Má nejsilnější meditace – 18. Ohromení z
Jinakosti
Prosinec 1999
Pocit božského na
počátku meditace jsem mohl zesilovat pohyby hlavy do stran, abych se udržel v
kličkujícím zlatém Proudu. Tak jsem dal jasně najevo svou vůli. Vědomí se
začalo rychle měnit, rozšiřovat do dosud nepoznané ohromující dimenze.
Lidský pocit
mi téměř zmizel. Cítil jsem nekonečnou
energii Ducha nadosobního Boha a nechal se Jím prostoupit.
Ta Jeho nekonečná
Moc! Věčné JEDNO! Ukazoval mi svou Dokonalost úplně Jiným pohledem než v dřívějších sedmnácti meditacích. Byla by zbabělost to
nechtít vidět. Ta dětská hra lidí... Přestal jsem
věřit, že existuje nějaká konečná pravda, že takový a takový je vesmír i náš
vývoj k dokonalosti. V extrémně naléhavých vizích a pocitech jsem poznal,
že je vše Jinak. Je jen božská virtuální Hra!! Vše,
co se děje, se nepohybuje "ze sebe", ale je vedeno čímsi zcela
Neznámým z míst mimo prostor a čas.
Také mě
ohromily kruhy archetypů v Kouli, symbolu Absolutna, Tvář Boha. Úplný
Celek Všeho, nekonečné možnosti kombinací! Kruhy byly vytvořeny z útržků dějů pospojovaných
ne podle časové návaznosti, ale podle podobnosti např. duality radost
- smutek, dobro - zlo, úsilí - odpočinek
atd. To, co děje vyvolávalo, bylo na dalších kruzích. Každý
archetyp i jejich kombinace byl fraktálem, měl tedy
nekonečně složitou vnitřní strukturu. Obsahoval tedy i své opaky a byl spojen
se všemi.
Také jsem s ohromením
viděl, jak se Realita
překlápí jako v kaleidoskopu do úplně Jiné a Jiné, zcela
abstraktní struktury. Z času se stal prostor, z něj božský zákon a z něj i
zcela nepopsatelný abstraktní archetyp. Ohromila mě i síť světélek. Ta vytváří
Vše co Je, všechny obrazy Reality, včetně těchto, zcela odlišných, nám
neznámých pohledů na Ni. Dokonalý Procesor hleděl na Svou Hru a současně Jí
byl. Znal svou strukturu, bez Stvoření by pro Sebe neexistoval.
S největším
ohromením jsem poznal zcela odlidštěné božské matematické základy Stvoření a
Jeho řízení. Bolelo mě, když jsem poznal, že moje chápání světa bylo fikcí. Vše
je Jinak, ani čas a vývoj není jen lineární, ale jde i po skocích nahoru a
dolů.
Dokonalý vnímá
Dokonalé, ale to je nutno prožít. Pocit to byl zvláštní, nelze ho popsat, ale
rozhodně není nějakým lidským romantizmem. Jedno je jasné, nevíme o Realitě
nic, máme pouze mrtvé představy. Vidět Vše provázané mezi sebou, nekonečné
světy, kde nic není bez pohybu. Harmonie Dokonalosti mě ohlušila
až to bolelo.
Chápal jsem: Jsme
Tvořivá síla nevázaná na čas, tvar ani nic jiného a věčně hrajeme tuto božskou
Hru, Sami Sebe. Náš malý omezený domácí ráj ega neexistuje. Naše kontinuita
života a těla je jen čárka na Stvoření, na nekonečnědimenzionální
Kouli, kde se Vše tříští na miliony částí a znovu vzniká ve věčné proměně…
Marně jsem přemýšlel, jak se s tím srovnám. Téměř jsem nemohl unést ohromení z
Vnitřní Přítomnosti Boha.
