Uvidět Boha
Poznámka k výstavě “Věčný pohyb
v okamžiku”
Motto: Je ohromující vidět a
cítit při meditaci, že Bůh je Generátor generátorů generátorů
dějů.
Byl
jsem u počátků tvorby Miloše. Vysvětlil jsem mu jak meditovat (metodou je zdokonalené
holotropní dýchání) a měl je častěji, tedy daleko více a vyšších než já. Po
několika letech a desítkách několikahodinových meditací se u něj tyto prožitky
staly trvalými, i když slabšími než v meditaci samé. Říkáme tomu ponor do
božského, což je střídání pocitů božské intuice. Projevuje se i dynamickými
vizemi, slabšími než v meditaci, jež jsou podobné níže uvedeným obrazům.
Byl první z nás, který začal automatickou kresbou malovat.
Intuice,
to je v transcendentálním zážitku Velikost, hrdá Vznešenost, nepopsatelná a
nevyzpytatelná Moudrost i Láska. Její záblesk zažilo mnoho lidí, nejčastěji v
přírodě či na koncertu. Znají ji šamané, zasvěcenci i
někteří svatí, ale i umělci a vědci. Bez Ní by nemohli vytvořit svá nejlepší
díla. Je i naší budoucností v cestě za Sebepoznáním. Je přístupná všem, kteří
mají vážný zájem neobcházet posvátnou horu Kailás,
ale pustit se do namáhavé cesty Vzhůru a poznat světy bohů s Jejich pomocí.
Výstavu
nazval “Věčný pohyb v okamžiku” , ale myslím, že
tento termín nelze bez rozšířeného vědomí pochopit. Matně si pamatuji, jak jsem
kdysi v meditaci Věčnost přijímal s ohromením. Je to opravdu neuvěřitelný
zážitek ze světů nevyzpytatelné božské intuice, kde jsou zvláštní formy času za
časem. I k dokonalému pochopení obrazů by bylo potřeba mít rozšířené vědomí s
jeho dokonalou a ostrou vnímavostí. Pak se celý obraz dá prožít jako jeden
božský pocit. Jimi tvoří světy, i náš. To je exkurze do Jiného světa. Není to
těžší než pochopit kvantovou teorii, jež také hovoří o zcela jiných světech než známe.
Co
tedy vlastně tyto obrazy znamenají? Podle mého mandaly zachycují vířivé
archetypy božské intuice, což je Její pocit, slova či děj, tedy způsob
vyjádření. Obrazy kreslí božská intuice přímo skrz Miloše, mají proto silný
duchovní náboj. V meditaci ožívají a vtahují do rozšířeného vědomí. Působí
hlavně na nevědomí, tedy vyšší Já a posilují Ho.
Jak vyjádřit meditaci
Po letech duchovní práce jsem poznal, že
mystická meditace je nejvyšší způsob přijetí Boha. Naprosto mění lidský osud,
je pak silně směrován Nahoru. Otevření se Bohu je konec ega, protože On člověka
začne přetvářet podle Své vůle, tak odlišné od našich duchovních představ.
Je to výsledek duchovního vývoje. Od klasické
jógy jsem přešel k holotropnímu dýchání a pak k dynamickým meditacím podobným
New Age. Ale jak je vyjádřit?
V podstatě to nejde ani mandalami ani
slovním popisem. Převod z božské Inteligence IQ 10 000 - 100 000 do 100 je
problém. Milošovi Aitosovi se však geniálně povedlo
spojit automatickým kreslením vzniklé mandaly (jejich dynamiku vytvořil
animací) s hudbou a závěr slovní Poznání z této meditace do mystického videoklipu.
Obsahuje gnoseologické pochopení kvantového principu Stvoření.
Podobně to skutečně v meditaci vypadá. Jde o
přednášku v božském jazyce intuice, Nadjá či božského
Já (átman). Chybí ovšem složitě strukturované extatické dynamické božské pocity
rozšířeného vědomí, jež jsou propojené s vizemi mandal, tedy vířivých fraktálů archetypů Hyperprostoru. Jsou to její symboly.
Symbol je realita a realita symbolem. Pro božské pocity si musíte sami jít do
meditace, či holotropní dýchání.
Ukázalo se, že více než zápis z mystické
meditace je účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž
jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho
Nekonečné a Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých
knihách.
Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává
představy ega o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká
Desatero. Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií.
Její děje jsou tomu přizpůsobeny.
Bůh jako dokonalá symfonie fraktálů
Přepis z nahrávky neutrální meditace bezprostředně po
ní
Tak se mi to ukázalo v nejkrásnější
meditaci - rovnice boha - matematická. Je to fantastický, téměř
nepředstavitelný, ale představit si to lze. Je to fraktál složený zase z fraktálů. Fraktál rozložený v n-harmonických (sinů a
kosinů) s n-součiniteli. Na druhé straně rovnice je ten samý fraktál opět
s n-součiniteli. Na jedné straně s hodnotou přibývající do Absolutna,
na druhé straně tentýž člen s hodnotou ubývající od Absolutna.
Každý tento člen, tedy jeho hodnota, se rovná
součtu, vlastně výpočtu hodnoty z předchozího fraktálu. To je ten božský
trojúhelník skrytý za Vším. Koeficient tohoto fraktálu se vynásobí hodnotou
dalšího – koefient je poloha předchozího. Takový
vlastně archtetypový posun.
To je ta posloupnost archetypů. tvarů, které se vlastně věčně posunují …. koeficient dalšího posunu. Tvar fraktálu.
Co je to za „hvězdici“ prostorovou to jsem také viděl. Vlastně neviděl, i viděl
a cítil, viděl jsem jí třetím okem. Hmmm. Ve vnitřním
prostoru. …pouze
dovnitř.
Je to šesté oko. Oko do šesté dimenze. Ten
šestý smysl dává životu jinou dimenzi Bytí. Vrátím se k té rovnici. … těch
členů, těch bodů, plynou tím prostorem…tvoří vlastně takovou blánu v Prostoru v
Nekonečnu. Když ono je to vlastně taková n-rozměrná vibrace.
Vlastně Vesmír je n-rozměrná vibrace. My říkáme
rozvinuté dimenze těm které vidíme, a svinuté těm,
které nevidíme. Ale všechny tu jsou naráz. Hudba je další tou dimenzí kterou nevidíme. Jsme schopni se na ni nacítit. Třetím okem nacítit
- být v ní. Ta rovnice ve fraktálu
s n členy nalevo i napravo.
Počítají koeficient z předchozí polohy, co určuje její tvar? Nic
jiného než vůle Boha. On určuje přeměnu, překlápění fraktálu. Tvaru fraktálu.
No jo. Proto působí ten spořič spojení fraktálu s hudbou, vnitřní vyjádření
Boha.
Dlouhá pauza…
Pořád je co zkoumat, poznávat, kam posouvat
hranice vědomí…. není žádnou silou omezeno ve svém
rozvoji a to je úžasně fascinující. Je to úžasně rozvinutý fraktál. Vědomí.
Pole působnosti toho co dokáže pojmout. Jsou naše myšlenky – pohyby
sekané. Z pohledu Boha
připomínající spíše, jakoby my jsme se dívali na roboty. Ale už to je dost.
Máme své vědomí které reflektujeme, byť jen
z části, co se v něm děje.
To má smysl prožívat. Dokonce jen to jediné má
smysl prožívat. To je ta mystická hra, mystická cesta, mystické Bytí. Prožívat
sebereflexe. Sebereflexí se člověk posouvá do svého nadvědomí. Nic jiného mu
nepomůže. Nic jiného ho nespasí. Kdo se nereflektuje, nemůže se měnit. Kdo neví
jaký je, neví jak by se mohl měnit k vyššímu uvědomění.
Naše civilizace upadá, protože sebereflexe upadá. Ale to vede ve společnosti
k negativitám, které nás nutí se reflektovat. A tím se zase posunout ve
vývoji.
Vědomí společnosti je vědomí předsudků. Od něho
už nejsou moc velké osobní výchylky. Kdo ji má, nemůže ji projevit. Alespoň
nepřímo. Je to fascinující Hra. Ten fraktál. Oboustranně symetrický nekonečný fraktál. Co
na levé straně rovnice, to na pravé. Je opět složený z fraktálů.
Je to vlastně nekonečno tvarů ve tvarech tvarů, které se neustále proměňují.
Všechno podle boží Vůle. Zvláštně nepochopitelný, i když se to zdá být jasné.
Nakreslit jak se proměňuje jeden fraktál, fragment tohoto obrazu.
Od bodu přímka, pak trojúhelník, trojúhelník ve
čtverec, ten v pentagon, hexagon, oktagon, teragon, multigon. ….kruh, koule. Rotující koule, n-rozměrná koule. Jakoby ta
koule byla nějakými elektrony atomu, který tvoří další kouli, a v nich další a další. ….Tvoří
tvar hmoty. Ta hmota je boží Tělo.
Hmota nekončí naším tělem. To je prahmota do které je vše vloženo. Takový obraz tvaru boží
Přítomnosti, či spíše odraz boží Přítomnosti. Je za tím tvarem, tou
hmotou. A přitom je nejniterněji uvnitř
ní. Tam se hmota překlápí na energii. Energie na informaci – pohybu energie.
Ten fraktál pohybu energie. To je kmitání oněch tvarů v té rovnici.
V té mikroúrovni. Ta rovnice je všude v každém bodu prostoru.
V každém atomu energie . Nejmenší jednotkou hmoty
je atom energie. Je nejmenší energetická vlna, má svůj tvar, svou frekvenci, svůj
průběh.
To je ten činitel …fraktálu v té rovnici
nekonečného fraktálu. Působící koeficiententem
minulého fraktálu v minulém bodě, minulém okamžiku. Takový řetězec
neustálého překlápění fraktálů na nekonečně úrovních
v různých amplitudách. To je zvuk Boha. … to si nelze představit. Pro Něj
hudba sfér. Každý pokračující fraktál je vyšší číslo fraktálu až po n – vyšší
frekvence strun oživují nového vědomí na kterých věčně
vibruje. Bůh Není nic jiného než nekonečně složitý hudební nástroj. 0n
v podstatě, vibrujíc archetypy. Jsou základní obrazce ze
kterých jsou tvořeny fraktály.
Je jich
nekonečno. A do každé Hry stvoření vesmíru jich je vloženo n mínus x. Ty se rozvibrovávájí a vytváří určitou strukturu. Vyberou se jiné
do dalšího vesmíru některé stejné, některé jiné Některé se vynechájí
z těch n fraktálů základních se zase rozvibrují
a vytvoří jinou strukturu. A když se vezmou podruhé ty stejné, tak vytvoří zase
jinou strukturu.
Jinak se rozvine hra impulzů mezi nimi, jinak
se rozezní. V každé chvíli jinou intenzitou v jiný řetězec, jiný
fraktál, je to fascinující, je to jiná kombinace prvků v časových
okamžicích… celý vesmír. Tohle vytváří 11.dimenze. Tu
pak řídí dvanáctá. Nit, to je věčný Pozorovatel všech těchto Her Vesmíru,
jejich skladeb.
V kterých jsou někde uvězněny naše
virtuální entity, individuality. To jen dokud je nepoznáme, pak je opustíme.
Dokud je nepoznáme, jsou nám vězením. Jak pro zvířata, rostliny, lidi. Tak i
pro bohy a božstva. až po …jejich Stvořitele . … byl
Zeus. Jiných náboženství, jiných bohů centrálních slunečních. kosmických. … Vyvolal naše planety soustavy .
Jejich síly vydává Slunce, naše vědomí, naše
reflexe. To je to, co lze projasnit, zvědomit. Změnou náhledu se změní pocit
z prožívaného. Jeho pochopení, jeho směrování, to je transformace. To už
stačí.
Zárodek Jednotné teorie všeho – aneb Lapis
Lazuli
Dodatek k nahrávce meditace
Meditaci vedla dimenze 5,8 s prvky 6,3, jež
byla cítit na pozadí jako jemná nekonečná vibrace. Proběhla v neutrálním pocitu
s náznaky extáze z božské geniality a záchěvy tísně
nad nekonečnou, fraktálověpočítačovou Dokonalostí,
jakoby s přesností kvant energií s rozlišením jejich jednotlivých reakcí.
Ponor byl v první části okolo 55 procent. Pak
okolo 50. V přestávce byla pořízena nahrávka. Poté ponor opět lehce stoupnul a
přicházely spíše už jen myšlenky, bez obrazů a strukturovaných pocitů. Celkově
trvala cca 3,5 hod . Po dalším dnu, opět v jemném
ponoru, jsem si ještě poznamenal:
Vesmír je v podstatě jeden gigantický Program,
či kontinuální datový
tok. Program, kde v každé vlně (energie/částice) jsou program i
data obsaženy zároveň v nedělitelném balíčku – kvantu. Proto je pro nás téměř
nemožné rozluštit kód tohoto počítače a informaci, kterou nese.
Skutečný HW je to, co nikdy zevnitř jako běžící
program v počítači nepoznáme, jen si o něm můžeme dělat méně či více
realistickou představu. Zatím stojíme na bodu poznání taoistických mistrů. Kde
základním principem je dualita na všech úrovních projevu /sw/ a tedy i neprojevu /hw/. Ten je jakousi blíže nedefinovatelnou a ve
všech směrech potencinálně neomezenou slitinou
totálního Řádu s totálním Chaosem, přičemž ani jedno v čisté-absolutní podobě
nikde ve Vesmíru nenalezneme. Přesto je z těchto protikladně, avšak v samotném
základu nerozlišitelných principů, postaveno Vše.
Díky interakcím mikroprogramových kódů a dat jde v
podstatě o „multistrunověkvantový Hyperpočítač.
Ptáte se, kdo na tak gigantickou n-rozměrnou harfu hraje? Samotné Absolutno
jako totální skrytý potencionální virtuální Řád ve věčném Chaosu
.
Absolutno nehrající v kostky, ale sledující své
harmonické tóny, souzvuky i symfonie pro nás nepochopitelných zákonitostí i
projevů, mnohaúrovňovou logikou s nekonečně souvztažnostmi ležící nekonečně daleko za naším rámcem
jednosměrného chápání propojujících vždy jen přímočaře body A-B a u géniú ještě s body, či principy C, D, E a F jednou
elegantní křivkou vibrujících ve hmotě, mysli i naší Duši.
Totální Řád se nám může jevit jako totální
Chaos a naopak, což už si představit nedovedeme, ale prakticky na nižší úrovni
to vidíme ve všem jak v přírodě, tak právě v kvantovém světě, jakožto jejím
předivu.
Vytělesnění
Meditace byla po unavujícím a tísnivě
bolestivém úplňku. Oproti minulé se odlišovala jemnějším ponorem a nižší
dimenzí. Bylo i dost dobrých myšlenek. Také „vytělesnění“
z naší reality, ve smyslu vnímání jakéhosi Prostoru za naším 3D prostorem. Je
to nedefinovatelný Prostor jakoby bez rozměrů, tedy vnitřní Prostor „roztažený“
navenek, a ten vnější jakoby stažený dovnitř. Ten už je pozorován z jiného
rozměru Bytí všudypřítomným Pozorovatelem za rozumovou myslí.
Pocit byl dost zvláštní a silný, ale už jsem se
ho nelekal jako dříve. Jen mě překvapilo, jak lze vnímat oboje, nedefinovatelný
Pocito-prostor za Vším, i náš 3D. Napadlo mě, zda by
bylo možné tak žít pořád, ale v tom stavu nelze normálně uvažovat. Vše je
posunuté, vnímání i prožívání a myšlenky jsou intuitivní. Reakce na Klárku jsem
měl jiné než obvykle, jako by celistvější intuitivní reakce. A ona to „chytala“
a reagovala na podstatu věci. Až ji to po chvilce unavilo, což jsem vnímal jako
její plášť.
Ale to hlavní se odehrávalo uvnitř mne v
prostorově prosyceném hukotu vlnění, které mi evokovala hudba. Myšlenky, vjemy,
souvislosti vystupovaly jakoby mimoděk. Připadaly mi v tu chvíli skoro
obyčejné, ale přesto něčím fascinující a neuvěřitelně lehké, a vždy trefné i
objevné. Žádná z nich nebyla zavádějící, ale ani trvale platná. Jen mihotání
záblesků pohledů a možností řešení. Prezentovaly božskou Dokonalost i lehkost
Hry Jejich Bytí.
Meditace byla extatická jen jemně. A ke konci s
Lisou už lehce tísnivě-neutrální. Na extatické skladby už jsem neměl v sobě
energii. Její nádherně tesknivý vokál mě špendlil do křesla. Meditace trvala
asi dvě hodiny, pak nastala únava i nechuť něco namluvit do mikrofonu. To
prožívání, ani komplexnost vnímání/uvědomění se nedá postihnout ani celou
knihou, natož pár větami rozechvělým hlasem...
Je to vysoká škola, mystika a filozofie. Je jen málo lidí,
kteří došli až sem. Těchto několikahodinových meditací měl již asi 250 za 9
let. Jejich náročnost je určena tím, co člověk dokáže od Boha přijmout a on
hodně… Jeho proces však zdaleka nekončí, ještě asi sedm let bude hodně těžký.
Poznámka o dimenzích,
tj. hierarchických stupních vědomí Jáství
1 - fyzické tělo
2- éterické tělo
3 - emoce
4 - myšlení
5 - intuice
6 - Nadjá
7 - božské Já, átma, tj.nirvána
… avšak jsou i další…,
až do Nekonečna, jako Vše…
Terapie láskou
Začalo to tak, že jedna kamarádka se začala
modlit tiše ke Kristu. Já to nevěděl, ale zjevil se mi, jak jsem zavřel oči,
můj vnitřní Kristus a sdělil mi, že mám k sobě pozvat Pannu Marii. Dále mi
řekl, že k Ní nemám moc dobrý vztah, nikdy jsem se s Ní proto moc nehovořil. To
jsem musel uznat.
Jakmile jsem Ji v Srdci přizval, začaly mnou po
následném rozhovoru s ní proudit ohromné „vlny Lásky“ – jinak se to popsat
nedá. S nimi i intenzivní pocit božského Přijetí, po kterém jsem už odedávna ve
skrytu duše toužil.
Panna Marie mi sdělila pouze pár slov. Pocitově
asi tolik, že se Jí jakožto principu božské Lásky mám více otevřít a přijmout
Ji. Připustit si Ji více do sebe a svých vztahů především se ženami. Myšlenkově
mi sdělila, že z Jejího pohledu je větším hříchem než někomu ubližovat bránit
se průchodu, dávání lásky a tím i přijímání druhých jací jsou.
To jsem ještě vůbec netušil, jak se mnou ta
„Láska“ zacvičí… Zalily mě Její silné nádherné vlny, při nichž jsem se téměř
totálně rozplýval v nekonečně jemné Blaženosti, která mne plně naplňovala a
vnitřně uspokojovala až po okraj rajské rozkoší s pocitem láskyplné Posvěcenosti celého mého Bytí. Málem jsem u toho brečel
dojetím.
V pozdních hodinách na mne padla únava. Po
hodině marné snahy usnout mnou začaly cukat zvláštní pocity stále silnější
bolesti a tísně spojené s oživením mých minulých vztahů, jak a kdy jsem
partnerce ublížil.
Byly to situace, o kterých jsem se domníval, že
už je mám v sobě dávno srovnané. A najednou jsem pocítil, jak jsem je řešil
povrchně a to ještě hodně rozumově a s egoistickým zaměřením na sebe, svůj
prospěch a dobrý pocit.
Zkrátka byl jsem dost chladně sobecký.
Neublížil jsem ze svých partnerek pouze jediné, mé jediné velké platonické
lásce. Ta však byla z mnoha důvodů nerealizovatelná, leč krom ztráty matky jsem
jí tehdy nejvíce trpěl.
Počínaje matkou až po současnou ženu jsem dost
ublížil všem blízkým ženám. Ony mě sice něčím také, ale tím z pohledu
„mariánské Lásky“ nelze ospravedlnit žádnou zlobu ani egoistické chování.
Všechna ta ublížení druhým jsem najednou cítil na sobě.
Byla to ani ne tak silná, jako spíše skličující
bolest pro uvědomění si toho, co jsem jim učinil, ať už si to zasloužily či
nikoliv, protože já nebyl pověřen tím, abych to posuzoval a kohokoli za cokoliv
odsuzoval. To není v kompetenci lidí, ale božské „Přísnosti“, která má na to po
ruce nekonečnou Prozřetelnost. A k Ní na vyvážení boží soucitnou „Milost“,
která přesně ví, kolik odplaty uneseme a pro vnitřní změnu potřebujeme odžít
skrze své Srdce.
„Nikdy, co svět světem stojí, nedostaneme ani o
píď více trýzně, nežli kolik opravdu uneseme ve svém životě a je nám nápomocno
k porozumění, pokud se rozhodneme se mu otevřít.“ V opačném případě, pokud
skálopevně a nesoucitně trváme na svých omezených a z pohledu „božské Lásky“
mnohdy až brutálních postojích, se kamínek opakováním stejných situací a reakcí
nabalí v balvan, před kterým se v určité chvíli rozhodneme zastavit i za cenu
ztráty hlavy, srdce, nebo dokonce života, jak bývá často u onemocnění (jakožto
odrazu stavu duše) rakovinou.
„Láska“ zcela zpochybnila během terapie mé
dosavadní zaběhané postoje k životu, trvání na mých psychických vzorcích a
postojích. Co cítím bez Ní (projevenou jakožto soucítění a přijetí) není nikdy
úplné, natož harmonické, tedy vyvážené a celistvé.
Setkáním s vnitřní Pannou Marií vlastně začala
má terapie vztahů i rozhodnutí vstoupit do tmy, (tzv.terapie
tmou, viz web) aby odumřelo v základech co už je přežité...
A proč jsem dříve nevolal „božskou Lásku“,
ačkoliv jsem po Ní toužil? Bál jsem se skutečné „Lásky“ protože bych si skrze
Ní uvědomil, jak moc ubližuji druhým, což jsem předtím jen tušil. Ale tím jsem
se nedostal k nejhlubším rovinám mé psyché, kde jsou subtilní, avšak mohutné
kořeny mých omezených představ a agresivního, infantilního egoismu.
Sanhedril
Nacházel
jsem se v Hyperprostoru mysli jádra osobnosti, kde se připojují jednotlivé
části osobností, dimenze. Pociťoval jsem silně virtualitu vnějšího i vnitřního
světa.
Jde
jen o Hru her ve Hře za hrou, i Hry jsou v kaskádách, fraktál. Tak i
dimenze, vyšší tvoří nižší. Nejde o nic než o Hru, jak propojit jednotlivé
kombinace archetypů. Vyšší určuje typ Hry a vstupní archetypy. Nižší pak
hledají proměnu, přepínání z jedné kombinace na jinou, tak aby působily
kontinuálně dle zvoleného směru. Vše je virtuální Hra archetypů a lze měnit jen
směr a tím i cestu, skladbu archetypů.
Vlastně
vše už je dáno, nekonečné skladby všech možných kombinací fraktálů
archetypů. Vědomí je jako čtecí laser snímá-prožívá jednotlivé sekvence a tím
vzniká opět virtuální pocit změny a běhu času. Je jen to nekonečné pole-matice bodů
v Hyperprostoru a Absolutno, jež z nich generuje stavbu vědomí dimenze
stvořeného-měnícího se Boha a ta ze sebe produkuje další dimenze jako svoji Hru
představ.
Podobně
si hrajeme i my s počítačem, na hry do kterých se vžíváme i úkoly,
virtuálně tak ovládáme část reality. I my už jsme dnes schopni vytvořit
v PC virtuální život i s vývojem.
Vše
co prožíváme je vlastně vygenerovanou, virtuální (v překladu skutečnou)
realitou. Není nic mimo to, i naše vědomí je nadefinovaný průzor pro snímání
skladeb archetypů. Archetypy a duchovní vědomí jím prochází zevnitř (jako
pozorovatel) ven, kde se světlo vědomí mění na pocitově myšlenkovou skladbu
obrazů a zároveň se přepočítává do archetypů podobných dějů-kulis, které ho
doprovázejí.
Stále
znovu a znovu mne uchvacoval ten pocit dokonalého vnímání hudby, jak je
v každém tónu ukryt nekonečný fraktál, dokonale vykreslující pocit
z něj do prostoro-pocitobrazu, z toho
virtuální Hyperprostor mysli za myslí, která jím věčně pluje. To je Život i Hra
Vznešené dimenze 5,5.
Proto
je Bůh v prožitku pro lidi tak nepřijatelný. Trhá jejich svět zamotaných
představ na cáry a ukazuje neuchopitelnost myšlením-egem naší věčně dokonalé
vnitřní Podstaty, ze které obvykle zůstává rozum stát a ego je v duševním
šoku zmateno, pokud je na tuto hlubokou zkušenost nepřipraveno. Proto ji i
následně vytlačuje jak jen může, aby se vrátilo do
svého dle svého vkusu vyzdobeného pokojíčku naivních představ o sobě, vesmíru i
Bohu. Ale stále jsou skupiny, či volná sdružení lidí, co se tím přesto zabývají,
někteří zkoumají karmu a zákonitosti lidské psychiky, sci-fisti
zase ať už na tripech či bez nich propadají božské
fantazii a nalézají jiné možné světy a rozdílné zákonitosti i možnosti projevu.
