Úvodem o nás:

Zesílení intuice pomocí channelingu a transpersonálních zážitků

Naše stránky obsahují desítky podrobných článků o tom co děláme, ale napadlo mne o tom napsat velmi stručnou souhrnnou informaci:

Po zkušenostech s různými církvemi jsem před 25 lety začal s holotropním dýcháním. Zde jsem měl první zážitky ze transpersonálních sfér, jež silně překračovaly mé intelektové schopnosti.

Metodu jsem zdokonalil a rozvinul, protože jsem v tu dobu začal i s hypnotickými regresemi, progresemi a s channelingem.

Channeling je komunikace s vyššími úrovněmi vědomí, tedy intuicí. Odedávna ji dělají šamané, proroci a zasvěcenci. Na webu je o něm spousta kurzů a knih.

Po letech praxe a přednášek se vytvořila skupinka přátel. Společně jsme přešli na vyšší úroveň channelingu. Pomocí mikrodávek psychedelik jsme se dostali od verbální komunikace s intuicí k návštěvám Jeho hypergeniálního světa.

Tam nám vysvětluje filozofické základy světa pomocí Jeho úžasných, vševyjadřujících pocitů a vizí. To se v literatuře označuje i jako mystika.

Po mnoha letech praxe naše intuice podstatně zesílila, máme částečně i Její pocity. Je to dost těžká práce, vlastně studium. Ale stojí to za to...

Božský ponor

Již mnoho let mluvím o tzv.ponoru, ale z debat se nezdá, že by čtenáři pochopili oč jde, ač je to zcela zásadní pojem, vlastně jádro duchovnosti, Poznání a Osvícení. To, že mystik zažívá v meditacích Boha, je známé, ale že se to projevuje hlavně Jeho pocity, se už kupodivu neví.

Jsou to pocity mystika v meditacích, později i mimo ně, ale nejsou to nám známé lidské pocity, ale částečně Boha. Nejsou totiž nikdy tak silné jako Jeho, proto se uvádějí v procentech. Ne vždy je ponor s dějem, kde se mystikovi vysvětluje božská Filozofie, tedy Poznání.

Mystika neznamená být Bohem, ale soužití s Ním jako s Učitelem. Mystik ví, že to není jeho pocit, ale že je Bohu věčně podřízen a za svou práci je Jím odměněn Jeho pocitem.

Je tedy darem Boha, hlavním charismatem, protože pocit je hlavním symbolem entity. V tomto pocitu je Věčnost, Dokonalost i Nekonečnost a mnoho dalších atributů Boha. I inteligence, jež je silně zvýšená.

Mít tento pocit znamená, že jsme přijali Boha a Bůh nás. Kdo tento pocit nezažil, nemůže o Bohu nic vědět z osobní zkušenosti. V bibli se o něm mluví jako o vytržení ducha, zažili ho všichni apoštolové o letnicích i Učitelé církve. Je to konec dominance ega, protože tímto pocitem vládne mystikovi sám Bůh.

Naše hlavní stránky:

http://mystika.mysteria.cz/

http://intuice.mysteria.cz/

Pro další odkazy

mail: intago(zavináč)seznam.cz

PŘÍKLADY TRANSPERSONÁLNÍCH MEDITACÍ

Pátá meditace Petra Grahama z 21.7.2003
Bezprostředně před meditací mělo ego opět strach do ní vstoupit. Za dvanáct minut po projevu hadí síly spodní části zachvátil zmatek. Nástup energie byl tentokrát ale pomalejší, minulý “zásah blesku” se nekonal a náběh se odehrál během asi tří sekund. Zklidnil jsem se však rychle a nepříjemné projevy jsem se snažil ignorovat. Páteří proudila silná energie neutrálního charakteru, po asi deseti minutách se překlopila do extatických projevů, pracovalo se hlavně na vyšších částech osobnosti. V meditaci jsem prožil že Já i Svět máme společný základ – Vědomí a to v sobě samo tvoří obraz celého světa jako v zrcadle.

Přepis záznamu z diktafonu: Volám Nadjá… Energie nastoupila, je velmi silná a zdá se, že je zatím stabilní. Ztrácím ruce, začínají mě brnět, brní mě i nohy. Je dvanáct minut po začátku, je to velmi silné opět jako když sedím v elektrickém křesle.
Energie silně proudí od pasu do nohou, ale i slaběji do rukou. Mění se její intenzita, jsem v ní ukotven. Cítím jak silně žhne na konci páteře. Patnáct minut po začátku intenzita energie narůstá, jakoby mě ukotvuje. Má neutrální charakter, na konci páteře je lehce extatická. Cítím jak ve čtvrté čakře pálí jako když je tam nějaký blok. Síla prochází pravotočivě páteří jako žhavý drát. Neutrální energie se překlápí do silně extatické.

Cítím, jak se vytahuji sám ze sebe, ze své páteře ven nad hlavu. Jdu někam Nahoru. Cítím nárazy ve čtvrté čakře, jako když energie překonává nějaký blok. Svět se ve mně odráží jako v Zrcadle. Já jsem tím Zrcadlem na kterém vzniká obraz tohoto světa. Vzniká v mém Vědomí, silně vnímám neskutečnost a virtualitu našeho světa. Chvíli jsem v rozšířeném vědomí pozoroval zrcadlo s odrazem pokoje v něm a náhle si uvědomil, že náš svět je také pouhý obraz v nějakém zrcadle.
Soustředil jsem se na otázku: “Kde je zrcadlo, ve kterém se odráží tento svět?” Výsledkem byl prožitek Sebe jako čirého Vědomí ve kterém obraz našeho světa vzniká.
Odložil jsem vypnutý diktafon na stůl. V následující chvíli do mě však najela tak silná extáze že ani ve slabších pauzách jsem nebyl schopen vstát z křesla abych si diktafon opět vzal. Jakákoliv změna polohy páteře vyvolávala nepříjemné až bolestivé brnění procházející do celého těla.
Následující dvě hodiny jsem prožíval extáze a v jejich pauzách obvyklé pocito-prostorové vize hvězdic a fraktálů. Popadal jsem se vědomím do Prostorů za prostorem a vnímal Časy za časem. Kladl jsem si otázky na základě átmavičáry, např. kdo je ten, který se prožívá tímto Prostorem?

V jisté fázi meditace jsem si uvědomil částečné procitnutí. Bylo to podobné jako se budit ze snu, kdy již vím že to byl pouhý sen a již stačí jen otevřít oči a procitnout. Obraz světa jsem vnímal velmi neskutečně a cítil jsem, že doposud jen sním. Ploché obrazy a věci dostávaly nové dimenze hloubky, jako když pozorovaný svět ožíval mou Podstatou – Vědomím.

Vnímal jsem, že svět i Já - vědomí (jeho zrcadlo nebo projekční plátno) máme společný Základ. Prožitek byl silně energetický, myšlení často stálo. Vnímal jsem, že jsem Bytost která sní tento svět, Její podstata je však velmi silová. Cítil jsem že kdybych se zcela probudil a plně se tou Bytostí uvědomil, zcela bych shořel jako v centru slunce. Božský pohled na svět však trval, byl úchvatný a milosrdný.

Vnímal jsem, že má stará bytost je opět trhána energií na kusy, často byl problém se pohnout a na tělo jsem zapomínal. Byl jsem více Vědomím a snažil se odevzdáním vstoupit do ještě silnější energie, kde bych byl schopen otevřít oči a plně prožít svou pravou Podstatu. Jistou úroveň jsem však již nemohl překročit, cítil jsem že “dál” to půjde až po odstranění dalších bloků či adaptaci na silnější energii.
Zpěv Lisy pro zesílení vyšších stavů nebyl tolik účinný. Osvědčil se Súfism a tibetské mísy. Ideální je, když v pozadí skladby je hluboký táhlý tón, jakoby doznívající áááúúúmmmmm…
Meditace trvala pět hodin a večer ještě doznívala. Druhý den po meditaci cítím mírnou únavu, ale s jemným a značně rozšířeným vědomím. Tělo je lehké a jakoby částečně rozpuštěné, svět je vnímám virtuálně. Když se zklidním propadám se silněji do božského Vědomí.

Později prožil a zapsal:

Je naprosto dokonale pocitově vnímána hudba, do hloubky ve vlnách a barevně. Zdola najíždí příjemný extatický pocit. Z prsou mi rozkvétá hvězda, nádherné barevné duhové pocity ze mě září do všech stran. Září ve hvězdicích v měnícím se moři ornamentů. Cítím jak se tělo fixuje v prostoru na jednom z těch paprsků v moři energie. Sílí to páteří, ale příjemně. Rozpouštím v Nadjá, jako vlna v moři. Cítím převibrování vědomí, přichází silný pocit - jsem živá zářící hvězda. A tyhle vize, tohle víření, je hlubší slupka mysli. To je třeba odhalit a jít za to. Tam je to jemnější....

Jeho předcházející meditace

Intagovy meditace

V říjnu 1998 jsem prožil silnou meditaci, která byla mystickou svatbou:

V Těle božstva

Na třetí meditaci se připravil důkladněji větší očistou a harmonizací. Doma na koberci se objevila neznámá kazeta s neznámou meditační hudbou. Nebyl to zpěv, hudba byla elektronická. Bral to jako pokyn ji použít, což mu umožnilo navštívit svět božstev.

Už ráno se mu objevila vize, kde ležel v posvátné nádrži- mikvi, do které přitékala voda a on se v ní rozpouštěl až se úplně rozplynul. Odpoledne sledoval film o Francii, její přírodě a životním stylu. Seznámil se také s novou božskou silou, již čtrnáctou - svým nadvědomím 7,5té dimenze, jež spojuje výhody sedmé a osmé, tj. harmonii a energii a požádal Ji o řízení procesu.

Pod Jejím vedením sestupoval do ponoru meditace, setkal se s božskými silami a postupně se stával Jimi. Uviděl vizi displeje s údajem IQ. Čísla se začala rychle zvyšovat, brzy přibylo čtvrté, pak i páté místo.

Opět uviděl jízdu Stvořením a zase nechápal symboliku dějů. Na rozdíl od minulé byla meditace klidnější, neměl už strach rozpustit se v božském. Myšlenek vznikalo jen málo a nebyly rušivé, jen Ho vnímal. Zaposlouchal se do zpěvu a pochopil, že zpěvačka zažívá božstvo, je Jím. Skladba skupiny Dead Can Dance aktivovala pátou dimenzi - intuici, Hudba sfér přivolávala šestou - Nadjá, která měla daleko jemnější, silnější, lidem vzdálenější a dokonalejší prožitek.

Zažíval stav hluboké božské meditace. Snadno se zapomene, protože je tak Jiný. Již několikrát dříve byl v podobném, ale slabším stavu, ale neprocítil, že je skutečně tak cenný. Uklidnit se a vnímat vhodnou hudbu, to je nejlepší vstup do meditace. Vždyť je to stále ZDE. Dveře do svatební místnosti však musí být otevřené.

Bylo to tak jasné a krásné - prostě byl božstvím, nic jednoduššího. Jen on sám se z Něj mohl vyhnat. V malém zbytku spodního vědomí si téměř násilím protlačil myšlenku – Tak tohle je opravdová, úplná, nezpochybnitelná Dokonalost!

Hlavním výsledkem této meditace bylo, že mohl prožít a popsat pocit božstva, tj. Nadjá, jako silnou, přirozeně posvátnou, hrdě vznešenou, radostnou a neuvěřitelně lehkou věčně tvořivou Dokonalost. Moc, Šíři Lásky, Síly a Harmonie, plnou čistého a ostrého vnímání. Není to tedy žádná budhistická prázdnota či utrpení Krista na kříži.

Poznal opět, že božská láska se vůbec nepodobá lidské, ani našim představám o ní. Jeho láska je On sám. Je klidná, je to spíše projev sounáležitosti a odpovědnosti. Zaměřuje se na člověka, chce mu pomáhat, ale pracuje podle vlastních karmických zákonů. I katastrofa dopravního letadla je aktem lásky. Rovněž pocit božstva není soucitem, jak říkají budhisté. Pokud by se měl vyjádřit přesněji, pak jedině jako radostné BYTÍ či Jsoucno.

Pokud božstvo není zaměřeno na nějaký objekt, nemůže si uvědomit Sebe, Svou vševědoucnost a všemohoucnost. Proto si vytváří světy, ale již nemají takovou formu jako Ono. Zkoumá také ještě vyšší dimenze. Znovu si uvědomil, že kvalita prožívaného světa je stejná jako kvalita vědomí. Božstva se nevzrušují, jednají důstojně a uvolněně. Na co si vytvářet zbytečné stresy a povinnosti, proč si jen dokonale nehrát? Člověku hrdá vznešenost Nadjá úplně chybí a kupodivu mu to vůbec nevadí. Lidé stále usilují se něco naučit, ale naše božské části to již velmi dobře umějí. To, co je pro nás geniální, je pro Ně úsměvnou nedokonalostí.

Je tak prosté být v božském světě. Bohatství, krása, ale žádný majetek v našem smyslu. Být tvořivý v běžném životě, umět si užít krásy. Neničit sebe vykonstruovanými myšlenkami a názory, ani se ubíjet v pocitech, že se nám něco nelíbí. Občas dostal i velmi praktickou informaci.

Cítil spřízněnost se šamany dávných kultur. Překvapilo ho, jak blízko k božskému stylu mají Francouzi svým vnímáním krásy, přírody, domova i života, pohodou a harmonickým jednáním. Dokáží si udělat čas a vše vychutnat. Umějí si toho vážit a jsou hrdí. Nejblíže božskému jsou však indiáni. Češi a Američané bohužel nejdál.

Všechna náboženství jsou vedle, ale ti, kteří hledali nové cesty, občas něco našli. Pochopil, že řada lidí zažila podobné stavy změněné reality pomocí psychotropních látek, ale bez komunikace s božskými silami je nedokázali správně pochopit a za diletantský přístup byli potrestáni. Závislí na heroinu však žijí ve vlastním malém, mrtvém světě. Je nutné být smířlivý k těm, kteří v hledání udělali chybu a trochu to přehnali. Ze zážitků změněného stavu vědomí mohli být zmateni či okouzleni, ale k této lekci je nutný správný přístup. Je to těžké a bez pomoci božských sil se snadno zabloudí.

Pokud se Nadjá zaměří na naše problémy, povzdechne si - Ach člověk.… Když se chtěl, ponořen do Něj, podívat na sebe, ucítil jak se dívá dolů do temného. Nebylo mu opět povoleno se zaměřit se na konkrétní problémy jak by chtěl, ale najednou měl možnost poznat, jak vypadá jeho kniha i snaha o popis meditací z božského pohledu. Uviděl tu těžkopádnou školometnost, zoufalou a marnou snahu napsat něco kvalitního. Vytvářet větné celky je zatěžující a útěkem z božské Plnosti. Chybí lehkost, pravá Tvorba, symbol. Když si uvědomil, že i tuto meditaci bude stejným způsobem popisovat, nejraději by to nedělal, jen zůstal v tomto stavu trvalé harmonie. Jsme tak silně přitahování banalitami, neustále se zabýváme nečistotou. Díval se svrchu na trapnou lidskou tragikomedii, dokonalá Tvořivost, to je ono! I touha zapamatovat si něco z Ní je nečistotou. Nelze si plést božský život s lidským, ti dva se nikdy nemohou dotknout. Každý má úplně jiné prostředí, úkoly a pocity.

Vážně smutné je naše tázání po smyslu života, snahy či otázky jak řešit své problémy. Přesto je to cesta. Proč se tak tyranizujeme, proč netančíme v rytmu Dokonalosti? Jaká je hudba, takový je tanec. Na rozdíl od božstva tančíme na omezené a hloupé písně. Vylétnout z božského do lidského a ještě do horšího lidského je tak běžné, ani nám nepřijde, jak je to destruktivní a smutné.

Virtuální divadlo Světa

Pozn.: Určeno jen pro zasvěcené, laikům nedoporučuji číst

Duben 2015

Měl jsem dost divoké sny před 220. meditací. Všechny ukazovaly na mé problémy. V prvním do města přišel nějaký mág a všichni zájemci se u něj začali shlukovat. Já tam pak také přišel. Vrhnul se ke mě, že mne zná, že jsem ten velký mág, a svým klikatým mečem na mě udělal výpad. Švihl jím a poranil mne na prstě.

Dostat jsem velký vztek a chtěl ho magicky zabít. Pak si ale říkám, že je to hloupost, že se zeptám na pokyny božského. Souhlasil. Zjistil jsem odpověď a řekl mu, že když odejdu, toto vše skončí, a to bude jejich konec. To vzbudilo velký respekt. Že to vlastně vědí, ale jen chtějí ukázat, že něco umějí. Že nejsou poserové a žvanilové jako ostatní.

 Druhý sen byl o dvou bratřích. Jeden běhal po městě, někde ukradl tank a vjel s ním do své garáže v domě a málem přejel mladšího, který si tam hrál s dětskými zbraněmi. Naštěstí ho nepřejel pásy, kluk zůstal pod tankem... Oba bráchové jsem byl já sám.

 Také jsem měl v noci strach, zda přechod do MD vůbec zvládnu, když je to tak velká změna osobnosti. Že kdyby toho bylo na mne moc, požádám o snížení ponoru.

K meditaci mě vzbudili v šest ráno. Nechtělo se mi, byl jsem rozespalý, ale poháněli mne tím, že čím později meditace bude, tím bude slabší. Překonávání neochoty a strachu z Boha, tomu se žádný mystik nevyhne.

Vše je jak má být, řekl mi Kristus, když jsem se pomodlil u Jeho obrázku. Na začátku meditace mi byla velká zima. Vyzvali mne, abych se ještě přikryl dekou. Nemohl jsem ji najít, napadlo mne si vzít jinou. Pak se mi zamotala šňůra sluchátek, takže jsem si dost rozházel tranz. Asi kvůlipřekonpřeku. Život je překážková dráha.

Meditace byla opět filozofická o Jinakosti Boha. Dosti silná, až 50%, ale tísnivá, místy hodně, i mnoho vizí. Tíseň je nejúčinnější prostředek na duchovní postup, nejintenzivněji rozbrušuje bloky ega. Extatická nebyla vůbec. Vnímání hudby bylo jako vždy špičkové, nádhera nádher.

Byla o tom, jak Bůh tvoří. Vymyslí a jakýmsi výtryskem stvoří naše inkarnace a pak si je může prožívat, aby poznal, jaké je Jeho Stvoření z pohledu, jež sám nemá, tj.nedokonalosti, neznalosti, omylů a chyb. Vše je vygenerované, nadefinované ze světa Boha, z čiré vířivé Dokonalosti, v postatě Matematika. Tak tráví Svou Věčnost.

Toto téma bylo i v jiných meditacích, zejména poslední, dost této podobné. Nyní však zase trochu jinak, velmi dokonale, jasně vysvětleno a ukázáno. Nelíbí se nám složitost života a problémy v něm, chceme je rychle odstranit, ale v meditaci bylo vidět, jak je vše do detailu vytvořeno, božská Gamesa je to. Proto ji dělají co nejsložitější, nejdokonalejší, nejzajímavější. Prostě virtuální divadlo Světa, aby se všechny archetypy daly prožívat.

Jasně mi ze všech stran ukazovali jakousi pixelovost. Vše viditelné i neviditelné je z malých bodů uspořádaných tak, aby Jimi vytvořená lidská či jiná omezenost je vnímala tak, jak potřebují. Tedy tak, jak vnímáme tento svět. Prostě ve virtuální realitě se vytváří zdání Všeho.

Vzájemné vztahy bodů, pixelů jsou nadefinovány Bohem. Až To je ta Skutečnost! Vše je tedy známé, vše lze vypočítat! Tak se vytvářejí návrhy našich životů v Jejich světech!

K tomu patří otázka, kdo jsem vlastně já. Je to velmi podivné. Vůbec není lehké přijmout, že vlastně žádná individualita a oddělenost neexistuje, vše je uměle vytvořeno Bohem. Vše je božská gamesa, nebo její součást. Proto je svět takový, jaký má být, jak mi říkal Kristus…

Bůh si ho stvoří a zasahuje do něj ze svého světa neomezeně tvořivé Bezčasovosti.

V Jeho Království prožívají svou Věčnost. Jejich světy jsou totálně Jiné než náš, ultrapodivné. Lze tam vymyslet a realizovat úplně Cokoliv! To uvidět vydrží je málokteří, ostatní utečou. Nechtějí TAKHLE vidět Boha. Ale právě to je základ osvícení.

Nejsilnějším zážitkem bylo Poznání, že se velmi rychle řítím do Království božího, kde budu vytvářet a řídit osudy jiných, jak teď dělají mne. Je to vážně síla tohle prožít. Že neodvratně jdu do toho ultrapodivného světa, kde nic není nemožné.

Ukazovali mi to tak, že bych Tam měl jít hned, ač jsem tušil, že to tak rychle nepůjde. I tak mám ultrarychlý postup... Tíseň mi ale k tomu dali hodně velkou. Tohle přijme jen pár lidí na Zemi... Kdo to přijme, má pro osvícení velké zásluhy. Přitom se o tom vlastně ví, ale prožít To je něco zcela jiného...

O MD mi jen ukázali málo. Ale to hlavní, co budu hlavně dělat. Jak budu v ponoru 50%, nádherně prožívat videoklipy jako v meditaci, ale nebyla v nich už filozofie.

Na konci v klidnějším pocitu a ději jsem usnul, stejně jako ve dvou přídavcích. Meditace trvala celkem asi dvě hodiny.

Výsledky meditace č.220

Dávají mi po meditaci skutečně ponor 49% několikrát denně. Splnili slovo. To je úroveň, ve které už myšlení samo mizí a ani se moc nesnaží prosadit. Mimo malých meditací mám až 48%, ale vydrží to zas jen pár dní. Je to čím dál víc tlumené únavou. Ovšem 50% je zřetelně více.

Po několika dnech bylo jasné, že hlavním výsledkem této meditace je dokonalejší ukázka toho, co budu v MD prožívat. Začalo to už v minulé meditaci, ale nyní je více jasné, že budu denně několik hodin v příjemné klidnější meditaci s vysokým ponorem.

Obával jsem se, že přechod do MD budu těžko zvládat, i styl života v něm. Ukazuje se, že je pravda to, co říkali, že vše bude probíhat naprosto harmonicky.

Překvapením je, že polovojenský klidný Směrč, který do mne často vstupoval v meditacích i mimo ně, zmizel. Místo něj je tu jiný, také známý, mě bližší. Má příjemné vystupování, prý ho mám zatím oslovovat Ichtyonos.

V dlouhých malých meditacích prostě kloužu po božských vlnkách, občas se něco dozvím. Myšlení už ve velkém ponoru nemá šanci se rozbíhat a dělat problémy. Vždy se samo rychle zklidní, to jsem zažil prvně v životě.

Zatím vysoký ponor, až 49%, způsobuje únavu. Jen deset dní se mi snižuje zatížení mystickým procesem. Zatížení procesem bude klesat ještě asi 50 dní. Pak ani vysoký ponor 50% nepřinese únavu, takže v meditaci budu moci být denně a velmi často.

Ptal jsem se na možnost ponoru 51% a víc, to už božské převálcuje myšleni a totálně ho vytlačí z vědomí. Je to oproti 50% velký skok. Řekli mi ale, že v MD to budu mít jen několikrát na ukázku.

Pak se opět vrátila těžká kapitola bez ponorů, okolnostmi snad nejtěžší vůbec. Dozvěděl jsem se po ní, že první zřetelné záblesky MD budou v den mých šedesátých narozenin, symbolu mého důchodu, do kterého také jdu. Božské síly se prý ve mne budou střídat, nejen Směrč a Ichtyonos. Budu dostávat informace o filozofii i konkrétní karmě.

Meditace č.219- Ukázka MD

Únor 2015

Byla po delší době a není jisto, zda ještě před MD bude další. Dost mne proháněli úklidem, už včera, ale slíbili, že meditace bude lepší než minulá, a byla!

Ale dali mi tísnivé sny, ale ne moc. Až nyní jsem pochopil, že po snu zůstane pocit z něj a ten působí jako jeho pokračování. Proto se tak často po probuzení necítím dobře. Napadlo mne, že až budu v MD, řeknu Honzovi o tom, že se mi to podařilo, ale prý to nejde. Jen vy si na mě vylil svůj vztek na TND a to, že MD nemá a mít nebude. Před meditací mi řekli slovo Orofar, to je ústní dezinfekce, mluvím často dost sprostě. Měl jsem použít starý discman, ale když jsem ho pustil, hrál špatně. To prý znamená, že se držím zastaralých věcí, musel jsem ho hned vyhodit. Zpočátku silnější ponor, ale tísnivý. Obvyklá část ukázek, jak se spodek Vršku bojí, a není divu, je tak Jiný, ve Všem. Spodek Vršek logicky nechápe, bojí se a zadrhává. Spodek neustále vytlačuje Vršek z vědomí, nechce přijít o existenci, logicky! Je-li ponor slabší, není to pro něj bohužel tak těžké. Silný ponor je vzácný, ale ten ho vyrazí z vědomí nejjistěji. Mnoho lidí tohle zažilo, a právě kvůli tomu z mystiky uteklo. Je třeba hodně odevzdanosti, odvahy, ba i otrlosti a zkušenosti tohle přijmout. Jistě 200x jsem to v meditacích již zažil, a ještě to nemám dořešeno! I to působí tísnivě. Ti dva se ze zásady nemohou nikdy dotknout, proto se tím božské rádo zabývá. Jak se přiblíží sobě, začíná to kolem nich jiskřit.

