Uvidět Boha

Poznámka k výstavě “Věčný pohyb v okamžiku”

Motto: Je ohromující vidět a cítit při meditaci, že Bůh je Generátor generátorů generátorů dějů.

Byl jsem u počátků tvorby Miloše. Vysvětlil jsem mu jak meditovat (metodou je zdokonalené holotropní dýchání) a měl je častěji, tedy daleko více a vyšších než já. Po několika letech a desítkách několikahodinových meditací se u něj tyto prožitky staly trvalými, i když slabšími než v meditaci samé. Říkáme tomu ponor do božského, což je střídání pocitů božské intuice. Projevuje se i dynamickými vizemi, slabšími než v meditaci, jež jsou podobné níže uvedeným obrazům. Byl první z nás, který začal automatickou kresbou malovat.

Intuice, to je v transcendentálním zážitku Velikost, hrdá Vznešenost, nepopsatelná a nevyzpytatelná Moudrost i Láska. Její záblesk zažilo mnoho lidí, nejčastěji v přírodě či na koncertu. Znají ji šamané, zasvěcenci i někteří svatí, ale i umělci a vědci. Bez Ní by nemohli vytvořit svá nejlepší díla. Je i naší budoucností v cestě za Sebepoznáním. Je přístupná všem, kteří mají vážný zájem neobcházet posvátnou horu Kailás, ale pustit se do namáhavé cesty Vzhůru a poznat světy bohů s Jejich pomocí.

Výstavu nazval “Věčný pohyb v okamžiku” , ale myslím, že tento termín nelze bez rozšířeného vědomí pochopit. Matně si pamatuji, jak jsem kdysi v meditaci Věčnost přijímal s ohromením. Je to opravdu neuvěřitelný zážitek ze světů nevyzpytatelné božské intuice, kde jsou zvláštní formy času za časem. I k dokonalému pochopení obrazů by bylo potřeba mít rozšířené vědomí s jeho dokonalou a ostrou vnímavostí. Pak se celý obraz dá prožít jako jeden božský pocit. Jimi tvoří světy, i náš. To je exkurze do Jiného světa. Není to těžší než pochopit kvantovou teorii, jež také hovoří o zcela jiných světech než známe.

Co tedy vlastně tyto obrazy znamenají? Podle mého mandaly zachycují vířivé archetypy božské intuice, což je Její pocit, slova či děj, tedy způsob vyjádření. Obrazy kreslí božská intuice přímo skrz Miloše, mají proto silný duchovní náboj. V meditaci ožívají a vtahují do rozšířeného vědomí. Působí hlavně na nevědomí, tedy vyšší Já a posilují Ho.

Jak vyjádřit meditaci

Po letech duchovní práce jsem poznal, že mystická meditace je nejvyšší způsob přijetí Boha. Naprosto mění lidský osud, je pak silně směrován Nahoru. Otevření se Bohu je konec ega, protože On člověka začne přetvářet podle Své vůle, tak odlišné od našich duchovních představ.

Je to výsledek duchovního vývoje. Od klasické jógy jsem přešel k holotropnímu dýchání a pak k dynamickým meditacím podobným New Age. Ale jak je vyjádřit?

V podstatě to nejde ani mandalami ani slovním popisem. Převod z božské Inteligence IQ 10 000 - 100 000 do 100 je problém. Milošovi Aitosovi se však geniálně povedlo spojit automatickým kreslením vzniklé mandaly (jejich dynamiku vytvořil animací) s hudbou a závěr slovní Poznání z této meditace do mystického videoklipu. Obsahuje gnoseologické pochopení kvantového principu Stvoření.

Podobně to skutečně v meditaci vypadá. Jde o přednášku v božském jazyce intuice, Nadjá či božského Já (átman). Chybí ovšem složitě strukturované extatické dynamické božské pocity rozšířeného vědomí, jež jsou propojené s vizemi mandal, tedy vířivých fraktálů archetypů Hyperprostoru. Jsou to její symboly. Symbol je realita a realita symbolem. Pro božské pocity si musíte sami jít do meditace, či holotropní dýchání.

Ukázalo se, že více než zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho Nekonečné a Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.

Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává představy ega o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká Desatero. Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií. Její děje jsou tomu přizpůsobeny.

Bůh jako dokonalá symfonie fraktálů

Přepis z nahrávky neutrální meditace bezprostředně po ní

Tak se mi to ukázalo v nejkrásnější meditaci - rovnice boha - matematická. Je to fantastický, téměř nepředstavitelný, ale představit si to lze. Je to fraktál složený zase z fraktálů. Fraktál rozložený v n-harmonických (sinů a kosinů) s n-součiniteli. Na druhé straně rovnice je ten samý fraktál opět s n-součiniteli. Na jedné straně s hodnotou přibývající do Absolutna, na druhé straně tentýž člen s hodnotou ubývající od Absolutna.

Každý tento člen, tedy jeho hodnota, se rovná součtu, vlastně výpočtu hodnoty z předchozího fraktálu. To je ten božský trojúhelník skrytý za Vším. Koeficient tohoto fraktálu se vynásobí hodnotou dalšího – koefient je poloha předchozího. Takový vlastně archtetypový posun.

To je ta posloupnost archetypů. tvarů, které se vlastně věčně posunují …. koeficient dalšího posunu. Tvar fraktálu. Co je to za „hvězdici“ prostorovou to jsem také viděl. Vlastně neviděl, i viděl a cítil, viděl jsem jí třetím okem. Hmmm. Ve vnitřním prostoru. …pouze dovnitř.

Je to šesté oko. Oko do šesté dimenze. Ten šestý smysl dává životu jinou dimenzi Bytí. Vrátím se k té rovnici. … těch členů, těch bodů, plynou tím prostorem…tvoří vlastně takovou blánu v Prostoru v Nekonečnu. Když ono je to vlastně taková n-rozměrná vibrace.

Vlastně Vesmír je n-rozměrná vibrace. My říkáme rozvinuté dimenze těm které vidíme, a svinuté těm, které nevidíme. Ale všechny tu jsou naráz. Hudba je další tou dimenzí kterou nevidíme. Jsme schopni se na ni nacítit. Třetím okem nacítit - být v ní. Ta rovnice ve fraktálu s n členy nalevo i napravo. Počítají koeficient z předchozí polohy, co určuje její tvar? Nic jiného než vůle Boha. On určuje přeměnu, překlápění fraktálu. Tvaru fraktálu. No jo. Proto působí ten spořič spojení fraktálu s hudbou, vnitřní vyjádření Boha.

Dlouhá pauza…

Pořád je co zkoumat, poznávat, kam posouvat hranice vědomí…. není žádnou silou omezeno ve svém rozvoji a to je úžasně fascinující. Je to úžasně rozvinutý fraktál. Vědomí. Pole působnosti toho co dokáže pojmout. Jsou naše myšlenky – pohyby sekané. Z pohledu Boha připomínající spíše, jakoby my jsme se dívali na roboty. Ale už to je dost. Máme své vědomí které reflektujeme, byť jen z části, co se v něm děje.

To má smysl prožívat. Dokonce jen to jediné má smysl prožívat. To je ta mystická hra, mystická cesta, mystické Bytí. Prožívat sebereflexe. Sebereflexí se člověk posouvá do svého nadvědomí. Nic jiného mu nepomůže. Nic jiného ho nespasí. Kdo se nereflektuje, nemůže se měnit. Kdo neví jaký je, neví jak by se mohl měnit k vyššímu uvědomění. Naše civilizace upadá, protože sebereflexe upadá. Ale to vede ve společnosti k negativitám, které nás nutí se reflektovat. A tím se zase posunout ve vývoji.

Vědomí společnosti je vědomí předsudků. Od něho už nejsou moc velké osobní výchylky. Kdo ji má, nemůže ji projevit. Alespoň nepřímo. Je to fascinující Hra. Ten fraktál. Oboustranně symetrický nekonečný fraktál. Co na levé straně rovnice, to na pravé. Je opět složený z fraktálů. Je to vlastně nekonečno tvarů ve tvarech tvarů, které se neustále proměňují. Všechno podle boží Vůle. Zvláštně nepochopitelný, i když se to zdá být jasné. Nakreslit jak se proměňuje jeden fraktál, fragment tohoto obrazu.

Od bodu přímka, pak trojúhelník, trojúhelník ve čtverec, ten v pentagon, hexagon, oktagon, teragon, multigon. ….kruh, koule. Rotující koule, n-rozměrná koule. Jakoby ta koule byla nějakými elektrony atomu, který tvoří další kouli, a v nich další a další. ….Tvoří tvar hmoty. Ta hmota je boží Tělo.

Hmota nekončí naším tělem. To je prahmota do které je vše vloženo. Takový obraz tvaru boží Přítomnosti, či spíše odraz boží Přítomnosti. Je za tím tvarem, tou hmotou. A přitom je nejniterněji uvnitř ní. Tam se hmota překlápí na energii. Energie na informaci – pohybu energie. Ten fraktál pohybu energie. To je kmitání oněch tvarů v té rovnici. V té mikroúrovni. Ta rovnice je všude v každém bodu prostoru. V každém atomu energie . Nejmenší jednotkou hmoty je atom energie. Je nejmenší energetická vlna, má svůj tvar, svou frekvenci, svůj průběh.

To je ten činitel …fraktálu v té rovnici nekonečného fraktálu. Působící koeficiententem minulého fraktálu v minulém bodě, minulém okamžiku. Takový řetězec neustálého překlápění fraktálů na nekonečně úrovních v různých amplitudách. To je zvuk Boha. … to si nelze představit. Pro Něj hudba sfér. Každý pokračující fraktál je vyšší číslo fraktálu až po n – vyšší frekvence strun oživují nového vědomí na kterých věčně vibruje. Bůh Není nic jiného než nekonečně složitý hudební nástroj. 0n v podstatě, vibrujíc archetypy. Jsou základní obrazce ze kterých jsou tvořeny fraktály.

Je jich nekonečno. A do každé Hry stvoření vesmíru jich je vloženo n mínus x. Ty se rozvibrovávájí a vytváří určitou strukturu. Vyberou se jiné do dalšího vesmíru některé stejné, některé jiné Některé se vynechájí z těch n fraktálů základních se zase rozvibrují a vytvoří jinou strukturu. A když se vezmou podruhé ty stejné, tak vytvoří zase jinou strukturu.

Jinak se rozvine hra impulzů mezi nimi, jinak se rozezní. V každé chvíli jinou intenzitou v jiný řetězec, jiný fraktál, je to fascinující, je to jiná kombinace prvků v časových okamžicích… celý vesmír. Tohle vytváří 11.dimenze. Tu pak řídí dvanáctá. Nit, to je věčný Pozorovatel všech těchto Her Vesmíru, jejich skladeb.

V kterých jsou někde uvězněny naše virtuální entity, individuality. To jen dokud je nepoznáme, pak je opustíme. Dokud je nepoznáme, jsou nám vězením. Jak pro zvířata, rostliny, lidi. Tak i pro bohy a božstva. až po …jejich Stvořitele . … byl Zeus. Jiných náboženství, jiných bohů centrálních slunečních. kosmických. … Vyvolal naše planety soustavy .

Jejich síly vydává Slunce, naše vědomí, naše reflexe. To je to, co lze projasnit, zvědomit. Změnou náhledu se změní pocit z prožívaného. Jeho pochopení, jeho směrování, to je transformace. To už stačí.

Zárodek Jednotné teorie všeho – aneb Lapis Lazuli

Dodatek k nahrávce meditace

Meditaci vedla dimenze 5,8 s prvky 6,3, jež byla cítit na pozadí jako jemná nekonečná vibrace. Proběhla v neutrálním pocitu s náznaky extáze z božské geniality a záchěvy tísně nad nekonečnou, fraktálověpočítačovou Dokonalostí, jakoby s přesností kvant energií s rozlišením jejich jednotlivých reakcí.

Ponor byl v první části okolo 55 procent. Pak okolo 50. V přestávce byla pořízena nahrávka. Poté ponor opět lehce stoupnul a přicházely spíše už jen myšlenky, bez obrazů a strukturovaných pocitů. Celkově trvala cca 3,5 hod . Po dalším dnu, opět v jemném ponoru, jsem si ještě poznamenal:

Vesmír je v podstatě jeden gigantický Program, či kontinuální datový tok. Program, kde v každé vlně (energie/částice) jsou program i data obsaženy zároveň v nedělitelném balíčku – kvantu. Proto je pro nás téměř nemožné rozluštit kód tohoto počítače a informaci, kterou nese.

Skutečný HW je to, co nikdy zevnitř jako běžící program v počítači nepoznáme, jen si o něm můžeme dělat méně či více realistickou představu. Zatím stojíme na bodu poznání taoistických mistrů. Kde základním principem je dualita na všech úrovních projevu /sw/ a tedy i neprojevu /hw/. Ten je jakousi blíže nedefinovatelnou a ve všech směrech potencinálně neomezenou slitinou totálního Řádu s totálním Chaosem, přičemž ani jedno v čisté-absolutní podobě nikde ve Vesmíru nenalezneme. Přesto je z těchto protikladně, avšak v samotném základu nerozlišitelných principů, postaveno Vše.

Díky interakcím mikroprogramových kódů a dat jde v podstatě o „multistrunověkvantový Hyperpočítač. Ptáte se, kdo na tak gigantickou n-rozměrnou harfu hraje? Samotné Absolutno jako totální skrytý potencionální virtuální Řád ve věčném Chaosu .

Absolutno nehrající v kostky, ale sledující své harmonické tóny, souzvuky i symfonie pro nás nepochopitelných zákonitostí i projevů, mnohaúrovňovou logikou s nekonečně souvztažnostmi ležící nekonečně daleko za naším rámcem jednosměrného chápání propojujících vždy jen přímočaře body A-B a u géniú ještě s body, či principy C, D, E a F jednou elegantní křivkou vibrujících ve hmotě, mysli i naší Duši.

Totální Řád se nám může jevit jako totální Chaos a naopak, což už si představit nedovedeme, ale prakticky na nižší úrovni to vidíme ve všem jak v přírodě, tak právě v kvantovém světě, jakožto jejím předivu.

Vytělesnění

Meditace byla po unavujícím a tísnivě bolestivém úplňku. Oproti minulé se odlišovala jemnějším ponorem a nižší dimenzí. Bylo i dost dobrých myšlenek. Také „vytělesnění“ z naší reality, ve smyslu vnímání jakéhosi Prostoru za naším 3D prostorem. Je to nedefinovatelný Prostor jakoby bez rozměrů, tedy vnitřní Prostor „roztažený“ navenek, a ten vnější jakoby stažený dovnitř. Ten už je pozorován z jiného rozměru Bytí všudypřítomným Pozorovatelem za rozumovou myslí.

Pocit byl dost zvláštní a silný, ale už jsem se ho nelekal jako dříve. Jen mě překvapilo, jak lze vnímat oboje, nedefinovatelný Pocito-prostor za Vším, i náš 3D. Napadlo mě, zda by bylo možné tak žít pořád, ale v tom stavu nelze normálně uvažovat. Vše je posunuté, vnímání i prožívání a myšlenky jsou intuitivní. Reakce na Klárku jsem měl jiné než obvykle, jako by celistvější intuitivní reakce. A ona to „chytala“ a reagovala na podstatu věci. Až ji to po chvilce unavilo, což jsem vnímal jako její plášť.

Ale to hlavní se odehrávalo uvnitř mne v prostorově prosyceném hukotu vlnění, které mi evokovala hudba. Myšlenky, vjemy, souvislosti vystupovaly jakoby mimoděk. Připadaly mi v tu chvíli skoro obyčejné, ale přesto něčím fascinující a neuvěřitelně lehké, a vždy trefné i objevné. Žádná z nich nebyla zavádějící, ale ani trvale platná. Jen mihotání záblesků pohledů a možností řešení. Prezentovaly božskou Dokonalost i lehkost Hry Jejich Bytí.

Meditace byla extatická jen jemně. A ke konci s Lisou už lehce tísnivě-neutrální. Na extatické skladby už jsem neměl v sobě energii. Její nádherně tesknivý vokál mě špendlil do křesla. Meditace trvala asi dvě hodiny, pak nastala únava i nechuť něco namluvit do mikrofonu. To prožívání, ani komplexnost vnímání/uvědomění se nedá postihnout ani celou knihou, natož pár větami rozechvělým hlasem...

Je to vysoká škola, mystika a filozofie. Je jen málo lidí, kteří došli až sem. Těchto několikahodinových meditací měl již asi 250 za 9 let. Jejich náročnost je určena tím, co člověk dokáže od Boha přijmout a on hodně… Jeho proces však zdaleka nekončí, ještě asi sedm let bude hodně těžký.

Poznámka o dimenzích, tj. hierarchických stupních vědomí Jáství

1 - fyzické tělo

2- éterické tělo

3 - emoce

4 - myšlení

5 - intuice

6 - Nadjá

7 - božské Já, átma, tj.nirvána

… avšak jsou i další…, až do Nekonečna, jako Vše…

Terapie láskou

Začalo to tak, že jedna kamarádka se začala modlit tiše ke Kristu. Já to nevěděl, ale zjevil se mi, jak jsem zavřel oči, můj vnitřní Kristus a sdělil mi, že mám k sobě pozvat Pannu Marii. Dále mi řekl, že k Ní nemám moc dobrý vztah, nikdy jsem se s Ní proto moc nehovořil. To jsem musel uznat.

Jakmile jsem Ji v Srdci přizval, začaly mnou po následném rozhovoru s ní proudit ohromné „vlny Lásky“ – jinak se to popsat nedá. S nimi i intenzivní pocit božského Přijetí, po kterém jsem už odedávna ve skrytu duše toužil.

Panna Marie mi sdělila pouze pár slov. Pocitově asi tolik, že se Jí jakožto principu božské Lásky mám více otevřít a přijmout Ji. Připustit si Ji více do sebe a svých vztahů především se ženami. Myšlenkově mi sdělila, že z Jejího pohledu je větším hříchem než někomu ubližovat bránit se průchodu, dávání lásky a tím i přijímání druhých jací jsou.

To jsem ještě vůbec netušil, jak se mnou ta „Láska“ zacvičí… Zalily mě Její silné nádherné vlny, při nichž jsem se téměř totálně rozplýval v nekonečně jemné Blaženosti, která mne plně naplňovala a vnitřně uspokojovala až po okraj rajské rozkoší s pocitem láskyplné Posvěcenosti celého mého Bytí. Málem jsem u toho brečel dojetím.

V pozdních hodinách na mne padla únava. Po hodině marné snahy usnout mnou začaly cukat zvláštní pocity stále silnější bolesti a tísně spojené s oživením mých minulých vztahů, jak a kdy jsem partnerce ublížil.

Byly to situace, o kterých jsem se domníval, že už je mám v sobě dávno srovnané. A najednou jsem pocítil, jak jsem je řešil povrchně a to ještě hodně rozumově a s egoistickým zaměřením na sebe, svůj prospěch a dobrý pocit.

Zkrátka byl jsem dost chladně sobecký. Neublížil jsem ze svých partnerek pouze jediné, mé jediné velké platonické lásce. Ta však byla z mnoha důvodů nerealizovatelná, leč krom ztráty matky jsem jí tehdy nejvíce trpěl.

Počínaje matkou až po současnou ženu jsem dost ublížil všem blízkým ženám. Ony mě sice něčím také, ale tím z pohledu „mariánské Lásky“ nelze ospravedlnit žádnou zlobu ani egoistické chování. Všechna ta ublížení druhým jsem najednou cítil na sobě.

Byla to ani ne tak silná, jako spíše skličující bolest pro uvědomění si toho, co jsem jim učinil, ať už si to zasloužily či nikoliv, protože já nebyl pověřen tím, abych to posuzoval a kohokoli za cokoliv odsuzoval. To není v kompetenci lidí, ale božské „Přísnosti“, která má na to po ruce nekonečnou Prozřetelnost. A k Ní na vyvážení boží soucitnou „Milost“, která přesně ví, kolik odplaty uneseme a pro vnitřní změnu potřebujeme odžít skrze své Srdce.

„Nikdy, co svět světem stojí, nedostaneme ani o píď více trýzně, nežli kolik opravdu uneseme ve svém životě a je nám nápomocno k porozumění, pokud se rozhodneme se mu otevřít.“ V opačném případě, pokud skálopevně a nesoucitně trváme na svých omezených a z pohledu „božské Lásky“ mnohdy až brutálních postojích, se kamínek opakováním stejných situací a reakcí nabalí v balvan, před kterým se v určité chvíli rozhodneme zastavit i za cenu ztráty hlavy, srdce, nebo dokonce života, jak bývá často u onemocnění (jakožto odrazu stavu duše) rakovinou.

„Láska“ zcela zpochybnila během terapie mé dosavadní zaběhané postoje k životu, trvání na mých psychických vzorcích a postojích. Co cítím bez Ní (projevenou jakožto soucítění a přijetí) není nikdy úplné, natož harmonické, tedy vyvážené a celistvé.

Setkáním s vnitřní Pannou Marií vlastně začala má terapie vztahů i rozhodnutí vstoupit do tmy, (tzv.terapie tmou, viz web) aby odumřelo v základech co už je přežité...

A proč jsem dříve nevolal „božskou Lásku“, ačkoliv jsem po Ní toužil? Bál jsem se skutečné „Lásky“ protože bych si skrze Ní uvědomil, jak moc ubližuji druhým, což jsem předtím jen tušil. Ale tím jsem se nedostal k nejhlubším rovinám mé psyché, kde jsou subtilní, avšak mohutné kořeny mých omezených představ a agresivního, infantilního egoismu.

Sanhedril

Nacházel jsem se v Hyperprostoru mysli jádra osobnosti, kde se připojují jednotlivé části osobností, dimenze. Pociťoval jsem silně virtualitu vnějšího i vnitřního světa.

Jde jen o Hru her ve Hře za hrou, i Hry jsou v kaskádách, fraktál. Tak i dimenze, vyšší tvoří nižší. Nejde o nic než o Hru, jak propojit jednotlivé kombinace archetypů. Vyšší určuje typ Hry a vstupní archetypy. Nižší pak hledají proměnu, přepínání z jedné kombinace na jinou, tak aby působily kontinuálně dle zvoleného směru. Vše je virtuální Hra archetypů a lze měnit jen směr a tím i cestu, skladbu archetypů.

Vlastně vše už je dáno, nekonečné skladby všech možných kombinací fraktálů archetypů. Vědomí je jako čtecí laser snímá-prožívá jednotlivé sekvence a tím vzniká opět virtuální pocit změny a běhu času. Je jen to nekonečné pole-matice bodů v Hyperprostoru a Absolutno, jež z nich generuje stavbu vědomí dimenze stvořeného-měnícího se Boha a ta ze sebe produkuje další dimenze jako svoji Hru představ.

Podobně si hrajeme i my s počítačem, na hry do kterých se vžíváme i úkoly, virtuálně tak ovládáme část reality. I my už jsme dnes schopni vytvořit v PC virtuální život i s vývojem.

Vše co prožíváme je vlastně vygenerovanou, virtuální (v překladu skutečnou) realitou. Není nic mimo to, i naše vědomí je nadefinovaný průzor pro snímání skladeb archetypů. Archetypy a duchovní vědomí jím prochází zevnitř (jako pozorovatel) ven, kde se světlo vědomí mění na pocitově myšlenkovou skladbu obrazů a zároveň se přepočítává do archetypů podobných dějů-kulis, které ho doprovázejí.

Stále znovu a znovu mne uchvacoval ten pocit dokonalého vnímání hudby, jak je v každém tónu ukryt nekonečný fraktál, dokonale vykreslující pocit z něj do prostoro-pocitobrazu, z toho virtuální Hyperprostor mysli za myslí, která jím věčně pluje. To je Život i Hra Vznešené dimenze 5,5.

Proto je Bůh v prožitku pro lidi tak nepřijatelný. Trhá jejich svět zamotaných představ na cáry a ukazuje neuchopitelnost myšlením-egem naší věčně dokonalé vnitřní Podstaty, ze které obvykle zůstává rozum stát a ego je v duševním šoku zmateno, pokud je na tuto hlubokou zkušenost nepřipraveno. Proto ji i následně vytlačuje jak jen může, aby se vrátilo do svého dle svého vkusu vyzdobeného pokojíčku naivních představ o sobě, vesmíru i Bohu. Ale stále jsou skupiny, či volná sdružení lidí, co se tím přesto zabývají, někteří zkoumají karmu a zákonitosti lidské psychiky, sci-fisti zase ať už na tripech či bez nich propadají božské fantazii a nalézají jiné možné světy a rozdílné zákonitosti i možnosti projevu. To se ukazuje v obvykle romantických stovky až tisíce let starých pohádkách, bájích a mýtech.