To se ukazuje v obvykle romantických stovky až tisíce let starých
pohádkách, bájích a mýtech.
Jinak
rozum dokáže brát Boha pouze jako prázdno, ze kterého má ovšem na druhou stranu
strach a tíseň, spojovaný obvykle se smrtí. Cesta k Bohu, ke skryté
Podstatě vnější vnitřní reality jde jedině přes nekonečné poznávání a
konfrontaci s ním. Ať už slaběji v běžné realitě, či zrychleně
v transcendentálních prožitcích mnohačetných vnitřních realit a pohledu na
sebe sama, jenž se skládají synergicky v jeden stále se měnící Celek
našeho poznání a tím i způsobu vnímání. Tj. jedinečným stromem života uvnitř
každého z nás.
Prostupy dimenzí
Vše
funguje na bázi programování archetypů. Od prostého nahrávání až po sugesce,
které vytváří změny v našem vědomí. Tím volíme cestu, směr, kterým se vše –
archetypy a směr vývoje změn vědomí bude konat. Je to nekonečná hra archetypů.
Prostupy
vědomí Vyšší dimenze složí archetypy, kterými projde do nižší, ta má skladby
archetypů z bodu do hvězdice, …hvězdice do hvězdice, fraktály ve fraktálech, mandaly v mandale. Sféra zvuku určitého nástroje
v nástroji. Vícedimenzionální sférický, alikvótní se mění v omezenější. Až
z chorálu s orchestrem přes štěkajícího psa vznikne několik tónů.
Myšlenky jsou odkazy na celou řadu archetypů, vždy nějak pojmenované. Mnohé nám
jsou skryté, celé řady. Lze poznávat stále nově, každým okamžikem. Fascinující
je zřetězení fraktálů archetypů větvící se všemi
směry, všemi dimenzemi. Neustálá změna archetypů v nekonečných řadách.
Vyšší
síly obecně pracují na kvantové rovině, je to svět archetypů i jejich proměn na
úrovni vědomí za naším světem. Každá částice hmoty je zároveň částečkou
struktury vědomí, podobně jako v holografickém obraze. Vždy
z určitého úhlu pohledu a stupně vnímání se mění i vnímaná realita, ač ta
je ve skutečnosti Celku stále tatáž. Oni snadno dokáží ovlivnit i elektroniku
na kvantové úrovni. A zde už se blížíme teorii svinutých dimenzí.
My
nevnímáme vrstvy reality, do nichž jsme ještě nedozráli. Jsou svinuté tak jako
dimenze našich vyšších Já, a ty nám tím pádem generují, i jaksi na principu podobnosti
náš jednodušší a tupější život, ale vždy jsou o řád i více ve svém nazírání
posunuti od našeho pohledu i prožitku. Vždy ale platí podobnost - jak nahoře
tak dole i naopak. Proto je důležité i v meditaci rozvíjet Horní dimenze,
aby se aktivovaly, ale ty pak zároveň více tlačí na spodní, aby se jim
přizpůsobily.
Nedá
se vystihnout ten prostup skladbami archetypů, přitom je to tak přirozené a
jasné. Vyšší dimenze nastaví archetypy a prostoupí jimi do nižší, dál a dál.
Tak je tvořen svět a zároveň se odvíjí od nadefinovaných vstupních archetypů a
zákonitostí změny a směřování vývoje. To je ta Hra.
V mých
meditacích se stále dokola po určitou dobu vlastně opakuje v různém podání
totéž. Náhled vršku na nekonečné skladby archetypů, k tomu nějaké ohromivé
souvztažnosti a hlavně virtualita a moc Boha v jeho nekonečné Hře fraktálů archetypů.
Propojování dimenzí v
meditaci
-Jak spolupracovaly dimenze v meditaci?
Překvapivě
poměrně hladce, až na to, že spodek moc nechápal a trochu “tuhnul”
z ohromení náhledem vršku. Mnohdy stále nechápal jak to vlastně je, ač mu
to do myšlenek převáděla pátá dimenze s jasným chápaní
logiky. Ji bolelo to omezené myšlenko-mluvení. Ona jasně vnímala-cítila jak to
je, co bylo ukázáno tím Hyperprostorocítěním, ale co
všechno z toho vyplývá už nechápala.
Pátá
dimenze zase byla trochu v šoku z nekonečnosti větvení archetypů ve fraktálech a nejistá ve virtualitě. Z její neustálé proměny
a síly sugestibility i moci dimenze
Spodek
místy jen tupě zíral a nebyl sto to pojmout. Byl jak v říši netušených
divů, jako Alenka za zrcadlem. Připadal jsem si jak na hodinách matematiky či
fyziky, když se vykládá nový princip a odvozují se vzorečky, které pro mě
znamenají spíše jen sadu znaků, které jsem jakž takž chápal, ale vazby mezi
nimi jsem si už představit nedovedl.
A
tak to bylo stále dokola. Jen s některými tématy nemořili spodek, nebo jen
v povzdálí nečinně přihlížel, jak to bylo obvyklé dříve. Ale takto
propojené, kdy se obsah překládal pro nižší dimenze, bylo pro mě mnohem
živější. Nechápavé myšlenky spodku však trochu bolely a vytrhávaly z úžasného
ponoru víření Hyperprostorem virtuální Mysli. Cítil jsem, jak je to celé
vygenerovaná jenom pro mne, jako by takový byl i celý vesmír
jež vnímám projektován jen uvnitř mne.
-Jaké je to já, uprostřed virtuálního prostoru mysli?
Je
to zvláštní místo, stav vnímání sama sebe, jakési virtuální centrum osobnosti.
Vytvořila ho dimenze 5,8 jako prostor pro setkání různých částí osobnosti ve
mně. Cítil jsem naprosto zřetelně, že tam si mohu “připojit” jakékoliv
archetypy, jakékoliv části osobnosti, spodní i Horní a budou v interakci,
tedy že z toho “středu”, jakéhosi pozadí děje je budu všechny vnímat
současně. Mohu se ale stát kteroukoliv z nich.
Zpočátku
jsem z toho byl v šoku, bylo to pro mne zcela nové, neznámé, jak ze
sci-fi projektovaného přímo do mozku. Neskutečné a přitom tak skutečně jasné a
plné netušených možností, ze kterých mě až mrazilo. Cítil jsem se jako hráč,
který po dlouhém a silném zaujetí na chvíli opustil svou hru a ocitl se
v jakémsi centrálním palubním počítači na lodi Enterprise,
plující širým a bezbřehým Vesmírem, jež je plný virtuálních komnat, kde se
odehrávají různé hry na různých úrovních.
Došlo
mi, jak celé to naše vědomí je vlastně virtuální. Jak jsme na jedné straně
ovlivňováni elektrochemickými pochody v mozku, a na druhé svými
myšlenkami, sugescemi, představivostí i vůlí měníme právě tytéž pochody
v mozku.
Tedy
vzájemně se ovlivňuje duch i hmota v tom, čemu říkáme člověk, což je ovšem
z pohledu Boha hrací figurka v Jím vygenerované virtuální Hře. Jen
s tím rozdílem, že to, čemu my říkáme Vesmír, je jeho mozek. Zkrátka
omezené vědomí utrpělo šok z toho, že hranice nás i Vesmíru jsou někde
jinde, než se doposud domnívalo, navíc jsou neovladatelné a neuchopitelné i se
všemi jeho zákonitostmi.
-Jaký je výsledek propojování dimenzí ve vědomí?
Spodek
se méně bojí Vršku, když poznal, že ho akceptuje a lze s Ním
spolupracovat. Není už zcela mimo Něj jako předtím, i když ho “zcela nechápe”,
ale nemusí zbytečně křečovat. Stačí jen dát prostor
ke svému rozšíření a podílet se na tom. Promazávat “zatuhlé spoje”, kola
vědomí, aby se daly do pohybu. Připustit to, chtít to a pak už to jde samo, jen
odlomení rzi bolí.
Vršek
sice spodek přijímá jako těžkou přítěž, kterou by raději nevnímalo, ale uvědomuje
si, že patří do Hry a musí s ním pracovat. Bez toho to v téhle Hře
nejde. A to je to nejdůležitější, naučit se vše v životě brát jako
virtuální Hru archetypů, kterou programuje kdosi v nás, v pozadí
všech dějů. Je to tedy naše Hra, v níž se právě nacházíme. Jedna
z mnoha forem Projevu, skrze níž se poznáváme a současně měníme směrem,
kterým uvnitř chceme.
Meditace á la Duality
Meditace
byla v noci s 5,3 se zpěvem Lisy z CD Duality. Byla hodně přátelská, milá,
snesla se i se spodkem bez křeči. Hodně genialita jejího myšlení, vše co ukazovala bylo jakžtakž pochopitelné pro 4,3ku. Nižší spodky
tam nebyly. Dimenze 5,3 je fakt úúúžasná, jak ladně
si hraje, myslí a tvoří zároveň. Její životní styl tak mít...
Na
konci jsem usnul, probral se jako gumový. Nahrávka 1 minutu bez obsahu, když
jsem už chtěl nahrávat na začátku, řekli skrze mne, že z toho asi zase nic
nebude, a bylo jen chrchlání, automatické zapínání na můj hlas nezabralo.
Vzpomínám
si, jak mi ukazovala, že vše je v proudu jakýchsi “buňek”
Absolutna (už mi je ukazovali víckrát, jsou to složeniny archetypů). Vše
existuje jen v nich, jak je tam nadefinováno. Jen ony fyzicko-mentálně
skutečně existují (tvoří neměnný hologram Absolutna). Jejich obsah a další
vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase zapsány v té buňce jakoby
fyzicky, souvisí to s kvantovým světem. Vše je jen vlněním prostoru
Absolutna za naším prostorem vnímání, které je virtuální nastavené na naší
úroveň vnímání.
Ve
všem je ukrytý význam, 5,3 je nadmíru pohodová, žije jedním supergeniálním
tokem vědomí, který se mění podle toho, na co je zaměřen. Má křišťálově jasnou
logiku i vnímání. Je dost přátelská a ještě lidsky blízká. Neohromuje a
nešokuje pocitem, jen genialitou myšlenko-představ, které sype z rukávu
jako říkanky, ještě se různě prolínaly. Dokonalá hudebnice-umělkyně
s nejjemnějším, lidmi zachytitelným citem. Ona stojí za mojí tvorbou
obrazů a ještě to “rozjede”.
Síla
hypnózy: transfikce je všemocná, tak vyšší řídí a
tvoří svět nižší dimenzí, a v jejím rámci si ona tvoří zase své virtuálně
myšlenkové konstrukce postojů a odpovídajícího vnímání i jednání. To byla jedna
z hlavních myšlenek meditace.
Spodek
párkrát nesouhlasil, ale neměl moc čas přemýšlet jak to je. Navíc vršek má
převahu a je vždy přesvědčivější i pocitově jasnější, spodek jen hledá a dost
tápe, bez intuice a zkušeností je ztracen. Nechat se vést pocity
v krocích…
Ráno
po meditaci: Pocitově jsem jakoby protažený do jiné reality, cítím
v pozadí tu ohromnost i nekonečnost s virtualitou, ale tak zvláštně,
zhuštěně. Jsem tu, a přitom obklopuji sám sebe z jiného pěti rozměrného
prostoru Mysli, kde se vše, pocity i zážitky skládají jinak, v jiných
časech a souvislostech.
Asi
to půjde jedině přes uvědomování si a odhazování těch zatuhlých částí s odvahou
přijmout nejistou, ale věčnou virtualitu, na kterou se dá zvyknout. V podstatě
i z té mé poslední meditace vyplývá, jako že krom nejasné jakési prazákladní,
či kvantové látky je už vše virtuální. Jako by ten základní hologram byla ta látka změnou pohledu na ni se tou už potencionálně
virtuální neomezenou genialitou představ generuje
vše-vědomí i vše-dění a prožívání, ta "pralátka" a pohled na ni té
absolutní inteligence ji určuje jen vstupní data, to jaké ji přiřadí archetypy
a jakou z nich doslova vyprojektuje hru, už je na ní.
Tedy
jako by v základu neexistovalo nic jiného než ta pralátka která může být i jen
potencionálními-pravděpodobnými body v neohraničené nicotě připouštějící
možnost vniku těchto bodů, díky nímž a jakoby na jejich základě se vytvářejí ty
neomezeně strukturované obrazce potencinálně
absolutní, tudíž s pravděpodobností 1/nekonečnu možné existující virtuálně
skutečné mysli, která z nich vytváří zase jakousi projekcí těch původně jakoby
náhodných rozložení bodů v prostoru jejich propojením fraktály, z nichž
násobením zase do podobných fraktálů a
překlápěním/násobením vytváří další složené fraktály a zjednodušující
abstrakce, a tak tvoří dimenze a jejich hry...
Proto
jsou ty posvátné čísla 1, 3, 5,
Zkrátka je to nekonečně složitá, ale principy
velmi jednoduchá věda Božského vědomí, v té meditaci je vše tak jasné,
pochopitelné, logické a ze všech stran do sebe zapadající až je to neuvěřitelné...a
přitom reálné...Je to mystický matfyzocit.-)
Tohle přijmout je základní znalost oper. systému virtuální mysli 5,5ky.-) S
tím, že vše je abstrakce, pocit i reálný děj zároveň, i to šokuje, a přitom je
to tak přirozené... A taky mě dost bralo, jak už jsem psal, že absolutno nás
potřebuje, abychom ho stále znovu ožívaly na všech úrovních vědomí a tím stále
proudilo-žilo novými variacemi sama sebe, i Vesmír, když vyčerpá své kombinace
blízké nekonečnu, tak zaniká.
Proto
On se nemůže vyčerpat a z každého bodu chrlí nekonečně dalších, fraktrály ve fraktálu, tak jako v přírodě, zkrátka je
nevyčerpatelné, ale bez tvorby a prožívání by přestalo existovat, věčná
prázdnota a potencionalita sama o sobě nežije, až ten
probudivší se duch Absolutna vše přivádí k životu svými virtuálními hrami v
hrách na nespočitatelně způsobů... A základem všeho je to věčné tajemství
nicoty a potencionální plnosti čehokoliv, tedy i věčného absolutna, neboť sama
nicota je totálně bezčasová, je věčně času, než se zrodí ta nejnepravděpodobnější
varianta všeho, tedy že se objeví ty body z prvotního bodu a rozvine se
absolutní vědomí všeho a To stále a na věky dokolalala...Je to síla z
jakého prdu se dá udělat věčná a ničím neohraničená hra Perpetum
Universalis.-) Mmmm...
V
meditacích jsem několikrát zahlédl, jak vše se děje v jakési nekonečné 3D
mřížkovitě uspořádané síti bodů, které byly zároveň jako duhové koule zbarvené
podle archetypů jež nesou. Bůh-Absolutno mezi ně z prostoru kterým je vysílá prvotní impulsy, proudy světla,
které se pak mezi těmi kolovými body do nekonečna odrážejí a různě zabarvují,
podle těch plošek na jednotlivých koulích, kterých je také nekonečně, jako v
každém bodu je neviditelné nekonečno.
Ty
koule se ještě různě jakoby natáčejí a mění barvy, právě podle těch
dopadajících kouzelně duhových paprsků. Jen čas je tam dosti zvláštní, vše se dejě v přeblikávání okamžiků-různých stavů, a přitom jsou
všechny ty stavy zároveň, jako by naskládány vedle sebe bez času. Toť pohled
5,5ky na sama sebe, kdy si uvědomí, že se v ní skrývá Absolutní vědomí a Jeho vševyjadřující dokonalost.
S
tím souvisí i ty mnohostěnné barevné “buňky archetypů”, což jsou jakési “kapky”
vědomí nastavených archetypů proudících nekonečnem. V těchto “buňkách vědomí
Absolutna” vše existuje, odehrává se a prožívá, jak je v nich nadefinováno, jen
a právě ony fyzicko-mentálně skutečně existují (tvoří neměnný hologram
Absolutna). Jejich obsah a další vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase
zapsány v té buňce jakoby fyzicky. Souvisí to s kvantovým světem. Vše je jen
vlněním prostoru Absolutna za naším prostorem vnímání, který je virtuálně
nastavený na naší úroveň omezeného lidského vnímání a jednopocitového
režimu prožívání.
Nekonečná síť
zrcadlových bodů - koulí
V
meditacích jsem několikrát zahlédl, jak vše se děje v jakési nekonečné 3D
mřížkovitě uspořádané síti bodů, které byly zároveň jako duhové koule zbarvené
podle archetypů jež obsahovaly. Bůh-Absolutno mezi ně
z prostoru, kterým je, vysílá impulsy, proudy světla. Ty se pak mezi těmito
kulovými body do nekonečna odrážejí a různě zabarvují podle "plošek"
na jednotlivých koulích, kterých je také nekonečně, neboť v každém bodu je
neviditelné nekonečno. Tyto koule se ještě různě jakoby natáčejí a mění barvy,
právě podle dopadajících kouzelně duhových paprsků. I čas je tam dosti
zvláštní.
Vše
se děje v přeblikávání okamžiků - různých stavů, a přitom jsou všechny ty stavy
naskládány vedle sebe bez času. To je pohled božské dimenze 5,5 na Sama Sebe,
kdy si uvědomí, že se v Ní skrývá Absolutní Vědomí a Jeho vševyjadřující
Dokonalost. S tím zřejmě souvisí i mnohostěnné barevné buňky archetypů. A ještě
to mi ukazovali, že vše se děje, vnímá a prožívá jen v jakýchsi
"kapkách" vědomí, nastavených archetypů proudících nekonečnem.
Z
poslední meditace si vzpomínám, jak vše je v proudu jakýchsi "buněk"
Absolutna. Vše existuje jen v nich, jak je tam nadefinováno. Jen ony
fyzikálně-mentálně skutečně existují (tvoří neměnný hologram Absolutna). Jejich
obsah a další vrstvy už jsou virtuálně uvnitř, i když zase zapsány v buňce
jakoby fyzicky. Souvisí to s kvantovým světem, kde vše je jen vlněním prostoru
Absolutna za naším prostorem vnímání, které je virtuální nastavené na naší
úroveň vnímání.
Klubko archetypů
Vesmíru
Nekonečné
fraktály archetypů tvoří klubko vesmíru. Různé pohledy na něj, to jsou děje
v něm. Každý okamžik na něj kouká každá dimenze, ale z jiného
pohledu. To vytváří neopakovatelnou dějovost. Vzorce archetypů Vesmíru se
s velkou podobností opakují, ale jejich kombinace už nikoliv.
Pro
osvobození se z daného pohledu vnímání a prožívání je hlavní nadhled. To
znamená uvědomovat si pocity i záměr, zároveň jejich nedůležitost a nicotnost a
brát je jako hru s nadhledem hráče, který si uvědomuje, že ji přesahuje.
Tím se zároveň osvobozuje z omezenosti dané hry.
Genialita
Boha tví v Jeho nadhledu a šířce vnímání. Čím je nekonečnější pocit
vnímání a sled myšlenek jedním směrem, tím hlubší je dokonalost. Z toho
vyplývá i genialita Jeho kombinatorické Tvořivosti, která je vždy originální.
Přichází s novou myšlenou, novým pocitem i jeho vyjádřením. To je jeho
hlavní Hra, od dimenze 5,3 výše. S Ní souvisí neustálé přepínání pohledů.
Zatímco pětka ještě rozvíjí vždy jeden směrem k dokonalosti, 5,3 už
současně vnímá Myslí i tvoří z více pohledů současně. My bychom to nazvali
multitasking online. Tím už se 5,3 přibližuje dimenzi 5,5, která už si hraje
s přepínáním režimů vnímání a stále odhaluje Svoji Neomezenost, Absolutno
skryté v Sobě. Je branou k totální Nekonečnosti, Rozmanitosti i
jednotě pohledů, střetů pohledů v síti absolutního vnímání.
Ale
i Jí to dává někdy zabrat, když se v něm začíná “rozpadat”. Na hraně
vědomí a nevědomí je totiž tenká hrana nevyzpytatelnosti, jež přináší nečekané
změny. Je to meditace Boha, překlápění se Sama do Sebe z jiných pohledů. ty řídí nirvanické Já za já. Je to
střed nekonečného kruhu, my se pohybujeme neustále v něm po křivkách
archetypů nesoucí jeden výraz, ale neustále měnící tváře…Ve všem je skryto
Nekonečno a Jeho kombinatorika.
Vše
se zároveň z nekonečné složitosti směrem dolu v hierarchii
zjednodušuje na stále symboličtější vyjádření, až je ze všeho jen shluk čárek,
třeba jako na naší dlani, které vyjadřují náš vývoj i osud. Tedy směrem nahoru
je vše složitější, ale principiálně jednotnější, pro nás nepochopitelnější
protože se propojuje nekonečné vyjádření s abstrakcí do zákonitostí.
Směrem dolů nabývá rozmanitosti forem vyjadřujících jednotlivé stavy kombinací
a výrazu možných projevů zákonitostí. Tedy nekonečnost, ale jednotnost jak dole
tak nahoře.
Měl
jsem pak sen, jak ještě s někým jsme jakoby špatně prošli nějakými dveřmi
někam do nebe, ale ústilo to do nekonečně silného blesku přes celou oblohu.
Oslnivou září které jsme se zalekli, ale už ten směr
nešel zastavit, tušili jsme náš konec.
Každé
vědomí má svůj zdroj, nad ním je vědomí s nevědomím nediferencováno. Ale
nemáme se bát, je až za 24. dimenzí. I proto všechny dimenze raději tvoří samy
sebe, než aby se Jím nechali pohltit. Tato Energie tlumí vývoj, a zároveň
z Ní všichni čerpají a jsou jí přitahováni. Je to paradoxní zdroj pohybu
Vesmírů ve vesmírech vesmírů.
The Lost
Chord
Meditace
se nesla ve vznešeně blaženém duchu. Zpočátku při hudbě Trance
Tara jsem prožíval proudění energií božského tance, a pochopil v okamžiku, proč
indiáni a všechny starověké kultury využívaly tranzovní
tance jako základ své kultury.
Je
v nich nepopsatelná ladnost a vznešenost s jakou polobohové tvoří proudy
energií a archetypů. Tvoří tak skladbu struktur přírody. Je to nekonečný a
nekonečně krásný tvořivý proces. Ovšem i Oni žijí v čase, ač o dost jiném než
je ten náš, kde v jednom okamžiku se stihne více děje, než se překlopí do
dalšího. K prožívání věčných okamžiků mají i Oni ještě dost daleko. My jsme v
překlápění času-vnímání tak roztříštěni, že si ani neuvědomujeme jinak než
myšlenkou tu věčnost a nekonečnost veškeré tvorby.
Ale
zase vše je relativní, tak i věčnost, ve které tvoří vyšší sféry. Je to opět
mnoho fraktálu, …pocitů v pocitech a tím i prožití-stvoření celých celků naráz,
které jsou jako struny vibrací hudby napnuty od nekonečna k nekonečnu. Ale ani
to zdaleka nevyplňuje prvotní-věčný, ničím nevymezený, neohraničený prostor
Boha, Absolutna. Ten se dá vyjádřit jako nekonečná, nekonečně rozměrná síť
bodů. Záleží jen na jejich propojení, archetypech nekonečných fraktálů, jimiž se propojí. Podle toho vznikne vědomí Boha
i příslušný svět, Jeho vesmírná Mysl.
Dále
mi ukazovali a vysvětlovali, že je vše tak jak má být, a že je to také správně.
Vyšší myšlení proudilo vcelku pomalu. Stíhalo Ho sledovat i moje myšlení, které
však jen tiše pozorovalo tu genialitu. I to, že když je vyšší inteligence a
vnímavost-citlivost, vše se dá už odvodit. Vše má svojí logiku, která se odráží
přesně do toho co, jak a proč je stvořeno. Tedy podobně jako ve fyzice lze
vyvodit zákonitosti odpovídající pozorovaným jevům a matematicky je propočítat,
pokud do hry nevstoupí další veličina. Těch je ale ve skutečnosti nekonečně
mnoho, neboť vše je v základu tvořeno na kvantové úrovni, což je zase opět
symbolem, shlukem, fraktálem mikroskopických částeček
energie určité "povahy".
Tak
se vše skládá do určitého vzorce na úroveň větších Celků a tak dál směrem do
makrokosmu, a naopak rozkládá na fragmenty do mikrokosmu, a přitom je na všech
úrovních jakási podobnost a přitom různost. To je mnohaúrovňový fraktál vesmíru.