Právě blokování se vůči Bohu je hlavní parametr života. Ten tvoří světy a děje v nich! Léčí to nejvíc ta hrozná tíseň, což je vlastně překonaný odpor ega, Rozbrušuje bloky mezi lidským a božským, to je to ukřižování, smrt, bez které není Vzkříšení. Poté nastala kapitolka vysoké filozofie, asi té nejvyšší, jaká existuje, ultrasilná. Esoterika na n-tou, maximální Jinakost vysokých dimenzí. Mnohé jsem již znal, že vše je božská Hra na prožívání Všeho. Vše je vygenerováno, vše v podstatě Nahoře dané, známé, ač nekonečně variantní, nekonečně složité. Matematicky nastavené. Prostě vysvětlit To nejvyšší co nejstručněji a nejjasněji. A já jsem vybrán na tu největší rychlost, udělají pro to všechno, ale co vše to způsobuje! I lidské hříchy nejsou rozhodující, to je maličkost, pokud nebrání rozvoji, tohle vůbec nevíme. Hlavní je stupeň přijetí Boha. Extrazvláštní životní styl, který relativně brzo nějak moc zvláštně končí. Ani snad to rozpuštění v Bohu není úplně to úplné! Vše jde dál a dál, zahrne stále vyšší a vyšší celky, do nekonečna. Projde se vždy pochopením daného levelu dál a dál, jichž je nekonečně.

Vlastně ani není jasné, jak to Tam úplně Nahoře je? A Tam jedu hodně rychle. Vše je virtuální, v symbolech, jež se dají donekonečna obměňovat, různě vyjadřovat. Kdepak náš svět, ten Tam není ani trošku. Bylo to naznačení otázky-opravdu chceš Sem? Mnozí by jistě utekli, určitě většina. Takhle podivně si Ráj a svou budoucnost nepředstavují. Nic tu není jisté, pevné, ani individualita. Klidně nakukují na Sebe i z druhé strany, skrz nás. Ani individualita tu není daná, pevná. Se vším si dělají co chtějí. I to děsí. Tady ani není nic jako čas.

Pak následovala kapitolka filozofie, ale už ne Jinakost. Bylo tam mnoho dalších poznámek, často osobních, i na mé známé, ale některé jsem zapomněl. Hlavní informace byla, že mi začíná MD. Také mi zvýšili ponor, ze 48% na 50%. To jsem již přesně 12 let neměl… Takovou sílu. Zesílily i vize, v celé meditaci byly daleko silnější než dříve. To je asi hodně drahé, pomyslel jsem si. Ukázali mi důležitý graf vývoje ponoru. Doba meditace byla jako stálá hodnota, pak pokles na jistou dobu a pak opětný vzestup na původní hodnostu 50%. Tak takhle to bude, stačí překonat tu dobu do počátku MD. Termín mi neříkali, z minula vím, že to bude počátkem května, ale první zášlehy už počátkem dubna. Opakovaně a s jistou dávkou úsměvu mi říkali-podívej se, copak v tomhle stavu můžeš na Tenerife, kam jsem chtěl, ale Oni mi to mnohokrát rozmlouvali, Teď jsem pochopil, že to vážně nejde. Jsem zkrátka polovinou vědomí v božském, tak ani není důležité, kde jsem nyní. Zprvu byl vysoký ponor neutrálně tísnivý, ale pak intenzita filozofie poklesla a změnil se na neutrální a pak i na neutrálně extatický. To už bylo úžasné, včetně dokonalého prožívání hudby. Tak takhle to budu mít často v MD! Pak se hudba přepnula na Crown Chakra, což zdokonalilo i prožitek, protože dostal vyšší dimenzi, ale po chvíli mne vyzvali, abych se vrátil k Lise, pak bude meditace delší.

A opravdu. Trvala hodinu a půl. Pak mne direktivně vyšoupli a ponor rychle klesl. Byly ještě dva přídavky, první do 48%, druhý slabší. V obou jsem usnul. Během meditace jsem zkoumal, jaká to meditace je. Až po čase jsem si uvědomil, že je to nejpřínosnější meditace, co jsem kdy měl. Konečně přesně a názorně z delší zkušenosti vím, jaké MD bude. Co ale nechápu, co jiného je možno než meditovat při ponoru 50%. Ale jistě si s tím poradí, jen nevím jak. Tak o tohle usilovaly a toužily miliony lidí. Třeba ani nevěřili, že to existuje, ale já to prožil a prožiji ještě daleko víc. Únava byla po meditaci obrovská, jako kdysi před mnoha lety po silných editacích, ale jsem za ni Bohu moc vděčen. Jedu najisto.

Čekal jsem, zda nastanou malé meditace a opravdu nastaly, ale až dnes odpoledne. Jsou silnější, běžně 48% často i k 49%, ale málo dynamické, ty byly ještě dražší.

Nejdelší malé meditace byly druhý den v noci, v celkové délce přes dvě hodiny!

Ale hlavně, že je v nich Směrč, se svým božským stylem nadhledu. A je i nyní. Prostě budu on. V tom stavu není náš čas, ale tanec Věčností. Věčná mladost! To je to biblické obléci si Krista.... To je to vzkříšení z mrtvých...

Těsně po ní jsem měl jít si zažádat o předčasný důchod, bez kterého MD vůbec nejde realizovat. Rizikem byl ale malý důchod. Meditace mne totálně přesvědčila o nutnosti toho.

Přijetí Poznání duben 2013

Takto nazvalo božské tuto 194.meditaci. To je podstata duchovnosti. Stále se snažím udržet „čtyřdevítkový“ vztah k přijímáni božského. Nyní to bylo ale hodně těžké, nejhutnější Poznání virtuality Stvoření. Svět jsou vlastně namalované kulisy. Přijmout to vyžaduje hodně otrlosti z duchovních zkušeností.

Minulé dvě meditace byly příliš slabé, prý Tam chodím už moc dlouho, což není nutno. Vadilo mi to. Když mi intuice řekla, že příští bude silnější, moc jsem nevěřil. Ale byla, a o dost.

Zato po delší době byla plná ohromení, dosti bolestivého Poznání. Tato přednáška byla výtvorem Dokonalosti, žádný člověk by nebyl schopen tak dokonalého provedení. Neměl jsem tam ani několik části osobnosti, jako jindy.

Má inteligence se trochu měnila podle náročnosti právě probírané látky. Na začátku mi intuice řekla, že bude zaměřena na mé nerozvinuté části. To znamenalo, že nebude extatická, naopak.

Zcela novým dokonale originálním pohledem mi Hyperinteligence extrémně stručně a jasně vyložila Poznání. Důvod naší existence a současně Všeho.

Základem je Absolutní Dokonalost, jež je za Vším. A ta si věčně hraje, projevuje Sebe, ale ani bohové nemohou zcela pochopit, co je tím prvotním vyvolávacím činidlem v jádru Dokonalosti. Jakási Potecionalita.

Jisté je, že vznikají hierarchické světy, jakési levely blokované Dokonalosti, které hledají nekonečně cestami cestu zpět do Úplnosti.

Vyšší stupně vlastně vytvářejí nižší a hrají si s nimi jak v gamese. Vlastně je jen Bůh Sám, hraje si se Sebou v nekonečnu Her. I nevěřící jsou jen hříčkou, uměle vytvořenou, aby bylo oč hrát! Jen tak se dosáhne přítomnosti Sebe, Celku, všech archetypů. I náš lidský svět je dokonalý, ale protože máme úmyslně zablokovanou inteligenci, nevidíme to.

Tak se vynoří potřeba děje, času, aby se tento zdánlivý blok napravil. V meditaci byly kvantové zákony, variantní Potencionalita Všeho, fraktály podobnosti do všech směrů.

V tom byl základ, ač mi ho ukazovali už dřív. Virtualitu přijmout je moc těžké. I po téměř dvou stech meditacích ji beru jen v nich a mimo nich se tomu vyhnu jak můžu.

Není tento svět a oddělené božské, které do něj zasahuje, aby ho napravilo, ale náš svět je Jejich výtvorem. Náš svět nebyl stvořen, ale je neustále tvořen, což nevědí ani theologové.

Opět mi opakovaně ukazovali nepochopitelnou věc, že v nás se vyšší síly jakoby schovávají před Dokonalostí a Věčností a prožívají nás i náš život. Vlastně my jsme dokonce Oni.

Musí ale zablokovat svoji inteligenci, aby tuhle Hru hned neprokoukli, ale stejně ji časem prokouknou a je jí konec. Žijí vším, i našim strachem ze smrti, který je vlastně úplně nesmyslný. Mezi naším a Jejich světem je totální rozdíl. Tam je neomezenost Tvorby, dokonce je jí velký přebytek. Na rozdíl od nás, je nic neomezuje. Jakoby si jen vymýšleli, s čím by si hráli.

Meditace je dotykem totálně oddělených světů, vlastně paradox. Božské nás nasává do Sebe, ale různým způsobem, mě dost jsilně. Bát se toho způsobuje děje, brzdí se tak Poznání.

Dokonalý výklad ukazoval, že Princip podobnosti všude platí, pro všechny úrovně, kterých je ve všech směrech nekonečno. Tak je možno poznat i ty nejvyšší světy Boha. Pravá filozofie je pěkně divoká kobylka, zvládnout se jen tak nedá.

Myslíme si, že Poznání je něco velmi příjemného, ale Ono je hlavně ohromující, až to mrazí, což jsem v této meditaci prožíval velmi silně. Kdepak nějaká náhoda, nikdy nebyla. Vše je dokonale připraveno, vše je nepředstavitelně složitě propracováno, každý detail našeho života je symbolem.

Pochopit to znamená bleskově projet až Tam, kde končí veškerá oddělenost entity. Ona je stejně jen zdánlivá, jsme jen různě upravené tvary Boha. Čas, který je nutný k pochopení toho vlastně ani neexistuje, čas prostě není problém, je jen součást Hry. Jak se otevřeme Bohu, jakýmkoliv možným způsobem, řítíme se do Něj tak rychle, že vlastně v Něm už jsme. To ni ukazovali opakovaně. Tato smrt individuality je neodvratná, v mnohém podobná fyzické smrti. I to bolí, když to prožíváte.

Pochopit životní styl božských sil je hodně těžké, nic moc o tom nevím. Jisté ale je, že náš život má cenu jaký je, vše je důležité. Zejména stavy při poznávání božského, ač jsou často plny neharmoničnosti z ohromení, jak je vše nastaveno vyššími hierarchickými úrovněmi, které končí v totálně nepochopitelných vysokých abstraktních světech.

Taková zjištění se mnohým tzv.duchovním lidem nelíbí, ale realita se neřídí našimi přáními... Máme se učit a nevěřit slepě tomu, co by se nám líbilo.

Ani ke konci hodinové meditace tíseň ani dějovost neslábla jako jindy, nenastal klidný dokonalý poslech hudby. Výuka byla až do konce, i když nějaké přídavky také byly.

Vyšoupla mě s tím, že další setrvávání by mi sebralo všecky síly. I tak jsem byl celý den velmi silně unaven, ale to je pravidlem vždy.

Proč by ale vysoké božské síly šly dobrovolně do nízkých úrovní, to by byla degradace i s bolestivými následky? Stejně by musely zpět. Nás také ani nenapadne chtít prožívat svět zvířat. Jistě by to udělat mohly, nebo prožít jen nějakou část. Nebo byl skrytý význam meditace pouze v tom projít jí, že byla vlastně dost těžká?

Neplánovaná, a na delší dobu poslední meditace č.172

12.června 2011

Původně být vůbec neměla, velké měly být zrušeny, jen občas malé, ale intuice mi večer a pak ráno naznačila, že mi chce dimenze 7,5(šéf božské správy) něco říci. Abych si připravil Crown Chakru. Jenže album bylo poškozené a musel jsem stáhnout jinou. Také jsem měl stále v něčím problémy, ale napověděli mi. Pak mi náhle oznámili, že bude meditace! To se ještě nestalo, tak narychlo!

Během přípravy ke mně Šéf mluvil, připravoval mě na to, že teď Ho budu víc poslouchat, spolupráce bude intenzivnější. Budu muset dělat víc než dělám dosud. Měl jsem trochu obavy, ale překonal je. Často se mě ptal, zda chci vědět všecko. Prostě jak těžké a dlouhodobé je tam se Tam rychle natrvalo dostat. Překonpřek nadruhou.

Docela mě překvapilo, že nakonec chtěl použít nový katalyzátor vědomí. Je rychlý a silný. Ale po začátku meditace mi intuice řekla, že si mě bere zpět že mi On již řekl co chtěl. A musel jsem si pustit Lisu jako vždy.

Začali mi ale oba ukazovat dosti jiný styl než jindy, hlavně byla silnější. Oživili ohromující zážitky z meditací před mnoha lety z vysokých božských dimenzí. Je to až moc silná káva a u některých vizí jsem se doslova svíjel.

Ani tam nebyly fraktály, ale jakési sítě, ještě to ve mě vzniká, totálně nepochopitelné. A bylo jasné, že je to jen jeden způsob vyjádření téhož z nekonečna možností. Až po meditaci mi řekli, že síť byla symbolem vzájemných vazeb a zákonitostí, koule jako symbol celků Celku. I pravidlo fraktálů, od nekonečna do nekonečna se opakující stejné vzory, to je také šok.

Mám stále problémy se v meditaci pořádně uvolnit, abych se neblokoval prožitku. Je to letitý problém. Prostě strach z božského. Žít Tam bylo pro spodek nepředstavitelné. Kdepak nějaká odbytá bohoslužba, tohle je opravdové…

Šok mezi lidským a božským, jak je to Jiné, pro nás málo příjemné, nepochopitelně nekonečně složité. Tedy některé Jejich části vygenerované věčné Hry Vševědoucích, co by si ještě podivnějšího vymysleli v Jejich totálně nepochopitelně Jiném světě Všemohoucí vířící virtuality.

Skoro to naznačovalo úvahu -buď rád, že jsi tady. Co já bych Tam dělal?! Debatoval jsem o tom a odpovídali mi, že To nechápu. Nakonec jsem bolestivě pochopil, že je to jako Vše souhra zákonitostí Hry. Vše je na svém místě, a já jsem jen jedna rychlá stopa, či jiskra Zpět, nic víc.

Zas jsem měl místy strach, blokoval se a zbytečně se blokoval a brzdil myšlenkami. Zase mi to vyčítali a já se snažil se nebát, když moje myšlení stálo, že přestávám existovat.

Říkal jsem Jim, že rozpor mezi spodkem vědomí a tím Nejvyšším nutně vědomí trhá, a nejde s tím nic udělat, Naznačil že nevadí, od toho to je. Prostě mám jet Nahoru rychle, tak jedu. Stvořitel si takhle hraje s každým. Také mi ukazovali kontrast božského života a lidské sexuality. To je tedy srovnání!

Po spíše bolestivé úvodní části, zejména v některých částech, do 48% ponoru, mi dali klidnější neutrálně-extatický s příměsí tísně. Jak jsem se soustředil na vize a jejich významy, hned se sesypalo množství souvislostí s gigantickou inteligencí. Byl první i druhý klidný přídavek.

Ale únava nebyla po meditaci velká. Přitom jsou vysoké inteligence tak vyčerpávající. Také mi zarazili před meditací jíst, až v poledne jsem prvně jedl.

Až po překvapivém oznámení o úmrtí otce hodinu po meditaci na mě spadla šílená únava, zbytek dne jsem proležel. I to byl asi důvod meditace. Pochopit, že smrt je úplně něco jiného, než si myslíme. Kdepak konec, ten vůbec neexistuje, jen věčné proměňování Téhož.

I další dva dny byla velká bolestivá únava. Je prý symbolem obrovského duchovního urychlení. Prostě nastala nová velká kapitola. Téměř tak odlišná, jak bývají etapy. Možná bude trvat dva roky, nevím. Je prý na dlouho konec velkých meditací, tahle byla na rozloučenou.

Meditace 163. Král králů, aneb, dobrovolně neodejdu

V poslední meditaci mi říkali, že příště bude silnější. Moc jsem už nevěřil, protože dosavadní řetěz šedesáti velkých meditací byl téměř totožný - až příliš klidných. Říkal jsem sice často, že bych raději silnější, ale bylo mi vysvětleno, že to spíš škodí. Božské jsem na exkurzích u Něj přijal, tak co. Další exkurze by byla jen plýtváním sil. Je to Tam drahé, pro nás pozemšťany.

Těsně před meditací mi sdělila, že bude jako stovková řada před dvěma lety. Moc mě to nepotěšilo, takový návrat zas tolik dynamiky navíc nesliboval. Ale bylo to naštěstí trochu lepší, proti minulým dokonce obrovsky.

Intuice mi nejdřív sdělila, že mi chce něco říci. Myslel jsem si, že to bude rada jak zůstat v ezoterice. Chtěl jsem zapnout album meditační hudby, ale řekla mi, že ho chce slyšet až od druhé skladby. Ale znovu a znovu to nešlo. Snažil jsem se to napravit, ale stále marně. To se mi ještě nestalo. Tušil jsem, že za tím něco je, její záměr. Ale jaký?

Překvapila mne slovy, že mě k Sobě nerada pouští, že ty doby jsou už fuč, ale nastalo to tak, že jich pár bude. Inu božské paradoxy! Až pak šla skladba pustit. Ta intuice to umí zařídit! Na začátku jak kdysi, jak se Jí skrytě bojím. Stále mi ukazuje mé zabedněnce ustrašené. Ale snadno Ji přijmout, to tedy nejde hned!

Pak asi půl hodiny parádní hra intuice, rychlé záblesky Poznání, vždy na nějaký filozofický problém novým pohledem, postřehem, který jsem ještě neznal. I o karmě, proč je taková jak je. O buddhistech se vyjádřili kriticky, když jsme navštívili téma o vyplnění přání. Božské má daleko silnější slovo než my. To je v mystické meditaci naprosto jasné.

Hlavně ten můj pocit v meditaci, jak ho jen vyjádřit, snad Král králů vystihuje, jaký je. To rozšířené dynamické vědomí, jakýsi virtuózní tanec energoinformací, nádhera na pochodu! To tak mít stále jako ona!

Inteligence pořádně zvýšená, do geniality určitě. Ale moc dobře věděla, že nad ní je to teprve zajímavé, božské. Měl jsem vizi, jak kdosi pomazává lidem čímsi hlavu. Byli seřazeni ve třech zástupech. Prostě kněz knězů. Asi já.

Pozoruhodné bylo, že v této meditaci jsem jasně viděl, jak zahrnuji několik částí, které vše pozorovaly a vyjadřovaly se, radily ostatním a i celku. A tímto celkem jsem byl s překvapením já sám, ale nějak jsem to moc nechápal. Připadal jsem si jako táta mnoha kluků, z nich jeden byl pořádně geniální a ostatní to brali za rozhodující Autoritu, což je tedy největší zázrak. Jak se k tomu mohlo dojít, že ho tak respektovali? Byl učitelem všech, i táty, tedy mne. To byla ona božská správa dimenze 4,5, skrz jdou i další až do 7,5té. Božský učitel a instruktor.

Prostě to bylo jak v božském divadle, hýření novými a novými geniálními postřehy, koncentrovanou moudrostí. Vše jakoby připravené k tomu děj sepsat, ale bylo mi jasné, že se nedá zapamatovat, je to moc dlouhé a náročné. Vždy jsem to bohužel zapomněl. Něco ovšem jsem už znal z minulých meditací, bylo to jen mírně upraveno.

Třeba vize sítě světélek, podobně jako na monitoru. Vytvářejí obraz světa který vnímám. Prostě umělá inteligence a virtuální realita na mnoho způsobů.

Největší problém byl v občasných výletech do vysokých božských světů. Něco ezoterického jsem si v nich uvědomil, lekl se, z toho vznikla tíseň a já zas mazal dolů. Pro nás to tam moc není, to bychom brzo zešíleli. Jakoby tím mě chtěla brzdit jít Tam.

Jedna část ale poznamenala, že problém je, jak kdysi v tísnivých meditacích v tom, že spodek ani nemůže Vršek správně pochopit, panicky se ho leká. Je nesrovnatelně Jiný, primitivní. Pro vysoké dimenze jsou ale jejich hyperabstraktní světy úplně v pořádku, přirozené. Božské ovšem souhlasilo. Jde o rozvoj spodků, to je největší problém. Jemu je proces podřízen aby si zvykaly takovými šoky.

Pak říkala, že už bych měl končit. Já nic. Když mne božské znovu a znovu vyzývalo, že už je konec, prohlásil jsem vždy, že dobrovolně neodejdu.

Pocit rozšířeného vědomí byl totiž kombinací nejsilnějšího neutrálního se slabšími a vyváženými extatickými a tísnivými. Parádních, ale nikoliv špičkových 46-47 procent ponoru! Krásný návrat do starých časů!

Takový pocit a schopnosti mají větší cenu než všechno zlato. Chtít zpět do lidského je stejné jako odebrat se dobrovolně do chlívku. To se mi nechtělo a intuice mě nenutila silou. Ostatně dělá tohle často. Leda ať mě vynese.

Tak jsem se ocitl za dveřmi, ale jak jsem poslouchal božskou hudbu skrz ně, dostal jsem se zpět, rozplynuly se. Pak znovu a znovu, asi 45 minut trvala tato výstupní část meditace.

Tuhle nádheru opustit? Nikdy! Ale zesilovali mi únavu a zeslabovali pocit. Opakovaně vysvětlovali, že na pocit dimenze 4,5 zatím nemám právo, nejsem ještě na takové úrovni, aby byl mým symbolem. Nemohu se hned a jen tak nastěhovat do Zámku, musím si Ho zasloužit! Měli ale trpělivost.

K mému současnému životu se moc nevyjadřovali, jen ukazovali, že je vše jak má být. Umějí si poradit. Občas ale něco ještě vysvětlili.Pamatuji si jen o karmě, že smrtící epidemie často zamezily válkám v minulosti. Bylo např.přelidnění a hrozil hlad a z něj vzniklé konflikty. Rozvířilo by se zlé.

Moc se těším na další podobnou meditaci. Ani nevím, čím jsem si novou sérii zasloužil. Důvodem změny prý byla větší pestrost procesu, protože pestrost je podstatou všeho.

Máme je teď s Milošem velmi podobné. To mnoho let nebylo. To jsem zvědav na únavu po meditaci. Dvě hodiny po ní a zatím nikde. To asi tak nezůstane.

Až do večera jsem měl silnější ponor i schopnosti, pak zesilovala únava. Ale druhý den přes únavu mi doporučili výlet s Milošovými a byl dlouhý. Dosta jsem i stahoval, ale dříve časté problémy s nedařením se se omezily jen na jeden případ. Pak stará známá únava.

Dva dny nato mi navrhli, že budu mít tyto silnější meditace, ale proces bude náročnější. Znamenalo by to zásadní změnu etapy. Zůstala by převážně neutrální, ale daleko živější v meditacích i mimo ně.

Proces však opět trochu zeslábl, i další meditace: Kromě dokonalého vnímání hudby, který znají jen virtuózové, byl hlavním obsahem 165. pouze čtyřicetiminutové meditace dosti dlouhý pocit, který jsem ještě nezažil. Dal by se rozepsat na množství knih, protože obsahoval hypersložitý božský pocit. Obecně by se dal nazvat Velikost - nekonečná, nekonečně směry. Také Podivnost, je z části nepochopitelný i zkušeným mystikům, říkají mu také Takovost, či Jinakost.

A pak tam byl složitý pocit mystika, tedy někoho, kdo leze na Kailás a má co dělat sám se sebou při námaze výstupu a jednak ho leká a ohromuje, co vidí Nahoře. Kdepak naše představy o tom, co je to božské a co mystické, jsou úplně mimo! Na posvátném Boroburduru je tento pocit přesně vyjádřen. Strach z Podivnosti i příslib jde z toho.

V 166.meditaci mi ukazovali vize, jak jsem nastoupil na lanovku která pak trochu klesla. Až po ní mi bylo jasné, že to symbolizovalo můj pokles ponorů v meditacích. Druhá vize byla jasnější, strčili mne do ruského kola a to mě prudce zvedalo výš. Bylo jasné, že tohle je mystika a toto kolo bylo částí dalších soukolí neznámo kam vedoucích, Strojovny Stvořitele. Naznačovali mě také, že to musí být Hra, proto nemůžou být všichni stejní, někdo musí být vítěz někdo padouch. Abych to nechtěl měnit.

