Má nejsilnější meditace – 18. Ohromení z Jinakosti
Prosinec 1999
Pocit božského na počátku meditace
jsem mohl zesilovat pohyby hlavy do stran, abych se udržel v kličkujícím zlatém
Proudu. Tak jsem dal jasně najevo svou vůli. Vědomí se začalo rychle měnit,
rozšiřovat do dosud nepoznané ohromující dimenze.
Lidský pocit mi téměř zmizel.
Cítil jsem nekonečnou energii Ducha nadosobního Boha a nechal se Jím prostoupit. Ta Jeho nekonečná Moc! Věčné JEDNO! Ukazoval mi svou
Dokonalost úplně Jiným pohledem než v dřívějších sedmnácti meditacích. Byla by zbabělost to nechtít vidět.
Ta dětská hra lidí... Přestal jsem věřit, že existuje nějaká konečná pravda, že
takový a takový je vesmír i náš vývoj k dokonalosti. V extrémně naléhavých
vizích a pocitech jsem poznal, že je vše Jinak. Je jen božská virtuální
Hra!! Vše, co se děje, se nepohybuje "ze sebe", ale je vedeno čímsi zcela
Neznámým z míst mimo prostor a čas.
Také mě ohromily kruhy archetypů v Kouli, symbolu Absolutna, Tvář Boha. Úplný
Celek Všeho, nekonečné možnosti kombinací! Kruhy byly vytvořeny z útržků dějů pospojovaných
ne podle časové návaznosti, ale podle podobnosti např. duality radost
- smutek, dobro - zlo, úsilí - odpočinek
atd. To, co děje vyvolávalo, bylo na dalších kruzích. Každý archetyp i jejich
kombinace byl fraktálem, měl tedy nekonečně složitou
vnitřní strukturu. Obsahoval tedy i své opaky a byl spojen se všemi.
Také jsem s ohromením viděl, jak se
Realita překlápí jako v kaleidoskopu do
úplně Jiné a Jiné, zcela abstraktní struktury. Z času se stal prostor, z něj
božský zákon a z něj i zcela nepopsatelný abstraktní archetyp. Ohromila mě i
síť světélek. Ta vytváří Vše co Je, všechny obrazy Reality, včetně těchto,
zcela odlišných, nám neznámých pohledů na Ni. Dokonalý Procesor hleděl na Svou
Hru a současně Jí byl. Znal svou strukturu, bez Stvoření by pro Sebe
neexistoval.
S největším ohromením jsem
poznal zcela odlidštěné božské matematické základy Stvoření a Jeho řízení.
Bolelo mě, když jsem poznal, že moje chápání světa bylo fikcí. Vše je Jinak,
ani čas a vývoj není jen lineární, ale jde i po skocích nahoru a dolů.
Dokonalý vnímá Dokonalé, ale to je
nutno prožít. Pocit to byl zvláštní, nelze ho popsat, ale rozhodně není nějakým
lidským romantizmem. Jedno je jasné, nevíme o Realitě nic, máme pouze mrtvé
představy. Vidět Vše provázané mezi sebou, nekonečné světy, kde nic není bez
pohybu. Harmonie Dokonalosti mě ohlušila až to bolelo.
Chápal jsem: Jsme Tvořivá síla
nevázaná na čas, tvar ani nic jiného a věčně hrajeme tuto božskou Hru, Sami
Sebe. Náš malý omezený domácí ráj ega neexistuje. Naše kontinuita života a těla
je jen čárka na Stvoření, na nekonečnědimenzionální
Kouli, kde se Vše tříští na miliony částí a znovu vzniká ve věčné proměně…
Marně jsem přemýšlel, jak se s tím srovnám. Téměř jsem nemohl unést ohromení z
Vnitřní Přítomnosti Boha.
Ten náš lidský svět kdesi dole byl
tak jednoznačný, jistý, popsatelný a proto ho máme rádi. Božské bereme jen jako
zpestření, rádi bychom si Ho vyložili po svém. Hovíme si v sladké nevědomosti.
Kdysi jsem říkal - bojíme se toho, co vůbec neexistuje, a teď jsem si
uvědomoval svůj strach před tím, že Bůh není mou matnou představou, ale zcela
Jiný. Proto se stáhneme a jen říkáme, že někde něco existuje. Vyhneme se Mu jak umíme.