Jeho příčiny a zákonitosti tvoří duch ve vědomí strůjců jednotlivých úrovní
projevu. Tak jako v lidském světě panuje lidský duch a v počítačovém světě
počítačový, tak v každé sféře panuje jeho Tvůrce, který se řídí zákonitostmi,
jež mu jsou shora určeny vyšším, složitějším řádem… A tak až k Absolutnu, jenž
je pánem i domovem všude a ve všem vnějším i vnitřním…
Během
celé meditace se spolu celkem ladně dorozumívalo božské vědomí se středem
osobnosti, který měl dostatek času a prostoru na své chápání s doprovodem
myšlenkových konstrukcí od 4,8ky, která vysvětlovaly obrazopocity
ucelených náhledů týkajících se našeho vyvěrání z Absolutna - věčného
energetického víření abstraktních pocito-archetypů
tvořících běh naší vnější i vnitřní reality, která je správně tak jak je. Tedy
má svůj hluboký smysl, resp. souzvuk řady záměrů a projevu zákonitostí Boha,
který si zrovna přeje vyjádřit a zažít jednu ze svých nekonečna podob.
Setkání tří dimenzí
v jednom pokoji
Včerejší
meditace byla o propojení, uvědomění si Vršku a spodku zároveň. Je to zvláštní
pocit vnímat vznešenou neomezeností a zároveň vidět spodek vědomí, který
vypadá, jako kdyby včera vylezl z plen.
Má
stále tendence ke křeči a obavám, protože stále ničemu moc nerozumí. Leká se
vyššího nekonečně citlivého chápání, jež mu bere identitu malého dítěte a trvá
na ni, ač si uvědomuje že je to celé chybné, zaslepené
a naivní. Zkrátka jako děti musíme odžívat tu omezenost, než získáme vyšší
náhled a opustíme staré nefunkční představy i programy v nichž si v lebedíme.
Myslíme si, že nám ještě mohou v něčem posloužit, a přitom se s nimi
jen soužíme a ještě to vytýkáme světu.
Jinak
byla jako obvykle úžasná ta bezprostřednost vnímání, ta skvělá hra vyšších Já.
Čím vyšší pozorovatel, tím je jakoby méně účasten děje, ale o to více ho zpoza
dění koriguje ve Svém rytmu, …s mým pocitovým dovětkem zhodnotí a dá jasné
stanovisko. Zkrátka jde o to, zvyknout si na Jinakost fungování mysli. Nikoliv
v myšlenkách a omezených emocích, ale širším a hlubším vnímáním a vznešenosti
jakožto pocito-uvědomění se v širších
souvislostech skutečného dění, neboť za námi stojí Bůh v nás, jenž vše
vytváří a modeluje jako my 3D prostor v počítači svými zákonitostmi a
vzorci, operacemi a instrukcemi podle přání.
Tedy
co jsem prožil už mnohokrát - Bůh je dokonalý pocito-počítač,
v němž se generuje další úroveň reality-vnímání. Přestup do ní je tak
snadný. Je tu stále a všude, ale je to krok jako do vesmírného vzduchoprázdna,
zato neustálého vibrování toku energo-pocito-fraktálů,
jimiž modeluje realitu a jež jsou zároveň Jeho myšlenkami, skrze které se
uvědomuje a rozšiřuje. Tedy prostředkem i cílem mystiky je naučit se doslova
božsky myslet. Zvyknout si, že tak jako nás napadají myšlenky a jsme s nimi
ztotožněni, stejně přijmout i ty božské, pocito-fraktálové
a vzdát se starých způsobů myšlení a hlavně omezených programů jednání, v nichž
jsme zamotaní jak moucha v síti
Absolutní Potencionalita Virtuality - Agnus Dei
Ona
je základem nediferencovaného stavu vědomí-prostoro-času. Všemohoucí potencionalita je hardwarem Boha, softwarem je jeho
nekonečně se měnící vědomí multidimenzionální skladby archetypů.
Bod-nekonečná
koule složená z bodů a skrz střed se vytváří vazby polarit. Celé Stvoření je
založeno na rozkládání původní Potencionality - Jednoty
všech možných protikladů do duality. To vytváří škálu pocitů s nekonečně
odstíny, které skládáním různých archetypů vytvářejí pocito-děje-vědomí,
do nichž je projektována vyšším Já virtuální realita prostoro-času. Na jeho
pozadí se odehrávají pocity a děje ve vědomí a uprostřed obou realit,
nedefinovatelném z nižšího vědomí, je další virtuální Prostor
v němž se nachází nezaujatý Pozorovatel našeho vyššího Já, který
skrytě-nevědomě celou scénu pocitů i dějů vnějších i vnitřních vytváří a řídí.
Vyšší
Já je Hyperprostorem virtuální reality nadřazené té naší. Ono v něm
skládá-spojuje archetypy vědomí jednotlivých dimenzí individuality-z celku
Duše. Byl jsem v Jejím tak Jiném prostoru virtuální Mysli za myslí, až se
spodek vědomí svíral v tísni z nepřijmutelnosti této
tak Jiné reality Bytí.
Pocity
v pocitech pocitů za pocity. Aneb vše je definováno nekonečnou skladbou pocitů
multidimenzionálního Já, což je absolutní vědomí Boha Otce rozložené do
nekonečné dějovosti-prožitků prožití Sebe Sama. Skladba protilehlých archetypů
v pohybu-změně-překlápění vytváří atraktory - vlnovky
funkcí, změny naráz v mnoha paralelních prostorech, skrytých dějích za ději.
Jakoby
se původní koule skladby archetypů znásobila na nekonečnou síť Absolutna. Je to
nehybné, neměnné Pole nekonečné a neohraničené Potencionality
bodů-koulí archetypů. Jakýchkoliv proměnných a hodnot ve všemožných škálách,
tak jak jsou nadefinovány a zároveň všemi variantami současně pozorujících
všechny kombinace z těch virtuálních středů-bodů nekonečné sítě bodů v bodech.
Tedy kromě Absolutna není dáno na počátku nic, vše je projevem Jeho neomezených
možností a Hrou na vyplňování a prožívání v sekvencích, skladbách.
Hlavní
téma byla virtualita reality i hry našeho světa, ale i božského, kde je to
zcela zřejmé. Tělo jsem chvílemi téměř nevnímal, a když, tak s tíhou jako na
zvracení. Z nepříjmutelnosti totální virtuality a
života v achetypo-ocitech. Matematičnost tam také
byla, jak je Vše, i božské pocity, vlastně funkcemi tvořící fraktály a atraktory sil vytvářejících běh všech vědomí. Vše je
matematicky popsatelné, ač my to ještě neznáme, nevidíme skrytou logiku dějů za
ději.
Vše
má svůj důvod a podléhá svým zákonitostem a funkcím procesů. Je to principiálně
velmi jednoduché, v mnohačetném projevu už nekonečně složité, i božské síly se
to učí postupně. Meditace jsou zejména transformační terapií a zvykáním si na
vyšší světy, překlopení se do Boha. Ale kdy to nastane
neřeknou… a trvale to stejně ještě dlouho nebude.
V
meditaci nebyl ani moc strach. Nebylo se čeho bát, jen to šlo obtížně přijímat,
až se spodek zasekl, že už dál nemůže unést tu sílu Jinakosti ve virtualitě
Tvorby Boha. Vše bylo dost skutečné, nešlo o ničem pochybovat, ba ani moc
myslet. Ego v objetí Boha muselo kapitulovat a přiznat svoji dětskost, omezenost
a hloupost i nekonečnou neznalost. Opravdu ta je jediným hříchem, ale život
není trest, jen hrou na prožívání navoleného a ztotožnění se s tím. Jinak
bychom tím nebyli a ani Absolutno ne, patříme do Něj.
Na
rozdíl od silně tísnivých meditací to nebylo tak počítačově-matematicky strohé
a tvrdé. Byla i extáze a pocit dokonalosti a správnosti. Tehdy ne, tam jsem
cítil, že vytvořili uměle zesílenou Jinakost.
Dodatek:
V meditaci se setkal vršek se spodkem. Dimenze 5,8 si hrála na 6,3. Zesílila
virtualitu i přechod do proudu archetypů v Hyperprostoru za vším děním. Ve
vědomí se zvláštně střetávalo a přitom míjelo několik já. Spodní, které jsem
cítil, ale nemyslelo, ve vytržení a překvapení sledovalo, co se děje. Dále
střed, který byl klidný a celkem chápal, co se děje. Dále dimenze 5,3, která se
místy ozývala v hudbě, pak 5,8, která tomuto seskupení dodávala sílu a ráz.
Dávala najevo že Ona tu velí a tvoří ten společný
"Prostor a Hru".
Bylo
to setkání nejsilněji v jedné skladbě meditační hudby, kde každá dimenze měla
svůj rytmus i náplň, připomínalo to směs pokřiků paviána, klidné řeči a
harmonické hudby, ale kupodivu to šlo dohromady vnímat.
Pozn: Inter(net)Book Mám psát
internetovou knihu průchody vnitřními prožitky, manuál pro zasvěcence, s čím se
s střetnou a jak se s tím mají vyrovnat. Tedy nic k veřejnosti, publikování.
Jsem extra příklad propojení dimenzí. Pro mne je důležitý jen můj proces,
nejsem učitel. Podobně jako sv. Tereza.
Christus Crystal
et Christi
Tak
mě včera v noci navedli zase na meditaci, ač se mi moc nechtělo. Silný střed,
méně virtuality, spíš šlo hodně o konstrukci a virtualitu Boha jako takového.
Nekonečná a nevyčerpatelná Potencialita, jež se zákonitě vynoří z Pole
pravděpodobnosti nedefinovatelného Prostoru, kde není rozlišená ani hmota, ani
vědomí, natož prostoročas. Potencionalita začne
naplňovat sama sebe, v nevědomí ví jak. Iluzorní vědomí-Duch hledá cestu k
Podstatě, Absolutnu. Když sejde z cesty, její individualita končí bez
pokračování. Je součástí Boha, ale zůstane navěky odvržená, jen tím, čím byla.
Tedy Potencialita musí uskutečnit, poznat a prožít Sama Sebe, jinak by přestala
existovat. Nezískala by vědomí Sama Sebe, které jí přináší Duch, virtuální
vědomí Sama Sebe.
Obětí
je Kristus, čistý prožitek vnímání a přijetí sebe-světa v jeho Celistvosti, v
lidskosti i božskosti, který je polaritní a tím i
bolestivý, proto je obětí Pánu Bohu. Cestou k uvědomění si, ztotožnění se s
virtuálním Duchem, vědomím propůjčeným Podstatou, Bohem Otcem. Aneb bez
duality, rozštěpení se na prožívají a pozorující, by neexistovala ani Jednota
Stvoření a tím ani ne Boha, který je bez světa jen prázdnou, nenaplněnou
potencionální Možností. Tedy Bůh i svět zákonitě musí být, i Duch Svatý jakožto
pozorovatel utrpení, čistého prožívání Krista, jeho průchodem Stvořením,
mandalou Sama Sebe, která se postupně jak vitráž skládá dohromady z poznání
všech dualit.
Meditace
poukazovala na to, že v podstatě Všeho je dokonalý Procesor zákonitostí, vazeb
archetypů, který v různých časech generuje děje jednotlivých dimenzí i jejich
obrazy-vnímání světa. Tedy totální virtualita až na onen Procesor. Jeho
fungování si stvořené dimenze mohou přestavit jen podle úrovně svého vnímání.
Opět
mi proto ukazovali model nekonečné sítě všesměrově propojených bodů, kdy se
mění jen vazba ve smyslu předání/zablokování signálu. I my fungujeme jako On,
jen jsme hodně zablokovaní. Vytvářením-odblokováním dalších spojů se rozšiřuje
naše vědomí.
Ale
všichni a všechno běží v podstatě na tomtéž hardwaru, jen má jiné virtuální
zablokování. Pro Něj není problém v bezčasovosti běžet v nekonečně virtuálních
časech proměn zároveň a ještě to sladit, poskládat jako Rubikovu kostku v jeden
Celek podle variací fraktálů možností.
Taky
mi říkali, že ti, co mají převahu temných archetypů se
k Bohu nikdy nedostanou. V určitém bodě se přestanou
vyvíjet jako chybný program jež se zacyklí, jakoby
zůstali navěky uvěznění v Jeho zatracení, tedy pekle.
Že
by je Bůh, či Absolutno neprožívalo? Prožívá v rámci Hry, ale prý se s nimi
nikdy plně neztotožní, resp. nikdy nedorostou k Bohu, jsou to prý homunkulové.
To souvisí s tím, že se vlastně ztotožní s jakýmsi virtuálním protivníkem Boha
ve Vesmírném šachu. Tedy aby to Stvořitele bavilo, mohl zdolávat nějaké úskalí,
stvořil si virtuálního protivníka který je skrytý,
působí skrze nevědomí. Podobně jako v počítačové hře hraje počítač protivníka.
Tady
je to složitější, vyšší Já vždy tvoří nás i řídí našeho protivníka a jako celek
je pro nás nevědomím. Tedy zároveň nás vede i zkouší a svádí z cesty k Sobě. A
tím je hra teprve zajímavá, ač dle základních archetypů jsou již kostky vrženy.
A v meditaci byla také otázka, zda Bůh hraje v kostky, tedy jestli volí
kombinace s těch nekonečně variací jak mu zrovna
přijde, či podle určitého řádu je kombinuje postupně. Na to mi nebylo přímo
zodpovězeno, je to pro nás příliš složitá otázka. Ale ukazuje se z jiných
meditací, že za vším je skrytý řád, vždy další a další dimenzí. A její důvody
proč je to tak a ne jinak. Tedy poznat do detailu a do všech příčin i důsledků,
proč je právě náš přítomný okamžik takový, jaký je? Je nekonečně složitá otázka
a odpověď na ni může dát pouze sám Stvořitel, či celá Hierarchie jakožto Jeho
rozložení.
Pak
je tu další otázka vrstvení dimenzí, a co dělí půlky dimenzí. Na to mi bylo
ukázáno, že je to zase fraktál, který roste z jednoho rozměru a postupně nabývá
dalšího. A blokem je jen ta tíseň (odvrácená strana pohledu na sebe, svoji
omezenost), co nás dělí od posunu k rozšířenému vědomí vnímání sebe sama, a tou
je nutno projít.
Absolutní Potencionalita Virtuality - Agnus Dei
Hlavní
téma meditace byla virtualita Reality i Hry našeho světa, ale i božského, kde
je to zcela zřejmé. Tělo jsem chvílemi téměř nevnímal, a když, tak s tíhou jako
na zvracení. Z nepřijmutelnosti totální Virtuality a
Života v achetypo-pocitech. Matematičnost tam také
byla, jak je Vše, i božské pocity, vlastně funkcemi tvořící fraktály a atraktory sil vytvářejících běh všech vědomí. Vše je
matematicky popsatelné, ač my to ještě neznáme, nevidíme skrytou logiku dějů za
ději. Vše má svůj důvod a podléhá svým zákonitostem a funkcím procesů. Je to
principiálně velmi jednoduché, v mnohačetném projevu už nekonečně složité, i
božské síly se to učí postupně.
Meditace
jsou zejména transformační terapií a zvykáním si na vyšší světy, překlopení se
do Boha. Ale kdy to nastane neřeknou… a trvale to
stejně ještě dlouho nebude.
V
meditaci nebyl ani moc strach. Nebylo se čeho bát, jen to šlo obtížně přijímat,
až se spodek zasekl, že už dál nemůže unést tu sílu Jinakosti ve virtualitě
Tvorby Boha. Vše bylo dost skutečné, nešlo o ničem pochybovat, ba ani moc
myslet. Ego v obětí Boha muselo kapitulovat a přiznat
svoji dětskost, omezenost a hloupost i nekonečnou neznalost. Opravdu ta je
jediným hříchem, ale život není trest, jen hrou na prožívání navoleného a
ztotožnění se s tím. Jinak bychom tím nebyli a ani Absolutno ne, patříme do
Něj.
Absolutní
Potencionalita Virtuality je základem
nediferencovaného stavu vědomí-prostoro-času. Všemohoucí Potencionalita
je hardwarem Boha, softwarem je Jeho nekonečně se měnící vědomí
multidimenzionální skladby archetypů.
Bod-nekonečná
koule složená z bodů a skrz střed se vytváří vazby polarit. Celé Stvoření je
založeno na rozkládání původní Potencionality -
Jednoty všech možných protikladů do dualit. To vytváří škálu pocitů s nekonečně
odstíny, které skládáním různých archetypů vytvářejí pocito-děje-vědomí,
do nichž je projektována vyšším Já virtuální Realita prostoro-času. Na Jeho
pozadí se odehrávají pocity a děje ve vědomí a uprostřed obou realit,
nedefinovatelném z nižšího vědomí, je další virtuální Prostor
v němž se nachází nezaujatý Pozorovatel našeho vyššího Já, který
skrytě-nevědomě celou scénu pocitů i dějů vnějších i vnitřních vytváří a řídí.
Vyšší
Já je Hyperprostorem virtuální Reality nadřazené té naší. Ono v Něm
skládá-spojuje archetypy vědomí jednotlivých dimenzí individuality do Celku
Duše. Byl jsem v Jejím tak Jiném prostoru virtuální Mysli za myslí, až se
spodek vědomí svíral v tísni z nepřijmutelnosti této
tak Jiné reality Bytí.
Pocity
v pocitech pocitů za pocity. Aneb vše je definováno nekonečnou skladbou pocitů
multidimenzionálního Já, což je absolutní vědomí Boha Otce rozložené do
nekonečné dějovosti-prožitků prožití Sebe Sama. Skladba protilehlých archetypů
v pohybu-změně-překlápění vytváří atraktory - vlnovky
funkcí, změny naráz v mnoha paralelních prostorech, skrytých dějích za ději.
Jakoby
se původní koule skladby archetypů znásobila na nekonečnou síť Absolutna. Je to
nehybné, neměnné Pole nekonečné a neohraničené Potencionality
bodů-koulí archetypů jakýchkoliv proměnných a hodnot ve všemožných škálách, tak
jak jsou nadefinovány a zároveň všemi variantami současně pozorujících všechny
kombinace z virtuálních středů-bodů nekonečné sítě bodů v bodech. Tedy kromě
Absolutna není dáno na počátku nic, vše je projevem Jeho neomezených možností a
Hrou na vyplňování a prožívání v sekvencích, skladbách.
V
meditaci se setkal Vršek se spodkem. Ve vědomí se zvláštně střetávalo a přitom
míjelo několik já. Spodní, které jsem cítil, ale nemyslelo, ve vytržení a
překvapení sledovalo, co se děje. Dále střed, který byl klidný a celkem chápal,
co se děje. Dále dimenze 5,3, která se místy ozývala v hudbě, pak 5,8, jež si
hrála na 6,3., která tomuto seskupení dodávala Sílu a Ráz. Zesílila virtualitu
i přechod do proudu archetypů v Hyperprostoru za vším děním. Dávala najevo že Ona tu velí a tvoří ten společný "Prostor a
Hru".
Setkání
dimenzí bylo nejsilnější v jedné skladbě meditační hudby, kde každá dimenze
měla svůj rytmus i náplň. Připomínalo to směs pokřiků paviána, klidné řeči a
harmonické hudby, ale kupodivu to šlo dohromady vnímat.
Na
rozdíl od silně tísnivých meditací to nebylo tak počítačově-matematicky strohé
a tvrdé. Byla i extáze a pocit dokonalosti a správnosti. Tehdy ne, tam jsem
cítil, že vytvořili uměle zesílenou Jinakost spíše lidsky děsivých představ
podobně jako ve sci-fi s roboty, borgy (zdeformované
lidi řízené kolektivním spíše bezcitně hladně počítačovým vědomým) či v matrixu,
aby vyvolali a rozbili můj odpor k tomu, což jsem si na pozadí stále
uvědomovat, ale prožívat jsem tu musel dál.
Pozn: Inter(net)Book: Mám psát
internetovou knihu průchody vnitřními prožitky, manuál pro zasvěcence, s čím se
s střetnou a jak se s tím mají vyrovnat. Tedy nic k veřejnosti, publikování.
Jsem zvláštní příklad propojení dimenzí. Pro mne je důležitý jen můj proces,
nejsem učitel. Podobně jako sv. Tereza.
Setkání se Vznešeností
Síly a Lásky
Meditaci
provázely počáteční obavy mého ega, že bude jako minulá, převážně terapeuticky
tísnivá, tak se mi do ní moc nechtělo a o den jsem ji odložil. Před ní jsem
pociťoval strach a nechuť spodku vědomí vstoupit do Boha a pozřít “maso bohů”.
Až
když jsem měl ve vědomí přes polovinu božského, spodek se uvolnil a sedm
drobných sušených kousků jsem nakonec vložil do úst. To už se pěkně rozjelo
vnímání božského a Shora naskakovaly myšlenky a sem tam i obrazy. Taky mi
říkali, že jde o to jen přijímat a procházet tím co přichází, co Oni tvoří. Jejich
moc je pro nás absolutní. Části rozšířeného vědomí spolu opět dosti harmonicky
spolupracovaly, meditace byla extatická.
Jinak
mi spíše znovu a Jinak ukazovali známé z minulých meditací, jen něco
nových pocitobrazů s myšlenkami pro střed já,
týkajících se božské Mysli a virtuality světa.
Třeba
to, že Bůh-Duch je virtuální, skrytý, leč Všeovládající a Všeprostupující.
Hmotný svět se skládá podle Jeho vůle, ale je přitom skutečný. Tedy paradox a
ještě paradoxně naopak, ač se všechny duchovní učení shodují na tom, že Duch
(vlastně virtuálno) ovládá hmotu, tedy matrice a
zákonitosti pro kmitání částic energie, kdy částice je zase další mikrovlnou.
Jakoby
Bůh svými myšlenkami magicky řídil hmotné uspořádání, které dle principu
pravděpodobnosti může potencionálně nabývat a v čase věčnosti i nabývá
jakýchkoliv podob. Jejich postupná skladba je Hrou Boží spolu
s protikladnými archetypy, kterých je On Sám nedílnou součástí.
Pak
i o tom, že i my se podílíme na jednotném “Procesoru Absolutna” tím, že jsme
“zaintegrováni” v Jeho obvodech, tedy máme své pevné spoje v Jeho
matricích za ději dějů, jež generují naše archetypoděje.
Potencionalita - věčná - neměnná, na
věky věků stále tatáž a nedělitelná, všechny archetypy i možnosti ve všech a
přitom v dokonalé nekonečně složité struktuře struktur za strukturami.
Dohromady dynamika - svět dějovosti duševní (vnitřní), i energohmotný
(vnější).
Božská
Trojjedinost, o té byla v meditaci taky řeč. Že ve mši svaté by to mělo
být řečeno jinak, ona bohužel zlidověla. A celé křesťanství by se dalo zbortit
tím, že by se předstoupilo před papeže s požadavkem na otevření,
zveřejnění cesty k Bohu, o které jen vedou záznamy ze života svatých, ale
v samém centru víry ji v podstatě nepraktikují. Jsou to pouze ikony, odkazy
a pokřivené pravdy změněné v dogmata.
Prožil
jsem i Lásku Boha, ale tu nelze přesně vyjádřit, jen Ji vnímat. Je to třpytivě
krásný a jasný pocit místy sladké i bolestivé blažené Lehkosti prostupující
vším Bytím, které prožívá jako Svoji nedílnou součást. Jen Ona Vše spojuje v
jeden Celek, do jednoho pocitu jedinečné Jednoty - Vše jsem Já. Vše přijímá
jako dobré, cítí se Vším hlubokou sounáležitost.
Ve
jménu Boha Otce Všehotvůrce, jeho živého Syna Krista všeprožívajícího i odevzdaně Všepřijímajícího
a Ducha Všeprostoupivšího a Všepozorujícího
odrazu a Jednoty Otce i Syna v Srdci Dokonalosti za projevem projevu
v Zrcadlu Stvoření.
…AMEN…
Božské atraktory
Meditace
nakonec byla, ač ještě odpoledne jsem byl dost unavený a večer se mi do ní moc
nechtělo. Začal jsem s jemnou hudbou Enyi na dimenzi
4.8, pak začaly naskakovat Její geniální myšlenko-představy. Pak jsem přešel na
Lisu Gerrard a víc se to rozjelo. Meditace byla
příjemná, jen místy ohromivá genialitou vyšších Já. Minulá byla silnější a s
tísní, ale teď zřejmě nebylo tolik spodků.
Hodně
o kráse a matematičnosti Boha, pak o modelu hardwaru, který je přítomen v Jeho
Duchu. Zjistil jsem, že z meditací nelze formulovat systém, jak to vlastně z
pohledu božího je, protože to příště vždy nabourají nějakým novým pohledem, jež
relativizuje ty předchozí.
Vše
se točilo kolem matematičnosti Království božího. Objevovaly se atraktory podobné fraktálům, tedy
funkce tvoření a změn nastavení archetypů čehokoliv. Božské myšlení mi
ukazovalo, jak probíhá tvorba atraktorů. Jsou to
vlastně Jejich energo-myšlenko-pocity, kterými tvoří
a ovlivňují vše uvnitř i vně Sebe. Nejen jsem je dokonale slyšel, ale hlavně
prožíval v hudbě. Proto je v meditaci tak důležitá. I to, jak v každém je
zakódované poselství, či spíše odkaz do příslušné úrovně k určitému okruhu
poznání a zákonitostem.