Jinak rozum dokáže brát Boha pouze jako prázdno, ze kterého má ovšem na druhou stranu strach a tíseň, spojovaný obvykle se smrtí. Cesta k Bohu, ke skryté Podstatě vnější vnitřní reality jde jedině přes nekonečné poznávání a konfrontaci s ním. Ať už slaběji v běžné realitě, či zrychleně v transcendentálních prožitcích mnohačetných vnitřních realit a pohledu na sebe sama, jenž se skládají synergicky v jeden stále se měnící Celek našeho poznání a tím i způsobu vnímání. Tj. jedinečným stromem života uvnitř každého z nás.

Prostupy dimenzí

Vše funguje na bázi programování archetypů. Od prostého nahrávání až po sugesce, které vytváří změny v našem vědomí. Tím volíme cestu, směr, kterým se vše – archetypy a směr vývoje změn vědomí bude konat. Je to nekonečná hra archetypů.

Prostupy vědomí Vyšší dimenze složí archetypy, kterými projde do nižší, ta má skladby archetypů z bodu do hvězdice, …hvězdice do hvězdice, fraktály ve fraktálech, mandaly v mandale. Sféra zvuku určitého nástroje v nástroji. Vícedimenzionální sférický, alikvótní se mění v omezenější. Až z chorálu s orchestrem přes štěkajícího psa vznikne několik tónů. Myšlenky jsou odkazy na celou řadu archetypů, vždy nějak pojmenované. Mnohé nám jsou skryté, celé řady. Lze poznávat stále nově, každým okamžikem. Fascinující je zřetězení fraktálů archetypů větvící se všemi směry, všemi dimenzemi. Neustálá změna archetypů v nekonečných řadách.

Vyšší síly obecně pracují na kvantové rovině, je to svět archetypů i jejich proměn na úrovni vědomí za naším světem. Každá částice hmoty je zároveň částečkou struktury vědomí, podobně jako v holografickém obraze. Vždy z určitého úhlu pohledu a stupně vnímání se mění i vnímaná realita, ač ta je ve skutečnosti Celku stále tatáž. Oni snadno dokáží ovlivnit i elektroniku na kvantové úrovni. A zde už se blížíme teorii svinutých dimenzí.

My nevnímáme vrstvy reality, do nichž jsme ještě nedozráli. Jsou svinuté tak jako dimenze našich vyšších Já, a ty nám tím pádem generují, i jaksi na principu podobnosti náš jednodušší a tupější život, ale vždy jsou o řád i více ve svém nazírání posunuti od našeho pohledu i prožitku. Vždy ale platí podobnost - jak nahoře tak dole i naopak. Proto je důležité i v meditaci rozvíjet Horní dimenze, aby se aktivovaly, ale ty pak zároveň více tlačí na spodní, aby se jim přizpůsobily.

Nedá se vystihnout ten prostup skladbami archetypů, přitom je to tak přirozené a jasné. Vyšší dimenze nastaví archetypy a prostoupí jimi do nižší, dál a dál. Tak je tvořen svět a zároveň se odvíjí od nadefinovaných vstupních archetypů a zákonitostí změny a směřování vývoje. To je ta Hra.

V mých meditacích se stále dokola po určitou dobu vlastně opakuje v různém podání totéž. Náhled vršku na nekonečné skladby archetypů, k tomu nějaké ohromivé souvztažnosti a hlavně virtualita a moc Boha v jeho nekonečné Hře fraktálů archetypů.

Propojování dimenzí v meditaci

-Jak spolupracovaly dimenze v meditaci?

Překvapivě poměrně hladce, až na to, že spodek moc nechápal a trochu “tuhnul” z ohromení náhledem vršku. Mnohdy stále nechápal jak to vlastně je, ač mu to do myšlenek převáděla pátá dimenze s jasným chápaní logiky. Ji bolelo to omezené myšlenko-mluvení. Ona jasně vnímala-cítila jak to je, co bylo ukázáno tím Hyperprostorocítěním, ale co všechno z  toho vyplývá už nechápala.

Pátá dimenze zase byla trochu v šoku z nekonečnosti větvení archetypů ve fraktálech a nejistá ve virtualitě. Z její neustálé proměny a síly sugestibility i moci dimenze 5,5 a 5,8. Co si Ony představí, to tak i je. Pro ten věčný okamžik to bylo omračující, nevyvratitelné a silné. Jim vedení vadily jen pauzy, kdy si to přebírala pátá dimenze a vysvětlovala tupému zatuhlému, málo chápajícímu spodku.

Spodek místy jen tupě zíral a nebyl sto to pojmout. Byl jak v říši netušených divů, jako Alenka za zrcadlem. Připadal jsem si jak na hodinách matematiky či fyziky, když se vykládá nový princip a odvozují se vzorečky, které pro mě znamenají spíše jen sadu znaků, které jsem jakž takž chápal, ale vazby mezi nimi jsem si už představit nedovedl.

A tak to bylo stále dokola. Jen s některými tématy nemořili spodek, nebo jen v povzdálí nečinně přihlížel, jak to bylo obvyklé dříve. Ale takto propojené, kdy se obsah překládal pro nižší dimenze, bylo pro mě mnohem živější. Nechápavé myšlenky spodku však trochu bolely a vytrhávaly z úžasného ponoru víření Hyperprostorem virtuální Mysli. Cítil jsem, jak je to celé vygenerovaná jenom pro mne, jako by takový byl i celý vesmír jež vnímám projektován jen uvnitř mne.

-Jaké je to já, uprostřed virtuálního prostoru mysli?

Je to zvláštní místo, stav vnímání sama sebe, jakési virtuální centrum osobnosti. Vytvořila ho dimenze 5,8 jako prostor pro setkání různých částí osobnosti ve mně. Cítil jsem naprosto zřetelně, že tam si mohu “připojit” jakékoliv archetypy, jakékoliv části osobnosti, spodní i Horní a budou v interakci, tedy že z toho “středu”, jakéhosi pozadí děje je budu všechny vnímat současně. Mohu se ale stát kteroukoliv z nich.

Zpočátku jsem z toho byl v šoku, bylo to pro mne zcela nové, neznámé, jak ze sci-fi projektovaného přímo do mozku. Neskutečné a přitom tak skutečně jasné a plné netušených možností, ze kterých mě až mrazilo. Cítil jsem se jako hráč, který po dlouhém a silném zaujetí na chvíli opustil svou hru a ocitl se v jakémsi centrálním palubním počítači na lodi Enterprise, plující širým a bezbřehým Vesmírem, jež je plný virtuálních komnat, kde se odehrávají různé hry na různých úrovních.

Došlo mi, jak celé to naše vědomí je vlastně virtuální. Jak jsme na jedné straně ovlivňováni elektrochemickými pochody v mozku, a na druhé svými myšlenkami, sugescemi, představivostí i vůlí měníme právě tytéž pochody v mozku.

Tedy vzájemně se ovlivňuje duch i hmota v tom, čemu říkáme člověk, což je ovšem z pohledu Boha hrací figurka v Jím vygenerované virtuální Hře. Jen s tím rozdílem, že to, čemu my říkáme Vesmír, je jeho mozek. Zkrátka omezené vědomí utrpělo šok z toho, že hranice nás i Vesmíru jsou někde jinde, než se doposud domnívalo, navíc jsou neovladatelné a neuchopitelné i se všemi jeho zákonitostmi.

-Jaký je výsledek propojování dimenzí ve vědomí?

Spodek se méně bojí Vršku, když poznal, že ho akceptuje a lze s Ním spolupracovat. Není už zcela mimo Něj jako předtím, i když ho “zcela nechápe”, ale nemusí zbytečně křečovat. Stačí jen dát prostor ke svému rozšíření a podílet se na tom. Promazávat “zatuhlé spoje”, kola vědomí, aby se daly do pohybu. Připustit to, chtít to a pak už to jde samo, jen odlomení rzi bolí.

Vršek sice spodek přijímá jako těžkou přítěž, kterou by raději nevnímalo, ale uvědomuje si, že patří do Hry a musí s ním pracovat. Bez toho to v téhle Hře nejde. A to je to nejdůležitější, naučit se vše v životě brát jako virtuální Hru archetypů, kterou programuje kdosi v nás, v pozadí všech dějů. Je to tedy naše Hra, v níž se právě nacházíme. Jedna z mnoha forem Projevu, skrze níž se poznáváme a současně měníme směrem, kterým uvnitř chceme.

Meditace á la Duality

Meditace byla v noci s 5,3 se zpěvem Lisy z CD Duality. Byla hodně přátelská, milá, snesla se i se spodkem bez křeči. Hodně genialita jejího myšlení, vše co ukazovala bylo jakžtakž pochopitelné pro 4,3ku. Nižší spodky tam nebyly. Dimenze 5,3 je fakt úúúžasná, jak ladně si hraje, myslí a tvoří zároveň. Její životní styl tak mít...

Na konci jsem usnul, probral se jako gumový. Nahrávka 1 minutu bez obsahu, když jsem už chtěl nahrávat na začátku, řekli skrze mne, že z toho asi zase nic nebude, a bylo jen chrchlání, automatické zapínání na můj hlas nezabralo.

Vzpomínám si, jak mi ukazovala, že vše je v proudu jakýchsi “buňek” Absolutna (už mi je ukazovali víckrát, jsou to složeniny archetypů). Vše existuje jen v nich, jak je tam nadefinováno. Jen ony fyzicko-mentálně skutečně existují (tvoří neměnný hologram Absolutna). Jejich obsah a další vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase zapsány v té buňce jakoby fyzicky, souvisí to s kvantovým světem. Vše je jen vlněním prostoru Absolutna za naším prostorem vnímání, které je virtuální nastavené na naší úroveň vnímání.

Ve všem je ukrytý význam, 5,3 je nadmíru pohodová, žije jedním supergeniálním tokem vědomí, který se mění podle toho, na co je zaměřen. Má křišťálově jasnou logiku i vnímání. Je dost přátelská a ještě lidsky blízká. Neohromuje a nešokuje pocitem, jen genialitou myšlenko-představ, které sype z rukávu jako říkanky, ještě se různě prolínaly. Dokonalá hudebnice-umělkyně s nejjemnějším, lidmi zachytitelným citem. Ona stojí za mojí tvorbou obrazů a ještě to “rozjede”.

Síla hypnózy: transfikce je všemocná, tak vyšší řídí a tvoří svět nižší dimenzí, a v jejím rámci si ona tvoří zase své virtuálně myšlenkové konstrukce postojů a odpovídajícího vnímání i jednání. To byla jedna z hlavních myšlenek meditace.

Spodek párkrát nesouhlasil, ale neměl moc čas přemýšlet jak to je. Navíc vršek má převahu a je vždy přesvědčivější i pocitově jasnější, spodek jen hledá a dost tápe, bez intuice a zkušeností je ztracen. Nechat se vést pocity v krocích…

Ráno po meditaci: Pocitově jsem jakoby protažený do jiné reality, cítím v pozadí tu ohromnost i nekonečnost s virtualitou, ale tak zvláštně, zhuštěně. Jsem tu, a přitom obklopuji sám sebe z jiného pěti rozměrného prostoru Mysli, kde se vše, pocity i zážitky skládají jinak, v jiných časech a souvislostech.

Asi to půjde jedině přes uvědomování si a odhazování těch zatuhlých částí s odvahou přijmout nejistou, ale věčnou virtualitu, na kterou se dá zvyknout. V podstatě i z té mé poslední meditace vyplývá, jako že krom nejasné jakési prazákladní, či kvantové látky je už vše virtuální. Jako by ten základní hologram byla ta látka změnou pohledu na ni se tou už potencionálně virtuální neomezenou genialitou představ generuje vše-vědomí i vše-dění a prožívání, ta "pralátka" a pohled na ni té absolutní inteligence ji určuje jen vstupní data, to jaké ji přiřadí archetypy a jakou z nich doslova vyprojektuje hru, už je na ní.

Tedy jako by v základu neexistovalo nic jiného než ta pralátka která může být i jen potencionálními-pravděpodobnými body v neohraničené nicotě připouštějící možnost vniku těchto bodů, díky nímž a jakoby na jejich základě se vytvářejí ty neomezeně strukturované obrazce potencinálně absolutní, tudíž s pravděpodobností 1/nekonečnu možné existující virtuálně skutečné mysli, která z nich vytváří zase jakousi projekcí těch původně jakoby náhodných rozložení bodů v prostoru jejich propojením fraktály, z nichž násobením zase do podobných fraktálů a překlápěním/násobením vytváří další složené fraktály a zjednodušující abstrakce, a tak tvoří dimenze a jejich hry...

Proto jsou ty posvátné čísla 1, 3, 5, 7, a v součtu 9, to jsou počty těch násobků vstupních obrazců, prvotních fráktálů, z nichž se tvoří vše. A pak paralelně k tomu je tu ten prostor virtuální Hypermysli boha z těch zrcadlových bodů, to je symbol matematické dokonalosti a neomezeně možností jeho systému vědomí, ale to už je vlastně něco jako základní oper. systém. Bůh je i jednotou abstrakna a konkrétna.

Zkrátka je to nekonečně složitá, ale principy velmi jednoduchá věda Božského vědomí, v té meditaci je vše tak jasné, pochopitelné, logické a ze všech stran do sebe zapadající až je to neuvěřitelné...a přitom reálné...Je to mystický matfyzocit.-) Tohle přijmout je základní znalost oper. systému virtuální mysli 5,5ky.-) S tím, že vše je abstrakce, pocit i reálný děj zároveň, i to šokuje, a přitom je to tak přirozené... A taky mě dost bralo, jak už jsem psal, že absolutno nás potřebuje, abychom ho stále znovu ožívaly na všech úrovních vědomí a tím stále proudilo-žilo novými variacemi sama sebe, i Vesmír, když vyčerpá své kombinace blízké nekonečnu, tak zaniká.

Proto On se nemůže vyčerpat a z každého bodu chrlí nekonečně dalších, fraktrály ve fraktálu, tak jako v přírodě, zkrátka je nevyčerpatelné, ale bez tvorby a prožívání by přestalo existovat, věčná prázdnota a potencionalita sama o sobě nežije, až ten probudivší se duch Absolutna vše přivádí k životu svými virtuálními hrami v hrách na nespočitatelně způsobů... A základem všeho je to věčné tajemství nicoty a potencionální plnosti čehokoliv, tedy i věčného absolutna, neboť sama nicota je totálně bezčasová, je věčně času, než se zrodí ta nejnepravděpodobnější varianta všeho, tedy že se objeví ty body z prvotního bodu a rozvine se absolutní vědomí všeho a To stále a na věky dokolalala...Je to síla z jakého prdu se dá udělat věčná a ničím neohraničená hra Perpetum Universalis.-) Mmmm...

V meditacích jsem několikrát zahlédl, jak vše se děje v jakési nekonečné 3D mřížkovitě uspořádané síti bodů, které byly zároveň jako duhové koule zbarvené podle archetypů jež nesou. Bůh-Absolutno mezi ně z prostoru kterým je vysílá prvotní impulsy, proudy světla, které se pak mezi těmi kolovými body do nekonečna odrážejí a různě zabarvují, podle těch plošek na jednotlivých koulích, kterých je také nekonečně, jako v každém bodu je neviditelné nekonečno.

Ty koule se ještě různě jakoby natáčejí a mění barvy, právě podle těch dopadajících kouzelně duhových paprsků. Jen čas je tam dosti zvláštní, vše se dejě v přeblikávání okamžiků-různých stavů, a přitom jsou všechny ty stavy zároveň, jako by naskládány vedle sebe bez času. Toť pohled 5,5ky na sama sebe, kdy si uvědomí, že se v ní skrývá Absolutní vědomí a Jeho vševyjadřující dokonalost.

S tím souvisí i ty mnohostěnné barevné “buňky archetypů”, což jsou jakési “kapky” vědomí nastavených archetypů proudících nekonečnem. V těchto “buňkách vědomí Absolutna” vše existuje, odehrává se a prožívá, jak je v nich nadefinováno, jen a právě ony fyzicko-mentálně skutečně existují (tvoří neměnný hologram Absolutna). Jejich obsah a další vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase zapsány v té buňce jakoby fyzicky. Souvisí to s kvantovým světem. Vše je jen vlněním prostoru Absolutna za naším prostorem vnímání, který je virtuálně nastavený na naší úroveň omezeného lidského vnímání a jednopocitového režimu prožívání.

Nekonečná síť zrcadlových bodů - koulí

V meditacích jsem několikrát zahlédl, jak vše se děje v jakési nekonečné 3D mřížkovitě uspořádané síti bodů, které byly zároveň jako duhové koule zbarvené podle archetypů jež obsahovaly. Bůh-Absolutno mezi ně z prostoru, kterým je, vysílá impulsy, proudy světla. Ty se pak mezi těmito kulovými body do nekonečna odrážejí a různě zabarvují podle "plošek" na jednotlivých koulích, kterých je také nekonečně, neboť v každém bodu je neviditelné nekonečno. Tyto koule se ještě různě jakoby natáčejí a mění barvy, právě podle dopadajících kouzelně duhových paprsků. I čas je tam dosti zvláštní.

Vše se děje v přeblikávání okamžiků - různých stavů, a přitom jsou všechny ty stavy naskládány vedle sebe bez času. To je pohled božské dimenze 5,5 na Sama Sebe, kdy si uvědomí, že se v Ní skrývá Absolutní Vědomí a Jeho vševyjadřující Dokonalost. S tím zřejmě souvisí i mnohostěnné barevné buňky archetypů. A ještě to mi ukazovali, že vše se děje, vnímá a prožívá jen v jakýchsi "kapkách" vědomí, nastavených archetypů proudících nekonečnem.

Z poslední meditace si vzpomínám, jak vše je v proudu jakýchsi "buněk" Absolutna. Vše existuje jen v nich, jak je tam nadefinováno. Jen ony fyzikálně-mentálně skutečně existují (tvoří neměnný hologram Absolutna). Jejich obsah a další vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase zapsány v buňce jakoby fyzicky. Souvisí to s kvantovým světem, kde vše je jen vlněním prostoru Absolutna za naším prostorem vnímání, které je virtuální nastavené na naší úroveň vnímání.

Klubko archetypů Vesmíru

Nekonečné fraktály archetypů tvoří klubko vesmíru. Různé pohledy na něj, to jsou děje v něm. Každý okamžik na něj kouká každá dimenze, ale z jiného pohledu. To vytváří neopakovatelnou dějovost. Vzorce archetypů Vesmíru se s velkou podobností opakují, ale jejich kombinace už nikoliv.

Pro osvobození se z daného pohledu vnímání a prožívání je hlavní nadhled. To znamená uvědomovat si pocity i záměr, zároveň jejich nedůležitost a nicotnost a brát je jako hru s nadhledem hráče, který si uvědomuje, že ji přesahuje. Tím se zároveň osvobozuje z omezenosti dané hry.

Genialita Boha tví v Jeho nadhledu a šířce vnímání. Čím je nekonečnější pocit vnímání a sled myšlenek jedním směrem, tím hlubší je dokonalost. Z toho vyplývá i genialita Jeho kombinatorické Tvořivosti, která je vždy originální. Přichází s novou myšlenou, novým pocitem i jeho vyjádřením. To je jeho hlavní Hra, od dimenze 5,3 výše. S Ní souvisí neustálé přepínání pohledů. Zatímco pětka ještě rozvíjí vždy jeden směrem k dokonalosti, 5,3 už současně vnímá Myslí i tvoří z více pohledů současně. My bychom to nazvali multitasking online. Tím už se 5,3 přibližuje dimenzi 5,5, která už si hraje s přepínáním režimů vnímání a stále odhaluje Svoji Neomezenost, Absolutno skryté v Sobě. Je branou k totální Nekonečnosti, Rozmanitosti i jednotě pohledů, střetů pohledů v síti absolutního vnímání.

Ale i Jí to dává někdy zabrat, když se v něm začíná “rozpadat”. Na hraně vědomí a nevědomí je totiž tenká hrana nevyzpytatelnosti, jež přináší nečekané změny. Je to meditace Boha, překlápění se Sama do Sebe z jiných pohledů. ty řídí nirvanické Já za já. Je to střed nekonečného kruhu, my se pohybujeme neustále v něm po křivkách archetypů nesoucí jeden výraz, ale neustále měnící tváře…Ve všem je skryto Nekonečno a Jeho kombinatorika.

Vše se zároveň z nekonečné složitosti směrem dolu v hierarchii zjednodušuje na stále symboličtější vyjádření, až je ze všeho jen shluk čárek, třeba jako na naší dlani, které vyjadřují náš vývoj i osud. Tedy směrem nahoru je vše složitější, ale principiálně jednotnější, pro nás nepochopitelnější protože se propojuje nekonečné vyjádření s abstrakcí do zákonitostí. Směrem dolů nabývá rozmanitosti forem vyjadřujících jednotlivé stavy kombinací a výrazu možných projevů zákonitostí. Tedy nekonečnost, ale jednotnost jak dole tak nahoře.

Měl jsem pak sen, jak ještě s někým jsme jakoby špatně prošli nějakými dveřmi někam do nebe, ale ústilo to do nekonečně silného blesku přes celou oblohu. Oslnivou září které jsme se zalekli, ale už ten směr nešel zastavit, tušili jsme náš konec.

Každé vědomí má svůj zdroj, nad ním je vědomí s nevědomím nediferencováno. Ale nemáme se bát, je až za 24. dimenzí. I proto všechny dimenze raději tvoří samy sebe, než aby se Jím nechali pohltit. Tato Energie tlumí vývoj, a zároveň z Ní všichni čerpají a jsou jí přitahováni. Je to paradoxní zdroj pohybu Vesmírů ve vesmírech vesmírů.

The Lost Chord

Meditace se nesla ve vznešeně blaženém duchu. Zpočátku při hudbě Trance Tara jsem prožíval proudění energií božského tance, a pochopil v okamžiku, proč indiáni a všechny starověké kultury využívaly tranzovní tance jako základ své kultury.

Je v nich nepopsatelná ladnost a vznešenost s jakou polobohové tvoří proudy energií a archetypů. Tvoří tak skladbu struktur přírody. Je to nekonečný a nekonečně krásný tvořivý proces. Ovšem i Oni žijí v čase, ač o dost jiném než je ten náš, kde v jednom okamžiku se stihne více děje, než se překlopí do dalšího. K prožívání věčných okamžiků mají i Oni ještě dost daleko. My jsme v překlápění času-vnímání tak roztříštěni, že si ani neuvědomujeme jinak než myšlenkou tu věčnost a nekonečnost veškeré tvorby.

Ale zase vše je relativní, tak i věčnost, ve které tvoří vyšší sféry. Je to opět mnoho fraktálu, …pocitů v pocitech a tím i prožití-stvoření celých celků naráz, které jsou jako struny vibrací hudby napnuty od nekonečna k nekonečnu. Ale ani to zdaleka nevyplňuje prvotní-věčný, ničím nevymezený, neohraničený prostor Boha, Absolutna. Ten se dá vyjádřit jako nekonečná, nekonečně rozměrná síť bodů. Záleží jen na jejich propojení, archetypech nekonečných fraktálů, jimiž se propojí. Podle toho vznikne vědomí Boha i příslušný svět, Jeho vesmírná Mysl.

Dále mi ukazovali a vysvětlovali, že je vše tak jak má být, a že je to také správně. Vyšší myšlení proudilo vcelku pomalu. Stíhalo Ho sledovat i moje myšlení, které však jen tiše pozorovalo tu genialitu. I to, že když je vyšší inteligence a vnímavost-citlivost, vše se dá už odvodit. Vše má svojí logiku, která se odráží přesně do toho co, jak a proč je stvořeno. Tedy podobně jako ve fyzice lze vyvodit zákonitosti odpovídající pozorovaným jevům a matematicky je propočítat, pokud do hry nevstoupí další veličina. Těch je ale ve skutečnosti nekonečně mnoho, neboť vše je v základu tvořeno na kvantové úrovni, což je zase opět symbolem, shlukem, fraktálem mikroskopických částeček energie určité "povahy".