Ten náš lidský svět
kdesi dole byl tak jednoznačný, jistý, popsatelný a proto ho máme rádi. Božské
bereme jen jako zpestření, rádi bychom si Ho vyložili po svém. Hovíme si v
sladké nevědomosti. Kdysi jsem říkal - bojíme se toho, co vůbec neexistuje, a
teď jsem si uvědomoval svůj strach před tím, že Bůh není mou matnou představou,
ale zcela Jiný. Proto se stáhneme a jen říkáme, že někde něco existuje. Vyhneme se Mu
jak umíme.
Pak mi diktovala
šestá dimenze, tj. Nadjá: "Bylo to dlouhé a krušné, zase
poslouchat Boha. On se jen tak nenudil, ukazoval ti, co je v Něm. A to malého
zdrtilo. Ty sis totiž myslel, že je to jen tak hledět k Bohu a vidět Ho, jaký
Je. On je totiž úplně Jiný. Hlavně větší. Nekonečněkrát. A to je ten pravý
rozdíl. Ne, že je jen o trochu, o nekonečně! A to je co říci. Proto zde musím
rozhlásit, že ten, kdo vchází k Bohu, pocítí nejdřív úžas, potom údiv a nakonec
zoufalství. Uvidět a procítit Ho je totiž Jiné než lidové představy. Ty by si
Ho jen představily jako chytrého dědečka na mráčku. Není takový, je tisíckrát a
n-krát větší. Proto je Jiný. Ať tě tedy nebolí, když se tvé snahy a
názory dostanou do střetu s Realitou.
Vím, že tě to bolelo,
procítit skoro úplně Boha. Je v Něm něco Jiného, než jsi čekal, ale to nevadí,
Takový je Fakt. Vidět ty tvary Realit a Symbolů, což je totéž. Vidět tu
nekonečnou variantnost Všeho a uvědomovat si, že i čas a prostor jsou vytvořeny
pouze pro váš prožitek. Ta hudba byla dokonalá, dávala ti to naplno a tys
pochopil. Myslet si, že budeš běhat po nebi a smát se na druhé, bylo naivní.
Utíkal jsi do své iluze Boha, vymyslel sis Ho, ač to Zákon zakazuje. Proto máš
teď bolest. Vezmi Mě takového jaký Jsem, to je to
celé. Jsem nevyzpytatelně Dokonalý, pohybující se ve Své vlastní virtuální
Realitě. Já jsem a současně nejsem, co zpodobňuji. Pochop, všichni jsou vlastně
totéž teď hned, jen zaměřit správně pozornost. Jednotlivé dimenze, stvořené
vždy tou Vyšší, pracují jako Procesory a tvoří Hru Boha, stejně dokonalou jako
On Sám.
Bojíš se té
Dokonalosti, to je to celé. Malá dimenze tvého čipu ti vytvořila hru
odpovídající tvému zařazení. Máš tu své jisté a ani jsi netušil, jaké to může
být Jinde. Zcela, diametrálně, převratně Jiné. Teď, když jsi to poznal, ženeš
se zpět z ponoru, připadlo ti to tvrdé. Rád ses vracel do omezenosti. To ti ale
nepomůže, stejně musíš Sem. Vidíš, Já to vidím odsud, Vše probíhá současně a
pouze Zde. I tato současnost je pouhým hloupým slovem. Ona se mění tisíci
cestami od jednoho bodu do druhého. Viděl jsi, že Já tě potřebuji a ty Mě, to
je jisté. Současně jsme obojím dohromady. V
Tom je pocit Boha."
Po diktátu,
hluboce ponořen do Boha, jsem prožíval
Věčnou Přítomnost, poslouchal generovanou hudbu Harmonie Vesmírů. Slyšel jsem sonorní
tón hudby óóómmm, najednou zpívaného. To byla taktovací frekvence procesoru IQ
Transformace by mohla
být velmi rychlá, ale ego se nechce odtrhnout od svých lidských představ o tom,
jak si představuje svůj vývoj. Stále by se jen drželo starého a bolí ho, když
pozná svůj omyl. Vše je totiž Jinak, symbol a realita splývají! Individualita
není nic jiného než sestava kořenových archetypů, to bylo překvapení! Profánní
je zároveň Věčné ale jiným pohledem. Přijmout Boha v ponoru, akceptovat Ho,
Jeho Realitu!