Bylo
to úžasné, to je božský internet! Zároveň mi však ukazovali, že to je jen
Jejich výuka o tom, co a jak u Nich vypadá, a jakou to má logiku. Jejich
skutečná Mysl a záběr toho s čím pracují je ještě
mnohem rozsáhlejší, pro nás psychicky i objemově až neúnosný. Nás ohromuje už
jen pocit Nekonečna, ale pracovat s Ním v meditaci lze jen v náznaku, ale jde
jen o to, naučit se Ho přijímat. I proto vývoj trvá tak dlouho, rozšíření je
nekonečně obrovské, ale jsme bržděni, i uměle, částmi
vědomí, jež nás drží v omezenosti. Ale to tvoří Hru zajímavější.
Pak
opět o modelu Nekonečné sítě bodů, jak jednotlivé body mají vlastní inteligenci
a rozhodují o tom, zda a jak příchozí paprsek odrazí či propustí. Na začátku se
vyšle sada impulsů, a pak nastane nekonečné kmitaní a odrážení paprsků.
Takových procesů běží nekonečně, všechny běží ve svém, tedy jiném systémovém
čase, ale všechny jsou paralelní.
Vše
je Hra. Jako my máme svůj přístup a strategii ke hře života, má karma svojí s
námi. Vše se může kdykoliv změnit, neboť vše je nastaveno jen pro psychickou
proměnu, ač my to často vnímáme jako neodvratnou realitu. Když se ale docílí
proměna, jako by se realita, tedy naše představa o ní i její prožívání rázem
změní.
Tedy
vše máme brát vážně, ale zároveň si uvědomovat, že je to tak nastaveno jen z
určitého důvodu a účelu změny, ale jedná se vlastně o
psychologicko-archetypální Hru. Tedy podobně jako známe výchovné božské Hry z
komunikace, platí to i na celou realitu a meditace, které jsou vlastně plně
virtuální. Bůh řídí Realitu ze své Virtuality, jako my myslí ovládáme své tělo.
---
V této době, koncem
roku 2005 si poznamenal: Další desítky meditací také obsahovaly filozofii
božské Tvorby a řízení Stvoření napříč hierarchií i Vesmírem. Novinkou byla z
počátku těžká a posléze dosti harmonická spolupráce částí rozšířeného vědomí. S
vyjímkou ukázek matematičnosti a odhmotněné
virtuality Boha byly dosti extatické. Vždy záviselo na dimenzi božské síly,
Jejích pocitech, intenzitě výuky i skladbě oslovených částí.
V
meditacích se vše stále rozvíjí a opakuje, než se plně přijme. Není v nich snad
nic, co by mě ještě děsilo, ačkoliv pocit ohromení je mnohdy stále dosti silný
a spodku vědomí se do božského světa vždycky nechce.
Dlouhodobost
a náročnost procesu mi přinesla další problém a tím je tíseň z představy
dalších terapii a bolestivých transformací, jež mě ještě čekají. Někdy se mi
zdá, jako by spodních a zablokovaných částí bylo nekonečně.
Mezi
meditacemi byly tíseň, únava někdy i tupost opět časté i místy silné. Stále je
co vyrovnávat a překonávat. Je to zvláštní rutina střídání horších a lepších
stavů vědomí, často přepínaných i nelogicky vůči okolnostem a vnějším vlivům.
Po sedmi letech mystiky bych čekal, že bude konec, ale teprve je to poločas.
Mám jistotu, že mě božské vždy podrží a vším provede bez průšvihů, jen s
obrušováním.
Kristova návštěva
Na Štědrý večer mě oslovil vnitřní hlas. Po pár
větách jsem v něm rozpoznal nezaměnitelnou kristovskou Jemnost, Jeho božskou
Vznešenost. Ten, nad všechny krásný hlas, se mě pak ptal, jak si představuji,
že by svět fungoval, kdyby ho On nespojoval a nestmeloval neustále svojí Láskou
a Tolerancí, kterou "vnukává" lidem do jejich Srdcí. Jak bychom byli
jinak schopni vytvořit něco tak obrovského a na své úrovni smysluplného, jako
jsou civilizace národů?
Dále mi říkal o tom, že Ony (kristovské Síly)
stojí za tím, aby lidé, když trpí, dostali pouze tolik, kolik vnitřně unesou.
Když je to pro ně už příliš těžké, a pokud s opravdovostí přistupují k Bohu,
tak jim bude pomoženo, i kdyby se měl stát zázrak.
Nakonec mě vyzval, a bylo to už cítit zesíleným
krásně harmonickým a naplňujícím pocitem v hrudi, abych vstoupil do meditace.
Tedy, že se mám otevřít vyšším světům BYTÍ.
Na začátku sílící extatické blaženosti jsem
náhle uviděl mandalu jako z kaleidoskopu, ale měla snad nekonečně bodů a
skrytých zrcadel, podle nichž se překlápěla a proměňovala. Uvědomil jsem si,
jak je promítnuto Vše ve Všem. Pak přicházely další a další ohromivé záblesky
Poznání z rovin Tvorby a Struktury světa Ducha, jenž řídí Vše jak na nebesích tak na zemi. To mi ukazovala ze svého pohledu 6.dimenze - úroveň božstev.
Při jedné skladbě se zvláštním cinkáním zvonků
se objevily záblesky Tvorby 10.dimenze
která je velmi silová. Z našeho pohledu se jeví jako výkonný Procesor části
Absolutního BYTÍ v Projevu. Hned na začátek se představil úžasně krásnými a
nepředstavitelně složitými rozetami, barevně připomínající vstupní okna
katedrál. Svými zášlehy Hyperinteligence,
překračujícími vše známé i neznámé, v každém záblesku sestavoval nekonečně
složité kombinace archetypů jednotlivých typů světů vybráním z nekonečného
počtu možností Pole potencionality.
Další den po meditaci ve mně zůstal zvláštní
pocit jemné třpytivé blaženosti a slabý odlesk kristovy
Jemnosti a Harmonie. To jsem vnímal i ve vnějším světě na Boží hod vánoční.
Amen
Kailás
Mandala a 11. dimenze BYTÍ
Ze začátku meditace mi přišla na mysl otázka,
zda je Kailás skutečně hora, či starověká pyramida.
Přišlo mi, že oboje. Pak vysvětlení, že byla už podobná pyramidě jako hora, ale
lidé přitáhla svou silou a ty ji dotvořili jako pyramidu a zasvěcovací místo.
To už je dnes jen zbožně uctíváno, ale jeho síly se snad všichni bojí.
Také mi ukazovali jak
se rozvíjíme, poznáváme život skrze jednotlivé dimenze, tím naplňujeme mandalu
své duše-individuálního Já.
Přepis
ze záznamu nahrávky po meditaci:
Jedenáctá božská dimenze BYTÍ je chladná vůči
Všemu. Ona, ale i ještě vyšší dimenze, totiž vlastně Vše ví. Totálně klidně
pozoruje úchvatnou Hru štěpení na duality a množství skladeb archetypů, jež se
tvoří návazně na Její strukturu BYTÍ v Jejích útrobách. Do Nekonečné sítě bodů
(NSB) vkládá svůj kód skrze paprsky základních archetypů, kde se nekonečněkrát
odrazí. V Tom je celé Stvoření. Jeden záblesk Absolutna.
Tento záblesk je tvořen 12. dimenzí. Ona je Řád
za řádem věcí. Skrytá v prostoru vědomí. Je látkou ze které
je utkána jemná Sít vědomí všech dimenzí v projevu Stvoření Bohem Otcem-
základním Logosem. Je základem Projevu základních
archetypů Boha, absolutní Mysli v nekonečném Fraktálu, Hologramu, Matrici.
Absolutním fraktálem, v Němž jsou obsaženy
všechny potencionální.
To je Absolutno - Absolutní fraktál. Z Něj
vystupují všechny možné archetypy, druhy kombinací. Je plný paradoxů. Obsahuje
všechny způsoby náhledů, prožívání Sebe Sama, které se vzájemně vylučují, ale
přesto existují současně. Každý ve svém prostoru, časoprostoru Mysli.
13. dimenze je tím absolutně nepravděpodobným
virtuálním Prostorem pro Její vznik. Jakýmsi mystickým vakuem, který podněcuje
vznik Boha Stvoření. Avšak i nad Ní je dalších nekonečné dimenzí v „Nadstvoření“, které jsou však věčně potencionální, tj.neměnné a umožňují vznik nekonečně variací dynamických
světů – Stvoření.
NSB je virtuální i skutečné pole vědomí v nevědomí
absolutního Chaosu. Je to prostor Absolutna, z něhož se vybírají jednotlivé
body (vzory) do „Hry“ fraktálo-obrazo-dějů.
„Vystupující“ sítě bodů jsou „záblesky Stvoření“ – projevy Absolutní
potencionální geniality vyvěrají z absolutního Chaosu a nedefinovatelnosti
možností nevědomí.
Tyto body jsou v těsném sousedství (vztazích),
ale i v nekonečných vzdálenostech, totálně odlišných a protichůdných
nastaveních archetypů jejich BYTÍ. Ale vyvěrají z téhož absolutního věčného Časo-prostoro-bodu. Absolutní α a ω všeho
projevujícího se v dějích. Absolutní genialita je potencionalitou
věčného Chaosu (Pole možností) – ejn sof ór.
Jedině Chaos je jedinou a prvotní skutečnou
realitou, matricí i potencionálním patriarchou všeho ostatního, z něho
virtuálně vystupujícího. Ale o to pro nás skutečnějšího, čím více konkrétního a
stabilnějšího toho dokážeme vnímat a nad tím uvažovat. Chaos, totální zborcení Časo-prostoro-vědomí, je opakem Absolutna.
Absolutno je na rozhraní Nebytí a Bytí.
Nediferencovanosti a diferenciace. Tedy všech archetypů které
mohou být, ve středu dualit. Supertotální paradox. Je
na středu protichůdných misek vah, a přesto je i jimi, řídí jimi. Na všem
nezávislé a všeovládající. Zase paradox, jak to jen dělá?
Tvořící i přijímající. Uruboros
- Sebe Tvoří a Sebe Stravuje v celém koloběhu Tvorby a Zániku. Chrlí
vesmíry, pohlcuje jejich pocity z prožitků. TO je dech Boha! Vygenerovat
vesmír a procházet se jím jako jedna bytost, měnící se v druhou, třetí…
Zahrát si na vesmírného šaška, procházet Stvořením jako šašek. Jedině jako
šašek z Něj může zase vystoupit. Vše poznává a vnímá, ale nic nebere
vážně, se vším si hraje, přesto mu na tom nezáleží.
Jaký má tato Hra smysl? Je, že je. Že
existuje, vyplývá z podstaty Absolutna. Absolutno se netvoří, Ono dochází
Samo k Sobě. Stvoření dochází Samo k Sobě. Jakoby když se Jednota paradoxů
rozlétne na extrémní póly, které pak věčně tancují, než se opět naleznou. To je
Věčný tanec Absolutna. Štěpení a sjednocování protikladů. Kruh a věčnost?
Stvoření nevyčerpatelně možností. Všechny jsou stejně dokonalé ve svém
propojení.
Pokud se zabýváme opravdovým, tj. intuitivním
vnímáním, dojdeme k abstraktní duchovní pravdě i moudrosti. A naopak
„zapracováváním“ abstraktní duchovní pravdy a moudrosti dojdeme ke skutečnému,
intuitivnímu praktickému vnímání.
Život potřebuje dětskou hravost, bez ní staré v
křeči umírá. Nevyhovující můžeme hravě odložit či modifikovat dle požadavků
aktuálního vnímání života. Lze tedy měnit své postoje i vlastnosti, pokud jsme
si jich alespoň trochu vědomi.
Řekli mi: Rok 2012 - ukončí se
má transformace spodků vědomí. Nastane nová etapa rozvoje středu mého vědomí,
prakticky do konce života. Bude jiná ve všem. Můj dnešní střed bude spodkem, to
znamená velký pokrok. Část mne má tendenci pochybovat, ale celek ne.
Otázka
pro Miloše:Jak snášíš superparadoxní kontrast Multidimenzionální Dokonalosti Boha
s únavou, bolestí i tísní, jež máš často mezi meditacemi, stav tak často
popisovaný křesťanskými mystiky?
„Lidské je nízké, božské je nedostižně hrdě
vznešené a přitom Všepřipouštějící i Všepřijímající. Jsou to protipóly jako král a žebrák,
vladař a vyhnanec, režisér a poslíček.
Běžné
tupě tísnivo-bolestivé vědomí je místy až
nesnesitelné. Jak svou zatemněností mysli, vnímání a slabou vůlí, celkovou
ubohostí, tak sveřepou vytrvalostí, se kterou člověka na cestě do Království
božího provází. Je dotěrnější než smrt, hladovější a nepříjemnější než mýtická
medúza. Projevuje se i v nepříjemných událostech, jejichž prožívání je mnohdy
až neúměrně zesíleno, ale o to více posouvá vpřed.
Přesto ji člověk musí přijímat, uvědomovat si
ji, ale stále si přát aby odešla. Nedat sílu této vnitřní složce ega, která by
se opět ráda zahnízdila a podléhala své nevědomosti.
Obě polohy, božská i omezeně lidská se
střídají, střetávají a neustále promíchávají, ale duchovní složka v člověku
nakonec zvítězí a převezme otěže a nastane fáze vědomého polobožství. Omezeni
hmotou, zhuštěnou energií, ale s vědomím více božským… Zájmy ega jdou stranou,
když si člověk plně uvědomí, že je kontinuálním božským věčným Bytím s
nekonečné síněmi zrcadel svých podob a jejich věčných proměn změnou úhlu
pozorovatele a tím prožívajícího.
V tom je neskonalá a věčná sláva Boha, kterého
je potřeba stále uctívat a upřednostňovat, Vždyť kdo jiný, než Stvořitel našeho
světa i nás ví, proč nám to dává. Neboť na dokonalý problém je vždy dokonalé
řešení. Obtíže na cestě jsou vyváženy pohádkovými, a přesto skutečnými dary.“
L o v e + S e n s i t i v i t y = D e u s
Náš život je skutečná virtuální hra jako
dokonalá RPG hra v počítači. Jde o to naučit se jí tak vnímat. Že vše v této
realitě včetně naší osoby i našeho prožívání je virtuální, tj. Bohem
vygenerované, ačkoliv jsme na ni neustále napojeni svou božskou podstatu. Pravé
dění je jen a jen za nám známým projeveným dějem. Jediné co je
skutečné je „Energie“ vytvářená matricí maticově-procesorové Mysli Absolutna.
Jen Ona vytváří Svou Vůlí, přáním, vibrace věčné Prázdnoty Mysli za Stvořením,
které jsou jakýmsi nahuštěním Jejích prostoročas, podobně jako křivky fraktálů složené z čar funkcí definují a zakřivují, či
zalamují prostor prázdného papíru v automatických či intuitivně mediánních
kresbách.
Není ve skutečnosti nic, než-li
právě jen Toto! Nekonečno fraktálů nekonečna
funkcí složených do sebe v nekonečných řadách v nekonečném rozlišení nekonečna
bodů. Proto až nápadně podobné obrazce jsou k vidění v záznamech obrazů i
některých typů diagramů kvantového světa. Ten má také, jak se postupně ukazuje,
další a další, jemnější a někdy i doslova další úrovně virtuálních částic,
působící na hrubší, více energetické úrovně.
Vibrace Energie je tvořena polem pohybu
mikročástic, jež jsou z jiného pohledu potencionálním polem určitého tvaru a
síly kvanta vibrací, jak o nich hovoří kvantová fyzika. A jeho síla není nic
jiného, než určitý projev vnímatelný přes určitý řetězec interakcí, který jsme
sto nějak vyhodnotit jako jeho pravděpodobný projev. Ovšem nikdo ho neuvidí,
ani nezměří, ani si na něj nesáhne. To jednak kvůli jeho kvantovým pikorozměrům, ale také kvůli tomu, že po každé
interakci s ním už je z něj vždy něco jiného.
Ještě se to komplikuje tím, že čím jdeme do
větších extrémů mikro- i makrorozměrů, tím více se
nám prostoročas nejen zakřivuje, ale navíc „překlápí“ do dalších, více či méně
rozměrných prostoročasů. A tím už jsme u vize Vesmíru vesmírů, jakožto všemi
směry nekonečného multi-dimenzionálního, tedy multi-časoprostorovědomého „živého“ fraktálu, či chcete-li atraktoru, který je věčně v pohybu a co víc, vytváří stále
jiné a nové variace svého uspořádání…
Tedy stručně shrnuto je Stvoření včetně nás
skladbou jakýchsi různě velkých a jemných sítí prostoročasosiločar
vědomí s různými frekvencemi proměn a interakcí. I naše vědomí už je živým
dokladem toho, že sít programů naší mysli je v jiném prostoročase než ten,
který má hrubší „hmotný“ svět kolem nás. Proto je i virtuálnější, s vnějším
propojený, ale jím zcela neuchopitelný.
Proto se ani dodnes neví, jak vědomí vůbec
vzniklo, natož jak funguje. Za naším vědomím, je vědomí Bytí. Je ještě
odpoutanější od naší vnější reality i našeho subjektivního světa
myšlenko-pocitově-emočního vnímání sebe sama (tedy subjektivního, jelikož nikdo
jiný nás zevnitř nevnímá jako my sami). Je ještě o řád virtuálnější, a zároveň
jemnější než naše vědomí, ale o to variabilnější, komplexnější a citlivější ke
vnímání čehokoliv.
My jsme schopni vnímat elektrický náboj až po
dotyku s ním, Ono ho už cítí vibrovat prostorem v celé jeho šíři, proto nám
propůjčuje při napojení na tuto vyšší, jemnější frekvenci našeho bytí,
schopnosti nejen jasnovidnosti, jasno-sluchu-vidu-citu, nýbrž i jasnovědění, které je myšlenkám vzdálené jako struktury
myšlení jednobarevným emocím. A to zdaleka není celý výčet Jeho schopností.
Ono žije, pro nás většinou nevědomě, snad vyjma
snů a náhlých vnuknutí i záblesků nevyvratitelného pochopení, v časoprostoru za
naší myslí. Můžeme Ho vnímat, prožívat a sdílet s Ním, jen když se sami v sobě
dostatečně ztišíme a dáme Mu volný prostor k sebeprojevení.
Což se obvykle děje v alfa stavech mozkových frekvencí a hlubších.
Ale abychom se vrátili k božské Hře podobné RPG
v PC. Všechny ty sítě časo-prostoro-vědomí bytí jsou
generované programy.
Ukazovali mi, jak je naše realita doslova
utkána z fraktálů funkcí proměnou nastavení archetypů
– jakožto proměnných funkcí. Ty se nastavují opět vyššími Já. Nadjá, jakožto další funkce pro tvorbu fraktálů
za fraktály fraktálů, a tak to jde do nekonečna. Tedy
čím výše ve Stvoření, úrovní vědomí vnímání Bytí, tím virtuálnější vědomí
za/nad vědomím.
Podobně jako když chodíme na Zemi (tj.
myslíme), nevnímáme děje v hlíně pod námi (tj.pudy a
nižší emoce). Z letadla už sledujeme vzdušné proudy (naši intuici) a máme tudíž
dokonalý přehled i nadhled co se děje na Zemi (tj.v myšlení
lidí. Co tvoří vnímáme už v abstrakcích fraktálů krajiny pod námi).
Z kosmu (z pohledu Nadjá)
již sledujeme Zemi a její atmosféru vzdušných proudů (intuici) z povzdálí,
namísto toho sledujeme jak pohyby nebeských planet, Slunce, hvězd a těles
ovlivňují svých zářením dění na Zemi, která už je pro nás pouze duhovou barevnou kuličkou v
dlouhých časech tvořících složitě se vinoucí spirálu ve spirále spirály pohybu
celé sluneční soustavy, která z měřítka našeho kosmu je jako pouhý atom v
nekonečně složité změti barevných mihotajících se bodů v elipsovitých spirálách
spirál nekonečně mnoha velikostí, barev (pocitů) i proměnlivých sil jasů a
proměn i těch nejpodivuhodnějších vesmírných těles. To bychom přirovnali k
uměle počítačově vybarvenému světu kvantových pohybů subatomárních částic a
atomů v mikrosvěte.
Vše co je proměnlivé, je stvořené, vše co je stvořené je virtuální, tedy
pouze mihotavé bytí. Co je virtuální, je pouze představou Totální Mysli.
Nevědomí všeho a všech, která vše virtuálně propojuje do rozličných komplexních
vazeb, aby to působilo dokonale skutečně.
Jen proto je pro nás „realita“ tak hypnoticky skutečná, dokud
nenahlédneme za oponu do jejího zákulisí.
Jde o to, naučit se vnímat vše z virtuálního
nadhledu, pak se naše hra na lidské bytí stane virtuální představou v naší
rozšířené mysli, která se tak stane naším novým domovem na další aeón, než prostoupíme zase do vyšší a pak ještě vyšší…
naráz všezahrnující úrovně Bytí. Na to je potřeba odpoutání se od všech
lidských vazeb a představ, ale nikoliv jejich popření, jak to dělají asketické
školy. Avšak rozpuštěním jejich důležitosti, prostoupením skrze ně s přijetím
toho, co tvoří za pozitiva i negativa, pochopení Celku, jejich polarity i vazby
na ně. To vede ke vzdání se, protože pak nastupuje stále přítomné vyšší
vnímání, nezávislé na běhu okolí i vnitřních pocitů a představ ega.
A jak do sítě víření bodů v trajektoriích fraktálů, tkaniva naší reality zasahují vyšší tkaniva?
Jednoduše. Každá látka je utkána z nitek, nitky z mikrovláken, mikrovlákénka z řetězců molekul, ty z neustále vibrujících
atomů a ty z další částic shluků kvant atd. A tak je to i se světy vyšších
vědomí, jsou to stále jemnější úrovně projevu Jediného. Tedy Absolutna. Jedině
Ono si je Všeho vědomo. Ono doslova magicky řídí Vše od té nejsubtilnějí,
nezachytitelné úrovně projevu Nejvyššího BYTÍ v projevu Stvoření, neboť se do
něj personifikuje.
Projektuje svůj dokonalý Projev do nekonečného
a věčného Pole absolutního Chaosu, tedy svého opaku, představu své neomezené
Entity tím, že si virtuálně propojuje jednotlivé body do sítí bodů a dává jím
určitý význam. Podobně programátor řetězci jedniček a nul tvoří řetězce
jednotlivých příkazů a v druhé části řetězce proměnných, se kterými má procesor
počítače operovat, tedy podle v něm zadaném schématu propojení logických prvků
je zpracovat.
Procesor je ona prvotní, neprojevená Dokonalost
věčně skryta za veškerým BYTÍM. Tak jako u počítače na výstupu ani v průběhu
běhu programů nikdo neuvidí jeho procesor, který je odpovědný za veškeré
procesy. Softvér je jen jeho virtuální součást, se
kterou si věčně hraje, ale bez něj by zůstal nečinný, tedy mrtvý. A tak je to i
s Absolutnem a Jeho Stvořením, které už je jen Jeho produktem, jež stále vyvíjí
a přetváří k Obrazu Svému po věky věků.
Je takřka nerozlišitelná hranice mezi
Procesorem a jeho Programy s daty, neboť jedno bez druhého ve vyšších světech
(v některých aspektech neduálních) prostě není. Resp. Procesor je skrytý v
každé úrovni projevu už svojí logikou přizpůsobenou příslušné úrovni. Ta,
ačkoliv je skrytě řízena, přirozeně vyúsťuje z logiky úrovně vyšší, tak jako
jeho programy a tok dat, protože ty jsou zároveň součástí programů. To je
věčná, všudypřítomná TrojJedinost BYTÍ, Procesor,
Program a Data.
Absolutno si hraje ve Stvoření na nekonečno
různorodých entit i Her, zápletek se kterými se musí
donekonečna vypořádávat. Vše je Jeho Hrou na neomezený projev Sebe Sama. To Ono
svými absolutními mikrovibracemi základních matricí utkává
vibrace hustší, silnější, hrubší úrovně projevu individualit – tedy fraktálů BYTÍ specifických charakterů projevu – svého
způsobu Sebeutváření se.
Meditační výuka rozšířeným vnímáním
Ve světě obrazomysli
s „prázdnou“ myslí, tedy bez bezmyšlenkovitě tupého rozumu… Silné rozšířené
vnímání i uvědomování si souvislostí při výkladu obrazů.
Hlasy zpěvů za hlasy v pocitově nekonečných
sériích. Každý Jiný, vyjadřující Jiný pocit vnímání-chápání a modulující
Hyperprostor za Hyperprostorem Mysli. To jsou dimenze za dimenzemi prostoro-pocito BYTÍ za Bytím, Vědomí za Vědomím Vědomí. Tedy věčný,
nekonečně variabilní fraktálopocit Boha. Jimi Vše
vytváří, uchopuje a prožívá. Vytváří si virtuální postavy, kterými se prožívá
zase Jinak. Přitom Jeho Podstata byla, je a bude věčně tatáž. To je to osvícené
věčné Já v ústech všech mystiků východu i západu. Abstraktní mystiko-obrazo-cit.