Pak mi diktovala šestá dimenze, tj. Nadjá: "Bylo to dlouhé a krušné,
zase poslouchat Boha. On se jen tak nenudil, ukazoval ti, co je v Něm. A to
malého zdrtilo. Ty sis totiž myslel, že je to jen tak hledět k Bohu a vidět Ho,
jaký Je. On je totiž úplně Jiný. Hlavně větší. Nekonečněkrát. A to je ten pravý
rozdíl. Ne, že je jen o trochu, o nekonečně! A to je co říci. Proto zde musím
rozhlásit, že ten, kdo vchází k Bohu, pocítí nejdřív úžas, potom údiv a nakonec
zoufalství. Uvidět a procítit Ho je totiž Jiné než lidové představy. Ty by si
Ho jen představily jako chytrého dědečka na mráčku. Není takový, je tisíckrát a
n-krát větší. Proto je Jiný. Ať tě tedy nebolí, když se tvé snahy a názory dostanou do
střetu s Realitou.
Vím, že tě to bolelo, procítit skoro
úplně Boha. Je v Něm něco Jiného, než jsi čekal, ale to nevadí, Takový je Fakt.
Vidět ty tvary Realit a Symbolů, což je totéž. Vidět tu nekonečnou variantnost
Všeho a uvědomovat si, že i čas a prostor jsou vytvořeny pouze pro váš
prožitek. Ta hudba byla dokonalá, dávala ti to naplno a tys pochopil. Myslet
si, že budeš běhat po nebi a smát se na druhé, bylo naivní. Utíkal jsi do své
iluze Boha, vymyslel sis Ho, ač to Zákon zakazuje. Proto máš teď bolest. Vezmi
Mě takového jaký Jsem, to je to celé. Jsem nevyzpytatelně Dokonalý, pohybující
se ve Své vlastní virtuální Realitě. Já jsem a současně nejsem, co zpodobňuji.
Pochop, všichni jsou vlastně totéž teď hned, jen zaměřit správně pozornost.
Jednotlivé dimenze, stvořené vždy tou Vyšší, pracují jako Procesory a tvoří Hru
Boha, stejně dokonalou jako On Sám.
Bojíš se té Dokonalosti, to je to
celé. Malá dimenze tvého čipu ti vytvořila hru odpovídající tvému zařazení. Máš
tu své jisté a ani jsi netušil, jaké to může být Jinde. Zcela, diametrálně,
převratně Jiné. Teď, když jsi to poznal, ženeš se zpět z ponoru, připadlo ti to
tvrdé. Rád ses vracel do omezenosti. To ti ale nepomůže, stejně musíš Sem.
Vidíš, Já to vidím odsud, Vše probíhá současně a pouze Zde. I tato současnost
je pouhým hloupým slovem. Ona se mění tisíci cestami od jednoho bodu do
druhého. Viděl jsi, že Já tě potřebuji a ty Mě, to je jisté. Současně jsme
obojím dohromady. V Tom je pocit
Boha."
Po diktátu, hluboce ponořen do Boha, jsem prožíval
Věčnou Přítomnost, poslouchal generovanou hudbu Harmonie Vesmírů. Slyšel jsem sonorní
tón hudby óóómmm, najednou zpívaného. To byla taktovací frekvence procesoru IQ
Transformace by mohla být velmi
rychlá, ale ego se nechce odtrhnout od svých lidských představ o tom, jak si
představuje svůj vývoj. Stále by se jen drželo starého a bolí ho, když pozná
svůj omyl. Vše je totiž Jinak, symbol a realita splývají! Individualita není
nic jiného než sestava kořenových archetypů, to bylo překvapení! Profánní je
zároveň Věčné ale jiným pohledem. Přijmout Boha v ponoru, akceptovat Ho, Jeho
Realitu!
Pochopil jsem, co mi kdysi řeklo
božské Já Petra, že zhřešil a odpadl, ale zůstal stále v Něm. Není nic mimo
Boha. Tohle dokonale pochopit je Osvícení. Naše nedokonalost a vývoj je jen dokonalá virtuální
Hra! Stvoření nemá cíl, samo
je Počátkem i Koncem. To jen my si hrajeme v zlomku božské
hry a nevíme nic o Jejím Celku. Pochopil jsem také ve vizi, co Platon myslel
symbolem odlesků ohně na zdi. Vše jsou záblesky sítě světélek, jakási
diskontinuita!
