovu a Janovu odvahu, uvážili, že jsou to
lidé neučení a prostí, divili se.“
Nicméně ani poté se
Petr nezmění úplně a bezezbytku. Jistá – řekli bychom habituální – bázlivost a
ustrašenost setrvává a je pro něj stálou výzvou k duchovnímu růstu, který v
tomto případě představuje cestu k odvaze.
Charakteristická pro
tento Petrův sklon je situace v Antiochii, kde se stane Petr předmětem kritiky
apoštola Pavla pro nerozhodnost a bázlivost. Píše se o tom v Listě sv. Apoštola
Pavla Galaťanům:
„Když však přišel Petr
do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než
totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany.
Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch
židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané,
takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však
viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi
přede všemi: ‘Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze
židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?’“
Máme-li věřit legendě,
k podobné situaci dochází i v Římě, kdy se Petr snaží vyhnout se útěkem popravě
a povinnosti nést společný úděl s dalšími křesťany.
Tato drobná zaváhání však
nepatří k těm, která by zabránila Petrovi v uskutečnění jeho velkého poslání.
Možná, že nutnost stále překonávat svou slabost byla apoštolu Petrovi výzvou k
duchovnímu růstu a důvodem, proč právě jeho učinil Ježíš Nazaretský východiskem a základem své církve.
„Když Ježíš přišel do
kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků:
‚Za koho lidé pokládají Syna člověka?‘ Odpověděli: ‚Jedni za Jana Křtitele,
druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo
za jednoho z proroků.‘ Řekl jim: ‚A za
koho mě pokládáte vy?‘ Šimon Petr
odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!‘
Ježíš mu na to řekl: ‚Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev,
ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té
skále zbuduji svou církev a pekelné
mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na
zemi, bude svázáno na nebi, a co
rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na
nebi.‘"
Ukazuje se tedy, že
cesta k odvaze a statečnosti, bez které je duchovní růst nemyslitelný, má tři
základní fáze. Pro první je charakteristický příběh apoštola Petra na moři, ve
kterém šlo v první řadě o to, nadechnout se, zatnout zuby, sebrat všechny své
síly a vykročit. Nutnosti tohoto vzmužení nezbaví člověka nezralá a teprve se
rodící víra, i když posléze zjistí, že Boží pomoc a jistota se nenalézá na
loďce, kde dlí Petr s dalšími učedníky, ale naproti, u přicházejícího Ježíše.
Jde o dva světy, mezi kterými je temná hlubina rozbouřeného moře, kterou musí
překročit jen odvaha a odhodlanost člověka, pro kterého je Ježíš víc než strach
z neznáma.
To, co však člověku
brání vstoupit s důvěrou na hladinu moře a následovat Boha, není nic tajemného,
nevyzpytatelného, co přesahuje lidské síly rozumět a chápat. Je to obyčejný
lidský strach, který má tendenci převlékat se do tajemných rouch a esoterických
převleků. Je-li však odhalen, není již ani zdaleka tak nebezpečný.
Úkolem této první fáze
duchovního růstu je tedy demaskování vlastního strachu a jeho překonání. Tím
člověk vstupuje do nového bytí, stává se novým člověkem a musí novému životu
přivyknout. To se samozřejmě neobejde bez potíží a bolestných zkoušek, kterým
odpovídá Ježíšovo přirovnání k tříbení pšenice, a které zde nazýváme
transformační krizí. Základní orientace, cíl a smysl jsou však dány a člověk –
pokud neudělá fatální chybu – je „přinucen“ jít vzhůru.
V této etapě zrání je
člověk velmi zranitelný a tím také vydán nejrůznějším pokušením. O slovo se
hlásí zlo. Je třeba počítat i s takovými selháními jako je Petrovo zapření. Pokud
však člověk neztratí kontakt s Bohem a dokáže-li mu pečlivě naslouchat, aby se
nedostal do zmatku, a smíří se s utrpením, které je pro tuto fázi nutné a
prospěšné, nemůže zbloudit. Základním momentem této etapy je stále statečnost a
odvaha.
Ve třetí fázi je již
člověk „protříben“, zocelen a odhodlán následovat Ježíše. Ví, že již není cesta
zpátky. Přestože se mu budou ještě stále třást kolena, zatajovat dech a bušit
srdce, již nepochybuje. V tom okamžiku ale začíná postupně chápat, že jsou
úkoly, které vlastními silami nezvládne i přes sebevětší odhodlání a odvahu.
Protože však nepochybuje, přichází Boží pomoc, se kterou je již schopen dělat
zázraky. Jeho statečnost se proměňuje v důvěru.
Bylo by omylem domnívat
se, že v tomto stadiu duchovního vývoje nastupuje netečnost k bolesti, jak to
požadovali stoikové a že odvaha je samozřejmou součástí každého postoje. Ani
Ježíš Nazaretský se nevyhnul v kritické situaci utrpení, zoufalství, slzám a
potu. „Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot
stékal na zem jako krůpěje krve.“
Statečnost je zde třeba
chápat jako přijetí bolesti, jež je s určitým rozhodnutím vždy neoddělitelně
spojena. Ježíš se nevyhnul úzkosti, neboť sdílel s lidmi vše, kromě hříchu.
Svědčí o tom slova: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento
kalich.“ Statečnost Spasitele ale spočívá ve slovech, která dodává: „Avšak ne
jak já chci, ale jak ty chceš."
Všechny tři zmíněné
fáze přesně vystihují Ježíšova slova: „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ‘Kdo
chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by
chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí,
nalezne ho.‘“
Životní příběh apoštola
Petra ukazuje klíčovou roli odvahy a statečnosti pro duchovní vývoj člověka. Určitých cílů, které život od člověka
vyžaduje, nelze bez odvahy dosáhnout. Člověk může mít dobrá předsevzetí,
pravdivý náhled situace, nejrůznější charakterové či povahové předpoklady – ale
má-li strach, nezmůže nic.
„Můj spravedlivý však bude žít z
víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece
(nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k
těm, kdo věří, a tím si zachrání život.
Opravdová víra znamená
žít beze strachu, hrdě, s vědomím vznešené křesťanské existence. „Nedostali jste přece ducha otroctví,“ říká
apoštol Pavel v Listu Římanům, „že byste museli zase znova žít ve strachu.
Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme
volat: ‘Abba, Otče!’“
V takovém postoji lze
žít skutečně lehce a bezstarostně, v duchu učení Ježíše Nazaretského: „A
nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho,
který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za
halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však
jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než
všichni vrabci.“
V takovém postoji však
lze dokázat i velké věci: „Co mám ještě říci?“ říká apoštol Pavel, „Vždyť by mi
nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Bárákovi,
Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o
prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co
jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče;
ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce,
obrátili cizí vojska na útěk." [List Židům]
Rovněž sv. Jan od Kříže
zdůrazňuje roli odvahy pro duchovní život. Statečnost vyžadují všechny etapy lidského zrání. „Procvičuje
si zde (duše) také ctnost statečnosti, protože pro těžkosti a nechuť, které má
při díle, těží sílu ze slabosti, a tak se stává silnou,“ říká sv. Jan. Bez síly
a odvahy nelze těžit z darů obou nocí. Proto se někteří lidé dostávají do
svízelné situace v okamžiku, kdy mají za to, že jsou připraveni přijmout
utrpení, které jim Bůh v zájmu jejich zrání připravuje, a přesto nejsou schopni
jít dál, neboť jim chybí síla a statečnost, bez kterých nelze překročit temné
propasti a údolí stínů. „Neboť pro tak mocnou a tvrdou očistu je nezbytná tak
velká odvaha a kdyby dříve nebyla přetvořena slabost nižší stránky a nasbírána
pevnost v Bohu, ve sladkém a líbezném vztahu s Ním, neměla by přirozenost cíl,
ani by nebyla připravena k tomu, aby tuto druhou noc přetrpěla,“ říká se v
Temné noci.
Smysl JK
Má-li člověk rozumět
své situaci, má-li být trpělivý, zdrženlivý ve své aktivitě, odvážný a schopen
trpět, musí spatřovat ve všech událostech, spojených s temnou nocí, smysl.