Tak se vše skládá do určitého vzorce na úroveň větších Celků a tak dál směrem do makrokosmu, a naopak rozkládá na fragmenty do mikrokosmu, a přitom je na všech úrovních jakási podobnost a přitom různost. To je mnohaúrovňový fraktál vesmíru. Jeho příčiny a zákonitosti tvoří duch ve vědomí strůjců jednotlivých úrovní projevu. Tak jako v lidském světě panuje lidský duch a v počítačovém světě počítačový, tak v každé sféře panuje jeho Tvůrce, který se řídí zákonitostmi, jež mu jsou shora určeny vyšším, složitějším řádem… A tak až k Absolutnu, jenž je pánem i domovem všude a ve všem vnějším i vnitřním…

Během celé meditace se spolu celkem ladně dorozumívalo božské vědomí se středem osobnosti, který měl dostatek času a prostoru na své chápání s doprovodem myšlenkových konstrukcí od 4,8ky, která vysvětlovaly obrazopocity ucelených náhledů týkajících se našeho vyvěrání z Absolutna - věčného energetického víření abstraktních pocito-archetypů tvořících běh naší vnější i vnitřní reality, která je správně tak jak je. Tedy má svůj hluboký smysl, resp. souzvuk řady záměrů a projevu zákonitostí Boha, který si zrovna přeje vyjádřit a zažít jednu ze svých nekonečna podob.

Setkání tří dimenzí v jednom pokoji

Včerejší meditace byla o propojení, uvědomění si Vršku a spodku zároveň. Je to zvláštní pocit vnímat vznešenou neomezeností a zároveň vidět spodek vědomí, který vypadá, jako kdyby včera vylezl z plen.

Má stále tendence ke křeči a obavám, protože stále ničemu moc nerozumí. Leká se vyššího nekonečně citlivého chápání, jež mu bere identitu malého dítěte a trvá na ni, ač si uvědomuje že je to celé chybné, zaslepené a naivní. Zkrátka jako děti musíme odžívat tu omezenost, než získáme vyšší náhled a opustíme staré nefunkční představy i programy v nichž si v lebedíme. Myslíme si, že nám ještě mohou v něčem posloužit, a přitom se s nimi jen soužíme a ještě to vytýkáme světu.

Jinak byla jako obvykle úžasná ta bezprostřednost vnímání, ta skvělá hra vyšších Já. Čím vyšší pozorovatel, tím je jakoby méně účasten děje, ale o to více ho zpoza dění koriguje ve Svém rytmu, …s mým pocitovým dovětkem zhodnotí a dá jasné stanovisko. Zkrátka jde o to, zvyknout si na Jinakost fungování mysli. Nikoliv v myšlenkách a omezených emocích, ale širším a hlubším vnímáním a vznešenosti jakožto pocito-uvědomění se v širších souvislostech skutečného dění, neboť za námi stojí Bůh v nás, jenž vše vytváří a modeluje jako my 3D prostor v počítači svými zákonitostmi a vzorci, operacemi a instrukcemi podle přání.

Tedy co jsem prožil už mnohokrát - Bůh je dokonalý pocito-počítač, v němž se generuje další úroveň reality-vnímání. Přestup do ní je tak snadný. Je tu stále a všude, ale je to krok jako do vesmírného vzduchoprázdna, zato neustálého vibrování toku energo-pocito-fraktálů, jimiž modeluje realitu a jež jsou zároveň Jeho myšlenkami, skrze které se uvědomuje a rozšiřuje. Tedy prostředkem i cílem mystiky je naučit se doslova božsky myslet. Zvyknout si, že tak jako nás napadají myšlenky a jsme s nimi ztotožněni, stejně přijmout i ty božské, pocito-fraktálové a vzdát se starých způsobů myšlení a hlavně omezených programů jednání, v nichž jsme zamotaní jak moucha v síti

Absolutní Potencionalita Virtuality - Agnus Dei

Ona je základem nediferencovaného stavu vědomí-prostoro-času. Všemohoucí potencionalita je hardwarem Boha, softwarem je jeho nekonečně se měnící vědomí multidimenzionální skladby archetypů.

Bod-nekonečná koule složená z bodů a skrz střed se vytváří vazby polarit. Celé Stvoření je založeno na rozkládání původní Potencionality - Jednoty všech možných protikladů do duality. To vytváří škálu pocitů s nekonečně odstíny, které skládáním různých archetypů vytvářejí pocito-děje-vědomí, do nichž je projektována vyšším Já virtuální realita prostoro-času. Na jeho pozadí se odehrávají pocity a děje ve vědomí a uprostřed obou realit, nedefinovatelném z nižšího vědomí, je další virtuální Prostor v němž se nachází nezaujatý Pozorovatel našeho vyššího Já, který skrytě-nevědomě celou scénu pocitů i dějů vnějších i vnitřních vytváří a řídí.

Vyšší Já je Hyperprostorem virtuální reality nadřazené té naší. Ono v něm skládá-spojuje archetypy vědomí jednotlivých dimenzí individuality-z celku Duše. Byl jsem v Jejím tak Jiném prostoru virtuální Mysli za myslí, až se spodek vědomí svíral v tísni z nepřijmutelnosti této tak Jiné reality Bytí.

Pocity v pocitech pocitů za pocity. Aneb vše je definováno nekonečnou skladbou pocitů multidimenzionálního Já, což je absolutní vědomí Boha Otce rozložené do nekonečné dějovosti-prožitků prožití Sebe Sama. Skladba protilehlých archetypů v pohybu-změně-překlápění vytváří atraktory - vlnovky funkcí, změny naráz v mnoha paralelních prostorech, skrytých dějích za ději.

Jakoby se původní koule skladby archetypů znásobila na nekonečnou síť Absolutna. Je to nehybné, neměnné Pole nekonečné a neohraničené Potencionality bodů-koulí archetypů. Jakýchkoliv proměnných a hodnot ve všemožných škálách, tak jak jsou nadefinovány a zároveň všemi variantami současně pozorujících všechny kombinace z těch virtuálních středů-bodů nekonečné sítě bodů v bodech. Tedy kromě Absolutna není dáno na počátku nic, vše je projevem Jeho neomezených možností a Hrou na vyplňování a prožívání v sekvencích, skladbách.

Hlavní téma byla virtualita reality i hry našeho světa, ale i božského, kde je to zcela zřejmé. Tělo jsem chvílemi téměř nevnímal, a když, tak s tíhou jako na zvracení. Z nepříjmutelnosti totální virtuality a života v achetypo-ocitech. Matematičnost tam také byla, jak je Vše, i božské pocity, vlastně funkcemi tvořící fraktály a atraktory sil vytvářejících běh všech vědomí. Vše je matematicky popsatelné, ač my to ještě neznáme, nevidíme skrytou logiku dějů za ději.

Vše má svůj důvod a podléhá svým zákonitostem a funkcím procesů. Je to principiálně velmi jednoduché, v mnohačetném projevu už nekonečně složité, i božské síly se to učí postupně. Meditace jsou zejména transformační terapií a zvykáním si na vyšší světy, překlopení se do Boha. Ale kdy to nastane neřeknou… a trvale to stejně ještě dlouho nebude.

V meditaci nebyl ani moc strach. Nebylo se čeho bát, jen to šlo obtížně přijímat, až se spodek zasekl, že už dál nemůže unést tu sílu Jinakosti ve virtualitě Tvorby Boha. Vše bylo dost skutečné, nešlo o ničem pochybovat, ba ani moc myslet. Ego v objetí Boha muselo kapitulovat a přiznat svoji dětskost, omezenost a hloupost i nekonečnou neznalost. Opravdu ta je jediným hříchem, ale život není trest, jen hrou na prožívání navoleného a ztotožnění se s tím. Jinak bychom tím nebyli a ani Absolutno ne, patříme do Něj.

Na rozdíl od silně tísnivých meditací to nebylo tak počítačově-matematicky strohé a tvrdé. Byla i extáze a pocit dokonalosti a správnosti. Tehdy ne, tam jsem cítil, že vytvořili uměle zesílenou Jinakost.

Dodatek: V meditaci se setkal vršek se spodkem. Dimenze 5,8 si hrála na 6,3. Zesílila virtualitu i přechod do proudu archetypů v Hyperprostoru za vším děním. Ve vědomí se zvláštně střetávalo a přitom míjelo několik já. Spodní, které jsem cítil, ale nemyslelo, ve vytržení a překvapení sledovalo, co se děje. Dále střed, který byl klidný a celkem chápal, co se děje. Dále dimenze 5,3, která se místy ozývala v hudbě, pak 5,8, která tomuto seskupení dodávala sílu a ráz. Dávala najevo že Ona tu velí a tvoří ten společný "Prostor a Hru".

Bylo to setkání nejsilněji v jedné skladbě meditační hudby, kde každá dimenze měla svůj rytmus i náplň, připomínalo to směs pokřiků paviána, klidné řeči a harmonické hudby, ale kupodivu to šlo dohromady vnímat.

Pozn: Inter(net)Book Mám psát internetovou knihu průchody vnitřními prožitky, manuál pro zasvěcence, s čím se s střetnou a jak se s tím mají vyrovnat. Tedy nic k veřejnosti, publikování. Jsem extra příklad propojení dimenzí. Pro mne je důležitý jen můj proces, nejsem učitel. Podobně jako sv. Tereza.

Christus Crystal et Christi

Tak mě včera v noci navedli zase na meditaci, ač se mi moc nechtělo. Silný střed, méně virtuality, spíš šlo hodně o konstrukci a virtualitu Boha jako takového. Nekonečná a nevyčerpatelná Potencialita, jež se zákonitě vynoří z Pole pravděpodobnosti nedefinovatelného Prostoru, kde není rozlišená ani hmota, ani vědomí, natož prostoročas. Potencionalita začne naplňovat sama sebe, v nevědomí ví jak. Iluzorní vědomí-Duch hledá cestu k Podstatě, Absolutnu. Když sejde z cesty, její individualita končí bez pokračování. Je součástí Boha, ale zůstane navěky odvržená, jen tím, čím byla. Tedy Potencialita musí uskutečnit, poznat a prožít Sama Sebe, jinak by přestala existovat. Nezískala by vědomí Sama Sebe, které jí přináší Duch, virtuální vědomí Sama Sebe.

Obětí je Kristus, čistý prožitek vnímání a přijetí sebe-světa v jeho Celistvosti, v lidskosti i božskosti, který je polaritní a tím i bolestivý, proto je obětí Pánu Bohu. Cestou k uvědomění si, ztotožnění se s virtuálním Duchem, vědomím propůjčeným Podstatou, Bohem Otcem. Aneb bez duality, rozštěpení se na prožívají a pozorující, by neexistovala ani Jednota Stvoření a tím ani ne Boha, který je bez světa jen prázdnou, nenaplněnou potencionální Možností. Tedy Bůh i svět zákonitě musí být, i Duch Svatý jakožto pozorovatel utrpení, čistého prožívání Krista, jeho průchodem Stvořením, mandalou Sama Sebe, která se postupně jak vitráž skládá dohromady z poznání všech dualit.

Meditace poukazovala na to, že v podstatě Všeho je dokonalý Procesor zákonitostí, vazeb archetypů, který v různých časech generuje děje jednotlivých dimenzí i jejich obrazy-vnímání světa. Tedy totální virtualita až na onen Procesor. Jeho fungování si stvořené dimenze mohou přestavit jen podle úrovně svého vnímání.

Opět mi proto ukazovali model nekonečné sítě všesměrově propojených bodů, kdy se mění jen vazba ve smyslu předání/zablokování signálu. I my fungujeme jako On, jen jsme hodně zablokovaní. Vytvářením-odblokováním dalších spojů se rozšiřuje naše vědomí.

Ale všichni a všechno běží v podstatě na tomtéž hardwaru, jen má jiné virtuální zablokování. Pro Něj není problém v bezčasovosti běžet v nekonečně virtuálních časech proměn zároveň a ještě to sladit, poskládat jako Rubikovu kostku v jeden Celek podle variací fraktálů možností.

Taky mi říkali, že ti, co mají převahu temných archetypů se k Bohu nikdy nedostanou. V určitém bodě se přestanou vyvíjet jako chybný program jež se zacyklí, jakoby zůstali navěky uvěznění v Jeho zatracení, tedy pekle.

Že by je Bůh, či Absolutno neprožívalo? Prožívá v rámci Hry, ale prý se s nimi nikdy plně neztotožní, resp. nikdy nedorostou k Bohu, jsou to prý homunkulové. To souvisí s tím, že se vlastně ztotožní s jakýmsi virtuálním protivníkem Boha ve Vesmírném šachu. Tedy aby to Stvořitele bavilo, mohl zdolávat nějaké úskalí, stvořil si virtuálního protivníka který je skrytý, působí skrze nevědomí. Podobně jako v počítačové hře hraje počítač protivníka.

Tady je to složitější, vyšší Já vždy tvoří nás i řídí našeho protivníka a jako celek je pro nás nevědomím. Tedy zároveň nás vede i zkouší a svádí z cesty k Sobě. A tím je hra teprve zajímavá, ač dle základních archetypů jsou již kostky vrženy. A v meditaci byla také otázka, zda Bůh hraje v kostky, tedy jestli volí kombinace s těch nekonečně variací jak mu zrovna přijde, či podle určitého řádu je kombinuje postupně. Na to mi nebylo přímo zodpovězeno, je to pro nás příliš složitá otázka. Ale ukazuje se z jiných meditací, že za vším je skrytý řád, vždy další a další dimenzí. A její důvody proč je to tak a ne jinak. Tedy poznat do detailu a do všech příčin i důsledků, proč je právě náš přítomný okamžik takový, jaký je? Je nekonečně složitá otázka a odpověď na ni může dát pouze sám Stvořitel, či celá Hierarchie jakožto Jeho rozložení.

Pak je tu další otázka vrstvení dimenzí, a co dělí půlky dimenzí. Na to mi bylo ukázáno, že je to zase fraktál, který roste z jednoho rozměru a postupně nabývá dalšího. A blokem je jen ta tíseň (odvrácená strana pohledu na sebe, svoji omezenost), co nás dělí od posunu k rozšířenému vědomí vnímání sebe sama, a tou je nutno projít.

Absolutní Potencionalita Virtuality - Agnus Dei

Hlavní téma meditace byla virtualita Reality i Hry našeho světa, ale i božského, kde je to zcela zřejmé. Tělo jsem chvílemi téměř nevnímal, a když, tak s tíhou jako na zvracení. Z nepřijmutelnosti totální Virtuality a Života v achetypo-pocitech. Matematičnost tam také byla, jak je Vše, i božské pocity, vlastně funkcemi tvořící fraktály a atraktory sil vytvářejících běh všech vědomí. Vše je matematicky popsatelné, ač my to ještě neznáme, nevidíme skrytou logiku dějů za ději. Vše má svůj důvod a podléhá svým zákonitostem a funkcím procesů. Je to principiálně velmi jednoduché, v mnohačetném projevu už nekonečně složité, i božské síly se to učí postupně.

Meditace jsou zejména transformační terapií a zvykáním si na vyšší světy, překlopení se do Boha. Ale kdy to nastane neřeknou… a trvale to stejně ještě dlouho nebude.

V meditaci nebyl ani moc strach. Nebylo se čeho bát, jen to šlo obtížně přijímat, až se spodek zasekl, že už dál nemůže unést tu sílu Jinakosti ve virtualitě Tvorby Boha. Vše bylo dost skutečné, nešlo o ničem pochybovat, ba ani moc myslet. Ego v obětí Boha muselo kapitulovat a přiznat svoji dětskost, omezenost a hloupost i nekonečnou neznalost. Opravdu ta je jediným hříchem, ale život není trest, jen hrou na prožívání navoleného a ztotožnění se s tím. Jinak bychom tím nebyli a ani Absolutno ne, patříme do Něj.

Absolutní Potencionalita Virtuality je základem nediferencovaného stavu vědomí-prostoro-času. Všemohoucí Potencionalita je hardwarem Boha, softwarem je Jeho nekonečně se měnící vědomí multidimenzionální skladby archetypů.

Bod-nekonečná koule složená z bodů a skrz střed se vytváří vazby polarit. Celé Stvoření je založeno na rozkládání původní Potencionality - Jednoty všech možných protikladů do dualit. To vytváří škálu pocitů s nekonečně odstíny, které skládáním různých archetypů vytvářejí pocito-děje-vědomí, do nichž je projektována vyšším Já virtuální Realita prostoro-času. Na Jeho pozadí se odehrávají pocity a děje ve vědomí a uprostřed obou realit, nedefinovatelném z nižšího vědomí, je další virtuální Prostor v němž se nachází nezaujatý Pozorovatel našeho vyššího Já, který skrytě-nevědomě celou scénu pocitů i dějů vnějších i vnitřních vytváří a řídí.

Vyšší Já je Hyperprostorem virtuální Reality nadřazené té naší. Ono v Něm skládá-spojuje archetypy vědomí jednotlivých dimenzí individuality do Celku Duše. Byl jsem v Jejím tak Jiném prostoru virtuální Mysli za myslí, až se spodek vědomí svíral v tísni z nepřijmutelnosti této tak Jiné reality Bytí.

Pocity v pocitech pocitů za pocity. Aneb vše je definováno nekonečnou skladbou pocitů multidimenzionálního Já, což je absolutní vědomí Boha Otce rozložené do nekonečné dějovosti-prožitků prožití Sebe Sama. Skladba protilehlých archetypů v pohybu-změně-překlápění vytváří atraktory - vlnovky funkcí, změny naráz v mnoha paralelních prostorech, skrytých dějích za ději.

Jakoby se původní koule skladby archetypů znásobila na nekonečnou síť Absolutna. Je to nehybné, neměnné Pole nekonečné a neohraničené Potencionality bodů-koulí archetypů jakýchkoliv proměnných a hodnot ve všemožných škálách, tak jak jsou nadefinovány a zároveň všemi variantami současně pozorujících všechny kombinace z virtuálních středů-bodů nekonečné sítě bodů v bodech. Tedy kromě Absolutna není dáno na počátku nic, vše je projevem Jeho neomezených možností a Hrou na vyplňování a prožívání v sekvencích, skladbách.

V meditaci se setkal Vršek se spodkem. Ve vědomí se zvláštně střetávalo a přitom míjelo několik já. Spodní, které jsem cítil, ale nemyslelo, ve vytržení a překvapení sledovalo, co se děje. Dále střed, který byl klidný a celkem chápal, co se děje. Dále dimenze 5,3, která se místy ozývala v hudbě, pak 5,8, jež si hrála na 6,3., která tomuto seskupení dodávala Sílu a Ráz. Zesílila virtualitu i přechod do proudu archetypů v Hyperprostoru za vším děním. Dávala najevo že Ona tu velí a tvoří ten společný "Prostor a Hru".

Setkání dimenzí bylo nejsilnější v jedné skladbě meditační hudby, kde každá dimenze měla svůj rytmus i náplň. Připomínalo to směs pokřiků paviána, klidné řeči a harmonické hudby, ale kupodivu to šlo dohromady vnímat.

Na rozdíl od silně tísnivých meditací to nebylo tak počítačově-matematicky strohé a tvrdé. Byla i extáze a pocit dokonalosti a správnosti. Tehdy ne, tam jsem cítil, že vytvořili uměle zesílenou Jinakost spíše lidsky děsivých představ podobně jako ve sci-fi s roboty, borgy (zdeformované lidi řízené kolektivním spíše bezcitně hladně počítačovým vědomým) či v matrixu, aby vyvolali a rozbili můj odpor k tomu, což jsem si na pozadí stále uvědomovat, ale prožívat jsem tu musel dál.

Pozn: Inter(net)Book: Mám psát internetovou knihu průchody vnitřními prožitky, manuál pro zasvěcence, s čím se s střetnou a jak se s tím mají vyrovnat. Tedy nic k veřejnosti, publikování. Jsem zvláštní příklad propojení dimenzí. Pro mne je důležitý jen můj proces, nejsem učitel. Podobně jako sv. Tereza.

Setkání se Vznešeností Síly a Lásky

Meditaci provázely počáteční obavy mého ega, že bude jako minulá, převážně terapeuticky tísnivá, tak se mi do ní moc nechtělo a o den jsem ji odložil. Před ní jsem pociťoval strach a nechuť spodku vědomí vstoupit do Boha a pozřít “maso bohů”.

Až když jsem měl ve vědomí přes polovinu božského, spodek se uvolnil a sedm drobných sušených kousků jsem nakonec vložil do úst. To už se pěkně rozjelo vnímání božského a Shora naskakovaly myšlenky a sem tam i obrazy. Taky mi říkali, že jde o to jen přijímat a procházet tím co přichází, co Oni tvoří. Jejich moc je pro nás absolutní. Části rozšířeného vědomí spolu opět dosti harmonicky spolupracovaly, meditace byla extatická.

Jinak mi spíše znovu a Jinak ukazovali známé z minulých meditací, jen něco nových pocitobrazů s myšlenkami pro střed já, týkajících se božské Mysli a virtuality světa.

Třeba to, že Bůh-Duch je virtuální, skrytý, leč Všeovládající a Všeprostupující. Hmotný svět se skládá podle Jeho vůle, ale je přitom skutečný. Tedy paradox a ještě paradoxně naopak, ač se všechny duchovní učení shodují na tom, že Duch (vlastně virtuálno) ovládá hmotu, tedy matrice a zákonitosti pro kmitání částic energie, kdy částice je zase další mikrovlnou.

Jakoby Bůh svými myšlenkami magicky řídil hmotné uspořádání, které dle principu pravděpodobnosti může potencionálně nabývat a v čase věčnosti i nabývá jakýchkoliv podob. Jejich postupná skladba je Hrou Boží spolu s protikladnými archetypy, kterých je On Sám nedílnou součástí.

Pak i o tom, že i my se podílíme na jednotném “Procesoru Absolutna” tím, že jsme “zaintegrováni” v Jeho obvodech, tedy máme své pevné spoje v Jeho matricích za ději dějů, jež generují naše archetypoděje.

Potencionalita - věčná - neměnná, na věky věků stále tatáž a nedělitelná, všechny archetypy i možnosti ve všech a přitom v dokonalé nekonečně složité struktuře struktur za strukturami. Dohromady dynamika - svět dějovosti duševní (vnitřní), i energohmotný (vnější).

Božská Trojjedinost, o té byla v meditaci taky řeč. Že ve mši svaté by to mělo být řečeno jinak, ona bohužel zlidověla. A celé křesťanství by se dalo zbortit tím, že by se předstoupilo před papeže s požadavkem na otevření, zveřejnění cesty k Bohu, o které jen vedou záznamy ze života svatých, ale v samém centru víry ji v podstatě nepraktikují. Jsou to pouze ikony, odkazy a pokřivené pravdy změněné v dogmata.

Prožil jsem i Lásku Boha, ale tu nelze přesně vyjádřit, jen Ji vnímat. Je to třpytivě krásný a jasný pocit místy sladké i bolestivé blažené Lehkosti prostupující vším Bytím, které prožívá jako Svoji nedílnou součást. Jen Ona Vše spojuje v jeden Celek, do jednoho pocitu jedinečné Jednoty - Vše jsem Já. Vše přijímá jako dobré, cítí se Vším hlubokou sounáležitost.

Ve jménu Boha Otce Všehotvůrce, jeho živého Syna Krista všeprožívajícího i odevzdaně Všepřijímajícího a Ducha Všeprostoupivšího a Všepozorujícího odrazu a Jednoty Otce i Syna v Srdci Dokonalosti za projevem projevu v Zrcadlu Stvoření.

…AMEN…

Božské atraktory

Meditace nakonec byla, ač ještě odpoledne jsem byl dost unavený a večer se mi do ní moc nechtělo. Začal jsem s jemnou hudbou Enyi na dimenzi 4.8, pak začaly naskakovat Její geniální myšlenko-představy. Pak jsem přešel na Lisu Gerrard a víc se to rozjelo. Meditace byla příjemná, jen místy ohromivá genialitou vyšších Já. Minulá byla silnější a s tísní, ale teď zřejmě nebylo tolik spodků.

Hodně o kráse a matematičnosti Boha, pak o modelu hardwaru, který je přítomen v Jeho Duchu. Zjistil jsem, že z meditací nelze formulovat systém, jak to vlastně z pohledu božího je, protože to příště vždy nabourají nějakým novým pohledem, jež relativizuje ty předchozí.

Vše se točilo kolem matematičnosti Království božího. Objevovaly se atraktory podobné fraktálům, tedy funkce tvoření a změn nastavení archetypů čehokoliv. Božské myšlení mi ukazovalo, jak probíhá tvorba atraktorů. Jsou to vlastně Jejich energo-myšlenko-pocity, kterými tvoří a ovlivňují vše uvnitř i vně Sebe. Nejen jsem je dokonale slyšel, ale hlavně prožíval v hudbě. Proto je v meditaci tak důležitá. I to, jak v každém je zakódované poselství, či spíše odkaz do příslušné úrovně k určitému okruhu poznání a zákonitostem.