Bůh nemá žádnou tvář ani tvar, ale
stále si tvoří tvary, jež v úplnosti jsou Jeho obrazem, Jeho symbolem, Jím. My
se však ztotožňujeme s Jeho zlomkem zlomku a na zbytek jsme zapomněli. Stačí
však jen prohlédnout a Vše je opět navěky Zde.
Už se nedivím filozofu Plotinovi, který si musel léčit duši, když poprvé zažil
Velikost Boha.Vždyť Vše je Jeho dokonalá virtuální Hra, aby znovu a Jinak
pochopil Sám Sebe. Vše je tomu podřízeno. Jen Bůh hraje tuto
Hru, nikdo jiný není, ani
žádná náhoda. Ne zcela jsem vše
pochopil, ale základy již byly
položeny. Ani Krišnamurti prý plně nepřijal
Absolutního Boha, jen pár individualit
ve vesmíru to udělalo beze zbytku.
Vzpomněl jsem si na své rozčilování
na lidskou nevědomost. Zde jsem se mohl
posunout po kružnici a vidět, jak s rostoucí vzdáleností nad člověkem je osobnost vyrovnanější. Proč se rozčilovat, Boha nelze popřít. On jediný věčně existuje
a to se vždy projeví, časem i tomu největšímu
bloudovi.
Prý jsem nedosáhl na Buddhův zážitek, ten je ještě daleko, ale odpovídalo
to nejvyšším extázím sv. Terezy z Avily. Požádal jsem Boha,
aby má další
cesta byla se zajištěnou stabilitou. Teď jsem jí totiž
mnoho neměl, ale božské mě
oslovilo: ”Neboj se, teď už víš
téměř vše, co dělá bolest.
Dál už to půjde
skoro bezbolestně.”
Jednu chvíli jsem totiž musel vypnout hudbu a požádat božské síly, aby mě
neoslovovaly. Mé nitro se totiž silně bouřilo, vzpouzelo se poznání Věčnosti
Stvoření. Situace se pak rychle zklidnila. Totéž nastalo ráno v metru a trochu
v práci.
Dozvěděl jsem se, že impulz k
meditaci dal Duch Svatý a provedlo ji Nadjá a skrytě
i božské Já. Duch Svatý mi řekl: Správně jsi ji pochopil, to tě ještě
urychlí. Je budoucnost známa? Záleží na příslušné dimenzi. Čím je výš, tím
víc ví a ve větších souvislostech.
Vesmír je opravdu dokonalý Stroj a ten Nahoře ví Vše.
Jaká je to dimenze? Nekonečná. Ani Já k Ní nemám úplný
přístup. I Mne může něco z ”budoucnosti” překvapit, ale úplně jiného
než vás. Je-li ta dimenze
v nekonečnu, existuje vůbec? V jistém směru ano, v jiném ne, jako i My. Znamená to, že se učíš? To ne,
setrvávám na místě. I Já jsem stvořen. Kdybych se odevzdal Bohu, letěl bych
až k Němu? To ne, zarazil by ses na cestě. Proč? Právě proto, že Tam
se ví už Vše. Ale vždyť je to v nekonečnu? Právě to je nejvíce
ohromující. Je ale lepší jít do vyšší dimenze než do nižší? Jak se to
vezme. Vždy se zůstává ve Stvoření. Ale v minerálu
už nejsou nižší dimenze? To nejsou, ale to nevadí. Tam, kde
něco končí, jiné začíná. Ale pak by bylo jedno, v které jsme dimenzi, stále budeme na kruhu? To
je to pravé. Jaký pak má účel usilovat o Boha? Žádný, Ten
je stále Zde. Nižší dimenze ale
tohle nechápou? To nevadí, ony se ve svůj čas poučí.
Takže iluze je
vlastně všude, jen jiná? Ano, tak je to. Jaký pak má význam urychlený
rozvoj? Je to jen část Hry, řekl Duch Svatý. Takže pořád jen víříme? Ano,
to je ta Hra.
Je někde to rozplynutí? Vše je jen
dočasně prostorová skladba archetypů. A když letím nahoru,
proč bych měl zas letět
dolů? Ty jsi to nepochopil. Chceš tím říci, že nemusím být Nahoře a už mohu sám tvořit?
Ano, stále tvoříme své agregory a samy jsme agregorem. Máme také stále své ego? Ano, vždy je
nějaká neznalost. Já jsem se bál, že se rozplynu v Bohu? Ale co to je,
není nic takového, jsou jen Jiné formy Téhož. Co je to “Téhož”? Existence.