Pochopil jsem, co mi
kdysi řeklo božské Já Petra, že zhřešil a odpadl, ale zůstal stále v Něm. Není
nic mimo Boha. Tohle dokonale pochopit je Osvícení. Naše nedokonalost a vývoj je jen dokonalá virtuální
Hra! Stvoření nemá cíl, samo
je Počátkem i Koncem. To jen my si hrajeme v
zlomku božské hry a nevíme nic o Jejím Celku. Pochopil jsem také ve vizi, co
Platon myslel symbolem odlesků ohně na zdi. Vše jsou záblesky sítě světélek,
jakási diskontinuita!
Bůh nemá žádnou tvář
ani tvar, ale stále si tvoří tvary, jež v úplnosti jsou Jeho obrazem, Jeho
symbolem, Jím. My se však ztotožňujeme s Jeho zlomkem zlomku a na zbytek jsme
zapomněli. Stačí však jen prohlédnout a Vše je opět navěky Zde.
Už se nedivím filozofu Plotinovi, který si musel léčit duši, když poprvé zažil
Velikost Boha.Vždyť Vše je Jeho dokonalá virtuální Hra,
aby znovu a Jinak pochopil Sám Sebe. Vše je tomu podřízeno. Jen
Bůh hraje tuto Hru, nikdo
jiný není, ani žádná náhoda.
Ne zcela jsem vše pochopil, ale
základy již byly položeny. Ani Krišnamurti prý plně nepřijal Absolutního
Boha, jen pár individualit ve vesmíru to
udělalo beze zbytku.
Vzpomněl jsem si na své rozčilování na lidskou nevědomost. Zde jsem se mohl posunout
po kružnici a vidět, jak s rostoucí
vzdáleností nad člověkem je osobnost vyrovnanější. Proč se rozčilovat, Boha nelze popřít. On jediný věčně existuje
a to se vždy projeví, časem i tomu největšímu bloudovi.
Prý jsem
nedosáhl na Buddhův zážitek, ten je ještě daleko, ale
odpovídalo to nejvyšším extázím sv. Terezy z Avily. Požádal jsem Boha,
aby má další
cesta byla se zajištěnou stabilitou. Teď jsem jí
totiž mnoho neměl, ale božské
mě oslovilo: ”Neboj se, teď už
víš téměř vše, co dělá
bolest. Dál už to půjde skoro bezbolestně.” Jednu chvíli jsem
totiž musel vypnout hudbu a požádat božské síly, aby mě neoslovovaly. Mé nitro
se totiž silně bouřilo, vzpouzelo se poznání Věčnosti Stvoření. Situace se pak
rychle zklidnila. Totéž nastalo ráno v metru a trochu v práci.
Dozvěděl jsem se, že
impulz k meditaci dal Duch Svatý a provedlo ji Nadjá
a skrytě i božské Já. Duch Svatý mi řekl: Správně jsi ji pochopil, to tě
ještě urychlí. Je budoucnost
známa? Záleží na příslušné dimenzi. Čím je výš, tím
víc ví a ve větších souvislostech.
Vesmír je opravdu dokonalý Stroj a ten Nahoře ví
Vše. Jaká je to dimenze? Nekonečná.
Ani Já k Ní nemám úplný přístup.
I Mne může něco z ”budoucnosti”
překvapit, ale úplně jiného než
vás. Je-li ta dimenze v nekonečnu, existuje vůbec? V jistém směru ano, v
jiném ne, jako i My.
Znamená to, že se učíš? To ne, setrvávám na místě. I Já jsem stvořen.