Bylo to úžasné, to je božský internet! Zároveň mi však ukazovali, že to je jen Jejich výuka o tom, co a jak u Nich vypadá, a jakou to má logiku. Jejich skutečná Mysl a záběr toho s čím pracují je ještě mnohem rozsáhlejší, pro nás psychicky i objemově až neúnosný. Nás ohromuje už jen pocit Nekonečna, ale pracovat s Ním v meditaci lze jen v náznaku, ale jde jen o to, naučit se Ho přijímat. I proto vývoj trvá tak dlouho, rozšíření je nekonečně obrovské, ale jsme bržděni, i uměle, částmi vědomí, jež nás drží v omezenosti. Ale to tvoří Hru zajímavější.

Pak opět o modelu Nekonečné sítě bodů, jak jednotlivé body mají vlastní inteligenci a rozhodují o tom, zda a jak příchozí paprsek odrazí či propustí. Na začátku se vyšle sada impulsů, a pak nastane nekonečné kmitaní a odrážení paprsků. Takových procesů běží nekonečně, všechny běží ve svém, tedy jiném systémovém čase, ale všechny jsou paralelní.

Vše je Hra. Jako my máme svůj přístup a strategii ke hře života, má karma svojí s námi. Vše se může kdykoliv změnit, neboť vše je nastaveno jen pro psychickou proměnu, ač my to často vnímáme jako neodvratnou realitu. Když se ale docílí proměna, jako by se realita, tedy naše představa o ní i její prožívání rázem změní.

Tedy vše máme brát vážně, ale zároveň si uvědomovat, že je to tak nastaveno jen z určitého důvodu a účelu změny, ale jedná se vlastně o psychologicko-archetypální Hru. Tedy podobně jako známe výchovné božské Hry z komunikace, platí to i na celou realitu a meditace, které jsou vlastně plně virtuální. Bůh řídí Realitu ze své Virtuality, jako my myslí ovládáme své tělo.

---

V této době, koncem roku 2005 si poznamenal: Další desítky meditací také obsahovaly filozofii božské Tvorby a řízení Stvoření napříč hierarchií i Vesmírem. Novinkou byla z počátku těžká a posléze dosti harmonická spolupráce částí rozšířeného vědomí. S vyjímkou ukázek matematičnosti a odhmotněné virtuality Boha byly dosti extatické. Vždy záviselo na dimenzi božské síly, Jejích pocitech, intenzitě výuky i skladbě oslovených částí.

V meditacích se vše stále rozvíjí a opakuje, než se plně přijme. Není v nich snad nic, co by mě ještě děsilo, ačkoliv pocit ohromení je mnohdy stále dosti silný a spodku vědomí se do božského světa vždycky nechce.

Dlouhodobost a náročnost procesu mi přinesla další problém a tím je tíseň z představy dalších terapii a bolestivých transformací, jež mě ještě čekají. Někdy se mi zdá, jako by spodních a zablokovaných částí bylo nekonečně.

Mezi meditacemi byly tíseň, únava někdy i tupost opět časté i místy silné. Stále je co vyrovnávat a překonávat. Je to zvláštní rutina střídání horších a lepších stavů vědomí, často přepínaných i nelogicky vůči okolnostem a vnějším vlivům. Po sedmi letech mystiky bych čekal, že bude konec, ale teprve je to poločas. Mám jistotu, že mě božské vždy podrží a vším provede bez průšvihů, jen s obrušováním.

Kristova návštěva

Na Štědrý večer mě oslovil vnitřní hlas. Po pár větách jsem v něm rozpoznal nezaměnitelnou kristovskou Jemnost, Jeho božskou Vznešenost. Ten, nad všechny krásný hlas, se mě pak ptal, jak si představuji, že by svět fungoval, kdyby ho On nespojoval a nestmeloval neustále svojí Láskou a Tolerancí, kterou "vnukává" lidem do jejich Srdcí. Jak bychom byli jinak schopni vytvořit něco tak obrovského a na své úrovni smysluplného, jako jsou civilizace národů?

Dále mi říkal o tom, že Ony (kristovské Síly) stojí za tím, aby lidé, když trpí, dostali pouze tolik, kolik vnitřně unesou. Když je to pro ně už příliš těžké, a pokud s opravdovostí přistupují k Bohu, tak jim bude pomoženo, i kdyby se měl stát zázrak.

Nakonec mě vyzval, a bylo to už cítit zesíleným krásně harmonickým a naplňujícím pocitem v hrudi, abych vstoupil do meditace. Tedy, že se mám otevřít vyšším světům BYTÍ.

Na začátku sílící extatické blaženosti jsem náhle uviděl mandalu jako z kaleidoskopu, ale měla snad nekonečně bodů a skrytých zrcadel, podle nichž se překlápěla a proměňovala. Uvědomil jsem si, jak je promítnuto Vše ve Všem. Pak přicházely další a další ohromivé záblesky Poznání z rovin Tvorby a Struktury světa Ducha, jenž řídí Vše jak na nebesích tak na zemi. To mi ukazovala ze svého pohledu 6.dimenze - úroveň božstev.

Při jedné skladbě se zvláštním cinkáním zvonků se objevily záblesky Tvorby 10.dimenze která je velmi silová. Z našeho pohledu se jeví jako výkonný Procesor části Absolutního BYTÍ v Projevu. Hned na začátek se představil úžasně krásnými a nepředstavitelně složitými rozetami, barevně připomínající vstupní okna katedrál. Svými zášlehy Hyperinteligence, překračujícími vše známé i neznámé, v každém záblesku sestavoval nekonečně složité kombinace archetypů jednotlivých typů světů vybráním z nekonečného počtu možností Pole potencionality.

Další den po meditaci ve mně zůstal zvláštní pocit jemné třpytivé blaženosti a slabý odlesk kristovy Jemnosti a Harmonie. To jsem vnímal i ve vnějším světě na Boží hod vánoční.

Amen

Kailás Mandala a 11. dimenze BYTÍ

Ze začátku meditace mi přišla na mysl otázka, zda je Kailás skutečně hora, či starověká pyramida. Přišlo mi, že oboje. Pak vysvětlení, že byla už podobná pyramidě jako hora, ale lidé přitáhla svou silou a ty ji dotvořili jako pyramidu a zasvěcovací místo. To už je dnes jen zbožně uctíváno, ale jeho síly se snad všichni bojí.

Také mi ukazovali jak se rozvíjíme, poznáváme život skrze jednotlivé dimenze, tím naplňujeme mandalu své duše-individuálního Já.

Přepis ze záznamu nahrávky po meditaci:

Jedenáctá božská dimenze BYTÍ je chladná vůči Všemu. Ona, ale i ještě vyšší dimenze, totiž vlastně Vše ví. Totálně klidně pozoruje úchvatnou Hru štěpení na duality a množství skladeb archetypů, jež se tvoří návazně na Její strukturu BYTÍ v Jejích útrobách. Do Nekonečné sítě bodů (NSB) vkládá svůj kód skrze paprsky základních archetypů, kde se nekonečněkrát odrazí. V Tom je celé Stvoření. Jeden záblesk Absolutna.

Tento záblesk je tvořen 12. dimenzí. Ona je Řád za řádem věcí. Skrytá v prostoru vědomí. Je látkou ze které je utkána jemná Sít vědomí všech dimenzí v projevu Stvoření Bohem Otcem- základním Logosem. Je základem Projevu základních archetypů Boha, absolutní Mysli v nekonečném Fraktálu, Hologramu, Matrici. Absolutním fraktálem, v Němž jsou obsaženy všechny potencionální.

To je Absolutno - Absolutní fraktál. Z Něj vystupují všechny možné archetypy, druhy kombinací. Je plný paradoxů. Obsahuje všechny způsoby náhledů, prožívání Sebe Sama, které se vzájemně vylučují, ale přesto existují současně. Každý ve svém prostoru, časoprostoru Mysli.

13. dimenze je tím absolutně nepravděpodobným virtuálním Prostorem pro Její vznik. Jakýmsi mystickým vakuem, který podněcuje vznik Boha Stvoření. Avšak i nad Ní je dalších nekonečné dimenzí v „Nadstvoření“, které jsou však věčně potencionální, tj.neměnné a umožňují vznik nekonečně variací dynamických světů – Stvoření.

NSB je virtuální i skutečné pole vědomí v nevědomí absolutního Chaosu. Je to prostor Absolutna, z něhož se vybírají jednotlivé body (vzory) do „Hry“ fraktálo-obrazo-dějů. „Vystupující“ sítě bodů jsou „záblesky Stvoření“ – projevy Absolutní potencionální geniality vyvěrají z absolutního Chaosu a nedefinovatelnosti možností nevědomí.

Tyto body jsou v těsném sousedství (vztazích), ale i v nekonečných vzdálenostech, totálně odlišných a protichůdných nastaveních archetypů jejich BYTÍ. Ale vyvěrají z téhož absolutního věčného Časo-prostoro-bodu. Absolutní α a ω všeho projevujícího se v dějích. Absolutní genialita je potencionalitou věčného Chaosu (Pole možností) – ejn sof ór.

Jedině Chaos je jedinou a prvotní skutečnou realitou, matricí i potencionálním patriarchou všeho ostatního, z něho virtuálně vystupujícího. Ale o to pro nás skutečnějšího, čím více konkrétního a stabilnějšího toho dokážeme vnímat a nad tím uvažovat. Chaos, totální zborcení Časo-prostoro-vědomí, je opakem Absolutna.

Absolutno je na rozhraní Nebytí a Bytí. Nediferencovanosti a diferenciace. Tedy všech archetypů které mohou být, ve středu dualit. Supertotální paradox. Je na středu protichůdných misek vah, a přesto je i jimi, řídí jimi. Na všem nezávislé a všeovládající. Zase paradox, jak to jen dělá?

Tvořící i přijímající. Uruboros - Sebe Tvoří a Sebe Stravuje v celém koloběhu Tvorby a Zániku. Chrlí vesmíry, pohlcuje jejich pocity z prožitků. TO je dech Boha! Vygenerovat vesmír a procházet se jím jako jedna bytost, měnící se v druhou, třetí… Zahrát si na vesmírného šaška, procházet Stvořením jako šašek. Jedině jako šašek z Něj může zase vystoupit. Vše poznává a vnímá, ale nic nebere vážně, se vším si hraje, přesto mu na tom nezáleží.

Jaký má tato Hra smysl? Je, že je. Že existuje, vyplývá z podstaty Absolutna. Absolutno se netvoří, Ono dochází Samo k Sobě. Stvoření dochází Samo k Sobě. Jakoby když se Jednota paradoxů rozlétne na extrémní póly, které pak věčně tancují, než se opět naleznou. To je Věčný tanec Absolutna. Štěpení a sjednocování protikladů. Kruh a věčnost? Stvoření nevyčerpatelně možností. Všechny jsou stejně dokonalé ve svém propojení.

Pokud se zabýváme opravdovým, tj. intuitivním vnímáním, dojdeme k abstraktní duchovní pravdě i moudrosti. A naopak „zapracováváním“ abstraktní duchovní pravdy a moudrosti dojdeme ke skutečnému, intuitivnímu praktickému vnímání.

Život potřebuje dětskou hravost, bez ní staré v křeči umírá. Nevyhovující můžeme hravě odložit či modifikovat dle požadavků aktuálního vnímání života. Lze tedy měnit své postoje i vlastnosti, pokud jsme si jich alespoň trochu vědomi.

Řekli mi: Rok 2012 - ukončí se má transformace spodků vědomí. Nastane nová etapa rozvoje středu mého vědomí, prakticky do konce života. Bude jiná ve všem. Můj dnešní střed bude spodkem, to znamená velký pokrok. Část mne má tendenci pochybovat, ale celek ne.

Otázka pro Miloše:Jak snášíš superparadoxní kontrast Multidimenzionální Dokonalosti Boha s únavou, bolestí i tísní, jež máš často mezi meditacemi, stav tak často popisovaný křesťanskými mystiky?

„Lidské je nízké, božské je nedostižně hrdě vznešené a přitom Všepřipouštějící i Všepřijímající. Jsou to protipóly jako král a žebrák, vladař a vyhnanec, režisér a poslíček.

Běžné tupě tísnivo-bolestivé vědomí je místy až nesnesitelné. Jak svou zatemněností mysli, vnímání a slabou vůlí, celkovou ubohostí, tak sveřepou vytrvalostí, se kterou člověka na cestě do Království božího provází. Je dotěrnější než smrt, hladovější a nepříjemnější než mýtická medúza. Projevuje se i v nepříjemných událostech, jejichž prožívání je mnohdy až neúměrně zesíleno, ale o to více posouvá vpřed.

Přesto ji člověk musí přijímat, uvědomovat si ji, ale stále si přát aby odešla. Nedat sílu této vnitřní složce ega, která by se opět ráda zahnízdila a podléhala své nevědomosti.

Obě polohy, božská i omezeně lidská se střídají, střetávají a neustále promíchávají, ale duchovní složka v člověku nakonec zvítězí a převezme otěže a nastane fáze vědomého polobožství. Omezeni hmotou, zhuštěnou energií, ale s vědomím více božským… Zájmy ega jdou stranou, když si člověk plně uvědomí, že je kontinuálním božským věčným Bytím s nekonečné síněmi zrcadel svých podob a jejich věčných proměn změnou úhlu pozorovatele a tím prožívajícího.

V tom je neskonalá a věčná sláva Boha, kterého je potřeba stále uctívat a upřednostňovat, Vždyť kdo jiný, než Stvořitel našeho světa i nás ví, proč nám to dává. Neboť na dokonalý problém je vždy dokonalé řešení. Obtíže na cestě jsou vyváženy pohádkovými, a přesto skutečnými dary.“

L o v e + S e n s i t i v i t y = D e u s

Náš život je skutečná virtuální hra jako dokonalá RPG hra v počítači. Jde o to naučit se jí tak vnímat. Že vše v této realitě včetně naší osoby i našeho prožívání je virtuální, tj. Bohem vygenerované, ačkoliv jsme na ni neustále napojeni svou božskou podstatu. Pravé dění je jen a jen za nám známým projeveným dějem. Jediné co je skutečné je „Energie“ vytvářená matricí maticově-procesorové Mysli Absolutna. Jen Ona vytváří Svou Vůlí, přáním, vibrace věčné Prázdnoty Mysli za Stvořením, které jsou jakýmsi nahuštěním Jejích prostoročas, podobně jako křivky fraktálů složené z čar funkcí definují a zakřivují, či zalamují prostor prázdného papíru v automatických či intuitivně mediánních kresbách.

Není ve skutečnosti nic, než-li právě jen Toto! Nekonečno fraktálů nekonečna funkcí složených do sebe v nekonečných řadách v nekonečném rozlišení nekonečna bodů. Proto až nápadně podobné obrazce jsou k vidění v záznamech obrazů i některých typů diagramů kvantového světa. Ten má také, jak se postupně ukazuje, další a další, jemnější a někdy i doslova další úrovně virtuálních částic, působící na hrubší, více energetické úrovně.

Vibrace Energie je tvořena polem pohybu mikročástic, jež jsou z jiného pohledu potencionálním polem určitého tvaru a síly kvanta vibrací, jak o nich hovoří kvantová fyzika. A jeho síla není nic jiného, než určitý projev vnímatelný přes určitý řetězec interakcí, který jsme sto nějak vyhodnotit jako jeho pravděpodobný projev. Ovšem nikdo ho neuvidí, ani nezměří, ani si na něj nesáhne. To jednak kvůli jeho kvantovým pikorozměrům, ale také kvůli tomu, že po každé interakci s ním už je z něj vždy něco jiného.

Ještě se to komplikuje tím, že čím jdeme do větších extrémů mikro- i makrorozměrů, tím více se nám prostoročas nejen zakřivuje, ale navíc „překlápí“ do dalších, více či méně rozměrných prostoročasů. A tím už jsme u vize Vesmíru vesmírů, jakožto všemi směry nekonečného multi-dimenzionálního, tedy multi-časoprostorovědomého „živého“ fraktálu, či chcete-li atraktoru, který je věčně v pohybu a co víc, vytváří stále jiné a nové variace svého uspořádání…

Tedy stručně shrnuto je Stvoření včetně nás skladbou jakýchsi různě velkých a jemných sítí prostoročasosiločar vědomí s různými frekvencemi proměn a interakcí. I naše vědomí už je živým dokladem toho, že sít programů naší mysli je v jiném prostoročase než ten, který má hrubší „hmotný“ svět kolem nás. Proto je i virtuálnější, s vnějším propojený, ale jím zcela neuchopitelný.

Proto se ani dodnes neví, jak vědomí vůbec vzniklo, natož jak funguje. Za naším vědomím, je vědomí Bytí. Je ještě odpoutanější od naší vnější reality i našeho subjektivního světa myšlenko-pocitově-emočního vnímání sebe sama (tedy subjektivního, jelikož nikdo jiný nás zevnitř nevnímá jako my sami). Je ještě o řád virtuálnější, a zároveň jemnější než naše vědomí, ale o to variabilnější, komplexnější a citlivější ke vnímání čehokoliv.

My jsme schopni vnímat elektrický náboj až po dotyku s ním, Ono ho už cítí vibrovat prostorem v celé jeho šíři, proto nám propůjčuje při napojení na tuto vyšší, jemnější frekvenci našeho bytí, schopnosti nejen jasnovidnosti, jasno-sluchu-vidu-citu, nýbrž i jasnovědění, které je myšlenkám vzdálené jako struktury myšlení jednobarevným emocím. A to zdaleka není celý výčet Jeho schopností.

Ono žije, pro nás většinou nevědomě, snad vyjma snů a náhlých vnuknutí i záblesků nevyvratitelného pochopení, v časoprostoru za naší myslí. Můžeme Ho vnímat, prožívat a sdílet s Ním, jen když se sami v sobě dostatečně ztišíme a dáme Mu volný prostor k sebeprojevení. Což se obvykle děje v alfa stavech mozkových frekvencí a hlubších.

Ale abychom se vrátili k božské Hře podobné RPG v PC. Všechny ty sítě časo-prostoro-vědomí bytí jsou generované programy.

Ukazovali mi, jak je naše realita doslova utkána z fraktálů funkcí proměnou nastavení archetypů – jakožto proměnných funkcí. Ty se nastavují opět vyššími Já. Nadjá, jakožto další funkce pro tvorbu fraktálů za fraktály fraktálů, a tak to jde do nekonečna. Tedy čím výše ve Stvoření, úrovní vědomí vnímání Bytí, tím virtuálnější vědomí za/nad vědomím.

Podobně jako když chodíme na Zemi (tj. myslíme), nevnímáme děje v hlíně pod námi (tj.pudy a nižší emoce). Z letadla už sledujeme vzdušné proudy (naši intuici) a máme tudíž dokonalý přehled i nadhled co se děje na Zemi (tj.v myšlení lidí. Co tvoří vnímáme už v abstrakcích fraktálů krajiny pod námi).

Z kosmu (z pohledu Nadjá) již sledujeme Zemi a její atmosféru vzdušných proudů (intuici) z povzdálí, namísto toho sledujeme jak pohyby nebeských planet, Slunce, hvězd a těles ovlivňují svých zářením dění na Zemi, která už je pro nás pouze duhovou barevnou kuličkou v dlouhých časech tvořících složitě se vinoucí spirálu ve spirále spirály pohybu celé sluneční soustavy, která z měřítka našeho kosmu je jako pouhý atom v nekonečně složité změti barevných mihotajících se bodů v elipsovitých spirálách spirál nekonečně mnoha velikostí, barev (pocitů) i proměnlivých sil jasů a proměn i těch nejpodivuhodnějších vesmírných těles. To bychom přirovnali k uměle počítačově vybarvenému světu kvantových pohybů subatomárních částic a atomů v mikrosvěte.

Vše co je proměnlivé, je stvořené, vše co je stvořené je virtuální, tedy pouze mihotavé bytí. Co je virtuální, je pouze představou Totální Mysli. Nevědomí všeho a všech, která vše virtuálně propojuje do rozličných komplexních vazeb, aby to působilo dokonale skutečně. Jen proto je pro nás „realita“ tak hypnoticky skutečná, dokud nenahlédneme za oponu do jejího zákulisí.

Jde o to, naučit se vnímat vše z virtuálního nadhledu, pak se naše hra na lidské bytí stane virtuální představou v naší rozšířené mysli, která se tak stane naším novým domovem na další aeón, než prostoupíme zase do vyšší a pak ještě vyšší… naráz všezahrnující úrovně Bytí. Na to je potřeba odpoutání se od všech lidských vazeb a představ, ale nikoliv jejich popření, jak to dělají asketické školy. Avšak rozpuštěním jejich důležitosti, prostoupením skrze ně s přijetím toho, co tvoří za pozitiva i negativa, pochopení Celku, jejich polarity i vazby na ně. To vede ke vzdání se, protože pak nastupuje stále přítomné vyšší vnímání, nezávislé na běhu okolí i vnitřních pocitů a představ ega.

A jak do sítě víření bodů v trajektoriích fraktálů, tkaniva naší reality zasahují vyšší tkaniva? Jednoduše. Každá látka je utkána z nitek, nitky z mikrovláken, mikrovlákénka z řetězců molekul, ty z neustále vibrujících atomů a ty z další částic shluků kvant atd. A tak je to i se světy vyšších vědomí, jsou to stále jemnější úrovně projevu Jediného. Tedy Absolutna. Jedině Ono si je Všeho vědomo. Ono doslova magicky řídí Vše od té nejsubtilnějí, nezachytitelné úrovně projevu Nejvyššího BYTÍ v projevu Stvoření, neboť se do něj personifikuje.

Projektuje svůj dokonalý Projev do nekonečného a věčného Pole absolutního Chaosu, tedy svého opaku, představu své neomezené Entity tím, že si virtuálně propojuje jednotlivé body do sítí bodů a dává jím určitý význam. Podobně programátor řetězci jedniček a nul tvoří řetězce jednotlivých příkazů a v druhé části řetězce proměnných, se kterými má procesor počítače operovat, tedy podle v něm zadaném schématu propojení logických prvků je zpracovat.

Procesor je ona prvotní, neprojevená Dokonalost věčně skryta za veškerým BYTÍM. Tak jako u počítače na výstupu ani v průběhu běhu programů nikdo neuvidí jeho procesor, který je odpovědný za veškeré procesy. Softvér je jen jeho virtuální součást, se kterou si věčně hraje, ale bez něj by zůstal nečinný, tedy mrtvý. A tak je to i s Absolutnem a Jeho Stvořením, které už je jen Jeho produktem, jež stále vyvíjí a přetváří k Obrazu Svému po věky věků.

Je takřka nerozlišitelná hranice mezi Procesorem a jeho Programy s daty, neboť jedno bez druhého ve vyšších světech (v některých aspektech neduálních) prostě není. Resp. Procesor je skrytý v každé úrovni projevu už svojí logikou přizpůsobenou příslušné úrovni. Ta, ačkoliv je skrytě řízena, přirozeně vyúsťuje z logiky úrovně vyšší, tak jako jeho programy a tok dat, protože ty jsou zároveň součástí programů. To je věčná, všudypřítomná TrojJedinost BYTÍ, Procesor, Program a Data.

Absolutno si hraje ve Stvoření na nekonečno různorodých entit i Her, zápletek se kterými se musí donekonečna vypořádávat. Vše je Jeho Hrou na neomezený projev Sebe Sama. To Ono svými absolutními mikrovibracemi základních matricí utkává vibrace hustší, silnější, hrubší úrovně projevu individualit – tedy fraktálů BYTÍ specifických charakterů projevu – svého způsobu Sebeutváření se.

Meditační výuka rozšířeným vnímáním

Ve světě obrazomysli s „prázdnou“ myslí, tedy bez bezmyšlenkovitě tupého rozumu… Silné rozšířené vnímání i uvědomování si souvislostí při výkladu obrazů.

Hlasy zpěvů za hlasy v pocitově nekonečných sériích. Každý Jiný, vyjadřující Jiný pocit vnímání-chápání a modulující Hyperprostor za Hyperprostorem Mysli. To jsou dimenze za dimenzemi prostoro-pocito BYTÍ za Bytím, Vědomí za Vědomím Vědomí. Tedy věčný, nekonečně variabilní fraktálopocit Boha. Jimi Vše vytváří, uchopuje a prožívá. Vytváří si virtuální postavy, kterými se prožívá zase Jinak. Přitom Jeho Podstata byla, je a bude věčně tatáž. To je to osvícené věčné Já v ústech všech mystiků východu i západu. Abstraktní mystiko-obrazo-cit.