Tento postoj vychází z
pevného a neoblomného přesvědčení, že v pozadí všech skutečností světa je
souvislý smysl, který vytváří možnost posuzovat věci z hlediska pravdy. Smysl
je něco, co obstojí za všech okolností, a představuje hodnotu, která je
nesouměřitelná s hodnotami, se kterými se člověk setkává v profánní oblasti
světa. (Na druhé straně ovšem smysl nemůže být něco příliš abstraktního a
mlhavého, ale naopak něco natolik konkrétního, že se může stát trvalým zdrojem
životní jistoty a duševní integrity.)
Smysl zakládá vztaženost skutečností k tomu, co je přesahuje a vůči čemu
jsou pravdivé či nikoliv. Smysl je to, čím a prostřednictvím čeho se každá
skutečnost může stát věčnou.
Smysl je také základní
podmínkou srozumitelnosti světa: smysl je tu proto, aby člověk rozuměl světu.
Co nedává smysl, pro člověka v podstatě neexistuje.
Zároveň však smysl
představuje zvláštní skutečnost, která může být vnímána pouze netematicky a
nepředmětně. Jakmile smysl tematizujeme, dostáváme se do neřešitelných rozporů.
Smysl totiž nelze běžným způsobem vyjádřit, definovat, pojmově uchopit,
představit si nebo jej sdělit někomu jinému. Nelze zodpovědět otázku, jaký kdo
má smysl života. Smysl je žit, ne poznáván. Proto jej nelze ani ztratit ani
hledat. Smysl může být pouze přijat.
Z těchto důvodů není
smysl něco, co by si člověk dokázal vymyslet, vykonstruovat, stanovit nebo
předsevzít. Je to něco, co je člověku uděleno. Proto nemůže být smysl vnímán
jako předmět, který má člověk v sobě k dispozici jako rezervu, jako účinný lék,
o kterém je jen potřeba vědět, kdy je vhodné jej indikovat jako zaprášenou
útěchu, stojící v pozadí a čekající na svou příležitost, jako něco, co člověk
čas od času kontroluje, zda je to v pohotovostním stavu, doplňuje energii,
modifikuje a případně i vyměňuje.
Je to proto, že smysl
je transcendentní skutečností, se kterou se nedá manipulovat, která je
nevyvlastnitelná a nesubstituovatelná. Jakmile se
smysl zamění za nějaký účel, předmět, užitečnost, sociálnost či za jinou
partikulární pravdu, stane se jako kritérium pravdy problematický.
Smysl má ale také
zásadní význam pro duševní zdraví. Člověk nemůže žít radostně, pokojně a spokojeně, aniž by předpokládal, že
v pozadí všech skutečností světa je souvislý smysl. Rovněž i svůj život vnímá
jako řetězec událostí, spojených jedním smyslem.
Z toho hlediska můžeme
konstatovat, že bez smyslu života se žít sice do jisté míry dá (i když i to je
otázka, vyžadující si samostatnou úvahu), ale rozhodně ne jako člověk. Pravda,
jsou chvíle, ve kterých se člověk ocitá jakoby mimo smysl (ve skutečnosti jde o
způsob jeho vnímání, neboť smysl se neztrácí). Jsou to okamžiky, které
křesťanská mystická praxe nazývala Božím mlčením. Ale ani ono není prázdným
tichem, otvorem, který je třeba zaplnit, ale prostorem, jenž je vždy posléze
obsazován oslovujícím smyslem. Hlubší duchovní praxe potvrzuje, že Bůh člověka
může za určitých okolností nechat i dlouho trpět, ale žít bez smyslu nikoliv.
Má-li tedy člověk žít v
prostoru, který je prostoupen smyslem, musí počítat s tím, že smysl se nedá
hledat, ale jen se s ním potkávat, že smysl není apriorní princip, ale musí být
hledán znovu a znovu v každé situaci, že jsou okamžiky, kdy smysl není vnímán,
ale pouze se mu důvěřuje a že smysl je duchovní skutečnost, která se bez lidské
odpovědi nemůže projevit. Zaujme-li člověk k událostem, kterými v životě
prochází a k situacím, ve kterých se nalézá, tento postoj, má právo věřit, že v
životě neexistují bezvýchodné situace – byť se mohou člověku dočasně tak jevit
–, že není žádný problém, který by neměl
řešení a že zoufalství, jakožto postoj k neřešitelnému a absurdnímu dění, nemá
žádný korelát ve skutečnosti. Ne že by se člověku mohlo dostat vyčerpávající
odpovědi na všechny jeho otázky; znamená to jen, že tyto otázky byly překročeny
smyslem.
Otázka, zda něco
dopadne "dobře" či "špatně", se stává z tohoto hlediska
partikulární. Smysl zahrnuje do své pozitivity obě alternativy. Z tohoto
hlediska nic nikdy nedopadne "špatně".
Poslání
Úzkou souvislost se smyslem má poslání. Skutečnost
vztahu Boha a člověka má totiž svůj průmět v konkrétních lidských úkolech.
Těmto úkolům se říká poslání.
Poslání je konkrétní
vyjádření smyslu života. (Nestačí tedy, když někdo řekne: mám smysl života, jde
o to jaký, v čem spočívá apod.)
Poslání je něco, co si
člověk nevolí, nevymýšlí, nekonstruuje, ale co je mu uděleno. Nicméně i za
těchto okolností je člověk vůči poslání svobodný; může je přijmout nebo
nepřijmout, ztotožnit se s ním nebo neztotožnit.
Poslání je ryze
individuální; každý člověk má jiné poslání. Poslání je osobní a neopakovatelné
oslovení člověka.
Přijmout poslání je
podmínkou smysluplného života; mimo cestu poslání nemůže člověk prožívat smysl
svého života, neboť ten s ní neoddělitelně souvisí.
Poslání nemůže být
tematicky stavěno před člověka jako předmět, ale musí prostoupit jeho život,
stát se spíše životním stylem s vědomím zodpovědnosti, kterou člověk ke svému
konkrétnímu životu a světu má.
Poslání má z tohoto
hlediska v lidském životě dominantní postavení, je úběžným bodem, ke kterému
člověk neustále konverguje a vůči čemu se kultivují a postupně zduchovňují jeho
veškeré aktivity. Je cílem, vůči kterému člověk roste a zraje. Je cestou, která
člověka v životě orientuje, ulehčuje mu těžká rozhodnutí a poskytuje kritérium
pro to, že jde správně. Je stálým zdrojem smyslu, který člověk naléhavě ke
svému životu a duševnímu zdraví potřebuje. Vše, co člověka v životě potkává, ať
dobré či zlé, se děje s ohledem na jeho poslání. Poslání je duchovní a etická
kontinuita životní cesty. Poslání je rovněž důvodem cesty temnou nocí.
Vzhledem k této roli,
kterou poslání v životě člověka hraje, vyžaduje poslání osobní, výslovnou a
jmenovitou výzvu a stejně osobní odpověď.
Nelze pochybovat o tom,
že s touto výzvou se na člověka obrací Bůh, který rovněž garantuje člověku
smysl a efektivnost poslání. Poslání je ostatně uskutečnitelné jen v tomto
vztahu, neboť úkoly, které má člověk v životě vykonat, jsou pouze z lidského
hlediska nesplnitelné; to je potřeba zdůraznit, neboť málokdo si uvědomuje, že
všechno velké, k čemu se v životě vzepjal, učinil na úvěr.
Poslání je tedy
především společenstvím s Bohem, jehož blízkost, spolupráci a soustředěný zájem
si člověk nejlépe uvědomí na konkrétních úkolech, které - jsa Bohem osobně
osloven, pověřen a povolán - plní. Poslání je nadto zcela specifickou a
nezastupitelnou formou obecenství s Bohem, neboť věrnost a důvěru k Bohu
neosvědčí člověk jen tím, že si bude jeho existenci prostřednictvím
nejrůznějších duchovních technik stále zpřítomňovat, ale především tím, že bude
věrný úkolu, který dostal. Za takových okolností může člověk prožít i nádherný
pocit z poznání, že nevědomky plní Boží vůli, protože předtím udělil obecný
souhlas.
Pro psychoterapeuta z
těchto poznatků vyplývá jeden základní úkol: naučit pacienty chápat své složité
životní cesty z hlediska a s ohledem na poslání, kterým byli osloveni a
pověřeni, pochopit smysl náročných peripetií, jež jsou jinému pohledu
nesrozumitelné, vnímat své života jako úkol a zaujmout k němu adekvátní postoj.