Kdybych se odevzdal Bohu, letěl bych až k Němu? To ne, zarazil by ses na
cestě. Proč? Právě proto, že Tam se ví už Vše. Ale vždyť je to v
nekonečnu? Právě to je nejvíce ohromující. Je ale lepší jít do vyšší
dimenze než do nižší? Jak se to vezme. Vždy se zůstává ve Stvoření. Ale v minerálu už nejsou nižší dimenze?
To
nejsou, ale to nevadí. Tam, kde něco končí, jiné začíná. Ale pak by bylo
jedno, v které jsme dimenzi, stále budeme na kruhu? To je to pravé. Jaký
pak má účel usilovat o Boha? Žádný, Ten je stále Zde. Nižší
dimenze ale tohle nechápou? To nevadí, ony se ve
svůj čas poučí. Takže
iluze je vlastně všude, jen jiná? Ano, tak je to. Jaký pak má význam
urychlený rozvoj? Je to jen část Hry, řekl Duch Svatý. Takže pořád jen
víříme? Ano, to je ta Hra.
Je někde to rozplynutí?
Vše
je jen dočasně prostorová skladba archetypů. A když
letím nahoru, proč bych měl
zas letět dolů? Ty jsi to nepochopil. Chceš tím říci, že nemusím být Nahoře a
už mohu sám tvořit? Ano, stále tvoříme své agregory
a samy jsme agregorem. Máme také stále své ego? Ano,
vždy je nějaká neznalost. Já jsem se bál, že se rozplynu v Bohu? Ale co
to je, není nic takového, jsou jen Jiné formy Téhož. Co je to “Téhož”? Existence.
To, co je i není, existuje jaksi současně, ale to bude až další kapitola. Díl z
nekonečného dílu. Teď vlastně vím to, co už nepatří do znalostí této
civilizace? Správně, proto půjdeš výš a budeš pokračovat ve Hře. A kde
je to doma? Dost vysoko nad tebou, ale ty jsi To ještě zcela nevstřebal.
Takže už bych neměl chodit dál, jen si to upevnit? Správně, to je ono!!!
Toho jsem chtěl dosáhnout Já, Duch Svatý. Vývoj k větší a větší jemnosti
jde do nekonečna? To se nedá tak říci. Stručně jen, že se mění jemnost v
něco jiného a to zas a zas dál. A do hmoty se přejde tímto postupem, nebo
jen pádem? Jen pádem, ale to je pro tebe moc těžké. Nejde to tedy do
kruhu? Jde a nejde, kruh je zase součástí dalších kruhů jako v Rubikově
kostce. Mění se v něco jiného, zase další kruh, ale to už nemáš vědět, tohle ti
už snad konečně stačí. Žádné usilování, Žij! To je tvrdá škola Ducha Svatého.
Smířit se s Věčně Tvořivou Všesměrovou Dokonalostí.
Pokud mám v základu
osobnosti, že se Tam mám vrátit co nejrychleji, tak kam, Duchu Svatý? Opovědělo
božské Já: Obecně do stavu neprojevu, do úrovně 21.dimenze a vyšší. Co je to stav neprojevu?
To je nepopsatelné. A co pak? Tam není žádné pak. Nic
přece není definitivní? To ne, ale už je to mimo projev, tj. čas. Za pozadí
událostí půjdeš dál a dál… Jsou další formy dějů za ději, formy časů za časem,
pozadí za pozadím, do nekonečna.
Vaše mystické meditace
se budou zvyšovat, poznáte Řídící centra vesmírů, ještě vyšší Síly, než znáte.
Kromě toho i ty, co udělali chyby a byli svrženi do pekel. Ano, podíváte se i
tam. Musíte poznat více než víte, to říkám Já, Duch
Svatý, abyste mohli Výš a natrvalo. Ten řídící létání ve tvém snu byl Bůh Otec.
Skrze Mne máš k Němu přístup, rád ti ukáže, co umí. Až přijde čas, dostaneš
energii.