To, co je i není, existuje jaksi současně, ale to bude až další kapitola. Díl z
nekonečného dílu. Teď vlastně vím to, co už nepatří do znalostí této
civilizace? Správně, proto půjdeš výš a budeš pokračovat ve Hře. A kde
je to doma? Dost vysoko nad tebou, ale ty jsi To ještě zcela nevstřebal.
Takže už bych neměl chodit dál, jen si to upevnit? Správně, to je ono!!!
Toho jsem chtěl dosáhnout Já, Duch Svatý. Vývoj k větší a větší jemnosti
jde do nekonečna? To se nedá tak říci. Stručně jen, že se mění jemnost v
něco jiného a to zas a zas dál. A do hmoty se přejde tímto postupem, nebo
jen pádem? Jen pádem, ale to je pro tebe moc těžké. Nejde to tedy do
kruhu? Jde a nejde, kruh je zase součástí dalších kruhů jako v Rubikově
kostce. Mění se v něco jiného, zase další kruh, ale to už nemáš vědět, tohle ti
už snad konečně stačí. Žádné usilování, Žij! To je tvrdá škola Ducha Svatého.
Smířit se s Věčně Tvořivou Všesměrovou Dokonalostí.
Pokud mám v základu osobnosti, že se
Tam mám vrátit co nejrychleji, tak kam, Duchu Svatý? Opovědělo božské Já: Obecně
do stavu neprojevu, do úrovně 21.dimenze a vyšší. Co
je to stav neprojevu? To je nepopsatelné. A co
pak? Tam není žádné pak. Nic přece není definitivní? To
ne, ale už je to mimo projev, tj. čas. Za pozadí událostí půjdeš dál a dál…
Jsou další formy dějů za ději, formy časů za časem, pozadí za pozadím, do
nekonečna.
Vaše mystické meditace se budou
zvyšovat, poznáte Řídící centra vesmírů, ještě vyšší Síly, než znáte. Kromě
toho i ty, co udělali chyby a byli svrženi do pekel. Ano, podíváte se i tam.
Musíte poznat více než víte, to říkám Já, Duch Svatý, abyste mohli Výš a
natrvalo. Ten řídící létání ve tvém snu byl Bůh Otec. Skrze Mne máš k Němu
přístup, rád ti ukáže, co umí. Až přijde
čas, dostaneš energii.
Po návratu z božského světa jiskřivého křišťálového Hyperprostoru Absolutna jsem si nedovedl vzpomenout,
jak jsem Tam mohl vidět,
že Vše je vlastně dokonalé už Teď. Žasnu, kde se taková Dokonalost
mohla vzít. Zapsal jsem i souvislosti,
jež jsou již zcela ezoterické.
Čtu si je a nerozumím,
co jsem těmi slovy myslel. Ten, kdo je psal, byl jiný než ten, kdo teď čte.
Neumím už ani popsat, jak chutná
Hyperprostor Věčnosti, necítím Ho. Nevím také, zda je v nirváně individualita
nebo ne, z vizí nebyla příliš patrná. Když si zbytek myšlení v meditaci
dal otázku, kde je stabilní lineární čas a děj, s ohromením zjistil, že
Tam nic takového není. Vše je Tam nepochopitelně a patrně nekonečně složité,
vzájemně pospojované.
Zapomněl jsem i na detaily z
fascinace Boha z vlastní Dokonalosti, kterou ukazoval v mnoha stejně dokonalých
pohledech a ještě Ji zvětšoval až k závrati. Nemohu se upamatovat na detaily
ohromujícího zjištění, že v jiném úhlu pohledu existují naše úplně Jiné neznámé
ekvivalentní životy, jež také žijeme. Trochu se to podobalo automatickým
kresbám, ale bylo to Tam dokonale pochopeno se všemi souvislostmi, jež jsem už
zapomněl. Nikoliv však verbálně, ale ve všezahrnujících pocitech.
Proto Kristus řekl, že Jeho království je z Jiného světa. Nižší nikdy
nemůže pochopit Vyšší. Jen do Něj může vstoupit, ale pak už není tím, čím bylo.
Je mu jasné, že vnitřek je vnějšek. Jisté je, že v příští podobné meditaci si
vše opět s ohromením uvědomím a pak to zase zapomenu.