Nejpřiměřenějším způsobem, jak jít cestou poslání, je odevzdanost, obsažená a
spočívající v důvěře v Boha a v nedůvěře ve vlastní síly. Přijmout poslání
znamená pro člověka rozhodnutí odevzdat svůj čas, svá přání, svou ctižádost,
své představy o štěstí, o světě, o klidu, pokoji, životě a smyslu do
povolanějších rukou, které od toho okamžiku rozhodují o pracovním nasazení,
odpočinku, duchovních investicích, zdraví a čase.
Žalmy
Duchovní krize a
zkoušky v žalmech
Mimořádně zajímavý
historický důkaz o tom, že duševní a duchovní potíže v souvislosti s lidským
zráním nejsou jen specifickým problémem moderní doby, přináší kniha žalmů,
které téma pravdivé duchovní cesty životem zpracovávají. Prostudujeme-li žalmy
pečlivě, zjistíme, že v nich vlastně z tohoto hlediska nic podstatného nechybí.
Obsahují základní strukturu lidského života ve světle Božího vedení, života,
který má smysl, ve kterém člověk plní své poslání a ve kterém lidsky zraje a
zdokonaluje se v důvěře. Veškerá moderní křesťanská zkušenost, sdělovaná nám především
prostřednictvím jednotlivých spiritualit a křesťanských myšlenkových směrů,
vychází z tohoto univerzálního poznání žalmů.
Následujme tedy
duchovní cestu žalmů a vyzdvihněme v nich ty momenty, které jsou pro lidskou
cestu životem charakteristické napříč celou lidskou historií a jež ostatně
uznávají i moderní psychologické a psychoterapeutické směry.
Žalmy především
zdůrazňují, že duchovní život není přímá, rovná a pohodlná cesta, ale že naopak
prochází úskalími, překážkami a odbočkami, jež představují životní krize,
pokušení, zkoušky a nejrůznější scestí. Pokud je tato cesta pravdivá, musí
směřovat vzhůru. Tento směr je však
bolestný a náročný na odvahu a důvěru člověka.
Protože duchovní růst
neprobíhá stejnoměrně, ale ve skocích, prožívá člověk celá léta v poklidném
bezvětří, aby pak náhle přišlo dramatické seskupení okolností a událostí, které
ho nutí jít o schod výš.
Tento šev nemusí být
vždy nutně vyznačen událostně. Může jít „jen“ o vnitřní přeměnu člověka.
Objevuje se proto i v okamžiku, ve kterém něco takového člověk nečeká, neboť si
jej neumí dát do souvislosti s událostmi, do kterých je tato přeměna zasazena.
Při pozornějším pohledu však zjistí, že tato transformace byla nicméně
anticipována, ať již událostně nebo prožitkově a navíc sled událostí, které
následují, tuto přeměnu odůvodní a vysvětlí.
V každém případě je
tato přeměna událostí sui generis
a nemusí být nutně chápána jen jako reakce na vnější podněty. To dokazuje její
transcendentální povahu, neboť je zřejmé, že je to Bůh, který člověka povolává
do nového typu bytí.
Krize
Žalmy tyto mezní
situace člověka velmi přesně popisují. „Krize“ obvykle začíná vylíčením
subjektivně neutěšené situace žalmisty. Člověk trpí, ztrácí naději, je drcen a
nemá se čeho zachytit.
„Vody pronikly mi k
duši!
V bahně hlubiny se
topím,
není na čem stanout,
do hlubokých vod se
nořím,
dravý proud mě vleče.
Volám do umdlení, hrdlo
zanícené,
Boha vyhlížím, až zrak
mi vypovídá.“
69
To je subjektivní
situace člověka, který je zastižen životní krizí a trpí. Obvykle následuje
nářek nad tím, jak jej pronásledují nepřátelé, co všechno mu provádějí, jak ho
zostouzejí a jak je vůči nim bezbranný. Své prosby o pomoc se žalmista často
snaží vystupňovat tím, že Hospodinu připomíná, že nepřátelé nezostouzejí jenom
jeho, ale i Hospodina s cílem jej přimět k zásahu. Poté si ovšem žalmista
obvykle uvědomí, že sám nemá čisté svědomí a že to, oč Boha prosí, si v žádném
případě sám nezaslouží.
„Ty znáš, Bože, moji
pošetilost,
čím jsem se kdy
provinil, ti není skryto.“
69
Nebo:
„Doznávám se ke svým
nevěrnostem,
svůj hřích před sebou
mám stále.
Proti tobě samému jsem
zhřešil,
spáchal jsem, co zlé je
ve tvých očích.“
51
Očista
Žalmista ví, že musí
být nejprve očištěn, aby mohla přijít Hospodinova pomoc, kterou by si
„zasloužil“.
„Očisť
mě od hříchu yzopem a budu čistý,
omyj mě, bělejší nad
sníh budu.“
51
Boží pomoc však obvykle
nepřichází hned a žalmistovi se čekání zdá příliš dlouhé. Chce tedy přimět Hospodina
k aktivitě tím, že jej prosí, aby pomohl alespoň těm, které mu svěřil a kteří
žalmistovi věří. Kdyby totiž žalmista v jejich očích selhal a nedostalo se mu
Boží pomoci, pak by i jejich víra mohla být ohrožena.
Někdy se nám může zdát,
že žalmista připomíná Bohu to, co on ze své podstaty samozřejmě ví, a přisuzuje
vlastnosti, které Bůh nemá. Při bližším pohledu však zjistíme, že tato
argumentace je výrazem velké důvěry. Žalmistovy prosby a volání nejsou totiž
adresovány něčemu abstraktnímu, nějakému principu, o kterém jen teoreticky
předpokládáme, že existuje, ale konkrétnímu partnerovi dialogu, kterého
žalmista zná a který mu už několikrát v minulosti odpověděl a pomohl.
Žalmistova slova jsou tedy mnohdy sice naivním, ale rozhodně pravdivým výrazem
pro specifický způsob Boží aktivity ve světě, vedený vstřícnou láskou, zájmem a
pochopením pro lidská trápení. Mnohdy si pak uvědomíme, že naše víra je ve
světle této „naivní důvěry“ příliš kultivovaná a ve snaze nebýt „naivní“ také
často nepravdivá.
Interval prázdnoty
Rytmem duchovního
života je dáno, že jakýkoliv pokrok v této oblasti předpokládá mezní, krizovou
situaci, ve které je člověk náhle konfrontován s prázdnotou a absencí smyslu, v
jehož světle do té chvíle žil a čerpal vitální síly.
Atmosféru této
prázdnoty velmi přesně vyjadřuje žalm 42.
„Jak laň dychtí
po bystré vodě,
tak dychtí duše má
po tobě, Bože!
Po Bohu žízní,
po živém Bohu.
Kdy se smím ukázat
před Boží tváří?“
42
V člověku narůstá pocit
opuštěnosti Bohem, který mlčí a neodpovídá.
„Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?
Záchrana daleko, ač
nahlas křičím.
Bože můj, volám ve dne
a odpověď nedáváš,
ztišit se nemohu ani v
noci.“
22
Těmito slovy, která
zaznívají i na golgotském popravišti z úst Vykupitele, vrcholí situace, kterou
bychom mohli nazvat intervalem prázdnoty. Nelze už jít dál. Možnosti tohoto
bolestného intervalu jsou již vyčerpány…
Patří však k jistotám
duchovního života, že právě v tomto okamžiku bývá člověk vyslyšen. Žalmista,
který má pocit, že je Bohem opuštěn a naříká, že „Jako střep vyschla má síla,
jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!“, náhle s ulehčením
konstatuje, že Bůh mu „odpověděl“.
„O tvém jménu budu
vyprávět svým bratřím,
ve shromáždění tě budu
chválit.
Nepohrdl utištěným, v
opovržení ho neměl.“
22
Tento závěr intervalu
prázdnoty žalmy mnohokrát připomínají. Zdůrazňují, že neexistuje situace, která
by neměla východisko, a velmi barvitě a literárně nepřekonatelným způsobem
popisují takovou situaci. Kdo by ostatně neznal v životě chvíle, které popisuje
žalm 31?
„Hospodine, smiluj se,
vždyť se tak soužím,
zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo
chřadnou.
