Pražské povstání r

Pražské povstání r.1945 byla strategická chyba

Povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Souběžně s tím tu byly i totožné snahy ilegálních odbojových skupin i České národní rady (ČNR), podle nichž měly na území Protektorátu vznikat revoluční Národní výbory. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.

Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. 5. 1945 protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek.

5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení. Snaha ministerského předsedy kolaborantské protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek volání rozhlasu o pomoc.[2] R. Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vyhlásit v pražském rozhlase, avšak byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal ČNR. Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“ [3]

V poledne primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady."[3]. Otakar Matoušek byl pověřenec ČNR pro řízení Českého rozhlasu 5. 5. 1945 - 25. 5. 1945. V té době se však již v Praze střílelo. Německá okupační správa ignorovala opatření protektorátních úřadů a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem.[3] Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům.

Městský rozhlas převzal a vysílal i známé volání o pomoc československému rozhlasu: „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ [4] Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem československého rozhlasu se mezitím rozhořely pouliční boje. V půl šesté podvečer vysílal městský rozhlas výzvu pro příslušníky německých ozbrojených sil v německém jazyce, aby složili zbraně a dále neprolévali krev. Někteří z nich výzvy uposlechli a složili zbraně, což se ovšem v žádném případě netýkalo příslušníků Waffen-SS, kteří o to zuřivěji útočili na povstalecká centra.

Povstalci si byli vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi dva tisíce barikád. K útoku se připravovali i Němci, kteří již věděli, že v Remeši podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci,[7] která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23.01 SEČ.[8] Maršál Ferdinand Schörner již věděl, že v boji nemá smysl pokračovat a snažil se zachránit, co se dalo. Jediným možným řešením bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí. A k tomuto potřeboval volný průchod Prahou. V časných ranních hodinách 8. května začal mohutný útok na Prahu za použití tanků a pěchoty.

Od dopoledních hodin probíhala jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, jejímž výsledkem bylo, že v pozdních odpoledních hodinách byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci[10] a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. (Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr).

Příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji. 9. května 1945 v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva.[9] Začaly střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout,

Celkem si české povstání vyžádalo v Praze 3700 lidských životů,[6] na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby.[3] Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích.

Shrňme si souvislosti o Povstání:

Lhalo se o něm vždy, ale ani nyní se neříkají všechny souvislosti. Už 2.5. padl Berlín, Hitler byl dva dny po smrti. Německá generalita měla jasno, je konec války, je třeba utéci k Američanům. Povstání vzniklo spontánně, ani Východ ani Západ ho neplánoval, nenařídil ani nepodpořil.

Už na začátku bylo jasné, že bojovat s Němci je nesmysl, válka skončila. Někteří němečtí generálové se báli a vymýšleli nesmysly o pevnosti v Čechách, ale dobře věděli, že je to iluze.

Začátek Povstání byl správný, jednání s Němci. Chtěli utíkat k Američanům, ne s námi bojovat. Boje na barikádách už byly chybou, v německém protiútoku Pražané postupně ztráceli opěrné body. Americká armáda nechtěla pomoci, aby se nedostala do střetu s Rusy, které potřebovala na podporu útoku na Japonsko.

Tragickou situaci zachránila až dohoda s Němci. V pozdních odpoledních hodinách 8. května byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod k Američanům. Tedy se pokračovalo v tom, co bylo na začátku. Ozbrojené povstání tedy zkrachovalo.

Povstání bylo zbytečnou, velmi nebezpečnou riskantní akcí. Byla za tím i slepá euforie z konce války i touha pomstít se okupantům. Na poslední chvíli chtěli být mnozí za hrdiny a zabojovat si, aby z toho měli po válce morální i jiné výhody. Situaci dokládá i to, že hlasatelé, kteří svým slavným hlášením o pomoc rozhlasu boje po Praze vyvolali, byli později za kolaboraci s Němci propuštěni a jejich jména zapomenuta. Velení povstání upadlo v nemilost zejména komunistů. Těm vadilo i to, že Smrkovský spolupodepsal dohodu s Němci. Nechtěli se dělit o osvobození.

Strategickou chybou bylo stavění barikád a střelba z nich druhého dne povstání. Tím bránili německé armádě v útěku k Američanům. Pro Němce to byl nevojenský, ba kriminální čin civilistů, na který vždy a všude používali krutou taktiku. Partyzánský boj nepovažovali za vojensky legální. Každý partyzány zabitý Němec musel být vyvážen mnoha popravenými civilisty jako zastrašovací akce. Nebrali žádné ohledy. Mohli zničit daleko více, podobně jako ve Varšavě. Ostatně bylo zázrakem, že bombardování Prahy zápalnými bombami nebylo intenzivnější.

Pražané bez vojenských zkušeností, téměř beze zbraní a velení proti zkušené německé armádě, to nemohlo vyjít. Němci měli výcvik, dostatek lehkých a těžkých zbraní, naštěstí jen málo letectva. Jen Vlasovci, vládní vojsko a pár partyzánů Pražanům vojensky povstání pomohli. Když Vlasovci z ROA nedostali záruky, odešli. To povstání silně oslabilo.

Civilisté se nemají pouštět do boje s vojáky, zvláště ne na konci války. Kromě velkých obětí se nestane vůbec nic. Co by se stalo, kdyby Povstání nebylo? Nic, jen by nebylo tolik zbytečně mrtvých. Němcům šlo jen o to utéci na západ k Američanům.

Zjevně lživá jsou slova některých historiků, že Pražské povstání zkrátilo válku o týden až dva a Praha by byla zničena. Podporovala to sovětská propaganda, aby vyzdvihla roli vjezdu tanků do Prahy 9.5. časně ráno, přičemž větší boje už nebyly potřeba, Praha byla volná. Padlo zde jen několik vojáků.

Je sice pravda, že povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank se oprávněně obával popravy, tak se chtěl dohodnout s Američany. Vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci. Pevnost Praha byla zjevně jen myšlenkou, která se ani nezačala realizovat.

Generál Alfred Jodl podepsal bezpodmínečnou kapitulaci německé armády, která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23.01. Obklíčená německá armáda neměla nejmenší šanci se udržet proti ruskému útoku ze severu a ani to neměla v úmyslu.

Jedinou jejich nadějí bylo se včas dostat za demarkační linii k Američanům než ji zavřeli. Jednotku SS už nepřijali, podle dohod měla připadnout Rusům. Nechtěli se jim vzdát, tak začali bojovat. Viz Poslední bitva u nás

Také se málo mluví o faktu, že ani Angličané, ani Američané povstání nechtěli pomoci, ani slibovaný shoz zbraní se nerealizoval. I Sovětský svaz a Košická vláda byly Pražským povstáním nemile překvapeni a žádnou okamžitou pomoc povstalcům nedodali. Chtěli si Prahu osvobodit sami a tak upevnit moc ve střední Evropě.

Hlavním důvod Květnových povstání v Praze i jinde byl psychologický. Češi už měli dost okupace, chtěli se rychle osvobodit, ale povstáním si jen zvětšili problémy a zbytečně padlo mnoho lidí. Mnozí chtěli pět minut po dvanácté projevit své emoce, protože tušili, že budou obviňováni z malého odboje. Jiní zase tím zakrývali svou kolaboraci.

Další stránky:

Strategické rozhodování

Strategie obou světových válek

Normalizace ,

Otázka „odboje“ Mašínových

Vzpomínky na 2.sv.válku

Šedesátá léta,

Psychologie a sociologie islamismu a terorismu