V únoru roku 1992 jsem měl za sebou deset let duchovní praxe, jež mi však nepřinesla očekávané výsledky. Prošel jsem kdeco, od křesťanů k zenu, ale byl jsem nespokojen. Na papíře všechno vypadalo vábně, ale ta realizace! Moje meditace nestály za nic, jen mrtvé skoro ticho. Docházel jsem k jistému známému jogínovi, ale ani u něj jsem nezažil nic zajímavého. I u něj to byla spíše póza. Lidé, které jsem tam poznal si na něco hráli.
Věnoval jsem se dílu Jiddu Krišnamurtiho (1895-1986) jehož místy kacířské duchovní myšlenky mě nadchly. Vyložily mi, co jsem již tušil. Po několika letech práce i přednášek jsem však zjistil, že jsem opět tam, kde jsem byl. Řeči to byly pěkné, ale výsledky se opět nedostavily mě ani jiným. Jeho propagovaná cesta, kterou neprošel ani on sám, je prostě neprůchodná. Vypadalo to, že celá duchovnost je podvod jako komunismus.
Začal jsem se shánět po prožitkových procesech. Do ruky se mi dostala kniha dr.Grofa Tajemství sebepoznání, jež mne oslovila podivnými procesy ve změněném stavu vědomí. Již před několika lety jsem zkoušel autogenní trénink, ale nešlo mi to. Dokonce ani proutkařství mi nefungovalo, takže jsem si připadal jako neumětel.
Holotropko se konalo na Albertově pod vedením Mgr.Vančury. Hudba se poslouchala vleže se zakrytýma očima, hodně nahlas, to byla velká změna oproti dřívějším meditacím v tichu. Polovina z nás dýchala, polovina jen u nich seděla, odpoledne jsme se vyměnili. Křiku bylo dost, ale vzájemně jsme se nerušili, jen rozhovor byl vnímán jako něco nemístného. Byly k vidění i zvláštní výjevy, dokonce i kopulativní pohyby. Večer všichni kreslili, co zažili a popisovali to.
Každý prožíval něco jiného, jeden malíř viděl obrazy, ale moc se mu nelíbily. Extatické božské zážitky měl jen jeden či dva. Mnozí byli se zážitky nespokojeni. Jeden se chtěl dozvědět, kdy už mu konečně přestane životní smůla, ale ač dýchal jak mohl, nic se nedělo. To je velká slabina holotropního dýchání. Dvě dívky řekly, že se cítí ještě hůře než dřív, a mají chuť nás všechny povraždit. Vypadaly na to.
Zajímavé ale bylo, jak jsme se sblížili. Večer se zdálo, jako bychom se znali již dlouho. Jedna dívka s křikem odběhla, Vančura za ní klidně šel, proces se jí prostě znovu spustil. Upozornil nás, že kdyby se s námi později něco takového dělo, máme jet za ním, protože normální lékaři nevědí jak na psychospirituální krizi reagovat.
Já jsem dýchal jako o život, nic příjemného to nebylo. Prsty rukou mě šly do křeče. Vančura je pořádně zmáčkl, aby ji zesílil. To je princip této psychoterapie. Postupně se křeč uvolnila. Po dlouhé době jako bych omdlel či usnul. Najednou vidím jakýsi koberec s jednoduchými motivy, mandala! Sláva, něco neznámého se děje! To byl počátek mé psychonautiky!
Začal jsem zase dýchat jako o život, a obraz, kterému jsem vůbec nerozuměl, ač jsem na něj upřeně zíral, se rozplynul. Dýchal jsem dál a znovu jako bych omdlel, a zase uviděl obraz. Byl mnohem složitější. Zase jsem reagoval stejně a on opět zmizel. Přemýšlel jsem, co mi to chtělo říci a zašel pak za Mgr.Vančurou na konzultaci.
Byly to mandaly jež mi naznačovaly můj chybný přístup. Přílišná křečovitost, kterou jsem poznal i v jiných aktivitách, mi cestu spíš blokovala. Složitá mandala byla ukázkou delší cesty k cíli.
Po několika měsících jsem na holotropko zašel znovu. Už se mi nepodařilo nic uvidět, ale stala se nezvyklá věc. Zastavily se mi myšlenky, pak se pomalu rozeběhly a byly nějaké jiné, cizí, hodně kvalitní. Nebyly z mého myšlení, ale z vyššího Já. První pořádná meditace! Pak jsem to občas zkoušel i doma, ale kromě křečí jsem se nikam nedostal. Rozhodl jsem se, že výhledově holotropko vylepším psychedeliky.
O rok později jsem začal s channelingem o kterém jsem se dozvěděl právě z knihy dr.Grofa, ačkoliv tuto metodu komunikace s božskými silami podrobně nepopisuje. Až v knize dr.Moodyho jsem našel popis.
V roce 1995 přišel můj první silný mystický trip díky trávě a hašiši, kde již nebylo pochyb, že prožívám božské. Nazval jsem ho Věčný tanec nadvědomí. Režisér tripu mě v něm naučil dosud nepopsanou metodu channelingové komunikace a ukázal co umí.
Jak to s odstupem mnoha let pozoruji, zdokonalil jsem vlastně Grofovu metodu. Nejen tím, že jsem opustil nepříjemnou a málo účinnou hyperventilaci, ale že je důležitý kontakt s božskými silami, jež trip řídí, a to jak před ním, tak i během něj. Po něm ho vysvětlují, takže integrace, zpracování zážitku je dokonalé.
Vím, že nestačí jít jednou na dýchání, ani mít jeden trip. Musí být mnohaletý proces s desítkami několikahodinových zážitků. Ty pak vlastně trvají neustále, ač jsou slabší. Dokážou značně proměnit člověka, jsou vlastně intenzivní psychoterapií, transformací osobnosti. Celý proces ukazuje, že v pravou chvíli přichází to, čemu jsme otevřeni a co k nám patří. Je zbytečné si stěžovat na nezdary a nepřízeň osudu.
Začít psychonautiku holotropkem je docela dobrý nápad, třeba v https://www.holos.cz/
Nejnovější komentáře