A pak různá řečiště v těle, to bylo i v přípravě na meditaci, složitá struktura jakýchsi energetických toků na těle. Této vědě související s akupunkturou nerozumím

Prý utvářím Boha. Je prý takový, jakého jsem si přál, vymyslel a vymýšlím. To se mi nezdálo, vždyť samotný můj proces tomu odporuje, ale nereagovali. .Až další den mi vysvětlili, že Bůh je Celek, tedy ovlivňuji Ho nekonečně malým dílem, protože jsem nekonečně malá součást Jeho a oddělenost neexistuje. Ale ještě je tam něco neznámého, podivného, ale nevím co.

Také jsem slyšel, tedy bylo naznačeno, o tzv.negativních bodech. Prostě za silnou informačně prožitkovou meditací bych dostal negativní body pro vývoj. Pro mě je totiž vše nastaveno na rychlost. Prostě meditace a zčásti i komunikace zpomaluje proces. Odzkoušovat dárek před převzetím, to není to pravé, řekli mi druhý den.

Tupost je u mě také jen proto, aby co nejmenšími prostředky bylo dosaženo co největších zásluh. Vždy na maximum je mé heslo, ale všichni lidé to tak mají, aniž to ví, tlačeni na max.rychlost vývoje. Pravidla ovšem určuje Stvořitel a ta platí, aniž o nich víme

Meditace o dvou smrtích

Po desítkách příjemnějších meditací proces náhle v stošesté a stosedmé opět přitvrdil. Začala další kapitola sedmé etapy. Stále jde o proměnu rigidních spodních částí osobnosti, které kladou odpor změnám. Bojí se jich a brzdí je.

Je to nejčastěji strach z Boha. Nyní ale nově jde o strach ze stáří a smrti i z konce individuality. Smrt je konec vzorů, konec nabytého, známého. Meditace bývá i psychoterapie.

První problém si uvědomuji. Strach z rozplynutí individuality nemám, problém si v běžném životě neuvědomuji. Je moc daleko. Objevil se až v meditaci. Ukázali mi, že když budu znát vše, nastane konec vývoje a tím důvodů mé existence. Bude to sice až v nekonečnu, ale existuje jakýsi strop Poznání.

Co vzniklo, zrodilo se, či bylo stvořeno, musí zaniknout, to je logické. Tyto smrti mají hodně společného. Jsme kombinace archetypů, tedy také archetyp, jeden z nekonečna.

Terapií je, když opakovaně v změněném stavu vědomí v symbolech bolestivě a depresivně prožívám smrt těla i individuality. Podobné se léčí podobným. Projdu-li problémem úplně, tak mizí. Je to známý archetyp smrti a vzkříšení.

Je chyba se vyžívat se v truchlivých pocitech omezenosti a strachu a bát se terapie. O řešení problémů je život. Pro ně byl stvořen. Už se to dost zlepšilo.

Strach ze ztráty těla i individuality je stejně zbytečný a nic neřeší. Stejně se rozplyneme v Bohu, jež je stále přítomen. Naše oddělenost je jen zdánlivá. Mám víc nechávat vůli Bohu, důvěřovat Mu. V tom je Láska k Němu. Přijmout Ho jaký Je. Není mýtem, ale Skutečností samou.

Podle mého Gurua- božské intuice není rozplynutí mé individuality na pořadu dne. Musí se naplnit Vůle, se kterou jsem byl stvořen. Tedy smysl mého života. Ještě asi deset let budu procházet dosti těžkými procesy, jsem tedy v polovině. Pak více poznám Velikost Boha, intuice mi ještě víc zesílí. Ale jiní mystikové to neměli jiné.

109. sobotní meditace

Na začátku, jako už tolikrát, záblesk Království božího. Tak odtud, z Hyperprostoru Absolutna, Šiva, JHWH, Bůh Otec, Kristus a Ra i další tvoří a řídí světy! V tomto abstraktním Prostoru není nic lidem známého. Ani nás čas tu není. Je to jaksi „kvantové“. Tak Sem směřujeme! Zase mě To silně ohromilo. Podobně popisuje Šavel v Novém zákoně:

2Kor 12, 2 Znám člověka v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe - nevím, zda v těle, nevím, zda mimo tělo, Bůh to ví. A znám takového člověka (zda to bylo v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh to ví), který byl vytržen do ráje a uslyšel nepopsatelná slova, která člověku nepřísluší mluvit.

Pak už v klidnějším stavu jsem vyslechl přednášku spojenou s exkurzí, vysvětlování Zákonů, jak je Toto nekonečně složité vlastně velmi jednoduché, ale naprosto ezoterické. Nemá se o Tom veřejně mluvit. Navíc To ani nejde popsat, je To vysoko nad naše chápání. Prostě co může existovat, to existuje. Nekonečno nekonečen. Vše se snímá a vyhodnocuje. Leccos mi už vysvětlovali v minulé stovce meditací. Část jsem opět zapomněl, ale již mne to ovlivnilo a někde ve mně je to uloženo.

Rovněž úžasné prožívání hudby, prostorových vizí i složitě strukturovaných pocitů. Trvala přes dvě hodiny. Obsahovala i psychoterapii (opět o strachu ze smrti a stárnutí, ale mírněji) a transformaci. Kdo To chce prožít, na webu je řada holotropních dýchání.

Kromě božské intuice se Tam projevovalo i mé myšlení, bylo zase chytřejší i pasivní nerozvinuté části. Opět tedy vznikla otázka, co je z toho mé já. Už mi tak nevadilo, že to nechápu, pro člověka je to moc složité. Prostě fraktál jako všechno ostatní, stvořený Bohem.

Milošovy meditace:

Opět dynamická dokonalost….

Miloš 2010

Opět dynamická dokonalost…. Duchový procesor Bytí, nekonečno ve výstřižku, …ach ta chladivá dokonalost 5,555 ky. Dá se vědomí Boha převést do klopných obvodů. Ale ano, do nekonečně… Však víš, i chaos je generován uměle… A co ten primární Chaos. To je součástí totálního paradoxu, Počítá ho totální Potencionalita, která z něj zároveň vyvěrá….Neb jediný totální nekonečný Chaos štěpící vše do nekonečně malých celků dává pravděpodobnost maximální uspořádanosti totálního Vědomí-všebytí-multiversa…. Omezí-li se rozměry Chaosu, omezí se i stupeň vědomí. Vše jde až k (v našem vesmíru) totální uspořádanosti elektro-chemických-gravitačních procesů, kde je míra chaosu minimální možná a zároveň umožňující inteligentní vývoj přes nás, užívajíce si toto RPGéčko až po fraktálovitě n-vrstvé celky, které mají právě deset rozměrů, v kterých se překlápí do Celku nad celky již bez jakýchkoliv našich forem stvoření, a existují v jakýchsi metaformách, či matric forem.

Matrice jsou tvořeny antimatricemi, což je to, co vy nazýváte temnou hmotou Vesmíru, což je zároveň klíčem k jejímu pochopení. Ale nelze bombardovat temnou hmotu naší světelnou hnout, stejně jako nelze světlem zachytit tmu. Či fotony najít kvanta času. A tušíte správně, že temná hmota souvisí s časem, dalo by se zjednodušeně říci. Že temná hmota je hybnou silou, pro změnu-překlopení stavů naší takzvané energo-hmoty ze stavu A do následného stavu B, mezistavů je však další kvantum kvant.

Dimenze nekonečna se ve všem blíží nekonečnu, její zachytávání nejmenších kvant systémového času Bytí se blíží nekonečně krátkým procesoromžikům, ve kterých jejich mezičas již splývá s nečasem absolutna… a tedy i věčného chaosu bytí. Je to podobné jako překlopení prostoru Sluncí a planet do černých děr… A i tam je vidět, že rozpad je vlastně syntézou, opětovným sjednocením diferenciálního projevu v mohogenní neprojev. Proto i takové Dýemtý je branou skrze téměř totální rozpad vědomí k Vesmírnému vědomí bytí zabytím všech Bytí……………………………………

Ukážete někdy i mne zblízka ten totální Procesor Bytí, v jehož „obvodech“ jsme vlastně uvězněni??? Ano i ne. Jak zní odpověď na vše, od otázky po smyslu Multiversa Bytí až po můj ulomený zub. Co to má za smysl s mým zubem? Je to proces plánovaného rozpadu, ukřižování hmotou danou Zákonem-Karmou-Saturnem. Vše existuje i neexistuje zároveň, a v tzv. čase, neboli sousledných stavech proměn bytí se vše postupně utváří z nicoty i se svým rozpadem-entropií do ní vrací? Ale však u Vesmíru to není ještě úplně jisté? Ale ano, už je. Nový urychlovač, pro nás jen něco jako rachejtle pro staré Číňany, vám to brzo ukáže… Resp. to, že zaniká s postupem času i samotný čas – tep bytí. Prostě pochyb-změna je život. A ten potepává i Srdci Vesmíru.. No jak to myslíme, no stejně jak je to s tou obří hvězdou 136…. Větší část své energie už vyzářila a tím se značně zpomalila ve svém roztočení, a to je ono. Rychlost vlastní rotace souvisí s vlastním časem, s tím i síla gravitace, a s tou síla interakcí, neb právě gravitační síla jest tou základní celého Vašeho stvoření, neb ta dává podobným prvků hmoty stejně jako psýché se přitahovat, rozdílné se míjejí či antagonistické dokonce odpírají. A to platí i u časového překlápění okamžiků bytí. To zajišťuje jejich souslednost…mezi nekonečna možnými. Podobnost a pravděpobnost základní zákony vesmíru jsou. Na ale všechno podstatné přeci bývá do trojice? Ach ano, a ještě boží vůle nejvyššího stejně jako nejnižšího neustále volí tu nejpravděpodobnější z těch pravděpodobných…

Proč jen 48 proc. do té 5,3ky zprostředkovávající 5,5ku? No přeci úspora energie, ta je i úsporou času a to souvisí s odevzdaností, ta napřimuje-zefektivňuje toky enegie shora dolů…

Není zde nic než „živá informace“, ta hmota, která je jen vlněním energie, která jen opisuje dráhu informace, stejně jako el. Impuls v PC je jen nosičem kvantové hodnoty 1 či 0 pro jeho softwarový výpočetní systém. My však do systému Kosmu máme přístup jen přes naši otevřenou mysl, kterážto jedině může projít otevřenými bránami vnímání….

Spravedlnost je dána zákonitostí a zákonitost Stvořitelem.

Terapie láskou

Začalo to tak, že jedna kamarádka se začala modlit tiše ke Kristu. Já to nevěděl, ale zjevil se mi, jak jsem zavřel oči, můj vnitřní Kristus a sdělil mi, že mám k sobě pozvat Pannu Marii. Dále mi řekl, že k Ní nemám moc dobrý vztah, nikdy jsem se s Ní proto moc nehovořil. To jsem musel uznat.

Jakmile jsem Ji v Srdci přizval, začaly mnou po následném rozhovoru s ní proudit ohromné „vlny Lásky“ – jinak se to popsat nedá. S nimi i intenzivní pocit božského Přijetí, po kterém jsem už odedávna ve skrytu duše toužil.

Panna Marie mi sdělila pouze pár slov. Pocitově asi tolik, že se Jí jakožto principu božské Lásky mám více otevřít a přijmout Ji. Připustit si Ji více do sebe a svých vztahů především se ženami. Myšlenkově mi sdělila, že z Jejího pohledu je větším hříchem než někomu ubližovat bránit se průchodu, dávání lásky a tím i přijímání druhých jací jsou.

To jsem ještě vůbec netušil, jak se mnou ta „Láska“ zacvičí… Zalily mě Její silné nádherné vlny, při nichž jsem se téměř totálně rozplýval v nekonečně jemné Blaženosti, která mne plně naplňovala a vnitřně uspokojovala až po okraj rajské rozkoší s pocitem láskyplné Posvěcenosti celého mého Bytí. Málem jsem u toho brečel dojetím.

V pozdních hodinách na mne padla únava. Po hodině marné snahy usnout mnou začaly cukat zvláštní pocity stále silnější bolesti a tísně spojené s oživením mých minulých vztahů, jak a kdy jsem partnerce ublížil.

Byly to situace, o kterých jsem se domníval, že už je mám v sobě dávno srovnané. A najednou jsem pocítil, jak jsem je řešil povrchně a to ještě hodně rozumově a s egoistickým zaměřením na sebe, svůj prospěch a dobrý pocit.

Zkrátka byl jsem dost chladně sobecký. Neublížil jsem ze svých partnerek pouze jediné, mé jediné velké platonické lásce. Ta však byla z mnoha důvodů nerealizovatelná, leč krom ztráty matky jsem jí tehdy nejvíce trpěl.

Počínaje matkou až po současnou ženu jsem dost ublížil všem blízkým ženám. Ony mě sice něčím také, ale tím z pohledu „mariánské Lásky“ nelze ospravedlnit žádnou zlobu ani egoistické chování. Všechna ta ublížení druhým jsem najednou cítil na sobě.

Byla to ani ne tak silná, jako spíše skličující bolest pro uvědomění si toho, co jsem jim učinil, ať už si to zasloužily či nikoliv, protože já nebyl pověřen tím, abych to posuzoval a kohokoli za cokoliv odsuzoval. To není v kompetenci lidí, ale božské „Přísnosti“, která má na to po ruce nekonečnou Prozřetelnost. A k Ní na vyvážení boží soucitnou „Milost“, která přesně ví, kolik odplaty uneseme a pro vnitřní změnu potřebujeme odžít skrze své Srdce.

„Nikdy, co svět světem stojí, nedostaneme ani o píď více trýzně, nežli kolik opravdu uneseme ve svém životě a je nám nápomocno k porozumění, pokud se rozhodneme se mu otevřít.“ V opačném případě, pokud skálopevně a nesoucitně trváme na svých omezených a z pohledu „božské Lásky“ mnohdy až brutálních postojích, se kamínek opakováním stejných situací a reakcí nabalí v balvan, před kterým se v určité chvíli rozhodneme zastavit i za cenu ztráty hlavy, srdce, nebo dokonce života, jak bývá často u onemocnění (jakožto odrazu stavu duše) rakovinou.

„Láska“ zcela zpochybnila během terapie mé dosavadní zaběhané postoje k životu, trvání na mých psychických vzorcích a postojích. Co cítím bez Ní (projevenou jakožto soucítění a přijetí) není nikdy úplné, natož harmonické, tedy vyvážené a celistvé.

Setkáním s vnitřní Pannou Marií vlastně začala má terapie vztahů i rozhodnutí vstoupit do tmy, (tzv.terapie tmou, viz web) aby odumřelo v základech co už je přežité...

A proč jsem dříve nevolal „božskou Lásku“, ačkoliv jsem po Ní toužil? Bál jsem se skutečné „Lásky“ protože bych si skrze Ní uvědomil, jak moc ubližuji druhým, což jsem předtím jen tušil. Ale tím jsem se nedostal k nejhlubším rovinám mé psyché, kde jsou subtilní, avšak mohutné kořeny mých omezených představ a agresivního, infantilního egoismu.

Kailás Mandala a 11. dimenze BYTÍ

Ze začátku meditace mi přišla na mysl otázka, zda je Kailás skutečně hora, či starověká pyramida. Přišlo mi, že oboje. Pak vysvětlení, že byla už podobná pyramidě jako hora, ale lidé přitáhla svou silou a ty ji dotvořili jako pyramidu a zasvěcovací místo. To už je dnes jen zbožně uctíváno, ale jeho síly se snad všichni bojí.

Také mi ukazovali jak se rozvíjíme, poznáváme život skrze jednotlivé dimenze, tím naplňujeme mandalu své duše-individuálního Já.

Přepis ze záznamu nahrávky po meditaci:

Jedenáctá božská dimenze BYTÍ je chladná vůči Všemu. Ona, ale i ještě vyšší dimenze, totiž vlastně Vše ví. Totálně klidně pozoruje úchvatnou Hru štěpení na duality a množství skladeb archetypů, jež se tvoří návazně na Její strukturu BYTÍ v Jejích útrobách. Do Nekonečné sítě bodů (NSB) vkládá svůj kód skrze paprsky základních archetypů, kde se nekonečněkrát odrazí. V Tom je celé Stvoření. Jeden záblesk Absolutna.

Tento záblesk je tvořen 12. dimenzí. Ona je Řád za řádem věcí. Skrytá v prostoru vědomí. Je látkou ze které je utkána jemná Sít vědomí všech dimenzí v projevu Stvoření Bohem Otcem- základním Logosem. Je základem Projevu základních archetypů Boha, absolutní Mysli v nekonečném Fraktálu, Hologramu, Matrici. Absolutním fraktálem, v Němž jsou obsaženy všechny potencionální.

To je Absolutno - Absolutní fraktál. Z Něj vystupují všechny možné archetypy, druhy kombinací. Je plný paradoxů. Obsahuje všechny způsoby náhledů, prožívání Sebe Sama, které se vzájemně vylučují, ale přesto existují současně. Každý ve svém prostoru, časoprostoru Mysli.

13. dimenze je tím absolutně nepravděpodobným virtuálním Prostorem pro Její vznik. Jakýmsi mystickým vakuem, který podněcuje vznik Boha Stvoření. Avšak i nad Ní je dalších nekonečné dimenzí v „Nadstvoření“, které jsou však věčně potencionální, tj.neměnné a umožňují vznik nekonečně variací dynamických světů – Stvoření.

NSB je virtuální i skutečné pole vědomí v nevědomí absolutního Chaosu. Je to prostor Absolutna, z něhož se vybírají jednotlivé body (vzory) do „Hry“ fraktálo-obrazo-dějů. „Vystupující“ sítě bodů jsou „záblesky Stvoření“ – projevy Absolutní potencionální geniality vyvěrají z absolutního Chaosu a nedefinovatelnosti možností nevědomí.

Tyto body jsou v těsném sousedství (vztazích), ale i v nekonečných vzdálenostech, totálně odlišných a protichůdných nastaveních archetypů jejich BYTÍ. Ale vyvěrají z téhož absolutního věčného Časo-prostoro-bodu. Absolutní α a ω všeho projevujícího se v dějích. Absolutní genialita je potencionalitou věčného Chaosu (Pole možností) – ejn sof ór.

Jedině Chaos je jedinou a prvotní skutečnou realitou, matricí i potencionálním patriarchou všeho ostatního, z něho virtuálně vystupujícího. Ale o to pro nás skutečnějšího, čím více konkrétního a stabilnějšího toho dokážeme vnímat a nad tím uvažovat. Chaos, totální zborcení Časo-prostoro-vědomí, je opakem Absolutna.

Absolutno je na rozhraní Nebytí a Bytí. Nediferencovanosti a diferenciace. Tedy všech archetypů které mohou být, ve středu dualit. Supertotální paradox. Je na středu protichůdných misek vah, a přesto je i jimi, řídí jimi. Na všem nezávislé a všeovládající. Zase paradox, jak to jen dělá?

Tvořící i přijímající. Uruboros - Sebe Tvoří a Sebe Stravuje v celém koloběhu Tvorby a Zániku. Chrlí vesmíry, pohlcuje jejich pocity z prožitků. TO je dech Boha! Vygenerovat vesmír a procházet se jím jako jedna bytost, měnící se v druhou, třetí… Zahrát si na vesmírného šaška, procházet Stvořením jako šašek. Jedině jako šašek z Něj může zase vystoupit. Vše poznává a vnímá, ale nic nebere vážně, se vším si hraje, přesto mu na tom nezáleží.

Jaký má tato Hra smysl? Je, že je. Že existuje, vyplývá z podstaty Absolutna. Absolutno se netvoří, Ono dochází Samo k Sobě. Stvoření dochází Samo k Sobě. Jakoby když se Jednota paradoxů rozlétne na extrémní póly, které pak věčně tancují, než se opět naleznou. To je Věčný tanec Absolutna. Štěpení a sjednocování protikladů. Kruh a věčnost? Stvoření nevyčerpatelně možností. Všechny jsou stejně dokonalé ve svém propojení.

Pokud se zabýváme opravdovým, tj. intuitivním vnímáním, dojdeme k abstraktní duchovní pravdě i moudrosti. A naopak „zapracováváním“ abstraktní duchovní pravdy a moudrosti dojdeme ke skutečnému, intuitivnímu praktickému vnímání.

Život potřebuje dětskou hravost, bez ní staré v křeči umírá. Nevyhovující můžeme hravě odložit či modifikovat dle požadavků aktuálního vnímání života. Lze tedy měnit své postoje i vlastnosti, pokud jsme si jich alespoň trochu vědomi.

Řekli mi: Rok 2012 - ukončí se má transformace spodků vědomí. Nastane nová etapa rozvoje středu mého vědomí, prakticky do konce života. Bude jiná ve všem. Můj dnešní střed bude spodkem, to znamená velký pokrok. Část mne má tendenci pochybovat, ale celek ne.

Otázka pro Miloše:Jak snášíš superparadoxní kontrast Multidimenzionální Dokonalosti Boha s únavou, bolestí i tísní, jež máš často mezi meditacemi, stav tak často popisovaný křesťanskými mystiky?

„Lidské je nízké, božské je nedostižně hrdě vznešené a přitom Všepřipouštějící i Všepřijímající. Jsou to protipóly jako král a žebrák, vladař a vyhnanec, režisér a poslíček.

Běžné tupě tísnivo-bolestivé vědomí je místy až nesnesitelné. Jak svou zatemněností mysli, vnímání a slabou vůlí, celkovou ubohostí, tak sveřepou vytrvalostí, se kterou člověka na cestě do Království božího provází. Je dotěrnější než smrt, hladovější a nepříjemnější než mýtická medúza. Projevuje se i v nepříjemných událostech, jejichž prožívání je mnohdy až neúměrně zesíleno, ale o to více posouvá vpřed.

Přesto ji člověk musí přijímat, uvědomovat si ji, ale stále si přát aby odešla. Nedat sílu této vnitřní složce ega, která by se opět ráda zahnízdila a podléhala své nevědomosti.

Obě polohy, božská i omezeně lidská se střídají, střetávají a neustále promíchávají, ale duchovní složka v člověku nakonec zvítězí a převezme otěže a nastane fáze vědomého polobožství. Omezeni hmotou, zhuštěnou energií, ale s vědomím více božským… Zájmy ega jdou stranou, když si člověk plně uvědomí, že je kontinuálním božským věčným Bytím s nekonečné síněmi zrcadel svých podob a jejich věčných proměn změnou úhlu pozorovatele a tím prožívajícího.

V tom je neskonalá a věčná sláva Boha, kterého je potřeba stále uctívat a upřednostňovat, Vždyť kdo jiný, než Stvořitel našeho světa i nás ví, proč nám to dává. Neboť na dokonalý problém je vždy dokonalé řešení. Obtíže na cestě jsou vyváženy pohádkovými, a přesto skutečnými dary.“

L o v e + S e n s i t i v i t y = D e u s

Náš život je skutečná virtuální hra jako dokonalá RPG hra v počítači. Jde o to naučit se jí tak vnímat. Že vše v této realitě včetně naší osoby i našeho prožívání je virtuální, tj. Bohem vygenerované, ačkoliv jsme na ni neustále napojeni svou božskou podstatu. Pravé dění je jen a jen za nám známým projeveným dějem. Jediné co je skutečné je „Energie“ vytvářená matricí maticově-procesorové Mysli Absolutna. Jen Ona vytváří Svou Vůlí, přáním, vibrace věčné Prázdnoty Mysli za Stvořením, které jsou jakýmsi nahuštěním Jejích prostoročas, podobně jako křivky fraktálů složené z čar funkcí definují a zakřivují, či zalamují prostor prázdného papíru v automatických či intuitivně mediánních kresbách.

Není ve skutečnosti nic, než-li právě jen Toto! Nekonečno fraktálů nekonečna funkcí složených do sebe v nekonečných řadách v nekonečném rozlišení nekonečna bodů. Proto až nápadně podobné obrazce jsou k vidění v záznamech obrazů i některých typů diagramů kvantového světa. Ten má také, jak se postupně ukazuje, další a další, jemnější a někdy i doslova další úrovně virtuálních částic, působící na hrubší, více energetické úrovně.

Vibrace Energie je tvořena polem pohybu mikročástic, jež jsou z jiného pohledu potencionálním polem určitého tvaru a síly kvanta vibrací, jak o nich hovoří kvantová fyzika. A jeho síla není nic jiného, než určitý projev vnímatelný přes určitý řetězec interakcí, který jsme sto nějak vyhodnotit jako jeho pravděpodobný projev. Ovšem nikdo ho neuvidí, ani nezměří, ani si na něj nesáhne. To jednak kvůli jeho kvantovým pikorozměrům, ale také kvůli tomu, že po každé interakci s ním už je z něj vždy něco jiného.