V strastech pomíjí můj
život,
moje léta v nářku,
pro mou nepravost mi
sil ubývá
a mé kosti slábnou.
Potupen jsem všemi
protivníky,
a sousedy nejvíc;
známí ze mne mají
strach,
spatří-li mě venku,
vyhnou se mi.
Sešel jsem už z mysli
jako mrtvý,
jak nádoba odhozená.
Z mnoha stran pomluvy
slyším -
kolkolem děs -
smlouvají se na mě,
kují pikle, život mi
vzít chtějí.“
31
Následuje prosba,
vyslovená ze dna propasti.
„Já však, Hospodine,
důvěřuji tobě,
říkám: 'Ty jsi Bůh můj,
moje budoucnost je ve
tvých rukou.'“
A právě taková prosba a
za takové situace není Bohem nikdy oslyšena.
„Požehnán buď Hospodin,
že divy svého
milosrdenství mi prokázal
v tom nepřístupném
městě!
A já jsem si ukvapeně
říkal:
'Jsem zapuzen, nechceš
mě už vidět. '
Avšak vyslyšel si moje
prosby
když jsem k tobě volal.“
31
Charakteristicky
nebezpečným momentem pro interval prázdnoty je skutečnost, že v jeho průběhu je
člověk obnažený a zranitelný a jeho stav skýtá
vhodnou příležitost pro aktivitu zla: tlak nejrůznějších pokušení vrcholí
a člověk má sníženou schopnost jim čelit. To, o čem měl až do této chvíle za
to, že jej nemůže ohrozit, neboť je dostatečně imunní vůči nejrůznějším
nástrahám, lstím a mámením, představuje nyní velké nebezpečí a stačí málo, aby
se člověk dostal na scestí, odkud není úniku.
Výhodou této situace je
však to, že si člověk uvědomuje plně a naléhavě svou bezbrannost a slabost a
obvykle zvolá dřív, než se stane obětí, tentokrát v plné a opravdové důvěře:
„Bože, pomoz mil!“ Pokušení narazí na pevnou hráz obnoveného vztahu člověka a
Boha a člověk je zachráněn.
Protože však krizové
fáze lidského života nemusejí trvat krátce, je potřeba v nich zaujmout postoj,
kterým lze tyto intervaly absolvovat bez velkých škod či tragických následků.
První a základní
zkušenost, kterou člověk ve chvíli duchovní krize zažívá, je poznatek, že
řešení přesahuje jeho vlastní síly a že jediná cesta je spolehnutí se na Boha,
Vyjadřují to slova žalmu: „Bože zachraň mě!“ a opakovaný motiv: „vždyť utíkám
se k tobě“, ve kterém žalmista ubezpečuje Boha, že je to právě on, kterému
důvěřuje, na kterého se spoléhá a o kterém ví, že ho vysvobodí z kritických
situací.
Přirozenou součástí
této důvěry je poznatek, že žádné dílo se nemůže zdařit bez toho, aby je
Hospodin chtěl.
„Nebude-li dům stavět
Hospodin,
nadarmo se namáhají stavitelé.
Nebude-li město střežit
Hospodin,
nadarmo bdí strážný.“
127
Bůh je takto chápán jako jediný zdroj a
předpoklad záchrany, jako vše zakrývající hodnota a poslední instance.
„Byť mě opustil můj
otec, moje matka,
Hospodin se mě vždy
ujme.“
27
Prozřetelná tradice
Zaujmout takový postoj
předpokládá, že se již dříve lidé přesvědčili, že Hospodin takový je, že jeho
jednání má kontinuitu, že je spolehlivý a že se jeho jednání ani v budoucnu
tudíž nezmění. Žalmista si proto ve chvíli krize připomíná slavné Hospodinovy
skutky.
„Bože, na vlastní uši
jsme slýchali
vyprávění svých otců
o díle, jež jsi za
jejich dnů konal,
za dnů dávných.“
44
A to i přes to, že:
„Teď jsi na nás
zanevřel a musíme se stydět,
naše zástupy do boje
neprovázíš.“
44
Připomínání
Hospodinových spásných činů je o to cennější, že v momentech krize není člověk
obvykle schopen zřetelně vnímat Boží přítomnost a nemůže ji tudíž vnímat ani v
pohledu na budoucnost. Jediná naděje spočívá v neustálém připomínání tradice.
„Bůh je můj Král
odedávna,
on uprostřed země koná
spásné činy.
Mocí svou jsi
rozkymácel moře,
drakům na vlnách
roztříštils hlavy,
rozdrtil si hlavy livjatána,
dals ho sežrat hordě
divé zvěře,
rozpoltil jsi zemi,
pramen vytryskl i potok,
vysušil jsi mocné říční
toky.
Tobě patří den, i noc
je tvoje,
ty jsi upevnil měsíc a
slunce,
ty sám jsi vytyčil
veškerá pomezí země,
vytvořils léto i zimu.“
„Říkám: ukonejší mě jen
připomínka
slavných let pravice
Nejvyššího.
Skutky Hospodinovy si
připomínám
připomínám si tvůj div,
ten z dávnověku.
Rozjímám o všech tvých
činech
a přemítám o tvých
skutcích.“
77
Hospodin je zde líčen
tak, aby bylo naprosto nemyslitelné, že by v těchto velkých, mocných a
spásonosných činech nepokračoval, že by tato zjevná i skrytá moc neovládla
budoucnost a neměla ji pod svou kontrolou a správou.
„Hospodin trůnil už nad
potopou,
Hospodin bude též
trůnit jako král na věky.“
29
Z připomínání si
kontinuity Božího jednání se postupně vynořuje pravdivý obraz Hospodina.
„Kdo to je Král slávy?
Hospodin, mocný
bohatýr,
Hospodin, bohatýr v
boji.
Brány, zvedněte výše
svá nadpraží,
výše je zvedněte,
vchody věčné,
ať může vejít Král
slávy.
Kdo to je Král slávy?
Hospodin zástupů,
on je Král slávy!“
24
Z tohoto pravdivého
obrazu vzniká jistota, že prosby, které vyslovuje žalmista ve chvíli
zoufalství, budou vyslyšeny.
„V soužení jsem vzýval
Hospodina,
k svému Bohu o pomoc
jsem volal.
Uslyšel můj hlas ze
svého chrámu,
mé volání proniklo až k
jeho sluchu.“
18
Důvěra a naděje
Ukazuje se, že pro úspěšný
průchod intervalem prázdnoty jsou bezpodmínečně nutné dva základní momenty:
důvěra a naděje. Vyjadřuje je žalmista, který se dostal do svízelné situace.
„Bez důvodu síť mi
nastražili,
bez důvodu na mě
vykopali jámu“
Aby vzápětí řekl:
„Duše má však bude
jásat v Hospodinu,
veselit se bude z jeho
spásy.“
35
Důvěra, provázející
interval prázdnoty, se musí opírat o zkušenost vlastní i zděděnou. Jedině na
základě tohoto pocitu může žalmista dojít k naprosté jistotě:
„Od své mladosti, až jsem
už starý,
neviděl jsem, že by
opuštěn byl spravedlivý,
nebo že by jeho potomci
žebrali o chléb.“
37
Žalmistovu zkušenost je
potřeba brát zcela konkrétně, neboť ten, který správným způsobem důvěřuje v
Boha, nemůže být zklamán. Důvěra již sama o sobě nese sebou splnění toho, čemu
se důvěřuje.
K postoji důvěry patří
i neochvějné přesvědčení, že naše budoucnost je v rukou Božích.
„Mnoho již si pro nás
vykonal,
můj Bože, Hospodine,
ve tvých divuplných
plánech s námi
se ti nevyrovná nikdo.“
40
Důvěra, se kterou se v
žalmech setkáváme, je obdivuhodná. Je to důvěra, která nejen překlenuje
přechodné fáze, kdy se nedaří, ale dokáže čelit i tak zoufalé situaci, ve které
se nalézal izraelský národ v době babylonského zajetí, tedy v době, kdy byla
přerušena dynastická posloupnost davidovců. Důvěra
musela čelit ztrátě něčeho, co Izraelci považovali za naprosto nedotknutelné,
garantované Božím příslibem. Byl zbořen a rozvrácen chrám, o kterém byli
Izraelci přesvědčeni, že je skutečným sídlem a domovem Hospodina, který jeho
zkázu nepřipustí i v případě největších pochybení. Vyvolený národ se nalézá v
troskách, jeho elita je vyhubena, náboženská kontinuita uchovávána jen s
největšími obtížemi, konec exilu je v nedohlednu a nic nedává důvod k nějakým
konkrétním nadějím.