Po návratu z božského světa jiskřivého křišťálového Hyperprostoru Absolutna jsem si nedovedl vzpomenout, jak jsem Tam mohl
vidět, že Vše je vlastně dokonalé už Teď.
Žasnu, kde se taková Dokonalost mohla vzít. Zapsal
jsem i souvislosti, jež jsou již
zcela ezoterické. Čtu si je a nerozumím,
co jsem těmi slovy myslel. Ten, kdo je psal, byl jiný než ten, kdo teď čte.
Neumím už ani popsat,
jak chutná Hyperprostor Věčnosti, necítím Ho. Nevím také, zda je v nirváně
individualita nebo ne, z vizí nebyla příliš patrná. Když si zbytek myšlení
v meditaci dal otázku, kde je stabilní lineární čas a děj,
s ohromením zjistil, že Tam nic takového není. Vše je Tam nepochopitelně a
patrně nekonečně složité, vzájemně pospojované.
Zapomněl jsem i na
detaily z fascinace Boha z vlastní Dokonalosti, kterou ukazoval v mnoha stejně
dokonalých pohledech a ještě Ji zvětšoval až k závrati. Nemohu se upamatovat na
detaily ohromujícího zjištění, že v jiném úhlu pohledu existují naše úplně Jiné
neznámé ekvivalentní životy, jež také žijeme. Trochu se to podobalo
automatickým kresbám, ale bylo to Tam dokonale pochopeno se všemi souvislostmi,
jež jsem už zapomněl. Nikoliv však verbálně, ale ve všezahrnujících pocitech.
Proto Kristus řekl, že Jeho království je z Jiného světa.
Nižší nikdy nemůže pochopit Vyšší. Jen do Něj může vstoupit, ale pak už není
tím, čím bylo. Je mu jasné, že vnitřek je vnějšek. Jisté je, že v příští
podobné meditaci si vše opět s ohromením uvědomím a pak to zase zapomenu.
Pochopil jsem, co znamená se Mu odevzdat, a dostal strach z
okamžitého konce ega. Ale v čem je vlastně problém? Já se strašně bojím, že
budu žít úplně Jinak. Ego se hloupě leká Dokonalosti. Mé myšlení si nedovede
představit, co bude dělat v božském světě. Není Tam pro něj místo. Ještě že si
mohu channelingem mnoho otázek odpovědět a poznat,
jak často chybné jsou moje závěry z meditací. Tak jsem se dozvěděl, že Tam již
myšlení nebude aktivní a problém vůbec nevznikne.
Cítil jsem smutek za
starým, navždy opuštěným životním stylem a poznal, že nevládnu sám sebou tak
jistě, jak jsem si myslel. To mě trochu očistilo. Takový byl konec mého
dobrodružného přístupu k mystice. Pět dní jsem byl polovinou vědomí ponořen do
Boha, dost mě to destabilizovalo, a podle kamarádů byl prý přísný jako JHWH.
Ukázalo se, že více než zápis z mystické
meditace je účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž
jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho
Nekonečné a Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých
knihách.
Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává
představy ega o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká
Desatero. Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií.
Její děje jsou tomu přizpůsobeny.
A
na závěr záznam z 242.meditace o 17 let později,
aby byl zřejmý rozdíl vůči 18.:
Al-džeber
Už den před ní mi řekli název 242.meditace, Al-džeber, to je
původní název pro algebru, kterou zavedli Arabové.
Bylo mi jasné, že bude o
Jinakosti Boha a byla. Začala už v přípravě na ni. Vyskakovaly mi obrazy a
myšlenky o tom, že opět navštívím ten superpodivný
svět vysokých dimenzí Boha. Zase budu ohromen tím, jaký je...
Na to můj střed s obavami reagoval, že přece nemusím jít tak vysoko. Božské
odpovědělo, že je to nutné, protože šok z Boha je nejúčinnější terapie ega.
V tom smyslu se nesla celá
meditace. Umělecká přednáška o filozofii, jak o vysokých dimenzích, tak i o
člověku, jež je sestaven z částí. Vše je z fraktálů.