Ještě se to komplikuje tím, že čím jdeme do větších extrémů mikro- i makrorozměrů, tím více se nám prostoročas nejen zakřivuje, ale navíc „překlápí“ do dalších, více či méně rozměrných prostoročasů. A tím už jsme u vize Vesmíru vesmírů, jakožto všemi směry nekonečného multi-dimenzionálního, tedy multi-časoprostorovědomého „živého“ fraktálu, či chcete-li atraktoru, který je věčně v pohybu a co víc, vytváří stále jiné a nové variace svého uspořádání…

Tedy stručně shrnuto je Stvoření včetně nás skladbou jakýchsi různě velkých a jemných sítí prostoročasosiločar vědomí s různými frekvencemi proměn a interakcí. I naše vědomí už je živým dokladem toho, že sít programů naší mysli je v jiném prostoročase než ten, který má hrubší „hmotný“ svět kolem nás. Proto je i virtuálnější, s vnějším propojený, ale jím zcela neuchopitelný.

Proto se ani dodnes neví, jak vědomí vůbec vzniklo, natož jak funguje. Za naším vědomím, je vědomí Bytí. Je ještě odpoutanější od naší vnější reality i našeho subjektivního světa myšlenko-pocitově-emočního vnímání sebe sama (tedy subjektivního, jelikož nikdo jiný nás zevnitř nevnímá jako my sami). Je ještě o řád virtuálnější, a zároveň jemnější než naše vědomí, ale o to variabilnější, komplexnější a citlivější ke vnímání čehokoliv.

My jsme schopni vnímat elektrický náboj až po dotyku s ním, Ono ho už cítí vibrovat prostorem v celé jeho šíři, proto nám propůjčuje při napojení na tuto vyšší, jemnější frekvenci našeho bytí, schopnosti nejen jasnovidnosti, jasno-sluchu-vidu-citu, nýbrž i jasnovědění, které je myšlenkám vzdálené jako struktury myšlení jednobarevným emocím. A to zdaleka není celý výčet Jeho schopností.

Ono žije, pro nás většinou nevědomě, snad vyjma snů a náhlých vnuknutí i záblesků nevyvratitelného pochopení, v časoprostoru za naší myslí. Můžeme Ho vnímat, prožívat a sdílet s Ním, jen když se sami v sobě dostatečně ztišíme a dáme Mu volný prostor k sebeprojevení. Což se obvykle děje v alfa stavech mozkových frekvencí a hlubších.

Ale abychom se vrátili k božské Hře podobné RPG v PC. Všechny ty sítě časo-prostoro-vědomí bytí jsou generované programy.

Ukazovali mi, jak je naše realita doslova utkána z fraktálů funkcí proměnou nastavení archetypů – jakožto proměnných funkcí. Ty se nastavují opět vyššími Já. Nadjá, jakožto další funkce pro tvorbu fraktálů za fraktály fraktálů, a tak to jde do nekonečna. Tedy čím výše ve Stvoření, úrovní vědomí vnímání Bytí, tím virtuálnější vědomí za/nad vědomím.

Podobně jako když chodíme na Zemi (tj. myslíme), nevnímáme děje v hlíně pod námi (tj.pudy a nižší emoce). Z letadla už sledujeme vzdušné proudy (naši intuici) a máme tudíž dokonalý přehled i nadhled co se děje na Zemi (tj.v myšlení lidí. Co tvoří vnímáme už v abstrakcích fraktálů krajiny pod námi).

Z kosmu (z pohledu Nadjá) již sledujeme Zemi a její atmosféru vzdušných proudů (intuici) z povzdálí, namísto toho sledujeme jak pohyby nebeských planet, Slunce, hvězd a těles ovlivňují svých zářením dění na Zemi, která už je pro nás pouze duhovou barevnou kuličkou v dlouhých časech tvořících složitě se vinoucí spirálu ve spirále spirály pohybu celé sluneční soustavy, která z měřítka našeho kosmu je jako pouhý atom v nekonečně složité změti barevných mihotajících se bodů v elipsovitých spirálách spirál nekonečně mnoha velikostí, barev (pocitů) i proměnlivých sil jasů a proměn i těch nejpodivuhodnějších vesmírných těles. To bychom přirovnali k uměle počítačově vybarvenému světu kvantových pohybů subatomárních částic a atomů v mikrosvěte.

Vše co je proměnlivé, je stvořené, vše co je stvořené je virtuální, tedy pouze mihotavé bytí. Co je virtuální, je pouze představou Totální Mysli. Nevědomí všeho a všech, která vše virtuálně propojuje do rozličných komplexních vazeb, aby to působilo dokonale skutečně. Jen proto je pro nás „realita“ tak hypnoticky skutečná, dokud nenahlédneme za oponu do jejího zákulisí.

Jde o to, naučit se vnímat vše z virtuálního nadhledu, pak se naše hra na lidské bytí stane virtuální představou v naší rozšířené mysli, která se tak stane naším novým domovem na další aeón, než prostoupíme zase do vyšší a pak ještě vyšší… naráz všezahrnující úrovně Bytí. Na to je potřeba odpoutání se od všech lidských vazeb a představ, ale nikoliv jejich popření, jak to dělají asketické školy. Avšak rozpuštěním jejich důležitosti, prostoupením skrze ně s přijetím toho, co tvoří za pozitiva i negativa, pochopení Celku, jejich polarity i vazby na ně. To vede ke vzdání se, protože pak nastupuje stále přítomné vyšší vnímání, nezávislé na běhu okolí i vnitřních pocitů a představ ega.

A jak do sítě víření bodů v trajektoriích fraktálů, tkaniva naší reality zasahují vyšší tkaniva? Jednoduše. Každá látka je utkána z nitek, nitky z mikrovláken, mikrovlákénka z řetězců molekul, ty z neustále vibrujících atomů a ty z další částic shluků kvant atd. A tak je to i se světy vyšších vědomí, jsou to stále jemnější úrovně projevu Jediného. Tedy Absolutna. Jedině Ono si je Všeho vědomo. Ono doslova magicky řídí Vše od té nejsubtilnějí, nezachytitelné úrovně projevu Nejvyššího BYTÍ v projevu Stvoření, neboť se do něj personifikuje.

Projektuje svůj dokonalý Projev do nekonečného a věčného Pole absolutního Chaosu, tedy svého opaku, představu své neomezené Entity tím, že si virtuálně propojuje jednotlivé body do sítí bodů a dává jím určitý význam. Podobně programátor řetězci jedniček a nul tvoří řetězce jednotlivých příkazů a v druhé části řetězce proměnných, se kterými má procesor počítače operovat, tedy podle v něm zadaném schématu propojení logických prvků je zpracovat.

Procesor je ona prvotní, neprojevená Dokonalost věčně skryta za veškerým BYTÍM. Tak jako u počítače na výstupu ani v průběhu běhu programů nikdo neuvidí jeho procesor, který je odpovědný za veškeré procesy. Softvér je jen jeho virtuální součást, se kterou si věčně hraje, ale bez něj by zůstal nečinný, tedy mrtvý. A tak je to i s Absolutnem a Jeho Stvořením, které už je jen Jeho produktem, jež stále vyvíjí a přetváří k Obrazu Svému po věky věků.

Je takřka nerozlišitelná hranice mezi Procesorem a jeho Programy s daty, neboť jedno bez druhého ve vyšších světech (v některých aspektech neduálních) prostě není. Resp. Procesor je skrytý v každé úrovni projevu už svojí logikou přizpůsobenou příslušné úrovni. Ta, ačkoliv je skrytě řízena, přirozeně vyúsťuje z logiky úrovně vyšší, tak jako jeho programy a tok dat, protože ty jsou zároveň součástí programů. To je věčná, všudypřítomná TrojJedinost BYTÍ, Procesor, Program a Data.

Absolutno si hraje ve Stvoření na nekonečno různorodých entit i Her, zápletek se kterými se musí donekonečna vypořádávat. Vše je Jeho Hrou na neomezený projev Sebe Sama. To Ono svými absolutními mikrovibracemi základních matricí utkává vibrace hustší, silnější, hrubší úrovně projevu individualit – tedy fraktálů BYTÍ specifických charakterů projevu – svého způsobu Sebeutváření se.

Meditační výuka rozšířeným vnímáním

Ve světě obrazomysli s „prázdnou“ myslí, tedy bez bezmyšlenkovitě tupého rozumu… Silné rozšířené vnímání i uvědomování si souvislostí při výkladu obrazů.

Hlasy zpěvů za hlasy v pocitově nekonečných sériích. Každý Jiný, vyjadřující Jiný pocit vnímání-chápání a modulující Hyperprostor za Hyperprostorem Mysli. To jsou dimenze za dimenzemi prostoro-pocito BYTÍ za Bytím, Vědomí za Vědomím Vědomí. Tedy věčný, nekonečně variabilní fraktálopocit Boha. Jimi Vše vytváří, uchopuje a prožívá. Vytváří si virtuální postavy, kterými se prožívá zase Jinak. Přitom Jeho Podstata byla, je a bude věčně tatáž. To je to osvícené věčné Já v ústech všech mystiků východu i západu. Abstraktní mystiko-obrazo-cit.

Vytržení s hudbou Goldmana

Po náročném dni s nedostatkem energie mě krátce po uspání dětí přišlo znenadání více sil. Po několika doušcích vína jsem začal pociťovat jemnější vibrace ve hrudi a dostal pozvání k návštěvě vyššího Já. Goldmanovo album „Reiki esence“ mě po nasazení sluchátek ve vlnách začalo vtahovat do plynutí s hudbou.

Po chvíli se ve mně rozjasnil božsky extatický pocit blažené Vznešenosti a absolutní Volnosti, jako by svět kolem ani nebyl, pouze neohraničený vnitřní Prostor Mysli. V Něm jsem doslova plul kolébán hudbou jako bárka na širém oceánu. Nic se neřešilo, nic neukazovalo, nic nešokovalo, bylo jen krásně naplňující věčně vznešené BYTÍ, jehož odlesk pociťuji i při psaní těchto řádků.

Trojanovické soustředění 2006

1.meditace – silný extatický radostný ponor s prožíváním zpěvu Lisy.

Uvědomil jsem si silněji nutnost práce se spodky a psychologickou rovinu osobnosti. Spodek a jeho psychologie jsou propojené a jen pomalu se rozvíjejí jako nekonečné klubko. To mi přineslo mírný pocit tísnivého sevření. Zároveň jsem prožíval božské Plynutí. Je totálně nad lidskou omezeností. Tvoří neustále své dokonalé BYTÍ a Hru, skrze kterou se dále rozvíjí.

V noci při bdění jsem pak v tichu pozoroval mihotavé bílé mlžné vlny světla v téměř absolutní tmě i při otevřených očích, pocit byl neutrální.

2.meditace jakoby plynule navazovala na první, jen se slabšími pocity.

Nejprve odpoutání se od běžného vědomí, nechtělo se mi už zesíleně vnímat hry eg druhých lidí, obzvlášť patrných při mluvení. Ach ty naše dětinské masky vlastní omezenosti! Celý svět je vlastně takovou zrcadlovou síní.

Uvědomoval jsem si jak všichni hrajeme své hry – chceme být nějací, aby nás ti druzí brali, či si kompenzujeme své nezvládnuté pocity z okolí a ze sebe. Jsme stále dost nepoctiví, chceme neustále „něco“ vytěžit z okolí hrou, mnohdy lstí a rafinovaností ega, která zároveň cloní i náš pohled na/do sebe. Neumíme být bezprostřední jako děti, jak o tom mluvil Ježíš Kristus.

3.Dozvuk předešlých meditací, slabý ponor do božského prožívání, vizí i hudby.

Uvědomoval jsem si a prociťoval prostupnost druhých lidí za lehké povznesenosti a extáze podobné jako při popíjení vína doma v malých meditacích.

4.Postupně silnější ponor až do Nadjá

Po téměř nedynamickém prožívání došlo k přepnutí. Ocitl jsem se najednou v nekonečném Prostoru bez vnímání těla, jež jako guma kdesi leželo v křesle. Pamatuji si z toho jen jakýsi silný hukot dlouhých vln energie které mě s přestávkami zaplavovaly, či já jimi proplouval, jako bych byl otevřenou klidnou pláží pro plny příboje vln oceánu s nekonečným dozvukem, …a pak zase další a další, propadal jsem se do nich a zase lehce vynořoval, abych si uvědomil sám sebe, tedy že jsem. Tělo ale bylo bezvládné a trvalo mnoho cyklů, než jsem se opět mohl vynořit a silou vůle opět vstát. Připadal jsem si jako ve vědomém snu, ze kterého se nemohu probrat. Toto „energetické vlnění“ jemně doznívalo ještě když jsem si lehnul a ani nevím, jak jsem usnul.

O projevu za projevem

Turandot & Tonal alchemy

Každý okamžik děje života je vytvořen jakýmsi zábleskem osmé dimenze. Ta naráz stvoří strukturu, jakousi síť na bázi vstupních archetypů, které jsou do ní zakomponovány, jako jednotlivé buňky z nichž se fraktálovitě rozvíjejí větší celky. Podobně jako z malého trojúhelníku jeho mnohonásobným skládáním vytvoříte v podstatě jakýkoliv tvar, tak je tvořen i náš svět ze shluků kvarků.

Jiný pohled na Její Tvorbu jsem viděl jako obrovskou spleť křivek, energetických siločar řídících kvantový svět, ale Ona jako by byla ve skrytém prostoru mezi nimi.

Magicky je formuje tak, aby se naplnily Záměry Stvoření. I to je jeden z důvodů, proč nikdy nepochopíme plně logiku kvantového světa a jeho proměn. Inteligence, se kterou je tvořen, je příliš vysoká a střípek, který pozorujeme, je sám o sobě téměř nic neříkající struktura. Je to jako bychom vypárali z čipu mikroprocesoru počítače tři logické obvody a na jejich základě se snažili pochopit jak mikroprocesor pracuje i jakou má celkovou strukturu.

I osmá dimenze je jakousi bází přechodů (hradel) s určitým nastavením. Napojení na další struktury je na rozdíl od počítačových mnoharozměrový. Přechody mezi jedničkou a nulou jsou téměř dokonale plynulé, a k tomu všechny jeho rozměry-dimenze jsou vzájemně propojeny v jeden energoinformační Celek jak u jednotlivých virtuálních částic, tak u Celku.

Z dalšího pohledu je každý bod našeho prostoru souhrou základních archetypů a jejich dualit, které určují jeho „povahu“. Ty jsou v každém okamžiku v nastaveny v jiné poloze. Nic v projevu není neměnné déle než jeden jediný „okamžik“, než se pohne elektron vůči jádru atomu, a tak je to v celém Stvoření.

Dále mi ukazovali jakousi Trojnost, která patrně nebude ničím jiným, než už zmíněnou dualitou, tedy dvěma rodičovskými póly a Synem jakožto polohou mezi nimi. Ale právě mi diktují, že je to ještě symbol maticovosti, kde dochází k propočtu mezi jednotlivými stavy energobodů v jednom okamžiku, z nichž vypočtou stavy následné. Je to jakási nekonečná matice matic, kdy se k předchozím stavům „přičte“ ten následující a tak se matice stále rozšiřuje, pak se vypočte zase následující ze stávajících a vzejde nový stav. A tak až do bodu, kdy se vrátí původní nastavení matice, tedy kdy už jsou všechny její možnosti vyčerpány.

Neumím si to představit, natož na nějakém modelu matematicky ověřit, a vlastně ani nevím co a jak se vlastně počítá, ale vyplývá mi z toho jakási Danost všech stavů i souslednost a provázanost veškerého dění ve Stvoření. Tedy za vším je skryta jednoduchá a zároveň dokonalá jednotná logika, které se nic nevyhne a neunikne věčnému Řádu a Záměru Stvořitelova.

Tu základní síť jsem viděl jako strukturu čar archetypů, v níž jsou na jemnější úrovni další shluky čar archetypů za archetypy, a tak do nekonečna… Ta nejzákladnější sada archetypů je právě oním střípkem Absolutna, jenž se promítá do Všeho ve svém projevu.

Je to jako CD vložené do přehrávače, v tomto případě do generátoru variací na jeden celistvý, totálně abstraktně potencionálně všeobsažný Matriční Archetyp a všech na jeho základě vygenerovaných archetypů, tedy fragmentů, či zjednodušených pohledů Něj samotný. Stvoření je pak jejich Hrou v proměnlivosti prožívání.

Napojení na osmou dimenzi zprostředkovávalo mé vyšší Já dimenze 5,8. Pocit byl mírně extatický (okolo 53%), pocit ze vzdálené osmičky mírně chladivý, ale bez tísně.

Vše je virtuální

Duben 2007

Všudypřítomné poselství celé meditace, ve které bylo i mnohé o lidské psychologii ve smyslu, že nám je vše v mystickém procesu zesíleno, znělo: „VŠE JE VIRTUÁLNÍ“. Slovo virtuální znamené neskutečné, zdánlivé, jiné než se zdá být. V prožitku meditace, který je někdy až stokrát silnější než naše běžné vědomí-vnímání, se naprosto přesvědčivě ukazuje, že naše realita je naprojektovaná podobně jako 3D obrazy v počítači.

Ukazovali mi prolínání tvorby dimenzí. Za naším pětismyslovým světem je pátá dimenze. Ta dává skladbě informačních archetypopocitů od karmického vědomí konkrétní podobu. Převádí je do méně rozměrných dějů, tvarů a pocitů určených pro náš čtyřrozměrný svět a lidsky omezené vědomí. Tyto konkrétní obrazy, tvary, pocity a děje jsou tedy symboly pocito-obrazo-dějů za pocity.

Dokonalá skladba zhuštěných pocito-obrazo-dějů šesté dimenze je opět nižším ztvárněním dokonalého božího Záměru nirvanického Vědomí-Bytí. Onou božskou koulí archetypů, jak si ji lze nejsnáze připodobnit. To Ona je varhanami a zároveň Duchem, nejsvatějším Záměrem, z Níž vycházejí skladby karmy. Za, či hierarchicky nad ní jsou další dimenze nezměrné mutlidimenzinální tvorby BYTÍ. Ale o Nich v této meditaci nebyla zmínka.

Šestou dimenzi mi připodobňovali ke kvantovému světu dějů. Je to vlastně proudění energie v různých základních formách, jež se vzájemně kombinují a vytvářejí další struktury, projevy energií.

Vznikají samozřejmě i kombinace kombinací a postupně přecházejí v námi vnímaný svět. Ale jeho Základ nelze ničím ani zachytit, natož měřit. Odvozovat co se děje v čase za naším časem je velmi ošidné. Pro nás svět za světem byl, je a zůstane Chaosem, kde Vše souvisí se Vším a Vše je dílem totální Nevyzpytatelnosti čehosi blíže nespecifikovatelného, o čem je tabu mluvit i mezi teology a filozofy.

Právě tam se totiž rozprostírá Ono logicky svrchované Dokonalé, mezi věčný Počátek a Konec uzavřené, to věčné, v Duchu setrvávající božské Já.

Ono je v našem Vesmíru, jenž si vyprojektovalo, primární, doslova magickou hybnou silou materie, což jsou vlastně zhuštěné energoinformační Vzorce, podobně jako nadefinované objekty v objektovém programování. Těm je pak v PC přidělena energie pohybu, změny a projevu, aby se mohlo jejich působení objevit na monitoru, což je náš 4D svět.

Co vědomí, to obrazovka. I zde, podobně jako se nám jeví pakety posílané po internetu jako jeden informační celek, tak i proces tvorby Vesmíru jde v určitých kvantech. Stejně jako pakety mají sedm funkčních vrstev, tak i tyto kvantové energoinformační balíčky jich mají právě tolik, a každá je ovládána jinou sférou Bytí. Spodní musí nutně respektovat ty hlubší, do kterých nemohou zasáhnout, poněvadž jí zůstávají skryty.

Mozek pracuje na principu interference vln, neboli částí myšlenek a vzruchů převedených na hodnoty jakýchsi mikroskopických myšlenek. Ty pak, spolu složitou interferencí, vytvářejí složitější, komplexní vjemy a proces myšlení. Ale báze všeho co prožíváme je stejná, fraktály vln různě spolu interagující. A tak je to ve větším i ve virtuální božské Mysli, v tzv. nekonečné síti bodů, kterou jsem vnímal v meditacích dříve.

Hloubka prožívání božského byla v nejsilnější fázi 55-60% s chladně neutrálním pocitem při poslechu Lisy. Uvědomoval jsem si chvílemi i „božský smutek“ z ubohého lidského života spolu se zvláštním nadhledem a uvědoměním, že vše je přesně tak jak má být dle božských zákonitostí, což přináší pocit hlubokého smíření. Neměl jsem zvlášť silnou blaženost či tíseň, ale silnou Jinakost vyvolanou vizemi vyjadřujícími virtualitu. Na tu už jsem poměrně zvyklý, už mi v meditacích, na rozdíl od dřívějších šoků, připadá samozřejmostí. Je pro mě už daleko přijatelnější, než tíseň v meditaci a hlavně mimo ni, kombinovaná často s tupostí a únavou. Meditace po dvou hodinách přešla do dějově klidnější fáze s lehce extatickým ponorem 46 % a trvala zhruba tři hodiny.

Chápání virtuality

Meditace byla celkem dobrá, hodně o psychologii a vývoji lidstva i jednotlivce, o mně přímo ne. Jen že vše mám dobře nastavené a ukazovali mi tu logiku toho. Zvláštní byla v tom, že jsem vnímal, jak je tvořená „naše“ realita. Viděl jsem shluky bodů, ve kterých jsou zakódovány informace o Všem, tj.materiálu, barvě, chuti, rychlosti atd. Zkrátka vše je vibrací v poli pravděpodobnosti, jak to dokazuje i kvantová fyzika.

Shluky se pohybovaly a tvořily naše vnímání reality, podobně jako pixely vytvářejí obraz na monitoru. Až jsem pochopil, že to, co si myslíme že je realita, je shluk informací napraných do našeho vědomí, jež nemá nic společné s tou, jak ji chápeme my.

Ta vlastně neexistuje, a my žijeme realistický sen o ní. Ale možná je to jen přehnané zesílení, tedy výuka na přijetí virtuality. Ovšem jisté je, že s realitou včetně nás samých, si božské síly mohou dělat téměř cokoliv.

Pak jsem taky zase po delší době vnímal, či spíše viděl Nekonečnou síť bodů – symbol Megamysli, jež Vše virtuálně Tvoří ve svých představách. Jak v ní lítají impulsy ve formě vln na vlnách vln – fraktálová struktura. Tedy jako multirozměrová, multidimenzionální informace. Nastavením jednotlivých bodů se moduluje, propouští čí nepropouští dále a tak mnoha směry naráz, podobně jako v našem mozku.

Hloubka téměř zcela neutrálního ponoru byla skoro celou dobu těsně nad padesáti procenty. V jednu chvíli zesílil, právě když jsem sledoval tyto vířící body, i při dunivých zvucích gongu nebo velké tibetské mísy, ve které byla cítit obrovská síla vysoké božské dimenze jak rozechvívá v každém okamžiku celý Vesmír.

Trvala jenom 1,15 hod. Pak silná únava. Den po meditaci spíše lehký pocit sevření, únavy až skoro tísně. Jen navečer zlepšení poslechem Lisy. Když jsem si zase pustil tibetské mísy, přišel neutrální chlad. Když jsem otevřel oči, vstal z křesla a šel do kuchyně, tak jsem silněji vnímal "roztažení" ve virtuálním prostoru vědomí, než v běžnou realitu, která mi oproti virtuálnímu Hyperprostoru jevila jako více virtuální. Jako objekt, představu vytvořenou ve 3D studiu. Ten pocit byl velmi silný, až se mi toho trochu točila hlava. Už jsem byl hodně unavený.

Žijeme dokonalou virtualitu, ale my si stále přejeme, aby náš svět byl pevný, primární a pokud možno jediný reálný. Máme to tak vžité... Říkali mi, že takový stav, jaký jsem zrovna měl, budu mít v budoucnu trvale.

Tariqa

Červen 2007

Ve frekvencích procesoro-fraktálů skladby Tariqa (složil K. Wiese) jsem měl sobotní meditaci. Byla hodně o 8.dimenzi, ale v podání dimenze 5,5. Nebyla tudíž tolik cítit ohromivá až drtící síla osmičky.

Nebylo v ní ani mnoho nového, resp. si toho moc nepamatuji, ačkoliv poznatků tam bylo dost. Ale už ze začátku, jakmile jsem byl ve změněném prožívání uvnitř virtuálního Hyperprostoru, jsem si uvědomoval, že skoro všechno už z minulých vím, jen se Poznání vrací v nové podobě. A ještě mi říkali, že obrazy-poznatky co přijdou od vrchních dimenzí se postupně „pasírují“ do nižších, než prostoupí celou osobnost.