Vytržení s hudbou Goldmana
Po náročném dni s nedostatkem energie mě krátce
po uspání dětí přišlo znenadání více sil. Po několika doušcích vína jsem začal
pociťovat jemnější vibrace ve hrudi a dostal pozvání k návštěvě vyššího Já. Goldmanovo album „Reiki esence“
mě po nasazení sluchátek ve vlnách začalo vtahovat do plynutí s hudbou.
Po chvíli se ve mně rozjasnil božsky extatický
pocit blažené Vznešenosti a absolutní Volnosti, jako by svět kolem ani nebyl,
pouze neohraničený vnitřní Prostor Mysli. V Něm jsem doslova plul kolébán
hudbou jako bárka na širém oceánu. Nic se neřešilo, nic neukazovalo, nic
nešokovalo, bylo jen krásně naplňující věčně vznešené BYTÍ, jehož odlesk
pociťuji i při psaní těchto řádků.
Trojanovické soustředění 2006
1.meditace – silný extatický
radostný ponor s prožíváním zpěvu Lisy.
Uvědomil jsem si silněji nutnost práce se
spodky a psychologickou rovinu osobnosti. Spodek a jeho psychologie jsou
propojené a jen pomalu se rozvíjejí jako nekonečné klubko. To mi přineslo mírný
pocit tísnivého sevření. Zároveň jsem prožíval božské Plynutí. Je totálně nad
lidskou omezeností. Tvoří neustále své dokonalé BYTÍ a Hru, skrze kterou se
dále rozvíjí.
V noci při bdění jsem pak v tichu pozoroval
mihotavé bílé mlžné vlny světla v téměř absolutní tmě i při otevřených očích,
pocit byl neutrální.
2.meditace jakoby plynule
navazovala na první, jen se slabšími pocity.
Nejprve odpoutání se od běžného vědomí,
nechtělo se mi už zesíleně vnímat hry eg druhých lidí, obzvlášť patrných při
mluvení. Ach ty naše dětinské masky vlastní omezenosti! Celý svět je vlastně
takovou zrcadlovou síní.
Uvědomoval jsem si jak
všichni hrajeme své hry – chceme být nějací, aby nás ti druzí brali, či si
kompenzujeme své nezvládnuté pocity z okolí a ze sebe. Jsme stále dost
nepoctiví, chceme neustále „něco“ vytěžit z okolí hrou, mnohdy lstí a
rafinovaností ega, která zároveň cloní i náš pohled na/do sebe. Neumíme být
bezprostřední jako děti, jak o tom mluvil Ježíš Kristus.
3.Dozvuk předešlých meditací,
slabý ponor do božského prožívání, vizí i hudby.
Uvědomoval jsem si a prociťoval prostupnost
druhých lidí za lehké povznesenosti a extáze podobné jako při popíjení vína
doma v malých meditacích.
4.Postupně silnější ponor až do Nadjá
Po téměř nedynamickém prožívání došlo
k přepnutí. Ocitl jsem se najednou v nekonečném Prostoru bez vnímání těla,
jež jako guma kdesi leželo v křesle. Pamatuji si z toho jen jakýsi silný
hukot dlouhých vln energie které mě s přestávkami
zaplavovaly, či já jimi proplouval, jako bych byl otevřenou klidnou pláží pro
plny příboje vln oceánu s nekonečným dozvukem, …a pak zase další a další,
propadal jsem se do nich a zase lehce vynořoval, abych si uvědomil sám sebe,
tedy že jsem. Tělo ale bylo bezvládné a trvalo mnoho cyklů, než jsem se opět
mohl vynořit a silou vůle opět vstát. Připadal jsem si jako ve vědomém snu, ze
kterého se nemohu probrat. Toto „energetické vlnění“ jemně doznívalo
ještě když jsem si lehnul a ani nevím, jak jsem usnul.
O projevu za projevem
Turandot & Tonal alchemy
Každý okamžik děje života je vytvořen jakýmsi
zábleskem osmé dimenze. Ta naráz stvoří strukturu, jakousi síť na bázi
vstupních archetypů, které jsou do ní zakomponovány, jako jednotlivé buňky z nichž se fraktálovitě
rozvíjejí větší celky. Podobně jako z malého trojúhelníku jeho mnohonásobným
skládáním vytvoříte v podstatě jakýkoliv tvar, tak je tvořen i náš svět ze
shluků kvarků.
Jiný pohled na Její Tvorbu jsem viděl jako
obrovskou spleť křivek, energetických siločar řídících kvantový svět, ale Ona
jako by byla ve skrytém prostoru mezi nimi.
Magicky je formuje tak, aby se naplnily Záměry
Stvoření. I to je jeden z důvodů, proč
nikdy nepochopíme plně logiku kvantového světa a jeho proměn. Inteligence, se
kterou je tvořen, je příliš vysoká a střípek, který pozorujeme, je sám o sobě
téměř nic neříkající struktura. Je to jako bychom vypárali z čipu
mikroprocesoru počítače tři logické obvody a na jejich základě se snažili pochopit jak mikroprocesor pracuje i jakou má celkovou
strukturu.
I osmá dimenze je jakousi bází přechodů
(hradel) s určitým nastavením. Napojení na další struktury je na rozdíl od
počítačových mnoharozměrový. Přechody mezi jedničkou
a nulou jsou téměř dokonale plynulé, a k tomu všechny jeho rozměry-dimenze jsou
vzájemně propojeny v jeden energoinformační Celek jak
u jednotlivých virtuálních částic, tak u Celku.
Z dalšího pohledu je každý bod našeho prostoru
souhrou základních archetypů a jejich dualit, které určují jeho „povahu“. Ty
jsou v každém okamžiku v nastaveny v jiné poloze. Nic v projevu není neměnné
déle než jeden jediný „okamžik“, než se pohne elektron vůči jádru atomu, a tak
je to v celém Stvoření.
Dále mi ukazovali jakousi Trojnost, která
patrně nebude ničím jiným, než už zmíněnou dualitou, tedy dvěma rodičovskými
póly a Synem jakožto polohou mezi nimi. Ale právě mi diktují, že je to ještě
symbol maticovosti, kde dochází k propočtu mezi
jednotlivými stavy energobodů v jednom okamžiku, z
nichž vypočtou stavy následné. Je to jakási nekonečná matice matic, kdy se k
předchozím stavům „přičte“ ten následující a tak se matice stále rozšiřuje, pak
se vypočte zase následující ze stávajících a vzejde nový stav. A tak až do bodu,
kdy se vrátí původní nastavení matice, tedy kdy už jsou všechny její možnosti
vyčerpány.
Neumím si to představit, natož na nějakém
modelu matematicky ověřit, a vlastně ani nevím co a
jak se vlastně počítá, ale vyplývá mi z toho jakási Danost všech stavů i
souslednost a provázanost veškerého dění ve Stvoření. Tedy za vším je skryta
jednoduchá a zároveň dokonalá jednotná logika, které se nic nevyhne a neunikne
věčnému Řádu a Záměru Stvořitelova.
Tu základní síť jsem viděl jako strukturu čar
archetypů, v níž jsou na jemnější úrovni další shluky čar archetypů za
archetypy, a tak do nekonečna… Ta nejzákladnější sada archetypů je právě oním
střípkem Absolutna, jenž se promítá do Všeho ve svém projevu.
Je to jako CD vložené do přehrávače, v tomto
případě do generátoru variací na jeden celistvý, totálně abstraktně
potencionálně všeobsažný Matriční Archetyp a všech na jeho základě
vygenerovaných archetypů, tedy fragmentů, či zjednodušených pohledů Něj
samotný. Stvoření je pak jejich Hrou v proměnlivosti prožívání.
Napojení na osmou dimenzi zprostředkovávalo mé
vyšší Já dimenze 5,8. Pocit byl mírně extatický (okolo 53%), pocit ze vzdálené
osmičky mírně chladivý, ale bez tísně.
Vše je virtuální
Duben 2007
Všudypřítomné poselství celé meditace, ve které
bylo i mnohé o lidské psychologii ve smyslu, že nám je vše v mystickém
procesu zesíleno, znělo: „VŠE JE VIRTUÁLNÍ“. Slovo virtuální znamené neskutečné, zdánlivé, jiné než se zdá být. V
prožitku meditace, který je někdy až stokrát silnější než naše běžné
vědomí-vnímání, se naprosto přesvědčivě ukazuje, že naše realita je naprojektovaná podobně jako 3D obrazy v počítači.
Ukazovali mi prolínání tvorby dimenzí. Za naším
pětismyslovým světem je pátá dimenze. Ta dává skladbě
informačních archetypopocitů od karmického vědomí
konkrétní podobu. Převádí je do méně rozměrných dějů, tvarů a pocitů určených
pro náš čtyřrozměrný svět a lidsky omezené vědomí. Tyto konkrétní obrazy,
tvary, pocity a děje jsou tedy symboly pocito-obrazo-dějů za pocity.
Dokonalá skladba zhuštěných pocito-obrazo-dějů šesté
dimenze je opět nižším ztvárněním dokonalého božího Záměru nirvanického
Vědomí-Bytí. Onou božskou koulí archetypů, jak si ji
lze nejsnáze připodobnit. To Ona je varhanami a zároveň Duchem, nejsvatějším
Záměrem, z Níž vycházejí skladby karmy. Za, či hierarchicky nad ní jsou další
dimenze nezměrné mutlidimenzinální tvorby BYTÍ. Ale o
Nich v této meditaci nebyla zmínka.
Šestou dimenzi mi připodobňovali ke kvantovému
světu dějů. Je to vlastně proudění energie v různých základních formách, jež se
vzájemně kombinují a vytvářejí další struktury, projevy energií.
Vznikají samozřejmě i kombinace kombinací a
postupně přecházejí v námi vnímaný svět. Ale jeho Základ nelze ničím ani
zachytit, natož měřit. Odvozovat co se děje v čase za naším časem je velmi
ošidné. Pro nás svět za světem byl, je a zůstane Chaosem, kde Vše souvisí se
Vším a Vše je dílem totální Nevyzpytatelnosti čehosi blíže
nespecifikovatelného, o čem je tabu mluvit i mezi teology a filozofy.
Právě tam se totiž rozprostírá Ono logicky
svrchované Dokonalé, mezi věčný Počátek a Konec uzavřené, to věčné, v Duchu
setrvávající božské Já.
Ono je v našem Vesmíru, jenž si vyprojektovalo,
primární, doslova magickou hybnou silou materie, což jsou vlastně zhuštěné energoinformační Vzorce, podobně jako nadefinované objekty
v objektovém programování. Těm je pak v PC přidělena energie pohybu, změny a
projevu, aby se mohlo jejich působení objevit na monitoru, což je náš 4D svět.
Co vědomí, to obrazovka. I zde, podobně jako se
nám jeví pakety posílané po internetu jako jeden informační celek, tak i proces
tvorby Vesmíru jde v určitých kvantech. Stejně jako pakety mají sedm funkčních
vrstev, tak i tyto kvantové energoinformační balíčky
jich mají právě tolik, a každá je ovládána jinou sférou Bytí. Spodní musí nutně
respektovat ty hlubší, do kterých nemohou zasáhnout, poněvadž jí zůstávají
skryty.
Mozek pracuje na principu interference vln,
neboli částí myšlenek a vzruchů převedených na hodnoty jakýchsi mikroskopických
myšlenek. Ty pak, spolu složitou interferencí, vytvářejí složitější, komplexní
vjemy a proces myšlení. Ale báze všeho co prožíváme je stejná, fraktály vln
různě spolu interagující. A tak je to ve větším i ve virtuální božské Mysli, v
tzv. nekonečné síti bodů, kterou jsem vnímal v meditacích dříve.
Hloubka prožívání božského byla v nejsilnější
fázi 55-60% s chladně neutrálním pocitem při poslechu Lisy. Uvědomoval jsem si
chvílemi i „božský smutek“ z ubohého lidského života spolu se zvláštním
nadhledem a uvědoměním, že vše je přesně tak jak má být dle božských
zákonitostí, což přináší pocit hlubokého smíření. Neměl jsem zvlášť silnou
blaženost či tíseň, ale silnou Jinakost vyvolanou vizemi vyjadřujícími
virtualitu. Na tu už jsem poměrně zvyklý, už mi v meditacích, na rozdíl od
dřívějších šoků, připadá samozřejmostí. Je pro mě už daleko přijatelnější, než
tíseň v meditaci a hlavně mimo ni, kombinovaná často s tupostí a únavou.
Meditace po dvou hodinách přešla do dějově klidnější fáze s lehce
extatickým ponorem 46 % a trvala zhruba tři hodiny.
Chápání virtuality
Meditace byla celkem dobrá, hodně o psychologii
a vývoji lidstva i jednotlivce, o mně přímo ne. Jen že vše mám dobře nastavené
a ukazovali mi tu logiku toho. Zvláštní byla v tom, že jsem vnímal, jak je
tvořená „naše“ realita. Viděl jsem shluky bodů, ve kterých jsou zakódovány
informace o Všem, tj.materiálu, barvě, chuti,
rychlosti atd. Zkrátka vše je vibrací v poli pravděpodobnosti, jak to dokazuje
i kvantová fyzika.
Shluky se pohybovaly a tvořily naše vnímání
reality, podobně jako pixely vytvářejí obraz na monitoru. Až jsem pochopil, že
to, co si myslíme že je realita, je shluk informací
napraných do našeho vědomí, jež nemá nic společné s tou, jak ji chápeme my.
Ta vlastně neexistuje, a my žijeme realistický
sen o ní. Ale možná je to jen přehnané zesílení, tedy výuka na přijetí
virtuality. Ovšem jisté je, že s realitou včetně nás samých, si božské síly
mohou dělat téměř cokoliv.
Pak jsem taky zase po delší době vnímal, či
spíše viděl Nekonečnou síť bodů – symbol Megamysli,
jež Vše virtuálně Tvoří ve svých představách. Jak v ní lítají impulsy ve formě
vln na vlnách vln – fraktálová struktura. Tedy jako multirozměrová,
multidimenzionální informace. Nastavením jednotlivých bodů se moduluje, propouští čí nepropouští dále a tak mnoha směry naráz,
podobně jako v našem mozku.
Hloubka téměř zcela neutrálního ponoru byla
skoro celou dobu těsně nad padesáti procenty. V jednu chvíli zesílil, právě
když jsem sledoval tyto vířící body, i při dunivých zvucích gongu nebo velké
tibetské mísy, ve které byla cítit obrovská síla vysoké božské dimenze jak rozechvívá v každém okamžiku celý Vesmír.
Trvala jenom 1,15 hod. Pak silná únava. Den po
meditaci spíše lehký pocit sevření, únavy až skoro tísně. Jen navečer zlepšení
poslechem Lisy. Když jsem si zase pustil tibetské mísy, přišel neutrální chlad.
Když jsem otevřel oči, vstal z křesla a šel do kuchyně, tak jsem silněji vnímal
"roztažení" ve virtuálním prostoru vědomí, než v běžnou realitu,
která mi oproti virtuálnímu Hyperprostoru jevila jako více virtuální. Jako
objekt, představu vytvořenou ve 3D studiu. Ten pocit byl velmi silný, až se mi
toho trochu točila hlava. Už jsem byl hodně unavený.
Žijeme dokonalou virtualitu, ale my si stále
přejeme, aby náš svět byl pevný, primární a pokud možno jediný reálný. Máme to
tak vžité... Říkali mi, že takový stav, jaký jsem
zrovna měl, budu mít v budoucnu trvale.
Tariqa
Červen 2007
Ve frekvencích procesoro-fraktálů skladby Tariqa
(složil K. Wiese) jsem měl sobotní meditaci. Byla hodně o 8.dimenzi, ale v podání dimenze 5,5. Nebyla
tudíž tolik cítit ohromivá až drtící síla osmičky.
Nebylo v ní ani mnoho nového, resp. si toho moc
nepamatuji, ačkoliv poznatků tam bylo dost. Ale už ze začátku, jakmile jsem byl
ve změněném prožívání uvnitř virtuálního Hyperprostoru, jsem si uvědomoval, že
skoro všechno už z minulých vím, jen se Poznání vrací v nové podobě. A
ještě mi říkali, že obrazy-poznatky co přijdou od vrchních dimenzí se postupně
„pasírují“ do nižších, než prostoupí celou osobnost.
Pak mi říkala moje božská dimenze 5,5 o tom, že
čím vyšší dimenzí jsme vedeni, tím přímější je cesta nahoru. Jakoby ji upraví a
připraví.
Také mi ukazovali, podobně jako minule, o
nekonečnu a dimenzích v číslech (nekonečnost čísel a rovin prostorů i jejich
překlápění). Tedy že matematika obsahuje dost informací o Bohu. Je patrná
nekonečnost a dokonalost fraktálů, jimiž je Vše
tvořeno. Jednak že je nekonečně přechodových čísel (za desetinnou čárkou), pak
samotná nekonečnost číselné řady, nadále opakování stejných vzorů - vibrací (čísla
0-9). A co ještě zajímavější - že máme bod (jeden z nekonečné přímky),
nekonečné přímek tvořících rovinu i nekonečno rovin tvořících třírozměrný
prostor.
Dále pak nekonečno prostorů v nekonečně
časových okamžicích. Nekonečno časoprostorů tvoří všechny možné varianty
vesmíru… A dále už si to neumíme ani abstraktně představit.
K tomu ještě jeden paradox. Každý bod obsahuje
nekonečně bodů (jelikož se jedná o miniaturní kouli), k nimž je možné udělat
tečnu. A totéž platí pro kouli s rozměrem nekonečno, a tím se nám kruh, resp.
koule prostorů tvořená nekonečnem na každé úrovni pomalu uzavírá… A pokud si k
tomu představíme v každém bodě (jakožto zástupce za antický pojem atomu - a
dnes víme jaký mikrokosmos je v každém fyzikálním atomu) jednu výpočetní matici
-(nekonečno na mocninu nekonečna dimenzí), máme zde nekonečně složitý nekonečný
„počítač“ v němž a skrze který žijeme my jako i celý vesmír.
K tomu o funkcích ve funkcích, resp. že
proměnnými v jedné funkci jsou další funkce atd. A tyto funkce tvoří fraktály a
atraktory tvaru, pohybu a proměny všeho, od atomů po
archetypy. Chápal jsem to intuitivně, ale Poznání nebylo možné přesně vyjádřit
slovy. Bylo to nad možnosti myšlení.
A abych nezapomněl, v souzvuku jménem Tariqa jsem místy slyšel ten „zvuk-vibraci“, jakožto „logo“
Procesoro-vědomí, za naším vědomím včetně naší-Jeho
reality. Ale už ve dni před meditací jsem si vzpomněl na to, že jsme jen
třípkem Absolutna, tedy Jeho určitým nastavením, kombinací archetypů pro náš
průběh-průlet-prožitek vesmírem a jeho podobami.
|
Otisk Bytí Boha
Mo> Znáš to, když se
slzy mění v slunce? Aitoš>Ano. Kdy absolutní
smutek a tíseň se mění v meditaci v okamžiku na pocit naprostého
radostného naplnění a smíření, ke kterému stejně nakonec všichni dojdeme
natrvalo bez ohledu na ty virtuální děje...
To bylo hodně silné v té poslední meditaci,
když jsem prožíval, jak se božské úrovně otiskují do Reality jako model do hlíny, ale Jejich
Duch-Vědomí Ona nikdy nepojme. Je to stejné jako s umělcem a jeho dílem. Ač ono
může mít jeho odlesk jeho geniality a nezměrné hloubky, nikdy nenabude jeho
vědomí a živosti – oduševnělosti.
Vždy dílo bylo a bude jen věčně mrtvým odkazem
na svého Stvořitele bez střípku vědomí jenž by ho s ním spojovalo. A stejně tak Stvoření je formou
pro vyjádření Ducha, jen my tu jsme zvláštní tím, že ač vnímáme veskrze hlavně
formu, ze Srdce skrze naši individuální Duši se nás dotýká velikost neosobního
Ducha.
Vnímat byť okrajově skrytý svět Ducha a zároveň
zírat na tu hlínu pramáti Země, naši matrici forem, toť nepopsatelně zvláštní
pocit. Být tu a nebýt tu. Být tam, mimo známou a hlavně "pevnou"
formu i své vědomí já, i tady v této virtuální Hře her.
...Být zároveň alespoň na okamžik zároveň hercem i divákem
podle Jeho přání. I pro Jeho Oko to také v podstatě hrajeme...
Bez Něj nejsme ničím. Ono jest naším Césarem a my uprostřed Jím stvořené arény.
Tam kde končí náš svět, začíná Jejich… To je
aspekt božského světa, který jsem v meditaci pocítil už mnohokrát, ale
nikdy jsem si ho předtím tak silně a jasně neuvědomil. Jinými slovy, tento náš
svět, ať už myslíme formy hmoty, či vzorce a struktury našeho vědomí, jsou v
podstatě utkány z toku archetypů různých kvalit generovaných v nekonečných
soukolí kruhů protipólních archetypů vlivů všech
dimenzí, včetně té naší, kterou ale nevnímáme přímo, ale také až přes její
projev v našem vědomí tj.pocity, emoce, pudy, myšlenky
– v tom všem je vlastně už projeveno několik dimenzí. To je nekonečnou Hudbou
Vesmírů…
Ticho…
Lépe řečeno Prázdnota mě v jedné meditaci
naprosto „dostala“. Tím jak je obsažena ve všech Formách forem, kde skrytě
snímá i formuje doslova Vše, projev materie i Ducha a nečiní jako jediná z
božských dimenzí rozdílu mezi dimenzemi omezenosti projevu Bytí.
Neboť ve všech je ukrytá Dokonalost, i v té
největší nedokonalosti a omezenosti. To je právě největší problém - vytvořit ji
v Nekonečném a Věčném oceánu širé Dokonalosti. Je stejně náročná jako
zároveň vytvořit nekonečný Úkol, kterým je celý Projev věčného Bytí. A tak v
něm na věky v bezčasovosti zaměstnat rodící se zárodky vědomí.
Jak se
mi ukázalo po meditaci, Ona nezměrná Prázdnota je třináctou branou do světa „Neprojevu“, kde je potencionálně Vše. Nám se však toto
prvotní temné oko Boží zdá být splynulé s oním světem neprojevených forem a
dimenzí Bytí.
Mě se však ukázala jako čočka zevnitř ven i naopak... Ona sama nic nenese, netvoří, je nechává skrze
sebe jako éter vše rezonovat do Projevu a snímá ho zpět, tvoří tedy zpětnou
vazbu. Tak by se dalo říci, že je jediným a dokonalým projekčně-smyslovým orgánem
Boha Stvořitele.
Meditace moře-bouře z 26.08.2007
Po delší době od minulé jsem již silně toužil
po dalším vstupu do virtuálního Bytí za tím naším virtuálním, ale přes den jsem
měl spíše útlum. Navečer se situace změnila, pocítil jsem příliv energie, ale u
filmu, který mě dílem zaujal i nudil jsem v sobě cítil trochu nejistoty. Tíseň byla jakoby na pozadí, a do
meditace už jsem se moc nehnal.
Čím více jsem se ten večer blížila, tím méně se
mi chtělo. Když nastala, jako bych se trochu motal když
jsem stál u okna, v křesle se to srovnalo a bylo mi dobře při poslechu hudby na
čakry od Goldmana.
Pocity ze začátku spíše neutrální chvílemi s
extází z rozšířeného vědomí-vnímání hudby, každého tónu, vlny i vlnky okamžitě
probouzející poryv proudů energie ve virtuálním proudění mysli bez myšlenek.
Bylo tam jen to silné cítění, vnímání Jinakosti Bytí, nekonečného Prostoru
rozevírajících se tónů do eskapád tvarů a pocitobarev,
přestože vizuálně tam nebyly, téměř mě ohlušovaly.
Mé vědomí se během nepozorované chvíle, jelikož
nebylo toho, kdo by vnímal čas, tiše a přitom prudce změnilo, vytrysklo v širý
Oceán proudění, složený jakoby z gejzírů a vodopádů pocitů slitých v jeden
celek. Na jeho vlnách jsem se dlouho, bezčasově dlouho houpal, projížděl myslí
ty gejzíry za gejzírem. Až po nevím jaké době už mi to začalo připadat až moc
silné, nestálé, příliš proměnlivé, že jsem z toho začal pociťovat tíseň, která huťněla pozvolna v silný tlak někde uvnitř mě. Jelikož jsem
nevěděl, nevnímal, kde jsem přesně já, krom mého těla, které jsem chvílemi
zaznamenával.
Už jsem toho měl dost, pocítil jsem silnou únavu i že to už nejsem schopen tak silně vstřebávat, zkusil
jsem na chvíli pustit Lisu, ta mi v té chvíli připadala až moc tísnivá, ale při
přepnutí hudby na Enyu mi bylo málem opravdu zle.
Co mi v ní běžně připadá krásné, bylo teď
unuděně rozplizle romantické, jako zmrzlina na chodníku. Tu hudbu jsem musel
vypnout. Ale vnitřní svět se mnou mocně houpal dál, i když vlny už jsem
nevnímal, jen vzdáleně cítil. Měl jsem i problémy s koordinací pohybů, jako
bych byl nametený námořník v noci na houpající se lodi.