Vytržení s hudbou Goldmana

Po náročném dni s nedostatkem energie mě krátce po uspání dětí přišlo znenadání více sil. Po několika doušcích vína jsem začal pociťovat jemnější vibrace ve hrudi a dostal pozvání k návštěvě vyššího Já. Goldmanovo album „Reiki esence“ mě po nasazení sluchátek ve vlnách začalo vtahovat do plynutí s hudbou.

Po chvíli se ve mně rozjasnil božsky extatický pocit blažené Vznešenosti a absolutní Volnosti, jako by svět kolem ani nebyl, pouze neohraničený vnitřní Prostor Mysli. V Něm jsem doslova plul kolébán hudbou jako bárka na širém oceánu. Nic se neřešilo, nic neukazovalo, nic nešokovalo, bylo jen krásně naplňující věčně vznešené BYTÍ, jehož odlesk pociťuji i při psaní těchto řádků.

Trojanovické soustředění 2006

1.meditace – silný extatický radostný ponor s prožíváním zpěvu Lisy.

Uvědomil jsem si silněji nutnost práce se spodky a psychologickou rovinu osobnosti. Spodek a jeho psychologie jsou propojené a jen pomalu se rozvíjejí jako nekonečné klubko. To mi přineslo mírný pocit tísnivého sevření. Zároveň jsem prožíval božské Plynutí. Je totálně nad lidskou omezeností. Tvoří neustále své dokonalé BYTÍ a Hru, skrze kterou se dále rozvíjí.

V noci při bdění jsem pak v tichu pozoroval mihotavé bílé mlžné vlny světla v téměř absolutní tmě i při otevřených očích, pocit byl neutrální.

2.meditace jakoby plynule navazovala na první, jen se slabšími pocity.

Nejprve odpoutání se od běžného vědomí, nechtělo se mi už zesíleně vnímat hry eg druhých lidí, obzvlášť patrných při mluvení. Ach ty naše dětinské masky vlastní omezenosti! Celý svět je vlastně takovou zrcadlovou síní.

Uvědomoval jsem si jak všichni hrajeme své hry – chceme být nějací, aby nás ti druzí brali, či si kompenzujeme své nezvládnuté pocity z okolí a ze sebe. Jsme stále dost nepoctiví, chceme neustále „něco“ vytěžit z okolí hrou, mnohdy lstí a rafinovaností ega, která zároveň cloní i náš pohled na/do sebe. Neumíme být bezprostřední jako děti, jak o tom mluvil Ježíš Kristus.

3.Dozvuk předešlých meditací, slabý ponor do božského prožívání, vizí i hudby.

Uvědomoval jsem si a prociťoval prostupnost druhých lidí za lehké povznesenosti a extáze podobné jako při popíjení vína doma v malých meditacích.

4.Postupně silnější ponor až do Nadjá

Po téměř nedynamickém prožívání došlo k přepnutí. Ocitl jsem se najednou v nekonečném Prostoru bez vnímání těla, jež jako guma kdesi leželo v křesle. Pamatuji si z toho jen jakýsi silný hukot dlouhých vln energie které mě s přestávkami zaplavovaly, či já jimi proplouval, jako bych byl otevřenou klidnou pláží pro plny příboje vln oceánu s nekonečným dozvukem, …a pak zase další a další, propadal jsem se do nich a zase lehce vynořoval, abych si uvědomil sám sebe, tedy že jsem. Tělo ale bylo bezvládné a trvalo mnoho cyklů, než jsem se opět mohl vynořit a silou vůle opět vstát. Připadal jsem si jako ve vědomém snu, ze kterého se nemohu probrat. Toto „energetické vlnění“ jemně doznívalo ještě když jsem si lehnul a ani nevím, jak jsem usnul.

O projevu za projevem

Turandot & Tonal alchemy

Každý okamžik děje života je vytvořen jakýmsi zábleskem osmé dimenze. Ta naráz stvoří strukturu, jakousi síť na bázi vstupních archetypů, které jsou do ní zakomponovány, jako jednotlivé buňky z nichž se fraktálovitě rozvíjejí větší celky. Podobně jako z malého trojúhelníku jeho mnohonásobným skládáním vytvoříte v podstatě jakýkoliv tvar, tak je tvořen i náš svět ze shluků kvarků.

Jiný pohled na Její Tvorbu jsem viděl jako obrovskou spleť křivek, energetických siločar řídících kvantový svět, ale Ona jako by byla ve skrytém prostoru mezi nimi.

Magicky je formuje tak, aby se naplnily Záměry Stvoření. I to je jeden z důvodů, proč nikdy nepochopíme plně logiku kvantového světa a jeho proměn. Inteligence, se kterou je tvořen, je příliš vysoká a střípek, který pozorujeme, je sám o sobě téměř nic neříkající struktura. Je to jako bychom vypárali z čipu mikroprocesoru počítače tři logické obvody a na jejich základě se snažili pochopit jak mikroprocesor pracuje i jakou má celkovou strukturu.

I osmá dimenze je jakousi bází přechodů (hradel) s určitým nastavením. Napojení na další struktury je na rozdíl od počítačových mnoharozměrový. Přechody mezi jedničkou a nulou jsou téměř dokonale plynulé, a k tomu všechny jeho rozměry-dimenze jsou vzájemně propojeny v jeden energoinformační Celek jak u jednotlivých virtuálních částic, tak u Celku.

Z dalšího pohledu je každý bod našeho prostoru souhrou základních archetypů a jejich dualit, které určují jeho „povahu“. Ty jsou v každém okamžiku v nastaveny v jiné poloze. Nic v projevu není neměnné déle než jeden jediný „okamžik“, než se pohne elektron vůči jádru atomu, a tak je to v celém Stvoření.

Dále mi ukazovali jakousi Trojnost, která patrně nebude ničím jiným, než už zmíněnou dualitou, tedy dvěma rodičovskými póly a Synem jakožto polohou mezi nimi. Ale právě mi diktují, že je to ještě symbol maticovosti, kde dochází k propočtu mezi jednotlivými stavy energobodů v jednom okamžiku, z nichž vypočtou stavy následné. Je to jakási nekonečná matice matic, kdy se k předchozím stavům „přičte“ ten následující a tak se matice stále rozšiřuje, pak se vypočte zase následující ze stávajících a vzejde nový stav. A tak až do bodu, kdy se vrátí původní nastavení matice, tedy kdy už jsou všechny její možnosti vyčerpány.

Neumím si to představit, natož na nějakém modelu matematicky ověřit, a vlastně ani nevím co a jak se vlastně počítá, ale vyplývá mi z toho jakási Danost všech stavů i souslednost a provázanost veškerého dění ve Stvoření. Tedy za vším je skryta jednoduchá a zároveň dokonalá jednotná logika, které se nic nevyhne a neunikne věčnému Řádu a Záměru Stvořitelova.

Tu základní síť jsem viděl jako strukturu čar archetypů, v níž jsou na jemnější úrovni další shluky čar archetypů za archetypy, a tak do nekonečna… Ta nejzákladnější sada archetypů je právě oním střípkem Absolutna, jenž se promítá do Všeho ve svém projevu.

Je to jako CD vložené do přehrávače, v tomto případě do generátoru variací na jeden celistvý, totálně abstraktně potencionálně všeobsažný Matriční Archetyp a všech na jeho základě vygenerovaných archetypů, tedy fragmentů, či zjednodušených pohledů Něj samotný. Stvoření je pak jejich Hrou v proměnlivosti prožívání.

Napojení na osmou dimenzi zprostředkovávalo mé vyšší Já dimenze 5,8. Pocit byl mírně extatický (okolo 53%), pocit ze vzdálené osmičky mírně chladivý, ale bez tísně.

Vše je virtuální

Duben 2007

Všudypřítomné poselství celé meditace, ve které bylo i mnohé o lidské psychologii ve smyslu, že nám je vše v mystickém procesu zesíleno, znělo: „VŠE JE VIRTUÁLNÍ“. Slovo virtuální znamené neskutečné, zdánlivé, jiné než se zdá být. V prožitku meditace, který je někdy až stokrát silnější než naše běžné vědomí-vnímání, se naprosto přesvědčivě ukazuje, že naše realita je naprojektovaná podobně jako 3D obrazy v počítači.

Ukazovali mi prolínání tvorby dimenzí. Za naším pětismyslovým světem je pátá dimenze. Ta dává skladbě informačních archetypopocitů od karmického vědomí konkrétní podobu. Převádí je do méně rozměrných dějů, tvarů a pocitů určených pro náš čtyřrozměrný svět a lidsky omezené vědomí. Tyto konkrétní obrazy, tvary, pocity a děje jsou tedy symboly pocito-obrazo-dějů za pocity.

Dokonalá skladba zhuštěných pocito-obrazo-dějů šesté dimenze je opět nižším ztvárněním dokonalého božího Záměru nirvanického Vědomí-Bytí. Onou božskou koulí archetypů, jak si ji lze nejsnáze připodobnit. To Ona je varhanami a zároveň Duchem, nejsvatějším Záměrem, z Níž vycházejí skladby karmy. Za, či hierarchicky nad ní jsou další dimenze nezměrné mutlidimenzinální tvorby BYTÍ. Ale o Nich v této meditaci nebyla zmínka.

Šestou dimenzi mi připodobňovali ke kvantovému světu dějů. Je to vlastně proudění energie v různých základních formách, jež se vzájemně kombinují a vytvářejí další struktury, projevy energií.

Vznikají samozřejmě i kombinace kombinací a postupně přecházejí v námi vnímaný svět. Ale jeho Základ nelze ničím ani zachytit, natož měřit. Odvozovat co se děje v čase za naším časem je velmi ošidné. Pro nás svět za světem byl, je a zůstane Chaosem, kde Vše souvisí se Vším a Vše je dílem totální Nevyzpytatelnosti čehosi blíže nespecifikovatelného, o čem je tabu mluvit i mezi teology a filozofy.

Právě tam se totiž rozprostírá Ono logicky svrchované Dokonalé, mezi věčný Počátek a Konec uzavřené, to věčné, v Duchu setrvávající božské Já.

Ono je v našem Vesmíru, jenž si vyprojektovalo, primární, doslova magickou hybnou silou materie, což jsou vlastně zhuštěné energoinformační Vzorce, podobně jako nadefinované objekty v objektovém programování. Těm je pak v PC přidělena energie pohybu, změny a projevu, aby se mohlo jejich působení objevit na monitoru, což je náš 4D svět.

Co vědomí, to obrazovka. I zde, podobně jako se nám jeví pakety posílané po internetu jako jeden informační celek, tak i proces tvorby Vesmíru jde v určitých kvantech. Stejně jako pakety mají sedm funkčních vrstev, tak i tyto kvantové energoinformační balíčky jich mají právě tolik, a každá je ovládána jinou sférou Bytí. Spodní musí nutně respektovat ty hlubší, do kterých nemohou zasáhnout, poněvadž jí zůstávají skryty.

Mozek pracuje na principu interference vln, neboli částí myšlenek a vzruchů převedených na hodnoty jakýchsi mikroskopických myšlenek. Ty pak, spolu složitou interferencí, vytvářejí složitější, komplexní vjemy a proces myšlení. Ale báze všeho co prožíváme je stejná, fraktály vln různě spolu interagující. A tak je to ve větším i ve virtuální božské Mysli, v tzv. nekonečné síti bodů, kterou jsem vnímal v meditacích dříve.

Hloubka prožívání božského byla v nejsilnější fázi 55-60% s chladně neutrálním pocitem při poslechu Lisy. Uvědomoval jsem si chvílemi i „božský smutek“ z ubohého lidského života spolu se zvláštním nadhledem a uvědoměním, že vše je přesně tak jak má být dle božských zákonitostí, což přináší pocit hlubokého smíření. Neměl jsem zvlášť silnou blaženost či tíseň, ale silnou Jinakost vyvolanou vizemi vyjadřujícími virtualitu. Na tu už jsem poměrně zvyklý, už mi v meditacích, na rozdíl od dřívějších šoků, připadá samozřejmostí. Je pro mě už daleko přijatelnější, než tíseň v meditaci a hlavně mimo ni, kombinovaná často s tupostí a únavou. Meditace po dvou hodinách přešla do dějově klidnější fáze s lehce extatickým ponorem 46 % a trvala zhruba tři hodiny.

Chápání virtuality

Meditace byla celkem dobrá, hodně o psychologii a vývoji lidstva i jednotlivce, o mně přímo ne. Jen že vše mám dobře nastavené a ukazovali mi tu logiku toho. Zvláštní byla v tom, že jsem vnímal, jak je tvořená „naše“ realita. Viděl jsem shluky bodů, ve kterých jsou zakódovány informace o Všem, tj.materiálu, barvě, chuti, rychlosti atd. Zkrátka vše je vibrací v poli pravděpodobnosti, jak to dokazuje i kvantová fyzika.

Shluky se pohybovaly a tvořily naše vnímání reality, podobně jako pixely vytvářejí obraz na monitoru. Až jsem pochopil, že to, co si myslíme že je realita, je shluk informací napraných do našeho vědomí, jež nemá nic společné s tou, jak ji chápeme my.

Ta vlastně neexistuje, a my žijeme realistický sen o ní. Ale možná je to jen přehnané zesílení, tedy výuka na přijetí virtuality. Ovšem jisté je, že s realitou včetně nás samých, si božské síly mohou dělat téměř cokoliv.

Pak jsem taky zase po delší době vnímal, či spíše viděl Nekonečnou síť bodů – symbol Megamysli, jež Vše virtuálně Tvoří ve svých představách. Jak v ní lítají impulsy ve formě vln na vlnách vln – fraktálová struktura. Tedy jako multirozměrová, multidimenzionální informace. Nastavením jednotlivých bodů se moduluje, propouští čí nepropouští dále a tak mnoha směry naráz, podobně jako v našem mozku.

Hloubka téměř zcela neutrálního ponoru byla skoro celou dobu těsně nad padesáti procenty. V jednu chvíli zesílil, právě když jsem sledoval tyto vířící body, i při dunivých zvucích gongu nebo velké tibetské mísy, ve které byla cítit obrovská síla vysoké božské dimenze jak rozechvívá v každém okamžiku celý Vesmír.

Trvala jenom 1,15 hod. Pak silná únava. Den po meditaci spíše lehký pocit sevření, únavy až skoro tísně. Jen navečer zlepšení poslechem Lisy. Když jsem si zase pustil tibetské mísy, přišel neutrální chlad. Když jsem otevřel oči, vstal z křesla a šel do kuchyně, tak jsem silněji vnímal "roztažení" ve virtuálním prostoru vědomí, než v běžnou realitu, která mi oproti virtuálnímu Hyperprostoru jevila jako více virtuální. Jako objekt, představu vytvořenou ve 3D studiu. Ten pocit byl velmi silný, až se mi toho trochu točila hlava. Už jsem byl hodně unavený.

Žijeme dokonalou virtualitu, ale my si stále přejeme, aby náš svět byl pevný, primární a pokud možno jediný reálný. Máme to tak vžité... Říkali mi, že takový stav, jaký jsem zrovna měl, budu mít v budoucnu trvale.

Tariqa

Červen 2007

Ve frekvencích procesoro-fraktálů skladby Tariqa (složil K. Wiese) jsem měl sobotní meditaci. Byla hodně o 8.dimenzi, ale v podání dimenze 5,5. Nebyla tudíž tolik cítit ohromivá až drtící síla osmičky.

Nebylo v ní ani mnoho nového, resp. si toho moc nepamatuji, ačkoliv poznatků tam bylo dost. Ale už ze začátku, jakmile jsem byl ve změněném prožívání uvnitř virtuálního Hyperprostoru, jsem si uvědomoval, že skoro všechno už z minulých vím, jen se Poznání vrací v nové podobě. A ještě mi říkali, že obrazy-poznatky co přijdou od vrchních dimenzí se postupně „pasírují“ do nižších, než prostoupí celou osobnost.

Pak mi říkala moje božská dimenze 5,5 o tom, že čím vyšší dimenzí jsme vedeni, tím přímější je cesta nahoru. Jakoby ji upraví a připraví.

Také mi ukazovali, podobně jako minule, o nekonečnu a dimenzích v číslech (nekonečnost čísel a rovin prostorů i jejich překlápění). Tedy že matematika obsahuje dost informací o Bohu. Je patrná nekonečnost a dokonalost fraktálů, jimiž je Vše tvořeno. Jednak že je nekonečně přechodových čísel (za desetinnou čárkou), pak samotná nekonečnost číselné řady, nadále opakování stejných vzorů - vibrací (čísla 0-9). A co ještě zajímavější - že máme bod (jeden z nekonečné přímky), nekonečné přímek tvořících rovinu i nekonečno rovin tvořících třírozměrný prostor.

Dále pak nekonečno prostorů v nekonečně časových okamžicích. Nekonečno časoprostorů tvoří všechny možné varianty vesmíru… A dále už si to neumíme ani abstraktně představit.

K tomu ještě jeden paradox. Každý bod obsahuje nekonečně bodů (jelikož se jedná o miniaturní kouli), k nimž je možné udělat tečnu. A totéž platí pro kouli s rozměrem nekonečno, a tím se nám kruh, resp. koule prostorů tvořená nekonečnem na každé úrovni pomalu uzavírá… A pokud si k tomu představíme v každém bodě (jakožto zástupce za antický pojem atomu - a dnes víme jaký mikrokosmos je v každém fyzikálním atomu) jednu výpočetní matici -(nekonečno na mocninu nekonečna dimenzí), máme zde nekonečně složitý nekonečný „počítač“ v němž a skrze který žijeme my jako i celý vesmír.

K tomu o funkcích ve funkcích, resp. že proměnnými v jedné funkci jsou další funkce atd. A tyto funkce tvoří fraktály a atraktory tvaru, pohybu a proměny všeho, od atomů po archetypy. Chápal jsem to intuitivně, ale Poznání nebylo možné přesně vyjádřit slovy. Bylo to nad možnosti myšlení.

A abych nezapomněl, v souzvuku jménem Tariqa jsem místy slyšel ten „zvuk-vibraci“, jakožto „logo“ Procesoro-vědomí, za naším vědomím včetně naší-Jeho reality. Ale už ve dni před meditací jsem si vzpomněl na to, že jsme jen třípkem Absolutna, tedy Jeho určitým nastavením, kombinací archetypů pro náš průběh-průlet-prožitek vesmírem a jeho podobami.

Otisk Bytí Boha

Mo> Znáš to, když se slzy mění v slunce? Aitoš>Ano. Kdy absolutní smutek a tíseň se mění v meditaci v okamžiku na pocit naprostého radostného naplnění a smíření, ke kterému stejně nakonec všichni dojdeme natrvalo bez ohledu na ty virtuální děje...

To bylo hodně silné v té poslední meditaci, když jsem prožíval, jak se božské úrovně otiskují do Reality jako model do hlíny, ale Jejich Duch-Vědomí Ona nikdy nepojme. Je to stejné jako s umělcem a jeho dílem. Ač ono může mít jeho odlesk jeho geniality a nezměrné hloubky, nikdy nenabude jeho vědomí a živosti – oduševnělosti.

Vždy dílo bylo a bude jen věčně mrtvým odkazem na svého Stvořitele bez střípku vědomí jenž by ho s ním spojovalo. A stejně tak Stvoření je formou pro vyjádření Ducha, jen my tu jsme zvláštní tím, že ač vnímáme veskrze hlavně formu, ze Srdce skrze naši individuální Duši se nás dotýká velikost neosobního Ducha.

Vnímat byť okrajově skrytý svět Ducha a zároveň zírat na tu hlínu pramáti Země, naši matrici forem, toť nepopsatelně zvláštní pocit. Být tu a nebýt tu. Být tam, mimo známou a hlavně "pevnou" formu i své vědomí já, i tady v této virtuální Hře her.

...Být zároveň alespoň na okamžik zároveň hercem i divákem podle Jeho přání. I pro Jeho Oko to také v podstatě hrajeme... Bez Něj nejsme ničím. Ono jest naším Césarem a my uprostřed Jím stvořené arény.

Tam kde končí náš svět, začíná Jejich… To je aspekt božského světa, který jsem v meditaci pocítil už mnohokrát, ale nikdy jsem si ho předtím tak silně a jasně neuvědomil. Jinými slovy, tento náš svět, ať už myslíme formy hmoty, či vzorce a struktury našeho vědomí, jsou v podstatě utkány z toku archetypů různých kvalit generovaných v nekonečných soukolí kruhů protipólních archetypů vlivů všech dimenzí, včetně té naší, kterou ale nevnímáme přímo, ale také až přes její projev v našem vědomí tj.pocity, emoce, pudy, myšlenky – v tom všem je vlastně už projeveno několik dimenzí. To je nekonečnou Hudbou Vesmírů…

Ticho…

Lépe řečeno Prázdnota mě v jedné meditaci naprosto „dostala“. Tím jak je obsažena ve všech Formách forem, kde skrytě snímá i formuje doslova Vše, projev materie i Ducha a nečiní jako jediná z božských dimenzí rozdílu mezi dimenzemi omezenosti projevu Bytí.

Neboť ve všech je ukrytá Dokonalost, i v té největší nedokonalosti a omezenosti. To je právě největší problém - vytvořit ji v Nekonečném a Věčném oceánu širé Dokonalosti. Je stejně náročná jako zároveň vytvořit nekonečný Úkol, kterým je celý Projev věčného Bytí. A tak v něm na věky v bezčasovosti zaměstnat rodící se zárodky vědomí.

Jak se mi ukázalo po meditaci, Ona nezměrná Prázdnota je třináctou branou do světa „Neprojevu“, kde je potencionálně Vše. Nám se však toto prvotní temné oko Boží zdá být splynulé s oním světem neprojevených forem a dimenzí Bytí.

Mě se však ukázala jako čočka zevnitř ven i naopak... Ona sama nic nenese, netvoří, je nechává skrze sebe jako éter vše rezonovat do Projevu a snímá ho zpět, tvoří tedy zpětnou vazbu. Tak by se dalo říci, že je jediným a dokonalým projekčně-smyslovým orgánem Boha Stvořitele.

Meditace moře-bouře z 26.08.2007

Po delší době od minulé jsem již silně toužil po dalším vstupu do virtuálního Bytí za tím naším virtuálním, ale přes den jsem měl spíše útlum. Navečer se situace změnila, pocítil jsem příliv energie, ale u filmu, který mě dílem zaujal i nudil jsem v sobě cítil trochu nejistoty. Tíseň byla jakoby na pozadí, a do meditace už jsem se moc nehnal.

Čím více jsem se ten večer blížila, tím méně se mi chtělo. Když nastala, jako bych se trochu motal když jsem stál u okna, v křesle se to srovnalo a bylo mi dobře při poslechu hudby na čakry od Goldmana.

Pocity ze začátku spíše neutrální chvílemi s extází z rozšířeného vědomí-vnímání hudby, každého tónu, vlny i vlnky okamžitě probouzející poryv proudů energie ve virtuálním proudění mysli bez myšlenek. Bylo tam jen to silné cítění, vnímání Jinakosti Bytí, nekonečného Prostoru rozevírajících se tónů do eskapád tvarů a pocitobarev, přestože vizuálně tam nebyly, téměř mě ohlušovaly.

Mé vědomí se během nepozorované chvíle, jelikož nebylo toho, kdo by vnímal čas, tiše a přitom prudce změnilo, vytrysklo v širý Oceán proudění, složený jakoby z gejzírů a vodopádů pocitů slitých v jeden celek. Na jeho vlnách jsem se dlouho, bezčasově dlouho houpal, projížděl myslí ty gejzíry za gejzírem. Až po nevím jaké době už mi to začalo připadat až moc silné, nestálé, příliš proměnlivé, že jsem z toho začal pociťovat tíseň, která huťněla pozvolna v silný tlak někde uvnitř mě. Jelikož jsem nevěděl, nevnímal, kde jsem přesně já, krom mého těla, které jsem chvílemi zaznamenával.

Už jsem toho měl dost, pocítil jsem silnou únavu i že to už nejsem schopen tak silně vstřebávat, zkusil jsem na chvíli pustit Lisu, ta mi v té chvíli připadala až moc tísnivá, ale při přepnutí hudby na Enyu mi bylo málem opravdu zle.

Co mi v ní běžně připadá krásné, bylo teď unuděně rozplizle romantické, jako zmrzlina na chodníku. Tu hudbu jsem musel vypnout. Ale vnitřní svět se mnou mocně houpal dál, i když vlny už jsem nevnímal, jen vzdáleně cítil. Měl jsem i problémy s koordinací pohybů, jako bych byl nametený námořník v noci na houpající se lodi.

Noc byla, ale potíže s viděním ani vstáním jsem neměl. Ale o to větší problém srovnat se s tím, jak mnou prochází stále ten virtuální prostor rozprostřeného Bytí a já jsem přitom už skrze smysly vnímal tu známou „pevně“ ohraničenou realitu.