Člověk, jehož důvěra by
měla zdroj pouze v jeho duševním a duchovním ustrojení, by za takové situace
mohl těžko věřit. Obvyklá útěcha, často se vyskytující v žalmech, opírající se
o připomínky velkých Hospodinových činů, zejména z období Mojžíšova exodu,
působí v takovém případě spíše protikladně, neboť vše nasvědčuje tomu, že se
něco zásadního ve vztahu Boha a jeho lidu změnilo. Nedávná i současná situace
nedává sebemenší důvod k nějaké naději. Ale přesto nalézá žalmista odvahu
vyslovit tato slova:
„Máš-li útočiště v
Hospodinu,
u Nejvyššího svůj
domov,
nestane se ti nic
zlého,
pohroma se nepřiblíží k
tvému stanu.
On svým andělům o tobě
vydal příkaz,
aby ochraňovali tě na
všech cestách.
Na rukou tě budou
nosit,
aby sis o kámen nohu
neporanil;
po lvu a po zmiji
šlapat budeš,
lvíče pošlapeš i
draka.“
91
Tváří tvář nouzi, ve
které se nalézal ubohý zbytek izraelského národa v babylonském zajetí, jsou
tato pevná a o ničem nepochybující slova pozoruhodná a svědčí o tom, že důvěra,
kterou žalmista vyjadřuje, nemá zdroj v něm samém, ale že je důsledkem
konkrétního oslovení.
Boží odpověď
Texty žalmů potvrzují,
že prosící nežádá v první řadě Hospodinovu konkrétní pomoc, ale především jeho
odpověď. Prosí o to, aby Hospodin promluvil, aby se ozval, aby mu dal - a o to
jde - možnost vidět věci v pravdě.
„Hospodine, slyš můj
hlas, když volám,
smiluj se nade mnou,
odpověz mi!“
27
Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?
Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?
Záchrana daleko, ač
nahlas křičím.
Bože můj, volám ve dne
a odpověď nedáváš,
ztišit se nemohu ani v
noci.
Ty jsi ten svatý, jenž
trůní
obklopen chvalami Izraele.
Otcové naši doufali v
tebe,
doufali, dal jsi jim
vyváznout.
Volali k tobě, unikli
zmaru,
doufali v tebe a
nedošli hanby.
Já jsem však červ a ne
člověk,
potupa lidství, povrhel
lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem
jenom pro smích,
šklebí se na mě,
potřásají hlavou:
Svěř to Hospodinu“,
„Pomůže mu z toho,
vysvobodí ho, což si ho
neoblíbil?“
Ty jsi mě vyvedl z
matčina lůna,
chovals mě v bezpečí u
jejích prsou.
Na tebe odkázán jsem od
zrození,
od lůna matky ty jsi
můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen,
blízko je soužení,
na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem
svírá,
bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu
jak řvoucí lev, když
trhá kořist.
Rozlévám se jako voda,
všechny kosti se mi
uvolňují,
jako vosk je mé srdce,
rozplynulo se v mém
nitru.
Jako střep vyschla má
síla,
jazyk mi přisedl k
patru.
Vrháš mě do prachu
smrti!
Smečka psů mě kruhem
svírá,
zlovolná tlupa mě
obkličuje;
rvou jako lev mé ruce a
nohy,
mohu si spočítat
všechny své kosti.
Pasou se na mně svým
zrakem.
Dělí se o mé roucho,
losují o můj oděv.
Nebuď mi vzdálen,
Hospodine,
má sílo, na pomoc mi
pospěš!
Vysvoboď od meče mou
duši,
chraň jediné, co mám,
před psí tlapou;
zachraň mě ze lví
tlamy,
před rohy jednorožců! -
A tys mi odpověděl.
22
Žalmista došel až na
kraj svých sil a dostal se do situace, kterou už si nelze představit horší. Sám
se považuje za červa, potupu lidství a povrhele lidu. Lidé se mu vysmívají, především
jeho důvěře v Hospodina. A v tomto okamžiku nejhlubšího zoufalství přichází
věta: „A tys mi odpověděl.“ Od té chvíle se láme charakter žalmu a pokračuje
chvalozpěvem.
Připravenost
Být osloven Bohem však předpokládá
připravenost člověka Boží řeč zaslechnout, a tedy schopnost vyslovit svou
prosbu tak, aby ji Bůh vyslyšel. Každý, kdo má zkušenosti s duchovním životem,
ví, že řadu slov, kterými člověk Boha oslovuje, Bůh neslyší proto, že nejsou
autentická a pravdivá, že je do nich přimísena lidská vypočítavost,
vychytralost a jiné motivy, jež neodpovídají pravdivé cestě životem.
Žalmista proto musí
vyslovit nejen prosbu o Boží pozornost,
„Pro svou spravedlnost
vysvoboď, vyváznout mi pomoc,
ucho ke mně skloň a buď
mou spásou.“
ale rovněž musí sebe i
Boha ubezpečit o tom, že je připraven:
„Mé srdce je
připravené, Bože,
budu zpívat,
prozpěvovat žalmy...“
Pozoruhodné je, že
žalmisté v tomto případě často uvádějí přímou řeč Hospodinovu a vyvolávají tak
otázku, zda Bohu nevkládají do úst slova, o kterých se domnívají, že jsou
přiměřené dané situaci, nebo zda jde skutečně o řeč, kterou zaslechli a jež
bytostně patří k prostoru pravdy. Ale Hospodinova slova, uváděná v žalmech,
nejsou libovolná, ale něčím, co žalmista skutečně zaslechl a přesně tlumočil,
byť v rámci svých vyjadřovacích prostředků. Skutečnost, že se žalmista
vyjadřuje (a nemůže jinak) v rámci svých vyjadřovacích možností, v rámci
historického kontextu, ve kterém žije, v rámci obrazu světa, který obývá, nijak
neoslabuje fakt, že zaslechl a tlumočí autentickou Boží řeč. K jejímu
pravdivému obsahu nám není třeba žádného hermeneutického zprostředkování. Boží
řeč dokonale odpovídá situaci, kterou definuje a ze které vychází. Tato řeč je
nejen sdělením, které ukazuje situaci, ve které se nalézá žalmista, v její plné
pravdě, ale je zároveň i událostí, ze které plynou zásadní konkrétní důsledky.
Scestí
Boží oslovení však
stojí obvykle až na konci situace, ve které se člověk cítí zoufale sám. Co ale
způsobuje, že se člověk cítí „utištěný“ a „zubožený“? Co je příčinou Božího
mlčení? Čteme-li pozorně žalmy, zdá se, že je to způsobeno pádem člověka, jeho
zablouděním, nějakým činem, který vyžaduje odpuštění.
„Vlej
do duše svého služebníka radost,
k tobě, Panovníku,
pozvedám svou duši,
neboť ty jsi,
Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění...“
86
Zkouška
V jiném případě se však
žalmista necítí vinen, ale naopak připomíná Hospodinu, že šel po jeho cestách,
dodržoval jeho příkazy a nepřestal v něj doufat.
„Ty sám vynes nade mnou
rozsudek;
tvoje oči vidí, kdo je
v právu.
Zkoumal jsi mé srdce,
dozíral jsi v noci,
tříbil jsi mě,
nic ti neuniklo,
ani úmysl, jenž
nepřešel mi přes rty.
Šlo-li o to, jak má
člověk
podle slova tvých rtů
jednat,
stezek rozvratníka jsem
se střežil.“
17
V takovém případě je
soužení potřeba chápat jako zkoušku, které člověka podrobil Bůh s ohledem na
jeho zrání.
Obě příčiny životní
fáze soužení však nejsou dilematem. Nestojí proti sobě v žádném rozporu, ale
prostupují se, doplňují a nepřipouštějí, aby byla mezi nimi vedena ostrá
hranice. V každém případě žalmista neopouští postoj hluboké důvěry a nikdy
neztrácí naději, že se věci obrátí k lepšímu. Obě fáze soužení a utrpení jsou
ku prospěchu člověka, neboť - neztratí-li důvěru a naději - zraje a zdokonaluje
se. Proto žalmista prosí:
„Hospodine, vyuč mě své
cestě,
žít chci dle tvé
pravdy...“
86
Žalmista ví, že
potřebuje být zkoušen, vytaven, vytvrzen tak, aby byl Hospodinovy pomoci práv,
aby o ni mohl prosit, aby byl pro Boží pomoc připraven. O Boží zkoušku prosí, i
když ví, že bude spojena s bolestí a utrpením.
