Natanael

Natanael                                   /autor: Aitosh, Praha: 19.5.2018

Ještě ráno před meditací jsem měl už po probuzení jemný ponor, což běžně nemívám, a později mi řekli, že meditace opravdu bude, a pár symbolických slov. Dadlashem ( úryvek ze zápisu Dadla-Ashem

Včera (25.6.2012) jsem měl meditaci v lůně Šumavské přírody. Klidná, ponor do 50ti, jen několik chvil silnějšího ponoru a vizi toku fraktálů v silnějších okamžicích, to se i ztrácelo vnímáni sebe tady i času.

O strukturovanosti jejich-božské tvorby a řízení, ale o tom už byla mnohokrát. Spoustu dobrých myšlenek si nepamatuji, ale pár jsem jich zapsal.))

A dalším slovem bylo Natanael, což znamená „boží dar“.  Ještě dodala, že tam bude, extáze, neutrálka i tíseň.

A byla taková jak božská intuice přislíbila, v lůně přírody i s ponorem do 50%. Plná jemných fraktálů ve všem, na co jsem se zadíval. Jen se zavřenýma očima byly obrazy kupodivu méně výrazné, jemné čárky a jejich proměny se ztrácely ve tmě.

Zvláštní byl už začátek meditace, připojil jsem sluchátka a hlásilo mi to do jednoho ucha: Připojení k internetu momentálně není k dispozici. Ještě chvíli jsem zápasil s konektorem, než jsem slyšel stereo a nechápal jsem, proč ta hláška, kterou jsem nikdy předtím neslyšel? A zda je skutečně z telefonu, což se jevilo logické, ale pochyboval jsem trochu o tom, neb už jsem byl v transu. Zajímavé, že ačkoliv kontakt sluchátek mi blbnul několikrát i v průběhu meditace, tu hlášku jsem slyšel už jen jednou, a to na konci jak mi opadl ponor. Meditace trvala do 21h. Silnější ponor byl zhruba od 17:45. A dojezd byl další asi 3 hodiny, kdy jsem měl ponor ještě mezi 47-48%, ovšem bez vizí.

Hudba, hlavně basy se nádherně linuly spolu s tempem vlnění fraktálů všude, kam jsem se zadíval: do nebe, kolem jakoby tančících stromů i do trávy kolem. Ta se zdála, že se nejen vlní ale i roste. Vše bylo propojené v jednu energii, jeden pocit. Hudba příroda i víření, které ji dokreslovalo. Jednota ústila v procítění plného žití, živosti, projevené dokonalosti. Božská tvorba a vznešenost byly patrné ve všem. Vše vyjadřovalo totéž a přitom bylo neustále v mírném pohybu ladném jak baletní vystoupení.

Vše tancovalo, od proudu spirálek v měnících se obláčcích přes energie rozvlněných stromů až po jedním směrem rostoucí trávu, kde každé stéblo jsem „viděl růst“ a přitom se vlnilo každé svým způsobem. Mezi vším ještě do obrazu mistrně zapadaly miniaturní vířící fraktálky většinou složené z barevných teček pastelových barev. Kde je teď ta nebeská krása? Ty kráso! Kde se nám (lidem) schováváš?? Proč tu nejsi stále? V meditaci jsem měl pocit, že Nebe sestoupilo na zemi. Z toho úchvatného propojení živosti přírody plné od největších po nejjemnější spirálky skryté ve všem, kde chvíli spočinul mi zrak, a pak i všude kolem se to roztančilo v rytmu povznášející hudby, jako třeba Byron Metcalf – Dance… a dalších ambientních skladeb ve výběru ( Bruno Sanfillipo, M. Grassow a další ) Jedna skladba přecházela v druhou, jakoby vše hrál jeden symfonický orchestr. Vše dokreslovaly již výše zmíněné fraktálky složené z vířících bodů pastelově zelené, modré, růžové a snad i fialové? Občas je v trávě vystřídali malincí broučči velcí jako mravenci, či i menší až po drobounké, kteří připomínaly to naše stejně podivné lidské hemžení na planetě. Nálady a témata se občas vracela i k lidským válkám a dějinným zvratům. V jedné skladbě Grassowa se zrcadlily v bubnech výbuchy děl a granátů z jedné i druhé strany fronty. Ale božské i z toho udělalo symfonii. A vysvětlovalo mi s nadhledem, že to je jen taková bouřka lidských dějin. A jak těžkou hlavu měli vůdcové posílající milióny lidí na smrt. Vlastně kvůli malicherným problémům, pro které nenašli jiné řešení, či už byl dal příliš „těhotný nenávistí“.

Mimo to, v jedné skladbě byly cítit i negativní, temné síly. K tomu se mi dostalo ještě i rovnou vysvětlení, že mají za úkol pohlcovat a rozkládat, aby se stvoření mohlo proměňovat (koloběh tvorby a zániku), kromě toho, že mají své místo mezi archetypy. Ovšem příjemně v nich nebylo, tak jsem dostal impuls k přepnutí skladby a tak jsem je zase opustil dříve, než mě vtáhli do svých hlubin.

Melarechev aibenitou …Velourach Elohim, Melarechev aibenitou…. Óm Shanti Shanti Óm ; ozvalo se v jedné ze skladeb (z překladače mi vypadlo מלהרחיב אבניו …

וולך אלוהים – Od rozšíření …Bůh vám žehnej). Ta mi zazněla v meditaci vícekrát a dala by se tak vystihnout pocit slovy: oslava Boží na Věčnost. Vracelo se i téma Václava Havla, vyjadřujícího srdce češství. Všichni ho kus neseme v sobě a jsme alespoň trochu zajedno s jeho pojetím lidství, přirozeností lidského projevu i svobody pro projev druhých.

Místy se v meditaci objevovalo i mírné napětí, mezi proměnami živlů i změnou obrazů a nálad v nich. Ale vše bylo plynulé, v bezčasém toku a přirozené, jako když se střídají jednotlivé pasáže vážné hudby.  Čas jakoby nehrál v té úchvatné tvorbě žádnou roli, jen věčnost je měřítkem veškerého bytí.

Matematičnosti téměř všudypřítomných fraktálů si nešlo nevšimnout. Vše se počítá a se vším se počítá. Ale je tolik vrstev všeho, že si to ani neumíme dát do kupy, jak vlastně Stvoření, či božské bytí vypadá? I mé meditace, jak je dostávám jsou často o tom, že je vlastně nekonečno pohledů na Něj, a tím i na jeho Stvořitele.