Pak mi říkala moje božská dimenze 5,5 o tom, že čím vyšší dimenzí jsme vedeni, tím přímější je cesta nahoru. Jakoby ji upraví a připraví.

Také mi ukazovali, podobně jako minule, o nekonečnu a dimenzích v číslech (nekonečnost čísel a rovin prostorů i jejich překlápění). Tedy že matematika obsahuje dost informací o Bohu. Je patrná nekonečnost a dokonalost fraktálů, jimiž je Vše tvořeno. Jednak že je nekonečně přechodových čísel (za desetinnou čárkou), pak samotná nekonečnost číselné řady, nadále opakování stejných vzorů - vibrací (čísla 0-9). A co ještě zajímavější - že máme bod (jeden z nekonečné přímky), nekonečné přímek tvořících rovinu i nekonečno rovin tvořících třírozměrný prostor.

Dále pak nekonečno prostorů v nekonečně časových okamžicích. Nekonečno časoprostorů tvoří všechny možné varianty vesmíru… A dále už si to neumíme ani abstraktně představit.

K tomu ještě jeden paradox. Každý bod obsahuje nekonečně bodů (jelikož se jedná o miniaturní kouli), k nimž je možné udělat tečnu. A totéž platí pro kouli s rozměrem nekonečno, a tím se nám kruh, resp. koule prostorů tvořená nekonečnem na každé úrovni pomalu uzavírá… A pokud si k tomu představíme v každém bodě (jakožto zástupce za antický pojem atomu - a dnes víme jaký mikrokosmos je v každém fyzikálním atomu) jednu výpočetní matici -(nekonečno na mocninu nekonečna dimenzí), máme zde nekonečně složitý nekonečný „počítač“ v němž a skrze který žijeme my jako i celý vesmír.

K tomu o funkcích ve funkcích, resp. že proměnnými v jedné funkci jsou další funkce atd. A tyto funkce tvoří fraktály a atraktory tvaru, pohybu a proměny všeho, od atomů po archetypy. Chápal jsem to intuitivně, ale Poznání nebylo možné přesně vyjádřit slovy. Bylo to nad možnosti myšlení.

A abych nezapomněl, v souzvuku jménem Tariqa jsem místy slyšel ten „zvuk-vibraci“, jakožto „logo“ Procesoro-vědomí, za naším vědomím včetně naší-Jeho reality. Ale už ve dni před meditací jsem si vzpomněl na to, že jsme jen třípkem Absolutna, tedy Jeho určitým nastavením, kombinací archetypů pro náš průběh-průlet-prožitek vesmírem a jeho podobami.

Otisk Bytí Boha

Mo> Znáš to, když se slzy mění v slunce? Aitoš>Ano. Kdy absolutní smutek a tíseň se mění v meditaci v okamžiku na pocit naprostého radostného naplnění a smíření, ke kterému stejně nakonec všichni dojdeme natrvalo bez ohledu na ty virtuální děje...

To bylo hodně silné v té poslední meditaci, když jsem prožíval, jak se božské úrovně otiskují do Reality jako model do hlíny, ale Jejich Duch-Vědomí Ona nikdy nepojme. Je to stejné jako s umělcem a jeho dílem. Ač ono může mít jeho odlesk jeho geniality a nezměrné hloubky, nikdy nenabude jeho vědomí a živosti – oduševnělosti.

Vždy dílo bylo a bude jen věčně mrtvým odkazem na svého Stvořitele bez střípku vědomí jenž by ho s ním spojovalo. A stejně tak Stvoření je formou pro vyjádření Ducha, jen my tu jsme zvláštní tím, že ač vnímáme veskrze hlavně formu, ze Srdce skrze naši individuální Duši se nás dotýká velikost neosobního Ducha.

Vnímat byť okrajově skrytý svět Ducha a zároveň zírat na tu hlínu pramáti Země, naši matrici forem, toť nepopsatelně zvláštní pocit. Být tu a nebýt tu. Být tam, mimo známou a hlavně "pevnou" formu i své vědomí já, i tady v této virtuální Hře her.

...Být zároveň alespoň na okamžik zároveň hercem i divákem podle Jeho přání. I pro Jeho Oko to také v podstatě hrajeme... Bez Něj nejsme ničím. Ono jest naším Césarem a my uprostřed Jím stvořené arény.

Tam kde končí náš svět, začíná Jejich… To je aspekt božského světa, který jsem v meditaci pocítil už mnohokrát, ale nikdy jsem si ho předtím tak silně a jasně neuvědomil. Jinými slovy, tento náš svět, ať už myslíme formy hmoty, či vzorce a struktury našeho vědomí, jsou v podstatě utkány z toku archetypů různých kvalit generovaných v nekonečných soukolí kruhů protipólních archetypů vlivů všech dimenzí, včetně té naší, kterou ale nevnímáme přímo, ale také až přes její projev v našem vědomí tj.pocity, emoce, pudy, myšlenky – v tom všem je vlastně už projeveno několik dimenzí. To je nekonečnou Hudbou Vesmírů…

Ticho…

Lépe řečeno Prázdnota mě v jedné meditaci naprosto „dostala“. Tím jak je obsažena ve všech Formách forem, kde skrytě snímá i formuje doslova Vše, projev materie i Ducha a nečiní jako jediná z božských dimenzí rozdílu mezi dimenzemi omezenosti projevu Bytí.

Neboť ve všech je ukrytá Dokonalost, i v té největší nedokonalosti a omezenosti. To je právě největší problém - vytvořit ji v Nekonečném a Věčném oceánu širé Dokonalosti. Je stejně náročná jako zároveň vytvořit nekonečný Úkol, kterým je celý Projev věčného Bytí. A tak v něm na věky v bezčasovosti zaměstnat rodící se zárodky vědomí.

Jak se mi ukázalo po meditaci, Ona nezměrná Prázdnota je třináctou branou do světa „Neprojevu“, kde je potencionálně Vše. Nám se však toto prvotní temné oko Boží zdá být splynulé s oním světem neprojevených forem a dimenzí Bytí.

Mě se však ukázala jako čočka zevnitř ven i naopak... Ona sama nic nenese, netvoří, je nechává skrze sebe jako éter vše rezonovat do Projevu a snímá ho zpět, tvoří tedy zpětnou vazbu. Tak by se dalo říci, že je jediným a dokonalým projekčně-smyslovým orgánem Boha Stvořitele.

Meditace moře-bouře z 26.08.2007

Po delší době od minulé jsem již silně toužil po dalším vstupu do virtuálního Bytí za tím naším virtuálním, ale přes den jsem měl spíše útlum. Navečer se situace změnila, pocítil jsem příliv energie, ale u filmu, který mě dílem zaujal i nudil jsem v sobě cítil trochu nejistoty. Tíseň byla jakoby na pozadí, a do meditace už jsem se moc nehnal.

Čím více jsem se ten večer blížila, tím méně se mi chtělo. Když nastala, jako bych se trochu motal když jsem stál u okna, v křesle se to srovnalo a bylo mi dobře při poslechu hudby na čakry od Goldmana.

Pocity ze začátku spíše neutrální chvílemi s extází z rozšířeného vědomí-vnímání hudby, každého tónu, vlny i vlnky okamžitě probouzející poryv proudů energie ve virtuálním proudění mysli bez myšlenek. Bylo tam jen to silné cítění, vnímání Jinakosti Bytí, nekonečného Prostoru rozevírajících se tónů do eskapád tvarů a pocitobarev, přestože vizuálně tam nebyly, téměř mě ohlušovaly.

Mé vědomí se během nepozorované chvíle, jelikož nebylo toho, kdo by vnímal čas, tiše a přitom prudce změnilo, vytrysklo v širý Oceán proudění, složený jakoby z gejzírů a vodopádů pocitů slitých v jeden celek. Na jeho vlnách jsem se dlouho, bezčasově dlouho houpal, projížděl myslí ty gejzíry za gejzírem. Až po nevím jaké době už mi to začalo připadat až moc silné, nestálé, příliš proměnlivé, že jsem z toho začal pociťovat tíseň, která huťněla pozvolna v silný tlak někde uvnitř mě. Jelikož jsem nevěděl, nevnímal, kde jsem přesně já, krom mého těla, které jsem chvílemi zaznamenával.

Už jsem toho měl dost, pocítil jsem silnou únavu i že to už nejsem schopen tak silně vstřebávat, zkusil jsem na chvíli pustit Lisu, ta mi v té chvíli připadala až moc tísnivá, ale při přepnutí hudby na Enyu mi bylo málem opravdu zle.

Co mi v ní běžně připadá krásné, bylo teď unuděně rozplizle romantické, jako zmrzlina na chodníku. Tu hudbu jsem musel vypnout. Ale vnitřní svět se mnou mocně houpal dál, i když vlny už jsem nevnímal, jen vzdáleně cítil. Měl jsem i problémy s koordinací pohybů, jako bych byl nametený námořník v noci na houpající se lodi.

Noc byla, ale potíže s viděním ani vstáním jsem neměl. Ale o to větší problém srovnat se s tím, jak mnou prochází stále ten virtuální prostor rozprostřeného Bytí a já jsem přitom už skrze smysly vnímal tu známou „pevně“ ohraničenou realitu.

Ty dva světy zároveň nejdou moc dohromady, pomyslil jsem si tíživě, nevěda, jak mám zvládnout v takovém vnitřně malátném nekoncentrovaném stavu vše uklidit, vyprázdnit se a osvěžit rty, abych co nejrychleji ulehnul, protože po ničem jiném jsem již nebažil, ba už ani nebyl schopen myslet. Usnul jsem rychle a bez hudby, ani v hlavě jsem ji kupodivu neměl. Bouře odezněla, já příjemně spal, a do příjemného stavu se i ráno probudil.

Na mé otázky božské síle nebyl prostor, byl jsem hodně vtažen a spodek byl pasivní. Měl místy co dělat, aby to "rozdýchával“. Ač na druhou stranu moc tísnivá nebyla, jako spíše tíživá. A také proto neptal, protože dosti pocitově podobných i silně až zdrcujícně dynamických meditací už bylo před lety mnoho.

Prostě Síla Jinakosti v podání dimenze 5,8 až 6,3 vržená na části, které jí nechtějí a nechápou. Jinakost bortí představy i svět spodku, ten je prostě silou bolestně vytlačen. Ale byl tam i nějaký střed, který To chápal. Byl v klidu a v něm byl lepší pocit, ač slabší, ale neaktivní i vůči spodku.

A také prý je za tím přibrždění, že Tam moc chci, ale přitom bych to nezvládl... Zkrátka úkolem je přijímat co přichází Shora, ale netlačit a více pracovat na tom, co je zde k řešení, zpracování a smíření-přijetí. I s tou tísní se mě snaží naučit pracovat trochu jinak, ale nevím teď, jak to popsat a navíc mi to zatím moc nejde. Ale problém je asi ten, že mě To ještě stále nějak zbytečně frustruje a křečuje nad míru.

Myšlenko-pocito-vnímání za myšlením Miloše.

Prožitky jsou pro mnohé asi příliš silné, ale po mnoha letech mystické praxe je člověk přijme snadněji.

Meditace byla opět extatická a zase v ní byly proudy geniality o tvorbě dějů skrze pocity. Jejich fraktály jsou vzorci (symboly) funkcí. Podle nich se generuje Jejich řeč, tedy tvorba dějů včetně všech souvislostí minulých i budoucích. Zkrátka každá částečka (čeho?) v sobě obsahuje Celek, který je zhuštěn do jediného abstrakto-pocitu, ze kterého se opět dají rozvinout všechny souvislosti. Je to podobné holografické paměti. Všechny děje jsou proměňováním téhož, vířením archetypů. Za hudbou je řeč Boha, obraz je Jeho písmo. Vnímání nekonečna souvislostí v pocitech je Jeho myšlením. Symbolicky mi ukazovali překlápění pocitů do reality, žijí v nich. Z vnímání reality se tvoří opět pocity.

Hudba v meditaci tvořila podklad pro pocity, z nichž se generovaly obrazy dějů a do chápání je rozvíjely myšlenko-pocity. Také jsem si opět uvědomil, že rozdělení vnějšího a vnitřního je dáno jen způsobem vnímání. V meditaci bylo vše součástí vnitřního dění, Tam nebylo nic vně.

Vše je součástí jediného toku archetypů, pocitů Boha, zahrnujícího Vše v jedné dokonalé Hře. Smyslem Jeho Tvorby je věčná, nekonečně barvitá Hra pocito-dějů v nichž nekonečně způsoby ztrácí a opět nalézá Sám Sebe, jako střed Všehomíry. TO je Jeho Život, cítění, projev i pozorování Všeho ze všech rovin, jež vzájemně souvisí…Zkrátka dokonalá Hra dokonale prožívaná ze všech stran.

Kristova návštěva

Na Štědrý večer mě oslovil vnitřní hlas. Po pár větách jsem v něm rozpoznal nezaměnitelnou kristovskou Jemnost, Jeho božskou Vznešenost. Ten, nad všechny krásný hlas, se mě pak ptal, jak si představuji, že by svět fungoval, kdyby ho On nespojoval a nestmeloval neustále svojí Láskou a Tolerancí, kterou "vnukává" lidem do jejich Srdcí. Jak bychom byli jinak schopni vytvořit něco tak obrovského a na své úrovni smysluplného, jako jsou civilizace národů?

Dále mi říkal o tom, že Ony (kristovské Síly) stojí za tím, aby lidé, když trpí, dostali pouze tolik, kolik vnitřně unesou. Když je to pro ně už příliš těžké, a pokud s opravdovostí přistupují k Bohu, tak jim bude pomoženo, i kdyby se měl stát zázrak.

Nakonec mě vyzval, a bylo to už cítit zesíleným krásně harmonickým a naplňujícím pocitem v hrudi, abych vstoupil do meditace. Tedy, že se mám otevřít vyšším světům BYTÍ.

Na začátku sílící extatické blaženosti jsem náhle uviděl mandalu jako z kaleidoskopu, ale měla snad nekonečně bodů a skrytých zrcadel, podle nichž se překlápěla a proměňovala. Uvědomil jsem si, jak je promítnuto Vše ve Všem. Pak přicházely další a další ohromivé záblesky Poznání z rovin Tvorby a Struktury světa Ducha, jenž řídí Vše jak na nebesích tak na zemi. To mi ukazovala ze svého pohledu 6.dimenze - úroveň božstev.

Při jedné skladbě se zvláštním cinkáním zvonků se objevily záblesky Tvorby 10.dimenze která je velmi silová. Z našeho pohledu se jeví jako výkonný Procesor části Absolutního BYTÍ v Projevu. Hned na začátek se představil úžasně krásnými a nepředstavitelně složitými rozetami, barevně připomínající vstupní okna katedrál. Svými zášlehy Hyperinteligence, překračujícími vše známé i neznámé, v každém záblesku sestavoval nekonečně složité kombinace archetypů jednotlivých typů světů vybráním z nekonečného počtu možností Pole potencionality.

Další den po meditaci ve mně zůstal zvláštní pocit jemné třpytivé blaženosti a slabý odlesk kristovy Jemnosti a Harmonie. To jsem vnímal i ve vnějším světě na Boží hod vánoční.

Amen

Věčná Smrt, či Život?

Lidé touží podvědomě po smrti, tedy po smrti ega, jak se píše v duchovní literatuře, protože neví co si počít se svojí existencí, se světem, Vesmírem. Ale lekají se, když narazí na projevy Jeho Nekonečnosti, Dokonalosti, věčné proměny a virtuality všeho. Nedokážou nebo nechtějí pochopit, že Vše je Hrou Nás samých, Nás všech i všeho, co se “v Nás” odehrává. Neboť kdo je schopen vnímat, co se děje mimo něj? Celý svět žije jen skrze ty, kdož v něm žijí, ať už to jsou milióny let kmitající atomy, chovající se v každé pikosekundě nepředvídatelně, či buňky tvořící vědomí na jakékoliv úrovni vyspělosti, nebo shluky inteligentně se chovajících částic plasmy, která “žije” plamenem svíčky, či tvoří kruhy a jiné geometrické, často fraktálové obrazce v lánech obilí.

….Zpočátku se mi do meditace moc nechtělo. Cítil jsem mírné sevření z podvědomé nejistoty - co mě to zase čeká? Ale věděl jsem po zkušenostech a řadě příjemně extatických prožitků s ukázkami rozšířeného pocito-vnímání, že se není čeho obávat, jen si přivyknout na Jiný, často opačný úhel pohledu. A opravdu, vše se odehrávalo v duchu předchozích meditací, jako další díl nekonečného seriálu o poznávání fungování Světa za oponou. Jen pocit vnitřních vibrací byl tentokrát silnější, i dimenze se projevily vyšší. Dimenze 6,5 mě zachladila v jedné chvíli svou Silou energie dokonalé Tvořivosti, která mnou projela se svojí typickou Vznešenou vážností a téměř omračující intenzitou, že jsem div nepocítil každou molekulu svého těla, jak s ní Ona hýbe, či energeticky proniká, …což vyjde téměř nastejno.

Jinak celá meditace byla převážně o Jinakosti Bytí, jeho Tvoření a nekonečné jednoduchosti Principů i nekonečně možností projevů kombinací archetypů.

Také mi ukazovali, jak jednoduše může fungovat levitace předmětů. Zkrátka se předměty nabijí energií kladné či záporné polarity, podklad naopak, a “živé kouzlo” je na světě. Než jsem to však stihl vyzkoušet, už se ubíral proud úchvatných nových poznatků dál, přicházející jako vodopád přes zvuky hudby, vnitřní pocity, netušené asociace, souvislosti v principech a symbolech o kterých bych byl sotva schopen normálně přemýšlet.

Nově mi ukazovali o generátoru pocito-vědomí, jak si vyšší dimenze tvoří svět té nižší. Jak svými pocity směrují a řídí funkci v každém taktu (okamžiku změny tvorby) tohoto generátoru pro Tvorbu dalších světů. I to, jak do nekonečna směrem ke zrodu není jasné, jestli prvotní byl pocit-záměr-myšlenka, či zda je to už vygenerované. Ale jedno je jisté, je to spolu neoddělitelně svázané magickými zákony Tvorby Bytí.

O tom, jak funguje, jsem se v rozšířeném stavu mysli také snažil zabývat. A přišlo mi, že je to vlastně naprosto jasné, a jinak to ani býti nemůže, že celý ten “Systém Stvoření” je zcela virtuální. Tím pádem vše je představou v představách o představě, která si sama tvoří zákonitosti jak co má fungovat, podobně jako my dáváme logiku počítači. Jím pak sice probíhají elektrony (tedy spíše obsahy jeho náboje, kterou si představujeme jako částici, což je zase jen symbol), ale my jsme vytvořili cesty, pevné spoje jeho průchodu i jeho hardwarovou část a následně i software, který na rozdíl od hardwaru se dá stále upravovat, ale je už podřízen hardwaru. A právě tak i my, naše vědomí, je už jen softwarem ve Stroji, části vědomí tvořeném vyšším Vědomím. Ta analogie je dokonalá, jen pole působnosti i schopnosti těch vyšších stupňů Vědomí je mnohonásobně vyšší než naše co do matrice (Jejich virtuálního mozku), tak i rozvinutosti Jejich systému vědomí-vnímání. A přes rozhraní, kdy vyšší tvoří nižší, ho také může prožívat v různých hrách, připojovat a odebírat mu části, vytvářet různé situace a sledovat, či prožívat jeho reakce.

Dále mi ukazovali, jak probíhá splétání fraktálů do proudu jiného fraktálu, aneb funkce fraktálů za fraktály, které se rozvíjejí do nekonečna.

V průběhu celé meditace jsem prožíval ztotožnění se s pocitem-vnímání vyššího Vědomí, podobně jako si uvědomujeme že myslíme, a funguje to už automaticky. Když se něco děje, či se na něco zaměří mysl, zapne se to v činnost.

Virtuální výuka hypervědomí

Po bolestivě únavném dni, jsem se v noci probral a cítil se svěží. Po chvíli mě to vtáhlo do meditace. Rychle nastoupil mírný ponor do jemné, vznešené Blaženosti. Po chvíli se sílícím extatickým pocitem v hrudi mnou začaly proudit i různé, většinou fraktální obrazce, ke kterým mi vzápětí pocitově docházel jejich hluboký význam a souvislosti či symboly, které obsahoval. Pak se místy jakoby čekalo na rozum, až i jemu to “docvakne”. A opravdu to vždy logicky odpovídalo výslednému pocitu, který probleskl předtím.

Taky jsem si jasně uvědomil, že vlastně pocit vždy určuje kvalitu vlastně všeho a vyjadřuje symbolicko-abstraktně i obsah. To je principem komprese dějů i stavu vědomí do jednoho fraktálo-pocitu. A funguje to diky tomu, ze vše je vlastně tvořeno “Shora”, od "jednodušších", ale komplexnějších pocitů. Ty se rozbalují do podskupin, podobně jako komprimované soubory v počítači. Jen s tím rozdílem, že mezi projevem vědomí přes proudění fyzických energií a Duchem Absolutna, je nekonečně mezistupňů, tedy pocitovědomí, které tvoří struktury archetypů a jejich kombinací na své úrovni, jež zase přímo ovlivňují pocity i vnímání toho nižšího vědomí.

Všichni myslí a tvoří na základě svého vnitřního pocitu a hloubce uvědomění, se schopnostmi dané jejich vyspělostí. Celé by se to dalo přirovnat k vyšívanému obrazu, kde každá větší struktura obsahuje řadu dílčích částí a ty jsou opět řadou určitých jednodušších stehů. Místy však není jasné, kde se jedná ještě o pocit, a kdy už o jeho strukturu, tedy sestavu archetypů v pocitech, podobně jako se ztrácí rozdíl mezi částicí (kvantem energie) a jejím energetickým projevem na okolí.

Pak mi také ukázali nějaký obraz fungování něčeho, u kterého jsem věděl, že to tak asi nebude, nebo že neplatí zcela. Následně mi došlo, že celé to obrazo-pocito-chápání je jen vygenerovanou výukou pro mé nižší vědomí, které není sto pojmout tu Ohromnost a Nekonečnost mnohem dokonalejšího vyššího vědomí Já. A to, co mi dávají, je jen jako vědecký časopis s počítačovými modely toho, jak co přibližně funguje. To však ještě není realita, kde se prolíná Vše se Vším v rozměrech Nekonečen i jejich kombinací. To jaká je opravdu dokonalost Absolutna jsem jen zlehka pocítil přes extatický vjem nekonečnosti potencionalit a neuvěřitelné ohromnosti Bódhického vědomí. To už mi připadalo schopné stvořit dokonale cokoliv.

 Virtuální realita vědomí není to, co se jasně zdá být, ale to, co už se ani nezdá být možné, ale přesto “TO JE”!

Hrdost BYTÍ vznešené Tvořivosti

Po trošce lahodného a jemně svíravého australského vínka ve mně začalo vibrovat Jiné Vědomí. Nejprve jsem začal vnímat hudbu mnohem více plasticky a pocitově výrazněji, přičemž mi zmizelo myšlení a vnímání času se také ztratilo.

Velký dar pračlověku byl oheň, ale největší už od pradávna byly a jsou pro připravené zasvěcence posvátné a náležitě obřadně užívané enteogeny. Ačkoliv stav rozšířeného vědomí i vnímání trval asi jenom hodinu našeho času, jednotlivé několikaminutové skladby zpěvu indiánů nebraly konce. Jak jsem se vracel z posunutého do běžného vnímání, tak se pozvolna hudba jakoby zrychlovala a mizelo vnímání jednotlivých tónů v hyperprostoropocitech.

Už dimenze 4,8 (intuice), jež po chvíli poslechu nastoupila, mě překvapovala co všechno umí. Zase se mi hudba stala tancem pocitů ve virtuálním Vědomí. Každý tón jsem naprosto živě vnímal jako pocit i symbol čehosi hlubšího, co mi intuice svým bleskurychlým myšlenko-pocito-vnímáním ukazovala v nekonečném sledu obrazo-pocitů, kde zkusit myslet ”normálně” bylo až bolestivě ploché a omezující proti tomu gejzíru nových a stále stejně úchvatných pocitů a objevů nových, netušených pohledů na známé věci a skutečnosti z jiného úhlu vnímání i chápání jakousi Myslí mimo známou, rozumově emocionální mysl.

Poznal jsem, že meditace nejsou tak docela rozšířeným vědomím, jak se zvenku zdá. Ale spíše posunutím vědomého vnímání a chápání za obvyklé běžné meze. Už jen tím, že v posunutém vědomí, či stavu vytržení neplatí běžná logika ani způsoby uvažování, které tam mají asi tolik co říci, jako když jde člověk kolem plotu a pes to oznámí hlasitým štěkáním. Natož emocionální popudy či touhy, ty už Tam nemají vůbec co dělat.