Pochopil jsem, co znamená se Mu odevzdat, a dostal strach z okamžitého
konce ega. Ale v čem je vlastně problém? Já se strašně bojím, že budu žít úplně
Jinak. Ego se hloupě leká Dokonalosti. Mé myšlení si nedovede představit, co
bude dělat v božském světě. Není Tam pro něj místo. Ještě že si mohu channelingem mnoho otázek odpovědět a poznat, jak často
chybné jsou moje závěry z meditací. Tak jsem se dozvěděl, že Tam již myšlení
nebude aktivní a problém vůbec nevznikne.
Cítil jsem smutek za starým, navždy
opuštěným životním stylem a poznal, že nevládnu sám sebou tak jistě, jak jsem
si myslel. To mě trochu očistilo. Takový byl konec mého dobrodružného přístupu
k mystice. Pět dní jsem byl polovinou vědomí ponořen do Boha, dost mě to
destabilizovalo, a podle kamarádů byl prý přísný jako JHWH.
Ukázalo se, že více než zápis z mystické meditace je
účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž jasně zřetelné,
jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho Nekonečné a
Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.
Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává představy ega
o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká Desatero.
Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií. Její děje
jsou tomu přizpůsobeny.
A
na závěr záznam z 242.meditace o 17 let později, aby byl zřejmý rozdíl
vůči 18.:
Al-džeber
Už den před ní mi řekli název 242.meditace, Al-džeber, to je původní název
pro algebru, kterou zavedli Arabové.
Bylo mi jasné, že bude o Jinakosti Boha a
byla. Začala už v přípravě na ni. Vyskakovaly mi obrazy a myšlenky o tom,
že opět navštívím ten superpodivný svět vysokých
dimenzí Boha. Zase budu ohromen tím, jaký je... Na to můj střed s obavami
reagoval, že přece nemusím jít tak vysoko. Božské odpovědělo, že je to nutné,
protože šok z Boha je nejúčinnější terapie ega.
V tom smyslu se nesla celá meditace. Umělecká
přednáška o filozofii, jak o vysokých dimenzích, tak i o člověku, jež je
sestaven z částí. Vše je z fraktálů.
Meditace byla zčásti také rozhovorem
s božským. Můj střed vědomí se do ní občas zapojoval, ale pak se zastyděl,
že se božskému plete do řeči. To skutečně poněkud zeslabilo aktivitu, ale
nakonec se vše dalo dohromady a
fungovalo to. Opět jsem vnímal sebe, jakéhosi tátu všech. Je sestaven
z částeček, jakási směs ze vzorků všech, kteří tam byli. Tedy také
virtuální osobnost, fraktál.
Bylo i o činnosti vysokých dimenzí.
S úsměvem dodali, že jsou jim trochu podobni diktátoři se svými plamennými
výzvami, třeba elektrifikace. Prostě jen řeknou a Dokonalost samo stvoří vše
hned a dokonale. Namítl jsem, že se diktátorům vše nepovedlo, ale prý to
nevadí, patří to do Hry Boha. I ta naše omezenost je uměle vytvořena aby Hra
byla Hrou...
Stěžejní bod meditace byl, že už vlastně skoro
nemám blok ega. Uviděl jsem shora prohnutou hadici složenou ze žlutě svítících
kroužků. Věčně neměnné a přitom stále proměnlivé Já. To byly symboly částí mé
hierarchie.
Jsou už dobře propojeny, takže jediný velký
problém jsou nutné zátěže. To mi zamrzl úsměv s zježily se vlasy, protože
jsem chápal, oč jde.
Meditace byla docela krátká, celkem asi 30
minut, ponor až k 49%. Dali mi jasný pokyn abych skončil. Naznačili, že
přídavky budou, ale je to moc drahé.
V prvním přídavku mi zase božské ukázalo
svou KRÁSU TVOŘIVOSTI, i když byla většinou mírně tísnivá až neutrální. Opět
úžasně krásné vnímání hudby, jež bylo celou meditaci. Je velká škoda, že
v tomto stavu nemohu být trvale. To je smysl života, takové chvíle.
Upozornili mne, že jsem zapomněl popsat
důležité prožitky z ní. Jejich strukturu a hlavně mou žádost o mimořádné
příděly božského. Abych schopností měl víc a silnější, aby ponory v meditacích byly silnější a
delší. To je problém mystiky. Vytvořil jsem jakousi žádost, ale má to problém.