Noc byla, ale potíže s viděním ani vstáním jsem
neměl. Ale o to větší problém srovnat se s tím, jak mnou prochází stále ten
virtuální prostor rozprostřeného Bytí a já jsem přitom už skrze smysly vnímal
tu známou „pevně“ ohraničenou realitu.
Ty dva světy zároveň nejdou moc dohromady,
pomyslil jsem si tíživě, nevěda, jak mám zvládnout v takovém vnitřně malátném
nekoncentrovaném stavu vše uklidit, vyprázdnit se a osvěžit rty, abych co
nejrychleji ulehnul, protože po ničem jiném jsem již nebažil, ba už ani nebyl
schopen myslet. Usnul jsem rychle a bez hudby, ani v hlavě jsem ji kupodivu
neměl. Bouře odezněla, já příjemně spal, a do příjemného stavu se i ráno
probudil.
Na mé otázky božské síle nebyl prostor, byl
jsem hodně vtažen a spodek byl pasivní. Měl místy co dělat, aby to
"rozdýchával“. Ač na druhou stranu moc tísnivá nebyla, jako spíše tíživá.
A také proto neptal, protože dosti pocitově podobných i silně až zdrcujícně dynamických meditací už bylo před lety mnoho.
Prostě Síla Jinakosti v podání dimenze 5,8 až
6,3 vržená na části, které jí nechtějí a nechápou. Jinakost bortí představy i
svět spodku, ten je prostě silou bolestně vytlačen. Ale byl tam i nějaký střed,
který To chápal. Byl v klidu a v něm byl lepší pocit, ač slabší, ale neaktivní
i vůči spodku.
A také prý je za tím přibrždění,
že Tam moc chci, ale přitom bych to nezvládl...
Zkrátka úkolem je přijímat co přichází Shora, ale netlačit a více pracovat na
tom, co je zde k řešení, zpracování a smíření-přijetí. I s tou tísní se mě
snaží naučit pracovat trochu jinak, ale nevím teď, jak to popsat a navíc mi to
zatím moc nejde. Ale problém je asi ten, že mě To ještě stále nějak zbytečně
frustruje a křečuje nad míru.
TMA
Před terapií tmou jsem prožíval pocity
prázdnoty, marnosti a hluboké vnitřní nenaplněnosti. Představy se mi
v životě bortily jedna za druhou. Měl jsem pocit, že musí nastat hluboká
vnitřní změna. Odpověď „Vesmíru“ přišla v nabídce tmy, symbolu pro smrt všeho
přežitého.
Od doby, co jsem se pro terapii tmou rozhodl,
jsem prožíval ještě silnější bolest až do tísnivého sevření z nenaplnitelnosti mých představ o vztazích a lásce z nich.
Také jsem pociťoval silnou nespokojenost z mé vnější neseberealizace
i vyprahlost po splynutí s Bohem.Krom toho jsem ve
snech začal prožívat strach a nejistotu ze tmy, načež jsem se začal bát i
v noční Praze.
Proměnlivé pocity jemně naplňujícího uvolnění
se a naopak sevření a nejistoty z blížící se změny jsem prožíval celou cestu
na Moravu, do temné komnaty.
Tmu jsem prožíval prvních pár dní v klidu poté,
co jsem si užil slunečného dne procházku na Javorník. V pondělí přišla jemná
extáze s poslechem CD Hemisync Higher i s následnou vidinou mihotavého jemného zlatého
světla jakoby přicházejícího z dáli do jednoho koutu místnosti. Přičemž ve
dveřích stál Stříbrňáček, přinesl mi jídlo a nabídl konzultaci. Já na něj, že
přinesl světlo, a on že se to stává. Naznačil jsem mu své pocity. V tu
chvíli jemné rozvibrovanosti jsem neměl potřebu nic
řešit a tak hodný Stříbrňáček odešel.
Dalšího dne jsem se probíral partnerskými
vztahy poté, co mi přeskočil při protahování se vaz v koleni, to chvíli
dosti bolelo. Věděl jsem co chci ve tmě řešit a také
změnit, jen jsem nevěděl jak…
Pomohla mi Etikoterapie, kterou jsem poslouchal
v předchozích dnech, abych změnil trochu svůj pohled na vztahy, co
v nich je a není důležité. Díky tomu se mi odkrylo co, proč a jak
v partnerských vztazích prožívám.
Co do nich vkládám, co tak silně očekávám a co
a proč se mi vrací jako odezva. I jak ji zkresleně skrze své představy
vyhodnocuji. Došlo mi mnoho nových souvislostí a nový náhled na můj život
v partnerských vztazích, mé závislosti na projekcích, očekáváních,
tužbách…
Nakonec to bylo velmi ulevující a očistné, když
jsem si přiznal, v čem všem jsem doposud nevyspěl a jaké dělám od počátku
chyby. Uvědomil jsem si tedy, jaká je realita se kterou se nezbývá než smířit,
a kde jsou mé představy na kterých lpět beztak přináší
jen trýznění a disharmonii ve vztazích, místo očekávaného naplnění… .
Po mém uvolnění se z napětí i zklamání ve
vztazích, teprve ve středu to hlavní teprve mělo přijít. Dopoledne už jsem se
cítil doslova nabitý energií a s uvolněnou myslí po téměř nepřetržitém
poslechu relaxačních i meditačních nahrávek. Po velmi dobrém obědě jsem se
uvolnil, pustil si více nahlas hudbu, a otevíral jsem se svému vnitřnímu
vyššímu Já způsobem, jak
jsem zvyklý z meditací.
Skoro hodinu se nic nedělo, jen jsem se snažil
více prožívat hudbu. Ale pak se to rozjelo, když jsem si vzpomněl na sen
z předchozího dne, který mi předtím božské síly nechtěly vyložit a nevěděl
jsem si s ním rady já, ani Stříbrňáček mě na nic podnětného nenavedl.
Týkal se horečného snažení nějakých vědců
zachytit a analyzovat záhadnou pleteň mezi Sluncem a Zemí. Lezli na mrakodrap,
kde nějakými přístroji chtěli ten podivný úkaz analyzovat, avšak Slunce i Země
se poměrně rychle posunuly a tak toho moc nestihli.
Navíc bylo jasné, jak jejich přístroje na to
nestačí, o analýze této tajemnosti ukryté v abstraktnosti jevu ani
nemluvě. A tak vědci rychle vymýšleli a počítali kam se posunout pro další
pozorování a tím sen skončil.
Ve změněném stavu přišlo vysvětlení, že to
odráží můj přístup k Bohu i životu, což jsem předtím už tušil. Tedy jak se
snažím Boha-Slunce převést do jasných struktur a myšlenek mého vědomí, namísto
plné odevzdanosti Jeho prožívání. Stejně tak prý nakládám se svým životem, tedy
pohybuji se v mrakodrapech, tj.lidských
konstrukcích a představách o životě i o Bohu. Tyto zjednodušené představy však
vyjadřují jen a jen naši omezenost, což mě začalo bolet.
Tím se rozjela pro mě nebývale silná a hluboká
terapeutická operace. Nejlépe ji vystihnout přívlastkem meditace „naruby“. Tedy
místo pocitu sjednocení s vyšším Já – svou Podstatou, nastal rozklad
základních, i do té chvíle nevědomých představ mého ega týkajících se všeho.
Boha, lásky, života, představ o sobě i věčném hledání naplnění. Tento druh
meditace byl téměř ve všem odlišný od předcházejících, ve kterých byly složité abstraktní
vize vyšších světů a převládaly stavy blaženého vytržení. V této
převažovala silná bolest s tísní z nenaplnitelnosti
a až směšné jednoduchosti lidských představ, které nám totálně zkreslují
vnímání a deformují naše prožívání.
Jak je možné, že jsem o nich a jejich zásadním
významu doposud nevěděl? Vždyť najednou jsem je pozoroval na celém světě.
Lidská společnost se mi ve vizích proměnila v „hru stožárů a věží“, tj. našich
představ které stále plodíme a oživujeme. Kosmeticky upravujeme staré systémy, tj.přístupy na nové. A to se stejným výsledkem. Jakoby nikdo
neviděl, že výsledek zcela míjí Realitu.
Všichni se jako malé děti těší či později
netěší ze hry na „něco“. Ať už je to zdravotnictví, pomyslně zachraňující
lidské životy, avšak plné zdraví a spokojenost je vzácná. O náboženském či
politicky spásném systému ani nemluvě, historie mluví bohužel jasně. A
s celou vědou a technikou jsme si kromě ekonomické globalizace a virtualizace, tj.přenesení
snů o životě do přístrojů, také moc nepomohli.
Jen už nad námi nestojí velikášský a přitom
krutý člověk, ale celý a zatím nezdolný systém, kterému nakonec ochotně všichni
sloužíme. Stali jsme v nevědomé závislosti na představách a pohodlností
plně závislí na vnějších systémech. Od nich čekáme vše, od sebe už s lítostí
nic moc. Kompenzujeme si vnitřní nedostatečnost dostatkem a dokonalostí čehosi
z vnějšku, ale neuvědomujeme si, že všechny pocity a reakce jdou
z nás.
… Abych pokračoval v mé terapii, všechny
ty stožáry a konstrukce s nápisy jako „Bůh“, „Demokracie“, „Zdravotnictví“
a mnoho dalších znázorňující naše lidské představy a snahy se začaly potácet a
bortit. To jsem prožíval s těžkou bolestí v Srdci, horší než trhání
zubů. Nejvíce mě však bolelo vytržení
mých představ o Bohu a o tom, jak se Jím chci naplnit. Připomněl se mi sen, jak
mi ta záhadná pleteň stále unikala jako těm výzkumníkům.
Bůh, jakožto jediná totální a věčná Realita je
však nedostižný ve světě proměn tvořící bohatost tvarů, vějíř života. Vypadalo
to, že veškeré mé úsilí o poznání a prožívání Boha se proto zvrhlo rázem
v niveč, byl to nanejvýš mučivý stav.
Z této pro mě náhlé a nelogické situace
obratu jsem byl žalostně smutný a zoufalý. Nechápal jsem proč
se mi vše zbortilo? Viděl jsem jen věčnou Tmu – Potencionalitu
za Stvořením, která kombinací archetypů chrlí představy životů a světů,
v kterých se tvoří naše dětinské představy.
…Představy, které si jen „vážně hrají“ na
Realitu a její uchopení. Jsme však téměř ve všem mimo. Jen splácáme ty své
složitě vykonstruované bábovičky. …Ta nepřekonatelně propast mezi námi – lidmi
a skutečným Stvořitelem tj.chladným generátorem
nekonečna kombinací archetypů vyplňující tu věčnou prázdnotu - Tmu.
Ta nekonečná propast mě naprosto skličovala, to
už meditace ustupovala. A já byl stále v té zoufalé bolesti z nenaplnitelnosti i s tím, že mě i Bůh vzal, co dříve
dával a nyní opustil s vyvrácenými iluzemi. Po chvíli jsem pochopil, že to
je nejspíš má osobní mystická smrt, ten pocit jsem nikdy předtím nezažil. Totální
smrt lidských představ!!!
S doznívající bolestí jsem pomalu usínal a
díky bohu i po pár hodinách usnul. Ráno jsem se s mírnější bolestí a
smutkem probudil, nevěděl jsem co s tím budu dál
dělat? Mé Nadjá mi překvapivě řeklo, že Vzkříšení se
dočkám. Před obědem přišel náhle pocit bezpodmínečného Naplnění, jdoucí
až k radostné Blaženosti i se smíření se Vším jak je.
Ten pocit byl tak přirozený a úžasný, jako
náhlé vysvobození z vězení. Není třeba ničeho dosahovat, jen bez nároku na
cokoliv odevzdaně být v pocitu „přítomného Bytí“. Pak velmi příjemný stav
v poledne ustal a myslel jsem, že už nic dalšího nebude. Ráno dalšího dne
jsem vstal a prožil celý den v naplňujícím pocitu bezpodmínečné
blaženosti v Srdci. Velmi hluboce jsem pochopil, a doufám, že už to nic
nezastře, že záleží jen na tomto: Být sám se Sebou ve svém nitru.
V Praze nastal návrat do běžného života,
avšak i v něm, vždy po obrácení se do sebe, jsem vždy pocítil klidné
smíření se světem, sebou i druhými. Chvílemi se opět vracel pocit jemného
Naplnění spolu s klidným nadhledem a uvědomění, že vše je jak má být.
Bůh jako dokonalá
symfonie fraktálů
Přepis z nahrávky neutrální meditace bezprostředně po
ní
Tak se mi to ukázalo v nejkrásnější
meditaci - rovnice boha - matematická. Je to fantastický, téměř
nepředstavitelný, ale představit si to lze. Je to fraktál složený zase z fraktálů. Fraktál rozložený v n-harmonických (sinů a
kosinů) s n-součiniteli. Na druhé straně rovnice je ten samý fraktál opět
s n-součiniteli. Na jedné straně s hodnotou přibývající do Absolutna,
na druhé straně tentýž člen s hodnotou ubývající od Absolutna.
Každý tento člen, tedy jeho hodnota, se rovná
součtu, vlastně výpočtu hodnoty z předchozího fraktálu. To je ten božský
trojúhelník skrytý za Vším. Koeficient tohoto fraktálu se vynásobí hodnotou
dalšího – koefient je poloha předchozího. Takový
vlastně archtetypový posun.
To je ta posloupnost archetypů. tvarů, které se vlastně věčně posunují …. koeficient dalšího posunu. Tvar fraktálu.
Co je to za „hvězdici“ prostorovou to jsem také viděl. Vlastně neviděl, i viděl
a cítil, viděl jsem jí třetím okem. Hmmm. Ve vnitřním
prostoru. …pouze
dovnitř.
Je to šesté oko. Oko do šesté dimenze. Ten
šestý smysl dává životu jinou dimenzi Bytí. Vrátím se k té rovnici. … těch
členů, těch bodů, plynou tím prostorem…tvoří vlastně takovou blánu v Prostoru v
Nekonečnu. Když ono je to vlastně taková n-rozměrná vibrace.
Vlastně Vesmír je n-rozměrná vibrace. My říkáme
rozvinuté dimenze těm které vidíme, a svinuté těm,
které nevidíme. Ale všechny tu jsou naráz. Hudba je další tou dimenzí kterou nevidíme. Jsme schopni se na ni nacítit. Třetím okem nacítit
- být v ní. Ta rovnice ve fraktálu
s n členy nalevo i napravo.
Počítají koeficient z předchozí polohy, co určuje její tvar? Nic
jiného než vůle Boha. On určuje přeměnu, překlápění fraktálu. Tvaru fraktálu.
No jo. Proto působí ten spořič spojení fraktálu s hudbou, vnitřní
vyjádření Boha.
Dlouhá pauza…
Pořád je co zkoumat, poznávat, kam posouvat
hranice vědomí…. není žádnou silou omezeno ve svém
rozvoji a to je úžasně fascinující. Je to úžasně rozvinutý fraktál. Vědomí.
Pole působnosti toho co dokáže pojmout. Jsou naše myšlenky – pohyby
sekané. Z pohledu Boha
připomínající spíše, jakoby my jsme se dívali na roboty. Ale už to je dost.
Máme své vědomí které reflektujeme, byť jen
z části, co se v něm děje.
To má smysl prožívat. Dokonce jen to jediné má
smysl prožívat. To je ta mystická hra, mystická cesta, mystické Bytí. Prožívat
sebereflexe. Sebereflexí se člověk posouvá do svého nadvědomí. Nic jiného mu nepomůže.
Nic jiného ho nespasí. Kdo se nereflektuje, nemůže se měnit. Kdo neví jaký je, neví jak by se mohl měnit k vyššímu uvědomění. Naše
civilizace upadá, protože sebereflexe upadá. Ale to vede ve společnosti
k negativitám, které nás nutí se reflektovat. A tím se zase posunout ve
vývoji.
Vědomí společnosti je vědomí předsudků. Od něho
už nejsou moc velké osobní výchylky. Kdo ji má, nemůže ji projevit. Alespoň
nepřímo. Je to fascinující Hra. Ten fraktál. Oboustranně symetrický nekonečný fraktál. Co
na levé straně rovnice, to na pravé. Je opět složený z fraktálů.
Je to vlastně nekonečno tvarů ve tvarech tvarů, které se neustále proměňují.
Všechno podle boží Vůle. Zvláštně nepochopitelný, i když se to zdá být jasné.
Nakreslit jak se proměňuje jeden fraktál, fragment tohoto obrazu.
Od bodu přímka, pak trojúhelník, trojúhelník ve
čtverec, ten v pentagon, hexagon, oktagon, teragon, multigon. ….kruh, koule. Rotující koule, n-rozměrná koule. Jakoby ta
koule byla nějakými elektrony atomu, který tvoří další kouli, a v nich další a další. ….Tvoří
tvar hmoty. Ta hmota je boží Tělo.
Hmota nekončí naším tělem. To je prahmota do které je vše vloženo. Takový obraz tvaru boží
Přítomnosti, či spíše odraz boží Přítomnosti. Je za tím tvarem, tou
hmotou. A přitom je nejniterněji uvnitř
ní. Tam se hmota překlápí na energii. Energie na informaci – pohybu energie.
Ten fraktál pohybu energie. To je kmitání oněch tvarů v té rovnici.
V té mikroúrovni. Ta rovnice je všude v každém bodu prostoru.
V každém atomu energie . Nejmenší jednotkou hmoty
je atom energie. Je nejmenší energetická vlna, má svůj tvar, svou frekvenci,
svůj průběh. To je ten činitel …fraktálu v té rovnici nekonečného
fraktálu. Působící koeficiententem minulého fraktálu
v minulém bodě, minulém okamžiku. Takový řetězec neustálého překlápění fraktálů na nekonečně úrovních v různých amplitudách.
To je zvuk Boha. … to si nelze představit. Pro Něj hudba sfér. Každý
pokračující fraktál je vyšší číslo fraktálu až po n – vyšší frekvence strun
oživují nového vědomí na kterých věčně vibruje. Bůh
Není nic jiného než nekonečně složitý hudební nástroj. 0n v podstatě,
vibrujíc archetypy. Jsou základní obrazce ze kterých
jsou tvořeny fraktály.
Je jich
nekonečno. A do každé Hry stvoření vesmíru jich je vloženo n mínus x. Ty se rozvibrovávájí a vytváří určitou strukturu. Vyberou se jiné
do dalšího vesmíru některé stejné, některé jiné Některé se vynechájí
z těch n fraktálů základních se zase rozvibrují
a vytvoří jinou strukturu. A když se vezmou podruhé ty stejné, tak vytvoří zase
jinou strukturu.
Jinak se rozvine hra impulzů mezi nimi, jinak
se rozezní. V každé chvíli jinou intenzitou v jiný řetězec, jiný
fraktál, je to fascinující, je to jiná kombinace prvků v časových
okamžicích… celý vesmír. Tohle vytváří 11.dimenze. Tu
pak řídí dvanáctá. Nit, to je věčný Pozorovatel všech těchto Her Vesmíru,
jejich skladeb.
V kterých jsou někde uvězněny naše
virtuální entity, individuality. To jen dokud je nepoznáme, pak je opustíme.
Dokud je nepoznáme, jsou nám vězením. Jak pro zvířata, rostliny, lidi. Tak i
pro bohy a božstva. až po …jejich Stvořitele . … byl
Zeus. Jiných náboženství, jiných bohů centrálních slunečních. kosmických. … Vyvolal naše planety soustavy .
Jejich síly vydává Slunce, naše vědomí, naše
reflexe. To je to, co lze projasnit, zvědomit. Změnou náhledu se změní pocit
z prožívaného. Jeho pochopení, jeho směrování, to je transformace. To už
stačí.
Sametový hukot
Počátek r.2008:
Projeli jsme na výletě Chocerady. Vnímám cestu
i symbolicky - ta blátivá cesta, vlhkost počasí... Trochu
to předznamenalo i meditaci v neděli navečer, kdy nesvítilo od počátku Slunce i
v nás. Při skladbě Love is a Flow
jsem prošel sevřeností a jemnou tísní, až při Sufismu
to přešlo v sametovou hebkost, kterou jsem večer už procítil naplno. Zvláštní,
že nebyla ani příjemná ani nepříjemná, ale naprosto hutná, to už jsem měl
puštěného Wieseho (Invocation)...
Ze začátku po razantním nájezdu nastoupil
výrazný pocit jako bych měl tělo v ohni, který nepálí, ale vibruje skrze mne
napovrch. Pak ponořen do vibrací v sobě i v hudbě jsem cítil tu nevyslovitelnou
posvátnost Dokonalosti, Její ohromnou svrchovanou Sílu plující Vesmírem Bytí…
Silný pocit změněného vědomí na 55% s dimenzí
7,5. Chladná matematická Dokonalost z Ní jen čišela, zabalena do jemně
sametového hávu, kterému se nešlo bránit, ale nebyl ani důvod. Pocit byl
neutrální, možná i jemně extatický, dokud jsem asi tak po půl hodině
nepociťoval únavu. Sem tam mi něco zjevila ze Sebe - nástin obrazu s pocitochápáním. To ještě zesílilo dojem Její neuvěřitelné
Síly, která mě trochu šokovala, ale obešlo se to tentokrát bez tísně.
Z meditace jsem se vypotácel malátný a poté jsem rychle usnul i přes silné
rozvibrování.
Vlny virtuální mysli
Byl jsem vyzván k meditaci
aniž jsem měl na ní energii a chuť. Ale kupodivu po kratším odporu
s vnímáním hudby jsem se jí nakonec téměř o půlnoci otevřel. Prožíval jsem
silně vibrace – tóny jednotlivých zvukových stop v hudbě J. Goldmana, která je silně vtahující. Vnímáním Dokonalosti v
hudbě jsem vnikl do vibrací mého Nadjá, až jsem
pocítil Jeho geniální obrazochápavost.
Ta se projevila ve sledu nezvyklých spojení
různých postřehů z vnímání do myšlenko-chápání v jakýchsi pulzech pocitů –
záblesků uvědomění, které mě překvapovaly svou lehkostí a samozřejmostí prostřehů, které jsem nevím proč
nikdy předtím nevnímal a nedával je proto do souvislostí. Vycházela z nich
Hloubka pochopení-procítění Skutečnosti.
V Něm jednoduchost i složitost jedno jsou.
Skládají z jednoduchých zákonitostí a podobností složité vjemy v jeden
pocit-myšlenku-vizi. Přitom je to éterické jako sen a při obnovení běžného
vědomí se vše ztrácí jako ranní mlha. Z hudby vycházel neutrální chlad a
nezúčastněnost jako ze šesté dimenze. V meditaci však byla dimenze 5.8
s ponorem 53% a max. 60%.
Ráno meditace
pokračovala. To už byla klidná s jemně
blaženým pocitem 48% až 50%. Ve vizi se mi objevil
jakýsi mozek jako barevný 3D fraktál, na který jsem napojený. Po chvíli mi
řekli, že to co vnímáme z vyššího vědomí je jen ukázka přiblížená našim
smyslům, Oni to Tam mají Jinak. Pak jsem ucítil zvláštní „těžké“ vlny, jakási
chapadla z hlavy, které se různě vlnila a jakoby roztahovala mé vědomí do
jiného Prostoru. Zvláštně nepopsatelná byla jejich tíže.
Připomnělo mi to blouznění, když jsem měl
horečky jako malý kluk. Toto mi připadalo jako mnohem větší a nějak
éteričtější-neskutečné a přitom hmotnější až ohromné a nepochopitelně Jiné.
K tomu mi jen řekli, že Nahoře se nám
změní pocit z vědomí. Promění se v jakousi mandalu pocito-počítače, kterou prochází ohromné množství dat-vjemů na které se můžeme napojovat. Tato mandala se
s úrovní vědomí rozšiřuje a přibírá další úrovně, prostory/dimenze, skrze
které se paralelně jednotlivé informace i jejich celky (soubory) vnímají,
prožívají a vyhodnocují, což se vlastně děje naráz.
„Extra Gult“, aneb Totalita Bytí
paradoxů
Podzim 2008
Byl to nevyslovitelný Megahukot. Začínalo to velmi něžně jako předehra. Pak jsem vnímal tělo jak jsem v něm byl od začátku do konce. Nešlo ho
opustit ale ani v něm zůstat. Zůstat kus ve mně, pod myslícím já, to nezmizelo ale stalo se divákem -jasným, totálně uchváceným,
totálně napjatým. Totálně naplněným i uspokojeným, totálně vydrancovaným i
totálně šťastným.
To se rozjelo ve změnách způsobu vnímání světa,
okolí, když jsem se na něj „pohlédlo“
…každý jako by pohled mi „vyčníval“ něco jiného, spousta dějovosti, ta navazovala až dokud se vše nezklidnilo. Neuvěřitelné. To
napětí jako tóny v této hudbě je ve mě stále. Jakoby napnut na nekonečnou strunu mezi oběma
póly všeho. Struna je vlastně kruh archetypů- Bůh mačká klávesy ze své vůle, ze
své totálně geniální fantazie.