Ty dva světy zároveň nejdou moc dohromady, pomyslil jsem si tíživě, nevěda, jak mám zvládnout v takovém vnitřně malátném nekoncentrovaném stavu vše uklidit, vyprázdnit se a osvěžit rty, abych co nejrychleji ulehnul, protože po ničem jiném jsem již nebažil, ba už ani nebyl schopen myslet. Usnul jsem rychle a bez hudby, ani v hlavě jsem ji kupodivu neměl. Bouře odezněla, já příjemně spal, a do příjemného stavu se i ráno probudil.

Na mé otázky božské síle nebyl prostor, byl jsem hodně vtažen a spodek byl pasivní. Měl místy co dělat, aby to "rozdýchával“. Ač na druhou stranu moc tísnivá nebyla, jako spíše tíživá. A také proto neptal, protože dosti pocitově podobných i silně až zdrcujícně dynamických meditací už bylo před lety mnoho.

Prostě Síla Jinakosti v podání dimenze 5,8 až 6,3 vržená na části, které jí nechtějí a nechápou. Jinakost bortí představy i svět spodku, ten je prostě silou bolestně vytlačen. Ale byl tam i nějaký střed, který To chápal. Byl v klidu a v něm byl lepší pocit, ač slabší, ale neaktivní i vůči spodku.

A také prý je za tím přibrždění, že Tam moc chci, ale přitom bych to nezvládl... Zkrátka úkolem je přijímat co přichází Shora, ale netlačit a více pracovat na tom, co je zde k řešení, zpracování a smíření-přijetí. I s tou tísní se mě snaží naučit pracovat trochu jinak, ale nevím teď, jak to popsat a navíc mi to zatím moc nejde. Ale problém je asi ten, že mě To ještě stále nějak zbytečně frustruje a křečuje nad míru.

TMA

Před terapií tmou jsem prožíval pocity prázdnoty, marnosti a hluboké vnitřní nenaplněnosti. Představy se mi v životě bortily jedna za druhou. Měl jsem pocit, že musí nastat hluboká vnitřní změna. Odpověď „Vesmíru“ přišla v nabídce tmy, symbolu pro smrt všeho přežitého.

Od doby, co jsem se pro terapii tmou rozhodl, jsem prožíval ještě silnější bolest až do tísnivého sevření z nenaplnitelnosti mých představ o vztazích a lásce z nich. Také jsem pociťoval silnou nespokojenost z mé vnější neseberealizace i vyprahlost po splynutí s Bohem.Krom toho jsem ve snech začal prožívat strach a nejistotu ze tmy, načež jsem se začal bát i v noční Praze.

Proměnlivé pocity jemně naplňujícího uvolnění se a naopak sevření a nejistoty z blížící se změny jsem prožíval celou cestu na Moravu, do temné komnaty.

Tmu jsem prožíval prvních pár dní v klidu poté, co jsem si užil slunečného dne procházku na Javorník. V pondělí přišla jemná extáze s poslechem CD Hemisync Higher i s následnou vidinou mihotavého jemného zlatého světla jakoby přicházejícího z dáli do jednoho koutu místnosti. Přičemž ve dveřích stál Stříbrňáček, přinesl mi jídlo a nabídl konzultaci. Já na něj, že přinesl světlo, a on že se to stává. Naznačil jsem mu své pocity. V tu chvíli jemné rozvibrovanosti jsem neměl potřebu nic řešit a tak hodný Stříbrňáček odešel.

Dalšího dne jsem se probíral partnerskými vztahy poté, co mi přeskočil při protahování se vaz v koleni, to chvíli dosti bolelo. Věděl jsem co chci ve tmě řešit a také změnit, jen jsem nevěděl jak…

Pomohla mi Etikoterapie, kterou jsem poslouchal v předchozích dnech, abych změnil trochu svůj pohled na vztahy, co v nich je a není důležité. Díky tomu se mi odkrylo co, proč a jak v partnerských vztazích prožívám.

Co do nich vkládám, co tak silně očekávám a co a proč se mi vrací jako odezva. I jak ji zkresleně skrze své představy vyhodnocuji. Došlo mi mnoho nových souvislostí a nový náhled na můj život v partnerských vztazích, mé závislosti na projekcích, očekáváních, tužbách…

Nakonec to bylo velmi ulevující a očistné, když jsem si přiznal, v čem všem jsem doposud nevyspěl a jaké dělám od počátku chyby. Uvědomil jsem si tedy, jaká je realita se kterou se nezbývá než smířit, a kde jsou mé představy na kterých lpět beztak přináší jen trýznění a disharmonii ve vztazích, místo očekávaného naplnění… .

Po mém uvolnění se z napětí i zklamání ve vztazích, teprve ve středu to hlavní teprve mělo přijít. Dopoledne už jsem se cítil doslova nabitý energií a s uvolněnou myslí po téměř nepřetržitém poslechu relaxačních i meditačních nahrávek. Po velmi dobrém obědě jsem se uvolnil, pustil si více nahlas hudbu, a otevíral jsem se svému vnitřnímu vyššímu Já způsobem, jak jsem zvyklý z  meditací.

Skoro hodinu se nic nedělo, jen jsem se snažil více prožívat hudbu. Ale pak se to rozjelo, když jsem si vzpomněl na sen z předchozího dne, který mi předtím božské síly nechtěly vyložit a nevěděl jsem si s ním rady já, ani Stříbrňáček mě na nic podnětného nenavedl.

Týkal se horečného snažení nějakých vědců zachytit a analyzovat záhadnou pleteň mezi Sluncem a Zemí. Lezli na mrakodrap, kde nějakými přístroji chtěli ten podivný úkaz analyzovat, avšak Slunce i Země se poměrně rychle posunuly a tak toho moc nestihli.

Navíc bylo jasné, jak jejich přístroje na to nestačí, o analýze této tajemnosti ukryté v abstraktnosti jevu ani nemluvě. A tak vědci rychle vymýšleli a počítali kam se posunout pro další pozorování a tím sen skončil.

Ve změněném stavu přišlo vysvětlení, že to odráží můj přístup k Bohu i životu, což jsem předtím už tušil. Tedy jak se snažím Boha-Slunce převést do jasných struktur a myšlenek mého vědomí, namísto plné odevzdanosti Jeho prožívání. Stejně tak prý nakládám se svým životem, tedy pohybuji se v mrakodrapech, tj.lidských konstrukcích a představách o životě i o Bohu. Tyto zjednodušené představy však vyjadřují jen a jen naši omezenost, což mě začalo bolet.

Tím se rozjela pro mě nebývale silná a hluboká terapeutická operace. Nejlépe ji vystihnout přívlastkem meditace „naruby“. Tedy místo pocitu sjednocení s vyšším Já – svou Podstatou, nastal rozklad základních, i do té chvíle nevědomých představ mého ega týkajících se všeho. Boha, lásky, života, představ o sobě i věčném hledání naplnění. Tento druh meditace byl téměř ve všem odlišný od předcházejících, ve kterých byly složité abstraktní vize vyšších světů a převládaly stavy blaženého vytržení. V této převažovala silná bolest s tísní z nenaplnitelnosti a až směšné jednoduchosti lidských představ, které nám totálně zkreslují vnímání a deformují naše prožívání.

Jak je možné, že jsem o nich a jejich zásadním významu doposud nevěděl? Vždyť najednou jsem je pozoroval na celém světě. Lidská společnost se mi ve vizích proměnila v „hru stožárů a věží“, tj. našich představ které stále plodíme a oživujeme. Kosmeticky upravujeme staré systémy, tj.přístupy na nové. A to se stejným výsledkem. Jakoby nikdo neviděl, že výsledek zcela míjí Realitu.

Všichni se jako malé děti těší či později netěší ze hry na „něco“. Ať už je to zdravotnictví, pomyslně zachraňující lidské životy, avšak plné zdraví a spokojenost je vzácná. O náboženském či politicky spásném systému ani nemluvě, historie mluví bohužel jasně. A s celou vědou a technikou jsme si kromě ekonomické globalizace a virtualizace, tj.přenesení snů o životě do přístrojů, také moc nepomohli.

Jen už nad námi nestojí velikášský a přitom krutý člověk, ale celý a zatím nezdolný systém, kterému nakonec ochotně všichni sloužíme. Stali jsme v nevědomé závislosti na představách a pohodlností plně závislí na vnějších systémech. Od nich čekáme vše, od sebe už s lítostí nic moc. Kompenzujeme si vnitřní nedostatečnost dostatkem a dokonalostí čehosi z vnějšku, ale neuvědomujeme si, že všechny pocity a reakce jdou z nás.

… Abych pokračoval v mé terapii, všechny ty stožáry a konstrukce s nápisy jako „Bůh“, „Demokracie“, „Zdravotnictví“ a mnoho dalších znázorňující naše lidské představy a snahy se začaly potácet a bortit. To jsem prožíval s těžkou bolestí v Srdci, horší než trhání zubů. Nejvíce mě však bolelo vytržení mých představ o Bohu a o tom, jak se Jím chci naplnit. Připomněl se mi sen, jak mi ta záhadná pleteň stále unikala jako těm výzkumníkům.

Bůh, jakožto jediná totální a věčná Realita je však nedostižný ve světě proměn tvořící bohatost tvarů, vějíř života. Vypadalo to, že veškeré mé úsilí o poznání a prožívání Boha se proto zvrhlo rázem v niveč, byl to nanejvýš mučivý stav.

Z této pro mě náhlé a nelogické situace obratu jsem byl žalostně smutný a zoufalý. Nechápal jsem proč se mi vše zbortilo? Viděl jsem jen věčnou Tmu – Potencionalitu za Stvořením, která kombinací archetypů chrlí představy životů a světů, v kterých se tvoří naše dětinské představy.

…Představy, které si jen „vážně hrají“ na Realitu a její uchopení. Jsme však téměř ve všem mimo. Jen splácáme ty své složitě vykonstruované bábovičky. …Ta nepřekonatelně propast mezi námi – lidmi a skutečným Stvořitelem tj.chladným generátorem nekonečna kombinací archetypů vyplňující tu věčnou prázdnotu - Tmu.

Ta nekonečná propast mě naprosto skličovala, to už meditace ustupovala. A já byl stále v té zoufalé bolesti z nenaplnitelnosti i s tím, že mě i Bůh vzal, co dříve dával a nyní opustil s vyvrácenými iluzemi. Po chvíli jsem pochopil, že to je nejspíš má osobní mystická smrt, ten pocit jsem nikdy předtím nezažil. Totální smrt lidských představ!!!

S doznívající bolestí jsem pomalu usínal a díky bohu i po pár hodinách usnul. Ráno jsem se s mírnější bolestí a smutkem probudil, nevěděl jsem co s tím budu dál dělat? Mé Nadjá mi překvapivě řeklo, že Vzkříšení se dočkám. Před obědem přišel náhle pocit bezpodmínečného Naplnění, jdoucí až k radostné Blaženosti i se smíření se Vším jak je.

Ten pocit byl tak přirozený a úžasný, jako náhlé vysvobození z vězení. Není třeba ničeho dosahovat, jen bez nároku na cokoliv odevzdaně být v pocitu „přítomného Bytí“. Pak velmi příjemný stav v poledne ustal a myslel jsem, že už nic dalšího nebude. Ráno dalšího dne jsem vstal a prožil celý den v  naplňujícím pocitu bezpodmínečné blaženosti v Srdci. Velmi hluboce jsem pochopil, a doufám, že už to nic nezastře, že záleží jen na tomto: Být sám se Sebou ve svém nitru.

V Praze nastal návrat do běžného života, avšak i v něm, vždy po obrácení se do sebe, jsem vždy pocítil klidné smíření se světem, sebou i druhými. Chvílemi se opět vracel pocit jemného Naplnění spolu s klidným nadhledem a uvědomění, že vše je jak má být.

Bůh jako dokonalá symfonie fraktálů

Přepis z nahrávky neutrální meditace bezprostředně po ní

Tak se mi to ukázalo v nejkrásnější meditaci - rovnice boha - matematická. Je to fantastický, téměř nepředstavitelný, ale představit si to lze. Je to fraktál složený zase z fraktálů. Fraktál rozložený v n-harmonických (sinů a kosinů) s n-součiniteli. Na druhé straně rovnice je ten samý fraktál opět s n-součiniteli. Na jedné straně s hodnotou přibývající do Absolutna, na druhé straně tentýž člen s hodnotou ubývající od Absolutna.

Každý tento člen, tedy jeho hodnota, se rovná součtu, vlastně výpočtu hodnoty z předchozího fraktálu. To je ten božský trojúhelník skrytý za Vším. Koeficient tohoto fraktálu se vynásobí hodnotou dalšího – koefient je poloha předchozího. Takový vlastně archtetypový posun.

To je ta posloupnost archetypů. tvarů, které se vlastně věčně posunují …. koeficient dalšího posunu. Tvar fraktálu. Co je to za „hvězdici“ prostorovou to jsem také viděl. Vlastně neviděl, i viděl a cítil, viděl jsem jí třetím okem. Hmmm. Ve vnitřním prostoru. …pouze dovnitř.

Je to šesté oko. Oko do šesté dimenze. Ten šestý smysl dává životu jinou dimenzi Bytí. Vrátím se k té rovnici. … těch členů, těch bodů, plynou tím prostorem…tvoří vlastně takovou blánu v Prostoru v Nekonečnu. Když ono je to vlastně taková n-rozměrná vibrace.

Vlastně Vesmír je n-rozměrná vibrace. My říkáme rozvinuté dimenze těm které vidíme, a svinuté těm, které nevidíme. Ale všechny tu jsou naráz. Hudba je další tou dimenzí kterou nevidíme. Jsme schopni se na ni nacítit. Třetím okem nacítit - být v ní. Ta rovnice ve fraktálu s n členy nalevo i napravo. Počítají koeficient z předchozí polohy, co určuje její tvar? Nic jiného než vůle Boha. On určuje přeměnu, překlápění fraktálu. Tvaru fraktálu. No jo. Proto působí ten spořič spojení fraktálu s hudbou, vnitřní vyjádření Boha.

Dlouhá pauza…

Pořád je co zkoumat, poznávat, kam posouvat hranice vědomí…. není žádnou silou omezeno ve svém rozvoji a to je úžasně fascinující. Je to úžasně rozvinutý fraktál. Vědomí. Pole působnosti toho co dokáže pojmout. Jsou naše myšlenky – pohyby sekané. Z pohledu Boha připomínající spíše, jakoby my jsme se dívali na roboty. Ale už to je dost. Máme své vědomí které reflektujeme, byť jen z části, co se v něm děje.

To má smysl prožívat. Dokonce jen to jediné má smysl prožívat. To je ta mystická hra, mystická cesta, mystické Bytí. Prožívat sebereflexe. Sebereflexí se člověk posouvá do svého nadvědomí. Nic jiného mu nepomůže. Nic jiného ho nespasí. Kdo se nereflektuje, nemůže se měnit. Kdo neví jaký je, neví jak by se mohl měnit k vyššímu uvědomění. Naše civilizace upadá, protože sebereflexe upadá. Ale to vede ve společnosti k negativitám, které nás nutí se reflektovat. A tím se zase posunout ve vývoji.

Vědomí společnosti je vědomí předsudků. Od něho už nejsou moc velké osobní výchylky. Kdo ji má, nemůže ji projevit. Alespoň nepřímo. Je to fascinující Hra. Ten fraktál. Oboustranně symetrický nekonečný fraktál. Co na levé straně rovnice, to na pravé. Je opět složený z fraktálů. Je to vlastně nekonečno tvarů ve tvarech tvarů, které se neustále proměňují. Všechno podle boží Vůle. Zvláštně nepochopitelný, i když se to zdá být jasné. Nakreslit jak se proměňuje jeden fraktál, fragment tohoto obrazu.

Od bodu přímka, pak trojúhelník, trojúhelník ve čtverec, ten v pentagon, hexagon, oktagon, teragon, multigon. ….kruh, koule. Rotující koule, n-rozměrná koule. Jakoby ta koule byla nějakými elektrony atomu, který tvoří další kouli, a v nich další a další. ….Tvoří tvar hmoty. Ta hmota je boží Tělo.

Hmota nekončí naším tělem. To je prahmota do které je vše vloženo. Takový obraz tvaru boží Přítomnosti, či spíše odraz boží Přítomnosti. Je za tím tvarem, tou hmotou. A přitom je nejniterněji uvnitř ní. Tam se hmota překlápí na energii. Energie na informaci – pohybu energie. Ten fraktál pohybu energie. To je kmitání oněch tvarů v té rovnici. V té mikroúrovni. Ta rovnice je všude v každém bodu prostoru. V každém atomu energie . Nejmenší jednotkou hmoty je atom energie. Je nejmenší energetická vlna, má svůj tvar, svou frekvenci, svůj průběh. To je ten činitel …fraktálu v té rovnici nekonečného fraktálu. Působící koeficiententem minulého fraktálu v minulém bodě, minulém okamžiku. Takový řetězec neustálého překlápění fraktálů na nekonečně úrovních v různých amplitudách. To je zvuk Boha. … to si nelze představit. Pro Něj hudba sfér. Každý pokračující fraktál je vyšší číslo fraktálu až po n – vyšší frekvence strun oživují nového vědomí na kterých věčně vibruje. Bůh Není nic jiného než nekonečně složitý hudební nástroj. 0n v podstatě, vibrujíc archetypy. Jsou základní obrazce ze kterých jsou tvořeny fraktály.

Je jich nekonečno. A do každé Hry stvoření vesmíru jich je vloženo n mínus x. Ty se rozvibrovávájí a vytváří určitou strukturu. Vyberou se jiné do dalšího vesmíru některé stejné, některé jiné Některé se vynechájí z těch n fraktálů základních se zase rozvibrují a vytvoří jinou strukturu. A když se vezmou podruhé ty stejné, tak vytvoří zase jinou strukturu.

Jinak se rozvine hra impulzů mezi nimi, jinak se rozezní. V každé chvíli jinou intenzitou v jiný řetězec, jiný fraktál, je to fascinující, je to jiná kombinace prvků v časových okamžicích… celý vesmír. Tohle vytváří 11.dimenze. Tu pak řídí dvanáctá. Nit, to je věčný Pozorovatel všech těchto Her Vesmíru, jejich skladeb.

V kterých jsou někde uvězněny naše virtuální entity, individuality. To jen dokud je nepoznáme, pak je opustíme. Dokud je nepoznáme, jsou nám vězením. Jak pro zvířata, rostliny, lidi. Tak i pro bohy a božstva. až po …jejich Stvořitele . … byl Zeus. Jiných náboženství, jiných bohů centrálních slunečních. kosmických. … Vyvolal naše planety soustavy .

Jejich síly vydává Slunce, naše vědomí, naše reflexe. To je to, co lze projasnit, zvědomit. Změnou náhledu se změní pocit z prožívaného. Jeho pochopení, jeho směrování, to je transformace. To už stačí.

Sametový hukot

Počátek r.2008:

Projeli jsme na výletě Chocerady. Vnímám cestu i symbolicky - ta blátivá cesta, vlhkost počasí... Trochu to předznamenalo i meditaci v neděli navečer, kdy nesvítilo od počátku Slunce i v nás. Při skladbě Love is a Flow jsem prošel sevřeností a jemnou tísní, až při Sufismu to přešlo v sametovou hebkost, kterou jsem večer už procítil naplno. Zvláštní, že nebyla ani příjemná ani nepříjemná, ale naprosto hutná, to už jsem měl puštěného Wieseho (Invocation)...

Ze začátku po razantním nájezdu nastoupil výrazný pocit jako bych měl tělo v ohni, který nepálí, ale vibruje skrze mne napovrch. Pak ponořen do vibrací v sobě i v hudbě jsem cítil tu nevyslovitelnou posvátnost Dokonalosti, Její ohromnou svrchovanou Sílu plující Vesmírem Bytí…

Silný pocit změněného vědomí na 55% s dimenzí 7,5. Chladná matematická Dokonalost z Ní jen čišela, zabalena do jemně sametového hávu, kterému se nešlo bránit, ale nebyl ani důvod. Pocit byl neutrální, možná i jemně extatický, dokud jsem asi tak po půl hodině nepociťoval únavu. Sem tam mi něco zjevila ze Sebe - nástin obrazu s pocitochápáním. To ještě zesílilo dojem Její neuvěřitelné Síly, která mě trochu šokovala, ale obešlo se to tentokrát bez tísně. Z meditace jsem se vypotácel malátný a poté jsem rychle usnul i přes silné rozvibrování.

Vlny virtuální mysli

Byl jsem vyzván k meditaci aniž jsem měl na ní energii a chuť. Ale kupodivu po kratším odporu s vnímáním hudby jsem se jí nakonec téměř o půlnoci otevřel. Prožíval jsem silně vibrace – tóny jednotlivých zvukových stop v hudbě J. Goldmana, která je silně vtahující. Vnímáním Dokonalosti v hudbě jsem vnikl do vibrací mého Nadjá, až jsem pocítil Jeho geniální obrazochápavost.

Ta se projevila ve sledu nezvyklých spojení různých postřehů z vnímání do myšlenko-chápání v jakýchsi pulzech pocitů – záblesků uvědomění, které mě překvapovaly svou lehkostí a samozřejmostí prostřehů, které jsem nevím proč nikdy předtím nevnímal a nedával je proto do souvislostí. Vycházela z nich Hloubka pochopení-procítění Skutečnosti.

V Něm jednoduchost i složitost jedno jsou. Skládají z jednoduchých zákonitostí a podobností složité vjemy v jeden pocit-myšlenku-vizi. Přitom je to éterické jako sen a při obnovení běžného vědomí se vše ztrácí jako ranní mlha. Z hudby vycházel neutrální chlad a nezúčastněnost jako ze šesté dimenze. V meditaci však byla dimenze 5.8 s ponorem 53% a max. 60%.

Ráno meditace pokračovala. To už byla klidná s jemně blaženým pocitem 48% až 50%. Ve vizi se mi objevil jakýsi mozek jako barevný 3D fraktál, na který jsem napojený. Po chvíli mi řekli, že to co vnímáme z vyššího vědomí je jen ukázka přiblížená našim smyslům, Oni to Tam mají Jinak. Pak jsem ucítil zvláštní „těžké“ vlny, jakási chapadla z hlavy, které se různě vlnila a jakoby roztahovala mé vědomí do jiného Prostoru. Zvláštně nepopsatelná byla jejich tíže.

Připomnělo mi to blouznění, když jsem měl horečky jako malý kluk. Toto mi připadalo jako mnohem větší a nějak éteričtější-neskutečné a přitom hmotnější až ohromné a nepochopitelně Jiné.

K tomu mi jen řekli, že Nahoře se nám změní pocit z vědomí. Promění se v jakousi mandalu pocito-počítače, kterou prochází ohromné množství dat-vjemů na které se můžeme napojovat. Tato mandala se s úrovní vědomí rozšiřuje a přibírá další úrovně, prostory/dimenze, skrze které se paralelně jednotlivé informace i jejich celky (soubory) vnímají, prožívají a vyhodnocují, což se vlastně děje naráz.

„Extra Gult“, aneb Totalita Bytí paradoxů

Podzim 2008

Byl to nevyslovitelný Megahukot. Začínalo to velmi něžně jako předehra. Pak jsem vnímal tělo jak jsem v něm byl od začátku do konce. Nešlo ho opustit ale ani v něm zůstat. Zůstat kus ve mně, pod myslícím já, to nezmizelo ale stalo se divákem -jasným, totálně uchváceným, totálně napjatým. Totálně naplněným i uspokojeným, totálně vydrancovaným i totálně šťastným.

To se rozjelo ve změnách způsobu vnímání světa, okolí, když jsem se na něj „pohlédlo“ …každý jako by pohled mi „vyčníval“ něco jiného, spousta dějovosti, ta navazovala až dokud se vše nezklidnilo. Neuvěřitelné. To napětí jako tóny v této hudbě je ve mě stále. Jakoby napnut na nekonečnou strunu mezi oběma póly všeho. Struna je vlastně kruh archetypů- Bůh mačká klávesy ze své vůle, ze své totálně geniální fantazie.

Konec konců tvoří moje obrazy, můj život, mé vnímání. A to mě nejvíc fascinuje.Ten tvoří můj život a mé vnímání mě samotného, Boha ve mně, Boha ve světě. Zkrátka to je. Jen jsem se Ho bál připustit do svého srdce. Plněji ho prožívat…

Meditace trysku Jeho Bytí. Hru s archetypy. Nejde to nikomu vyložit. Nikoho na to navést, ani svět, každý k tomu musí dojít sám ve svém čase ve svém vědomí. Z kořenů vyroste stonek, ze stonku listy.