„Hospodine, zkoumej mě
a podrob zkoušce,
přetav moje ledví a mé
srdce!“
27
Tato prosba však může
být vyslovena jen v případě, že člověk ví, že bolest a utrpení, které každá zkouška
zahrnuje, má své východisko a vede k dobrému.
„Ano, zkoušel jsi nás,
Bože,
tříbils nás, jako se
tříbí stříbro:
zavedls nás do lovecké
sítě,
těžké břemeno jsi na
bedra nám vložil.
Dopustils, že člověk po
hlavách nám jezdil,
šli jsme ohněm, vodou,
vyvedl jsi nás však a
dal hojnost všeho.“
66
Tato nesmírně důležitá
slova žalmu svědčí o tom, že utrpení v podobě zkoušky je součástí prozřetelného
Božího plánu s námi. K lidskému zrání utrpení nutně patří a nelze se mu
vyhnout. Takové utrpení je nazýváno „zkouškou“, neboť nejde o bolest, kterou si
člověk přivodí sám svou nerozvážností, netrpělivostí, neschopností naslouchat,
případně špatnými činy. Ze zkoušky – na rozdíl od jiných fází lidského života -
zcela logicky a nutně plyne vyústění: „vyvedl jsi nás však a dal hojnost
všeho.“
Zkouška má tedy své
charakteristické důsledky. Člověk po jejím skončení pociťuje úlevu a vděčnost,
že mu byla uložena. Vnímá, že postoupil ve své cestě životem dál a dopředu, což
by se mu bez zkoušky nezdařilo.
Zkouška však, právě
proto, že jde o zkoušku, musí v sobě zahrnovat dvě vyústění: člověk v ní buď
obstojí či neobstojí. A nezáleží na to, zda zkouškou projde důstojně či
nedůstojně, jak se při tom tváří a jak se jeví ostatním. Ke zkoušce patří i
výkřiky zoufalství (které ostatně nalézáme téměř ve všech žalmech). Neobstát ve
zkoušce znamená ztratit kontinuitu smyslu, přestat věřit, že zkouška má nějaké
rozuzlení, že je momentem lidského pokroku, že vektory jejích sil mají
jednotnou orientaci. V takovém případě člověk ztrácí důvěru a naději a ocitá se
v prázdnotě, jež není pozitivním ztišením, ale zoufalstvím na dně absurdity.
Ale ani taková situace
ještě neznamená, že by člověk neobstál v plném slova smyslu, neboť bezbranný a
zoufalý člověk stále ještě může volat a prosit a bude zcela jistě vyslyšen.
Nebezpečné jsou pouze důsledky, které z takové situace člověk může vyvodit.
Může se totiž v takové chvíli jaksi negativně vzchopit a rozhodnout se, že tedy
nebude věřit ve smysl svého života a že bude rezignovat na to, že by se mu
někdy mohlo dostat odpovědi na jeho zjitřené otázky. Člověk se v takovém
případě zatvrdí a jeho chování začne postupně odpovídat obrazu světa, který si
uměle vytvořil.
Pokud ale zkouška, o
které nyní hovoříme, skončí tak, jak to vyjadřují slova žalmu, pak byla
užitečná a smysluplná:
„Požehnán buď Bůh,
jenž modlitbu mou
nezamítl
a své milosrdenství mi
neodepřel!“
Zkouška není, jak jsme
viděli, ukládána člověku bezdůvodně. Její příchod svědčí o tom, že se člověk
nacházel ve stavu, který musel být napraven a léčen a jehož neodstranění by
bylo závažnou překážkou v cestě růstu. Žalmy potvrzují, že člověk, jemuž byla
uložena zkouška, se nacházel ve stavu, kdy byl ovládán vášněmi a pudy, které
nedokázal zkáznit, vtisknout jim řád a stát se pánem svého duševního a
duchovního života. Ovládal jej hněv, žárlivost, ukřivděnost, nedůvěra a podobná
negativní hnutí.
„Když mé srdce bylo
roztrpčené,
když se jitřilo mé
ledví...“
73
V takovém stavu se
člověku svět nemohl jevit jako smysluplný, pevně spočívající v Boží
prozřetelnosti. Takový svět nebyl důvodem, aby člověk věřil.
Teprve bolestná výheň
zkoušky člověku otevře svět, ve kterém platí: „Hospodin je světlo mé a moje
spása, koho bych se bál?“
Obrat
Nové horizonty, jež se člověku
nyní otevírají, bychom mohli nazvat prostorem pravdy. K vstupu do tohoto
prostoru dochází diskontinuálně, náhle a rázem. Nelze jej nastolit žádnou
postupnou duchovní technikou, žádným sebezdokonalováním, žádnou duchovní
„prací“. Je darem, který si člověk nezaslouží a kterému může vyjít vstříc jen
pokorou a důvěrou.
Okamžik tohoto obratu
zastihuje člověka bezmocného, obnaženého, na dně sil a možností. Přesto se však hned vzápětí
zásadně a jako celek vše obrací k lepšímu. To, co se těsně předtím zdálo jako
neuskutečnitelný sen, jako vesmírně vzdálená naděje, se náhle stává realitou.
Slabý, bezmocný člověk, mající pocit, že je zadupán do země, se náhle stává
silným, aniž by v nejmenším pociťoval následky svého dřívějšího úpadku.
Vstup do prostoru pravdy
je tedy naprosto příkrý a prudce mění tvářnost všeho, co člověk předtím
nahlížel zcela jiným způsobem. Věci, které dříve vyvolávaly strach a nejistotu,
nyní způsobují pokoj a klid. Události, jež byly temnou hrozbou, jsou nyní
světlem, ukazujícím cestu. A lidé, jejichž chování a řeč znepokojovala, jsou
nyní přátelé.
„Můj žal změnils v
taneční rej,
vysvlékls mě z žíněného
roucha,
opásal jsi mě radostí,
aby zněly žalmy o tvé
slávě a již neumkly.“
30
Přestože však tento
obrat je náhlý a nečekaný, má své nutné předpoklady, utvářené utrpením a
bolestí, jež mu předcházely. Jedním z nich je čistota vztahu člověka a Boha. Z
tohoto hlediska je potřeba prozkoumat i vlastní závazky vůči Bohu, neboť nejen
Bůh činí sliby, ale i člověk a často - žel - lehkomyslně a brzy na ně zapomíná.
Takový postoj však může člověka svést z cesty pravdy, neboť: „Velikou má cenu v
očích Hospodina oddanost jeho věrných až k smrti...“
„Sliby, které jsem dal
Hospodinu, splním
před veškerým jeho
lidem.“
116
Hřích
Žalmisté ovšem rovněž
velmi dobře vědí, že vstup do prostoru pravdy může zakrýt hřích, který jsa
neodčiněn a neodpuštěn, může se stát zásadní překážkou. Hřích zakrývá pravdu.
Proto říká žalmista „blaze tomu, komu byla odpuštěna vzpoura...“
Negativnost hříchu jde
tak daleko, že v žalmistovi vzbuzuje pocit, že jej Hospodin za jeho hřích
trestá. „Ve dne v noci na mě těžce ležela tvá ruka...“ Není třeba v tomto
okamžiku teoreticky uvažovat o tom, zda Hospodin trestá či netrestá, ale je
zřejmé, že žalmistův pocit velmi přesně odpovídá skutečnosti, že jeho hřích
brání vnímat Boha a nahlédnout skutečnost v její pravdě. Východisko z této
situace velmi přesně žalmista hned poté vyslovuje:
„Vyznám se Hospodinu ze
své vzpoury.
a tys odpustil mi
provinění, hřích můj.“
Cesta s neodpuštěným a
neodčiněným hříchem vede do záhuby. Existuje hranice, kterou nelze překročit.
Upozorňuje na ni rovněž žalmista.