Konec konců tvoří moje obrazy, můj život, mé
vnímání. A to mě nejvíc fascinuje.Ten tvoří můj život
a mé vnímání mě samotného, Boha ve mně, Boha ve světě. Zkrátka to je. Jen jsem
se Ho bál připustit do svého srdce. Plněji ho prožívat…
Meditace trysku Jeho Bytí. Hru
s archetypy. Nejde to nikomu vyložit. Nikoho na to navést, ani svět, každý
k tomu musí dojít sám ve svém čase ve svém vědomí. Z kořenů vyroste
stonek, ze stonku listy.
Svítí-li hodně Slunce a je dostatek vláhy, je
vyvážení obou protipólů strašně silné, tak vykvete z růže květ. Hudba,
ticho - Je řečí sfér. Jsou to jakoby kruhové sféry. Rozměry navazující na
předchozí rozměry, prostě fraktály. Fraktály n-rozměrného Bytí, to jsou sféry
božského prožívání. Jsou dole další.
Sám v sobě. Amen.
Intago od intuice zjistil, že
se jednalo o prožití ukázky všech možných stavů Vědomí ve Vesmíru, jakoby
možností Absolutna, co může Stvořit. Já si z toho pamatuji jen silně ty
lidské (spíše emoční, než myšlenkové) a božské roviny vědomí. Rostlinné,
zvířecí, minerální a archandělské, či ultravysoké
božské dimenze jsem nezaznamenal, či si nevzpomínám.
Ale ten princip, jak se tvoří pocito-prostoro-děje tam byl vlastně ve Všem. Jednak jak
božské úrovně je tvoří nám, ale i sobě. Jen jde o jinou úroveň a škálu pocito-prostoro-dějů mysli. Je to jako s prvky a
sloučeninami, nám na Zemi se tu díky podmínkám určitých teplot, tlaků a
gravitaci, tvoří jen některé typy sloučenin a krystalických mřížek.
Tedy jen určitá výseč ze všech možných, ale
principy, zákonitosti pro jejich tvorbu jsou všude stejné. A stejně tak je to
s konstelacemi stavů vědomí-prožívání. Jen se mění podmínky a úroveň
vědomí, platformy pro různý stupeň složitosti a jemnosti archetypů seskládaných
právě z těch primárních prvků „prearchetypů“.
Celá meditace trvala vlastně od desáté hodiny
večerní do šesté ráno, v nejsilnější fázi doslova nabité tryskem prožitků
a vizí. V klidné fázi, kdy už jsem fungoval běžně s rodinou, trvala
vlastně až do noci.
Když jsem dopoledne a v podvečer nahrával
poznámky, v kratších intervalech několika minut jsem se opět hlouběji
ponořil do prožívání ozvěny pocitů v meditaci. Vyrovnalo se to síle běžné
meditace.
Vnímání se změněným hlubokým procítěním obrazů
a jejich energií trvalo asi tak do oběda, když jsem se na nějaký zadíval. Celé
dopoledne trval stav velmi uvolněného vědomí a jemně rozšířeného vnímání,
kterým bych si přál žít stále. Myšlení v něm sice fungovalo, ale objevovalo
se jen když bylo třeba, emoce druhých jsem pociťoval,
ale nijak zvlášť se mě nedotýkaly.
Dimenze a síly ponorů? Toť otázka! Ani svými
zkušenostmi to nedovedu moc dobře poměřit díky její zvláštnosti. Přichází mi,
že v nejsilnější fázi to bylo mezi 60-70 procent s dimenzemi 5,3-9,3.
Ale byly tam i emoční části dimenze 3,6, což je
téměř neúnosný rozsah nekompatibilních sfér vědomí, které ale přesto fungovalo
zvláštně pohromadě, respektive se přelévalo ze shora dolů a naopak v různě
rychlých cyklech, které ale těžko odhadnout, protože v emocích je čas jiný
než v myšlení, zase jiný než v polobožském vědomí atd.
Místy se „protínaly“ dvě či tři naráz. Zvláštní
také bylo, jak jsem po ránu vyšel na ulici. Připadal jsem si, jako když mě ten
„Ládínkův Guliver“ omylem
vyhodil někde dříve, třeba o 1000 let a
Oproti světu mnoha sfér je ta naše realita a my
v ní dost srandovní, když už jsem použil příměr k tomu dětskému
sci-fi o Ládínkových dobrodružstvích, tak to
přirovnal ke kombinaci té Bláznivé planety a návštěvě pravěku na Zemi.
Z nahrávky
sedm hodin po nejsilnější fázi:
Jak popsat nepopsatelné… Všechny životní
zážitky naráz. V kaskádách pocitů. Rozložené na jednotlivé pocity, na
pocity základních fragmentů, jakoby základních barev, nevím kolika, třech,
čtyřech? A točily se v kaskádách jako v gejzírech. Fontána pocitů,
mnohaúrovňová, a pořád se točící, pořád propojující paralely. Zkrátka
donekonečna vířící Ráj pocitů a zároveň peklo.
Ráj i peklo pocitů….Totální.
Zažil jsem pocity úplně ze všeho. Od počítačových her přes úplně běžné každodenní
prožitky, až po meditace, které jsem měl. Jakoby to bylo všechno vytažené
z esencí základních prvků, ze kterých se vše skládá. Ano, „molekuly
pocitů“. Jakoby pocity byly molekuly a já je zažíval rozloženy na jednotlivé
prvky a ty prvky prostě tancují Stvořeným světem, myslí, Duší i tělem, a vše je
propojeno v Jedno.
To je ono! Byla jenom vůle Tvá. Totální gejzír
pocitů. Mě vylétávaly z těla ven, a zároveň jsem prožíval tělo, ale úplně
jinak. Zvláštní pocit - uvolnění, tlak, napětí, extáze, tíseň, jakoby napnutí,
napínání, totální napínání se.
Napínání strun, na které si zahrál Bůh. Struny
mého života zahrály vrcholnou symfonii. To je ono, symfonii mého života.
Vnitřní symfonie. Přitom tak vnější reálná.
Reálná …hyperreálná, multitdimenzionální,
multipocitová, a přitom fragmentově
pocitová. Tělo je to jako vitráž, mnohastupňová vitráž, 3D vitráž, 5D vitráž,
6D, 7D…
Také vnímám, jak přecházejí jedny dimenze do
jiných, ve fraktálách je to úplně jasné, ty Prostory. Jako lidé ty Principy
známe, jen se Jich bojíme. Znal je Euklides, známe je i my, znají je zenbuddisté. Všichni známe ty Principy, známe je od
pradávna. Jsou tu, žijou nás, my o nich věčně víme,
tancujeme kolem nich, děláme jako by tu nebyly, ale jsou tu. Věčně tancují
skrze nás a my jsme Jejich herci, diváci.
Tak intenzivní…. Cítil jsem se jak novorozenec,
chlupaté mládě, v novém vzduchu, novém prostoru, nové dimenzi života.
V dimenzi vnitřního života i vnějšího vnímání. Prostě narozen do jiné
úrovně vnímání. Teď nevím jestli natrvalo, nebo na tu
chvilku, nekonečnou chvilku, tak intenzivně, že vlastně na věky zrozen a přitom
navěky umírající … ve starém pojetí, které už bylo těsné, a svírající, tísnivé a bolavé. Vlastně
nežitelné. A přesto s určitou poetikou žitelné, ta Poetika je tu pořád.
Ten Život žijeme a přitom Ho nevnímáme, vlastně
před Ním unikáme, než abychom Ho vnímali teď tady, stále. Plynoucí, tryskající,
propojující, sebespalující, sebezničující i sebetvořící, Vše naráz. Tak jako chemické prvky. Neustále
se slučují do nových molekulových struktur a zase se rozpadají.
Takový
je i náš svět. Náš svět představ, forem, tvarů, pocitů, idejí, myšlenek, všeho.
Když máme složitě utkanou síť představ kterou žijeme reálně. Ano síť představ, kterou žijeme reálně - to
je to správné označení. Jsou skutečné a přitom jsou jen v nás, a
v nás je Vše, celý Vesmír, celé Stvoření i bohové. Jsme takoví, jak
vnímáme své bohy.
To je ono, život je jedna velká řecká tragédie,
mýtus i komedie, parafráze na Stvoření, sebeutváření,
Ano, lidé se sami utvářejí podle toho, jak se domluví a chtějí. Jak je vlastně
vnitřní síly, svody archetypů, vtáhnou do svých řečišť.
Lidská duše je jako krajina, pomalu se mění ale ty stopy jsou téměř na věky nesmazatelné a přesto
my o minulém věku už nevíme nic, krom mýtů, bájí a pohádek. V něm je Vše,
stejný princip do nekonečna se opakující. Ten je po usilování o život tragédie,
po snaze o naplnění i komedie při uvědomění si té omezené snahy, která je
křečovitě trapná, ale hluboce lidská, bolestivá soucitná i dojímavá.
A tak jsem prožíval celý svůj život. Všechny
možné střípky ze svého života, a snad nejen tohoto, možná i mnoha dalších, já
nevím. Já nevím, co všechno jsem prožil a co vše jsem.
Jsem v tuhle chvíli kým
jsem - jsem To, kým To jsem … A nejsem
To, co o okamžik později, to jsem něčím jiným, ta věčná proměna sebe sama.
Ztrácení sebe, nalézání, přetváření, znovuobjevování, znovuprožívání téhož
v nekonečně variacích. To je ono, nekonečně variací na totéž. Vždy podle
stejných zákonitostí a principů.
A ty principy jsou tak jednoduché, tak totální.
Jako když se míchají barvy na plátno a lze z nich vymalovat celý svět.
Stačí jen pár pigmentů a jedna spojovací hmota. Tou je Duše. Elementy pocitů,
ty barvy, chutě, vůně, vše co vnímáme. Náš pohled na svět. Všechno to jsou
pouze struktury elementárních pocitů, vazeb, smyslu pro propojení, pro
pochopení, pro strukturu, pro řád.
Jsme jako krystaly. Entity myšlenek dělají
různé vzorce napříč naším životem, naším konáním, to je ono. Když je někdo
šesterečný, je šesterečný (systém uspořádání
myšlenek-jejich spojovací archetyp) . Když je
to trojstěn, je to trojstěn. Tedy je to trojhran, pak je to vlastně čtyřstěn.
Nevím, jak to popsat. Jako Spásu* bezprostřednost - intenzitu života, nevím…jakoby
bolavost, naléhavost ale i neskutečná jemnost, kadeřavost, bezprostřednost
přítomnosti. V dokonalé 3D realitě nahrazujeme si ji virtuální
abychom si uvědomili, že i ta naše je virtuální a lepší než tu co si
vytvoříme my ..a ještě lepší ta vnitřní, ze které vychází ta vnější.
Dokonalý pohled na Vše. Pohled na svět, na
sebe, snění-dění, do kterého zasahujeme, ale těžko popsat jak. Když krom
vnímání se nic nezměnilo. Vše je takové jaké to bylo,
Je a bude. Vnímání je jiné. Vnější, strukturovanější, prostorovější, pocitově
plnější, hmmm…naplňující.
Přitom může být i klidné, přestože celou noc bylo totálně bouřlivé. Uragán
pocitů. To je ono Totální dynamika.
Totální dynamika, smršť pocitů, smršť vzpomínek, souvislostí Všeho.
Všeho, Celku života, jiných sfér. Nejde to popsat slovy. Není pro to
přirovnání. Ač přirovnání jsou…
Vše je propojeno v jeden Celek ač my to nevnímáme. Je to jedna dokonalá Mandala, kde
si všechny vrstvy jsou rovny a všechny mají své místo v dokonalém soukolí
Řádu. Je to nekonečně stupňovitá převodovka božího proudu pocitů, každého
stvoření. Soukolí pocitů, vědomí vazeb projevu i jejího vnímání, Ezechielovo
kolo. To je asi tak to co se snažím marně vylíčit. Dneska jsou pro ty příměry
počítače, virtuální svět.
Ani struktura počítačů to nevyjadřuje. My
chápeme všechno ploše. Tak rozsekaně jako na
jednotlivé fráze. Jo, to je to. Jsme jako počítače. Známe datové instrukce, ale
nevíme, co jimi chtěl programátor říci a udělat, a proč? Nevíme co jimi dělá a
proč to dělá. Tak my to žijeme ale nevíme proč to dělá. Žijeme ty instrukce ale
nechápeme, nevnímáme ten smysl.
Ony se opakují, točí, hrají si s námi, my
si myslíme, že je ovládáme. Ale to je jen naše opilost, pošetilost, jak říkají
Indové, bohyně Mája. Nám všechno zdá, žijeme ve snu, jsme jako v pohádce. Jako Alenka
v říši divů. Vše malé se může stát kdykoliv velkým, vše velké se může stát
kdykoliv malým a nepodstatným.
Když je po tom porodu, tisícinásobném porodu.
Vnímám jakoby rozhozené vnímání na ty spektrální barvy. Viděl jsem to úplně na
všem, cítil jsem to
na všem, žil jsem to vším. Bylo to šíleně intenzivní, až na zbláznění, ale už
se nešlo zbláznit. „smích“.
Prožívat Boha je totální šílenost. Ano, bohové musejí ...a jsou šílení. Šiva ano, Šivův tanec. To je ono.
Svádí Šakti zaplouvající do
omezenosti a zase z ní vyplouvající zpět. Orgasticky extatické i tísnivé
spojení dvou elementů, které se nikdy nesetkají…. (takový je Život, celé
Stvoření).
Už to nejde více popsat. Nedá se to. Lepší to
žít, než popisovat. Je to tu stále, jen se nebát Tomu otevřít. To je úplné
otevření se životu. Věčnému životu, věčnému mládí i věčné moudrosti, dětskému
bezstarostnému prožívání. Spolu s tísní a smutkem starců nad hrobem, Vše
naráz.
To spojování elementů, které se přibližují, ale
nemohou se spojit, to věčné napětí dualit ve všech rovinách. Ve všech rovinách
Stvoření. Jak chce Stvořitel archetypů rozměrově stvořit. Tolik napne strun od
jednoho pólu k druhému, tvoří nekonečnou smyčku a brnká donekonečna své
melodie v nekonečně variacích a žádná není horší ani lepší než ta
předchozí, či ta následující.
To je ono, ta pravděpodobnost a průměrnost je
ve všem a zároveň tou s pestrostí, totální pestrostí, která je extrémem všeho.
Vše se počítá do průměru, ale má své místo.
Je v tom originální, byť i v extrémním projevu. Pán Bůh,
pozorovatel věčný, neměnný, je Středem všech pocitů. Nehybný střed všech
pocitů. Pozoruje všechny děje, prožívá je a není vytržen ze sebe. Prožívá je
v sobě.
To je ta pravá Jóga. Uvnitřnit
se do sebe. Vše se odehrává v nás, jen a jen v nás.Až
my tu nebudeme, naše prožívání tu nebude. Ale vynoří se v někom jiném.
Oceán pocitů, osobností, bytostí, dějů. Jsou jen různá nastavení téže hry. Tj.
nekonečně možností téže hry, seskládaných do virtuální souslednosti, časů,
dějů, věků, jejich symbolického vývoje. To je virtuální vývoj. Skutečný vývoj
je mimo čas a prostor. Vlastně nikdy nezapočal a nikdy neskončí. Věčně tu byl je, a bude.
Jsme pochopil co je, že můj silný
duch chce do těla. To mi říkal asi měsíc před tím šaman Daniel jako poselství
"od mé Duše/Ducha". Já jsem to pořád nechápal a připadalo mi
nesmyslné. Až po té meditaci jsem pochopil, že já byl předtím v meditacích více
nahoře, než dole, ale v této to bylo jako Vršek ve spodku. A tím i spodek ve
Vršku. Prostě prolnutí božského s lidským, což pravda v té silné podobě je jako
oheň ve vodě.
To je ono. To je život. Tělo, mysl a duši
v jednom okamžiku propojenou se Vším. Celou škálou pocitů… To je pravý
Život. Jediný pravý Život . Jediný, který má smysl
žít. Jediný opravdový. Ano, jediný pravý Život, jiný už není možno žít. Víc už
se z něj nemůže vyklubat.
Proč byla tak nová, tak jiná? A přišlo mi:
Neutrální vibrace boha. Extaticko tísnivá je maximální. Neutrální, jako pomlka
v Beethovenově hudbě. A extatickotísnivá je jako
všechna vážná hudba dohromady. Dokonalý Řád ve zdánlivém chaosu.
Nepochopitelnost geniality. My žijeme před oponou a ne za ní. A nahlédnout tam
je jako přepnout se ze softwaru do impulsů v hardwaru.
Nevyjádřitelné a nepopsatelné. Totálně
fascinující… totálně drancující, bolavé i smířlivé, napjaté i uvolněné, setkání
všech protikladů, které jsem si snad ani neuměl představit najednou
že existují. Přesto jsou.
Díky vnímání času milosrdnému a kontinuálnímu
to zažíváme rozsekané do jednotlivých period, taktů půltónu stupnic, skladeb.
Ale jakmile se zhustí do „bezčasovosti“, je to totální. Totálně nepopsatelné.
Kdybych to neprožil…. Neprožít to tuto noc, tak bych tvrdil, že je to
neprožitelný nářez.
Prožít všechny pocity životní v jedné
bezčasové skladbě. Jednotlivě, naráz v různých souvislostech, geniálních
přípojích, které už jsou ve vnímání, nejsou žádné domyšlené, vyspekulované.
Prostě jsou. V bezčasovém nálevu jsou zcela samozřejmě. Bez vnímání času
je všechno jinak, totálně jinak.
Nelze to nikomu přiblížit, ani doporučit, ani
odrazovat. Kdo je připraven, jednou okusí. Kdo není, nikdy neokusí. Totální
plnost života, hudby sfér.
To je jako byste nezeptaly
superpočítače co chce tvořit, když nechce počítat
hloupé tabulky pro náš svět? Tím je míněno, že tvořit strukturu našich životů,
je pro něho relativně jednoduché, plně se vyřádí se svých Jiných, vnitřních
virtuálních světech.
Jakoby
poskládá všechny vjemy, všechny impulsy do jednoho paměťového megačipu holografické paměti. Vše co vnímá
jakoby zapíše, pojme do holografické struktury ve svém vědomí, poskládá
a porovná všechny ty křivky-fraktály vjemů, dějů, pocitů.
Tam si je poskládá do Řádu který je úplně jiný,
než jak třídíme věci my. On je bere zkrátka podle „not vibrací
archetypů“, které zaznívají ve všem stále, ať je vnímáme či nevnímáme
jsou tu. On na ně umí zahrát všemi naráz.
Z přepisu
druhého dne v noci:
Tak silnou extázi i vytržení spolu s tísní
i fyzičností jsem doposud nezažil. Kdyby mi to předtím někdo vyprávěl, patrně
bych nevěřil že to je možno zažít. Spíše bych ho
považoval za blázna. Ale teď vím, že je to možné. Potencionální je i skutečné,
projevené. Vše je otázkou hranic, jejich nastavení, tedy nastavení archetypů je
vymezuje.
Výraz „Do prdele“ se mi stal v některých
chvílích doslova mantrou. Nešlo přemýšlet či snad pokusit se potírat tu totální
šílenou Jinakost prožívaného nezměrného vnímání bez hranic. Tak jemnou a přitom
tak hlubokou do nitra drancující živost prožívaného stavu Bytí.
Jediným záchvěvem starého ega Miloše v některých
bezčasových chvílích byla právě ta jeho mantra, jakožto reakce na nebývalý šok
z totálního prožívání Všeho. V tom jednom nekonečném bezčasovém
proudu všeho známého i neznámého, či po meditacích egem opět vytlačeného obsahu
se mi nyní vrátilo v jediné meditaci i s celým mým, možná nejen
současným životem. A také asi nejen mým, byla tam celá nespočetná řada postav a
jejich okamžiků života v pozitivních i těch nenegativnějších momentech
bytí.
Jakoby se mi ukázala celá lidská existence ve
všech archetypech z mnoha úhlů prožívání najednou. A také z té skryté
podstaty, ze které vyvěrá, pouhá dokonalá hra archetypů v nekonečně
variacích na totéž téma. Nešlo oddělit lidské od božského, vše se točilo
v jednom kruhu pocitů…
Ty mandaly co jsem viděl, vnímal, prožíval... Měly pravidelné až počítačově dokonalé vzory
v celé ploše se opakující a pulzující s vitrážovou ultrajasností. Ty tvoří skládáním základních prvků
s vlastnostmi reality, jak psychické, tak fyzické. Viděl jsem jich
neuvěřitelně mnoho jak se zavřenýma, tak s otevřenýma očima.
Vystupovaly i z obrazů okolí, to se
rozkládalo na základní barvy. Ty tvořily jakési rastry, které spojením
vytvářeli obraz „vnější“ reality. Přitom jsem jasně vnímal, že je to vše
vnitřní, otevřené vidění vnímání světa za hranicí lidského ega a jeho osekaných
smyslů. To samotné by na prožívání bohatě stačilo.
Do toho však jsem prožíval i nekonečný trysk
souvislostí s asociacemi na možná i všechny mé dosavadní prožitky ze
života, ale i meditací, životů nejrůznějších lidí i situací – projevů archetypů
z celého světa. A snad i mých minulých životů? Nešlo totiž odlišit co ještě jsem já – moje privátní zkušenost, co úlomek vzpomínek
v novém podání a oživlém příběhu, a co je již náhled do života celého
světa, či snad do sfér stvoření z jiné, totálně jiné perspektivy vnímání,
prožívání i uvědomění.
Vnitřní&vnější, moje&cizí,
lidské&nelidské, ďábelské&božské – to vše splývalo v jednu
neuvěřitelnou směsici pocitů a obrazů. Pokud by jednotlivé pocity byly jako
struny, pak se v různých akordech rozeznívaly všechny naráz. Stejně tak ve
vnímání byly všechny sféry skutečnosti (projevu) naráz. Měl jsem pocit
ukřižování i vzkříšení v jednom stavu, v jednom proudu pocitů a
vjemů. Neuvěřitelná lidská ubohost, determinovanost jednostrannými archetypy,
na druhé straně neomezená hra a kombinatorika archetypů jakoby se jen přesýpala
sklíčka v kaleidoskopu.
Vnímal a prožíval jsem tu totální
„rovnocennost“ Všeho – všech mandal a archetypů Bytí, jejich Výtvorů božských
obrazů, jenž se překlápějí v tzv. fyzikální projev – zhmotnění vibrací (ty
jsou jediným základním projevem energie) do tvaru nejrůznějších atomů, molekul,
a struktur námi vnímané vnější reality.
Prožíval jsem tu „megapařbu“
Bytí z mnoha úrovní vnímání naráz. Je to však mystická – nepopsatelná a
nesdělitelná zkušenost Bytí. Teď vím,
jak do morku kostí
smrtelně reálná je. Staré kategorie a struktury vnímání, myšlení a s nimi
i pojímání sebe sama a celého světa jdou doslova do prdele!
Nové vnímání se rodí s téměř nevydržitelným napětím, tísní až fyzickou bolestí a
psychickou trýzní, avšak také s extází a fascinací vším tím novým
doprovázeným, jakoby nezměrným, nedefinovatelným. Za to však zcela jasně
vnímaným a prožívaným stavem Bytí s nekonečně jemnou rozlišovací
schopností pro vše živé i jakoby neživé...
Není nic jiného než tato velká Hra. Hra víření
a projevu archetypů v nekonečnu rovnocenných kombinací prožívaných z mnoha rovin uvědomování si
struktury souvislostí ve vědomí Sebe Sama.Tím se stává
labyrint světa Rájem srdce a naopak.
Duální projev i pocity, a přitom jednota
vyváženosti doprovázely a doprovázejí Vše. My jsme však zatím rozsekáni do
nezměrně krátkých konstelací vědomí – hmoty, tvaru prožitků a stejně tak
struktur vědomí vzájemně i uvnitř nás vymezených. A tak nám Celost uniká mezi
prsty jako i závity mozku.
*Navedli mě na text knihy Filokalia: „Láska k Dobru (kráse Ducha)
Vyzdvihují schopnost rozlišování, tedy vyšší složku rozumu – intelektu, který
je duchovní složkou vnitřní duše člověka, která musí být duchovní praxí očišťována
bdělostí, vytrvalou modlitbou a dalšími duchovními praktikami, abychom mohli
dosáhnout přímého zakoušení Boha. Spásu chápou nikoliv jako nějakou záchranu
před něčím (peklem), ale jako „zbožštění“, přesněji jako účastenství a podíl na
Bohu, který se dosahuje obnovením našeho spojení s Bohem a růst této
zkušenosti do plné jednoty s Bohem.
Díky tomuto procesu
zbožštění, ke kterému dochází duchovní kontemplativní praxí, soustředěním na
Boha a působením Jeho milosti, se stáváme tím, čím je Bůh přirozeně. Tedy
duchovní cíl i spása vede k obnovení našeho přirozeného božského stavu,
nikoliv dosažením nějaké zlomové zkušenosti nebo nějakým útěkem. Jinými slovy
cílem je plné spočívání v našem pravém Já – sahadža
nirvikalpa samádhi.)“
V oceánu klidné blaženosti
Meditace byla zpočátku dosti podobná minulé,
kterou jsem ani nezapisoval. Polovina byla s šamanským zpěvem Daniela a
jeho bubínkem. „Probralo“ mě až jeho mexické zaříkávání, resp. vzývání čehosi.