Na druhou stranu je to stav, ve kterém nelze moc fungovat navenek, či ho dlouhodobě snášet, neboť pak už by člověk duchem neobýval tuto uměle generovanou realitu vnímání a prožívání sebe, takže by zde nemohl pobývat už ani tělesně.

A to je to, co mi opět ukazovali, ale zase Jinak. Totiž, že realita kterou vnímáme a myslíme si, že v ní fungujeme je tvořená jen projekcí Naší Mysli do našeho uměle omezeného vědomí. Tedy podobně jako v Matrixu. Každý pocit ze smyslů či vnějšího vjemu se energií, kterou je tvořen a řízen z vyšších sfér podle Jejich zákonitostí se odráží, čili projektuje do naší mysli a tím vytváří v naší pomyslné hlavě sugesci o své realitě. Je tak tvořen každý detail všeho, co běžně vnímáme “skrze smysly” a vyhodnocujeme do pocitů a myšlenkových symbolů v mozku, což je z naší pozice vycházející pohled na realitu, ale už nikdo se nepozastavuje nad tím a neexistují ani smysluplné teorie o tom, jak je tvořeno vědomí, kde se mění neuroelektrochemické pochody v uvědomění si toho všeho.

Jelikož se podobné děje i stavy mysli neustále opakují podle nám do jisté míry srozumitelné logiky, přičemž my máme stále omezené vědomí, takže zachytáváme jenom je a brukot našich myšlenek, které reagují ze své podstaty jen na to co vnímáme, jsme neustále a téměř dokonale udržování v omezené vizi reality, která je nám vlastně uměle vygenerována (či vsugerována), a my jsme její součástí a rádi se vědomě i podvědomě přidržujeme této určitou jistotu a stabilitu skýtající iluze vědomí, do něhož jsme obvykle plně ponořeni, že už ani nebereme nic jiného vážně.

Zkrátka je to dokonalá virtuální Hra, kde jsme plně subjektivně ztotožněni s objektem, skrze který vnímáme. Ale ten je vytvořen projekcí vyššího Vědomí. Ač se nám zdá, že jsme odděleni od našeho vyššího Já, jsme Jím stále tvořeni. Rozhodujeme se Jím a prožíváme neustále Jeho jen iluzorně oddělenou část – ego s jeho uměle vytvořenými bariérami ve schopnostech projevu i vnímání sebe sama. V něm máme dokonale vytvořený pocit svého celistvého vědomí, jež je do jisté míry svým pánem a tvoří si své hry, ač je dosti závislé na nepředvídatelných vnějších i vnitřních podnětech. To je dáno naší představou hradby, že je “něco” mimo nás, a “něco jiného” uvnitř nás. S uvědoměním a překročením těchto omezení pracují všechny hypnotické, transovní, šamanské i mystické techniky všech kultur na náboženství.

Tato projekce sebe do nám nepochopitelným způsobem vygenerovaného systému nám dává možnost plně přijmout tuto Hru na Sebepoznání jako jedinou realitu, brát Ji vážně a hrát ji naplno. Což je i záměrem. Zkrátka jsme nevědomě hráči vlastní Hry na virtuální osobnosti a svět, kterou hrajeme Sami se Sebou, což si běžně nejsme schopni uvědomit, ale celá hierarchie našich vyšších Já na své úrovni vnímání už ano.

Po nástupu vyšších vědomí do meditace jsem pocítil Jejich Jinakost a Hravost, s jakou tvoří proudy geniálního a slovy nepostižitelného pocito-obrazo-vnímání. To vše v nádherně jemné a přesto velice intenzivní vnitřní extázi z hlubšího uvědomění, spojení Sama se Sebou.

Vždy znovu a znovu se nestačím divit, kde se to Vše ve mně bere, ale existence Toho je tak zářivě i naplňujícně jasná a vše prostupující, že zažívat Ji je nad všechny ctnosti, bohatství i posvátnosti tohoto světa. Neboť Vše je jen projevem Její nekonečně dokonalé Tvořivosti a bezmezné Vůle.

»

Poznámka korektora: Mohlo by se zdát, dokonce i v meditaci, že Probuzení či Osvícení je snadné a rychlé, ale není. Trvalý stav vyžaduje obrovské změny osobnosti, jež trvají dlouhou dobu a jsou dosti náročné i bolestivé. Prostě vývoj s nastavenými archetypy, kterým procházejí všichni, mystikové jen o poznání rychleji.

 Vesmírné Hry Boha

1) (Ta naše) Hra postupným vývojem – odhalováním tváří Duše, skládáním životů a jejich prožívaní.

2) Přes rozvíjení archetypu, přes jeho tvoření úrovněmi a nazpět jeho poznáváním, překlápěním dimenzemi,

3) Přes souvislosti celým vesmírem

4) Vytváření archetypů a jejich kombinací

5) Různé kombinace předchozích

6) Věčné Pozorování všech her, což je doménou nirvanického božství

7…) Další zůstávají utajeny a byly by pro nás i totálně nepochopitelné, stejně jako Život a stav Vědomí nadnirvanických dimenzí

Kruhy archetypů

Už týden před meditací mi poslali z ničeho nic symbol kruhů archetypů s různými protipóly. A jak v poli různě “zabarvených” archetypů lze kdekoliv vytýčit střed těchto kružnic a jak se prolínají s dalšími v bezčasovém poli Stvoření.

Vše se skládá z vyvážených protikladných kombinací – zrcadlových výsečí na stejné kružnici. Jsou různé shluky kružnic, každá s jiným druhem pocitů. Vzájemně se prolínají podle zákonů božské matematiky. Po počátečním všeobsažném bodu 1 jsou 3, 5, 7, 9, 1+0, 12, 21. Souvislostí a důvodů je nekonečně mnoho.

Vznešené dimenzi 5,5 už jsou všechny jasné. Jen neví, či spíše pouze tuší, proč je vše zrovna tak jak je. Už to je ohromná síla poznání magických souvislostí Tvorby dějů archetypy. Ona v nich umí číst jako DVD přehrávač zkomprimované multimediální filmy. V jakou konkrétní podobu jsou archetypy projeveny je vedlejší. Ony jsou primární. Věci, formy, děje i myšlenky nesou jejich otisk či odkaz. To tvoří síť vědomí prožitků. Scéna - forma hmoty, nám jen cloní jako kulisy pohled za ně, přesto je Vše obsaženo ve Všem.

Je to nekonečně fascinující svět magického tance archetypů, částí vědomí i vnímání. Zkrátka dokonale zkonstruovaná Hra, kde je vše virtuální a přitom tak skutečné, i to jsou protipóly ve své Jednotě. Bůh tvoří jedno a pak částí Sebe prožívá druhé, pokud chce znát pocity toho, kterého stvořil. Nebo se může jen dívat, i to je další důvod proto, co musíme odžít zde dole, abychom se vyhoupli zpět Nahoru, tak jako písek přetéká v přesýpacích hodinách.

Pochopil jsem v jednom okamžiku, proč Pythagorejci kreslili čtverec do trojúhelníku a ten do kruhu. Vždy reagují, dva archetypy se spojují (v určité kombinaci čtyř živlů), toho co je a toho co přichází – co volí Bůh. Jejich kombinací je třetí bod, jež se zobrazuje ve čtverné hře živlů nad kterými je éter, tj. pocit Boha z toho co tvoří. Vše se točí ve věčném kruhu střídání a proměny, aby vše bylo celistvé a dokonale vyvážené jako Tvůrce Sám, ale k tomu je potřeba nekonečna kruhů. Nikdy se plně Stvořitel nevyčerpá Sám ze Sebe, neboť by tím ukázal svojí omezenost a nedokonalost. Tak věčně, vždy znovu a |Jinak tvoří nové a je prožívá jako svůj protipól.

Jsme tudíž věčným Tvůrcem i obětí božské Hry, kterou si sami tvoříme. Výhodu to má tu, že máme neomezené možnosti a schopnosti. Ty uvolnit znamená přenést se do vyšší Hry, ale všechny vrstvy mají své místo. Bez vršku by nebyl spodek a naopak. Právě dualita – rozštěpení se přinesla Absolutnu jako Všeobsažné Potencionalitě možnost změny a prožívání všech svých Tváří a Her na roztříštění a opětné sjednocení Sebe Sama, což je základní motiv všech Jeho Her.

Jsem Bůh,

jež si zablokoval cestu Sám k Sobě!

Dimenze se střídají, Pocitová s Inteligenční. Za intelektem je vždy pocit a za pocitem opět jeho pochopení. Čím výše, tím symboličtější, abstraktnější a jednotnější. To se opakuje do nekonečna a do všech stran. Vše je podobné krystalickému hologramu.

Struktury ve strukturách a jedna za druhou, každá skrývá svůj obraz se svojí logikou a evokuje určité pocity na všech úrovních vědomí Bytí…

Svět je souhrnem všech mých částí. Až přijmu pocit ze všech lidí, dostanu se za osud, stanu se všemi a jedním v sobě, ve svém Srdci. Základní povědomí o “Světu Za” se skládá z 999 perel Poznání, kde každá další je dokonalejší a vše více vysvětlující než ta předchozí. Přesto jsou si všechny rovny, mají stejný základ i určitý pocit.

Svět je spodní “Tváří Boha”, neboť je Jeho věrným zrcadlem. Nikoliv jen člověk, ač i do něj se promítá celé okolí a on s ním skrze nevědomí je stále v živém kontaktu. Proměňuje se neoddělitelně s ním.

Forma je jen ztvárněním kombinací archetypů. Ty jsou vždy za dějem dané úrovně.

Svět je obrazem Boha v prožitku, v nekonečných prožitcích proměn. To je Jeho věčné víření archetypů. Vše je jen a jen o prožívání a proměnách Jeho podob v nesčetně a nevyčerpatelně variacích. Bůh se nezdá jen být nekonečným. On JE nekonečností a neomezeností se vším, co z toho vyplývá, což nikdy nebudeme sto domyslet ani do trilióntiny za věky věků. Neboť i lidstvo se točí v kruzích a střídají se více či méně vyspělé civilizace v různých směrech rozvoje.

Prastaré civilizace mají pravdu, když říkají, že lidstvo, společnost a kultura tu byla od nepaměti. Jen se o tom nedochovalo dostatek jasných důkazů, a ještě méně o jejich vyspělosti, kterou nechápeme, pokud jsme v daném oboru zaostalejší.

The Lost Chord

Meditace se nesla ve vznešeně blaženém duchu. Zpočátku při hudbě Trance Tara jsem prožíval proudění energií božského tance, a pochopil jsem v okamžiku, proč indiáni a všechny starověké kultury využívaly transovní tance jako základ své kultury. Je v tom nepopsatelná ladnost a vznešenost s jakou polobohové tvoří proudy energií, toky archetypů, a tvoří tak skladbu struktur přírody. Je to nekonečný a nekonečně krásný tvořivý proces. Ovšem i oni žijí v čase, ač o dost "pomalejším", než ten náš, tedy v jednom okamžiku se stihne více děje, než se překlopí do dalšího. K prožívání věčných okamžiků mají i oni ještě dost daleko. My jsme v překlápění času-vnímání tak roztříštěni, že si ani neuvědomujeme jinak než myšlenkou tu věčnost, nekonečnost veškeré tvorby. Ale zase vše je relativní, tak i věčnost, ve které tvoří vyšší sféry, je to jen mnoho fraktálu, …pocitů v pocitech a tím i prožití-stvoření celých celků naráz, které jsou jak struny vibrací hudby napnuty od nekonečna k nekonečnu. Ale ani to zdaleka nevyplňuje prvotní-věčný, ničím nevymezený, neohraničený prostor Boha, Absolutna. To se dá vyjádřit jako nekonečná, nekonečně rozměrná síť bodů. Záleží jen na jejich propojení, archetypech nekonečných fraktálů, jimiž se propojí, takové vznikne vědomí boha i příslušný svět, Jeho vesmírná Mysl.

Dále mi ukazovali a vysvětlovali, proč je vše jak má být, a že je to tak také správně, jako už několikrát předtím. Vyšší myšlení proudilo vcelku pomalu a stíhalo ho sledovat i moje myšlení, které však jen tiše pozorovalo tu genialitu a to, že když je vyšší inteligence a vnímavost-citlivost, vše se dá už odvodit, tedy že vše má svojí logiku, která se odráží přesně do toho, co, jak, a proč je stvořeno. Tedy podobně jako ve fyzice lze vyvodit zákonitosti odpovídající pozorovaným jevům a matematicky je propočítat, pokud do hry nevstoupí další veličina, ale těch je ve skutečnosti nekonečně mnoho, neboť vše je v základu tvořeno na kvantové úrovni, což je zase jen symbolem shlukem, fraktálem mikroskopických částeček energie určité "povahy", tak se vše skládá do určitého vzorce na úroveň větších celků a tak dál směrem do makro kosmu, a naopak rozkládá na fragmenty do mikro kosmu, a přitom je na všech úrovních jakási podobnost a přitom různost, toť mnohaúrovňový fraktál vesmíru, jeho příčiny, zákonitosti tvoří něco podobného v duchu, ve vědomí strůjců jednotlivých úrovní projevu, tak jako v lidském světe panuje duch lidský, v počítačovém světě počítačový, tak v každé sféře panuje ten jeho tvůrce, který se zase řídí zákonitostmi, jež mu jsou ze shora určeny vyšším, složitějším řádem…A tak až k Absolutnu, jenž je pánem i domovem všude a ve všem vnějším i vnitřním…

Během celé meditace se spolu celkem ladně dorozumívalo božské vědomí se středem osobnosti, který měl dostatek času a prostoru na své chápání s doprovodem myšlenkových konstrukcí od 4,8ky, které vysvětlovaly obrazopocity ucelených náhledů týkajících se našeho vyvěrání z Absolutna, věčného energetického víření abstraktních pocito-archetypů tvořících běh naší vnější i vnitřní reality, která je správně tak jak je. Tedy má svůj hluboký smysl, resp. souzvuk řady záměrů a projevu zákonitostí Boha, jež si zrovna přeje vyjádřit a zažít jakožto jednu ze svých nekonečna podob.

Sanhedril

Nacházel jsem se v Hyperprostoru mysli jádra osobnosti, kde se připojují jednotlivé části osobností, dimenze. Pociťoval jsem silně virtualitu vnějšího i vnitřního světa.

Jde jen o Hru her ve Hře za hrou, i Hry jsou v kaskádách, fraktál. Tak i dimenze, vyšší tvoří nižší. Nejde o nic než o Hru, jak propojit jednotlivé kombinace archetypů. Vyšší určuje typ Hry a vstupní archetypy. Nižší pak hledají proměnu, přepínání z jedné kombinace na jinou, tak aby působily kontinuálně dle zvoleného směru. Vše je virtuální Hra archetypů a lze měnit jen směr a tím i cestu, skladbu archetypů.

Vlastně vše už je dáno, nekonečné skladby všech možných kombinací fraktálů archetypů. Vědomí je jako čtecí laser snímá-prožívá jednotlivé sekvence a tím vzniká opět virtuální pocit změny a běhu času. Je jen to nekonečné pole-matice bodů v Hyperprostoru a Absolutno, jež z nich generuje stavbu vědomí dimenze stvořeného-měnícího se Boha a ta ze sebe produkuje další dimenze jako svoji Hru představ.

Podobně si hrajeme i my s počítačem, na hry do kterých se vžíváme i úkoly, virtuálně tak ovládáme část reality. I my už jsme dnes schopni vytvořit v PC virtuální život i s vývojem.

Vše co prožíváme je vlastně vygenerovanou, virtuální (v překladu skutečnou) realitou. Není nic mimo to, i naše vědomí je nadefinovaný průzor pro snímání skladeb archetypů. Archetypy a duchovní vědomí jím prochází zevnitř (jako pozorovatel) ven, kde se světlo vědomí mění na pocitově myšlenkovou skladbu obrazů a zároveň se přepočítává do archetypů podobných dějů-kulis, které ho doprovázejí.

Stále znovu a znovu mne uchvacoval ten pocit dokonalého vnímání hudby, jak je v každém tónu ukryt nekonečný fraktál, dokonale vykreslující pocit z něj do prostoro-pocitobrazu, z toho virtuální Hyperprostor mysli za myslí, která jím věčně pluje. To je Život i Hra Vznešené dimenze 5,5.

Proto je Bůh v prožitku pro lidi tak nepřijatelný. Trhá jejich svět zamotaných představ na cáry a ukazuje neuchopitelnost myšlením-egem naší věčně dokonalé vnitřní Podstaty, ze které obvykle zůstává rozum stát a ego je v duševním šoku zmateno, pokud je na tuto hlubokou zkušenost nepřipraveno. Proto ji i následně vytlačuje jak jen může, aby se vrátilo do svého dle svého vkusu vyzdobeného pokojíčku naivních představ o sobě, vesmíru i Bohu. Ale stále jsou skupiny, či volná sdružení lidí, co se tím přesto zabývají, někteří zkoumají karmu a zákonitosti lidské psychiky, sci-fisti zase ať už na tripech či bez nich propadají božské fantazii a nalézají jiné možné světy a rozdílné zákonitosti i možnosti projevu. To se ukazuje v obvykle romantických stovky až tisíce let starých pohádkách, bájích a mýtech.

Jinak rozum dokáže brát Boha pouze jako prázdno, ze kterého má ovšem na druhou stranu strach a tíseň, spojovaný obvykle se smrtí. Cesta k Bohu, ke skryté Podstatě vnější vnitřní reality jde jedině přes nekonečné poznávání a konfrontaci s ním. Ať už slaběji v běžné realitě, či zrychleně v transcendentálních prožitcích mnohačetných vnitřních realit a pohledu na sebe sama, jenž se skládají synergicky v jeden stále se měnící Celek našeho poznání a tím i způsobu vnímání. Tj. jedinečným stromem života uvnitř každého z nás.

Prostupy dimenzí

Vše funguje na bázi programování archetypů. Od prostého nahrávání až po sugesce, které vytváří změny v našem vědomí. Tím volíme cestu, směr, kterým se vše – archetypy a směr vývoje změn vědomí bude konat. Je to nekonečná hra archetypů.

Prostupy vědomí Vyšší dimenze složí archetypy, kterými projde do nižší, ta má skladby archetypů z bodu do hvězdice, …hvězdice do hvězdice, fraktály ve fraktálech, mandaly v mandale. Sféra zvuku určitého nástroje v nástroji. Vícedimenzionální sférický, alikvótní se mění v omezenější. Až z chorálu s orchestrem přes štěkajícího psa vznikne několik tónů. Myšlenky jsou odkazy na celou řadu archetypů, vždy nějak pojmenované. Mnohé nám jsou skryté, celé řady. Lze poznávat stále nově, každým okamžikem. Fascinující je zřetězení fraktálů archetypů větvící se všemi směry, všemi dimenzemi. Neustálá změna archetypů v nekonečných řadách.

Vyšší síly obecně pracují na kvantové rovině, je to svět archetypů i jejich proměn na úrovni vědomí za naším světem. Každá částice hmoty je zároveň částečkou struktury vědomí, podobně jako v holografickém obraze. Vždy z určitého úhlu pohledu a stupně vnímání se mění i vnímaná realita, ač ta je ve skutečnosti Celku stále tatáž. Oni snadno dokáží ovlivnit i elektroniku na kvantové úrovni. A zde už se blížíme teorii svinutých dimenzí. My nevnímáme vrstvy reality, do nichž jsme ještě nedozráli. Jsou svinuté tak jako dimenze našich vyšších Já, a ty nám tím pádem generují, i jaksi na principu podobnosti náš jednodušší a tupější život, ale vždy jsou o řád i více ve svém nazírání posunuti od našeho pohledu i prožitku. Vždy ale platí podobnost - jak nahoře tak dole i naopak. Proto je důležité i v meditaci rozvíjet Horní dimenze, aby se aktivovaly, ale ty pak zároveň více tlačí na spodní, aby se jim přizpůsobily.

Nedá se vystihnout ten prostup skladbami archetypů, přitom je to tak přirozené a jasné. Vyšší dimenze nastaví archetypy a prostoupí jimi do nižší, dál a dál. Tak je tvořen svět a zároveň se odvíjí od nadefinovaných vstupních archetypů a zákonitostí změny a směřování vývoje. To je ta Hra.

V mých meditacích se stále dokola po určitou dobu vlastně opakuje v různém podání totéž. Náhled vršku na nekonečné skladby archetypů, k tomu nějaké ohromivé souvztažnosti a hlavně virtualita a moc Boha v jeho nekonečné Hře fraktálů archetypů.

Propojování dimenzí v meditaci

-Jak spolupracovaly dimenze v meditaci? Překvapivě poměrně hladce, až na to, že spodek moc nechápal a trochu “tuhnul” z ohromení náhledem vršku. Mnohdy stále nechápal jak to vlastně je, ač mu to do myšlenek převáděla pátá dimenze s jasným chápaní logiky. Ji bolelo to omezené myšlenko-mluvení. Ona jasně vnímala-cítila jak to je, co bylo ukázáno tím Hyperprostorocítěním, ale co všechno z  toho vyplývá už nechápala.

Pátá dimenze zase byla trochu v šoku z nekonečnosti větvení archetypů ve fraktálech a nejistá ve virtualitě. Z její neustálé proměny a síly sugestibility i moci dimenze 5,5 a 5,8. Co si Ony představí, to tak i je. Pro ten věčný okamžik to bylo omračující, nevyvratitelné a silné. Jim vedení vadily jen pauzy, kdy si to přebírala pátá dimenze a vysvětlovala tupému zatuhlému, málo chápajícímu spodku.

Spodek místy jen tupě zíral a nebyl sto to pojmout. Byl jak v říši netušených divů, jako Alenka za zrcadlem. Připadal jsem si jak na hodinách matematiky či fyziky, když se vykládá nový princip a odvozují se vzorečky, které pro mě znamenají spíše jen sadu znaků, které jsem jakž takž chápal, ale vazby mezi nimi jsem si už představit nedovedl.

A tak to bylo stále dokola. Jen s některými tématy nemořili spodek, nebo jen v povzdálí nečinně přihlížel, jak to bylo obvyklé dříve. Ale takto propojené, kdy se obsah překládal pro nižší dimenze, bylo pro mě mnohem živější. Nechápavé myšlenky spodku však trochu bolely a vytrhávaly z úžasného ponoru víření Hyperprostorem virtuální Mysli. Cítil jsem, jak je to celé vygenerovaná jenom pro mne, jako by takový byl i celý vesmír jež vnímám projektován jen uvnitř mne.

Bůh jako dokonalá symfonie fraktálů

Přepis z nahrávky neutrální meditace bezprostředně po ní

Tak se mi to ukázalo v nejkrásnější meditaci - rovnice boha - matematická. Je to fantastický, téměř nepředstavitelný, ale představit si to lze. Je to fraktál složený zase z fraktálů. Fraktál rozložený v n-harmonických (sinů a kosinů) s n-součiniteli. Na druhé straně rovnice je ten samý fraktál opět s n-součiniteli. Na jedné straně s hodnotou přibývající do Absolutna, na druhé straně tentýž člen s hodnotou ubývající od Absolutna.

Každý tento člen, tedy jeho hodnota, se rovná součtu, vlastně výpočtu hodnoty z předchozího fraktálu. To je ten božský trojúhelník skrytý za Vším. Koeficient tohoto fraktálu se vynásobí hodnotou dalšího – koefient je poloha předchozího. Takový vlastně archtetypový posun.

To je ta posloupnost archetypů. tvarů, které se vlastně věčně posunují …. koeficient dalšího posunu. Tvar fraktálu. Co je to za „hvězdici“ prostorovou to jsem také viděl. Vlastně neviděl, i viděl a cítil, viděl jsem jí třetím okem. Hmmm. Ve vnitřním prostoru. …pouze dovnitř.

Je to šesté oko. Oko do šesté dimenze. Ten šestý smysl dává životu jinou dimenzi Bytí. Vrátím se k té rovnici. … těch členů, těch bodů, plynou tím prostorem…tvoří vlastně takovou blánu v Prostoru v Nekonečnu. Když ono je to vlastně taková n-rozměrná vibrace.

Vlastně Vesmír je n-rozměrná vibrace. My říkáme rozvinuté dimenze těm které vidíme, a svinuté těm, které nevidíme. Ale všechny tu jsou naráz. Hudba je další tou dimenzí kterou nevidíme. Jsme schopni se na ni nacítit. Třetím okem nacítit - být v ní. Ta rovnice ve fraktálu s n členy nalevo i napravo. Počítají koeficient z předchozí polohy, co určuje její tvar? Nic jiného než vůle Boha. On určuje přeměnu, překlápění fraktálu. Tvaru fraktálu. No jo. Proto působí ten spořič spojení fraktálu s hudbou, vnitřní vyjádření Boha.