Meditace byla zčásti také
rozhovorem s božským. Můj střed vědomí se do ní občas zapojoval, ale pak
se zastyděl, že se božskému plete do řeči. To skutečně poněkud zeslabilo
aktivitu, ale nakonec se
vše dalo dohromady a fungovalo to. Opět jsem vnímal sebe,
jakéhosi tátu všech. Je sestaven z částeček, jakási směs ze vzorků všech,
kteří tam byli. Tedy také virtuální osobnost, fraktál.
Bylo i o činnosti vysokých
dimenzí. S úsměvem dodali, že jsou jim trochu podobni diktátoři se svými
plamennými výzvami, třeba elektrifikace. Prostě jen řeknou a Dokonalost samo
stvoří vše hned a dokonale. Namítl jsem, že se diktátorům vše nepovedlo, ale
prý to nevadí, patří to do Hry Boha. I ta naše omezenost je uměle vytvořena aby Hra byla Hrou...
Stěžejní bod meditace byl, že už
vlastně skoro nemám blok ega. Uviděl jsem shora prohnutou hadici složenou ze
žlutě svítících kroužků. Věčně neměnné a přitom stále proměnlivé Já. To byly
symboly částí mé hierarchie.
Jsou už dobře propojeny, takže
jediný velký problém jsou nutné zátěže. To mi zamrzl
úsměv s zježily se vlasy, protože jsem chápal, oč
jde.
Meditace byla docela krátká,
celkem asi 30 minut, ponor až k 49%. Dali mi jasný pokyn
abych skončil. Naznačili, že přídavky budou, ale je to moc drahé.
V prvním přídavku mi zase
božské ukázalo svou KRÁSU TVOŘIVOSTI, i když byla většinou mírně tísnivá až
neutrální. Opět úžasně krásné vnímání hudby, jež bylo
celou meditaci. Je velká škoda, že v tomto stavu
nemohu být trvale. To je smysl života, takové chvíle.
Upozornili mne, že jsem zapomněl
popsat důležité prožitky z ní. Jejich strukturu a hlavně mou žádost o
mimořádné příděly božského. Abych schopností měl víc a silnější, aby ponory v meditacích byly
silnější a delší. To je problém mystiky. Vytvořil jsem jakousi žádost, ale má
to problém.
O tom se božské nechce moc bavit a není divu.
Chtít být zdarma Tam, kde pro lidské není místo, které je vyhrazeno jen pro
božské. Přece nám To Bůh nedá Sám Sebe jen tak... Byla
by to degradace, kdyby To nebylo správně přijato. Není to náhražková víra, ale
pravé božské Království nebeské.
Ještě k částem Boha, se
kterými se setkáváme. Je snadné Jim dát jména či nějakou tvář. Ale při bližším
pohledu vidíme, že jsou výtrysky z Jádra, jakéhosi Centra. Sice je každý
trochu jiný, ale Základ mají týž. A to se týká i nás.
Pro laiky je zcela nepochopitelné
a nepřijatelné je brát jako hlavní Autoritu, jako Učitele, naprosto reálné,
neustále přítomné a Dokonalé. Dobře mne znají a mají na mne obrovský vliv.
V druhém přídavku bylo, že
žádost o vyšší schopnosti bude zčásti kladně vyřízena a brzy se to projeví.
Žádost zřejmě nepřišla ze mne, ale skrytě Shora, aby se zintenzivnil proces. Já
totiž ani nemohu přesně zjistit, kde vznikla má myšlenka.
Výsledky meditace:
-z poznatků jsem napsal článek
Životní styl v MD a Pouštní otcové
-zátěž se trochu zvýšila, ale
ponory po meditaci jsou menší a méně. Komunikace zesílila, ale před další meditací
opět zeslábla, takže se jedná o informační kapitolku.