Svítí-li hodně Slunce a je dostatek vláhy, je vyvážení obou protipólů strašně silné, tak vykvete z růže květ. Hudba, ticho - Je řečí sfér. Jsou to jakoby kruhové sféry. Rozměry navazující na předchozí rozměry, prostě fraktály. Fraktály n-rozměrného Bytí, to jsou sféry božského prožívání. Jsou dole další.

Sám v sobě. Amen.

Intago od intuice zjistil, že se jednalo o prožití ukázky všech možných stavů Vědomí ve Vesmíru, jakoby možností Absolutna, co může Stvořit. Já si z toho pamatuji jen silně ty lidské (spíše emoční, než myšlenkové) a božské roviny vědomí. Rostlinné, zvířecí, minerální a archandělské, či ultravysoké božské dimenze jsem nezaznamenal, či si nevzpomínám.

Ale ten princip, jak se tvoří pocito-prostoro-děje tam byl vlastně ve Všem. Jednak jak božské úrovně je tvoří nám, ale i sobě. Jen jde o jinou úroveň a škálu pocito-prostoro-dějů mysli. Je to jako s prvky a sloučeninami, nám na Zemi se tu díky podmínkám určitých teplot, tlaků a gravitaci, tvoří jen některé typy sloučenin a krystalických mřížek.

Tedy jen určitá výseč ze všech možných, ale principy, zákonitosti pro jejich tvorbu jsou všude stejné. A stejně tak je to s konstelacemi stavů vědomí-prožívání. Jen se mění podmínky a úroveň vědomí, platformy pro různý stupeň složitosti a jemnosti archetypů seskládaných právě z těch primárních prvků „prearchetypů“.

Celá meditace trvala vlastně od desáté hodiny večerní do šesté ráno, v nejsilnější fázi doslova nabité tryskem prožitků a vizí. V klidné fázi, kdy už jsem fungoval běžně s rodinou, trvala vlastně až do noci.

Když jsem dopoledne a v podvečer nahrával poznámky, v kratších intervalech několika minut jsem se opět hlouběji ponořil do prožívání ozvěny pocitů v meditaci. Vyrovnalo se to síle běžné meditace.

Vnímání se změněným hlubokým procítěním obrazů a jejich energií trvalo asi tak do oběda, když jsem se na nějaký zadíval. Celé dopoledne trval stav velmi uvolněného vědomí a jemně rozšířeného vnímání, kterým bych si přál žít stále. Myšlení v něm sice fungovalo, ale objevovalo se jen když bylo třeba, emoce druhých jsem pociťoval, ale nijak zvlášť se mě nedotýkaly.

Dimenze a síly ponorů? Toť otázka! Ani svými zkušenostmi to nedovedu moc dobře poměřit díky její zvláštnosti. Přichází mi, že v nejsilnější fázi to bylo mezi 60-70 procent s dimenzemi 5,3-9,3.

Ale byly tam i emoční části dimenze 3,6, což je téměř neúnosný rozsah nekompatibilních sfér vědomí, které ale přesto fungovalo zvláštně pohromadě, respektive se přelévalo ze shora dolů a naopak v různě rychlých cyklech, které ale těžko odhadnout, protože v emocích je čas jiný než v myšlení, zase jiný než v polobožském vědomí atd.

Místy se „protínaly“ dvě či tři naráz. Zvláštní také bylo, jak jsem po ránu vyšel na ulici. Připadal jsem si, jako když mě ten „Ládínkův Guliver“ omylem vyhodil někde dříve, třeba o 1000 let a 1000 km někde na východě. Ten duch ulic… a hlavně lidé mi v tu chvíli připadali tak divně zapouzdření do sebe, jakoby zrovna vyběhli z vězení či blázince. Nejde pro ten pocit najít slova, napadá mě jediné - pitoresknost.

Oproti světu mnoha sfér je ta naše realita a my v ní dost srandovní, když už jsem použil příměr k tomu dětskému sci-fi o Ládínkových dobrodružstvích, tak to přirovnal ke kombinaci té Bláznivé planety a návštěvě pravěku na Zemi.

Z nahrávky sedm hodin po nejsilnější fázi:

Jak popsat nepopsatelné… Všechny životní zážitky naráz. V kaskádách pocitů. Rozložené na jednotlivé pocity, na pocity základních fragmentů, jakoby základních barev, nevím kolika, třech, čtyřech? A točily se v kaskádách jako v gejzírech. Fontána pocitů, mnohaúrovňová, a pořád se točící, pořád propojující paralely. Zkrátka donekonečna vířící Ráj pocitů a zároveň peklo.

Ráj i peklo pocitů….Totální. Zažil jsem pocity úplně ze všeho. Od počítačových her přes úplně běžné každodenní prožitky, až po meditace, které jsem měl. Jakoby to bylo všechno vytažené z  esencí základních prvků, ze kterých se vše skládá. Ano, „molekuly pocitů“. Jakoby pocity byly molekuly a já je zažíval rozloženy na jednotlivé prvky a ty prvky prostě tancují Stvořeným světem, myslí, Duší i tělem, a vše je propojeno v Jedno.

To je ono! Byla jenom vůle Tvá. Totální gejzír pocitů. Mě vylétávaly z těla ven, a zároveň jsem prožíval tělo, ale úplně jinak. Zvláštní pocit - uvolnění, tlak, napětí, extáze, tíseň, jakoby napnutí, napínání, totální napínání se.

Napínání strun, na které si zahrál Bůh. Struny mého života zahrály vrcholnou symfonii. To je ono, symfonii mého života. Vnitřní symfonie. Přitom tak vnější reálná. Reálná …hyperreálná, multitdimenzionální, multipocitová, a přitom fragmentově pocitová. Tělo je to jako vitráž, mnohastupňová vitráž, 3D vitráž, 5D vitráž, 6D, 7D…

Také vnímám, jak přecházejí jedny dimenze do jiných, ve fraktálách je to úplně jasné, ty Prostory. Jako lidé ty Principy známe, jen se Jich bojíme. Znal je Euklides, známe je i my, znají je zenbuddisté. Všichni známe ty Principy, známe je od pradávna. Jsou tu, žijou nás, my o nich věčně víme, tancujeme kolem nich, děláme jako by tu nebyly, ale jsou tu. Věčně tancují skrze nás a my jsme Jejich herci, diváci.

Tak intenzivní…. Cítil jsem se jak novorozenec, chlupaté mládě, v novém vzduchu, novém prostoru, nové dimenzi života. V dimenzi vnitřního života i vnějšího vnímání. Prostě narozen do jiné úrovně vnímání. Teď nevím jestli natrvalo, nebo na tu chvilku, nekonečnou chvilku, tak intenzivně, že vlastně na věky zrozen a přitom navěky umírající … ve starém pojetí, které už bylo těsné, a svírající, tísnivé a bolavé. Vlastně nežitelné. A přesto s určitou poetikou žitelné, ta Poetika je tu pořád.

Ten Život žijeme a přitom Ho nevnímáme, vlastně před Ním unikáme, než abychom Ho vnímali teď tady, stále. Plynoucí, tryskající, propojující, sebespalující, sebezničující i sebetvořící, Vše naráz. Tak jako chemické prvky. Neustále se slučují do nových molekulových struktur a zase se rozpadají.

Takový je i náš svět. Náš svět představ, forem, tvarů, pocitů, idejí, myšlenek, všeho. Když máme složitě utkanou síť představ kterou žijeme reálně. Ano síť představ, kterou žijeme reálně - to je to správné označení. Jsou skutečné a přitom jsou jen v nás, a v nás je Vše, celý Vesmír, celé Stvoření i bohové. Jsme takoví, jak vnímáme své bohy.

To je ono, život je jedna velká řecká tragédie, mýtus i komedie, parafráze na Stvoření, sebeutváření, Ano, lidé se sami utvářejí podle toho, jak se domluví a chtějí. Jak je vlastně vnitřní síly, svody archetypů, vtáhnou do svých řečišť.

Lidská duše je jako krajina, pomalu se mění ale ty stopy jsou téměř na věky nesmazatelné a přesto my o minulém věku už nevíme nic, krom mýtů, bájí a pohádek. V něm je Vše, stejný princip do nekonečna se opakující. Ten je po usilování o život tragédie, po snaze o naplnění i komedie při uvědomění si té omezené snahy, která je křečovitě trapná, ale hluboce lidská, bolestivá soucitná i dojímavá.

A tak jsem prožíval celý svůj život. Všechny možné střípky ze svého života, a snad nejen tohoto, možná i mnoha dalších, já nevím. Já nevím, co všechno jsem prožil a co vše jsem.

Jsem v tuhle chvíli kým jsem - jsem To, kým To jsem … A nejsem To, co o okamžik později, to jsem něčím jiným, ta věčná proměna sebe sama. Ztrácení sebe, nalézání, přetváření, znovuobjevování, znovuprožívání téhož v nekonečně variacích. To je ono, nekonečně variací na totéž. Vždy podle stejných zákonitostí a principů.

A ty principy jsou tak jednoduché, tak totální. Jako když se míchají barvy na plátno a lze z nich vymalovat celý svět. Stačí jen pár pigmentů a jedna spojovací hmota. Tou je Duše. Elementy pocitů, ty barvy, chutě, vůně, vše co vnímáme. Náš pohled na svět. Všechno to jsou pouze struktury elementárních pocitů, vazeb, smyslu pro propojení, pro pochopení, pro strukturu, pro řád.

Jsme jako krystaly. Entity myšlenek dělají různé vzorce napříč naším životem, naším konáním, to je ono. Když je někdo šesterečný, je šesterečný (systém uspořádání myšlenek-jejich spojovací archetyp) . Když je to trojstěn, je to trojstěn. Tedy je to trojhran, pak je to vlastně čtyřstěn. Nevím, jak to popsat. Jako Spásu* bezprostřednost - intenzitu života, nevím…jakoby bolavost, naléhavost ale i neskutečná jemnost, kadeřavost, bezprostřednost přítomnosti. V dokonalé 3D realitě nahrazujeme si ji virtuální abychom si uvědomili, že i ta naše je virtuální a lepší než tu co si vytvoříme my ..a ještě lepší ta vnitřní, ze které vychází ta vnější.

Dokonalý pohled na Vše. Pohled na svět, na sebe, snění-dění, do kterého zasahujeme, ale těžko popsat jak. Když krom vnímání se nic nezměnilo. Vše je takové jaké to bylo, Je a bude. Vnímání je jiné. Vnější, strukturovanější, prostorovější, pocitově plnější, hmmm…naplňující. Přitom může být i klidné, přestože celou noc bylo totálně bouřlivé. Uragán pocitů. To je ono Totální dynamika. Totální dynamika, smršť pocitů, smršť vzpomínek, souvislostí Všeho. Všeho, Celku života, jiných sfér. Nejde to popsat slovy. Není pro to přirovnání. Ač přirovnání jsou…

Vše je propojeno v jeden Celek ač my to nevnímáme. Je to jedna dokonalá Mandala, kde si všechny vrstvy jsou rovny a všechny mají své místo v dokonalém soukolí Řádu. Je to nekonečně stupňovitá převodovka božího proudu pocitů, každého stvoření. Soukolí pocitů, vědomí vazeb projevu i jejího vnímání, Ezechielovo kolo. To je asi tak to co se snažím marně vylíčit. Dneska jsou pro ty příměry počítače, virtuální svět.

Ani struktura počítačů to nevyjadřuje. My chápeme všechno ploše. Tak rozsekaně jako na jednotlivé fráze. Jo, to je to. Jsme jako počítače. Známe datové instrukce, ale nevíme, co jimi chtěl programátor říci a udělat, a proč? Nevíme co jimi dělá a proč to dělá. Tak my to žijeme ale nevíme proč to dělá. Žijeme ty instrukce ale nechápeme, nevnímáme ten smysl.

Ony se opakují, točí, hrají si s námi, my si myslíme, že je ovládáme. Ale to je jen naše opilost, pošetilost, jak říkají Indové, bohyně Mája. Nám všechno zdá, žijeme ve snu, jsme jako v pohádce. Jako Alenka v říši divů. Vše malé se může stát kdykoliv velkým, vše velké se může stát kdykoliv malým a nepodstatným.

Když je po tom porodu, tisícinásobném porodu. Vnímám jakoby rozhozené vnímání na ty spektrální barvy. Viděl jsem to úplně na všem, cítil jsem to na všem, žil jsem to vším. Bylo to šíleně intenzivní, až na zbláznění, ale už se nešlo zbláznit. „smích“.

Prožívat Boha je totální šílenost. Ano, bohové musejí ...a jsou šílení. Šiva ano, Šivův tanec. To je ono. Svádí Šakti zaplouvající do omezenosti a zase z ní vyplouvající zpět. Orgasticky extatické i tísnivé spojení dvou elementů, které se nikdy nesetkají…. (takový je Život, celé Stvoření).

Už to nejde více popsat. Nedá se to. Lepší to žít, než popisovat. Je to tu stále, jen se nebát Tomu otevřít. To je úplné otevření se životu. Věčnému životu, věčnému mládí i věčné moudrosti, dětskému bezstarostnému prožívání. Spolu s tísní a smutkem starců nad hrobem, Vše naráz.

To spojování elementů, které se přibližují, ale nemohou se spojit, to věčné napětí dualit ve všech rovinách. Ve všech rovinách Stvoření. Jak chce Stvořitel archetypů rozměrově stvořit. Tolik napne strun od jednoho pólu k druhému, tvoří nekonečnou smyčku a brnká donekonečna své melodie v nekonečně variacích a žádná není horší ani lepší než ta předchozí, či ta následující.

To je ono, ta pravděpodobnost a průměrnost je ve všem a zároveň tou s pestrostí, totální pestrostí, která je extrémem všeho. Vše se počítá do průměru, ale má své místo. Je v tom originální, byť i v extrémním projevu. Pán Bůh, pozorovatel věčný, neměnný, je Středem všech pocitů. Nehybný střed všech pocitů. Pozoruje všechny děje, prožívá je a není vytržen ze sebe. Prožívá je v sobě.

To je ta pravá Jóga. Uvnitřnit se do sebe. Vše se odehrává v nás, jen a jen v nás.Až my tu nebudeme, naše prožívání tu nebude. Ale vynoří se v někom jiném. Oceán pocitů, osobností, bytostí, dějů. Jsou jen různá nastavení téže hry. Tj. nekonečně možností téže hry, seskládaných do virtuální souslednosti, časů, dějů, věků, jejich symbolického vývoje. To je virtuální vývoj. Skutečný vývoj je mimo čas a prostor. Vlastně nikdy nezapočal a nikdy neskončí. Věčně tu byl je, a bude.

Jsme pochopil co je, že můj silný duch chce do těla. To mi říkal asi měsíc před tím šaman Daniel jako poselství "od mé Duše/Ducha". Já jsem to pořád nechápal a připadalo mi nesmyslné. Až po té meditaci jsem pochopil, že já byl předtím v meditacích více nahoře, než dole, ale v této to bylo jako Vršek ve spodku. A tím i spodek ve Vršku. Prostě prolnutí božského s lidským, což pravda v té silné podobě je jako oheň ve vodě.

To je ono. To je život. Tělo, mysl a duši v jednom okamžiku propojenou se Vším. Celou škálou pocitů… To je pravý Život. Jediný pravý Život . Jediný, který má smysl žít. Jediný opravdový. Ano, jediný pravý Život, jiný už není možno žít. Víc už se z něj nemůže vyklubat.

Proč byla tak nová, tak jiná? A přišlo mi: Neutrální vibrace boha. Extaticko tísnivá je maximální. Neutrální, jako pomlka v Beethovenově hudbě. A extatickotísnivá je jako všechna vážná hudba dohromady. Dokonalý Řád ve zdánlivém chaosu. Nepochopitelnost geniality. My žijeme před oponou a ne za ní. A nahlédnout tam je jako přepnout se ze softwaru do impulsů v hardwaru.

Nevyjádřitelné a nepopsatelné. Totálně fascinující… totálně drancující, bolavé i smířlivé, napjaté i uvolněné, setkání všech protikladů, které jsem si snad ani neuměl představit najednou že existují. Přesto jsou.

Díky vnímání času milosrdnému a kontinuálnímu to zažíváme rozsekané do jednotlivých period, taktů půltónu stupnic, skladeb. Ale jakmile se zhustí do „bezčasovosti“, je to totální. Totálně nepopsatelné. Kdybych to neprožil…. Neprožít to tuto noc, tak bych tvrdil, že je to neprožitelný nářez.

Prožít všechny pocity životní v jedné bezčasové skladbě. Jednotlivě, naráz v různých souvislostech, geniálních přípojích, které už jsou ve vnímání, nejsou žádné domyšlené, vyspekulované. Prostě jsou. V bezčasovém nálevu jsou zcela samozřejmě. Bez vnímání času je všechno jinak, totálně jinak.

Nelze to nikomu přiblížit, ani doporučit, ani odrazovat. Kdo je připraven, jednou okusí. Kdo není, nikdy neokusí. Totální plnost života, hudby sfér.

To je jako byste nezeptaly superpočítače co chce tvořit, když nechce počítat hloupé tabulky pro náš svět? Tím je míněno, že tvořit strukturu našich životů, je pro něho relativně jednoduché, plně se vyřádí se svých Jiných, vnitřních virtuálních světech.

Jakoby poskládá všechny vjemy, všechny impulsy do jednoho paměťového megačipu holografické paměti. Vše co vnímá jakoby zapíše, pojme do holografické struktury ve svém vědomí, poskládá a porovná všechny ty křivky-fraktály vjemů, dějů, pocitů.

Tam si je poskládá do Řádu který je úplně jiný, než jak třídíme věci my. On je bere zkrátka podle „not vibrací archetypů“, které zaznívají ve všem stále, ať je vnímáme či nevnímáme jsou tu. On na ně umí zahrát všemi naráz.

Z přepisu druhého dne v noci:

Tak silnou extázi i vytržení spolu s tísní i fyzičností jsem doposud nezažil. Kdyby mi to předtím někdo vyprávěl, patrně bych nevěřil že to je možno zažít. Spíše bych ho považoval za blázna. Ale teď vím, že je to možné. Potencionální je i skutečné, projevené. Vše je otázkou hranic, jejich nastavení, tedy nastavení archetypů je vymezuje.

Výraz „Do prdele“ se mi stal v některých chvílích doslova mantrou. Nešlo přemýšlet či snad pokusit se potírat tu totální šílenou Jinakost prožívaného nezměrného vnímání bez hranic. Tak jemnou a přitom tak hlubokou do nitra drancující živost prožívaného stavu Bytí.

Jediným záchvěvem starého ega Miloše v některých bezčasových chvílích byla právě ta jeho mantra, jakožto reakce na nebývalý šok z totálního prožívání Všeho. V tom jednom nekonečném bezčasovém proudu všeho známého i neznámého, či po meditacích egem opět vytlačeného obsahu se mi nyní vrátilo v jediné meditaci i s celým mým, možná nejen současným životem. A také asi nejen mým, byla tam celá nespočetná řada postav a jejich okamžiků života v pozitivních i těch nenegativnějších momentech bytí.

Jakoby se mi ukázala celá lidská existence ve všech archetypech z mnoha úhlů prožívání najednou. A také z té skryté podstaty, ze které vyvěrá, pouhá dokonalá hra archetypů v nekonečně variacích na totéž téma. Nešlo oddělit lidské od božského, vše se točilo v jednom kruhu pocitů…

Ty mandaly co jsem viděl, vnímal, prožíval... Měly pravidelné až počítačově dokonalé vzory v celé ploše se opakující a pulzující s vitrážovou ultrajasností. Ty tvoří skládáním základních prvků s vlastnostmi reality, jak psychické, tak fyzické. Viděl jsem jich neuvěřitelně mnoho jak se zavřenýma, tak s otevřenýma očima.

Vystupovaly i z obrazů okolí, to se rozkládalo na základní barvy. Ty tvořily jakési rastry, které spojením vytvářeli obraz „vnější“ reality. Přitom jsem jasně vnímal, že je to vše vnitřní, otevřené vidění vnímání světa za hranicí lidského ega a jeho osekaných smyslů. To samotné by na prožívání bohatě stačilo.

Do toho však jsem prožíval i nekonečný trysk souvislostí s asociacemi na možná i všechny mé dosavadní prožitky ze života, ale i meditací, životů nejrůznějších lidí i situací – projevů archetypů z celého světa. A snad i mých minulých životů? Nešlo totiž odlišit co ještě jsem já – moje privátní zkušenost, co úlomek vzpomínek v novém podání a oživlém příběhu, a co je již náhled do života celého světa, či snad do sfér stvoření z jiné, totálně jiné perspektivy vnímání, prožívání i uvědomění.

Vnitřní&vnější, moje&cizí, lidské&nelidské, ďábelské&božské – to vše splývalo v jednu neuvěřitelnou směsici pocitů a obrazů. Pokud by jednotlivé pocity byly jako struny, pak se v různých akordech rozeznívaly všechny naráz. Stejně tak ve vnímání byly všechny sféry skutečnosti (projevu) naráz. Měl jsem pocit ukřižování i vzkříšení v jednom stavu, v jednom proudu pocitů a vjemů. Neuvěřitelná lidská ubohost, determinovanost jednostrannými archetypy, na druhé straně neomezená hra a kombinatorika archetypů jakoby se jen přesýpala sklíčka v kaleidoskopu.

Vnímal a prožíval jsem tu totální „rovnocennost“ Všeho – všech mandal a archetypů Bytí, jejich Výtvorů božských obrazů, jenž se překlápějí v tzv. fyzikální projev – zhmotnění vibrací (ty jsou jediným základním projevem energie) do tvaru nejrůznějších atomů, molekul, a struktur námi vnímané vnější reality.

Prožíval jsem tu „megapařbu“ Bytí z mnoha úrovní vnímání naráz. Je to však mystická – nepopsatelná a nesdělitelná zkušenost Bytí. Teď vím, jak do morku kostí smrtelně reálná je. Staré kategorie a struktury vnímání, myšlení a s nimi i pojímání sebe sama a celého světa jdou doslova do prdele!

Nové vnímání se rodí s téměř nevydržitelným napětím, tísní až fyzickou bolestí a psychickou trýzní, avšak také s extází a fascinací vším tím novým doprovázeným, jakoby nezměrným, nedefinovatelným. Za to však zcela jasně vnímaným a prožívaným stavem Bytí s nekonečně jemnou rozlišovací schopností pro vše živé i jakoby neživé...

Není nic jiného než tato velká Hra. Hra víření a projevu archetypů v nekonečnu rovnocenných kombinací prožívaných z mnoha rovin uvědomování si struktury souvislostí ve vědomí Sebe Sama.Tím se stává labyrint světa Rájem srdce a naopak.

Duální projev i pocity, a přitom jednota vyváženosti doprovázely a doprovázejí Vše. My jsme však zatím rozsekáni do nezměrně krátkých konstelací vědomí – hmoty, tvaru prožitků a stejně tak struktur vědomí vzájemně i uvnitř nás vymezených. A tak nám Celost uniká mezi prsty jako i závity mozku.

*Navedli mě na text knihy Filokalia: „Láska k Dobru (kráse Ducha) Vyzdvihují schopnost rozlišování, tedy vyšší složku rozumu – intelektu, který je duchovní složkou vnitřní duše člověka, která musí být duchovní praxí očišťována bdělostí, vytrvalou modlitbou a dalšími duchovními praktikami, abychom mohli dosáhnout přímého zakoušení Boha. Spásu chápou nikoliv jako nějakou záchranu před něčím (peklem), ale jako „zbožštění“, přesněji jako účastenství a podíl na Bohu, který se dosahuje obnovením našeho spojení s Bohem a růst této zkušenosti do plné jednoty s Bohem.

Díky tomuto procesu zbožštění, ke kterému dochází duchovní kontemplativní praxí, soustředěním na Boha a působením Jeho milosti, se stáváme tím, čím je Bůh přirozeně. Tedy duchovní cíl i spása vede k obnovení našeho přirozeného božského stavu, nikoliv dosažením nějaké zlomové zkušenosti nebo nějakým útěkem. Jinými slovy cílem je plné spočívání v našem pravém Já – sahadža nirvikalpa samádhi.)“

V oceánu klidné blaženosti

Meditace byla zpočátku dosti podobná minulé, kterou jsem ani nezapisoval. Polovina byla s šamanským zpěvem Daniela a jeho bubínkem. „Probralo“ mě až jeho mexické zaříkávání, resp. vzývání čehosi. Dozvuk byl při dlouhém usínání příjemný, ale krom prohloubeného vnímání hudby se nic nedělo. Ani komunikace neprobíhala. Jen jsem prožíval, že už je mi celkem blízká ta lehce chladná Jinakost s pocitově naznačenou virtualitou Bytí a nekonečností vnitřního Prostoru vyšších dimenzí.