Dlouhá pauza…

Pořád je co zkoumat, poznávat, kam posouvat hranice vědomí…. není žádnou silou omezeno ve svém rozvoji a to je úžasně fascinující. Je to úžasně rozvinutý fraktál. Vědomí. Pole působnosti toho co dokáže pojmout. Jsou naše myšlenky – pohyby sekané. Z pohledu Boha připomínající spíše, jakoby my jsme se dívali na roboty. Ale už to je dost. Máme své vědomí které reflektujeme, byť jen z části, co se v něm děje.

To má smysl prožívat. Dokonce jen to jediné má smysl prožívat. To je ta mystická hra, mystická cesta, mystické Bytí. Prožívat sebereflexe. Sebereflexí se člověk posouvá do svého nadvědomí. Nic jiného mu nepomůže. Nic jiného ho nespasí. Kdo se nereflektuje, nemůže se měnit. Kdo neví jaký je, neví jak by se mohl měnit k vyššímu uvědomění. Naše civilizace upadá, protože sebereflexe upadá. Ale to vede ve společnosti k negativitám, které nás nutí se reflektovat. A tím se zase posunout ve vývoji.

Vědomí společnosti je vědomí předsudků. Od něho už nejsou moc velké osobní výchylky. Kdo ji má, nemůže ji projevit. Alespoň nepřímo. Je to fascinující Hra. Ten fraktál. Oboustranně symetrický nekonečný fraktál. Co na levé straně rovnice, to na pravé. Je opět složený z fraktálů. Je to vlastně nekonečno tvarů ve tvarech tvarů, které se neustále proměňují. Všechno podle boží Vůle. Zvláštně nepochopitelný, i když se to zdá být jasné. Nakreslit jak se proměňuje jeden fraktál, fragment tohoto obrazu.

Od bodu přímka, pak trojúhelník, trojúhelník ve čtverec, ten v pentagon, hexagon, oktagon, teragon, multigon. ….kruh, koule. Rotující koule, n-rozměrná koule. Jakoby ta koule byla nějakými elektrony atomu, který tvoří další kouli, a v nich další a další. ….Tvoří tvar hmoty. Ta hmota je boží Tělo.

Hmota nekončí naším tělem. To je prahmota do které je vše vloženo. Takový obraz tvaru boží Přítomnosti, či spíše odraz boží Přítomnosti. Je za tím tvarem, tou hmotou. A přitom je nejniterněji uvnitř ní. Tam se hmota překlápí na energii. Energie na informaci – pohybu energie. Ten fraktál pohybu energie. To je kmitání oněch tvarů v té rovnici. V té mikroúrovni. Ta rovnice je všude v každém bodu prostoru. V každém atomu energie . Nejmenší jednotkou hmoty je atom energie. Je nejmenší energetická vlna, má svůj tvar, svou frekvenci, svůj průběh. To je ten činitel …fraktálu v té rovnici nekonečného fraktálu. Působící koeficiententem minulého fraktálu v minulém bodě, minulém okamžiku. Takový řetězec neustálého překlápění fraktálů na nekonečně úrovních v různých amplitudách. To je zvuk Boha. … to si nelze představit. Pro Něj hudba sfér. Každý pokračující fraktál je vyšší číslo fraktálu až po n – vyšší frekvence strun oživují nového vědomí na kterých věčně vibruje. Bůh Není nic jiného než nekonečně složitý hudební nástroj. 0n v podstatě, vibrujíc archetypy. Jsou základní obrazce ze kterých jsou tvořeny fraktály.

Je jich nekonečno. A do každé Hry stvoření vesmíru jich je vloženo n mínus x. Ty se rozvibrovávájí a vytváří určitou strukturu. Vyberou se jiné do dalšího vesmíru některé stejné, některé jiné Některé se vynechájí z těch n fraktálů základních se zase rozvibrují a vytvoří jinou strukturu. A když se vezmou podruhé ty stejné, tak vytvoří zase jinou strukturu.

Jinak se rozvine hra impulzů mezi nimi, jinak se rozezní. V každé chvíli jinou intenzitou v jiný řetězec, jiný fraktál, je to fascinující, je to jiná kombinace prvků v časových okamžicích… celý vesmír. Tohle vytváří 11.dimenze. Tu pak řídí dvanáctá. Nit, to je věčný Pozorovatel všech těchto Her Vesmíru, jejich skladeb.

V kterých jsou někde uvězněny naše virtuální entity, individuality. To jen dokud je nepoznáme, pak je opustíme. Dokud je nepoznáme, jsou nám vězením. Jak pro zvířata, rostliny, lidi. Tak i pro bohy a božstva. až po …jejich Stvořitele . … byl Zeus. Jiných náboženství, jiných bohů centrálních slunečních. kosmických. … Vyvolal naše planety soustavy .

Jejich síly vydává Slunce, naše vědomí, naše reflexe. To je to, co lze projasnit, zvědomit. Změnou náhledu se změní pocit z prožívaného. Jeho pochopení, jeho směrování, to je transformace. To už stačí.

Počátek r.2008:

Sametový hukot

Projeli jsme na výletě Chocerady. Vnímám cestu i symbolicky - ta blátivá cesta, vlhkost počasí... Trochu to předznamenalo i meditaci v neděli navečer, kdy nesvítilo od počátku Slunce i v nás. Při skladbě Love is a Flow jsem prošel sevřeností a jemnou tísní, až při Sufismu to přešlo v sametovou hebkost, kterou jsem večer už procítil naplno. Zvláštní, že nebyla ani příjemná ani nepříjemná, ale naprosto hutná, to už jsem měl puštěného Wieseho (Invocation)...

Ze začátku po razantním nájezdu nastoupil výrazný pocit jako bych měl tělo v ohni, který nepálí, ale vibruje skrze mne napovrch. Pak ponořen do vibrací v sobě i v hudbě jsem cítil tu nevyslovitelnou posvátnost Dokonalosti, Její ohromnou svrchovanou Sílu plující Vesmírem Bytí…

Silný pocit změněného vědomí na 55% s dimenzí 7,5. Chladná matematická Dokonalost z Ní jen čišela, zabalena do jemně sametového hávu, kterému se nešlo bránit, ale nebyl ani důvod. Pocit byl neutrální, možná i jemně extatický, dokud jsem asi tak po půl hodině nepociťoval únavu. Sem tam mi něco zjevila ze Sebe - nástin obrazu s pocitochápáním. To ještě zesílilo dojem Její neuvěřitelné Síly, která mě trochu šokovala, ale obešlo se to tentokrát bez tísně. Z meditace jsem se vypotácel malátný a poté jsem rychle usnul i přes silné rozvibrování.

Vlny virtuální mysli

Byl jsem vyzván k meditaci aniž jsem měl na ní energii a chuť. Ale kupodivu po kratším odporu s vnímáním hudby jsem se jí nakonec téměř o půlnoci otevřel. Prožíval jsem silně vibrace – tóny jednotlivých zvukových stop v hudbě J. Goldmana, která je silně vtahující. Vnímáním Dokonalosti v hudbě jsem vnikl do vibrací mého Nadjá, až jsem pocítil Jeho geniální obrazochápavost.

Ta se projevila ve sledu nezvyklých spojení různých postřehů z vnímání do myšlenko-chápání v jakýchsi pulzech pocitů – záblesků uvědomění, které mě překvapovaly svou lehkostí a samozřejmostí prostřehů, které jsem nevím proč nikdy předtím nevnímal a nedával je proto do souvislostí. Vycházela z nich Hloubka pochopení-procítění Skutečnosti.

V Něm jednoduchost i složitost jedno jsou. Skládají z jednoduchých zákonitostí a podobností složité vjemy v jeden pocit-myšlenku-vizi. Přitom je to éterické jako sen a při obnovení běžného vědomí se vše ztrácí jako ranní mlha. Z hudby vycházel neutrální chlad a nezúčastněnost jako ze šesté dimenze. V meditaci však byla dimenze 5.8 s ponorem 53% a max. 60%.

Ráno meditace pokračovala. To už byla klidná s jemně blaženým pocitem 48% až 50%. Ve vizi se mi objevil jakýsi mozek jako barevný 3D fraktál, na který jsem napojený. Po chvíli mi řekli, že to co vnímáme z vyššího vědomí je jen ukázka přiblížená našim smyslům, Oni to Tam mají Jinak. Pak jsem ucítil zvláštní „těžké“ vlny, jakási chapadla z hlavy, které se různě vlnila a jakoby roztahovala mé vědomí do jiného Prostoru. Zvláštně nepopsatelná byla jejich tíže.

Připomnělo mi to blouznění, když jsem měl horečky jako malý kluk. Toto mi připadalo jako mnohem větší a nějak éteričtější-neskutečné a přitom hmotnější až ohromné a nepochopitelně Jiné.

K tomu mi jen řekli, že Nahoře se nám změní pocit z vědomí. Promění se v jakousi mandalu pocito-počítače, kterou prochází ohromné množství dat-vjemů na které se můžeme napojovat. Tato mandala se s úrovní vědomí rozšiřuje a přibírá další úrovně, prostory/dimenze, skrze které se paralelně jednotlivé informace i jejich celky (soubory) vnímají, prožívají a vyhodnocují, což se vlastně děje naráz.

„Extra Gult“, aneb Totalita Bytí paradoxů

Podzim 2008

Byl to nevyslovitelný Megahukot. Začínalo to velmi něžně jako předehra. Pak jsem vnímal tělo jak jsem v něm byl od začátku do konce. Nešlo ho opustit ale ani v něm zůstat. Zůstat kus ve mně, pod myslícím já, to nezmizelo ale stalo se divákem -jasným, totálně uchváceným, totálně napjatým. Totálně naplněným i uspokojeným, totálně vydrancovaným i totálně šťastným.

To se rozjelo ve změnách způsobu vnímání světa, okolí, když jsem se na něj „pohlédlo“ …každý jako by pohled mi „vyčníval“ něco jiného, spousta dějovosti, ta navazovala až dokud se vše nezklidnilo. Neuvěřitelné. To napětí jako tóny v této hudbě je ve mě stále. Jakoby napnut na nekonečnou strunu mezi oběma póly všeho. Struna je vlastně kruh archetypů- Bůh mačká klávesy ze své vůle, ze své totálně geniální fantazie.

Konec konců tvoří moje obrazy, můj život, mé vnímání. A to mě nejvíc fascinuje.Ten tvoří můj život a mé vnímání mě samotného, Boha ve mně, Boha ve světě. Zkrátka to je. Jen jsem se Ho bál připustit do svého srdce. Plněji ho prožívat…

Meditace trysku Jeho Bytí. Hru s archetypy. Nejde to nikomu vyložit. Nikoho na to navést, ani svět, každý k tomu musí dojít sám ve svém čase ve svém vědomí. Z kořenů vyroste stonek, ze stonku listy.

Svítí-li hodně Slunce a je dostatek vláhy, je vyvážení obou protipólů strašně silné, tak vykvete z růže květ. Hudba, ticho - Je řečí sfér. Jsou to jakoby kruhové sféry. Rozměry navazující na předchozí rozměry, prostě fraktály. Fraktály n-rozměrného Bytí, to jsou sféry božského prožívání. Jsou dole další.

Sám v sobě. Amen.

Intago od intuice zjistil, že se jednalo o prožití ukázky všech možných stavů Vědomí ve Vesmíru, jakoby možností Absolutna, co může Stvořit. Já si z toho pamatuji jen silně ty lidské (spíše emoční, než myšlenkové) a božské roviny vědomí. Rostlinné, zvířecí, minerální a archandělské, či ultravysoké božské dimenze jsem nezaznamenal, či si nevzpomínám.

Ale ten princip, jak se tvoří pocito-prostoro-děje tam byl vlastně ve Všem. Jednak jak božské úrovně je tvoří nám, ale i sobě. Jen jde o jinou úroveň a škálu pocito-prostoro-dějů mysli. Je to jako s prvky a sloučeninami, nám na Zemi se tu díky podmínkám určitých teplot, tlaků a gravitaci, tvoří jen některé typy sloučenin a krystalických mřížek.

Tedy jen určitá výseč ze všech možných, ale principy, zákonitosti pro jejich tvorbu jsou všude stejné. A stejně tak je to s konstelacemi stavů vědomí-prožívání. Jen se mění podmínky a úroveň vědomí, platformy pro různý stupeň složitosti a jemnosti archetypů seskládaných právě z těch primárních prvků „prearchetypů“.

Celá meditace trvala vlastně od desáté hodiny večerní do šesté ráno, v nejsilnější fázi doslova nabité tryskem prožitků a vizí. V klidné fázi, kdy už jsem fungoval běžně s rodinou, trvala vlastně až do noci.

Když jsem dopoledne a v podvečer nahrával poznámky, v kratších intervalech několika minut jsem se opět hlouběji ponořil do prožívání ozvěny pocitů v meditaci. Vyrovnalo se to síle běžné meditace.

Vnímání se změněným hlubokým procítěním obrazů a jejich energií trvalo asi tak do oběda, když jsem se na nějaký zadíval. Celé dopoledne trval stav velmi uvolněného vědomí a jemně rozšířeného vnímání, kterým bych si přál žít stále. Myšlení v něm sice fungovalo, ale objevovalo se jen když bylo třeba, emoce druhých jsem pociťoval, ale nijak zvlášť se mě nedotýkaly.

Dimenze a síly ponorů? Toť otázka! Ani svými zkušenostmi to nedovedu moc dobře poměřit díky její zvláštnosti. Přichází mi, že v nejsilnější fázi to bylo mezi 60-70 procent s dimenzemi 5,3-9,3.

Ale byly tam i emoční části dimenze 3,6, což je téměř neúnosný rozsah nekompatibilních sfér vědomí, které ale přesto fungovalo zvláštně pohromadě, respektive se přelévalo ze shora dolů a naopak v různě rychlých cyklech, které ale těžko odhadnout, protože v emocích je čas jiný než v myšlení, zase jiný než v polobožském vědomí atd.

Místy se „protínaly“ dvě či tři naráz. Zvláštní také bylo, jak jsem po ránu vyšel na ulici. Připadal jsem si, jako když mě ten „Ládínkův Guliver“ omylem vyhodil někde dříve, třeba o 1000 let a 1000 km někde na východě. Ten duch ulic… a hlavně lidé mi v tu chvíli připadali tak divně zapouzdření do sebe, jakoby zrovna vyběhli z vězení či blázince. Nejde pro ten pocit najít slova, napadá mě jediné - pitoresknost.

Oproti světu mnoha sfér je ta naše realita a my v ní dost srandovní, když už jsem použil příměr k tomu dětskému sci-fi o Ládínkových dobrodružstvích, tak to přirovnal ke kombinaci té Bláznivé planety a návštěvě pravěku na Zemi.

Z nahrávky sedm hodin po nejsilnější fázi:

Jak popsat nepopsatelné… Všechny životní zážitky naráz. V kaskádách pocitů. Rozložené na jednotlivé pocity, na pocity základních fragmentů, jakoby základních barev, nevím kolika, třech, čtyřech? A točily se v kaskádách jako v gejzírech. Fontána pocitů, mnohaúrovňová, a pořád se točící, pořád propojující paralely. Zkrátka donekonečna vířící Ráj pocitů a zároveň peklo.

Ráj i peklo pocitů….Totální. Zažil jsem pocity úplně ze všeho. Od počítačových her přes úplně běžné každodenní prožitky, až po meditace, které jsem měl. Jakoby to bylo všechno vytažené z  esencí základních prvků, ze kterých se vše skládá. Ano, „molekuly pocitů“. Jakoby pocity byly molekuly a já je zažíval rozloženy na jednotlivé prvky a ty prvky prostě tancují Stvořeným světem, myslí, Duší i tělem, a vše je propojeno v Jedno.

To je ono! Byla jenom vůle Tvá. Totální gejzír pocitů. Mě vylétávaly z těla ven, a zároveň jsem prožíval tělo, ale úplně jinak. Zvláštní pocit - uvolnění, tlak, napětí, extáze, tíseň, jakoby napnutí, napínání, totální napínání se.

Napínání strun, na které si zahrál Bůh. Struny mého života zahrály vrcholnou symfonii. To je ono, symfonii mého života. Vnitřní symfonie. Přitom tak vnější reálná. Reálná …hyperreálná, multitdimenzionální, multipocitová, a přitom fragmentově pocitová. Tělo je to jako vitráž, mnohastupňová vitráž, 3D vitráž, 5D vitráž, 6D, 7D…

Také vnímám, jak přecházejí jedny dimenze do jiných, ve fraktálách je to úplně jasné, ty Prostory. Jako lidé ty Principy známe, jen se Jich bojíme. Znal je Euklides, známe je i my, znají je zenbuddisté. Všichni známe ty Principy, známe je od pradávna. Jsou tu, žijou nás, my o nich věčně víme, tancujeme kolem nich, děláme jako by tu nebyly, ale jsou tu. Věčně tancují skrze nás a my jsme Jejich herci, diváci.

Tak intenzivní…. Cítil jsem se jak novorozenec, chlupaté mládě, v novém vzduchu, novém prostoru, nové dimenzi života. V dimenzi vnitřního života i vnějšího vnímání. Prostě narozen do jiné úrovně vnímání. Teď nevím jestli natrvalo, nebo na tu chvilku, nekonečnou chvilku, tak intenzivně, že vlastně na věky zrozen a přitom navěky umírající … ve starém pojetí, které už bylo těsné, a svírající, tísnivé a bolavé. Vlastně nežitelné. A přesto s určitou poetikou žitelné, ta Poetika je tu pořád.

Ten Život žijeme a přitom Ho nevnímáme, vlastně před Ním unikáme, než abychom Ho vnímali teď tady, stále. Plynoucí, tryskající, propojující, sebespalující, sebezničující i sebetvořící, Vše naráz. Tak jako chemické prvky. Neustále se slučují do nových molekulových struktur a zase se rozpadají.

Takový je i náš svět. Náš svět představ, forem, tvarů, pocitů, idejí, myšlenek, všeho. Když máme složitě utkanou síť představ kterou žijeme reálně. Ano síť představ, kterou žijeme reálně - to je to správné označení. Jsou skutečné a přitom jsou jen v nás, a v nás je Vše, celý Vesmír, celé Stvoření i bohové. Jsme takoví, jak vnímáme své bohy.

To je ono, život je jedna velká řecká tragédie, mýtus i komedie, parafráze na Stvoření, sebeutváření, Ano, lidé se sami utvářejí podle toho, jak se domluví a chtějí. Jak je vlastně vnitřní síly, svody archetypů, vtáhnou do svých řečišť.

Lidská duše je jako krajina, pomalu se mění ale ty stopy jsou téměř na věky nesmazatelné a přesto my o minulém věku už nevíme nic, krom mýtů, bájí a pohádek. V něm je Vše, stejný princip do nekonečna se opakující. Ten je po usilování o život tragédie, po snaze o naplnění i komedie při uvědomění si té omezené snahy, která je křečovitě trapná, ale hluboce lidská, bolestivá soucitná i dojímavá.

A tak jsem prožíval celý svůj život. Všechny možné střípky ze svého života, a snad nejen tohoto, možná i mnoha dalších, já nevím. Já nevím, co všechno jsem prožil a co vše jsem.

Jsem v tuhle chvíli kým jsem - jsem To, kým To jsem … A nejsem To, co o okamžik později, to jsem něčím jiným, ta věčná proměna sebe sama. Ztrácení sebe, nalézání, přetváření, znovuobjevování, znovuprožívání téhož v nekonečně variacích. To je ono, nekonečně variací na totéž. Vždy podle stejných zákonitostí a principů.

A ty principy jsou tak jednoduché, tak totální. Jako když se míchají barvy na plátno a lze z nich vymalovat celý svět. Stačí jen pár pigmentů a jedna spojovací hmota. Tou je Duše. Elementy pocitů, ty barvy, chutě, vůně, vše co vnímáme. Náš pohled na svět. Všechno to jsou pouze struktury elementárních pocitů, vazeb, smyslu pro propojení, pro pochopení, pro strukturu, pro řád.

Jsme jako krystaly. Entity myšlenek dělají různé vzorce napříč naším životem, naším konáním, to je ono. Když je někdo šesterečný, je šesterečný (systém uspořádání myšlenek-jejich spojovací archetyp) . Když je to trojstěn, je to trojstěn. Tedy je to trojhran, pak je to vlastně čtyřstěn. Nevím, jak to popsat. Jako Spásu* bezprostřednost - intenzitu života, nevím…jakoby bolavost, naléhavost ale i neskutečná jemnost, kadeřavost, bezprostřednost přítomnosti. V dokonalé 3D realitě nahrazujeme si ji virtuální abychom si uvědomili, že i ta naše je virtuální a lepší než tu co si vytvoříme my ..a ještě lepší ta vnitřní, ze které vychází ta vnější.

Dokonalý pohled na Vše. Pohled na svět, na sebe, snění-dění, do kterého zasahujeme, ale těžko popsat jak. Když krom vnímání se nic nezměnilo. Vše je takové jaké to bylo, Je a bude. Vnímání je jiné. Vnější, strukturovanější, prostorovější, pocitově plnější, hmmm…naplňující. Přitom může být i klidné, přestože celou noc bylo totálně bouřlivé. Uragán pocitů. To je ono Totální dynamika. Totální dynamika, smršť pocitů, smršť vzpomínek, souvislostí Všeho. Všeho, Celku života, jiných sfér. Nejde to popsat slovy. Není pro to přirovnání. Ač přirovnání jsou…

Vše je propojeno v jeden Celek ač my to nevnímáme. Je to jedna dokonalá Mandala, kde si všechny vrstvy jsou rovny a všechny mají své místo v dokonalém soukolí Řádu. Je to nekonečně stupňovitá převodovka božího proudu pocitů, každého stvoření. Soukolí pocitů, vědomí vazeb projevu i jejího vnímání, Ezechielovo kolo. To je asi tak to co se snažím marně vylíčit. Dneska jsou pro ty příměry počítače, virtuální svět.

Ani struktura počítačů to nevyjadřuje. My chápeme všechno ploše. Tak rozsekaně jako na jednotlivé fráze. Jo, to je to. Jsme jako počítače. Známe datové instrukce, ale nevíme, co jimi chtěl programátor říci a udělat, a proč? Nevíme co jimi dělá a proč to dělá. Tak my to žijeme ale nevíme proč to dělá. Žijeme ty instrukce ale nechápeme, nevnímáme ten smysl.

Ony se opakují, točí, hrají si s námi, my si myslíme, že je ovládáme. Ale to je jen naše opilost, pošetilost, jak říkají Indové, bohyně Mája. Nám všechno zdá, žijeme ve snu, jsme jako v pohádce. Jako Alenka v říši divů. Vše malé se může stát kdykoliv velkým, vše velké se může stát kdykoliv malým a nepodstatným.

Když je po tom porodu, tisícinásobném porodu. Vnímám jakoby rozhozené vnímání na ty spektrální barvy. Viděl jsem to úplně na všem, cítil jsem to na všem, žil jsem to vším. Bylo to šíleně intenzivní, až na zbláznění, ale už se nešlo zbláznit. „smích“.

Prožívat Boha je totální šílenost. Ano, bohové musejí ...a jsou šílení. Šiva ano, Šivův tanec. To je ono. Svádí Šakti zaplouvající do omezenosti a zase z ní vyplouvající zpět. Orgasticky extatické i tísnivé spojení dvou elementů, které se nikdy nesetkají…. (takový je Život, celé Stvoření).

Už to nejde více popsat. Nedá se to. Lepší to žít, než popisovat. Je to tu stále, jen se nebát Tomu otevřít. To je úplné otevření se životu. Věčnému životu, věčnému mládí i věčné moudrosti, dětskému bezstarostnému prožívání. Spolu s tísní a smutkem starců nad hrobem, Vše naráz.

To spojování elementů, které se přibližují, ale nemohou se spojit, to věčné napětí dualit ve všech rovinách. Ve všech rovinách Stvoření. Jak chce Stvořitel archetypů rozměrově stvořit. Tolik napne strun od jednoho pólu k druhému, tvoří nekonečnou smyčku a brnká donekonečna své melodie v nekonečně variacích a žádná není horší ani lepší než ta předchozí, či ta následující.

To je ono, ta pravděpodobnost a průměrnost je ve všem a zároveň tou s pestrostí, totální pestrostí, která je extrémem všeho. Vše se počítá do průměru, ale má své místo. Je v tom originální, byť i v extrémním projevu. Pán Bůh, pozorovatel věčný, neměnný, je Středem všech pocitů. Nehybný střed všech pocitů. Pozoruje všechny děje, prožívá je a není vytržen ze sebe. Prožívá je v sobě.