O tom
se božské nechce moc bavit a není divu. Chtít být zdarma Tam, kde pro lidské
není místo, které je vyhrazeno jen pro božské. Přece nám To Bůh nedá Sám Sebe
jen tak... Byla by to degradace, kdyby To nebylo správně přijato. Není to
náhražková víra, ale pravé božské Království nebeské.
Ještě k částem Boha, se kterými se
setkáváme. Je snadné Jim dát jména či nějakou tvář. Ale při bližším pohledu
vidíme, že jsou výtrysky z Jádra, jakéhosi Centra. Sice je každý trochu
jiný, ale Základ mají týž. A to se týká i nás.
Pro laiky je zcela nepochopitelné a
nepřijatelné je brát jako hlavní Autoritu, jako Učitele, naprosto reálné,
neustále přítomné a Dokonalé. Dobře mne znají a mají na mne obrovský vliv.
V druhém přídavku bylo, že žádost o vyšší
schopnosti bude zčásti kladně vyřízena a brzy se to projeví. Žádost zřejmě
nepřišla ze mne, ale skrytě Shora, aby se zintenzivnil
proces. Já totiž ani nemohu přesně zjistit, kde vznikla má myšlenka.
Výsledky
meditace:
-z poznatků jsem napsal článek Životní styl
v MD a Pouštní otcové
-zátěž se trochu zvýšila, ale ponory po
meditaci jsou menší a méně. Komunikace zesílila, ale před další meditací opět
zeslábla, takže se jedná o informační kapitolku.
-prý se zbytečně se obávám, i budoucnosti, málo důvěřuji
božskému, že má vše v ruce a o vše se stará
-budou mi časem dávat informace jak mluvit s vybranými
jedinci. To bude moje jediné veřejné působení
-po dvou týdnech mi sdělili, že mi božské nic zdarma nedá.
Zátěže mám a budu mít málo, takže se nic moc měnit nebude.
-buď se budu řídit lidským a budu mít lidské pocity a
schopnosti, nebo budu přijímat božské a pak mohu mít část Jejich pocitů a
schopností. Jsem v období větších zkoušek přijetí Boha a zátěží a to se mi
moc nedaří.
Některé věci bych si dělal po svém a vynucoval si je. To ale
v MD nejde. Tam je musí být vazba na božské trvale velmi silná.
-mohl bych být ve větším klidu. Věčně se křečovitě hrnu za Poznáním
a příliš tlačím na pilu. „Myslíš si, že za to dostaneš zásluhy, ale nedostaneš.
MD je i odpočinek, odpočívej častěji.“ Co konkrétně omezit? „Psaní, to unavuje,
poslouchej hlavně vhodnou hudbu.“
To mi božské naznačilo symboly už v prvním mystickém zážitku
před 25 lety...
A toto nejsilnější meditace Jediho:
Úterý Jediho
Úryvek
z knihy https://www.kosmas.cz/knihy/120787/rozsirene-vedomi-channelingove-mystiky/
Odpoledne
jsme šli s Jitkou do čajovny. Vypadal jsem jako mrtvola.
Kruhy pod očima, nepřítomný výraz (pozůstatky z pondělní terapie temné noci duše)
a přitom mi bylo dobře.
Když jsem vyšel z čajovny,
vše se uvolnilo. Najel do mě ponor
silný až 65%, který mě dost rozhazoval,
pořád jsem poskakoval, trhaně chodil a pořád se smál. Nebyl jsem
téměř schopen periferního vidění, vše bylo rozmazané.
Ostře jsem vnímal jen to, na co jsem měl
upřený pohled, i když za chvíli
jsem byl zase mimo.
Pustil
jsem hudbu DCD a vše zesílilo. Blaženost. Nemohl jsem chodit. Tak jsem jen tak
postával, kýval se, vše bylo ještě intenzivnější. Někdo by si mohl myslet, že
jsem nafetovaný. Topil jsem se v radosti, extázi a
také ve strachu, jaké to bude v autobuse.
Sednul
jsem si vedle nějaké paní a naproti mně seděla holčička, mohlo jí být asi deset
let. Tak divně na mě koukala. Cítím, jak se do mě naváží INRI. Cítím dimenzi
6,5, možná i sedmičku. Lásku a zároveň trhání, ale jemné. Pak průlet tunelem,
nabírá to obrátky, extáze se stupňuje. Výbuch, Výtrysk, Světlo, Láska,
uvolnění.