„Proto ať se k tobě
modlí každý věrný
včas, kdy lze tě ještě
nalézt.“
32
Hřích však musí být
nejen odpuštěn, ale rovněž i odčiněn, odskutečněn, vymazán ze skutečnosti. To
znamená, že negativní následky, které sebou hřích nese (duchovní a materiální
škody, pocit křivdy, nespravedlnosti apod.) musí být odstraněny a to zejména
člověk, jehož prostřednictvím vstoupil hřích do světa. Vztah mezi odpuštěním a
odčiněním hříchu vyjadřují stručně, jasně a svrchovaně slova žalmu:
„Hospodine, Bože náš,
ty jsi jim odpovídal,
byls jim Bohem, jenž
promíjí,
i když jejich skutky
stíhals pomstou.“
99
To, co chápeme jako
odpuštění, nazývá žalmista prominutím a konkrétní následky hříchu ve světě, jež
musejí být odčiněny, nazývá žalmista Božím trestem. Přestože tento pojem může
poněkud zavádět, myslí se jím přesně to, co dnes chápeme jako důsledky hříšných
činů.
V této souvislosti však
připomeňme, že mezi zlým skutkem a jeho následky (naštěstí) neexistuje
symetrie, neboť se tam vkliňuje Boží milosrdenství. Proto může žalmista
konstatovat:
„Hospodin je slitovný a
milostivý,
shovívavý, nejvýš
milosrdný;
nepovede pořád spory,
nebude se hněvat věčně.
Nenakládá s námi podle
našich hříchů,
neodplácí nám dle
našich provinění.“
103
Proto může být hřích
odčiněn i obětí, utrpením, které bere někdo za někoho jiného.
Kdybychom totiž
předpokládali symetrii mezi hříchem a spravedlivým trestem, pak bychom došli k
závěru, že dříve či později se musí celé lidstvo pod tíhou svých hříchů
zhroutit. Aby se tak nestalo, dochází k Božímu vtělení v podobě Ježíše Krista,
které žalmy předjímají.
Ztišení
Žalmy rovněž ukazují, že
nestačí jen důvěřovat Bohu, ale vést s ním dialog, rozeznat jeho úmysly, vědět
v důležitých okamžicích, jak se správně rozhodnout. Najít rytmus svého
životního příběhu a nechat se unášet Boží vůlí.
Správné cesty životem
se však nehledají; je potřeba očekávat Boží oslovení s pokorou a bázní.
„Jak je tomu s mužem,
jenž se bojí Hospodina?
Bůh sám ukáže mu cestu,
kterou si má zvolit.“
25
V takovém případě je
však třeba soustředit se na Boha a vytěsnit a vzdát se všeho, co tento pohled
ruší.
„Stále upírám své oči k
Hospodinu,
on vyprostí ze sítě mé
nohy.“
25
Zásadním předpokladem
dialogu s Bohem a následně vstupu do prostoru pravdy je tedy ztišení. Člověk,
který se nenalézá v prostoru pravdy, je totiž naplněn hlukem svých přání,
lichých nadějí, projektů, představ, iluzí, narážejících a střetávajících se s
jeho podvědomými hnutími, vrozenými slabostmi, svědomím, zatíženým hříchem a
nástrahami zla. Proto je třeba, aby v duši zavládlo ticho, neboť jinak bude
přeslechnut hlas Boha.
„Jen v Bohu ztiší se
duše má,
od něho vzejde mi
spása...
Jen zmlkni před Bohem,
duše má,
vždyť on mi naději
vlévá.“
62
Pro toto ztišení je
charakteristický klid, který nenarušují ze strany člověka žádná hnutí, žádné
obavy, žádná netrpělivost, žádné vášně.
„Ano, uklidnil jsem se
a utišil svou duši.
Tak jako se ukonejší
dítě u své matky,
tak se ve mně
ukonejšila má duše.“
131
Ale ono „ztišení“ není
jenom ticho, bezhlesé očekávání. Jsou to rovněž prosby, volání, připomínání si vlastností
Boha, které však nejsou promíšeny ryze lidským přáním a chtěním. Všechny žalmy
jsou vlastně svým způsobem ztišení.
„Ztišením se sluší tebe
chválit,
Bože, na Siónu...“
65
Prosby
Slova žalmisty však
implikují i neblahou situaci, kdy tvář Hospodinova může být odvrácena, prostor
pravdy opuštěn a tím odhalena odvrácená strana světa, která je nejen prostorem
nepravdy a lži, ale také strachu, nejistoty a pochybností. Žalm rovněž říká:
„Ukryls tvář a zděsil jsem se.“
Aby k tomu nedošlo, je
třeba o setrvání v prostoru pravdy prosit. Stále a naléhavě. Jen tak Bůh ví, že
se na něj člověk spoléhá důvěřuje mu.
„Shlédni na mě, smiluj
se nade mnou,
jsem tak sám, tak
utištěný.
Kéž by se už mému
souženému srdci ulevilo!
Z úzkostí mě vyveď.“
25
Vedení
Boží pomoc, očekávaná
touto prosbou, spočívá především v radě, vedení.
„Dám ti prozíravost,
ukážu ti cestu, kterou půjdeš,
poradím ti, nespustím
tě z očí.“
Bez tohoto vedení se
člověk chová vzhledem k cestě, kterou mu Hospodin ukazuje, jako slepec, který odmítl
vedení. Proto je namístě žalmistovo napomenutí. „Nebuďte jako kůň či mezek bez
rozumu...“
„Dej mi poznati své
cesty, Hospodine,
poučuj mě o svých
stezkách.
Veď mě cestou pravdy
své a uč mě,
vždyť jsi Bůh, má
spása,
neustále skládám naději
svou v tebe.“
25
Odbočení z této poznané
cesty, byť i zásadní, se však může stát dílem okamžiku a události mohou zakrýt
výhled na pravdu. Proto je třeba svou cestu stále prověřovat.
„Zkoumej mě, můj Bože,
znej mé srdce,
zkoušej mě, ty znáš můj
neklid;
hleď, zda nejdu cestou
trýzně,
cestou věčnosti mě
veď!“
139
Boží vedení, o kterém
žalmy hovoří, však není povinností člověka, něčím, co jej zatěžuje a k jehož
následování se musí přemáhat. Někdy tomu tak samozřejmě je, ale ve světle
pravdy člověk po těchto ustanoveních prahne a cítí, že bez nich nemůže žít.
„V duši stravuji se
touhou
po tvých soudech v
každé době.“
„...nadále tvá
svědectví budou mou slastí,
jsou to moji rádci.“
119
„Přikázání tvá jsou pro
mne slastí,
já jsem si je
zamiloval.“
119
„Nauč mě okoušet a
znát, co je dobré,
já tvým přikázáním
věřím.“
119
Žalmista ovšem ví, že
tento postoj není samozřejmý a že si jej může osvojit jen s pomocí Boha. Ví
rovněž, že tato cesta je bolestná a plná utrpení.
„Dokud jsem se
nepokořil, bloudíval jsem,
nyní dodržuji, co jsi
řekl.“
119
„Byl jsem pokořen a
bylo mi to k dobru,
naučil jsem se tvým
nařízením.“
119
Moudrost
K tomu, aby se člověk
choval k Božímu vedení jedině přiměřeným způsobem, prosil o ně a dychtil po
něm, je potřeba moudrost. V žalmech se o moudrosti hovoří často. Na první
pohled je ovšem zřejmé, že nejde o moudrost v moderním slova smyslu, že nejde
ani o chytrost, důvtipnost, talent či vzdělání. Moudrost, o které je zde řeč,
není vlastnictvím člověka a není osvojitelná žádným cílevědomým procesem v
běžném slova smyslu. Je darem v nejširším slova smyslu a proto žalmy hovoří o
„moudrosti srdce“.
„Naše dny nás nauč
počítati,
ať získáme moudrost
srdce.“
90
Společenství
Žalmisté však rovněž vědí,
že spolupráce s Bohem na základě pokory a moudrosti je nejúčinnější ve
společenství.
„Jsem druhem všech,
kteří se tě bojí
a tvých ustanovení se
drží.“
119
Prostor pravdy
Splní-li člověk
podmínky, které jsme se pokusili charakterizovat, stane se otevřeným pro Boží
slovo a svět se mu ukáže takovým, jakým skutečně je. Člověk vstoupí do prostoru
pravdy a pozná Boha tak, jak to nenapodobitelným způsobem vyjadřuje žalmista.