Ponoření s převážně neutrálním pocitem do vyšších dimenzí jsem pociťoval znatelně přes 50% a netlumila ho tolik únava, na rozdíl od minulé. Vyhnali mě z meditace asi až po 1,5 hod., ale ještě asi hodinu doznívala. Dimenze 5,5 a 5,8 se projevily hladivě neutrálním, místy na pozadí sametově jemně blaženým pocitem smířeného Bytí nemyšlení. Někde na pomezí světů, lidského a intuitivního, Hypervirtuálního Bytí Sama v Sobě.

Nazval bych ten pocit harmonická, či klidná neutrální Blaženost. Tento stav pokračoval slaběji i dopoledne.

Později mi intuice sdělila význam snu - pocit vydělenosti z civilizace. Je za tím rozdílnost přístupu k životu, sobě i Tajemnu. Budeme do smrti vystrčeni na okraj? Odpovídají, že jen do ezoteriky.

Narozeninová meditace

Přes den trvala únava se slabou tísní a mírnou bolestí hlavy, ale po začátku oslavy se vše spravilo, jakobych se prospal. Večer po krátké komunikaci pomocí kopálu, který mě vtahoval do meditace, jsem se po rozloučení s přáteli ponořil do hlubší meditace. Přišly mi nejprve informace k tomu, jak bude pokračovat můj proces. Nejedná se zcela o novou kapitolu, ale spíše o vyrovnání mého přístupu k ní.

Už se nesnažím být stále v meditaci a poslouchat tu nejduchovnější hudbu, co v tom kterém stavu snesu a dělá mi dobře. Ale je zde větší smíření s tím, že jsem v polovině procesu transformace v tomto životě .

Znamená to asi tolik, že proces už bude u mě méně extrémní ve všech směrech, a taky budu mít zajištěný stálý minimální nadhled i ponor, který se už nedávno nepatrně zvýšil. Připadá mi to jako u sportovců přeorientace z chvilkového maximálního výkonu na vytrvalost.

Takže vím, jak mnoho je ještě přede mnou, a jaký vliv mají dosavadní zkušenosti. Není třeba, a ani dlouhodobě možné se „hnát za Osvícením“, jako spíše k němu pozvolna dojít. A s tím souvisí, po etapě rozvoje převážně středně vyspělých a vyspělejších částí osobnosti, i ty méně rozvinuté, které nejvíce brzdí a stahují úroveň vědomí i jeho rozvoj.

A proto až na vyjímky meditace nemám a v dalších letech ani nebudou tak silné a tolik extatické, jako spíše středně silné a hlavně neutrální. A taková byla i tato.Po chvíli jsem cítil rozvibrování uvnitř a na vlnách klidné hudby jsem plynul tou bezbřehou bezčasovostí. Pocit byl mírně vznešeně povznášející, převážně neutrální, bezdějový. Jen chvílemi ke mně vyšší Já promlouvalo. Asi po hodině klesl ponor, který byl předtím místy přes 50 procent. Další hodinu s mírnou únavou meditace doznívala, než jsem mohl v klidu usnout.

Předchozí meditace byla trochu dějovější. Tam jsem v kratším, ale silnějším vytržení i extázi uviděl vizi nekonečné matice, v níž se vše co se děje ve vědomí/světě počítá, a která se skládá z dalších nekonečně podmatic různě se překrývajících, ve kterých se počítá „konfigurace“ archetypů jednotlivých vědomí v jednotlivých okamžicích i vše nevyslovené kolem… A pak to, že vše co se děje, je předznamenáno křivkami, fraktály, jako v hudebním vizualizéru v pc. Co frekvence hudby, to křivka.

Byly mi tam ukázány ty křivky „vlnění světa“ do 3D útvaru složené jejich průběhy nad a pod nulovou osou. Takže tvořily prapodivné uzavřené lastury, škeble. To jsou prý něco jako myšlenky polobožské sféry. Tedy jak zachycuje-vnímá realitu. To tedy odpovídá kvantovému pojetí okamžiku i energie, jako „balíčku“-škebli vlnokřivek s různými vzorci fraktálu v sobě s různou amplitudou-nafouklostí škeblí.

Předpředchozí meditace byla spíše neutrální a místy i jemně tísnivá, ale podobně bezdějová jako ta narozeninová. A takové jsou od Extra Gultu vlastně všechny. Obě byly čistě kopálové.

„Transformace Bytí“

Co nového přinesla? Smíření s novým procesem, klidnější a slabší meditace a menší únava v běžném životě. Ukázky matematičnosti a Jinakosti v Hyperprostoru Bytí… Fraktály, z jedné křivky tekly proudy dalších, z nich další a další, atd. Toť Jejich Tvorba i Myšlení. Do našich jednoduchých slov se od Nich nedá mnoho přenést. Jen odkazy a náznaky.

Klidný extatický ponor, střídavě 48-52 procent jako skákání delfínů. Ze začátku dimenze 5.3, pak mi ukazovali klidný pocit po desetinách až do 6.0. Pak na chvíli i 6,38. Superchladná a ultrajemná Jinakost… jako jemný kovový cinkot natažený časem bez času.

Přitom jsem vnímal Virtualitu Bytí, jak jsem zároveň zde v těle, a přitom vše tvoří Oni. Ale nebylo to tak silné jako dříve, kdy jsem z toho měl šok a tíseň.

Pak opět nižší dimenze, tam už jen náznak virtuality těla i této reality, spíše plutí v Jejím Hyperprostoru vibrací-křivek, věčného a nekonečného víření Bytí za bytím. Vnímání lehké oddělenosti od reality, zároveň pocit sloučení s ní.

Na hranici normality a Jinakosti. Je to celkem příjemný pocit vznešeného Bytí. Nadhled nad lidskostí. Pocit božskosti bez projevu. …Při zapisování meditace mi ponor opět stoupal. Je to nááááádherný pocit uvolněného Bytí… Toto je pro mě Svoboda, nebýt uvězněn v omezené lidskosti a jeho projevech.

Při doznívání silné fáze jsem si poznamenal: Mám koupit dražší sluchátka než jsem chtěl. Na značce nezáleží, na ceně ANO. Plynutí v božských sférách Bytí (o tom byla). Život je Cesta, Prostředek i Cíl.

Napadl mě i návrh na tvůrčí video. Morfované abstrakce. Video z obrazů: Rychlý sled černobílých kreseb, barevné morfované. Nazvat ho „Transformace bytí“. Karty z obrazů. Dát jim jména jako bytostem. Název výstavy: Intuitivní Abstrakce Andělů.

Po meditaci mi intuice ještě diktovala: Zbavují mě sexuality, poutá příliš k tomuto světu. Božské je jemnější a trvalejší… Ale ne všemi částmi to chápu. Do 36 let mám mít podobný proces jako nyní, pak změna. Ale jaká? O desetinu dimenze výše, spodek i střed. To je hodně. Větší klid i nadhled. Co schopnosti? Stále omezené?? Neptej se a uvidíš. Ale mnoho nečekej, nedáme je nikomu. Jen ukázky v rámci úkolu. Užívej co máš, i tak jsi výjimečný… V čem? Jinakost nezná každý.

Mám psát knihu? Nezatěžuj se. A co tvorba? Obrazy? Ano, ale uměřeně. Foto pro sebe. Video? Tvůrčí hra. A něco jiného? Copak je ti to málo?? Užívej co máš. To je hlavní poselství. Smířenost a nenáročnost dělají spokojeného.

Nechtít nahoru? Nebyl bych přece kde jsem? To ano, ale teď je to cesta údolím… Velký výhled mít nemůžeš… Do kopce přes odpor spodku to půjde ještě dlouho… Prožívat jeho omezenost je lék na vše. Kdo to odtlačuje, nevyvíjí se.

Na porovnání ještě dvě meditace s touto látkou Aitoshe:

0,05 gramů Bufo Alvarius

s hudbou Klaus Wiese – album Baraka / Invocation I

Před meditací mi intuice dala vizi rozpuku Světla ve stromové struktuře. Zahájil jsem potažením Euphorie. To jsem se jen lehce rozvibroval a následne se rozdýchal. Pak jsem začal s Bufo. První potah, vibrace v těle mi příjemně zesílila. Při třetím potahu už jsem začínal mít problém si uvědomit, jak se mám nadechnout či vydechnout a zhoršilo se mi vnímání těla. Jako bych nevěděl, jak pohnout rukou. Nebyl to však nepříjemný či paralyzující pocit. Také jsem vnímal zhutnělý vzduch, jako by byl zenergetizovaný. Procházel i mnou, a já přestával vnímat hranice těla a mírně se rozplýval.

Pomalu jsem ulehal, čas zpomaloval a mé vnímání se zjemňovalo. Vše z lidského světa mi začalo připadat hrubé. Když jsem ulehl, vesmírné vědomí mi řeklo, že vše lidské je pro něj tuhé, jakoby vytesané do kamene. Lidé mu připadají pomalí a strnulí, za celé životy se jen pomalu mění. Ono je samý pohyb, změna, víření barev, symbolů, energií a výrazů archetypů. Rozjela se přehlídka tvořivého víření a vznešenosti a já se pod tou něžnou silou pozvolna a jemně rozplynul.

Pak nevím, jak to pokračovalo. Po chvíli jsem se dostal až k 10,5 dimenzi božského vědomí (číslování dimenzí podle center vědomí, které se dají zřetelně rozlišit), a To mi říkalo: Ty bys chtěl do 11. dimenze. Ale tam by ses úplně rozpustil, bylo by to jak pohlédnout božskému Architektu do tváře. K tomu byla vize, jak se dívám na nohy Adama Kadmona, zářícího božským vědomím. Jak mu zářily palce, až mne to oslnilo a přezářilo celý obraz. Vtom mě pohltila vibrace božského, jen jsem vzdychal silným napětím i jeho uvolněním.

Občas meditaci přerušilo něco z lidského světa, ale bylo to tak hrubé, tvrdé a neotesané, že chápu, že s námi nemají nic moc společného.

Chvíli jsem se také cítil uprostřed všech možných náboženských rituálů. Nevnímal jsem jejich detaily, ale tu podstatu – Boha a Jeho Atributy. Ze všeho zářila nebeská krása, vznešenost, dokonalost. A hlavně ta dokonalost, která se šířila vším. Vše „vymazlené“ do posledního detailu, pixelu reality. Za vším a ve všem fraktály. Některé jsem vnímal barevně v mandalách, ale možná to byly jen pocitové barvy.

Stoupal jsem virtuálně na vrchol hory do 8400 m.n.m., pak 8500, 8600 …, a najednou 9000 m., pak byla stratosféra, kde jsem ztuhnul, nebyl, jen jako Přítomnost. Zapomněl jsem, co znamená být člověkem, lidství se úplně vytratilo. Vědomí však zůstalo.

Návrat byl také zvláštní. Sestup z oblak bych to nazval. Zdálo se mi nadmíru nepatřičné vrátit se zpět, opět do svého světa. Ale postupně se vnímání kosmického vědomí vytrácela, řídla i jeho intenzita. Podíval jsem se na zmuchlanou deku před sebou a uviděl v ní dokonalý abstraktní obraz, jaký nevisí v žádné galerii. Dalo se v ní číst a studovat cosi zajímavého na hodně dlouho, jako by to byla mapa jiné krajiny, neznámé planety, v níž je zapsána celá její historie.

Nemohl jsem ani dlouhou chvíli pohlédnout na přísedící, bylo to nepatřičné vzhledem k tomu, kde jsem se pohyboval. Ale i to ustalo, a já se cítil zase člověkem tady na zemi a začal opět komunikovat, nejprve stroze, pak až ve větách. Ještě asi 15-20 minut dozníval ve mně pocit povznesení. Pak i ten se rozplynul a já měl pocit, jakoby se ani nic tak extra nestalo. Ale věděl jsem, že stalo.

Nevím jak příznačněji to nazvat, než-li božské vědomí, co ke mně sestoupilo, já ho viděl, cítil, prožíval… Ale pak zase skoro nic, jen lehká ozvěna s vůní Bufa ve vzduchu.

Z rozhovoru s Intagem těsně po návratu z prožitku:

To je, jako když se znovu narodíš. Musím hrát (na tibetskou mísu), protože ten kontrast obou světů je hrozný. Jsi Tam a pak tady. Všechno je tu úplně cizí, jakoby hrubé, tvrdé.

Lidské je ztuhlé, jako bychom se deset minut dívali na jednu fotku a pak se koukali na další. Tam je svět plný barev, tvarů, pohybu, dynamiky a nádhery. Nevím, jak ten pocit popsat? V něm je vše. Ten doprovázejí záblesky a cítění všeho. Tam je toho tolik, takový mega-cirkus (smích) dokonalosti. To nedokážeme vidět, dokud Tam nejsme. Je to tak zvláštné jiné a přitom tak blízko.

Spojil se mi tam Tibet, křesťanství, hinduismus (a patrně i další nauky) všechno je to v tom pocitu. Ukázal se mi vždy záblesk učení (jako byl jen jednou ploškou mnohostěnu). Tam stále roste ona Podstata, to je v tom vnímání. Přál bych vám Tam být.

Intago mi dal dotaz: K čemu bys ji připodobnil, k jaké tvé minulé meditaci? Začalo to jako výstup. Byl jsem v určitém bodu a chtěl jsem dál, ale nemohl jsem – shořel bych. A pak se rozzářilo tělo Adama, prvního člověka. Začaly mu hořet nohy, proměnily se v záři, až to puklo. A byl jsem jinde, už nevím, kde (smích). Já si nepamatuji, co bylo pak.

Intago: Tak to funguje, ale bylo to ještě kratší, než jsem slyšel, celé to bylo do 10 minut?

A jaké je to nyní, ptá se Intago? Takový ticho, naplněný vibrací. Všechno je takové svěží.

Hodně let jsem Tam nebyl, v Té úrovni. A nechce se mi přemýšlet, kdy to bylo (smích). Myšlení je Tam jen na pozadí. Jen takový šum a přes něj jede to Vědomí. A pak i ten šum lidského zmizí, už není vůbec.

Je to fakt úchvatný. Taková posvátnost toho světa, všeho. To se najednou propojí všechny duchovní nauky. Tak jsem to prožíval.

Intago: Bylo to neutrální? Neutrálně tísnivý. Kvůli té matematičnosti? Tý matematičnosti, a když zacítíš něco z lidského, je to jako když do plátna obrazu hodíš sekyru.

Pari Kishma – Meditace s 5-MeO

12-4-2020

Ani nevím, kolik jsem si intuitivně odměřil, potáhl jsem na dvakrát necelou polovinu a už jsem měl problém znovu stisknout zapalovač. Malinko zrníček se mi dostalo i do úst, cítil jsem mírně štiplavou chuť.

A na tom se to po chvilce rozjelo vjemem, jak se drahami v těle impuls přenáší do mozku, a viděl jsem u toho sken mým tělem. Viděl jsem tkáně, orgány a jednotlivá vlákna neuronových drah až po část mozku. Z něj se stal vesmír, z neuronů hvězdy, galaxie a už jsem plul temným prostorem plným Vědomí. Dokonalého Vědomí Sebe Sama.

Neuvěřitelně silný vtahující pocit, který už si ovšem ani nepamatuji. Najednou jsem byl prostě na druhé straně, na druhé straně mysli, za oponou běžného vědomí ega. Vnímal jsem chvílemi, že moje ego je v tu chvíli mrtvé, není. Byla jen božská Přítomnost v plynutí věčným Teď.

Nebylo to frází, ale změnou vnímání, jeho převrácením, přeladěním do jiných sfér vnímání Bytí. Ještě hlubšího a pocitově barvitějšího, naplněného vizemi, vjemy jiného času, prostoru a vizí v něm se stejně geniálním tvořením jako i vnímáním.

Bůh on-line, Dokonalost v každém kousku. Řada vizí Tvorby skrz hierarchii. Od záměru, přes archetypy, které jako barvičky na okraji obrazovky určují co bude uvnitř, jak se abstraktní překlápí v konkrétní obrazy i děje. Tvoří se skrze vrstvy vědomí, každé dělá svou práci dle své úrovně a pravomocí. Nebylo to detailní, přesto nádherně jasné jak to funguje, v pocitu, v tom záblesku chápání. A těch byla spousta. Ještě jednu jsem si vzpomněl, realita je v takových bublinkách jednotlivých okamžiků každého vědomí. Ty jsou zřetězeny na pomyslné niti. A prostorem Mysli se jich táhne nezměrné množství.

Ale kde jsou ty vize teď? Mnoho se mi jich z mysli vytratilo stejně snadno, jako do ní předtím vstoupilo. Snad je něco v záznamu těsně poté… Ano určitě je, ale bez toho pocitu, je to jako kreslit svět ve 2D, může to být hezký obrázek, i věrohodný, ale nikdy nepojme tu živost Reality jako takové. A to množství souvislostí, které Tam jsou tak zřejmé, rovněž ne.

Bylo to úchvatné, pohlcující i tísnivé z toho, jak Tam chybí lidské, naše nedokonalost a až úsměvná jednoduchost. Naše nemožnost si cokoliv určit podle sebe. Tam je danost, od shora dolů, až jakoby omezující. Egu nepříjemná danost a jasnost a ještě ve všem ta jasná dokonalost Záměru pronikající od shora až do konečného obrazu, konkrétní scény života.

Po chvíli sledu různých obrazů, jak vše prochází dokonalostí projevu přes síťové modely, jak ve 3D programu, až do naší tzv. hmotné reality, až sem to už přestával snášet. Nastoupil nereálný strach, že je to tak silné a věčné, že bych v tom snad zůstal?. Ale Tam se žít nedá, je to na mě moc, …setsakramenstky moc silné. Příliš odlišné od lidského, které jsem chvíli úplně ztrácel ze zřetele, jakoby nikdy ani nebylo.

Vtom jsem si uvědomil, tak je to i se zástavou dechu, při ní se ocitáme automaticky taky na druhé straně Bytí, tak trochu na prahu smrti a pokraji božského. Pro to je tak těžké v tom stavu setrvat, přijmou druhou Tvář života. Bez dechu vydržíme tak dlouho, jak dlouho vydržíme tam, ve stavu bez myšlenek, v čirém Bytí.…

Byl jsem v tom tak silně, že jsem nevnímal nejen své tělo, ani jeho dech, ani své okolí na dlouhé okamžiky Věčnosti. Občas mě nepříjemně vytrhlo něco, jako ztuhlé paty na tvrdé zemi, či mírný chlad a tlak na místech dotyku se zemí, či všechny ty záhyby deky na mě. To vše byly najednou tak výrazné, až téměř surové vjemy.

Ten kontrast obou světů byl obrovský. Tvořilo to napětí, kde jsem, kde chci být. Nebylo tam otázek ani odpovědí. Jen plynutí, vnímání, čiré Bytí božského okamžiku v dynamickém projevu. Silná káva i na mne, ale přes to jsem si to užíval, tu Jedinečnost, Dokonalost, Inteligenci, co to tvoří ve mně, a se kterou splývám.

Opravdu velká meditace jak má být, ani jsem nedoufal, že dostanu tolik z Jinakosti božského Bytí a takové silné vytržení. Ale ta vzdálenost mezi námi, byť je stále tady s námi ačkoliv to běžně nevnímáme, je ohromná. Dech beroucí, ale děs sem nezažíval, to ani trochu. Jen bouřlivé překvapení, skutečné velikonoční překvapení, které si nelze dopředu ani trochu představit, či se na něj dostatečně připravit. Je to pro mě už po tolikáté, ale přesto opět veliký zážitek, kterému zde v lidském snad není, ani nemůže být rovno.

Meditace trvala 20 minut, byla na hudbu HemiSync – Higher. Neutrálně-tísnivý ponor do božského byl neuvěřitelných 55%, špičkově až 60%. To je pocitově téměř úplné pohlcení Bohem, či přesněji Nadjá, tedy božstvem, jež patří do 6.dimenze hierarchie Absolutna.

Přepis ze záznamu těsně po návratu:

Smích. Je to taková úplná Dokonalost v okamžiku. Rozložení na všechnu tu horu struktur, varhan Všeho. Až je to takový dech beroucí a chladný, že tam hledáš to lidský. To lidské už tam není, překlopíš se celý Jinam. Do té Podstaty. Ty vrstvy té podstaty, těch fraktálů a alikvót.

Úplně jinej svět. Až mi to asociovalo s tím, jak ty lidi jsou jako bez dechu. Že je to o tom jak (dlouho) vydrží být v té Přítomnosti naplno. Že to je druhá strana tohoto světa. To je jako když zemřeš a jsi v tom božském. Vlastně my můžeme přestoupit do toho božského, že ano? …Mě to přijde skoro nemožný. Je to tak vzdálený, tak dokonalý, tak pro nás odlidštěný, že To chceš i nechceš zároveň. Smích.

Pak to šlo trochu do tísniva. Z toho, že ta Dokonalost je taková jako přílišná, až je jako moc omezující. A zároveň je tam ta Nevyzpytatelnost, že nevíš odkud vychází.

Tak tamto Bufo má takovou žabo-vůni. A tohle má takovou specifickou žabo-chuť. Dostalo se mi trochu na jazyk.

Jo, tím to začalo, že jsem začal vnímal ten signál, kudy projíždí (nervy) a teď jsem viděl strukturu těla nějakým rentgenem, nebo něčím. Ne rentgenem, jako tomografem. Viděl jsem vnitřek těla, jako když ho proskenuješ. To je grafika! Hmm. Proto jsou i ty počítače.

Je tak fascinující, že si hraješ na Boha. Tam všechno modeluješ. My si fakt na to hrajeme. Jsou takový samolepky, znázorňující něco reálného. …Prostě tu plnou Realitou.

Opravdu (vše projevené) vystupuje jakoby z ničeho. Začne se projevovat Záměr. Ten se pak překlápí do nižších dimenzí. No ta struktura té hierarchie tam byla.

Nahoru a zase projedeš dolů, jako když ti všechny klávesy na klavíru zazní. Projedeš celé spektrum. …Ach, ten pocit se nedá pojmout. Je to kosmonautická výprava do jiných sfér.

Opravdu jsme psychonauti. Smích. Ale ti praví. Prostě ostatní to asi dělají jinak. No, to je vlastně tím vedením. Božské síly nás narovnaly jak šipky. Vystřelily nás kolmo od země, ti ostatní jako by to brali různě od boku. Kam se propadnou, tam se propadnou. My to máme jako nejvyšší excelentnost.

Ten náraz s tou Realitou, cítíš to tělo nějak. Dokonale jsem vnímal tělo jako energetické. Jako když se konstruuje. Nejdříve je 3D síť, ta se postupně přetvoří do další vrstev a nabírá detaily a ještě jemnější detaily a to udělá symfonii projevu, který tě zdánlivě uvězní v té takzvané realitě.

Jde o to, jak se poskládají „sklíčka“, tedy jednotlivá nastavení archetypů. Jako by to byly řady dominových kostek za sebou, skládající dohromady určitý obraz díky hodnotám, které na sobě nesou.

Je to úžasný, takovou spoustu záblesků uvědomění z toho božského světa jsem dlouho neměl. Až toho bylo na mě až moc. V tom přívalu se ztratíš. To byl asi ten nejnegativnější pocit, té ztráty ega! Svého kontinuálního vědomí. Pociťoval jsem to jako ztracenost, být bez něj. Jsme stále takové děti vesmíru, co si tady pobíhají a na něco si hrajou.

Takové kolektivní hry. Smích. Takový ptáček hraje jakoby takový Minecraft (počítačová hra na přežití se čtvercovou grafikou). Sleduje 5 bodů na přežití, mezi kterými kmitá a mezitím má konstantní vědomí. My jsme v takové zahradě Boha. Podobně jako my zde koukáme na ptáčky, On pohlíží na nás.

Náš blog. A i tento.

Pro další odkazy

Závěry z meditace Miloše

Další a delší záznam

záznam meditace

ZDE další a ještě jeden

Hlavní stránky a další mandaly jsou ovšem ZDE

Záznamy z meditací Miloše od roku 2005, další jsou i ZDE, starší je možno stáhnout zde.

Dále:

Stručně o klasicích křesťanské mystiky

O metodě meditace a jejích druzích

O temné noci duše

Připomínky na intago-zavináč-seznam.cz