-prý se zbytečně se obávám, i budoucnosti, málo
důvěřuji božskému, že má vše v ruce a o vše se stará
-budou mi časem dávat informace jak mluvit
s vybranými jedinci. To bude moje jediné veřejné působení
-po dvou týdnech mi sdělili, že mi božské nic
zdarma nedá. Zátěže mám a budu mít málo, takže se nic moc měnit nebude.
-buď se budu řídit lidským a budu mít lidské
pocity a schopnosti, nebo budu přijímat božské a pak mohu mít část Jejich
pocitů a schopností. Jsem v období větších zkoušek přijetí Boha a zátěží a
to se mi moc nedaří.
Některé věci bych si dělal po svém a vynucoval
si je. To ale v MD nejde. Tam je musí být vazba
na božské trvale velmi silná.
-mohl bych být ve větším klidu. Věčně se křečovitě
hrnu za Poznáním a příliš tlačím na pilu. „Myslíš si, že za to dostaneš
zásluhy, ale nedostaneš. MD je i odpočinek, odpočívej častěji.“ Co konkrétně
omezit? „Psaní, to unavuje, poslouchej hlavně vhodnou hudbu.“
To mi božské naznačilo symboly už v prvním
mystickém zážitku před 25 lety...
A toto nejsilnější
meditace Jediho:
Úterý Jediho
Úryvek
z knihy https://www.kosmas.cz/knihy/120787/rozsirene-vedomi-channelingove-mystiky/
Odpoledne
jsme šli s Jitkou do čajovny. Vypadal jsem jako mrtvola. Kruhy pod očima, nepřítomný
výraz (pozůstatky z pondělní terapie temné noci duše)
a přitom mi bylo dobře.
Když jsem vyšel z čajovny, vše se uvolnilo. Najel do mě ponor silný
až 65%, který mě dost rozhazoval, pořád jsem poskakoval,
trhaně chodil a pořád se smál. Nebyl jsem téměř
schopen periferního vidění, vše bylo
rozmazané. Ostře jsem vnímal jen
to, na co jsem měl upřený
pohled, i když za chvíli jsem
byl zase mimo.
Pustil
jsem hudbu DCD a vše zesílilo. Blaženost. Nemohl jsem chodit. Tak jsem jen tak
postával, kýval se, vše bylo ještě intenzivnější. Někdo by si mohl myslet, že
jsem nafetovaný. Topil jsem se v radosti, extázi a
také ve strachu, jaké to bude v autobuse.
Sednul
jsem si vedle nějaké paní a naproti mně seděla holčička, mohlo jí být asi deset
let. Tak divně na mě koukala. Cítím, jak se do mě naváží INRI. Cítím dimenzi
6,5, možná i sedmičku. Lásku a zároveň trhání, ale jemné. Pak průlet tunelem,
nabírá to obrátky, extáze se stupňuje. Výbuch, Výtrysk, Světlo, Láska,
uvolnění.
Holčička
se dívá ještě divněji a trošku vyděšeně. Mám strach, abych nepřejel zastávku.
Ukázali mi, jak je můj strach naivní. Vyšel jsem z autobusu, potácel jsem se,
trochu i blahem.
Doma
jsem pustil zpěv Lisy a lehl si. Vlna za vlnou. Obrázky, tíseň z Velikosti,
stále touha Ji nějak usměrnit. Sedmička plula a vůbec na to nereagovala, jen mě
víc sevřeli. Zase extatické vlny. Tvorba, zánik, kruhy archetypů, bouře
Stvoření. Já malý, užaslý, nespokojený. Láska, myšlenky ega o moci. Nedokázalo
nic pojmout. Průlety různými sférami (miluji rychlé průlety tunely archetypů,
čím rychlejší, tím lepší).
Otázky
na své problémy a tužby, okamžitá vlna řešení. Nepobral jsem to, vše tam bylo.
INRI řekl, že na to bude čas později. Točení Všeho, Všeho. Stále nové a nové
formy. Jemnější, silnější, co jsem unesl. Strach z Boha, Jeho Síly, Jeho Moci,
Jinakosti, mých představ. Láskou mě stále zahrnuje.