„Tvoje milosrdenství,
Hospodine, sahá až k nebi,
tvoje věrnost dotýká se
mraků.
Tvoje spravedlnost je
jak mocné horstvo,
propastná tůň nezměrná
jsou tvoje soudy;
Člověka i zvíře
zachraňuješ, Hospodine.
Jaký krásný skvost je
milosrdenství tvé, Bože!
Tam do stínu křídel
tvých se lidé utíkají.
Osvěžují se tím
nejlepším, co dům tvůj skýtá,
dáváš jim pít z potoka
svých slastí.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám
světlem, spatřujeme světlo.“
36
Svět se na základě
tohoto poznání začne jevit zásadně jinak:
Člověk se cítí naprosto
bezpečně. Je osvětlen teplým světlem, které nedává prostor pro stín, ve kterém
by se ježila skrytá hrozba. Vnímá své možnosti jako neomezené, neboť jeho
slabost se jeví jako síla.
Svět, nalézající se v
prostoru pravdy, je prost veškeré nespravedlnosti, neboť činy a jejich následky
se nalézají v dokonalé harmonii a zlo je buď odčiněno, potrestáno či vykoupeno.
Ze skutečnosti jsou
odstraněny přimíšeniny a žíly zla, které je odhaleno ve své krystalicky
negativní podstatě.
Člověk není sevřen a
omezen knutou statistických zákonů.
Vládne zde svoboda a nutnost
je jen katalyzátorem k urychlení pozitivních procesů. Neexistuje dialektika
dobra a zla, náhody a nutnosti.
Není již nic, co by
mohlo být nazváno náhodou, neboť události a děje se spřádají ve smysluplné a
čitelné obrazce.
Na otázky, jež klade
skutečnost, lze odpovědět ano či ne a není třeba váhat či pochybovat.
Čas se jeví jako něco,
co je k dispozici a co otevírá prostor lidským možnostem.
Každý růst dostatečně
opodstatňuje veškerou bolest a utrpení.
Lidské zrání se neváží
utrpením, kterého je potřeba na cestě k němu, ale hodnotou, která je jeho
cílem. Přítomnost Boží není spekulativním přáním, ale hmatatelnou skutečností.
Minulost není
mokvajícím vředem na duši člověka, ale buď pozitivní výzvou k přítomnosti nebo
skutečností, kterou lze bezstarostně zapomenout. Budoucnost je vždy lákavým
příslibem, o jehož konkrétní podobě není třeba přemýšlet.
Stáří neznamená úpadek
sil a možností a mládí je požehnáním jen povýtce.
Zaslíbení se stávají
skutečností a čekání žhavou přítomností.
Boží vůle prochází skutečností
v ostrých konturách a nevyvolává pochybnost, zda je jí potřeba přijmout.
Láska je přirozeným
světlem, v jehož záři se rozpouští veškeré zlo.
Zlo se chvěje kdesi na
periférii obnaženo a prozrazeno, zcela bezmocné a budící shovívavý úsměv.
Lidé, se kterými člověk
sdílí společenství, nejsou předmětem hněvu, žárlivosti, pomstychtivosti,
ctižádosti, agresivity, panovačnosti, strachu, nebezpečí, příkoří, ale jen
lásky.
O této atmosféře hovoří
nepřekonatelným způsobem slavný žalm 23.
„Hospodin je můj
pastýř, nemám nedostatek,
dopřává mi klidné
pastvy na lučinách,
přivádí mě odpočinout k
vodám,
svěžest navrací mé
duši;
stezkou spravedlnosti
mě vede
pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré
smrti,
nebudu se báti zlého,
vždyť jsi se mnou ty.
Tvá berla a hůl tvá, ty
mě potěší.
Prostíráš mi stůl před
zraky protivníků,
hlavu potíráš mi olejem
a kalich po okraj mi
plníš.
Ano, dobrota a
milosrdenství mě provázejí
všemi dny života mého.
Navracet se budu do
Hospodinova domu
do dnů posledních.“
23
Závěrem
Význam myšlenkového
dědictví sv. Jan od Kříže spočívá především v tom, že zdůrazňuje a rovněž
přesvědčivě dokazuje, že jakýkoliv lidský pokrok v oblasti zrání se uskutečňuje
jen prostřednictvím utrpení. Jediným prostorem pro lidský růst a cestu vzhůru
jsou dramatické chvíle života, zatímco chvíle poklidu a tzv. štěstí jsou
nabídkami, aby si člověk mohl odpočinout a nabrat nových sil. Pokud ovšem v
těchto fázích nestagnuje, nevrací se do předchozích, již zvládnutých etap, ani
se nevydává na scestí.
Utrpení pro sv. Jana
znamená, jak již jsme řekli, ontologickou skutečnost, která existuje sama o
sobě a jako taková působí a není tedy jen pocitových stavem člověka, který je
jen přívlastkem něčeho jiného, skutečného.
Z našeho hlediska sv.
Jan od Kříže své dílo do jisté míry nedokončil, neboť jeho logickým
pokračováním by bylo zdůraznění, že temné noci, postihující v různých etapách
života člověka, nejsou účelem o sobě nebo jen zdokonalením dialogu člověka a
Boha, ale zároveň a především přípravou k poslání, skrze které Bůh ve světě
jedná a jehož prostřednictvím uskutečňuje své prozřetelné cíle. To však bylo
dáno specifickou spiritualitou řeholních komunit, ve kterých sv. Jan od Kříže
žil, a jejich dobově podmíněným zaměřením. Na druhé straně však ani toto konstatování
není úplné správné, protože sv. Jan od Kříže několikrát jako cíl temné noci,
obzvláště ducha označuje stav, ve kterém se člověk uprazdňuje, a uvolňuje v
sobě místo, které zaplňuje Bůh. Nechává místo sebe jednat Boha, čímž se
uvolňuje obrovská energie, schopná transformovat celý svět.
Význam poselství sv.
Jana od Kříže modernímu člověku s jeho zdánlivě specifickými duševními a
duchovními problémy spočívá však nejen v tom, že sv. Jan velmi přesně, s jemným
diagnostickým instinktem dokáže popsat duševní a duchovní proces, který nazývá
temnou nocí, ale že dokáže i nabídnout možnost, jak jej „léčit“. To znamená, že
poskytuje řadu vzácných rad, kterými, pokud se jimi člověk bude v této etapě
řídit, si člověk ušetří řadu omylů, zklamání a nedorozumění, které vyvstávají
vždy, když je člověk konfrontován s nějakou náročnou situací.
Sv. Jan od Kříže často
připouští, že existují jiné cesty pro uzdravení než temná noc. Na druhé straně
jsou však lidské slabiny, které mohou být odstraněny pouze prostřednictvím temné
noci. „Ale jak od těchto, tak ani ode všech ostatních nedokonalostí se duše
nemůže zcela očistit, dokud ji Bůh neuvede do pasivního očišťování oné temné
noci, jak o tom promluvíme později. Duši víc prospěje, když se snaží, nakolik
jen může, o vlastní zdokonalování; ať si zaslouží, aby ji Bůh ponořil do oné
božské lázně, kde se uzdraví ze všeho, co se jí nepodařilo, když se léčila
sama, Neboť, ať se duše namáhá sebevíc, nemůže se sama aktivně očistit natolik,
aby byla i jen z menší části připravena pro sjednocení s Bohem v dokonalé
lásce, jestliže ji Bůh nevezme za ruku a neočistí ji v onom pro ni temném ohni,
způsobem a postupem, o kterém máme mluvit.“
Všimněme si slov
„nemůže zcela očistit“. Jednou z charakteristických „terapeutických” vlastností
transformačního procesu temné noci je totiž schopnost úplného uzdravení. (Což
nám ostatně maně připomíná poloviční úspěchy moderní psychoterapie, která je
sice většinou schopna pomoc pacientům v akutních fázích psychického onemocnění,
ale obvykle pro nedostatek času a přiměřených prostředků zanechává pacienty v
chronických stadiích bez naděje na úplné uzdravení.) K nejvýznamnějšímu
dědictví, které nám sv. Jan od Kříže zanechává, je tedy naděje „jeho pacientů“,
že jednoho dne budou úplně zdrávi.
Viz též Zátěže
v mystice