Dozvuk byl při dlouhém usínání příjemný, ale krom prohloubeného vnímání hudby
se nic nedělo. Ani komunikace neprobíhala. Jen jsem prožíval, že už je mi
celkem blízká ta lehce chladná Jinakost s pocitově naznačenou virtualitou Bytí
a nekonečností vnitřního Prostoru vyšších dimenzí.
Ponoření s převážně neutrálním pocitem do
vyšších dimenzí jsem pociťoval znatelně přes 50% a netlumila ho tolik únava, na
rozdíl od minulé. Vyhnali mě z meditace asi až po 1,5 hod., ale ještě asi
hodinu doznívala. Dimenze
Nazval bych ten pocit harmonická, či klidná
neutrální Blaženost. Tento stav pokračoval slaběji i dopoledne.
Později
mi intuice sdělila význam snu - pocit vydělenosti
z civilizace. Je za tím rozdílnost přístupu k životu, sobě i Tajemnu.
Budeme do smrti vystrčeni na okraj? Odpovídají, že jen do ezoteriky.
Narozeninová meditace
Přes den trvala únava se slabou tísní a mírnou
bolestí hlavy, ale po začátku oslavy se vše spravilo, jakobych
se prospal. Večer po krátké komunikaci pomocí kopálu, který mě vtahoval do
meditace, jsem se po rozloučení s přáteli ponořil do hlubší meditace. Přišly
mi nejprve informace k tomu, jak bude pokračovat můj proces. Nejedná se
zcela o novou kapitolu, ale spíše o vyrovnání mého přístupu k ní.
Už se nesnažím být stále v meditaci a
poslouchat tu nejduchovnější hudbu, co v tom kterém stavu snesu a dělá mi
dobře. Ale je zde větší smíření s tím, že jsem v polovině procesu
transformace v tomto životě .
Znamená to asi tolik, že proces už bude u mě
méně extrémní ve všech směrech, a taky budu mít zajištěný stálý minimální
nadhled i ponor, který se už nedávno nepatrně zvýšil. Připadá mi to jako u
sportovců přeorientace z chvilkového maximálního
výkonu na vytrvalost.
Takže vím, jak mnoho je ještě přede mnou, a
jaký vliv mají dosavadní zkušenosti. Není třeba, a ani dlouhodobě možné se
„hnát za Osvícením“, jako spíše k němu pozvolna dojít. A s tím
souvisí, po etapě rozvoje převážně středně vyspělých a vyspělejších částí osobnosti, i ty
méně rozvinuté, které nejvíce brzdí a stahují úroveň vědomí i jeho rozvoj.
A proto až na vyjímky
meditace nemám a v dalších letech ani nebudou tak silné a tolik extatické,
jako spíše středně silné a hlavně neutrální. A taková byla i tato.Po
chvíli jsem cítil rozvibrování uvnitř a na vlnách klidné hudby jsem plynul tou
bezbřehou bezčasovostí. Pocit byl mírně vznešeně povznášející, převážně
neutrální, bezdějový. Jen chvílemi ke mně vyšší Já promlouvalo. Asi po hodině
klesl ponor, který byl předtím místy přes 50 procent. Další hodinu
s mírnou únavou meditace doznívala, než jsem mohl v klidu usnout.
Předchozí meditace byla trochu dějovější. Tam
jsem v kratším, ale silnějším vytržení i extázi uviděl vizi nekonečné
matice, v níž se vše co se děje ve vědomí/světě počítá, a která se skládá
z dalších nekonečně podmatic různě se
překrývajících, ve kterých se počítá „konfigurace“ archetypů jednotlivých
vědomí v jednotlivých okamžicích i vše nevyslovené kolem… A pak to, že vše
co se děje, je předznamenáno křivkami, fraktály, jako v hudebním vizualizéru v pc. Co
frekvence hudby, to křivka.
Byly mi tam ukázány ty křivky „vlnění světa“ do
3D útvaru složené jejich průběhy nad a pod nulovou osou. Takže tvořily
prapodivné uzavřené lastury, škeble. To jsou prý něco jako myšlenky polobožské
sféry. Tedy jak zachycuje-vnímá realitu. To tedy odpovídá kvantovému pojetí
okamžiku i energie, jako „balíčku“-škebli vlnokřivek
s různými vzorci fraktálu v sobě s různou amplitudou-nafouklostí
škeblí.
Předpředchozí meditace byla spíše
neutrální a místy i jemně tísnivá, ale podobně bezdějová jako ta narozeninová.
A takové jsou od Extra Gultu vlastně všechny. Obě
byly čistě kopálové.
„Transformace Bytí“
Co nového přinesla? Smíření s novým procesem,
klidnější a slabší meditace a menší únava v běžném životě. Ukázky
matematičnosti a Jinakosti v Hyperprostoru Bytí… Fraktály, z jedné křivky tekly
proudy dalších, z nich další a další, atd. Toť Jejich Tvorba i Myšlení. Do
našich jednoduchých slov se od Nich nedá mnoho přenést. Jen odkazy a náznaky.
Klidný extatický ponor, střídavě 48-52 procent
jako skákání delfínů. Ze začátku dimenze 5.3, pak mi ukazovali klidný pocit po
desetinách až do 6.0. Pak na chvíli i 6,38. Superchladná
a ultrajemná Jinakost… jako jemný kovový cinkot
natažený časem bez času.
Přitom jsem vnímal Virtualitu Bytí, jak jsem
zároveň zde v těle, a přitom vše tvoří Oni. Ale nebylo to tak silné jako dříve,
kdy jsem z toho měl šok a tíseň.
Pak opět nižší dimenze, tam už jen náznak
virtuality těla i této reality, spíše plutí v Jejím Hyperprostoru
vibrací-křivek, věčného a nekonečného víření Bytí za bytím. Vnímání lehké
oddělenosti od reality, zároveň pocit sloučení s ní.
Na hranici normality a Jinakosti. Je to celkem
příjemný pocit vznešeného Bytí. Nadhled nad lidskostí. Pocit božskosti bez
projevu. …Při zapisování meditace mi ponor opět stoupal. Je to nááááádherný pocit uvolněného Bytí… Toto je pro mě Svoboda,
nebýt uvězněn v omezené lidskosti a jeho projevech.
Při doznívání silné fáze jsem si poznamenal:
Mám koupit dražší sluchátka než jsem chtěl. Na značce
nezáleží, na ceně ANO. Plynutí v božských sférách Bytí (o tom byla). Život je
Cesta, Prostředek i Cíl.
Napadl mě i návrh na tvůrčí video. Morfované
abstrakce. Video z obrazů: Rychlý sled černobílých kreseb, barevné morfované.
Nazvat ho „Transformace bytí“. Karty z obrazů. Dát jim jména jako bytostem.
Název výstavy: Intuitivní Abstrakce Andělů.
Po meditaci mi intuice ještě diktovala: Zbavují
mě sexuality, poutá příliš k tomuto světu. Božské je jemnější a trvalejší… Ale
ne všemi částmi to chápu. Do 36 let mám mít podobný proces jako nyní, pak
změna. Ale jaká? O desetinu dimenze
výše, spodek i střed. To je hodně. Větší klid i nadhled. Co schopnosti?
Stále omezené?? Neptej se a uvidíš. Ale
mnoho nečekej, nedáme je nikomu. Jen ukázky v rámci úkolu. Užívej
co máš, i tak jsi výjimečný… V čem? Jinakost nezná každý.
Mám psát knihu? Nezatěžuj se. A co tvorba? Obrazy? Ano, ale uměřeně. Foto pro
sebe. Video? Tvůrčí hra. A něco
jiného? Copak je ti to málo?? Užívej co máš. To
je hlavní poselství. Smířenost a nenáročnost dělají spokojeného.
Nechtít nahoru? Nebyl bych přece
kde jsem? To ano, ale teď je to
cesta údolím… Velký výhled mít nemůžeš… Do kopce přes odpor spodku to půjde
ještě dlouho… Prožívat jeho omezenost je lék na vše. Kdo to odtlačuje, nevyvíjí
se.
Na porovnání ještě dvě meditace s touto
látkou Aitoshe:
s hudbou Klaus Wiese – album Baraka / Invocation I
Před
meditací mi intuice dala vizi rozpuku Světla ve stromové struktuře. Zahájil
jsem potažením Euphorie. To
jsem se jen lehce rozvibroval a následne se
rozdýchal. Pak jsem začal s Bufo. První potah, vibrace v těle mi příjemně
zesílila. Při třetím potahu už jsem začínal mít problém si uvědomit, jak se mám
nadechnout či vydechnout a zhoršilo se mi vnímání těla. Jako bych nevěděl, jak
pohnout rukou. Nebyl to však nepříjemný či paralyzující pocit. Také jsem vnímal
zhutnělý vzduch, jako by byl zenergetizovaný.
Procházel i mnou, a já přestával vnímat hranice těla a mírně se rozplýval.
Pomalu jsem ulehal, čas zpomaloval a mé vnímání
se zjemňovalo. Vše z lidského světa mi začalo připadat hrubé. Když jsem ulehl, vesmírné
vědomí mi řeklo, že vše lidské je pro něj tuhé, jakoby vytesané do kamene. Lidé
mu připadají pomalí a strnulí, za celé životy se jen pomalu mění. Ono je samý
pohyb, změna, víření barev, symbolů, energií a výrazů archetypů. Rozjela se
přehlídka tvořivého víření a vznešenosti a já se pod tou něžnou silou pozvolna
a jemně rozplynul.
Pak nevím, jak to pokračovalo. Po chvíli jsem
se dostal až k 10,5 dimenzi božského vědomí (číslování dimenzí podle center
vědomí, které se dají zřetelně rozlišit), a To mi říkalo: Ty bys chtěl do 11.
dimenze. Ale tam by ses úplně rozpustil, bylo by to jak pohlédnout božskému
Architektu do tváře. K tomu byla vize, jak se dívám na nohy Adama Kadmona, zářícího božským vědomím. Jak mu zářily palce, až
mne to oslnilo a přezářilo celý obraz. Vtom mě pohltila vibrace božského, jen
jsem vzdychal silným napětím i jeho uvolněním.
Občas meditaci přerušilo něco z lidského světa,
ale bylo to tak hrubé, tvrdé a neotesané, že chápu, že s námi nemají nic moc
společného.
Chvíli jsem se také cítil uprostřed všech
možných náboženských rituálů. Nevnímal jsem jejich detaily, ale tu podstatu –
Boha a Jeho Atributy. Ze všeho zářila nebeská krása, vznešenost, dokonalost. A
hlavně ta dokonalost, která se šířila vším. Vše „vymazlené“
do posledního detailu, pixelu reality. Za vším a ve všem fraktály. Některé jsem
vnímal barevně v mandalách, ale možná to byly jen pocitové barvy.
Stoupal jsem virtuálně na vrchol hory do
Návrat byl také zvláštní. Sestup z oblak bych
to nazval. Zdálo se mi nadmíru nepatřičné vrátit se zpět, opět do svého světa.
Ale postupně se vnímání kosmického vědomí vytrácela, řídla i jeho intenzita.
Podíval jsem se na zmuchlanou deku před sebou a uviděl v ní dokonalý abstraktní
obraz, jaký nevisí v žádné galerii. Dalo se v ní číst a studovat cosi
zajímavého na hodně dlouho, jako by to byla mapa jiné krajiny, neznámé planety,
v níž je zapsána celá její historie.
Nemohl jsem ani dlouhou chvíli pohlédnout na
přísedící, bylo to nepatřičné vzhledem k tomu, kde jsem se pohyboval. Ale i to
ustalo, a já se cítil zase člověkem tady na zemi a začal opět komunikovat,
nejprve stroze, pak až ve větách. Ještě asi 15-20 minut dozníval ve mně pocit
povznesení. Pak i ten se rozplynul a já měl pocit, jakoby se ani nic tak extra
nestalo. Ale věděl jsem, že stalo.
Nevím jak příznačněji to nazvat, než-li božské vědomí, co ke mně sestoupilo, já ho viděl,
cítil, prožíval… Ale pak zase skoro nic, jen lehká ozvěna s vůní Bufa ve
vzduchu.
Z
rozhovoru s Intagem těsně po návratu z prožitku:
To je, jako když se znovu narodíš. Musím hrát
(na tibetskou mísu), protože ten kontrast obou světů je hrozný. Jsi Tam a pak
tady. Všechno je tu úplně cizí, jakoby hrubé, tvrdé.
Lidské je ztuhlé, jako bychom se deset minut
dívali na jednu fotku a pak se koukali na další. Tam je svět plný barev, tvarů,
pohybu, dynamiky a nádhery. Nevím, jak ten pocit popsat? V něm je vše. Ten
doprovázejí záblesky a cítění všeho. Tam je toho tolik, takový mega-cirkus
(smích) dokonalosti. To nedokážeme vidět, dokud Tam nejsme. Je to tak zvláštné jiné a přitom tak blízko.
Spojil se mi tam Tibet, křesťanství, hinduismus
(a patrně i další nauky) všechno je to v tom pocitu. Ukázal se mi vždy záblesk učení (jako
byl jen jednou ploškou mnohostěnu). Tam stále roste ona Podstata, to je v tom
vnímání. Přál bych vám Tam být.
Intago mi dal dotaz: K čemu
bys ji připodobnil, k jaké tvé minulé meditaci? Začalo to jako výstup. Byl jsem
v určitém bodu a chtěl jsem dál, ale nemohl jsem – shořel bych. A pak se
rozzářilo tělo Adama, prvního člověka. Začaly mu hořet nohy, proměnily se v
záři, až to puklo. A byl jsem jinde, už nevím, kde (smích). Já si nepamatuji,
co bylo pak.
Intago: Tak to funguje, ale
bylo to ještě kratší, než jsem slyšel, celé to bylo do 10 minut?
A jaké je to nyní, ptá se Intago?
Takový ticho, naplněný vibrací. Všechno je takové svěží.
Hodně let jsem Tam nebyl, v Té úrovni. A nechce
se mi přemýšlet, kdy to bylo (smích).
Myšlení je Tam jen na pozadí. Jen takový šum a přes něj jede to Vědomí.
A pak i ten šum lidského zmizí, už není vůbec.
Je to fakt úchvatný. Taková posvátnost toho světa,
všeho. To se najednou propojí všechny duchovní nauky. Tak jsem to prožíval.
Intago: Bylo to neutrální?
Neutrálně tísnivý. Kvůli té matematičnosti? Tý
matematičnosti, a když zacítíš něco z lidského, je to jako když do plátna
obrazu hodíš sekyru.
Pari Kishma – Meditace s 5-MeO
12-4-2020
Ani nevím, kolik jsem si intuitivně odměřil,
potáhl jsem na dvakrát necelou polovinu a už jsem měl problém znovu stisknout
zapalovač. Malinko zrníček se mi dostalo i do úst, cítil jsem mírně štiplavou
chuť.
A na tom se to po chvilce rozjelo vjemem, jak
se drahami v těle impuls přenáší do mozku, a viděl jsem u toho sken mým tělem. Viděl jsem tkáně, orgány a jednotlivá
vlákna neuronových drah až po část mozku. Z něj se stal vesmír, z neuronů
hvězdy, galaxie a už jsem plul temným prostorem plným Vědomí. Dokonalého Vědomí
Sebe Sama.
Neuvěřitelně silný vtahující pocit, který už si
ovšem ani nepamatuji. Najednou jsem byl prostě na druhé straně, na druhé straně
mysli, za oponou běžného vědomí ega. Vnímal jsem chvílemi, že moje ego je v tu
chvíli mrtvé, není. Byla jen božská Přítomnost v plynutí věčným Teď.
Nebylo to frází, ale změnou vnímání, jeho
převrácením, přeladěním do jiných sfér vnímání Bytí. Ještě hlubšího a pocitově
barvitějšího, naplněného vizemi, vjemy jiného času, prostoru a vizí v něm se
stejně geniálním tvořením jako i vnímáním.
Bůh on-line, Dokonalost v každém kousku. Řada
vizí Tvorby skrz hierarchii. Od záměru, přes archetypy, které jako barvičky na
okraji obrazovky určují co bude uvnitř, jak se
abstraktní překlápí v konkrétní obrazy i děje. Tvoří se skrze vrstvy vědomí,
každé dělá svou práci dle své úrovně a pravomocí. Nebylo to detailní, přesto
nádherně jasné jak to funguje, v pocitu, v tom záblesku chápání. A těch byla
spousta. Ještě jednu jsem si vzpomněl, realita je v takových bublinkách
jednotlivých okamžiků každého vědomí. Ty jsou zřetězeny na pomyslné niti. A
prostorem Mysli se jich táhne nezměrné množství.
Ale kde jsou ty vize teď? Mnoho se mi jich z
mysli vytratilo stejně snadno, jako do ní předtím vstoupilo. Snad je něco v
záznamu těsně poté… Ano určitě je, ale bez toho pocitu, je to jako kreslit svět
ve 2D, může to být hezký obrázek, i věrohodný, ale nikdy nepojme tu živost
Reality jako takové. A to množství souvislostí, které Tam jsou tak zřejmé, rovněž
ne.
Bylo to úchvatné, pohlcující i tísnivé z toho,
jak Tam chybí lidské, naše nedokonalost a až úsměvná jednoduchost. Naše
nemožnost si cokoliv určit podle sebe. Tam je danost, od shora dolů, až jakoby
omezující. Egu nepříjemná danost a jasnost a ještě ve všem ta jasná dokonalost
Záměru pronikající od shora až do konečného obrazu, konkrétní scény života.
Po chvíli sledu různých obrazů, jak vše
prochází dokonalostí projevu přes síťové modely, jak ve 3D programu, až do naší
tzv. hmotné reality, až sem to už přestával snášet. Nastoupil nereálný strach,
že je to tak silné a věčné, že bych v tom snad zůstal?. Ale Tam se žít nedá, je
to na mě moc, …setsakramenstky moc silné. Příliš
odlišné od lidského, které jsem chvíli úplně ztrácel ze zřetele, jakoby nikdy ani
nebylo.
Vtom jsem si uvědomil, tak je to i se zástavou
dechu, při ní se ocitáme automaticky taky na druhé straně Bytí, tak trochu na
prahu smrti a pokraji božského. Pro to je tak těžké v tom stavu setrvat,
přijmou druhou Tvář života. Bez dechu vydržíme tak dlouho, jak dlouho vydržíme
tam, ve stavu bez myšlenek, v čirém Bytí.…
Byl jsem v tom tak silně, že jsem nevnímal
nejen své tělo, ani jeho dech, ani své okolí na dlouhé okamžiky Věčnosti. Občas
mě nepříjemně vytrhlo něco, jako ztuhlé paty na tvrdé zemi, či mírný chlad a
tlak na místech dotyku se zemí, či všechny ty záhyby deky na mě. To vše byly
najednou tak výrazné, až téměř surové vjemy.
Ten kontrast obou světů byl obrovský. Tvořilo
to napětí, kde jsem, kde chci být. Nebylo tam otázek ani odpovědí. Jen plynutí,
vnímání, čiré Bytí božského okamžiku v dynamickém projevu. Silná káva i na mne,
ale přes to jsem si to užíval, tu Jedinečnost, Dokonalost, Inteligenci, co to
tvoří ve mně, a se kterou splývám.
Opravdu velká meditace jak má být, ani jsem
nedoufal, že dostanu tolik z Jinakosti božského Bytí a takové silné vytržení.
Ale ta vzdálenost mezi námi, byť je stále tady s námi ačkoliv to běžně
nevnímáme, je ohromná. Dech beroucí, ale děs sem nezažíval, to ani trochu. Jen
bouřlivé překvapení, skutečné velikonoční překvapení, které si nelze dopředu
ani trochu představit, či se na něj dostatečně připravit. Je to pro mě už po
tolikáté, ale přesto opět veliký zážitek, kterému zde v lidském snad není, ani
nemůže být rovno.
Meditace trvala 20 minut, byla na hudbu HemiSync – Higher.
Neutrálně-tísnivý ponor do božského byl neuvěřitelných 55%, špičkově až 60%. To
je pocitově téměř úplné pohlcení Bohem, či přesněji Nadjá,
tedy božstvem, jež patří do 6.dimenze hierarchie Absolutna.
Přepis
ze záznamu těsně po návratu:
Smích. Je to taková úplná Dokonalost v
okamžiku. Rozložení na všechnu tu horu struktur, varhan Všeho. Až je to takový
dech beroucí a chladný, že tam hledáš to lidský. To lidské už tam není,
překlopíš se celý Jinam. Do té Podstaty. Ty vrstvy té podstaty, těch fraktálů a alikvót.
Úplně jinej svět. Až
mi to asociovalo s tím, jak ty lidi jsou jako bez dechu. Že je to o tom jak
(dlouho) vydrží být v té Přítomnosti naplno. Že to je druhá strana tohoto
světa. To je jako když zemřeš a jsi v tom božském.
Vlastně my můžeme přestoupit do toho božského, že ano? …Mě to přijde skoro
nemožný. Je to tak vzdálený, tak dokonalý, tak pro nás odlidštěný, že To chceš
i nechceš zároveň. Smích.
Pak to šlo trochu do tísniva.
Z toho, že ta Dokonalost je taková jako přílišná, až je jako moc omezující. A
zároveň je tam ta Nevyzpytatelnost, že nevíš odkud
vychází.
Tak tamto Bufo má
takovou žabo-vůni. A tohle má takovou specifickou žabo-chuť. Dostalo se mi trochu na jazyk.
Jo, tím to začalo, že jsem začal
vnímal ten signál, kudy projíždí (nervy) a teď jsem viděl strukturu těla
nějakým rentgenem, nebo něčím. Ne rentgenem, jako tomografem. Viděl jsem
vnitřek těla, jako když ho proskenuješ. To je
grafika! Hmm. Proto jsou i ty počítače.
Je tak fascinující, že si hraješ na Boha. Tam
všechno modeluješ. My si fakt na to hrajeme. Jsou takový samolepky,
znázorňující něco reálného.
…Prostě tu plnou Realitou.
Opravdu (vše projevené) vystupuje jakoby z
ničeho. Začne se projevovat Záměr. Ten se pak překlápí do nižších dimenzí. No
ta struktura té hierarchie tam byla.
Nahoru a zase projedeš dolů, jako když ti
všechny klávesy na klavíru zazní. Projedeš celé spektrum. …Ach, ten pocit se
nedá pojmout. Je to kosmonautická výprava do jiných sfér.
Opravdu jsme psychonauti.
Smích. Ale ti praví. Prostě ostatní to asi dělají jinak. No, to je vlastně tím
vedením. Božské síly nás narovnaly jak šipky. Vystřelily nás kolmo od země, ti
ostatní jako by to brali různě od boku. Kam se propadnou, tam se propadnou. My
to máme jako nejvyšší excelentnost.
Ten náraz s tou Realitou, cítíš to tělo nějak.
Dokonale jsem vnímal tělo jako energetické. Jako když se konstruuje. Nejdříve
je 3D síť, ta se postupně přetvoří do další vrstev a nabírá detaily a ještě
jemnější detaily a to udělá symfonii projevu, který tě zdánlivě uvězní v té
takzvané realitě.
Jde o to, jak se poskládají „sklíčka“, tedy
jednotlivá nastavení archetypů. Jako by to byly řady dominových kostek za
sebou, skládající dohromady určitý obraz díky hodnotám, které na sobě nesou.
Je to úžasný, takovou spoustu záblesků
uvědomění z toho božského světa jsem dlouho neměl. Až toho bylo na mě až moc. V
tom přívalu se ztratíš. To byl asi ten nejnegativnější pocit, té ztráty ega!
Svého kontinuálního vědomí. Pociťoval jsem to jako ztracenost, být bez něj.
Jsme stále takové děti vesmíru, co si tady pobíhají a na něco si hrajou.
Takové kolektivní hry. Smích. Takový ptáček
hraje jakoby takový Minecraft (počítačová hra na
přežití se čtvercovou grafikou). Sleduje 5 bodů na přežití, mezi kterými kmitá
a mezitím má konstantní vědomí. My jsme v takové zahradě Boha. Podobně jako my
zde koukáme na ptáčky, On pohlíží na nás.
Dozvuky zážitku
božského
Každá dynamická
mystická meditace rozšířeného vědomí je jiná, ale všecky více či méně
rozmetávají představy ega o sobě i o Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat
představy, jak říká Desatero.
Ukázalo se, že více než
zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená hned na výstupu z meditace,
kdy se zážitky z ní probírají ještě v dobré paměti. Je v ní totiž jasně
zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity, tak vzdálené lidskému.
Rozšířené vědomí je v ní stále zřetelné. Je to ohromení z Jeho Nekonečné a
Věčné Velikosti, které způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.
Doporučuji to každému. Poslechněte
si spojené nahrávky z několika meditací a pokuste se do nich vcítit:
Záznamy z meditací Miloše od
roku 2005,
Stručně o klasicích křesťanské
mystiky
O metodě meditace a
jejích druzích
Připomínky na
intago-zavináč-seznam.cz