Nekonečná
Hravost Boha. Jiná od mých představ. Tvoří, jede, jede, jede, Tvoří. Úžas,
velkolepost, ta Velikost. Moc a magie je nic proti tomu. Opojen vším. Proměna,
pokora, rozhození, sklonění před Ním. Vztek na sebe. A zase dimenze 7,5. Fakt
Síla, Moc, Extáze…
Vyslovil
jsem IHS. Výbuch. Rozhození. Objevil se a plul tam majestátně. Vedle INRI. Napojeni
na Vše. Majestátnost Řízení. V pohodě. Korigování mého vědomí. Vše řídí
z různých stran. Jiní od mých představ.
Občas
jsem si hověl v ”klidu” dimenze 6,5, sedmička jen prolétávala. Ozvala se: Chceš ještě? Ano, co to dá (měl jsem
ale pocit, že už mi moc sil nezbývá, že se brzo rozsypu). Vše na mě padlo,
černé, červené. Uvolni se. Uvolnil
jsem bolest. Pak vše zmizelo. Roztažení,
obrovské roztažení. Integrita mi zmizela. Byl jsem Prázdno.
Takový pocit, jako mazlavý. Natahovací. Jako želatina. Kolem vše bylo spojeno jakoby
švy. Stále ve zlaté záři. To mě dostalo. Nechápal jsem (prostor jsem nevnímal,
čas úplně divně). Pak mě to vrátilo.
Pak
mi najednou rozdělili vědomí do čtyř kuliček, ve všech se odehrávalo to samé a
já na to koukal. Proč se ve všech děje to samé? Začalo se v každé dít něco
jiného… Energie přicházela jakoby zpředu, cítil jsem tam ještě jiné Zdroje,
hodně silné, energetické, všespalující a přitom tak
Plné.
Ego
již nechtělo. Unaveno. Byl jsem vyklepaný, jakýkoliv tón mě rozvibrovával.
Vše na mě padalo. Neunesu Velikost Boha. Uvolni se. Vžžžžm.
Výtrysk. Už jsem nemohl, všechno
mě drtilo. Skončila Lisa, a
narvali to do mě při hudbě DCD.
Ztrácel
jsem vědomí. Prostě si nepamatuji. Občas se do mě ještě silně opřeli. Já už
nemohl. Cloumali se mnou jako s papírem. Nestíhal jsem prožívat. Pak hudba skončila. Ulevilo se mi. Stálá tíseň, vyklepanost. Strach. Vyčerpanost. Vykolejenost z Velikosti Boha. A přitom Radost, Úžas, Láska.
Vzpomínám na něj rád.
Už je to řada let co tenhle silný trip, nebo to byl i
backflash, měl. Škoda, odešel od nás i od mystiky a
dal se na cestu kavárníka. Jelikož přišel o ochranu božského, stíhaly ho
maléry, naposled covid. Kdoví, zda si na svou
mystickou minulost vzpomene…
Ještě silnější meditace měl Miloš,
např. ExtraGult a Šílenství z Dokonalosti
Dozvuky zážitku
božského
Každá dynamická
mystická meditace rozšířeného vědomí je jiná, ale všecky více či méně
rozmetávají představy ega o sobě i o Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat
představy, jak říká Desatero.
Ukázalo se, že více než
zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená hned na výstupu z meditace,
kdy se zážitky z ní probírají ještě v dobré paměti. Je v ní totiž jasně
zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity, tak vzdálené lidskému.
Rozšířené vědomí je v ní stále zřetelné. Je to ohromení z Jeho Nekonečné a
Věčné Velikosti, které způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.
Doporučuji to každému. Poslechněte
si spojené nahrávky z několika meditací a pokuste se do nich vcítit:
Stručně o klasicích křesťanské
mystiky
O metodě meditace a
jejích druzích