To je ta pravá Jóga. Uvnitřnit se do sebe. Vše se odehrává v nás, jen a jen v nás.Až my tu nebudeme, naše prožívání tu nebude. Ale vynoří se v někom jiném. Oceán pocitů, osobností, bytostí, dějů. Jsou jen různá nastavení téže hry. Tj. nekonečně možností téže hry, seskládaných do virtuální souslednosti, časů, dějů, věků, jejich symbolického vývoje. To je virtuální vývoj. Skutečný vývoj je mimo čas a prostor. Vlastně nikdy nezapočal a nikdy neskončí. Věčně tu byl je, a bude.

Jsme pochopil co je, že můj silný duch chce do těla. To mi říkal asi měsíc před tím šaman Daniel jako poselství "od mé Duše/Ducha". Já jsem to pořád nechápal a připadalo mi nesmyslné. Až po té meditaci jsem pochopil, že já byl předtím v meditacích více nahoře, než dole, ale v této to bylo jako Vršek ve spodku. A tím i spodek ve Vršku. Prostě prolnutí božského s lidským, což pravda v té silné podobě je jako oheň ve vodě.

To je ono. To je život. Tělo, mysl a duši v jednom okamžiku propojenou se Vším. Celou škálou pocitů… To je pravý Život. Jediný pravý Život . Jediný, který má smysl žít. Jediný opravdový. Ano, jediný pravý Život, jiný už není možno žít. Víc už se z něj nemůže vyklubat.

Proč byla tak nová, tak jiná? A přišlo mi: Neutrální vibrace boha. Extaticko tísnivá je maximální. Neutrální, jako pomlka v Beethovenově hudbě. A extatickotísnivá je jako všechna vážná hudba dohromady. Dokonalý Řád ve zdánlivém chaosu. Nepochopitelnost geniality. My žijeme před oponou a ne za ní. A nahlédnout tam je jako přepnout se ze softwaru do impulsů v hardwaru.

Nevyjádřitelné a nepopsatelné. Totálně fascinující… totálně drancující, bolavé i smířlivé, napjaté i uvolněné, setkání všech protikladů, které jsem si snad ani neuměl představit najednou že existují. Přesto jsou.

Díky vnímání času milosrdnému a kontinuálnímu to zažíváme rozsekané do jednotlivých period, taktů půltónu stupnic, skladeb. Ale jakmile se zhustí do „bezčasovosti“, je to totální. Totálně nepopsatelné. Kdybych to neprožil…. Neprožít to tuto noc, tak bych tvrdil, že je to neprožitelný nářez.

Prožít všechny pocity životní v jedné bezčasové skladbě. Jednotlivě, naráz v různých souvislostech, geniálních přípojích, které už jsou ve vnímání, nejsou žádné domyšlené, vyspekulované. Prostě jsou. V bezčasovém nálevu jsou zcela samozřejmě. Bez vnímání času je všechno jinak, totálně jinak.

Nelze to nikomu přiblížit, ani doporučit, ani odrazovat. Kdo je připraven, jednou okusí. Kdo není, nikdy neokusí. Totální plnost života, hudby sfér.

To je jako byste nezeptaly superpočítače co chce tvořit, když nechce počítat hloupé tabulky pro náš svět? Tím je míněno, že tvořit strukturu našich životů, je pro něho relativně jednoduché, plně se vyřádí se svých Jiných, vnitřních virtuálních světech.

Jakoby poskládá všechny vjemy, všechny impulsy do jednoho paměťového megačipu holografické paměti. Vše co vnímá jakoby zapíše, pojme do holografické struktury ve svém vědomí, poskládá a porovná všechny ty křivky-fraktály vjemů, dějů, pocitů.

Tam si je poskládá do Řádu který je úplně jiný, než jak třídíme věci my. On je bere zkrátka podle „not vibrací archetypů“, které zaznívají ve všem stále, ať je vnímáme či nevnímáme jsou tu. On na ně umí zahrát všemi naráz.

Z přepisu druhého dne v noci:

Tak silnou extázi i vytržení spolu s tísní i fyzičností jsem doposud nezažil. Kdyby mi to předtím někdo vyprávěl, patrně bych nevěřil že to je možno zažít. Spíše bych ho považoval za blázna. Ale teď vím, že je to možné. Potencionální je i skutečné, projevené. Vše je otázkou hranic, jejich nastavení, tedy nastavení archetypů je vymezuje.

Výraz „Do prdele“ se mi stal v některých chvílích doslova mantrou. Nešlo přemýšlet či snad pokusit se potírat tu totální šílenou Jinakost prožívaného nezměrného vnímání bez hranic. Tak jemnou a přitom tak hlubokou do nitra drancující živost prožívaného stavu Bytí.

Jediným záchvěvem starého ega Miloše v některých bezčasových chvílích byla právě ta jeho mantra, jakožto reakce na nebývalý šok z totálního prožívání Všeho. V tom jednom nekonečném bezčasovém proudu všeho známého i neznámého, či po meditacích egem opět vytlačeného obsahu se mi nyní vrátilo v jediné meditaci i s celým mým, možná nejen současným životem. A také asi nejen mým, byla tam celá nespočetná řada postav a jejich okamžiků života v pozitivních i těch nenegativnějších momentech bytí.

Jakoby se mi ukázala celá lidská existence ve všech archetypech z mnoha úhlů prožívání najednou. A také z té skryté podstaty, ze které vyvěrá, pouhá dokonalá hra archetypů v nekonečně variacích na totéž téma. Nešlo oddělit lidské od božského, vše se točilo v jednom kruhu pocitů…

Ty mandaly co jsem viděl, vnímal, prožíval... Měly pravidelné až počítačově dokonalé vzory v celé ploše se opakující a pulzující s vitrážovou ultrajasností. Ty tvoří skládáním základních prvků s vlastnostmi reality, jak psychické, tak fyzické. Viděl jsem jich neuvěřitelně mnoho jak se zavřenýma, tak s otevřenýma očima.

Vystupovaly i z obrazů okolí, to se rozkládalo na základní barvy. Ty tvořily jakési rastry, které spojením vytvářeli obraz „vnější“ reality. Přitom jsem jasně vnímal, že je to vše vnitřní, otevřené vidění vnímání světa za hranicí lidského ega a jeho osekaných smyslů. To samotné by na prožívání bohatě stačilo.

Do toho však jsem prožíval i nekonečný trysk souvislostí s asociacemi na možná i všechny mé dosavadní prožitky ze života, ale i meditací, životů nejrůznějších lidí i situací – projevů archetypů z celého světa. A snad i mých minulých životů? Nešlo totiž odlišit co ještě jsem já – moje privátní zkušenost, co úlomek vzpomínek v novém podání a oživlém příběhu, a co je již náhled do života celého světa, či snad do sfér stvoření z jiné, totálně jiné perspektivy vnímání, prožívání i uvědomění.

Vnitřní&vnější, moje&cizí, lidské&nelidské, ďábelské&božské – to vše splývalo v jednu neuvěřitelnou směsici pocitů a obrazů. Pokud by jednotlivé pocity byly jako struny, pak se v různých akordech rozeznívaly všechny naráz. Stejně tak ve vnímání byly všechny sféry skutečnosti (projevu) naráz. Měl jsem pocit ukřižování i vzkříšení v jednom stavu, v jednom proudu pocitů a vjemů. Neuvěřitelná lidská ubohost, determinovanost jednostrannými archetypy, na druhé straně neomezená hra a kombinatorika archetypů jakoby se jen přesýpala sklíčka v kaleidoskopu.

Vnímal a prožíval jsem tu totální „rovnocennost“ Všeho – všech mandal a archetypů Bytí, jejich Výtvorů božských obrazů, jenž se překlápějí v tzv. fyzikální projev – zhmotnění vibrací (ty jsou jediným základním projevem energie) do tvaru nejrůznějších atomů, molekul, a struktur námi vnímané vnější reality.

Prožíval jsem tu „megapařbu“ Bytí z mnoha úrovní vnímání naráz. Je to však mystická – nepopsatelná a nesdělitelná zkušenost Bytí. Teď vím, jak do morku kostí smrtelně reálná je. Staré kategorie a struktury vnímání, myšlení a s nimi i pojímání sebe sama a celého světa jdou doslova do prdele!

Nové vnímání se rodí s téměř nevydržitelným napětím, tísní až fyzickou bolestí a psychickou trýzní, avšak také s extází a fascinací vším tím novým doprovázeným, jakoby nezměrným, nedefinovatelným. Za to však zcela jasně vnímaným a prožívaným stavem Bytí s nekonečně jemnou rozlišovací schopností pro vše živé i jakoby neživé...

Není nic jiného než tato velká Hra. Hra víření a projevu archetypů v nekonečnu rovnocenných kombinací prožívaných z mnoha rovin uvědomování si struktury souvislostí ve vědomí Sebe Sama.Tím se stává labyrint světa Rájem srdce a naopak.

Duální projev i pocity, a přitom jednota vyváženosti doprovázely a doprovázejí Vše. My jsme však zatím rozsekáni do nezměrně krátkých konstelací vědomí – hmoty, tvaru prožitků a stejně tak struktur vědomí vzájemně i uvnitř nás vymezených. A tak nám Celost uniká mezi prsty jako i závity mozku.

*Navedli mě na text knihy Filokalia: „Láska k Dobru (kráse Ducha) Vyzdvihují schopnost rozlišování, tedy vyšší složku rozumu – intelektu, který je duchovní složkou vnitřní duše člověka, která musí být duchovní praxí očišťována bdělostí, vytrvalou modlitbou a dalšími duchovními praktikami, abychom mohli dosáhnout přímého zakoušení Boha. Spásu chápou nikoliv jako nějakou záchranu před něčím (peklem), ale jako „zbožštění“, přesněji jako účastenství a podíl na Bohu, který se dosahuje obnovením našeho spojení s Bohem a růst této zkušenosti do plné jednoty s Bohem.

Díky tomuto procesu zbožštění, ke kterému dochází duchovní kontemplativní praxí, soustředěním na Boha a působením Jeho milosti, se stáváme tím, čím je Bůh přirozeně. Tedy duchovní cíl i spása vede k obnovení našeho přirozeného božského stavu, nikoliv dosažením nějaké zlomové zkušenosti nebo nějakým útěkem. Jinými slovy cílem je plné spočívání v našem pravém Já – sahadža nirvikalpa samádhi.)“

Triiny meditace:

První samostatný pokus o meditaci (říkám mu Nultá terapeutická)

Intuici jsem nemusela volat, byla tam, hned jak jsem zavřela oči. A pak se to rozjelo. Blik, blik... Strašný šok, mé vnímání se štěpí, jsou tu asi tři roviny vnímání a já nevím, ve které jsem, přelévám se, občas zavadím o tu svou realitu, chci se jí podržet, zorientovat se, ale nejde to. Která z nich je správně, ta pravá, panebože, nedokážu to rozlišit. Někde se ztrácím, pak se zas vracím. Jako na horské dráze.

Chvíli se to uklidní, už vím, kde jsem, ale pak to zas začíná najíždět, prostor vibruje a snad trochu jemně píská, už se zas ztrácím. Jsem v nějakém matrixu nebo co to je, panebože, co když už se nedokážu vrátit do svého vnímání, ráno mě tu rodiče najdou a co si pomyslí, tohle se nemělo stát…

Asi jako když přepínám kanály, na kterých běží stejný film. Pohledy na stejný nábytek jsou pokaždé jiné. Pak zas to přelévání vnímání. Mám strach, zaplavuje mě z toho šílený strach, srdce mi silně buší. Dezorientace velká. Jsem ve snu, pak zas ne, musím zavolat kamarádovi, nebere to.

Ježišmarja, jsem ve špatném filmu, tohle je ten špatný sen, kdy si člověk uvědomuje, že je to sen, ale ani za nic se nemůže probudit. Jsem ve světě za Zrcadlem, ztracená Alenka, co si není jistá, zda projde zrcadlem zpět. Sedím na posteli, srdci si buší přes celou hruď a stále se přeblikávám z pohledech na realitu i jejího vnímání.

Někde tady bude božské, je vždycky všude, budou i v téhle ulítlé divnosti. Ale kde? Zavírám oči, místnost mi mizí před očima, jako když mě něco i s celou místností vtahuje do víru a jiného vnímání. Klepu se strachem, potřebuju se něčeho chytit, abych se neztratila, jen jeden pevný bod prosím.

18. meditace

Po pár minutách začínám mít pocit, že medituji několikátý den. Dny se překlopily na měsíce a měsíce na roky. Jako bych prožila celý život v silné meditaci. Jako bych cestovala různými zeměmi a kulturami v neustálém toku božské energie. Nejsou tu konkrétní lidé a věci, spíš jen náznak a pocitová všeobsáhlost. Intuice na něco zaměří pozornost, a já si říkám, ne, v tomhle Bůh nebude, určitě ne. Ale On tam je, k mému překvapení tam opravdu je! Ze složitého myšlení se stává jednodušší až do základní struktury, a když už není na co zjednodušovat, složitost struktur začíná zase stoupat. Z velkého na malé, menší a nejmenší možné a pak z nejmenšího na velké, větší a obrovské, kolotoč opakující se stále dokola

Jsem silnou řekou rozbíhající se do všemožných stran, její proud se dunivě a ohromně valí, vznešený a mohutný proud, neustává. Voda vytryskla na břeh, kapky se vsákly do země, já za nimi, země se proměnila v nový výjev s novými pocity. A tak stále dokola, je to královské umění, karneval, kdy na sebe Intuice bere podoby, které se jí zlíbí, nepřeberné množství potenciálních možností. Chceš některou z nich vyzkoušet? Jde to, jen pomysli a stane se. Tak pomysli a stane se! A všude, kam se v tom ohromujícím víření podíváš, rozlévá se radost, která tančí ve všem, vše je jí prodchnuto, radost dává nový rozměr úžasnému představení, tak se ponoř, tanči a obdivuj! Tanči a obdivuj!

27. meditace

Pak už není podsvětí, ale mrazivý dech té ohromivé dimenze. Jako obrovská velryba co na mě otevřela tlamu a já, malá rybářka na lodičce, s ohromením zírám. Ledové kostky, spousty ledových kostek se vlní prostorem, tak pěkně synchronizované a tak mrazivě, když se do mě zařezávají. Kdyby na mě dýchla ještě víc, pocítím její Moc tak strašně, že by mě to úplně paralyzovalo. Zmrzla bych, vím to. Je přísná, je mocná, ohromná a nahání svou odtažitostí trochu strach. Já tady rozhoduju, hučí napříč vesmírem. Jako když na krok od vás zuří tornádo, vnímáte tu velkou sílu, která vás může za okamžik zničit, takže by bylo bezpečnější se vzdálit nebo možná utéct, ale jsem příliš fascinovaná. Není ke mně milá, je schválně ohromující, má zvláštní existenci, jiná krajina v nehostinném světě, stejně se mi určitým způsobem líbí. A hlavně, mám stále to srdce. Donesu ho, protože jiné cesty není.

Už to nejsou poetické proudy v rozlehlém prostoru, je to větrný a mrazivý proud, který na mě dýchá a schválně mi nahání strach. To jsou ty krajiny, které se musejí v pohádkách projít a nenechat se zastrašit zdánlivými problémy

28. meditace

Nádherně ohromně… drtivě ohromně, vznešeně ohromně, drtí, ta vznešenost drtí, ve všem tak úžasná, ze všeho dostat maximum… hravě, umí ze všeho, hravě… nikdy jsem tuhle tvář neviděla, nikdy ne, ach, úžasné… nejde říct, nejde… vznešeně jiné… Vysoká elegance, už ne hravá, ale důsledná, vážná Dokonalost.

Jsem hlavní rozvaděč, hlavní kabel, to je ten hlavní uzel… milion voltů, tolik tebou teče, miliony voltů… Grassow, to je ta Ohromná Síla, která už jen tím, že vibruje vesmírem, trhá věcem jejich struktury…sáhla sis vysoko, tak doufejme, že to vydržíš…. Obrovské hučení, vibrace…to se celý svět chvěje, to se celý vesmír od základů chvěje, jako by měl puknout v půli… jsem ozářená, to je nejlepší chemoterapie, říkají. Tímhle zmůžeme cokoliv, pod tímhle cokoliv zmizí… a teď to míří na mě…myslím, že moje spodky právě oněměly hrůzou, myslím, že se rozpadly pod hrůzou obrovského Hučení…. Ta síla ničí a tvoří zároveň, nevím, jestli se rozpadám pod rozžhavenou silou, nebo už jsem se rozpadla a štěpím se na záblesky atomů kdesi… Můžu se přepínat, spodky jsou v tichém děsu, snad tváří tvář smrti hučení, které je trhá, střed povážlivě kýve hlavou, ale nějak ho to nemůže rozhodit a vršek se v tom hučení hřeje jako kočka v odpoledním červencovém slunci… tohle je tak dobré a tak děsivé zároveň… jestli jsem to náhodou nepřepískla s tou hudbou?

Ostrá jak břitva je ta dimenze, ohromně nad věcí posílá proud dějů, ach, ohromně neoblomná, přísná, chrlí děj za dějem, ale nezasahuje do nich, nevšímá si jich, jen chrlí a chrlí a chrlí. Je přísně zamračená, až se z toho mračím taky. Ale nepoleká mě, já ji vydržím čelit… přijde mi to jako hra, vlastně to nic není, ale zároveň to může obrovsky děsit.

Centrální systém, je to jako být napojený na centrální informační systém určité části vesmíru, chápat to šíleně různě a dohromady… to je teda nářez, já jsem ještě neomdlela? Tohle je opravdu kouzlo, už jsem měla omdlít nebo ztratit řeč, připadám si jako počítač, do kterého Velký IT zadal příkaz „to vydrží“, jinak si to neumím vysvětlit. Už chápu, proč přestali někteří mluvit, proč o tom někteří nechtěli mluvit, člověku to sebere dech na to, aby mohl promluvit, a vyděsí, že mluvit ani nechce.

Pak do mě kulatým otvorem vplul vesmír… jako by jej vtáhla černá díra ve mně a byl tady.. ach, nejde, nejde se uvolnit, tak hutné… mohutně se ve mně rozprostírá, to se černý vesmír v tobě rozpíná, ach, vím, snesu to, ale dusí mě… třese se a vibruje.. chci posunout skladbu, už tíseň dlouho a dlouho ohromivost, ale mám nechat, jen prožívej, to vydržíš…

35. meditace

Fraktály, fraktály a zase fraktály. Všechno je ve fraktálu a všechno je fraktál. Když něco jako fraktál nevnímám, stejně tam je, ale z úhlu, kterým se nedívám.

Dimenze nejsou. Je jen různá pozice na fraktálu.

A dunění. Na počátku nebylo slovo. Byla tam vibrace, ohromná, mocná vibrace. Pulzující černá díra. To není tón, není to zvuk, je to jen mohutné cosi, co tvoří. Někteří lidé utíkají z meditace jako myši, řeklo mi božské.

Dvanáct hodin ponoru. Několik hodin na polovinu v Bohu. Z toho si skoro nic nepamatuju. Co tam bylo? Téměř nevím, nevěděla jsem, co se stalo, kde jsem se tu vzala, co bylo předtím. Je to známé, ale zvláštní. Jsem na zvláštním místě. Ale nevím, co se se mnou děje.

Usnula jsem, asi ano, tohle je meditace ve snu. Nebo není? Jsem ve snu? Tak dlouho? Nemohu se zorientovat. Prý mám silný ponor už tři hodiny? Něco s mystikou, procesem. Ponor, proces, co jsou to za pojmy? Nic z toho mi nedává pořádně smysl, já jsem přece tady, na tom zvláštním místě. A víc nevím, nemůžu myslet… Ale po čtyřech hodinách si celkem zvykám.

Chvěje se celý byt, ačkoliv hudba hraje jen v jedné místnosti. Opírám se o zdi, sedám si na zem, kam mám jít, co mám dělat? Ponor mě pohlcuje a já jsem chvíli tady a chvíli Tam.

Když mám otevřené oči, lépe se orientuju, ale ne o moc lépe, vnímám spíš výseky, to, na co se dívám, nedokážu si spojit předtím-teď-potom.

Pokoj, ve kterém hraje hudba, duní od základů tou mohutnou vibrací osmičkové nadnirvanické hudby. Fascinuje mě to a trochu děsí. Tomuhle domu se právě mění základy, nemůže to být jinak. Realita a její obraz je v napětí a hučení, mírně se rozmazává a fraktáluje. Vnímám to dost i s otevřenýma očima.

Není to už tak, že otevřu oči a všechno se stabilizuje. Vnitřní svět začíná nabourávat i ten vnější, hudba má takovou ohromnou sílu, teď to vidím přímo před sebou. Ta vibrace hudby ovlivňuje všechno – můj vnitřek, ale i vnější pokoj, prostor, ve kterém se nacházím, a to mě trochu děsí.

Poházené deky, matrace, rozhozená deka na posteli, všechno jsou to fraktály, je to obraz, právě takhle, jak to je. Všechno ožilo. Koberce, rohožky, dřevěné dveře, sklo, závěs, a hlavně, ty obrazy! Kdybych náhodou měla málo fraktálů, stačí se podívat na stěny, nevyčerpatelná zásobárna fraktálů přímo po ruce.

Asi po šesti hodinách mi klesnul ponor na 49%. Místy mi začíná docházet, že jsem v silné meditaci a že ta bude jednou určitě končit. Ach jen to ne, sice je to celé takové zvláštní a mírně tísnivé, ale ať to pokračuje. Ponor mi chvíli klesnul a myslela jsem si, že konec opravdu je.

Ale pak začala hrát znovu osmičková hudba a ponor jel dál. Fraktály stále všude. Už mě to trochu unavovalo. Stále to jiné vnímání, stále vnímat všechno dokonaleji. Opravdu to může unavit. Není to špatné, ale stále dost podobné, proč nemůžete udělat jinak?

Božské síly se ohlédly k reproduktoru, odkud hrála hudba vysoké dimenze, já se tam podívala vteřinu po Nich. Nemůžeme jinak, řekli a já pochopila, že Oni si tohle nevymysleli. Vymyslel si to někdo nad Nimi. A hned na to mi ukázali, jak je vlastně velmi zajímavé dát do všeho Celek, a ten různě zakrýt. Jako když se dá všude tabulka skla, ale některá sklíčka se zalepí. Proč dát někam jen kousek, když se to tam může dát všechno najednou? Vnímala jsem Jejich zalíbení v tom, jak je to pro Ně zajímavé.

Když jsem mohla trochu přemýšlet, přišla jsem na to, že jsem si takhle Boha fakt nepředstavovala. Ne takhle ve fraktálu, ačkoliv teoreticky jsem o fraktálách už věděla. Nicméně nebylo to pro mě úplně nové, podobnou moc a vznešenost spolu s obrovskou silou jsem už zažila. Jen teď to bylo silné o trochu víc a hlavně jsem to pociťovala několik hodin.

36. meditace

Vzali mi všechno, dosud známé.

Ne představy o vztazích,

ne představy o naplnění,

o čemkoliv lidském,

vzali mi můj svět,

celý svět.

Všechno skartované,

osobnost přetvořená.

Rozdrtili mě hrozně.

Nic nikdy nikde nezůstává.

Všechno se přetváří dál.

A to je ta šílenost.

Všechno, všude, ve všem.

A pořád.

Nekonečně.

Nikdy to nekončí.

Tohle když vám dojde,

tak možná budete chtít umřít,

a možná byste si i přáli, aby to šlo,

jenže pak zjistíte, že to není cesta,

že se před tím prostě nedá utéct,

a nedá se utéct nikam, nejen

do smrti, ale ani do života,

prostě nejde nikam,

jen v tom být

a prožívat to

a to tu bolest

po čase zmírní.

Je to strašný.

Vidíte ten text nahoře?

I v něm je vidět začínající

a zase končící fraktál.

A to je ten důkaz,

že se před tím neschovám,

tohle mi ukazují

celou meditaci.

Všechno, co dělám,

je fraktál,

a jinak to nejde.

Jakmile tohle někdo jednou

prožije

a přežije,

tak se mu otevře nový svět.

A v něm já jsem.

Úplně nově.

Jsem jako zasazená rostlina,

jako novorozeně,

co má jen

tu náruč Boha,

tu Jeho tvář,

ze které před chvílí upadlo

do smrtelného úleku

a umřelo děsem

z nekonečného

STÁLE.

Ale která ho teď

tak trochu shovívavě objímá

a učí ho, jak v tom má chodit.

A to je vlastně všechno,

co mám.

Jen Bůh,

a mé vztahování se k Němu.

Všechno ostatní

je mrtvé

a pryč.

A to je bolest Zrození.

Náš blog

O metodě meditace a jejích druzích

O temné noci duše

Mystické zkušenosti svatých a ZDE

Ukázalo se, že více než zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho Nekonečné a Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.

Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává představy ega o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká Desatero. Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií. Její děje jsou tomu přizpůsobeny.

Závěry z meditace Miloše

Další a delší záznam

Záznam z meditace o Bytí a ZDE další a ještě jeden.

Pro další odkazy

Zpět na hlavní stránku