Holčička
se dívá ještě divněji a trošku vyděšeně. Mám strach, abych nepřejel zastávku.
Ukázali mi, jak je můj strach naivní. Vyšel jsem z autobusu, potácel jsem se,
trochu i blahem.
Doma
jsem pustil zpěv Lisy a lehl si. Vlna za vlnou. Obrázky, tíseň z Velikosti,
stále touha Ji nějak usměrnit. Sedmička plula a vůbec na to nereagovala, jen mě
víc sevřeli. Zase extatické vlny. Tvorba, zánik, kruhy archetypů, bouře
Stvoření. Já malý, užaslý, nespokojený. Láska, myšlenky ega o moci. Nedokázalo
nic pojmout. Průlety různými sférami (miluji rychlé průlety tunely archetypů,
čím rychlejší, tím lepší).
Otázky
na své problémy a tužby, okamžitá vlna řešení. Nepobral jsem to, vše tam bylo.
INRI řekl, že na to bude čas později. Točení Všeho, Všeho. Stále nové a nové
formy. Jemnější, silnější, co jsem unesl. Strach z Boha, Jeho Síly, Jeho Moci,
Jinakosti, mých představ. Láskou mě stále zahrnuje.
Nekonečná
Hravost Boha. Jiná od mých představ. Tvoří, jede, jede, jede, Tvoří. Úžas,
velkolepost, ta Velikost. Moc a magie je nic proti tomu. Opojen vším. Proměna,
pokora, rozhození, sklonění před Ním. Vztek na sebe. A zase dimenze 7,5. Fakt
Síla, Moc, Extáze…
Vyslovil
jsem IHS. Výbuch. Rozhození. Objevil se a plul tam majestátně. Vedle INRI. Napojeni
na Vše. Majestátnost Řízení. V pohodě. Korigování mého vědomí. Vše řídí
z různých stran. Jiní od mých představ.
Občas
jsem si hověl v ”klidu” dimenze 6,5, sedmička jen prolétávala. Ozvala se: Chceš ještě? Ano, co to dá (měl jsem
ale pocit, že už mi moc sil nezbývá, že se brzo rozsypu). Vše na mě padlo,
černé, červené. Uvolni se. Uvolnil jsem bolest. Pak vše zmizelo. Roztažení,
obrovské roztažení. Integrita mi zmizela.
Byl jsem Prázdno. Takový pocit, jako mazlavý.
Natahovací. Jako želatina. Kolem vše bylo spojeno jakoby
švy. Stále ve zlaté záři. To mě dostalo. Nechápal jsem (prostor jsem nevnímal,
čas úplně divně). Pak mě to vrátilo.
Pak
mi najednou rozdělili vědomí do čtyř kuliček, ve všech se odehrávalo to samé a
já na to koukal. Proč se ve všech děje to samé? Začalo se v každé dít něco
jiného… Energie přicházela jakoby zpředu, cítil jsem tam ještě jiné Zdroje,
hodně silné, energetické, všespalující a přitom tak
Plné.
Ego
již nechtělo. Unaveno. Byl jsem vyklepaný, jakýkoliv tón mě rozvibrovával.
Vše na mě padalo. Neunesu Velikost Boha. Uvolni se. Vžžžžm.
Výtrysk. Už jsem nemohl, všechno mě drtilo. Skončila Lisa,
a narvali to do mě při hudbě DCD.
Ztrácel
jsem vědomí. Prostě si nepamatuji. Občas se do mě ještě silně opřeli. Já už nemohl. Cloumali se mnou jako s papírem. Nestíhal jsem prožívat. Pak hudba skončila. Ulevilo se mi. Stálá tíseň, vyklepanost.
Strach. Vyčerpanost. Vykolejenost z Velikosti Boha. A přitom Radost, Úžas, Láska.
Vzpomínám na něj rád. Už je to řada
let co tenhle silný trip, nebo to byl i backflash, měl. Škoda, odešel od nás i od mystiky a dal se
na cestu kavárníka. Jelikož přišel o ochranu božského, stíhaly ho maléry,
naposled covid. Kdoví, zda si na svou mystickou
minulost vzpomene:
Ještě silnější meditace měl Miloš,
např. ExtraGult a Šílenství z Dokonalosti
Záznam Miloše po meditaci
Stručně o klasicích křesťanské mystiky
O metodě meditace a
jejích druzích